TpN: O mě se snažit (NE)musíš (15.část)

Narumi:
Malý Kami na mě hodnou chvíli překvapeně hleděl a já mu postupně četl každou malou změnu obličeje. Překvapení vystřídala radost a ta pak smutek a úlevu, jako bych se, s poslední informací, z nemehla změnil na nějakýho toho slavnýho šťastlivce, kterýho osvítil samotný bůh, co jedním máchnutím hole rozštěpí moře a pomůže mu s bezpečným přechodem na druhý břeh. Tak nějak mě ten jeho štěněčí pohled dostal do mírných rozpaků a já se chtě nechtě začervenal a podrbal se s ne moc nadšeným obličejem ve vlasech, které už nutně potřebovaly sprchu. Za poslední tři dny kvůli těmhle všem zmatků jsem tomu moc nadal a tak teď nevoním dvakrát dobře a moje kou…

"Tím by se možná všechno vyřešilo." řekl najednou Kami zvesela a na malou chvíli se nervózně rozhlédl po okolí. Že by se konečně odhodlal říct mi to, co tu celou dobu před námi tají?
"C-cože?" zakoktal jsem a snažil se nasadit vážnější obličej. "Co přesně se tím jako řeší?"
"To, že si Jeho syn nám dává naději!" odpověděl mi Kami, poprvé za celou dobu odhodlaně a rozhodně, a s naprosto nehranými pocity mě dál bláhově sjížděl očima od hlavy až k patě, jako by mi záchrana a ta jeho hloupá naděje měly každou chvíli vyskočit z kalhot.

Bože, to je jak z nějakýho hloupýho románu.
Sedmý syn sedmého syna nás zachrání, huráááá…

Až na to, že se sedmý syn cítí jako naprostý hlupák! A to v jednom celistvém kuse! Za což pochopitelně mohl hlavně jeho velký a slavný otec.
"Moment, uklidni se!" řekl jsem a sklonil se k jeho nadšenému tělíčku. "Nechápu, jak bych mohl…?"
"P-pojď se mnou, Narumi-sama!" zavelel najednou a s takovou razancí ten blonďatý klučina, až ve mně hrklo a já musel na pár minut zamrkat rychleji očima. Co to bylo sakra za svazující pocit? Skoro to znělo jako rozkaz, ne že bych se nemohl v téhle situaci dozvědět něco víc, když je najednou tak vstřícný, ale… jaksi se mi toho nechtělo moc zneužívat. Nu což, stejnak jsme na mrtvém bodě a já se nudím, tak proč při tom taky nezavařit někomu dalšímu. Pousmál jsem se a smířeně vzdychl.
"Bude lepší, když zůstaneš u -San." řekl jsem a nechal se chytit za ruku o dost menší ručičkou.
"D-dobře, Narumi-san." řekl nervózně, ale přitom se spokojeně usmíval.
Jeho krátké kroky, kdy já za jeho deset udělal jeden, mi svým způsobem začaly lézt po pár minutách na nervy. Bohužel jsem neměl jaksi odvahu začít si stěžovat, aby si to náhodou nerozmyslel a neřekl mi nic. Což by nebylo dvakrát dobrý. Při tom všem, co se děje, bych měl využít každého i slabě vypadajícího stébla. Jen, abych se neutopil. Vzdychl jsem a nechal se dál vést směrem, o kterém už jsem byl minutu přesvědčený, že je správný. Kami si všiml mého povzdechu, začervenal se s pohledem na naše spojené ruce a pak se střídavě koukal na mě a na střechu svého domu, která byla pořád dost daleko.
"M-možná to bude rychlejší tvým způsobem." zakoktal a stiskl mi víc ruku. Já se jen pousmál, přehodil si jeho překvapenou maličkost dost rychle na záda a vyskočil na střechu první nejbližší budovy. Zůstal jsem chvíli v klidu a čekal, až se děťátko trochu, vydechne, uvolní svaly, a uvelebí.
"Není problém, Kami-sama." řekl jsem jen, ušklíbl se do jeho menší roztomile zrudlé tváře a pak se rozeběhl s rychlými skoky po střechách.

