Staří známí - část 13

Pavel nebyl schopný stát na jednom místě nebo v klidu sedět. Co Alex odešel, neustále chodil po bytě. Vždy když se objevil ve svém pokoji, zastavil se u pohozeného kondomu, zle se na něj podíval, jako by mu měl něco říct, a zase se otočil a šel pryč.
Jeho vnitřní nervozita neustupovala. Spíš naopak vzrůstala.

Proč Alex něco neřekl na svou obranu? Proč prostě mlčel a šel pryč? Proč třeba nezačal nadávat, křičet, cokoli, co by ho zastavilo v tom obviňování? Co když nakonec je v tom Alex nevinně a stal se jen obětí něčího nejapného žertu? Kdy vlastně přišel na to, že ho podvádí? On? Vždyť mu tak věřil. Ale prostě v tu chvíli nebyl schopen uvažovat normálně. Se vším, co se za poslední dobu děje, měl najednou v hlavě zatmění, a i kdyby se Alex začal víc bránit, nejspíš by mu i tak nevěřil.

Najednou se Pavel zastavil uprostřed obýváku. Začal rychle dýchat a musel se opřít o křeslo, jak se mu udělalo zle.
Co to vlastně udělal? Obvinil kluka, kterého miluje z podvodu, aniž by měl jediný důkaz, že by to mohla být pravda.
Zatočila se mu hlava. Rychle se posadil, chytl se za rozbolavělé břicho a sklonil se do předklonu.
Výčitky naplno zasáhly jeho mozek i tělo. Chtělo se mu brečet, ale nakonec jen tupě zíral mezi nohy do podlahy.
Najednou chtěl být s Alexem. Tak strašně moc, až to bolelo.
Vyskočil na nohy, až zavrávoral a rozběhl se do pokoje. Cestou ke stolu odkopl tu zatracenou věc, kvůli které to vzniklo, a popadl mobil. Roztřesenou rukou se snažil naklikat Alexovo číslo. Povedlo se mu to až na třetí pokus. Palec už měl na zeleném tlačítku, když se zastavil.

Co mu řekne? Ať se vrátí? Že je mu to líto? Že se nechce hádat? Že přes to všechno by rád vysvětlení? Nespustil by znovu vlnu výčitek, kdyby slyšel Alexův hlas? Bude s ním vůbec schopen mluvit přes telefon? Co když mu to nezvedne nebo mu to pověsí? Unesl by to? Ne, musí mu zavolat, i kdyby s ním Alex mluvit nechtěl.

Škubnul sebou, když se najednou ozval domovní zvonek. Zvedl hlavu od telefonu a přemýšlel, jestli se mu to nezdálo. Ale když se znovu ozvalo zazvonění, rozběhl se dveřím a prudce je otevřel.
Určitě se vrátil.
„Ahoj. Přišel jsem pro ty papíry,“ ozval se Martinův hlas.
„Co?“
Pavel na něj zíral. Žaludek mu ztěžkl, když zjistil, že to nebyl Alex a teď hleděl na Martina, jako by se právě probudil a nechápal, co po něm chce.
„Papíry, tři složky,“ usmál se Martin. „Táta ti neříkal, že pro ně dojdu?“
„Aha, složky,“ odpověděl Pája s nepřítomným pohledem, otočil se a zašel k tátovi do pracovny. Když je bral ze stolu, na moment se ještě podíval na spodní šuplík. V tu chvíli se mu zalily oči slzami. Tohle už prostě nedával. Kdyby za těmi dveřmi byl aspoň Alex. Tak moc si přál, aby se vrátil. Aby to byl on, kdo zazvonil. Tak moc by se mu chtěl omluvit.
„Pavle?“ ozval se Martin, který nakoukl do bytu. „Nezlob se, ale docela spěchám!“
Pavel se zhluboka nadechl, otřel si oči do rukávu a vrátil se k němu.
