TpN: Vzduch a Písek (17.část)

Misaki:
"Objev?" řekla jsem překvapeně a snažila se pochopit jejich dětský slang. Jak se zdálo, tak jsem byla jediná, protože ostatním zazářily oči a tak zvláštně se usmívali. Bezva, jsem za blbce! Neuvědomila jsem si, že mě stále někdo nespouští z očí a ví, nad čím přemýšlím…
"To znamená, že si moje malá sestřenka nejspíš našla kluka." pošeptal mi Narumi do ucha a já se opravdu snažila udržet stálou barvu obličeje. Ha...povedlo se! Dělala jsem, že mě to vůbec nenadchlo, ale pravdou bylo, že mě docela zajímalo, kdo a co…Narumi se jen usmál.
"A kdo to je, Mayu? Zjistily jste to?" řekla natěšeně Uzumaki Ayumi a sklonila se při tom k dvojčatům, která byla asi tak stará, jako můj bratr.
"Za koho mě máš? Jasně, že zjistily."
"A?" řekl Narumi, aby tím trochu pomohl své sestře. Dvojčata si pohlédla do očí a pak zpět na nás. Očividně si užívala, že ví něco, co mi ne a naschvál to napětí prodlužovala. Pak se ale nadechly současně a společně řekly tu žádanou informaci.
"Je z Sunagakure no Sato, je stejně starý jako my a jmenuje se…"

"Nowaki." řekla jsem a v hlavě se mi spojilo dalších pár věcí. Tak to proto ráno mizí a vrací se večer. Chodí za nějakou holkou…jak si to sakra představuje, takhle mi nic neříct?! Ani mi nedošlo, že na mě všichni koukají s otázkou v očích. Možná jsem jeho jméno neměla říkat nahlas…
"Jak to víš?" optala se Uchiha Sayuri a přistoupila blíž ke mně. Vzdychla jsem otráveně.
"Proč bych neměla? Z Písečné přijelo jen pár lidí. A jen jeden odpovídá vašemu popisu."
"Ale jak…?" ptala se dál Uchiha Sayuri, než jí její sestra vzala za ruku.
"Tahle holka je z Písečný, Sayuri. Proto to ví." řekla Uchiha Mayu a podívala se na mě pohrdavým pohledem. To ale podle Narumiho bylo u Uchihů normální.
"Takže, kdo je Nowaki?" zeptal se mě Narumi a pohlédl mi do očí. Chvíli jsem měla pocit, že se v nich utopím. Pak jsem ale rychle zakroutila hlavou a dělala, že mě jeho pohled vůbec neznervózňuje.
"Můj mladší bratr. Chtěl přijet za mnou a otcem a navíc…rád studuje cizí krajinu."
"Bratr?" řekl Uchiha Yusuke, jehož tato informace vrátila zpět do rozhovoru.
"Ty máš bratra?" přidala se Uzumaki Ayumi a zářila jak Slunce v odpoledních hodinách.
"Jestli má stejně krásnou barvu vlasů jako ty, tak se ani nedivím, že mu naše Shuichi podlehla." ozval se Narumi a usmál se na mě tím svým Uzumakijským způsobem, při kterém se vám nahrne rudá barva do obličeje…ať už jste žena či muž.
"Usuratonkachi!" řekla jsem a otočila svůj červený obličej jiným směrem. Bohužel jsem to nedomyslela a tak mě s tou nervózní maskou zahlédl mladý Uchiha, který se, k mému překvapení, pouze pousmál a dělal, že to neviděl.
...
Nechtěla jsem nějakým způsobem vyčítat mému bratrovi, že si našel v Konoze kamarádku, ale když jsem tak poslouchala ostatní nezdálo se mi, že by se jen kamarádili…uklidni se, co jiného by mohli být? Vždyť jim je osm let…To znamená, že i kdyby byli něco víc, tak se maximálně budou držet za ruce. Nikdy by mě nenapadlo, že no…jasně nebyla jsem ještě připravená na to, že si můj bratr přivede slečnu a bude po mě chtít, abych jí schválila. Ale tohle…jsem idiot, když tu přede všemi přemýšlím nad něčím, co se může dít až za deset let. Pohlédla jsem jen tak na Narumiho a pousmál se. Mě se to děje už teď, tak proč to zakazovat jemu…
"Jsi v pohodě, Misaki?" pošeptal mi Narumi a dal si hodně záležet, aby nás nikdo neposlouchál. Stejnak se všichni věnovali něčemu jinému.
"Proč?"
"Byla si tak vážně zamyšlená." řekl a snažil se napodobit můj vážný obličej.
"Jen jsem uvažovala nad Nowakim a jeho novou kamarádkou." řekla jsem popravdě.
"Shuichi je milá a hravá. Určitě se ti bude líbit." řekl, když mu došlo, že čekám na jeho názor.
"To doufám,…pro její vlastní dobro, doufám." řekla jsem a pohlédla mu do těch jeho nádherných modrých očí, které mě dokázaly za tak krátkou chvíli uklidnit a…přesvědčit. Chtěla jsem se mu opřít o rameno, ale ve vteřině jsem to zavrhla. Přece se tu neztrapním přede všemi, jen proto, že chci…

