SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Two Weeks - Den 1.

Neru Hiroomi, toho roku sedmnáctiletý, se po rozchodu se svým prvním přítelem rozhodl, že na léto, které si v opojení nového vztahu plánoval strávit s Madokou, si najde brigádu. To se mu nepovedlo, tak nakonec na doporučení spolužáka sehnal alespoň místo instruktora na letním táboře. Byl to kemp, kam jezdila hlavně děcka z Tamayori a blízkého okolí, uprostřed lesů, téměř odříznutý od civilizace. Dobře, nejbližší vesnice byla asi dvacet minut chůze, ale i tak bylo v prospektu napsáno, že je téměř odříznutý od civilizace.
Hiroomi už tam jednou byl, na víkendovém školení pro vedoucí i praktikanty, které se konalo před měsícem. Bylo to hezké místo hned vedle řeky.
Moc ostatní vedoucí neznal, protože někteří z těch, co už jeli po několikáté na školení nedorazili.
Ale i tak si sliboval, že to budou dva týdny, které budou stát za to.


Hiroomi poklepával tužkou o kraj desek a v duchu začal chápat, proč Karasu, černovlasá dívka, která mu svou funkci zapisovatele nově příchozích přenechala, tak nutně potřebovala pomoct. Protože ji prostě nebavilo pořád ustrašeným rodičům opakovat to, co bylo i v brožurce, kterou dostali asi před třemi týdny poštou.
„A určitě dohlédnete na to, aby si Kiba vzal své léky?“ ujišťovala se jedna obzvlášť starostlivá matka. Hiroomi se podrbal tužkou za uchem a přikývl.
„Nebojte se, všechny děti, které berou nějaké léky, pošleme každé ráno i večer za zdravotnicí, aby si to vyřešili. Jestli jste všechny léky napsala do přihlášky, neměl by nastat problém,“ odpověděl zdvořile.
Sluníčko pražilo, jako kdyby za to dostávalo zaplaceno a jemu začínalo být vedro. Přes své triko, které si vzal doma, si už natáhl černé triko s logem tábora a svým jménem na levé straně hrudi, které dávalo světu vědět, že je instruktor a tak měl najednou pocit, jako kdyby seděl v troubě.
Odhrnul si z čela pramen dvojbarevných vlasů.
„A doufám, že bude mít dostatek spánku,“ pokračovala starostlivá rodička tvrdohlavě.
„Nebojte, večerka a budíček jsou pevně dané.“ Hiroomi raději nedodal, že sice jednou bude přespání mimo tábor, nehledě na několik nočních her a nějaké to promítaní… vzato kolem a kol, nějaký vedoucí mu na školení říkal, že po příjezdu všichni, jak instruktoři, tak děti, padnou do postele a týden v kuse spí. A že vedoucí a praktikanti jsou na tom hůř, protože během trvání tábora mají porady až třeba do dvou do rána.
Matka táborníka se po několika dalších dotazech zdála spokojená a Hiroomi si jenom oddechl, když si mohl jejího syna konečně odškrtnout a pustit ho do autobusu.
Postupně odškrtal všechna jména až na dvě, která měla poznámku, že jejich majitelé dorazí do areálu později vlastními silami.
Karasu se vrátila, převzala od něj desky a poplácala ho po zádech. „Tak máš za sebou první praktikantskou zkušenost,“ řekla a bez hnutí brvou přihlížela, jak řidiči nepříliš vybíravě hází tašky do kufrů. Hiroomi přemýšlel, kolik dětí zjistí, že mají zpřelámané pastelky a nebo sluneční brýle na padrť.
Konečně nastoupil do autobusu a rozhlédl se. Ještě než si všiml nějaké volné sedačky, byl stažen na volné sedadlo hned v první řadě.
„Ahoj,“ pozdravila ho nadšeně hnědovlasá instruktorka a napřáhla k němu ruku. „Já jsem Homura Kyouko. Jsem tu letos jako praktikantka poprvé. Ty podle všeho taky, protože na tenhle tábor jezdím už pár let a ještě jsem tě tady neviděla. Nevadí ti, že budeš sedět vedle mě? Měla jsem sedět vedle kamaráda, ale on musí být v druhém buse a s Karasu hlídat tu havěť tam,“ vychrlila na něj, když jí ruku váhavě stiskl.
„Ahoj, já jsem Hiroomi. Ehm… těší mě,“ zamumlal Hiroomi zaskočen tím přívalem slov.
Kyouko si jeho vyděšeného výrazu všimla. „Promiň, hrozně mluvím, ráno jsem měla asi dvě strašně přeslazená kafe, protože jsem šla spát hrozně pozdě. Neboj, on ten kofein za chvíli vyprchá a odpadnu. Jinak jsem vcelku normální lidská bytost. Hlavně si neudělej obrázek z toho, jak na tebe působím teď, dobře? Už lezu na nervy i sama sobě, když jsem takhle hyperaktivní, ale já bych se jinak vážně neprobudila.“
Hiroomi se nervózně usmál. „To já se prospal vcelku fajn. Vstával jsem asi před půl hodinou, takže jsem v pohodě.“ No, prospal… když nepočítá sen zahrnující bývalého přítele a kluka, jehož jméno dodnes neznal a který ho jako první člověk políbil.
Kyouko se zazubila.
Autobus nastartoval a sotva se pomaličku rozjel, všichni jako na povel začali mávat.
„Byls na Kawatanu někdy dřív jako dítě, nebo jedeš poprvé?“
Kawatan se jmenoval tábor, do kterého mířili.
„Poprvé. Vůbec nevím, co čekat. Doporučil mi to tady jeden kluk ze školy. Říkal, že je to tam fajn a že tam bude dělat taky instruktora, takže…“
„Počkáát, ty jsi ten kluk jak o něm mluvil Roger?“ vyjevila se Kyouko náhle.
„Ty ho znáš?“
„No jasně, Roger je tady vlastně se mnou. To já jsem ho dotáhla, aby sem jel se mnou!“ zašklebila se Kyouko. Ona a Roger, vlastním jménem Hirako Rokku, chodili do stejného divadelního spolku jménem Aloners. Oba dva milovali hraní a už několikrát si spolu střihli hlavní role v nějakém vystoupení.
„Aha. No, každopádně, Roger chodí o rok výš na Buuruhoni a nějak jsme se dali do řeči na baseballu… no a nakonec mě přesvědčil, ať se podívám na stránky Kawatanu, že by mě to mohlo zajímat.“
„O rok výš… takže jsi teď taky dokončil druhák?“ zajímala se Kyouko.
Hiroomi přikývl.
„Bezva, tak tady aspoň nebudu nejmladší!“
Kyouko vypadala skutečně nadšeně. Hiroomi se začínal bát, že snad nepřestane mluvit, Kyouko však po několika desítkách minut začala uvadat jako fíkus bez vody. Netrvalo ani tři čtvrtě hodiny a usnula čelem opřená o okénko autobusu.
Hiroomi si pomyslel, že Kyouko musí mít organismus jako spalovací motor, když dokáže zpracovat dvě kafe s cukrem za tak krátkou dobu. Nehodlal jí ovšem nic vyčítat. On sám občas potřeboval nastartovat a po dosažení limitu byl schopen usnout ve stoje.
Opřel se o postranní opěrku a zamyšleně se ohlédl.
Dvojice dívek za nimi si společně pročítala nějaké staré číslo jakéhosi podivného časopisu, kluci naproti přes uličku pro změnu každý zírali do svého mobilu.
Tak o tohle se bude další dva týdny starat, pomyslel si. K dětem neměl nijak zvláštní vztah, jelikož neměl žádné mladší sourozence, takže doufal, že se to nějak vyvrbí.
Prohrábl si vlasy a sklonil hlavu, aby se zadíval na vlastní jméno, které měl napsané na tričku. HIROOMI. Velkými tiskacími písmeny. Na jednu stranu bylo dobře, že všichni instruktoři měli podobná trika, protože měl alespoň šanci, že si je zapamatuje.

