SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Světlo a tma 1

Městečko bylo stejně prázdné přesně jak tušil. Oddělené od zbytku světa, chátralo a žilo svým vlastním životem. Stálo uprostřed ničeho, kilometry vzdálené od skutečného světa, od živého světa, a lidé se mu vyhýbali, protože se samozřejmě objevila spousta fám o duchách, mimozemšťanech a podobných věcech. Nebylo to nic neobvyklého. Lidé vždycky vše zveličují a bojí se toho, čemu nerozumí a co nechápou.

Jenže on byl jiný. Novinář na volné noze, který za každou cenu toužil konečně prolomit tajemství toho místa a odhalit světu skutečnou pravdu. Na zádech si nesl batoh s náhradním oblečením, nějakým jídlem, kolem krku měl foťák, v kapse džín malý bloček a v kapse od černé košile z krátkými rukávy zase propisku.

Půl roku před tím, než tuhle cestu uskutečnil, probíral staré novinové plátky, staré spisy, které se mu podařilo přes smlouvání a nějaký ten úplatek získat, a taky nějaké ty informace od starých policistů, kteří kdysi případ tajemného města vyšetřovali. Nikdo nevěděl, co se přesně stalo, popravdě, ani se nedozvěděl nic nového, než co už sám věděl, ale jednoho dne najednou z města zmizeli všichni jeho obyvatelé. Celkem 1 897 lidí. Prostě přes noc, jen tak, jako mávnutím proutku. A to už před 30 lety. Napřed to způsobilo neuvěřitelný rozruch a i několik měsíců poté tahle událost byla hlavním tématem zpráv celé země, jenže jak už to bývá, když se nic nedělo, když se případ nehnul kupředu, na celou věc se pomalu zapomnělo. A pak už se z toho stalo město duchů. Sem tam se objevila nějaká zpráva o tom, že nadšení turisté a ti, kteří měli smysl pro tajemno, se rozhodli celou věc prozkoumat na vlastní pěst a také beze stopy zmizeli. Nikdo už to ale moc neřešil. Každý do města vstupoval na vlastní riziko, protože snad na každém metru byla cedule s nápisy jako 'nevstupovat', 'zákaz vstupu', 'nebezpečí' a pod.

Ryan nebyl jeden z nich. Nebyl blázen, ani nehledal senzaci, nebo se nechtěl vytahovat. On chtěl jen zjistit pravdu. Pravdu o tom, co se tehdy skutečně stalo. Na duchy ani mimozemšťany nevěřil. Podle něj to mělo daleko logičtější vysvětlení, i když sám nevěděl jaké, a ty, které ho přece jen napadly, zněly stejně šíleně jako to, v co věřili ostatní.

Když teď procházel tím tichým místem a díval se na rozpadající se domy, rozbujelou vegetaci, která si žila vlastním životem, a sem tam zaslechl cupitání a šustění, zřejmě od krys a jiné havěti, nevěděl, jestli udělal dobře. Tohle místo bylo jako ta nejhorší noční můra. Ticho tak nepřirozené, až bylo děsivé. Slyšel svůj dech a bušení vlastního srdce mu připadalo jako rány kladivem. Přesto se snažil uklidnit a připomenout si svou práci a to, proč sem přišel. Po chvilce se trochu vzpamatoval a začal uvažovat a pracovat jako novinář.

Dělal poznámky, foťákem cvakal jako o život a snažil se zapamatovat si každičký detail.

Po nějaké době se dostal k většímu parku, který vypadal pomalu jako džungle, a obezřetně do něj vstoupil.

Našlapoval opatrně, snažil se vyhýbat větvím a šlahounům, které by ho mohly zranit, až se dostal doprostřed, kde vegetace nebyla tak divoká, snad jako by ji někdo udržoval. Začal se rozhlížet kolem a najednou z houští před sebou uslyšel tiché zavrčení a zasyčení.

