SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Staří známí - část 11

Petr několikrát přejel hadrem palubovku a srovnal potahy na sedadlech. Obešel auto dokola, jestli není někde poškrábaný či špinavý lak. Tohle auto miloval. Staral se o něj a vyšperkoval si ho do posledního detailu, dokud nebyl spokojený. Teď seděl vevnitř a nervózně bubnoval prsty do volantu. Přecvakal už několik rádiových stanic a nakonec pustil písničky z flešky. Čekal už nějakých patnáct minut a začal být docela nervózní. Nesnášel, když musel čekat. A Robin nepatřil mezi nejdochvilnější. Natáhl se do skříňky pro cigarety. Strčil si jednu mezi rty a už si chtěl připálit, když se zarazil. Nekouřil v autě. Až na jednu výjimku, tohle pravidlo dodržoval. Už proto, že měl to auto tak rád a tolik o něho pečoval. Nikomu nedovolil v jeho autě kouřit. Dokonce ani Robinovi.

Petr ho poprvé uviděl na policejní stanici. Všiml si ho hned, jen co tam vešel. Robin stál na chodbě a choval se docela suverénně. Bavil se s přítomnými policisty, jako se sobě rovnými. Nejdříve si myslel, že jsou to jeho známí, ale podle diskuze pochopil, že tomu tak není. Přesto si s tím Robin vůbec nedělal těžkou hlavu. Jeho suverenita a přirozenost Petra zaujala od první chvíle. Ještě jednou se po něm ohlédl, než se za ním zavřely dveře místnosti, kde byl pozván, aby potvrdil výpověď, co by svědek nehody.
Po dvaceti minutách vyšel ven a zamířil přímo na parkoviště. O něco zpomalil krok, když viděl, jak kolem jeho auta obchází nějaký člověk, prohlíží si ho a nakukuje dovnitř. Zaměřil se na tu postavu.
Byl to ten kluk, kterého viděl na chodbě mluvit s policajty.
„Potřebuješ něco?“ zeptal se důrazně, jen co došel k autu, aby dal jasně najevo, že se mu to moc nelíbí.
„Ne, jen se dívám. Líbí se mi, jak to máš upravené.“
Slovo dalo slovo a nakonec u diskuze o autě strávili další skoro půl hodinu.
„Musím jít, jede mi za chvíli autobus,“ mávl rukou Robin a chtěl odejít.
Petr se jen na chvilku zamyslel, než položil otázku, která změnila zcela jeho budoucnost.
„Kam jedeš? Svezu tě…“