„Stalo se něco?“ podíval se na něj Martin zkoumavě, když si přebíral složky. Dobře si všiml, že není něco v pořádku. Takového Pavla nezná. I když býval spíš vážnější, tohle se mu nelíbilo. Tohle bylo jiné.
„Co? Ne, nic se nestalo,“ pootočil Pája hlavu a díval se raději bokem. „Jen jsem unavený. Moc jsem toho v noci nenaspal.“
„Opravdu?“
„Jo. V pohodě. Půjdu se asi vyspat.“
„No dobře. Jinak díky. Uvidíme se v úterý, jak se vrátím. Tak zatím,“ mávl složkami Martin a zmizel na schodech. Za sebou už slyšel jen klapnutí dveří.
Jen co nasedl do auta a ještě než nastartoval, vytáhl telefon a vytočil číslo.
„Ahoj Petře. Tak ty smlouvy mám, ale něco jsem se chtěl zeptat. Nemá Pavel nějaké problémy?“

Ani ne deset minut po Martinově odjezdu vyběhl z domu Pavel. V jedné ruce peněženku a klíče od auta a v druhé ruce mobil. Už po cestě k autu vytáčel už podruhé číslo na Alexe. Znovu to jen vyzvánělo bez odezvy.
Nemohl to tak nechat. Tušil, že na něj Alex bude naštvaný a telefon mu nezvedne. Proto se rozhodl jet za ním.
Kdyby mu aspoň řekl, kam jde.
Ale tak nějak věděl, že pojede nejspíš domů. Kam jinam by taky jel. Navíc, autobus jel už před nějakou chvíli, takže by ho možná ještě zastihl po cestě od zastávky nebo už doma. Rozhodl se tedy, že pojede rovnou k němu.
Tohle se prostě musí vysvětlit. Nechce ho ztratit kvůli takové kravině. Byl to špatný pocit, který mu celou dobu svíral břicho. Pocit viny. Nechal se unést, a teď ho to strašně mrzí.
Mrsknul telefon a peněženku na místo spolujezdce a nastartoval. Na nic už nečekal. Jel za Alexem.
Byl rozrušený, přesto se však snažil jet opatrně. Pořád si říkal, že to dobře dopadne, i když se mu žaludek svíral a místy musel hodně zhluboka dýchat, aby se mu neudělalo špatně. Křečovitě svíral volant, a když přeřazoval rychlost, ruka se mu třásla.
Netrvalo snad ani půl hodiny, když dojížděl před Alexův dům. Zaparkoval na prvním místě a vystoupil. Jako ve snách došel ke dveřím a zazvonil na ten tak známý zvonek.
Bez odezvy. Znovu zazvonil. Zase nic. Zazvonil ještě potřetí a držel prst na tlačítku tak dlouho, dokud ho nezačal bolet a on si konečně uvědomil, že Alex není doma. Popošel kousek dál od domu a podíval se do oken. Byly zavřené a nic nenasvědčovalo tomu, že by tam někdo byl. Rozhlédl se po ulici. Jen pár neznámých tudy procházelo. Alex mezi nimi nebyl.
Podíval se na hodinky. Přijel brzy. Autobus by podle všeho měl teprve dojet. Už mu chtěl jít naproti, když se zarazil.
Může jít dvěma cestami a můžou se minout. Nemá cenu se honit. Raději počká tady a uvidí.
Nasedl zpátky do auta a rozhlížel se kolem sebe. Stále čekal, že se na jedné nebo druhé straně objeví Alex. Tak moc si to přál. Chtěl se s ním usmířit. A nejlépe hned. Každá minuta navíc pro něj znamenala pocit, že je to ztracené.
Kvůli takové hlouposti.