Snažil se proniknout tmou, aby zjistil, co za zvíře se před ním skrývá, ale jeho zrak tak dobrý nebyl. Navíc se schylovalo k večeru, takže nebe bylo tmavě šedé.

Předklonil se, dlaně zapřel o stehna, a tiše směrem k místu, kde zvíře slyšel, zapískal.

"Hej, no tak, jen klid," promluvil tiše.

Odpovědí mu bylo zase jen vrčení a syčení.

Znovu se proto narovnal a začal pomalu couvat. Rozhodně nechtěl hned první den pátrání skončit rozpáraný nějakým divokým zvířetem, které se tu vzalo kdoví kde.

Daleko se ovšem nedostal.

Najednou se mu totiž kolem krku ovinula paže, která mu vzala dech i řeč.

"Pohni se a vykuchám tě," uslyšel u ucha chraplavý hlas.

Po této hrozbě se mu kolem těla obtočila i druhá ruka a její prsty se mu zabořily do břicha s takovou

prudkostí, že vůbec nepochyboval o tom, že by ten dotyčný svou hrozbu uskutečnil, třeba i jen holou rukou.

Ryan se trochu nadechl. I tento nepatrný pohyb však způsobil, že smrtící sevření kolem krku a břicha ještě více zesílilo. Cítil, jak mu po břiše na džíny stéká krev.

"Kdo ksakru seš?" dotazoval se ho ten hlas.

Ryan nebyl špatný lhář, ale troufal si odhadnout, že pravda bude v tomhle případě bezpečnější.

"Jmenuju se Ryan. Přišel jsem… Přišel jsem odhalit pravdu o tomhle místě."

Jestlipak se trochu uvolní sevření kolem břicha, když vysloví svůj záměr?

"Proč?" chtěl teď vědět druhý hlas.

To, že přichází ze stínu, který se rozprostíral před ním, z místa, kde před tím slyšel to zavrčení, Ryan pochopil rychleji, než uplynul interval mezi dvěma údery srdce.

Opravdu, šlo to z toho zvířete.

"Můj kamarád se tě na něco ptal," řekl hlas u Ryanova ucha.

"Odpověz mu."

Ryan, dezorientovaný jejich útokem, a taky skutečností, že město není tak prázdné, jak se povídalo, upřel opět zrak na to, co zaplňovalo stín před ním, a přistihl se, že nevěří svým očím.

Nevěděl, co si myslet. Měl pocit, že mu srdce vynechalo pravidelný úder. Dech se mu zadrhl v hrdle, vlasy na zátylku se mu zježily.

Hlava toho, který se vynořil ze stínů před ním, neměla vůbec pevný tvar. Skoro to dělalo dojem, že

své nadbytečné rysy vdechuje, když se ale podíval pozorněji, připadalo mu to jako odraz na vodní hladině, kterou najednou někdo rozvíří. Celá zvířecí tvář se rozplývala a měnila se.

Pak to stvoření zatřepalo hlavou. Teď viděl lidský obličej usazený na těle spíše plazím než lidském.

Tvor byl celý pokrytý šedo-zelenými šupinami s tlustými končetinami, zakončenými ostrými drápy a dlouhým ocasem, který byl sám o sobě stejně děsivý jako zbytek těla a Ryan nepochybovat o tom, že by ho jediným máchnutím mohl zabít.

Taky bylo vidět, jak se záchvěv přeměny přehnal přes jeho vystouplý hřbet.

Ryan nechápal co se to před jeho očima odehrává, čekal cokoliv, ale tohle předčilo i ty nejbujnější myšlenky. Nejhorší ale bylo, že přeměna stále probíhala.

"Odpověz!" uslyšel zase u ucha a nehty se mu zaryly víc do břicha.

Pohlédl proto dolů na útočníkovu ruku. V tu chvíli ho ani moc nepřekvapilo, že měla šest prstů zakončených nikoli nehty, ale drápy, které teď byly zabořené na centimetr do jeho svalstva.

"Já... Chci zjistit, co se tu stalo," zachraptěl Ryan.

V ústech měl najednou sucho a jazyk se mu lepil na patro.