Když ho vezl domů, málem mu jednu vrazil, když si v jeho autě zapálil. Zastavil hned na prvním parkovišti a donutil ho vystoupit. Stál tam potom tak dlouho, dokud si nebyl jistý, že v autě už není cítit smrad z cigaret.
„Ty s tím naděláš,“ zamračil se Robin, když se díval, jak Petr stahuje všechny okýnka. Bylo brzké jaro a venku bylo ještě celkem chladno.
„Buď rád, že jsem tě přibral,“ zabouchl Petr dveře a popošel k Robinovi. Opřel se vedle něj o zábradlí a také si zapálil. „Co jsi vlastně dělal na policajtech?“
Robin potáhl z cigarety a zadíval se na Petra. Ani se nerozmýšlel dlouho jak odpovědět.
„Seděl jsem. Nedávno mě pustili a musel jsem se hlásit. Mám ještě podmínku…“ usmál se, když viděl Petrův zaražený pohled. „Hele buď v klidu. O nic nešlo. Jen jsem se porval, protože jeden hajzl lezl za mou starou. No… skončili jsme ve špitále… Tak proto…“
Petr se v první moment zarazil. Přemýšlel, jestli byl dobrý nápad vzít ho do auta a nabídnout mu svezení. Ale něco mu říkalo, že mu tenhle týpek nic neudělá.
„ Stálo ti to za to? Měl jsi ji pustit k vodě, když se tahala s jiným,“ namítl Petr, aniž by mu došlo, že on sám se nechtěl někoho vzdát.
„No, Tina je holka, která se jen tak nenajde…“
„Tina?“ začal se Petr smát, až mu málem zaskočilo cigáro v puse.
Robin se přestal opírat a výhružně se na něho podíval. „Radím ti, aby ses přestal smát mý holce,“ zvedl výhružně pěst před Petrův obličej.
„Ne, sorry,“ snažil se Petr uklidnit. „Jen… No můj… prostě znám někoho, kdo má sestřenici se stejným jménem a ona bydlí někde tam jak ty.“
„Vážně? A víš, jak vypadá?“
„Moc ne, jen vím, že je o něco mladší než já a má dlouhé blonďaté vlasy. Osobně jsem se s ní nikdy nesetkal. Jen mi o ní Pavel vyprávěl.“
„No, to je nejspíš ona. A Pavel?“ zbystřil Robin. „A kromě toho, že je teda Tinin bratranec, tak odkud ho znáš ty?“
Petr ještě jednou potáhl z cigarety a nedopalek zahodil na zem. Rozdrtil ho špičkou boty, jako by tím chtěl říct, jak moc ho pořád to s Pavlem štve.
„No… Spal jsem s ním,“ odpověděl a čekal na reakci.
„Vážně?“ pozvedl Robin obočí. „Povídej, to mě zajímá.“
Nakonec vykouřili ještě další dvě cigarety. Petr se rozvykládal a Robin jen tiše, s občasnou doplňující otázkou, poslouchal. Během vyprávění se mu už v hlavě začal rodit plán, jak Petra využít. Tohohle kluka se rozhodně nepustí. Ještě mu může být užitečný a navíc – mají společné přátele. Tinu a Pavla.

Když o pár týdnů později pro něho Petr přijel na nádraží, narazili tam právě na ně. Seděli v autě a chtěli zrovna odjet, když Petr zahlédl, jak Pája míří na nádraží.
„To mě poser!“ vykřikl Robin, když do něj Petr drcnul a ukázal směrem k nádražní budově. „Tak to je fór!“ začal se chechtat jak pominutý. Petr mu sice ukázal na Pavla, ale on zahlédl i někoho jiného. „No tak to si je musím prohlédnout víc zblízka.“ Aniž by počkal, co na to Petr, nebo mu aspoň něco naznačil, rychle vystoupil z auta a zamířil za nimi na nádraží. Sledoval je z povzdálí celou dobu. I potom, co se k nim přidal Tomáš s Tinou. Jen sevřel ruce v pěst a zatnul zuby, když viděl, jak se ti dva oblizují. Když odjel vlak, pomalu se sunul za Tomášem a Pavlem. A když viděl, že Pavel zmizel na záchodcích sám, prostě si nemohl nechat ujít příležitost se s ním víc seznámit.
O něco později se vrátil k trpělivě čekajícímu Petrovi, aniž by si všiml, že ho Tomáš zahlédl.
„Tak já jsem kvůli němu v base a nakonec se z něho stane buzík,“ kroutil hlavou Robin, když si sedal vedle Petra na místo spolujezdce.
„To je jeho přítel?“ zeptal se Petr, když viděl, jak Pája vyšel ještě s tím druhým z nádraží a nastoupili do auta.
„Ne, byl s jiným. Ten jeho se jmenuje Alex, tohle je Tomáš.“
Petr jen vztekle svíral volant. Byla to opravdu náhoda, že tady na něho narazili. Ale vidět Pavla s někým jiným, i když to nebyl zrovna ten manekýn, mu pořád dělalo problémy. I když si myslel, že po takové době to prostě vyšumělo, mýlil se. Stále k Pájovi něco cítil a znovu v něm bodl osten žárlivosti.
Od toho dne se ale věci pohnuly o hodně dopředu…

