Solution (17.část)

Sasuke Uchiha
Políbil jsem ho… Prostě jsem v té tmě našel jeho ústa a přitiskl na ně ta svá. Ne z touhy. Ne z lásky. Ne z obavy… Já… Bylo to z čisté bolesti… jemný, prosebný, omluvný polibek. Neuměl jsem se omlouvat slovy. Nevzpomínám si ani, že bych se někdy někomu omluvil, ani když to byla moje chyba. A jestli jsem to někdy vážně řekl, tak jsem to nemyslel upřímně nebo jsem to prostě vytěsnil jako chvilku selhání. Naruto mi odpovídal se stejnou jemnosti a přitom z jeho očí tekly slzy. Zranil jsem ho a já to věděl, zranil jsem ho. Přestal jsem ho líbat a přitáhl si opatrně jeho tělo až k sobě. Rameno, které jsem tak brutálně zranil jsem jemně přejel dlaní. Po chvilce jsem se odtáhl a rozvázal mu to kimono, které mělo na sobě zbytky krve. Nechal mě dělat, co jsem jen chtěl… A tak se mu ho shrnul z ramen a přidržoval ho, aby neodhalil nic víc. Díval jsem se na jeho obvázané zranění a sevřel víc lem kimona. Pak jsem se naklonil a jemně políbil zakrytou ránu… Naruto mě jen pozoroval, ale nic ne to neřekl. Takže ho to bolelo… a to hodně. Hodně ho bolela moje zrada. Moje selhání.

Varoval jsem tě před sebou.
Varoval, a ty si mi nevěřil.

Zklamal jsem ho, to bylo jasné hned, jak jsem ho uviděl stát v tom jediném proudu světla. Ten blbec měl vždycky dost odvahy na tyhle svoje kousky. To, že se stavil proti všem negativům,… proti bolesti , proti lítosti a zklamání. Proti strachu a smrti. Vždycky, když se něčeho bál, postavil se tomu čelem. Dělalo ho to neskutečně silným… a neodolatelným.
...
"Brečel si hodně?" zeptal se Naruto do tmavého ticha. Přitom mě chtěl pohladit po tváři. Já mu však ruku jemně chytil a políbil ji. Nechtěl jsem, aby viděl můj stávající obličej… aby cítil mou bolest.
"Já nebre…" řekl jsem a hned na to dostal razantní facku! Na to v jakým je stavu má pořád páru. Zůstal jsem stát bez hnutí s hlavou na stranu ještě pár minut, než jsem se otočil zpět k Narutovi.
"Lháři." řekl, ale neznělo to moc naštvaně. Ani na krok se ode mě nehnul a stále se mi díval do očí. Trochu se zachvěl a přejel svoji zraněnou ruku. Pořád ho to muselo bolet. Chvíli zápasil sám za sebou, než se opřel o mě. Chytil jsem ho a hned poznal, že to stání mu dává dost zabrat. A tak jsem ho chytil pod zadkem a vyzdvihl si ho do náruče. Poslušně mi obtočil nohy kolem pasu a nechal se odnést k malé postýlce v rohu místnosti. Tam se ho posadil a kleknul si mezi jeho nohy na zem. Přitom jsem ho stále objímal kolem pasu. Vůbec jsem neměl v plánu ho pustit. Teď ne.
"Proč se najednou držíš zpátky?" řekl mi Naruto a dál mě výskal ve vlasech.
"Ještě se tak blbě ptej, ty idiote." řekl jsem naštvaně a v duchu myslel na to, co se stalo. Nedokázal jsem z hlavy dostat tu scénku,…jak do něj zabodávám ten tupej nůž!
"Když to uděláš jemně, nic mi…" začal Naruto… proč sakra tohle dělá?! Naštval jsem se a zatlačil Naruta do peřin! Držel jsem ho pod sebou za jeho zdravé rameno a díval se mu do očí… celkově jsem se zachoval jemněji než by ode mě kdokoliv čekal.
"Kde sakra pořád bereš tu jistotu, Naruto! Proč o mně nepochybuješ?! I když jsem zklamal… proč?" řekl jsem a trochu sevřel přikrývku, která ležela pod Narutem. Tvářil se klidně a nijak neprotestoval nad naší polohou! Štvalo mě to.
"Nemůžu." řekl a trochu zrudl. "Nedonutíš mě pochybovat… Ani ty, ani nikdo jiný." dodal a jeho pohled trochu ztvrdl s přívalem odvahy a odhodlání se mě nevzdat. Díval jsem se do těch modrých očí a i v té tmě viděl jeho neochvějnou víru. Víru ve mně… sklopil jsem trochu hlavu a kousl se do rtu.
"Jeden důvod… Řekni mi sakra jeden podělanej důvod!" řekl jsem a čekal.
"Už dávno tu jeden je! A ještě před ním byl taky jeden." řekl stejně naštvaně, jako bych si nevšiml. Možná jsem to jenom nebral za důvod… o čem… co tím myslí? Moment, on těch důvodů má víc? Pousmál jsem se takovým spíš posměvačným obličejem… utahuje si za mě snad…
"Chceš mi tím jako říct, že máš dokonce dva?"
"A jestli budeme pokračovat,… bude jich víc." řekl Naruto a ušklíbl se na mě. Pak svojí zdravou rukou pomalu přejel můj rozkrok a hned na to svoje břicho. Sledoval jsem ho a pochopil.
"Naše dítě." řekl jsem a pousmál se. "To ale nemůže být zásadní důvod, Naruto." dodal jsem a čekal.
"Taky že není." Řekl Naruto a svůj obličej úplně změnil. Podíval se na mě s rudou tváří a ze zasněnýma očima plných něhy a… jeho neodolatelná ústa se otvírala a zase zavírala, jak se snažila nasát dost kyslíku do mozku… A pak chtěl říct něco.
"Ne… neříkej to nahlas." řekl jsem a dal mu ruku na pusu. Stále na mě hleděl těma ztracenýma očima a já stále nedokázal pohlédnout jinam. Věděl jsem, co to znamená. Bylo to na něm tak moc vidět, už od samého začátku jsem to věděl. Přesto jsem zatím neměl odvahu slyšet to jeho slovy… a co se týče těch mých… na ty už vůbec nebyla odvaha.