Muž-zvíře před ním se konečně přeměnil úplně a teď se díval na zhruba čtyřicetiletého hubeného muže s jasně modrýma očima a sinalou pokožkou.

"Fízl? Ne. Novinář?" odhadoval, zatímco se přiblížil, strhl mu foťák z krku a zahodil ho do houští.

"Je mladý. Zdravý. Cítím to," začichal a zachechtal se.

"Měli bysme ho zavést k Lynderovi. Víš, že chce vždycky všechny vidět," odporoval ten za Ryanem.

"Nikdo to nezjistí," olízl se ten před ním.

"Co chcete dělat?" zachraptěl Ryan celkem zbytečně a studený pot mu stékal po zádech.

"Nepatříš sem. A proto jsi jen maso. Chutné maso," dostalo se Ryanovi odpovědi.

Když hovořil, z jeho výrazu odešlo pobavení a nahradil jej hlad.

"To nemůžeme udělat," protestoval druhý tvor.

"Kdo se to dozví?" odbyl ho první.

"Kdo se to kdy dozví?"

"Porušíme tím zákon," nevzdával se druhý.

"Já mám hlad. A tenhle vypadá velmi chutně. Jen se podívej. Mladé šťavnaté masíčko," zavrčel a vypadalo to, že se přestal úplně ovládat, protože opět změnil svou podobu.

Proporce hlavy se mu už mírně měnily, lebka se pod pokrývkou masa rozkládala a znovu zacelovala.

"No dobře. Ať je po tvém. Chceš to rychle nebo se zábavou?" vzdal to nakonec ten druhý a uchechtl se.

"Se zá-ba-vouuuuu..." slyšel zasyčet před sebou.

Chvilku se nic nedělo, Ryan popravdě ani nechápal, otázku, ovšem do doby, než ucítil ostrou bolest v břiše a když se podíval dolů, spatřil, jak se ruka zakončená drápy odpoutala od jeho břišního svalstva. Sevření kolem krku se také uvolnilo a tvor za ním ho vyzval:

"Běž."

Žádné další přesvědčování Ryan nepotřeboval. Než mohl ten před ním dokončit svou přeměnu, Ryan vyklouzl z objetí toho, který ho držel, a vzal nohy na ramena. Jakákoli schopnost orientace, kterou snad mohl mít, byla zmařena zoufalstvím, do kterého byl vehnán situací. Zoufalstvím, které živil zuřivý řev hladového zvířete, a zvukem, který zazněl hned poté, a který ohlašoval pronásledování.

Park, ve kterém byl, se mu zdál jako jedno veliké bludiště. Ryan běžel nazdařbůh, uhýbal napravo a zase nalevo, jak jen se mu nabídl nějaký schůdnější terén a už mu v tuhle chvíli bylo i jedno, že se poraní o nějakou větev nebo šlahoun. Nemusel se ani ohlížet přes rameno, aby mu bylo jasné, že se k němu ten netvor přibližuje.

Když tak běžel, v mysli mu zazněla věta, kterou řekl ten, co ho teď pronásledoval.

"Nepatříš sem. A proto jsi jen maso. Chutné maso."

Tato slova pro něj představovala daleko krutější muka než bolest v nohách nebo na plicích.

Co se to tu d******e dělo?!

Utíkal tak, jak kořist vždy utíká, když je jí v patách něco hladového, ale byla to honička, kterou nemohl vyhrát.

Zastavil se a otočil se.