„Myslel jsem, že v autě nekouříš,“ vyrušil Petra z myšlenek Robinův hlas.
Podíval se do okýnka. Robin tam stál, usmíval se a cpal několik bankovek do peněženky.
„Jestli nevidíš, nemám zapáleno,“ zavrčel Petr. „Můžeš mi říct, co ti tak trvalo?“
„No co,“ obešel Robin auto a usadil se na místo spolujezdce. „Chceš prachy na benál, nebo ne?“
Petr strčil cigaretu zpátky do krabičky a odložil ji do přihrádky. Připásal se a nastartoval auto.
„Zapni se,“ pootočil hlavu k Robinovi.
„Kašli na to. Když nás zastaví, pokutu si zaplatím sám,“ odmítl Robin připoutání. Neměl to rád a nikdy v autě nepoužíval pás ani jako řidič. „A nevrč. Chceš vědět, kde ten tvůj Pája bydlí?“
Petr pustil spojku, kterou už měl našlápnutou a otočil se k němu.
„To myslíš vážně? Já myslel, že jedeme za tou tvojí,“ podivil se, ale přesto se usmíval.
„Jasně, že pojedeme. Ale nejdříve ti ukážu, kde bydlí ten tvůj miláček,“ opětoval mu Robin úsměv. Líbilo se mu, jak Petra překvapil. „Tak chceš jet nebo ne?“
„Si piš,“ pokýval Petr hlavou. Zařadil a rozjel se. „Ale nejdřív zajedem natankovat,“ připomněl mu slib.

xxx

Lenka stála před zrcadlem a přemýšlela, co si na sebe má oblíct. Docela se těšila na Meta, ale nechtěla vypadat, jako nějaká nedočkavá náctka, která se těší na své první rande. A pak ty kecy o krátké sukni. Nakonec si stejně vybrala riflové kraťásky a halenku na ramínka. Trochu si opravila make-up, pročísla vlasy a naposled se zkontrolovala v zrcadle. Byla spokojená sama se sebou. Nevypadala jak šmudla a ani vyzývavě. Mrkla na hodiny. Měla nejvyšší čas. Na nádraží by ji to mělo trvat maximálně půl hodiny. Popadla kabelku, Metovu tašku a klíče od auta a vyrazila.
Poslouchala písničky a přemýšlela o tom, jak stráví dnešní odpoledne. Nejdříve s Metem a pak s Tinou. Chtěly si udělat babskou jízdu, když už byly samy bez kluků.
Byla sobota a cesty byly skoro prázdné. Jen občas se míjela s auty. Přesto však v jednu chvíli musela dupnout na brzdy, když jeden blázen v protijedoucím autě nedočkavě předjížděl a vjel ji do cesty. Jen stihla zahlédnout, že v něm sedí dva kluci, ale byli tak rychlí, že si je ani nestačila prohlédnout.
„Deb.il,“ ulevila si a znovu se rozjela.
Na nádraží dojela současně s vlakem. Sotva zaparkovala a vystoupila z auta, už se začali lidi trousit ven z nádražní haly. Zůstala stát před autem a jen se rozhlížela, jestli uvidí Metovu zrzavou hlavu.
Usmála se, když ji zahlédla zářit na sluníčku. Opravdu nešel přehlédnout. Stál před východem, v ruce držel kytici a rozhlížel se kolem sebe.
Přešla cestu.
„Ahoj. Hledáš někoho?“ zeptala se, když k němu došla.
„Ne, nehledám, jen se tady z nudy točím dokolečka,“ Met se rychle otočil a hned nahodil široký úsměv. Zvedl ruku s kyticí a podal ji Lence. „To je… No děkuji za tu tašku,“ řekl trochu nesměle, jako by se právě zastyděl za to, že to vůbec donesl.
„Ještě jsi ji nedostal,“ zasmála se Lenka. Přesto ji však srdíčko poskočilo, když si kytku vzala. Přivoněla si. „Krásně voní. Děkuji,“ hodila na Meta pohled přes ty květy. „Půjdeme? Tam mám auto,“ ukázala rukou za sebe.
Šli pomalu k autu. Met šel krok za Lenkou a celou dobu si ji prohlížel. Moc ji to slušelo a on z ní nemohl spustit oči. Vlasy svázané do ohonu zvýrazňující její štíhlý krk, lehké oblečení, které zdůrazňovalo její sportovní postavu… Sjížděl ji pohledem od hlavy dolů a právě když v duchu hodnotil její dokonalé nohy, se Lenka zastavila. Málem do ní vrazil.
„Tak jedem na to slíbené kafe,“ ukázala na auto a odemkla dálkovým ovládáním. „Jen mám strach, že kytka zatím zvadne,“ zvedla ruku s kyticí a znovu si přičichla.
Met se k ní naklonil. Také si k ní přivoněl a zadíval se přes ni Lence do očí. Jako by na chvilku oba zmrzli.
„Řekneme obsluze o sklenku s vodou,“ promluvil nakonec jako první Met a narovnal se.
S úsměvem obešel auto a usadil se vevnitř. Ten úsměv mu zůstal přilepený na tváři celou dobu. Stejně jako Lence. Položila kytici na zadní sedadlo a pak také nastoupila. Jen sem tam hodila okem na Meta, jinak ale ani jeden z nich nepromluvil cestou do restaurace ani slovo. Jako by jim oběma najednou došla řeč.
Poprvé promluvili, až když se usadili ke stolu a číšník se jich zeptal, co si dají.

