TpN: Vzduch a Písek (6.část)

Misaki:
Přišla jsem domů pozdě večer a sdělila svému otci zprávu od Uchihy Sasukeho. Nebyl dvakrát nadšený z toho, že nic netuší, ale na konec jen kývl, že rozumí. To tíživé ticho se po pár minutách mezi nás vrátilo a já se rozhodla jít spát. Nebudu čekat, až se rozmyslí, než mu dojde, že má se mnou mluvit. V posteli se mi v hlavě opakovala ta otázka Sasukeho Uchihy.
Neřekl ti, proč je z Naruta paf, že ne?
Jak mohl vědět, nad čím přemýšlím už několik dnů? Dokonce to na mě vybalil doslova, i když slovo paf bych zrovna nepoužila. On ví, stejně jako můj otec, něco, co já ne. Něco, co chci vědět! To něco, co obdivuje celá Konoha i se zbytkem světa. Rozhodla jsem se! Zítra to zjistím já.

"Zaslechl jsem, že se Narumi Uzumaki dneska probral." řekl ráno Toshiro a položil přede mně talíř s čerstvým pečivem. Já se snažila, aby nebyl poznat můj zájem.
"No a?"
"Chci jen říct, že se všichni jeho známí nahrnuli starostlivě do nemocnice." řekl Toshiro a posadil se naproti mně vedle svého bratra, který už se už dávno cpal confleky.
"Ubožáci. To nemají nic jinýho na práci?" řekl Yori a utřel si pusu od mlíka do rukávu.
"Zřejmě ne. Dnes mají boje pokračovat." odpověděl mu Toshiro a dal mu pohlavek.
"Já vím. Začátek je v jedenáct hodin, ne?" řekl a hrál si se lžící. Toshiro přikývl a podíval se na mě.
"Půjdeme? Už je pomalu čas." zeptal se a já věděla, že záleží na mém rozhodnutí. No jako vždy.
"Pět minut." řekla jsem stroze a pomalu snědla to, co jsem měla na talíři.
"Jak si přejete, Misaki-sama." řekl Toshiro a šel se i s bratrem připravit. V hlavě jsem si přehrávala dnešní plán. Věděla jsem, že je Uzumaki Naruto už dva dny nezvěstný, avšak jsem měla za to, že se každou chvíli zase objeví.
Proto jsem šla ochotně na stadion, který vypadal jako nový. Nikde známky po tom skoro fatálním útoku. Posadila jsem se a čekala na nějakou závratnou zprávu. Toshiro a Yori si sedli každý z jedné mé strany, jako bych potřebovala jejich ochranu. Vzdychla jsem a rozhodla se to pro teď nechat plavat. Dole se můj otec bavil s jedním z rozhodčí. Byl to nějaký hnědovlasý muž s unuděným obličejem. Vlasy měl v culíku a ruce v kapsách.
"Víme, kdo to je?" zeptala jsem a čekala na odpověď. Toshiro se podíval stejným směrem, co já a přikývl.
"Ano. To je Shikamaru Nara-san." odpověděl mi a já to jméno okamžitě poznala. Nejlepší stratég Konohy, nejlepší stratég Uzumaki Naruta. Něco mě napadlo. On by mohl vědět, kde je jeho hokage. Proto jsem se zvedla a skočila dolů do arény. Vůbec jsem nevnímala protesty svých týmových partnerů.
Sotva se mé nohy dotkly země, už mě oba sledovali. Prohlédla jsem si každého pozorně a pak se pomalými kroky vydala k nim. Můj otec ve mně asi vycítil otázku, a proto se rozhodl stáhnout. Zmizel dřív, než jsem se dostala k jejich dvojici. Prohrábla jsem si povrchně své dlouhé rudé vlasy, na které jsem byla hrdá, a stočila svůj černý pohled na toho lhostejného muže.
"Mám otázku." řekla jsem bez jakéhokoliv pozdravu.
"To je celkem jasný." vůbec ho to nerozhodilo. Spíš se na mě podíval jako na problém.
"Možná je vám i jasný, na co se jdu zeptat?" mluvila jsem dál a založila si ruce na prsou. Chvíli si mě prohlížel a pak se koukl do nebe. To jsem nepochopila.
"A ten den začal tak krásně, ach jo."
"Neignorujte mě! Víte kdo já sem?" řekla jsem naštvaně. Jeho postoj mě vytáčel.
"Bohužel."
"Takže? Chci znát odpověď!" trvala jsem na svém.
"Odpověď na co?" na chvilku sem dokonce uvěřila tomu, že neví, co povídám. Pak jsem se ale probrala a dorážela znovu.
"Nehrajte to na mě! Já vím, že to víte."
"Vždyť si se na nic nezeptala."
"Když to chcete slyšet. Kde je Uzumaki Naruto?" čekala jsem, že se naštve nebo alespoň zamračí. Ale on nic, tvářil se úplně stejně jako před minutou. Chvíli jsem měla pocit, že mu snad uletěly včely.
"Jak si vůbec přišla na to, že to vím?"
"Všichni to zdá se víte. A děláte ze mě hlupáka!"
"Aha, tady je zakopanej pes. Ženský uvažování." vzdychl a rozhlédl se kolem. Tak dost!
"Cože! Co si to dovo…?" umlčelo mě jeho odvrácení hlavy někam za mě. Jeho obličej se změnil. Předtím byl klidný, ale napjatý ale teď…? Je neklidný, šťastný…mísila se v něm úleva s očekáváním. Přesto se snažil, aby to nikdo neviděl. Pousmál se a vzdychl.
"Ten zase vypadá." řekl jen a já se konečně otočila.