Ten tvor byl za ním asi pět nebo šest metrů. Jeho tělo bylo ještě pořád lidské, nahé a zranitelné, ale

hlavu už měl zcela zvířecí, ústa široká a plná zubů ostrých jako trny. I on přestal utíkat, možná v

očekávání, že Ryan vytáhne nějakou zbraň. Když k ničemu takovému nedošlo, vztáhl po své oběti

ruce, jakoby snad na něj mohl z takové dálky dosáhnout. Za ním se objevil muž, který Ryana držel, a ten tak na něho mohl poprvé vrhnout letmý pohled. Kdyby mohl, asi by začal zvracet, jenže místo toho zůstal je nevěřícně stát, jako by mu nohy zarostly do země. Jestli ho překvapil ten, který se měnil na ještěra, tohle ho zcela odrovnalo. Tvor měl na hlavě dva obličeje, přičemž rysy obou byly zcela narušené. Oči byly rozmístěné tak, že se dívaly do všech směrů, jen ne dopředu, ústa se stýkala v jediný otvor a nosní štěrbiny postrádaly kůstky.

"Jdi první," uslyšel Ryan a to ho probralo.

Bohužel, bylo už poměrně pozdě. Napřažené ruce se také transformovaly od konečků prstů k loktu. Jemnost rukou ustupovala síle, která naháněla hrůzu.

Ještě než se mu zpevnily svaly, byl u Ryana a skočil na svou oběť, aby ji strhl k zemi. Ryan se

svalil pod něj a na okamžik se snažil aspoň o nějakou obranu. Teď už bylo prostě pozdě, aby litoval svého pasivního chování. Cítil, jak mu drápy rvou košili, aby tak obnažily maso na hrudníku. Tvor nad ním ho ještě víc sevřel a přitiskl k zemi, takže Ryanovi pokusy o chabou obranu byly nadobro zmařeny. Ještěr pak napřímil hlavu a ačkoli jeho ústa nebyla k takovému výkonu vůbec určena, zašklebil se, načež se zakousl. Zuby neměl dlouhé, ale bylo jich moc.

Bolelo to méně, než očekával, ale to jen do chvíle, než se tvor od něj odtrhl, přičemž měl

plná ústa svalstva i s kůží. Ryan nevěděl jak moc hluboko kousl a jaký kus masa mu serval, ale bolest, která nastoupila poté, ho vyděsila natolik, že rezignoval na trpnou odevzdanost a začal sebou pod tvorovou tíhou házet. Zvíře si toho však nevšímalo, vyplivlo sousto ze svého chřtánu a sehnulo se pro další a mnohem lepší.

Z jeho dravčího obličeje přitom zavanul zápach krve.

Ryan křičel o pomoc, i když ani nevěděl proč, nečekal, že by ho tu někdo zachránil, ale byl to prostě lidský způsob obrany. Najednou však ucítil, že se tělo nad ním odlehčilo a vzápětí z jeho zorného pole zmizelo úplně. Když pak pootočil hlavu, aby se podíval, v agónii před sebou viděl rozmazaný výjev, jak s ještěrem zápasí nějaká vysoká postava v tmavých kalhotách a tmavé mikině s kapucí. Kousek dál, ležel na zemi ten se dvěma tvářemi, očividně mrtvý.

Ryan nečekal, aby mohl vítěze zahrnout ovacemi. Ani aby zjistil, jestli ten nově příchozí je přítel nebo jen další zvíře, které ho chtělo na jídelníčku. Ránu na hrudníku si zakryl rukou a postavil se na nohy. Tady pro něj nebylo bezpečno. Tak nějak pochopil, že tihle ti jistě nebyli jedinými zdejšími obyvateli se zálibou v lidském mase.

Když Ryan klopýtal parkem, a pak ulicí, do které se dostal, cítil, jakoby ho ti ostatní pozorovali a čekali, až se zhroutí a padne na zem, aby se ho mohli beztrestně zmocnit.