Zbystřil, když otevřely dveře do vchodu. Ale byla to jen jedna ze sousedek, která šla vyvenčit psa. Díval se, jak se ty dveře pomalu zavírají, až zaklaply. Přesně ty samé, u kterých poprvé držel Alexe v náruči, když omdlel a sunul se k zemi. Už tenkrát cítil, že je Alex jiný. Zvláštní a něco ho k němu přitahovalo od první chvíle, i když ještě chodil s Tinou a sám neměl jasno, co vlastně je. Pohlédl směrem, kde se šlo k parku. Tam se s ním poprvé potkal. Pak se podíval na druhou stranu, kudy se šlo k hotelu. Tam se spolu poprvé milovali.
Najednou se mu oči zalily slzami. Ještě nikdy se s ním takhle nepohádal. Vlastně se vůbec nepohádali. Jen mu vmetl do tváře obvinění a Alex to neunesl a odešel.
Opřel se čelem o volant a jen si utíral slzy, které stékaly po koženém potahu volantu a končily na jeho kalhotách.
Musí se vzpamatovat. Brečením nic nevyřeší.
Natočil ruku, aby se podíval, kolik je hodin a pak zvedl hlavu a znovu se rozhlédl po ulici. Autobus už přijel, a kdyby šel Alex rovnou domů, už by tady dávno byl. Natáhl se po telefonu. Viděl nepřijatý hovor od táty, ale v tuhle chvíli ho to nezajímalo.
Teď měl strach, že se s ním Alex nebude bavit. A jediný, kdo ho napadl, další komu zavolá, byla Tina. Třeba šel k ní. Vždycky si o všem povídali.
Zavolá ji.
Otřel si oči, aby neslzel a viděl na displej. Našel její číslo v seznamu a stiskl tlačítko. Když se však místo volacího tónu ozval obsazovací, měl chuť telefon prohodit oknem ven.
Proč se zrovna teď musí s někým vykecávat?
Hodil mobil na vedlejší sedadlo a nastartoval. Pojede k ní.
Buď tam Alex bude, nebo ji aspoň řekne, ať mu zavolá. S ní určitě mluvit bude.

„A v kolik teda končíš?“ zeptala se Tina, která právě telefonovala.
„Mám končit v osm, tak potom přijedu za tebou,“ odpověděl Tomáš a rozhlédl se kolem sebe. Seděl právě v šatně u svačiny.
„Tak to přijedeš až před devátou,“ povzdechla si Tina. Než se k ní dostane, je to minimálně půlhodiny cesty autobusem. „Nevadí, bude tu Lenka, tak to bude v pohodě,“ usmála se nakonec, když si vzpomněla na plánovanou návštěvu. Chtěly probrat, co všechno si vezmou sebou na moře. Měli jet za víc jak měsíc, ale už se nemohly dočkat. Navíc, měla v plánu to dneska Tomášovi říct. „Ale určitě přijeď. Mám pro tebe překvapení.“
„Ano? Překvapení?“ zeptal se Tomáš tónem, ve kterém hned bylo poznat na co myslí.
„Hele!“ začala se Tina smát. „Nemysli na žádné prasárny!“
„Ne? Proč ne? To pak nemá cenu, abych za tebou jel.“
„Je to prostě překvapení a určitě se ti bude líbit. Tak nepruď.“
„Ale můžeš to doplnit třeba striptýzem, ne?“ žadonil Tomáš.
„No, možná trošku…“
„Tak to jsem u tebe do deseti minut,“ řekl rychle Tomáš, aby si Tina ten striptýz nerozmyslela.
„To nestihneš,“ namítla. „Než dojedeš, tak já…“
„Naši mi půjčili auto. Takže aby ses nedivila,“ přerušil ji rychle.
„Aha…“ zamyslela se Tina. „Tak to abych Lenku brzy vyhodila. Nebo chceš, aby se…“ uprostřed věty ji přerušilo zvonění. „Už je tady,“ mrkla na hodinky. „Tak se uvidíme večer, jo?“
„Tak jo. No, já už musím zase makat,“ povzdechl si Tomáš. „Ahoj,“ rozloučil se ještě a podíval se na nedojezenou svačinu.