xxx

Po cestě domů se Alex s Pavlem zastavili v menším krámku. Dostali chuť na mojito, a i když lednice i bar byli plné, chyběla jim limetka k dokonalosti celého drinku. Alex stál venku a čekal na Pavla. Rozhlížel se kolem sebe a přemýšlel nad tím, že by se jednou k němu přistěhoval. Líbilo se mu tady. Bylo to takové klidné město.
„Tak jdeme,“ ozvalo se za ním.
Domů to měli už jen kousek, přes dvě ulice. Oba dva už byli celkem v pohodě. Neuměli se na sebe nikdy moc dlouho zlobit. Na to se až moc milovali a nedokázali by jeden bez druhého dlouho vydržet. Stačilo jim, když musel Alex vždycky na nějakou dobu odjet do školy. Přesto, že se jim nálada o dost zlepšila, po zbytek cesty nepromluvili ani slovo. Šli mlčky vedle sebe a nepatrně se dotýkali rukama. Sem tam na moment zahákli o sebe prsty, ale i přesto jim přišlo divné, že by se drželi za ruce. V tomhle se oba shodli hned od začátku, že takhle se při chůzi vodit za ruce, je dětinské a k nim se to moc nehodí. Jo, to když někde stojí, nebo jsou doma, to by na sebe sahali pořád. A nejen na ruce.
„Budu muset umýt auto,“ promluvil konečně Pavel, když vcházeli do domu a on viděl toho svého zaprášeného miláčka.
„Jo, můžeme pak zajet do myčky, jak pojedu domů. Teda pokud mě svezeš,“ natiskl se na něho Alex, když stáli před bytem a on odemykal dveře. Otřel se Pavlovi nosem o krk, když mírně nahnul hlavu.
„A co za to?“ otevřel dveře a oba vešli dovnitř.
„No, nevím kolik bereš, pane taxikáři,“ usmál se Alex.
„Popřemýšlím,“ zamířil Pavel rovnou do kuchyně a nákup položil na stůl. „Jsem dost drahej.“
Na nic nečekal a začal vytahovat věci, aby mohl namíchat slíbené mojito. „Můžeš mi donést mátu? Je u mě na okně,“ otočil se na Alexe a usmál se, když viděl jak usilovně přemýšlí na taxou za svezení. „No, když tak mermomocí chceš zaplatit odvoz, tak mi pro začátek můžeš umýt záda a udělat masáž.“
„Héj! Já neřekl, že ti chci zaplatit. To ty jsi s tím přišel!“ ohradil se Alex, ale přesto se začal usmívat. „Ten masážní olej je ještě v pokoji na zemi, aspoň ho nemusíme hledat,“ zasnil se nad tím, jak bude probírat Pájovo tělo kousek po kousku. A kdo ví… I když je raději ten dole, někdy má chuť role obrátit. A právě teď, při těch představách, tu chuť opravdu dostal.
„Bude masáž,“ přilepil se na Pavla, pohladil ho po bocích a jemně mu přejel po rozkroku a pak po zadečku.
„Máta!“ byl nakonec odstrčen loktem. „Nebo nebude odvoz ani mojito!“
„No jo, už jdu,“ bručel Alex, ale přesto si ještě neodpustil plácnutí.
Došel do pokoje a zamířil rovnou k oknu. Málem se přerazil o hromadu jeho věcí, která se válela vedle otevřené tašky. Rozkopl ji, aby měl cestu volnou.
„Co s tím prádlem?“ zavolal směrem ke kuchyni, když zpoza okna vytahoval květináček s mátou. Natáhl nohu a trochu tu rozkopnutou hromadu nasunul na sebe.
„No vidíš. Můžeme to hned dát prát a pak si v klidu dáme to mojito. A masáž…“ zvedl Pavel koutky v lehkém úsměvu a převzal si od Alexe mátu. Schoval zpátky led do mrazáku. „Tak jdem na to, pomůžeš mi.“
V pokoji se zastavil u postele. Jako první stáhl povlečení z peřiny a hodil na zem. Následoval polštář, a když chytil do ruky prostěradlo, musel se usmát, když ho musel trochu roztáhnout, aby od sebe oddělil slepené části látky. Všechno to zchumlal do náruče a odkráčel do koupelny k pračce.