To, co jsem spatřila, bylo jak nějaká scénka z filmu. Na jedné straně Yusuke Uchiha, na kterém bylo vidět, že celou noc probrečel. Na druhé Ayumi Uzumaki, jejíž obličej se nesl ve stejném duchu jako ten Uchihův. Ona sama se rukou držela toho muže, kterého hledám. Uzumaki Naruto šel mezi nimi a jak se zdálo je hodně unavený,…až zranitelný. Teď byla moje šance.
Neváhala jsem ani sekundu a šla jim naproti. První si mě všimli ty dva otrapové a zastavili se. Hokage je napodobil. Párkrát na mě unaveně zamrkal a pak se koukl po Shikamaru Narovi.
"Děje se něco, Misa-chan?" řekl a stočil své unavené modré oči zpět na mě. Přehlížela jsem to hloupé oslovení a bez okolků odpověděla.
"Ano. Vyhlásil jste, aby souboje pokračovaly."
"Jo a co s tím?" řekl a opět párkrát zamrkal. Asi je hodně mimo.
"Nic. Popravdě mě to ani nezajímá."
"Mohla by si přejít k věci, nemám čas si…"
"To je mi jedno! Je tu pár věcí, co mi nesedí a chci na ně přijít." řekla jsem naštvaně a zapomínala na to, s kým se tu vlastně dohaduji. Jistě, vypadá jako idiot ale…záznamy tvrdí něco jiného.
"Jak to souvisí se mnou?" řekl a bylo na něm vidět, že si mě měří. Že by věděl, proč jsem za ním přišla? To je hloupost! Mě samotnou to napadlo až včera večer. Ale ten jeho pohled. Jakoby mi hleděl do duše. Po minutě čekání se pohlédla do jeho unaveného obličeje a byla si jistá tím, co se právě chystám udělat. Ušklíbla jsem se a přivřela černé oči.
"Vyzívám tě na souboj, Uzumaki Naruto!"

To, co se dělo potom jsem nečekala. Oba, jak Uchiha Yusuke tak Uzumaki Ayumi se nefalšovaně rozesmáli. Dokonce i velká část dospělých na stadiónu, kteří byli přítomni u mého velkého proslovu, se dala do smíchu. Neskutečně mě to vytočilo! Měla jsem chuť si to s nimi vyřídit, ale teď mě zajímala jen jeho odpověď. Podívala jsem se neohroženým pohledem do toho modrého klidného…
Nesměje se.
Nevysmívá se mi.
Ani se nešklebí…
Uzumaki Naruto stál a koukal se na mě stejným pohledem jako před tím, než jsem se zeptala. Pustil dceřinu ruku a udělal krok ke mně. Pak si s těžkostmi klekl a zadíval se znovu a pozorně do mých očí. Nevím, co se tam snažil najít, ale rozhodně to našel. Pak zavřel oči a…
"Zklapněte." řekl a sál i ti dva se uklidnili. Teď bych klidně slyšela i spadnout špendlík. Nadechla jsem se, protože jsem si uvědomila, že jsem zapomněla dýchat. Můj dech byl tak hlasitý…a tak těžký.
"Vaše…odpověď?" řekla jsem a trochu se zhrozila, když jsem zaslechla barvu svého hlasu. Otevřel své modré oči a podíval se s klidem jen na mě.
"Víš, když mi bylo sedmnáct, udělal jsem takovou menší chybu."
"V čem?" zeptala jsem se nehraně. Mluvil se mnou úplně normálně.
"Řekl jsem, že nebudu bojovat s někým jen kvůli tomu, aby se zjistilo, kdo je lepší."
"To jste byl tak domýšlivý?" řekla jsem a trochu se ušklíbla. A heleme se...trochu se zamračil.
"Ne. Jen jsem nechtěl nikomu zbytečně ublížit. Až později jsem si uvědomil, že právě tím postojem jsem ubližoval mnohem víc." řekl a povytáhl jedno obočí. Nechápala jsem, co tím sleduje.
"Jak...? Co tím myslíte?"
"Nenáviděl jsem, když mě lidi přehlíželi. Pravda, nenávidím to pořád." řekl a poprvé se na mě podíval s trochou ledového ostří. Neuhnula jsem!
"Začal jste se chovat jako ti, kteří vás v mládí přehlíželi? To byla ta chyba?" řekla jsem věcně.
"Ano. Takže,…" řekl a pohladil mě nečekaně po hlavě. "…Přijímám vaši výzvu, krásná Misa-chan." řekl a usmál se na mě. Ani nevím proč, ale srdce mi v té chvíli poskočilo radostí.
On mě uznal.