Každé vybité okno v domě mu připadalo jako oko, které ho pozoruje, každý stín byl nepřítel. Jeho mozek pracoval na plné obrátky, šílený strachem, srdce bušilo jako zběsilé, k uším mu doléhal šepot neexistujícíh nepřátel. Ale i přesto, že jeho tělesná soustava byla tak traumatizovaná, neselhala. Najednou se jeho myšlenky utřídily a on začal aspoň trochu rozumně uvažovat. Věděl, že musí dál. Věděl, že se musí někde ukrýt a zjistit jak moc je raněný. Bohužel, batoh, a tudíž i náhradní oblečení a vodu, už neměl, když mu ten tvor rozerval košili, přeřízl i popruhy batohu, který tak zůstal ležet na trávě, protože jeho zvednutí v tu chvíli nepřipadalo Ryanovi podstatné. A popravdě, ani si na něho nevzpomněl. Spásná myšlenka na úkryt mu najednou vlila do svalů takový elán, jaký nezažil od té doby, co musel před několika lety utíkat od jednoho vraha, kterému se v rámci své práce dostal pod ruku. I ta rána pulzující pod jeho rukou měla svůj život a oslavovala ho, že se konečně vzchopil a začal uvažovat. Bolest polevila, ale nenahradila ji otupělost, ale citlivost, téměř erotická, svádějící Ryana k tomu, aby si sáhl do hrudníku a pohladil své vlastní srdce. Pobaven takovým nesmyslem dovolil svému instinktu, aby převzal řízení nohou, a tak došel ke dvoudílným vratům vedoucím k jednomu domu. Závora však zvítězila nad jeho rukama kluzkýma od krve, takže vrata zdolal tak, že je přelezl, a to tak lehce, že mu to do hrdla zase vrátilo smích.

Přes dvorek se pak vydal ke dveřím domu, které držely jen na jednom pantu a byly napůl otevřené, a vešel dovnitř.

Přestože ho stále zaplavoval pocit uspokojení, obával se, že ho ztráta krve časem zničí. Potřeboval něco, třeba i primitivního, čím by si ovázal ránu. Když tedy pátral po kusu záclony nebo po zapomenutém prostěradle, nořil se stále hlouběji do domu a tmy, která jej obklopovala. Ani si neuvědomil, že se během té šílenosti úplně setmělo a jediné, co mu osvětlovalo cestu venku, byl zářící měsíc, jehož světlo ale do domu moc nedosahovalo.

Dokud se totiž nedostal dovnitř, neměl ani tušení, jak se mu zvláštně zjitřily smysly. Jeho oči pronikaly bez námahy tmou a objevovaly tam žalostné zbytky, které tu obyvatelé kdysi zanechali. Vše pokryté prachem, plísní, listím a jiným bordelem, který dovnitř zanesl vítr rozbitým oknem a nedoléhajícími dveřmi. Hned v přízemí, podle zbytků vybavení asi v kuchyni, našel tkaninu, kterou hledal. Co nejopatrněji si sundal zbytky košile, kterou schumlal, aby se mu vlezla do dlaně a přiložil na ránu. Bolestí se mu zatmělo před očima, ale musel pokračovat. Kus plátna, na kterém se už vytvořily skvrny od vlhkosti, pomocí zubů a pravé ruky natrhal na pruhy, kterými chtěl ránu ovázat, zatímco levou rukou si přidržoval košili. Této činnosti se věnoval naprosto soustředěně, když v tom najednou zaslechl vrzání prken na verandě. Obvazy pustil ze zubů a pomalu se otočil čelem ke dveřím do kuchyně, ve které se snažil co nejlépe obvázat svou ránu. Na okamžik se zarazil. Na prahu uviděl siluetu muže, jehož obličej sice zakrývala tma, ale Ryan ho stejně poznal. Jenže než mohl cokoliv říct, cokoliv udělat, neznámý rychle překonal vzdálenost mezi nimi a prudkou ránou zbavil Ryana vědomí...

Dodatek autora:: 

Kdesi v Americe je záhadné město z něhož před desítkami let zmizeli všichni jeho obyvatelé. Teď, v době, kdy se o město už nikdo nezajímá a všichni, až na pár senzace chtivích turistů, se mu vyhýbají obloukem. Vznikly fámy o duchách a mimozemšťanech. Jenže je tu i novinář, Ryan, který tuší, že za vším je mnohem víc a na vlastní pěst se vydá do města pátrat po pravdě. Jenže ta může být daleko děsivější než čekal...

5
Průměr: 5 (6 hlasů)