Bude si to muset dojíst později. Zakecal se a pauza mu končí. Zabalil ji, strčil i s telefonem zpátky do skříňky. Chtěl ji už zamknout, když mu mobil začal znovu zvonit. Natáhl se pro něj.
„Co potřebuješ, jsem v práci a končí mi pauza,“ ozval se, když viděl, že mu volá Alex. Vzápětí se však zarazil. „Jseš s Pájou v nejlepším a voláš mi?“ zakroutil hlavou, když zaslechl jeho hekání. „Tak budeš se mnou mluvit?“ ozval se trochu hlasitěji.
„Potřebuji, abys pro mě dojel,“ ozval se Alex konečně přidušeným hlasem. Stál v předklonu, držel se za žebra a sotva dýchal.
„Jsem v práci, nemůžu…“
„Tome!“ zaskučel Alex a ještě víc se přikrčil.
Každé slovo mu dělalo potíže. Měl pocit, jako by měl přeraženou čelist. Každá část těla ho bolela. Když se trochu vzpamatoval, vylezl po čtyřech ze křoví a první co bylo, tak vyzvracel snad všechno, co za dnešní den snědl. Chodil, spíš lezl po zemi a hledal telefon. Ještě že zahlédl, kterým směrem letěl. Ale i tak mu trvalo, než ho našel. Teď stál opřený o strom a byl rád, že vůbec může aspoň dýchat. Jestli mu ten hajzl nezlomil žebro, bude rád.
„Co se stalo?“ zpozorněl Tomáš. Tohle se mu už vážně přestalo líbit. Něco tu nehraje. Slyšel to Alexovo nepravidelné a těžké dýchání a zaskučení, když ho zabolely žebra.
„Robin…“
„Cože?!“ vykřikl Tomáš, až se kolegyně, která právě vešla, lekla.
„Robin a Petr…“ snažil se Alex mluvit aspoň trochu srozumitelně. „Zkopali mě. Potřebuji odvést. On říkal…“
„Kde jsi na něho narazil? Kde jsi?!“ teď už byl Tomáš značně nervózní. Ani si neuvědomil, že bylo zmíněno ještě jedno jméno.
„V lese u závory. Druhá odbočka, když jedeš od nás. Robin říkal…“ Alex se na moment odmlčel. Musel se předklonit a zhluboka dýchat, aby se znovu nepozvracel.
„Co říkal?“
„Jede… jede za Tinou… Zavolej ji…“
„Teď jsem s ní mluvil. Přišla k ní Lenka, je to v pohodě.,“ uklidňoval ho Tomáš, ale už vytahoval ze skříňky boty na přezutí. Brigáda nebrigáda, tohle nepočká. V duchu počítal, za jak dlouho u něj bude. „Mám auto od našich. Do patnácti minut jsem u tebe,“ vypl telefon a běžel za vedoucím směny, aby mu sdělil, že má něco urgentního a musí nutně odejít.
Alex se podíval směrem k hlavní cestě. Jo. Jen deset minut mu bude trvat, než se doplazí tam. Schoval mobil do kapsy a udělal krok. V ten moment se mu udělalo špatně. Rychle se opřel aspoň jednou rukou o strom, druhou tiskl na žebra, která ho rozbolela, když vydávil zbytek toho, co mu ještě zůstalo v žaludku.

Tina položila telefon na stůl.
„Jo! Už jdu!“ volala ještě, když šla ke dveřím a ozvalo se znovu zazvonění. Ani si neuvědomila, že Lenka a Pavel mají už delší dobu klíče a nezvoní. „ Už jsem tady. Myslela jsem, že už nepři…“ poslední slabika ji zůstala viset v krku. Stála jak zařezaná, dívala se na příchozího a nebyla schopná jediného slova. Sotva byla s to se nadechnout.