V tom mě někdo vzal za ruku! Chtěla jsem něco vykřiknout, ale Narumi mě zastavil. Pak ukázal na ostatní, kteří si jeho gesta nevšimli. Mrknul na mě a s trochou červení v obličeji mi ruku více stiskl. Chtěla jsem, aby se mě dotknul…i kdyby jen letmo. Proto jsem s úsměvem stiskla tu jeho. Dívali jsme se jeden na druhého a každý výdech nás přibližoval k tomu druhému, až jsme zapomněli, kde to vlastně sedíme. V jednu chvíli mi to bylo fuk. Jediné, co mě zajímalo, byli jeho ústa, která se přibližovala k těm mým a…

"Ehmm…" řekl nějaký hlas a tím nás oba dostal zpět do reality. Mladý Uchiha se na nás ušklíbl a poukázal na to, že se na nás dívá celé místnost.
"Ale, ale? Tak to je ten Narumiho objev." řekla naschvál Mayu a ušklíbla se.
"Nejsem žádný objev! Ty si mě tak někdy nazval?" řekla jsem naštvaně a pustila jeho ruku.
"Ne." bránil se.
"Ne?!" tlačila jsem víc.
"Ne." řekl znavu a já ho sjela pohledem.
"Mluví pravdu, Misaki. On tě nazval jinak." řekl Uchiha Yusuke a pousmál se. Narumi na něj dělal posuňky, něco ve smyslu, ať nic neříká.
"Jak jako?" otázala jsem se pořád naštvaným tónem.
"Jako svojí holku." řekl mladý Uchiha a sledoval mojí reakci.
"Cože?!" řekla jsem naštvaně a pohlédla na Narumiho, který teď seděl pod mým postojem a klepal se strachy. Teď neutečeš!
"Jen se uklidni. Oni prudili a já je jenom chtěl uzemnit." řekl a snažil se o jemný tón.
"Jo, ták! Takže já jsem strategická výhoda?" řekla jsem a vlavě mi došlo, jak strašně to zní.
"No…když to řekneš takhle, zní to…" řekl zamyšleně a to mě vytočilo!
"Usuratonkachi!" řekla jsem a použila svůj písek! Vytvořila jsem z něj obrovskou ruku a dala pěstí Narumimu do obličeje! Ten pitomec proletěl několik papírových stěn, než narazil venku do obvodové zdi Hyuuga klanu.
"To muselo bolet." řekla Uchiha Yusuke a povytáhl jedno obočí.
"Za tu zeď se omlouvám, Hyuuga Neji-sama." řekla jsem a fakt mě mrzelo, že jsem na první návštěvě něco zničila.
"To nic." řekl jen starší Hyuuga a pousmál se na mě.
"Omluvte mě, musím něco probrat se svým bratrem." řekla jsem směrem k ostatním.
"Jasně. Tak zase někdy, Misaki." řekla s úsměvem Uzumaki Ayumi a mě nevím proč to zahřálo u srdce. Přesto jsem jen přikývla a vydala se dveřmi pryč z domu. Musela jsem se připravit na Uchihu.

Nowaki:
Další dva dny jsem trávil s mojí novou krásnou kamarádkou Shuichi. Dokonce jsem jí slíbil, že s ní půjdu na finální zápasy. Proč by ne? Stejnak tam musím a až jí matka uvidí, pustí mě s ní třeba i do pekla.
"Někomu bych tě chtěla představit, nevadí?"
"Ne. Proč by mělo?"
"Já nevím…tak jdeme." řekla a vzala mě zvesela za ruku. Já šel jako obvykle bez řečí za ní. Táhla mě kolem květinářství, přes nějaký most až jsme skončili na nějakém palouku, který byl porostlý tou nejkrásnější zelenou trávou jakou jsem, kdy viděl. Na ní seděla nádherná hnědovláska, jejíž dlouhé vlasy se vlnily v lehkém vánku. Její bílo-rudé kimono jí o nic méně neubíralo na kráse. Trhala nějaké květiny do košíku a usmívala se. "MAMÍíí?" vykřikla Shuichi a dál mě tahala za ruku k té okouzlující ženě, která zvedla hlavu a ukázala své nádherné bílé oči.
"Shuichi, děje se něco?" řekla ta žena a postavila se. Ani jsem si nevšiml, kdy se přesunula k nám.
"Ne. Jen bych ti chtěla někoho představit." řekla Shuichi s úsměvem a růží v obličeji.
"Aha, to je on?" řekla ta žena a podívala se na mě. Je rychlá a určitě i silná.
"Ano, mamí. Tohle je Nowa-kun." řekla moje kamarádka a chytla mě za ruku.
"Nowaki, těší mě madam." řekl jsem radši, aby mi snad nezačala říkat stejně.
"Mě také. Já jsem Hanabi, matka téhle roztomilé slečny." řekla a pohladila Shuichi po hlavě.
"Mamí, chceš jít s námi na finále? Táta říkal, že se pro tebe mám stavit." řekla Shuichi.
"Dobře. Hinata-nee-san mi říkala, že tam budou všichni." řekla Hanabi-san a upravila se na cestu.
"To je bezva! Už se moc těším na ty dnešní zápasy." vykřikla Shuichi a vzala mě i svou matku za ruku.
"Všš…iich…ni?" znervózněl jsem. Takže i moje Nee-san, která o ničem neví. A jsem v háji.