"Zbláznil ses? Vždyť…" protestoval jeho stratég a dal mu ruku na rameno.
"Jen klid, Shikamaru. Radši se připrav, si přece rozhodčí." řekl jen Uzumaki Naruto a unaveně se protáhl. Pak na mě mrkl a postavil se. Shikamaru Nara si jen povzdechl a vyhlásit, co se bude dít.
Jdu na to! Řekla jsem si v mysli a vyhledala pohledem svého otce. Vůbec se netvářil nadšeně, ale respektoval přání svého přítele. Na to moje určitě kašlal. Odfrkla jsem si a soustředila se na svého nepřítele. Uzumaki Naruto se postavil naproti mně a čekal, až jeho stratég vyhlásí začátek zápasu.
"Můžete začít." ve chvíli, kdy to řekl, jsem vyrazila proti Hokage a nehodlala se jen tak držet zpátky!

"SAKIN!" vykřikla jsem a udělala pár pečetí! Moje oči dostaly černé ohraničení a moje výjimečné jutsu letělo v plné síle na Uzumaki Naruta. Ohlušující rána znamenala bezesporu zásah. Ušklíbla jsem se a sledovala svůj zlatě se třpytící písek. V malém mžiku něco malého vyskočilo z oblaku mého prachu a přesunulo se lehkými pohyby pár metrů nalevo ode mě.
Když jsem dostatečně uklidnila svůj zlatý prach, naskytl se mi neuvěřitelný pohled. Uzumaki Naruto stál přede mnou nezraněný a…v dětské verzi.
"Vedle, Misa-chan." řekl jemnějším hlasem a usmál se. Co si to dovoluje? A co tu na mě zkouší?!
"Co to má znamenat?"
"Nerad bojuju s někým, komu nevidím do očí." řekl a chvilkami si měřil svou výšku a zkoumal, jestli odpovídá té mé.
"Cože?! Vy mě podceňujete?" řekla jsem naštvaně, až mi z toho naběhla žilka na hlavě.
"Ne. Právě naopak, Misa-chan." řekl a znovu se na mě usmál. Shikamaru Nara, který stál kousek od nás, se pousmál také.
"Nechte si to hloupí oslovení. Teď je boj!" řekla jsem ale ani se nehnula. Uzumaki Naruto přivřel z ničeho nic své modré oči a vyndal si ruce z kapes.
"Tak proč neutočíš?"
...
Jeho otázka plus jeho změna chování, mě na malou chvíli zarazila. Zatřepala jsem rychle hlavou a vyjasnila si pár věcí. Dostanu ho! Musím se ale soustředit. Uzumaki vyniká v ninjutsu! Pokud bude takový blázen a bude proti mně používat jen taijutsu, vyhraju snadno. Ušklíbla jsem se a použila opět své drahocenné jutsu.
"Sakin!" řekla jsem a prudkými, drsnými pohyby jsem směřovala svůj zlatý prach proti nepříteli. Uhýbal docela dobře. Každému mému útoku se s přehledem vyhnul. Na to, že měl tělo třináctiletého fakana to ušlo…Počkat?! Mě je třináct!
Co se to děje?! Vypadá to, že vyhrávám. Fajn! Naženu ho do kouta a pak…
"Moc se soustředíš na útok." řekl najednou dospělí hlas Uzumaki Naruta, který byl tak strašně blízko mojí tváře. Kdy? Ničeho jsem si nevšimla.
"Ty jeden, …Saki...!" řekla jsem a poslala prach za sebe. Zmizel.
"Tvé taijutsu má třicetsedm mezer." řekl najednou dětský hlas přede mnou. Nesmál se, byl klidný a soustředěný. Bral to vážně. Pak mi došel obsah jeho slov.
"Cože?"
"Slyšela si…Mám se jich dotknout?" řekl a než jsem stačila cokoliv namítnout, tak ten třináctiletý kluk se proti mně rozeběhl s nehranou vervou. Sice své údery jen naznačoval, ale každý desátý uskutečnil.