„Ahoj, Zlatovlásko,“ usmál se Robin, když viděl, jak Tina stojí a beze slova na něj šokovaně hledí.
Ta když slyšela jeho hlas, přeběhl ji mráz po zádech. Tohle oslovení nesnášela a v kombinaci s jeho hlasem, který ji kdysi připadal tak sexy, se jí z něho dělalo špatně.
„Co chceš?“ konečně promluvila a křečovitě sevřela kliku.
„Přišel jsem se podívat, jak se máš. Stýskalo se mi po tobě.“
„Běž pryč. My dva si nemáme co říct,“ odpověděla mu odměřeně, přesto se však třásla.
Bála se ho. Téměř okamžitě si ji vybavilo všechno, co ji s ním spojovalo. I to, jak jim vyhrožoval na chodbě soudu. Co když teď přišel, aby splnil své výhružky? Bezděčně se otočila směrem ke svému pokoji, kde na stole ležel telefon.
„Ale my dva si máme o čem promluvit,“ zapřel Robin ruku o dveře. „Vím, že jsi sama, tak nás nikdo nebude rušit,“ usmál se nebezpečně, když viděl, jak pootočila hlavu do bytu.
V tu chvíli Tina dostala už opravdový strach.
„Nech mě na pokoji!“ chtěla rychle zavřít. Jenže Robinova ruka se ještě víc zapřela.
„Vypadni!“ vykřikla a chtěla zabouchnout. Málem si zlomila prsty, jak prudce se najednou dveře rozletěly. Tak tak, že stihla uskočit, aby s nimi nedostala do obličeje. Robin vešel dovnitř a pomalu za sebou zavřel.
„Chyběla jsi mi,“ natáhl k Tině ruku, ale ta couvla. „Co je?“ zkoumavě se na ní podíval.
„Vypadni!“ Tina udělala další krok dozadu.
„Taky jsem ti chyběl?“ znovu k ní natáhl ruku a vzal mezi prsty pramen jejich vlasů. Už tak dlouho se jí nedotýkal a teď má příležitost. Vždycky se mu sex s ní líbil. Byla jen jeho a…
Tina najednou prudce odstrčila jeho ruku a rozběhla se do pokoje. Chtěla za sebou rychle zabouchnout, ale Robin byl rychlejší. Dveře rozrazil dřív, než stihla otočit klíčem.
„Tohle mi nedělej, Tino,“ řekl výhružně a zamračil se. Jeho úsměv zmizel.
V Tině hrklo a málem se jí zastavilo srdce.
Řekl ji jménem. To není dobré. Tak jí oslovoval jen, když byl na ní naštvaný.
Couvala před ním až ke stolu. Za sebou nahmatala telefon a hned zmáčkla první volbu. Bylo ji jedno, kdo to je, hlavně když se někomu dovolá. Už ho zvedala k uchu, ale stihla zaslechnout jen jeden volací tón.
Robin k ní přiskočil, chytl ji za zápěstí a vyrval ji mobil z ruky. Ani se na něho nepodíval, když letěl proti zdi. S třeskotem narazil na stěnu a dopadl na zem v několika kouscích.
„Robine, pusť mě,“ chtěla se mu vyškubnout.
Sevřel ji ještě víc, až ji ruka zabolela.
„Proč to děláš?! Už minule jsem ti něco říkal!“ přiblížil se až k ní a dýchal ji do obličeje.
„Nic spolu nemáme,“ přikrčila se a znovu se pokusila vytrhnout. „Běž pryč,“ řekla už o něco tišeji roztřeseným hlasem.