"Co teď?" řekl jsem nezaujatě, když ze mě na té jeho zahradě plné sladkostí ztuhle slézal a snažil se vydýchat náhlý pocit zvracení. Trochu jsem ho přitom hladil po zádech, přece jen na to není zvyklý a já se chtěl předvést a zapomněl jsem, že se mu to taky nemusí líbit. Ach jo, ne každý žaludek to na poprvé zvládne bez problémů, obzvlášť ne ten dětský.
"M-musíme do mého p-pokoje." vykoktal nervózně a mě se dokonce zdálo, že nemá strach. On je jen tak natěšený, že z toho blbě vyslovuje a uvažuje zpomaleně. Jako by stál vedle mě nějaký jiný klučina. Pravda, za poslední dny se jeho nálada změnila přibližně třikrát, ale tohle byl extrém. Vždyť se vlastně změnil i celý jeho charakter, jako by měl schizofrenii. A to jsem si myslel, že jí má jen můj otec.
"Nenápadně?" řekl jsem šeptem a spiklenecky na něj mrkl. On se opět začervenal.
"N-nenápadně…"
"Fajn." řekl jsem a vzal ho na chvíli do náruče, abych nás dostal jedním skokem do otevřeného okna, které někdo na spojovací chodbě zapomněl zavřít. Možná jim o to ani nešlo, jelikož tu není nic k vidění nebo nic tak moc podezřelého, aby sem někdo lezl a zajímal se. Já to ale zrovinka udělal ale k mému štěstí s jedním z obyvatel domu. Rozhlédl jsem se po zdobné chodbě lemované obrazy a nějakými exotickými kytkami ve velkých květináčích, které se táhly po celé její délce a mizely za rohem. Kamiho jsem postavil na nohy a on mě s náhlým záchvěvem odhodlání opět vzal pevně za ruku. Podíval jsem se do jeho nervózního výrazu, jak se schovává za mojí levou nohu, jako by jsme byli na nepřátelském území a ne u něj doma. Pousmál jsem se a čekal, až si všimne mého obličeje.
"C-cítíš tu někoho?" zakoktal, ale nepodíval se po mně. Já jen vzdychl, na to jsem opravdu nepo…
"Na takovou maličkost nepotřebuju svůj Radar."
"Aha." řekl Kami takovým s divným zabarvením, jako by jeho odpověď měla mít nějakou dohru s hrůzu nahánějícím podtextem. Za minutu ticha se ale nic tak hrozného nestalo a proto jsem se vcelku i podivil, že se vrátil ke svému rozjařenému já, které měl před tím. "Jsme tu." řekl najednou, když jsme prošli celou chodbu a na jejím konci se zastavili u jedněch docela dost normálně vypadajících dveří, které byly přesně na rohu odbočky, která směrovala chodbu do el.
...
Chvíli jsme se oba dívali na dřevěnou desku a zlatou kliku, než jsem svůj zmatený pohled párkrát vystřídal s netrpělivým a dostal se až k nechápavému. Na spánku mi naběhla žilka a já se podíval do Kamiho nepochopitelného odhodlaného obličeje. Co to proboha vyvádí? Snaží se do těch dveří vypálit svoje jméno jen pomocí agresivní myšlenky, nebo co? Nadzvedl jsem jedno obočí a zakašlal si do dlaně.
"Na co čekáme?" zeptal jsem se a snažil se nenaznačit nic z toho, co mi právě běhalo hlavou.
"B-budeš se hodně zlobit?" zakoktal zase a podíval se konečně na mě.
"Proč bych se měl zlobit?"
"D-dospělí se vždycky zlobí, když zjistí pravdu." řekl Kami a mě to jeho koktání fakt štvalo. K tomu jsem mu vůbec nerozuměl. Plácá nesmysly o dospělých a sám je jen mrně, no to je na mě dost.
"Přestaň koktat,… já se nezlobím a určitě se ani zlobit nezačnu." řekl jsem a vcelku to myslel upřímně, jelikož nesnáším přetvářku. "Navíc nejsem dospělý, jasný. Vždyť je mi teprve sedmnáct."
"Dob-ře."
"Co jsem říkal o tom koktání." řekl jsem a na oko varovně zakýval prstem ze strany na stranu.
"Promiň." řekl, začervenal se a vzal za tu zlatou kliku dveří svého pokoje.
"Tak co tu schováváš?" řekl jsem a pak, když trochu pootevřel, se ušklíbl. "Snad ne nějaký prasárny."
Každej není jako ty, Narumi Uzumaki!
Kami se jen nervózně pousmál a jeho obličej jasně říkal, že nic takovýho tu rozhodně nemá. Škoda, mohl jsem si prohlídnout i jiný číslo. Minulý týden jsem prošvihl termín a teď má jaksi pracovní nasazení, při kterém by se neměl rozptylovat a taky tu zatím nezahlédl krámek, který by…

Co…?! To přece není možné!
Hrklo ve mě najednou, když se dveře otevřely dokořán!