Jasně, přál jsem si to… Spíš jsem se to snažil zařídit.
Říkal jsem si, že když to vyjde, bude všechno jednoduší.
Jak jsem se mýlil.
Kdo mohl vědět, že se zamotám ve vlastní hře.
Kdo mohl vědět, že se do tebe zamiluju.

"Tak se na to tak hloupě neptej, Sasuke." řekl Naruto, když si jemně a pomalu sundal mojí ruku z těch nádherných úst. Olízl jsem si spodní ret. Moje tělo si začalo uvědomovat, kde se nachází. Nejsem hold dodělanej a tak je jasný na co myslím. I když si tedy musí blahopřát, vydržel jsem hodně dlouho. Skoro půl hodiny… Naruto to na mě poznal, ale čekal na to, co udělám já. Co bych asi tak mohl udělat, že? Prostě jsem se snažil být opatrný.
"Bojíš se vůbec něčeho?" řekl jsem, když mu pomalu rozvazoval Obi. Pak jsem ji zahodil někam do tmy a pomalu z něj sundal celé kimono, které na sobě nesly známky krve.
"Jen jedné nepodstatné a svobodné chvíle." zašeptal Naruto, když jsem pozoroval jeho nahé tělo. Sundal jsem si kalhoty a vrátil se zpět k němu. Políbil jsem ho jemně na čelo a pak na jeho ústa, kde jsem si užíval jeho jemné a neodolatelné polibky a kradl jeho životodárný kyslík. Prvních pár minut jsem ani po ničem jiném netoužil, jen ho takhle líbat. Jeho zdravá ruka mi zajela do vlasů, a když jsem se chtěl jen na moment vzdálit, zase si mě přitáhl zpět. Nakonec se mi povedlo uvolnit a podívat se na něj trochu z dálky. Zafačované rameno stále poutalo můj pohled a moje myšlenky plné lítosti a hanby. Sehnul jsem se a políbil ho na ránu, kterou jsem způsobil. Pak jsem se přemístil na krk, až sem se vrátil zpět k Narutovím hebkým ústům. Pak, když jsem ho nechal zase dýchat, jsem mu pohlédl do očí, ale nic neříkal. Chvíli si mě prohlížel, než jemně kývl hlavou. A tak jsem se narovnal do sedu, chytil co nejjemněji jeho stehna a zasunul do něj svojí nedočkavou chloubu. Až na konec, až k místu ráje… Naruto jen táhle vzdychl a naznačil mi, ať pokračuju. Takže nejen já jsem se držel.