„Musíš se pořád chovat jako d***a?“ výhružně se jí zadíval do očí. „Byl jsem ti málo, tak ses začala tahat s tím buzerantem a pak dokonce i s Tomášem? Nebo s oběma najednou?“ každé slovo drtil mezi zubama. Popadla ho zlost. Už před tím ho to sralo. Ale teď, když ji viděl a držel ji, tak ho to začalo štvát ještě víc. Ta představa, že někdo na ní sahá a ona se nechá… Jak nějaká k***a…
„Jasně jsem ti říkal, že na tebe nikdo sahat nebude!“ škubnutím ji přitáhl k sobě a druhou rukou ji sevřel kolem pasu.
„Pusť!“ vykřikla Tina. Už začala být zoufalá.
Strach, který měla, byl neskutečný. Znovu si připomněla, jak se k ní choval před tím. Že pro ránu nešel daleko. Ale ten strach ji na moment dal sílu se bránit. Vzpomněla si na to, jak ji Tomáš učil aspoň základy sebeobrany. Ale lehko se to řekne… Přesto však volnou rukou vyrazila proti jeho obličeji. Otevřenou dlaní ho praštila do brady a kolenem ho nakopla do rozkroku.
Překvapený Robin na moment povolil sevření a ona se mu vytrhla.
Žduchla do něj a rozběhla se ke dveřím. Musí se dostat ven!
Prudké škubnutí za vlasy ji srazilo zpátky. Podlomily se jí nohy, narazila bokem o hranu postele a hlava ji až poskočila, když dopadla na zem. Zatmělo se jí před očima. Na moment byla mimo sebe. Jediné co byla schopna vnímat, bylo dolehnutí Robinova těla na ní a pevný stisk jejich rukou.
„Zapomněla jsi, kde je tvoje místo?!“ vrčel na ní a ještě víc ji sevřel.
Strašně ji rozbolela hlava a z očí, které měla problém otevřít, jí začaly téct slzy.
„Robine, prosím,“ byla otřesená a hlas se jí třásl. „Prosím, pusť,“ zkusila se mu vytrhnout.
Ale on je ještě víc sevřel, až vykřikla bolestí.
Robina celá tahle věc dávala pocit nadřazenosti, kterou nad ní vždycky měl. A to ho vzrušovalo. Dobře si pamatoval, že nakonec vždycky udělala to, co on chtěl.
Pustil ji ruce, ale hned ji chytl pod krkem. Sevřel Tině hrdlo a ona se sotva mohla nadechnout. Seděl na ní, opíral se jednou rukou o podlahu a jen se smál její snaze, servat jeho ruce dolů z jejího krku.
„Jseš pořád ta dravá kočka,“ sklonil se a olízl jí tvář.
„Robine…“ chrčela Tina a snažila se ho škubavými pohyby těla ze sebe shodit. Nedařilo se jí a už byla opravdu hodně zoufalá.
Robin ji pevně uvěznil mezi nohama a víc se zapřel o její krk, aby jí mohl volnou rukou vyhrnout halenku. Ukázala se její pevná ňadra, schovaná v krajkové podprsence.
„To je krása,“ roztouženě jedno stiskl v dlani.
„Robine!“ vykřikla plačtivě Tina. Jednou rukou se ho snažila odtlačit a druhou uvolnit svůj krk.
„Co je!“ vykřikl najednou ostře. „Nejsem ti dost dobrý?!“ rozmáchl se a dal jí facku. „Kde kdo na tebe může šmatrat a já ne? Zapomněla jsi snad, čí jsi?!“ další fackou ji zanechal červený otisk na tváři. „Chtěl jsem si s tebou jen pokecat,“ vrátil ruku na její prsa. Prsty zachytil okraj podprsenky a strhl ji dolů. „Ale když jinak nedáš…“ sklonil se a fascinovaně hleděl na její hrudník
„Robine, prosím, nech toho…“ Tinin hlas byl sotva slyšet. Třásla se a nemohla se pořádně nadechnout, ale její pláč už propukl naplno. „Prosím…“ zavřela pevně oči, když ucítila jeho rty na odhalených ňadrech.