...
Dostala jsem tak jednu kopačku do břicha, pěstí do levého ramene a facku…ta mě vytočila ze všeho nejvíc! Upadla jsem na zem, ale nezůstala na ní moc dlouho. Uzumaki Naruto se pousmál.
"Čemu se směješ?"
"Líbíš se mi, Misa-chan." řekl a díval se mi zpříma do očí. Cítila jsem, jak se mi nahrnula horkost do tváře a i když jsem se to snažila potlačit, nebylo mi to nic platné. Uzumaki Naruto se jen pousmál, když zahlédl mojí reakci.
Sklopila jsem hlavu a nesnášela ho při tom. Co to se mnou dělá? Jsem jeho protivník, jeho soupeř! Urazila jsem ho za tu chvíli snad stokrát a on přesto,…přesto všechno se na mě usmívá. Proč…? "…Bych mu měla věřit?" dopověděl za mě dospělý hlas a já prudce zvedla hlavu! Uzumaki Naruto se už neusmíval. S přivřenýma očima si mě prohlížel a zkoumal moje stávající překvapení, které se mísilo se strachem.
"Jak si…?"
"Je to docela lehký. Stačí se ti podívat do obličeje."
"Tohle…není legrace…nemůže…" koktala jsem. Byla jsem však pevně umlčena.
"Můžu." řekl stroze a díval se na moje těžce oddechující tělo.
"Hraješ si…se mnou!" křikla jsem naštvaně a ani v nejmenším nečekala...tak upřímnou odpověď.
"Jo."
"Kdo si myslíš, že si?!" křikla jsem znovu a moje naštvání začalo nabírat rudou barvu.
"A kdo si myslíš, že jsem?" řekl a tím mě totálně odzbrojil.
"Cože?"
"Proč bych měl odpovídat někomu, koho to nezajímá?" krátce se ušklíbl a pak se znovu vrátil k ne výrazu. Já se ale jen tak nedám.
"Když se člověk na něco ptá, tak ho to vždycky zajímá. To ví přece každý!"
"Když tohle víš, proč se tím neřídíš, Misaki?" řekl a jeho pohled byl o dost přísnější.
"Nerozumím. Co tím…?" Dokonce nezkomolil moje jméno…
"Tak jinak. Proč odmítáš věřit lidem kolem sebe?" řekl a já byla konečně doma.
"Není to moudré a ani výhodné." řekla jsem a odplivla kousek krve.
"Takže, jde jen o strategii?" řekl a dál na sobě nedával znát, jak moc ho moje odpověď štvala.
"Dá se to tak říct. Už od mala se tomu věnuji a..." řekla jsem pyšně. U něj to však nevyvolalo nic, jen…

"Jsi blbá."

"C-cože?" řekl to tak bez okolků až mě to skoro porazilo. Cože? Vážně řekl…?
"Řekl jsem, že jsi blbá. Bez ostatních nic nedokážeš. Bez ostatních nemáš důvod bojovat. A bez důvodu mě nikdy neporazíš." řekl a jeho pevný dospělý hlas mě utvrdil v jednom. On to myslí zcela vážně. Zatnula jsem ruku v pěst a soustředila se. Neposlouchej ho a udeř!
"To si jen myslíte!" řekla jsem a dodala: "Sakin!"
"Ty si vážně blbá. Ale když to tak moc chceš…" řekl a udělal pár rychlých pečetí. "…Něco ti ukážu."
"Neutečeš!" řekla jsem a ze všech stran na něj mířil můj zlatý prach, který všechno rozmetá! Dala jsem do toho veškerý svůj vztek a chakru! Teď ho mám! Ať si zkusí, co chce, já…

Zvedl se vítr, když Uzumaki Naruto zašeptal ledově to slovo...
"Kyófú."
To poslední, co jsem zahlédla byly jeho ledové modré oči a jeho jutsu, které naprosto rozmetalo to mé i se zbytkem bojového pole stadiónu!