"To je…?!" On má v pokoji AMPU? Pro ty neznalý, tím myslím druh pečetního jutsu. Zesilovač. Když si sednete do nakresleného kruhu uprostřed a složíte pár dost složitých pečetí - ne, že bych to zkoušel, jen jsem byl tenkrát zvědavý, co to táta dělá - hmm, váš dosah se zvětší až šestkrát. Což zkušeným senzibilům dává výhodu před takovými jako já. "Jak to, že je to ve tvém pokoji?"
"Zlobíš se?"
"Jasně že j…!" začal jsem podrážděně s myšlenkou na výbuch a taky na to, kdo by se nenaštval na svého protivníka, o kterém si myslel, že je přítel a co tu do teď působil všechny hlavní problémy s dorozumíváním a zjišťováním základních…! Otevřel jsem pusu, abych mu tohle vše dal najevo slovy ale… Pohled mi najednou spadl na roztomilé vypadajícího blonďáčka, který si myslel, že se naštvu a já se kousl do jazyka. "T-teda ne, já… jsem jen… to no, p-překvapenej." zakoktal jsem nervózně a podrbal se přitom v tmavých vlasech. "Jo, překvapil si mě, Kami-chan." dodal jsem nakonec a ukázal mu zvesela palec nahoru, jako to dělává Lee-sensei, když se pro něco nadchne.
"Aha." vysoukal ze sebe překvapený Kami a párkrát zamrkal, než znovu promluvil. "Ty víš, co to je?"
"Tak trochu." zalhal jsem, i když ne moc. Prostá polopravda. Zas tolik jsem o ANPU nevěděl, abych si hrál na znalého a zkušeného frajera. "Umíš to používat?"
"Jo, naučil jsem se to." řekl mi s hrdostí v očích, přitom mu asi vůbec nedocházelo, že nejsem ta správná osoba, která by ho za to pochválila. Asi měl pořád v hlavě tu svojí vizi naděje. "A ty?"
"Nikdy jsem to nezkoušel." řekl jsem popravdě a snažil se vzpomenout si na těch pár brutálně těžkých pečetí, které jsem viděl jen jednou. Kami si toho všiml a zkoumal mě. "Tedy jako nevím o žádný schopnosti, u který bych to využil." snažil jsem se o to, aby nezjistil nic o mých vlastních scho…
...
"Myslel jsem, že jsi senzibil, Narumi-san?" řekl najednou malý Kami a já překvapeně zamrkal. Jak o tom sakra může vědět? Asi mi vyčetl otázku z očí, protože se nervózně podíval jinam a začervenal se.
"Ty víš, co je Senzibil?" zeptal jsem se, i když odpověď jsem znal. Tohle se mi přestávalo líbit. Jestli ví o senzibilech a umí používat ANPU zesilovač, znamená to, že buď je sám senzibil anebo jsem…
"Hmm…" kývl se stále rudou tváří Kami. "Ten, co přijímá." řekl uctivě a pak, z mě nepochopitelných důvodů, sklopil hlavu a zatvářil se zklamaně. "To já neumím." dodal šeptem.

To přeci není možné! Nemůže…
Tenhle kluk je…

"To,…" polkl jsem a snažil se zůstat v klidu. "Kami-chan, ty snad umíš něco podobného?"
"Hmm, já…" přikývl a pak se zase podíval s nadšením do mých očí. "Já jsem ten, co blokuje."
On má tu schopnost, co jsme hledali! On!
Blesklo mi hlavou a já jsem párkrát omráčeně zamrkal, než jsem se opět uklidnil a v hlavě si opakoval, že jsem skoro dospělý shinobi a že bych se měl víc ovládat, když mě něco překvapí. A to i přesto, že jsem něco od našeho posledního setkání tušil. Odkašlal jsem si a nezáživně se zeptal.
"Ty… jsi Rušič?"
"Midasu." řekl mi další termín, ještě, že to nebyla věta. Na těch naučených poučkách zřejmě ujíždí.
"Cože?" zamrkal jsem zase trochu překvapeněji, než jsem chtěl. Blbý uzumakijský pocity!
"Správný termín je: Midasu."
"A-ha." zakoktal jsem a zasmál se tomu, jako bych slyšel nějaký ten vtípek, co je tak moc nevtipný až je to smutný. "Děláš to často?" optal jsem se s hraným úsměvem, který měl skrýt spíš mou překvapenost a paniku, než nějaká ty nekale úmysly. "Myslím jako to blokování senzibilů?"