„Tak s čím začneme?“ hodil Alex vedle něho na zem hromadu svých věcí.
„Tak třeba tím, že to přebereme a dáme prát nejdříve to, co nejdéle schne?“ ukázal Pavel na dvoje rifle. Otevřel koš se špinavým prádlem, vytáhl ještě svoje kalhoty a nacpal je hned do pračky. „Je to všechno, nebo máš ještě něco v tašce?“ otočil se na Alexe. Zvedl ze země jedny jeho kalhoty a začal mu prohlížet kapsy. Věděl, že v nich Alex mívá občas takové malé skladiště a nerad by vypral třeba papírový kapesník. Začal postupně vytahovat věci a odkládat je na pračku.
„Tak co?“ zavolal ještě. Hodil kalhoty do pračky a natáhl se po druhých.
„Asi nic takovýho!“ ozvalo se z pokoje, kde Alex právě přehraboval tašku a přemýšlel, co ještě může vyprat. Byl trochu nabručený, protože tohle se mu vážně dělat nechtělo. Měl pak pocit, jako by byl doma a máma ho peskovala za to, že si neumí udělat ve svých věcech pořádek.
„Ok, tak já to…“ Pavel se odmlčel uprostřed věty. V jedné ruce Alexovy rifle a v druhé ruce něco, co ho opravdu překvapilo. Nemile překvapilo. Hleděl na to a nevěděl co si myslet. Vlastně věděl. V hlavě mu běžela okamžitě jedna jediná myšlenka.
Alex ho podvádí.
Pustil kalhoty na zem a druhou ruku sevřel v pěst i s tím nečekaným překvapením.
Proč to tam má? Na co to potřebuje? Vždyť oni dva tohle nepoužívají.
Ruce se mu roztřásly a najednou mu bylo ze všeho strašně těžko. Tohle zjištění, i když ho neměl potvrzené, bylo pro něj jako rána do hlavy.
Pomalu, jako ve snách šel do pokoje, odkud slyšel Alexovo brblání.
Zastavil se ve dveřích a chvíli se na něj díval, jak se přehrabuje v tašce a pak ji rychle zavřel. Co na tom, že to bylo spíš takové vzteklé trhnutí zipem. On teď v tom viděl jedno jediné. Alex před ním něco schovává. Nechce, aby mu viděl do tašky. Proč? Má tam snad toho víc?
„Tak asi už nemám nic na vyprání,“ otáčel se Alex pomalu ke dveřím, ale když viděl Páju, s jakým výrazem stojí u dveří, zarazil se. „Co se děje? Nejede pračka?“ usmál se na něj.
Pavel jen popošel k němu blíž, natáhl před sebe ruku a otevřel dlaň.
„Co to máš?“
„To bys mi snad měl říct ty, ne?“ zazněla odměřená odpověď.
„Co?“ chytl Pavla za ruku a pozorněji se podíval. Vzal mezi prsty malý čtverečkový obal a začal si ho prohlížet, jako by něco takového viděl poprvé. „Proč já? Odkud to máš? Chceš to snad vyzkoušet? Víš, že něco takového nepoužíváme.“
„Měl si to v kapse!“ zvýšil Pavel mírně hlas.
„Cože?“ nechápal Alex a převracel kondom v ruce. „Co to je za blbost?“
„To mi řekni ty!“ Pavlova nervozita stoupala.
Celou dobu byl neustále nervózní z toho, co našel u táty v šuplíku, a tohle jen přiživilo oheň. Ani se neobtěžoval se na Alexe pozorněji podívat. Kdyby to udělal, viděl by, že ten absolutně neví, která bije a jen nechápavě zírá střídavě na svou ruku a na Pavla. Opravdu netušil, o co jde.
„Přesně jak jsi řekl, tohle nepoužíváme. Měl jsi to snad připravené pro někoho jiného?“ V tenhle moment si Pavel vzpomněl na to, jak Ondra kupoval kondomy a tvrdil, že to má proto, aby nezasvinili koberec. Přitom ho podváděl s Michalem. A stejnou variantu viděl i teď.
„To si snad děláš prdel, ne?“ Alexovi se málem zastavil dech, když to slyšel.