Neposlouchal. Přestal vnímat vše, kromě jejího těla. Už tak dlouho ji neměl…
Nevnímal její prosby. Nevnímal její pláč a ani její snahu se mu vyškubnout. Měl před sebou jen to, co už tak dlouho chtěl.
Nevnímal ani, že v zámku vchodových dveří zarachotil klíč.

Pavel vešel dovnitř a už chtěl zavolat na Tinu, když se zarazil. Zaslechl z pokoje její plačtivý hlas. Zahodil všechnom, co měl v ruce a vběhl rovnou do pokoje, odkud ji slyšel. Okamžitě měl před očima rudo.
Tvrdý kopanec do boku Robinovi vyrazil dech. Druhý kopanec ho poslal k zemi.
„Zabiju tě, hajzle!“ zařval Pavel a vrhnul se hned na něho.
Ale než stihl přeskočit Tinu, Robin už stál na nohách.
„Ty?“ vydechl Pája překvapeně a v šoku zůstal stát. Okamžitě si vzpomněl, kde ho potkal.
Robin se jen ušklíbl. „Chceš se přidat?“ chytl se za bok, kde ještě cítil Pavlovu botu.
„Běž pryč,“ ozval se Tinin hlas. Hned na to se rozkašlala, když se konečně mohla pořádně nadechnout. Pomalu se zvedla do sedu a roztřesenýma rukama si stáhla halenku. „Běž pryč!“ zopakovala a stavěla se na nohy.
Pavel se k ní otočil. „Jsi v pořádku?“ zeptal se hloupě, i přesto že viděl, v jakém je stavu.
Zachytil ji, když se konečně zvedla a zavrávorala. Robin využil jejich nepozornosti a skočil po něm. Pavel však rychle odstrčil Tinu a Robina srazil loktem namířeným do obličeje. Rána ho omráčila a než se vzpamatoval, dopadli oba na zem.
„Nehraj si se mnou, k***a!“ vykřikl. Rychle ho chytil pod krkem a přilehl ho. „Zavolej policajty!“ křikl na Tinu. „Tino!“ křikl na ní ještě jednou, když jen stála a ani se nehla.
Třásla se, z očí ji tekly slzy a nebyla schopná udělat ani krok.
„Tino!“ křikl na ní znovu a víc se zapřel o Robina, který se snažil dostat ze sevření a ruku mu ještě víc zkroutil za záda.
Konečně se probrala. Rozhlédla se po pokoji a pohledem se zastavila na zemi kousek od dveří.
„Rozbil telefon…“ vysoukala nakonec ze sebe.
Pavel se ohlédl směrem, kam mířil její ukazováček.
„Mám svůj…“
„Alex,“ přerušil ho náhle Robin. Vyslovením toho jména si získal Pavlovu pozornost. „Zavolej policajty a neřeknu ti kde je.“
Tentokrát to byl on, kdo chrčel, když mu Pavlovo předloktí tlačilo na ohryzek. I přesto, že vztekle odfukoval do koberce, na kterém se tvořil flek z jeho krvácejícího nosu, v hlavě mu to běželo na plno. Snažil se získat kontrolu nad touhle situací. Myslel si, že to bude v pohodě. Nepočítal s tím, že sem Pavel přijede. A taky se přepočítal s tím, že by ho mohl v pohodě sundat. Ale kdyby ho nepřekvapil, určitě by si s ním poradil. Jenže teď to byl on, kdo ležel na zemi v nevýhodné pozici. Zkusil sebou trhnout, aby Pavel ztratil rovnováhu a pustil ho. Ten však jen rychle přilehl víc na jeho záda, až Robinovi škublo v lokti a šlachy se mu bolestivě naply, jak mu ruku sevřel mezi těly.
V hlavě mu to teď šrotovalo. Co teď má dělat?
„Jak víš o Alexovi? Kde je?“ naklonil se Pavel těsně k němu.
Robin se ušklíbl. Získal pozornost, kterou chtěl. Takhle má možnost se odsud dostat.