"Ani ne." pokrčil rameny. "Do teď jsem blokoval jen pár lidí a…" řekl a najednou vypadal, že do něj uhodil blesk! Já ale nic necítil ani po něm nic nehodil nebo tak. "Já ti vlastně nesmím nic říkat."
"Na to je trochu pozdě." Pousmál jsem se a složil si ruce na prsou.
"Ne!" řekl Kami zmateně a nervózně se začal rozhlížet po pokoji. "Už, už by jsme měli jít pryč."
"Dobře, dobře…" uklidňoval jsem ho. "Půjdeme, když mi odpovíš na jednu otázku."
"Jakou?"
"Ty víš, co se stalo Sakuře-sensei?" zeptal jsem se, jelikož se mohl opět přeřeknout.
"Myslíš tu vaší nadřízenou?" řekl a zamyslel se, jako by na svoje předchozí stanovisko, nic mi neříct, úplně zapomněl. "Ten…, on jí zranil a pak jí strčil do Jami."
"Kdo ON? Co je Jama?!" řekl jsem a zněl dost naštvaně! Ještě, aby ne. Taky že jsem byl.
"Už se zlobíš, co?"
"Ne, jen mám strach." řekl jsem, což byla pravda, to co mě štvalo, byl trávě strach! Kami vzdychl.
"Jama… je místo, kam ukrýváme toho, co nesmí být nalezen."
"Ty na těch naučených frázích fakt ujíždíš." řekl jsem a pousmál se. Pak mi pohled padl na ANPU pečlivě nakreslenou na zemi pokoje a mou myslí vířily myšlenky. "Hmm..."

Možná bych toho mohl využít.
Zkusit to… Jen kdybych věděl, jak…?
Vzpomeň si! Vzpomeň!

"Narumi-san?"
"Co?"
"Já jen, teď si vypadal dost vážně."
"Jo no, já… přemýšlel jsem." řekl jsem a udělal krok ke středu jutsu. "Můžu to zkusit?"
"Říkal jsi, že to neumíš používat." řekl Kami a trochu se zamračil. Pán mi nechce půjčit svojí hračku.
"Ne, říkal jsem, že jsem to ještě nezkusil." řekl jsem strategicky na svou obhajobu, přivřel oči a nafoukl růžové tváře. "Tak co ty na to?" řekl jsem už se svým normálním úsměvem. "Dovolíš mi to?"
"T-tak jo." zakoktal zase nervózně, jako bych dokázal něco víc, než on sám. Možná jen něco jiného.
"Zase koktáš?" nadzvedl jsem jedno obočí a sledoval jeho rudou tvářičku.
"To já jen,… nikdy jsem to neviděl používat senzibila."
"Vše je jednou poprvé." vzdychl jsem a posadil se do středu nakresleného kruhu, který byl tedy fakt dokonale zpracovaný ve všech důležitých detailech. Něco mi říkalo, že to nekreslil malý Kami. Tady byl jasný důkaz o zapojení další zkušenější osoby. Nadechl jsem se a vzpomínal. "Tak jdeme na to."

Misaki:
Ani nevím, proč jsem najednou ztratila schopnost dýchat. Ale v tu chvíli mi najednou prostě nic neokysličovalo můj jindy tak výkonný mozek a tak jsem neměla v jednu sekundu nejmenší tušení, co mám říct. Otevřela jsem pusu naprázdno a cítila, jak se mi přesouvá krev do obličeje. Mezitím, co jsem prožívala svůj první stav nervového zhroucení, můj písek opadl a všechny osoby do něj dřív chycené byly najednou volné jako ptáci. Když se na mě šklebili moc dlouhou dobu, tak jsem si uvědomila, co dělám a vrátila se ke svému kamennému výrazu. Složila jsem ruce na prsou a hodila mírně hlavou v gestu, že mě nijak jeho přítomnost nezasáhla.
Můj Uzumaki Narumi stojí přede mnou.