On si myslí, že ho podvádí?

„Jak jsi na to přišel?“ ač se snažil mluvit klidně, hlas se mu mírně začal třást. Jak tohle vůbec může říct? Žaludek se mu stáhl a musel začít zhluboka dýchat, aby oběd neskončil v záchodě. Cítil, jak mu horko vstupuje do tváří a srdce mu začalo silně tlouct.

Jak může Pavel vůbec o něm takhle pochybovat?

„Co třeba ten váš mejdan? Několikrát jsem ti volal, neozval ses. Kdo ví, co jsi celou tu dobu dělal! Nebo s kým jsi byl!“ Pavel začal ztrácet soudnost a střílel jedno obvinění za druhým, aniž by nad něčím přemýšlel. „A to není jen jednou, kdy jsem se ti nemohl dovolat!“
V tuhle chvíli se Alex celý rozklepal. Měl co dělat, aby udržel slzy, které se mu draly z očí.
„Říkal jsem ti, že jsem telefon neslyšel, a když jsem ve škole, tak mám vypnutý zvuk a telefon v tašce, aby mě nerušil,“ namítl a roztřesený hlas již nešlo zakrýt. Vůbec to nechápal. Netušil, jak se to v jeho kapse objevilo. To snad musí být blbý vtip. Celé to obvinění ho strašně bolelo. Nevěděl, co má říct. Najednou mu z toho všeho došly slova.

Pavel mu nevěří. Myslí si, že ho podvedl.

A tohle prostě nedokázal pobrat v klidu. Byl z toho tak vykolejený, že nebyl schopen ani odpovědět.
Ještě jednou se podíval na tu zatracenou věc v ruce a pak ji odhodil na zem.
„Tak co? Proč nic neříkáš? Mám snad pravdu?“ pokračoval Pavel jako by vůbec neslyšel, co mu Alex o telefonu říkal. Měl v hlavě jen tu jedinou myšlenku. „Tak řekni mi, pro koho jsi to měl?!“
„Já nic nevím,“ odpověděl Alex tiše. To bylo jediné, na co se vzmohl.
Nechápal, co mu to Pája tady říká.

On, že by ho podvedl? Nikdy v životě by ho to nenapadlo. Jak si to může vůbec myslet?