„Je to můj starý kámoš a dneska jsem ho potkal,“ přestal se vzpírat a celý se uvolnil. Takhle ho to sevření aspoň tolik nebolelo a dal najevo, že se nebude bránit. „Nějak nebyl ve své kůži a chtěl se ožrat. Tak jsem ho vzal za kámošema. Myslím, že si teď dává pěkně do nosu.“
„Nevěř mu,“ vyhrkla ze sebe Tina.
Pavel na moment zaváhal. Tušil, že se z toho Robin potřebuje nějak vyvlíknout, ale na druhou stranu začal mluvit o Alexovi sám.
„Kravina,“ řekl nakonec po chvilce přemýšlení. „Zavolej policajty,“ otočil hlavu k Tině.
„Říkal, že jste se pohádali,“ vystřelil Robin první věc, co ho napadla. Vzpomněl si na to, jak Alex odcházel od Pavla a vypadalo to, že se něco mezi nimi stalo. Snažil se znovu získat pozornost. „Prý s tebou už nechce mluvit…“
Dosáhl svého. Sevření jeho těla povolilo. Pousmál se. Tak to by bylo. Trefil do černého.
Pavel v šoku pustil Robina a vstal. Tinu posunul za sebe, připraven kdykoli znovu vystartovat.
„Kde je Alex?“ zeptal se a snažil se nedat najevo, jak ho tahle informace rozhodila.
Sledoval, jak Robin pomalu vstává a utírá si krev do rukávu. Tohle určitě Alex neřekl. Nevěří tomu, že by to s ním chtěl skončit. Ale co když… Pavla začaly sžírat pochybnosti a přestal reálně uvažovat nad tím, že tohle může být jen Robinův trik, jak se z toho všeho dostat. Vždyť nikdo neví, že se spolu pohádali. Tak jak to může vědět on?
„Nevím, jestli s tebou bude chtít mluvit. Prý tě nechce už vidět,“ přiléval Robin olej do ohně. Chtěl Pavla co nejvíce rozhodit a podle toho, jak se tvářil, se mu to nejspíš dařilo.
„Řekni mi, kde je. Zajdu si za ním sám!“ vyhrkl Pavel. „A ty odsud vypadneš!“ ukázal rukou ke dveřím.
„Klidně ti to řeknu, ale netrefíš tam,“ pokrčil Robin rameny a tvářil se, jako by měl všechno pod palcem. A taky že měl.
Pavel v tu chvíli už neuvažoval rozumně. Nechtěl uvěřit tomu, že by to s ním Alex chtěl skončit. Musí s ním mluvit. Musí, než se stane něco horšího. Přes všechno to rozčílení, vzniklé celou touhle situací, se mu znovu stáhl žaludek, pod pocitem viny, že za to všechno může. Vždyť on obvinil Alexe, že ho podvádí.
„Pavle,“ špitla mu Tina do ucha svým roztřeseným hlasem. „Nevěř mu, on lže.“
Ale Pája ji neposlouchal. Věděl své a tušil, že si to Robin jen tak z prstu nevycucal. Musel to vědět a jediný, kdo mu to řekl, mohl být Alex. Jinak by o tom nemluvil. A je tu i možnost dostat v klidu Robina pryč z tohohle bytu. Dál od Tiny. Venku už se rozhodne, co dál.
„Dobře, jdeme,“ ukázal znovu na dveře.
Robin se v tu chvíli cítil vítězem. Dosáhl svého. Bez řečí se otočil a šel ke dveřím. V předsíni se na moment zastavil u zrcadla a podíval se na sebe. Otřel si zbytek krve z obličeje a prohmatal si nos. Měl ho naražený, ale naštěstí ne zlomený. Když si rovnal oblečení, sklouzl pohledem k zemi, kde ležely Pavlovy odhozené klíče. Rychle je skopl pod botník. Bez auta nikam nepojede.