"Pořád stejný idiot." řekla jsem s tou největší arogancí, kterou jsem v tu chvíli zvládla a nedokázala ze svého milovaného spustit černé oči. Byl o tolik vyšší a celkově vypadal silnější, než jsem já. Jeho vlasy trochu povyrostly, takže mu padaly do obličeje, ale přesto nedokázaly zakrýt jeho nádherné modré oči, které sledovaly s mírným úsměvem jen mě samotnou.
"To chceš, aby nás trefilo, nebo co?!" ozval se Toshiro naštvaně, když ze sebe oklepal všechen písek, a já si najednou nebyla jistá, komu z nás dvou to říká. Byla jsem až moc mimo z toho dospívajícího muže přede mnou, který si oklepal jen rukávy a pak se ušklíbl směrem k mým kolegům.
"Ukákl sis, že jo?"
"Radši zmlkni!" řekl přísně stále naštvaný Toshiro a kýchnul, aby dostal zbylé částečky prachu z nosu.
"Hádám, že tu hledáš ten zdroj co my?" řekla jsem věcně a snažila se ignorovat jedinou nemravnou a zcela nevhodnou myšlenku, která mi zrovna v tu chvíli prolítávala tak silně hlavou, že jsem spíš vypadala jako někdo s problémovým zažíváním. Narumi si mě prohlížel. Cítila jsem, jak zkoumá každý centimetr mého těla, což mě neskutečně rozechvělo. To se jen díval. Každý můj kousek kůže se k němu chtěl přilepit a moje ústa, do kterých už se pár minut koušu, chtěla vyzkoušet ty jeho. Po čtyřech letech, co jsem si to jen představovala, jsem už o tom nechtěla jen snít. Chtěla jsem ho líbat.
"Tak nějak." řekl jen a pokýval rameny s úsměvem. Pak mu něco došlo. "Co tu vůbec děláte?"
"Nudila jsem se čekáním na tebe, Usuratonkachi!" řekla jsem ještě pořád nabroušeně, i když v mysli jsem ho už líbala a nepouštěla jeho tělo od svého. Prohrábla jsem si vlasy a jako bych vyhrála bitvu, se na něj ušklíbla s celou svou krásou v přední linii. "Naruto-san mi dal povolení."
"Spíš ti dal rozkaz." poukázal na fakt Toshiro a raději nic neříkal na moje snahy o to, aby si Narumi nevšiml, jak moc jsem z něj mimo. I když jsem spíš vedle z představy, než z jeho přítomnosti.
Co je to za divný pocit?

Měla bych přestat fantazírovat a soustředit se. Nejsem přeci paranoidní. Dívej se na něj a mluv s ním, svůj polibek dostaneš a dá ti ho sám od sebe. Stačí, když mu dáš najevo, že on smí všechno. Narumi má hold kliku, jelikož o mě už se snažit nemusí. To už si dávno zasloužil, i když bych to nikdy neřekla nahlas. Možná, jen když by jsme byli sami. Ta představa se mi líbí.
"A ten zněl jak?" zeptal se Narumi a udělal při té otázce něco, co jsem si nepamatovala, že by dělal. Lusknul hlasitě prsty a ukázal s takovým dementním výrazem na mě. Na tom mi přišlo něco dost divného. Ani nevím proč, Narumi byl vždycky trochu praštěný, že by se to je zhoršilo. Nevím.
"No, jak to jen říct." odpověděl za mě Toshiro, když si všiml, že jsem překvapená.
"Narumi?" řekla jsem jemně a poprvé nechal své plné city přejít do obličeje. Teď všichni viděly mou lásku a něhu a taky to, komu jsem se rozhodla jí dát. Udělala jsem pár lehkých kroků k překvapenému Narumimu, chytila jsem ho za mikinu, která nesla barvy jeho klanu a pomalu se s rudou tváří přesouvala k té jeho, až jsem se skoro dotknula těch jemných úst, které…
"To…" šeptl Narumi nervózně…

Najednou mě od sebe jemně odstrčil s vážným pohledem do temnoty!
"C-co se děje?" zašeptala jsem a podívala se tam co on. Postavil se přede mě a hleděl dál zamračeně.
"Slyšeli jste to?" řekl nám najednou a já přepnula zpět do bojového formátu!
"Moc vtipný." řekl Toshiro, připravený leda tak na to, že už ho žádný Narumiho trik nevyděsí.
"Já si nedělám legraci!" okřikl ho Narumi a to už moji kolegové uznaly vážnost situace.
"Tam vzadu,… ta místnost." zašeptal Yori, díval se střídavě na mě a na svého bratra stojícím před ním. Narumi vyrazil první a my ho následovali. Potichu jsme našlapovali, až jsme stanuli na prahu nejzapadlejší a nejtemnější místnosti, která po troše světla odhalila jen hnijící maso a spousty krve!
"Tohle jsem dneska fakt vidět nechtěl." podotkl ironicky Toshiro a já těžce polknula svoje překvapení.