Ještě se chvíli díval na rozčíleného Páju, pak se jen otočil a odešel do koupelny. Za chvilku se vrátil se svými nevypranými věcmi v náruči. Klekl si ke své tašce a začal je cpát dovnitř. Ruce se mu třásly a polovina hader popadala na zem. Celou tu dobu k Pavlovi nezvedl hlavu. Jen se snažil si rychle sbalit a nebrečet u toho.

Musí jít pryč. Potřebuje být sám. Dál od Pavla. Potřebuje… Co vlastně potřebuje? Tohle obvinění ho hodně zranilo.

„Takže mám pravdu? To mlčení je tvoje odpověď? Mám to brát jako souhlas?“ slyšel Pavlův hlas jako z dálky.
Nedokázal se víc bránit. Strašně ho bolelo, že mu nevěří. Zavřel tašku až na druhý pokus. Zvedl se, ze stolu sebral svůj mobil a peněženku a nacpal je do kapsy. Vzal tašku a šel do předsíně. Ani nevěděl, jak si obul boty. Pořád čekal, že ho snad Pája zastaví, že se omluví za to obvinění, které mu tak vmetl do tváře. Ale nic z toho se nestalo.
Pája jen stál uprostřed pokoje a s rukama zatnutýma v pěst rychle oddychoval.

Proč se Alex nebrání? Proč prostě odchází, bez toho aniž by se to snažil vysvětlit? Proč? Co si o tom má teď myslet? Měl přeci jen pravdu a on ho s někým podvádí? Proč měl ten kondom v kapse? Vždyť oni dva tohle nepoužívají. Jeden druhému naprosto věřili a věděli, že jsou zdraví. Nebylo potřeba něco takového používat. Ale co když to všechno byla z Alexovy strany jen lež? Přeci jen byl na škole. Neviděli se vždycky tak dva tři týdny. Co v té době Alex dělal? Jenom se učil?

„Jedu domů,“ ozval se konečně Alex polohlasně a chytl za kliku. „Pro zbytek si dojedu později.“
Vystřelil z bytu ven, aniž by řekl cokoli dalšího. V tuhle chvíli potřeboval být sám. Tak strašně ho bolelo Pavlovo obvinění. Nevěděl, jak s tím naložit. Vždyť ho nikdy, ani jedinkrát za dobu co spolu chodili, nenapadlo ani náznakem, že by si s někým něco začal.
Pomalu procházel prázdnými ulicemi a přemýšlel, co bude dál.

Pavla miluje. Nechce o něj přijít. Co má dělat proto, aby mu věřil. Ještě nikdy ho neviděl tak rozčíleného.

Otřel si hřbetem ruky vlhké oči a pak ji zarazil do kapsy.
Vůbec netušil, kde k tomu přišel. On sám si nikdy nic takového nekoupil. Kdo mu to tam mohl dát?
Pomalým krokem došel k autobusové zastávce. Bylo mu jedno, kdy mu to pojede.

Bude tu sedět třeba i hodinu, ale zpátky se nevrátí. Nemůže.

Položil kabelu na zem a vytáhl telefon. Jako první ho napadl Met. Jestli ten zatracený kluk něco takového udělal… Zabije ho… Ale nejdříve ho za ty jeho zrzavé vlasy přitáhne k Pájovi, aby mu to vysvětlil.
„Mám na tebe jednu otázku, a budu rád, když mi odpovíš po pravdě,“ začal Alex pěkně zhurta, jen co se Met ozval na druhé straně telefonu. „Někdo mi strčil do kapsy kondom. Byl jsi to ty?“
Na chvilku bylo v telefonu ticho, ale pak se ozval Metův smích.
„ku**a, Matyáši! Nesměj se a odpověz!“ křikl do telefonu Alex. Už tak měl nervy napnuté jak špagáty a on se ještě směje.

______________________________________________________________

moje písmenka pěkně všechny pohromadě Smile Smile
topbee-yaoibox

Dodatek autora:: 

A máme tu další kousek. Snad to přežijete ve zdraví, konec je zatím ještě v nedohlednu. Tak čtěte a nezabte mě. Laughing out loud

5
Průměr: 5 (4 hlasy)