Přirážel jsem do něj a přitom si hlídal jeho obličej a ránu na rameni. Nesměl jsem s ním moc hýbat a už vůbec ho přetáčet. Polovina jeho těla tak byla skoro v naprostém klidu. Ale přesto byl tak spokojeně rozladěný… moje nadržený pohyby pánví proti jeho neodolatelné prdelce ho uspokojovali víc a víc. Až občas zapomněl na to, že má nějaký zranění, blbě se sám natočil a trochu sykl. V tu chvíli jsem se vždycky zastavil a líbal ho v koutku úst, abych ho utěšil.

Jak jen můžu být jednou takový a podruhý makový?
Proč to takhle nemohlo být před tím…?

Ke konci druhého kola, do kterého jsme se z nějakého úžasného důvodu dostali a ani neprotestovali, jsem udělal ještě pár tvrdších přírazů na svoje vlastní uspokojení a jak se patří vyvrcholil společně s Narutem, který už vypadal unaveně… Políbil jsem ho na ústa pak se na něj s obavou podíval.
"Co rameno?" zeptal jsem se a Naruto se jen pousmál.
"Asi jsem propásl jeho limit."
"Měli by ti ho zase zkontrolovat." řekl jsem a posadil se. Opřel jsem se o stěnu a přehodil si Narutovi nohy přes svoje. Díval se na mě, ale nevěděl, co mi má na to říct. Nebo to možná nechtěl říkat nahlas. Párkrát kouknul směrem ke dveřím a pak se zadíval na strop. Dal si zdravou ruku na čelo a třikrát po sobě vzdychl. Skoro jsem měl pocit, že čeká, že mi to dojde.
"Asi máš pravdu. Měl bych jít." řekl Naruto, když jsem dlouho nechápal.
"Jo. To mám." řekl jsem, díval se dál před sebe a hladil Naruta po stehnech.
"Budeš v pohodě?" řekl mi a podíval se s obavou v očích po mojí tváři.
"Jen, když řekneš Itachimu, ať mi donese něco k jídlu." řekl jsem s úšklebkem a podíval se na něj.
"Fajn." řekl a naznačil mi, že mu musím pomoct do sedu a taky s oblečením. Když jsem ale stál vedle něj a pomalu ho oblékal zpět do toho kimona… zarazil jsem se u zavazování černé Obi.
"Sasuke?" řekl po pár minutách Naruto a vzal mě za ruku, aby tak upoutal mou pozornost. "Musíš se rozhodnout sám." řekl a čekal, jestli ho pustím. Jestli mu to dovolím. Dovolím, aby mě opustil. Nechápal jsem, co mě na tom tak děsí,… vždyť to byl můj nápad, můj návrh. Vzdychl jsem a pustil ho.

Naruto Uzumaki
Ve chvíli, kdy jsem pomalu až s obavou otvíral dveře na chodbu, mě oslnilo světlo. Chvíli jsem nic neviděl a tak jsem mžoural a dával si tu jedinou zdravou ruku před obličej. Pak jsem cítil jemný dotek na své zápěstí a zpozoroval první osobu.
"Neji." řekl jsem a opřel se o něj. Moje nohy trochu vynechávali. Není se co divit, zranění od nože plus Sasukeho nadrženost vykonala své.
"Si v pořádku?" zeptal se mě a objal mě.
"Nikdy mi nebylo líp." řekl jsem a usmál se.
"To říkáš jen tak, co?" uslyšel jsem hlas kousek napravo ode mě. Podíval jsem se za ním a uviděl Saie a jeho znepokojený obličej. Vedle něj stál Itachi a taky si mě neprohlížel s příliš nadšením. No, upřímně se jim ani nedivým. Přece jenom jsem bos a mám na sobě to špinavý kimono, který má spíš barvu krve než svou vlastní. A taky mám po svým těle různý malý oděrky… ale to kvůli tomu bojovýmu pádu z postele v Sasukeho pokoji. Ještě, že si zatím nikdo nevšiml toho…

Měl jsem se radši utřít sakra.
Teď mi to teče po noze.

Itachi si všiml, že se trochu ošívám, ale nic na to neřekl. Asi věděl, co se dělo nebo si prostě jen všiml toho bílého… Jeho pohled mi něco připomněl, ale než jsem stačil…
"Co si tam proboha dělal takovou dobu?" zeptal se Neji a já otočil obličej k tomu jeho.
"Zkus si tipnout?" řekl jsem a ušklíbl se. Byl jsem dost blízko a tak jsem nepotřeboval ani jeho odpověď. Itachi převzal iniciativu mé cesty ke zdraví a já mu nezapomněl říct o Sasukeho přání. Pokýval jen hlavou a zkontroloval mi jen tak letmo ránu na rameni.
"Musíme ti zkontrolovat tu ránu a možná tě pošlu na převazy." řekl a kývl na Nejiho, který jako poslušný vojín typu Rambo, mě vzal do náruče,… a aniž by se ptal, jestli s tím souhlasím mě nesl pryč.
"Počkat! Moment!" řekl jsem a Neji se zastavil. "Jak se má Takeshi?" zeptal jsem se ještě Itachiho. Než ale stačil něco říct nebo podotknout, odpověděl mi někdo jiný.
"Trochu mu chybíš, ale přežije to, neboj se." řekl Kiba a usmál se na mě z druhé strany chodby. V ruce držel tác s jídlem a pomalými kroky mířil k nám. Jeho přechod na mou stranu se mi začal zdát dost podivný a začal jsem místy cítit, že chci znát důvod jeho chování, i když jsem řekl, že se o to zajímat nebudu.
"Dobře. Díky." řekl jsem a pokýval hlavou.
"Hlavně se uzdrav." řekl, mrkl na mě a zmizel za modrými dveřmi.

Tři dny na to jsem se s novým obvazem a černým kimonem s bílými mraky..., opravdu netuším proč mi ty kimona pořád cpali do skříně. Faktem ale bylo, že při sexu jsou praktičtější. Snadno se z něj dostanete a tak. A asi i v těhotenství je lepší…, vydal za modré dveře. Zpět k Sasukemu. Zaklepal jsem a otevřel. V místnosti bylo k mému překvapení rozsvíceno. Sice jen malým světlem ale přesto bylo. Takže teprve až teď jsem viděl, co je to za místnost bez oken a jak je ve skutečnosti velká… a prázdná. Sasuke seděl na posteli, podpíral si hlavu rukou a celou dobu mě pozoroval. Na stole kousek od něj bylo vidět, že snědl několik obědů a svačin mezitím, co jsem byl na převazech a vyšetřeních. Pousmál jsem se a udělal pár kroků až k němu. Posadil jsem se vedle něj a čekal, jestli mi zase něco vytkne nebo si prostě jen čistě rejpne do právě…
"Ty kimona ti dávají schválně?" řekl ale ani se nehnul.
"Zdá se mi, že jo." řekl jsem a dál zachovával klidnou atmosféru. Během dnešního dne jsem měl sem tam divněj pocit v oblasti břicha. Když jsem to říkal Itachimu tak mi tvrdil, že za to můžou jen nervy a ať si s tím hlavu moc nelámu.
"Už jsem se lekl, že je to tvůj vlastní výběr." řekl mi Sasuke a pousmál se na mě.
"Jakoby ti to vadilo při práci." řekl jsem a rejpnul si tím sám. Miloval jsem tyhle naše rozpravy. Sasuke se posunul až těsně ke mně a políbil mě jemně na tvář.
"Sluší ti to." řekl mi do ucha a pak se mi podíval do očí. Sledoval jsem jeho opatrný pohyb a to jak mě chytá jemně za ruku a líbá jí na hřbetě a zase jí pouští, jako bych byl nějaká princezna… ne že by se mi to nelíbilo. Přesto se nechoval moc normálně a tak mě napadlo, jestli se třeba něco nestalo.
"Je ti fajn?" zeptal jsem se a díval se pořád na něj.
"Nikdy mi nebylo líp." řekl a podíval se na mě zase tím svým arogantním úšklebkem.
"Oba víme, co je tou větou ve skutečnosti myšleno." řekl jsem a nadzvedl jedno obočí. Takže mu je až moc dobře, že se taky ptám, že jo… vždyť se napapal a taky si zaskotačil s mým drahým pozadím a…
"Jen to, že to jde s námi pěkně z kopce." řekl narovinu.
"Možná do kopce." řekl jsem a pohladil si nenápadně břicho. Ten pocit ve mně pořád narůstal, obzvlášť pak, když mi lidé říkali, že to nic není.
"Co tím myslíš?"
"No já… nejsem si jistý, zda s tebou ještě můžu spát." řekl jsem a tím se vlastně rozhodl pro pravdu. Proč mu taky lhát, že, když na mě stejnak skoro vše pozná a zbytek si tak bravurně domys…
"Jsi v tom?" řekl s klidem, ale v jeho očích bylo dost jasný, jak je z toho šťastný. Vidíte, už zase.
"Nevím." řekl jsem popravdě a stroze.
"Jak nevíš?"
"Prostě nevím. Itachi mi test nedělal prý je ještě brzy." řekl jsem a sledoval jeho obličej stejně jako on ten můj. Sáhl mi na břicho a pak opřel svoje ústa o moje čelo, aby si ověřil teplotu.
"Ale ty máš blbej pocit, co?" řekl nakonec a kontroloval i můj tep srdce na zápěstí.
"Jo." přiznal jsem.
"Itachi má pravdu, Naruto. Čtyři dny jsou málo." vzdychl Sasuke a ten jas z jeho očí zmizel.
"A neříkáš to jen, abys teď dostal, že ne?" řekl jsem a trochu se ušklíbl.
"Jsem hajzl, ale odtud potud." řekl mi stejným tónem. Pousmál se. "Ale to ty víš."
"Jen tě zkouším."
"Naruto." zašeptal Sasuke, zakroutil hlavou a postavil se na nohy. Přešel pomalými kroky ke stolku s pitím a nalil sklenici čisté vody. Pak se napil a podíval se ke dveřím.
"Já jen mám hloupej pocit." řekl jsem znovu a pohladil se po břichu. Sasuke se pousmál, přešel zpět ke mně. Podal mi sklenici a naznačil mi, ať se trochu napiju. A tak jsem to udělal.

"Jak je to dlouho, co si viděl Takeshiho?" zeptal se s chápavým úsměvem.
"Jak to s tím…?" řekl jsem překvapeně a…
"Tvoje maminkovský pudy jsou na maximum a ty je nemáš komu předávat." řekl mi Sasuke a dal si ruce do kapes, zatím co sledoval mé narůstající pochopení.
"Proto si myslím, že mám další dítě?" zeptal jsem se. Sasuke jen kývl na souhlas a já se znovu napil.
"Psychologie. Je to lepší než si přiznat, že se mu v poslední době moc nevěnuješ." řekl mi Sasuke dál na srozuměnou a tvářil se, že ho strašně baví za mě dělat idiota, jako že fakt baví.
"Ty máš co říkat." zamumlal jsem a vypil zbytek tý hnusný vody, která mi ale na druhou stranu neskutečně uklidňovala žaludek. Sasuke se pousmál.
"Já si to ale přiznal, Naruto." řekl a sledoval, jak mi trochu rudne tvář.
…
Podal jsem mu prázdnou sklenici a ve chvíli kdy si jí ode mě bral, jsem ho chytil za rukáv a přitáhl si jeho ústa k těm svým. Vůbec se nebránil a náruživě mi začal hned odpovídat. Přitom mě pomalu nutil se přesunout do lehu a tak jsem zase byl pod ním a jen jeho… Sranda byla, že chvíli hledal stolek, na který by mohl položit tu sklenici, která mu teď strašně vadila, ale při mém rozptylovaní ho nemohl jaksi najít. Když už si myslel, že ho našel a sklenici pustil, ozvala se rána a oba nás to vyrušilo. Podívali jsme se po těch střepech a pak sami na sebe, než jsme se rozesmáli.
"To byla tvoje chyba." řekl Sasuke a dělal, jako že s tím nemá nic společného.
"Jak jinak." zakroutil jsem nespokojeně hlavou a přitáhl si ho zpět k sobě pro polibek. Naše líbání přešlo do svlíkání a netrvalo to ani moc dlouho a už jsem zase vzdychal jako nadržená dě*ka, která po ničem jiném ani netouží… jako že v tu chvíli jsem fakt po ničem jiném netoužil.

Tentokrát se náš jednoroční líbánkový sex protáhl do druhého dne a tak jsem byl dosti rozlámaný. No jo, Sasuke měl to svoje obdělávací období a já musel vydržet. Přesto, že to trvalo jaksi déle, než všichni čekali, se nic závratného nestalo, a tak jsem si musel gratulovat, jaký jsem to chytrý hoch. Sasuke na mě stále ještě v odpoledních hodinách druhého dne ležel s tím svým příjemně těžkým zpoceným tělem a nasával moje teplo stejně jako já. Výskal jsem ho jemně ve vlasech a občas k nim přičichl. Miloval jsem jeho vůni,…jeho dech, celou jeho přítomnost. Jeho existence tvořila tu mou.