O dalších dvacet minut později zastavili na dalším stanovišti, kde se k nim měl přidat zbytek účastníků, který nebyl z Tamayori. Zatímco Karasu odepisovala jednotlivé děti, Hiroomi vyskočil z autobusu, aby si protáhl nohy. Kyouko stále spala s hlavou opřenou o okno a nevypadalo to, že by se chtěla v nejbližší době probudit.
Popošel pod jeden z opodál stojících stromů, do chládku, a opřel se o hrubou kůru jeho kmene.
„Ahoj,“ pozdravil ho Roger, který se k němu přiblížil od druhého autobusu. Kromě trika se jménem (Hiroomi se nedivil, že i na hrudi měl místo Rokku svou přezdívku) měl i kšiltovku a dlouhé tmavé vlasy měl stažené do culíku.
Roger se opřel vedle něj a odfoukl si zbloudilý pramen vlasů z čela.
„Těšíš se?“ zeptal se Hiroomiho trochu pochmurně.
Hiroomi pokrčil rameny.
„Nevím, co čekat.“
„Popravdě řečeno já taky ne.“
Nastalo několik vteřin ticha. Hiroomi se s Rogerem obvykle moc nebavil, protože byl přece jen o rok starší a navíc oblíbený. Hrál u Aloners, byl dobrý ve sportech, hezký… a Hiroomi se oproti tomu držel trochu dál od ostatních.
„Kde je vlastně Kyouko?“ nadhodil Roger a rozhlédl se, jako kdyby čekal, že se vysoká brunetka někde objeví.
„Spí.“
„No ráno byla jako rozjetý vlak. Takže jsem jen čekal, kdy odpadne. Tebe zastihla, ještě když byla v kofeinovým rauši?“
„Jen chvíli,“ ušklíbl se Hiroomi.
„Ona je vlastně vcelku normální… až se probudí, bude trochu nevrlá, ale ono ji to přejde.“
„Jo, taky slibovala, ale uvidíme.“
„No, ty uvidíš, Karasu říkala, že budete ve stejném oddíle.“
Hiroomi překvapeně vzhlédl. „Vážně? Ono už je to rozhodnuté?“
„Podle všeho se to dozvíme až tam. Karasu je strašná tajnůstkářka a i když ví, jak to bude, nechce nic říct. Někdy mě tím vytáčí,“ povzdechl si Roger. Hiroomi se usmál. Možná to tam nebude taková hrůza.

Kyouko se probudila v okamžiku, kdy vjeli do lesa. Respektive, když najeli na první kořen, autobus sebou škubnul a Kyouko s hlasitým zaduněním narazila čelem do okénka, na němž do té doby chrněla. Hlasitě vyjekla a chytila se za čelo.
„Sakrááá!“ zavrčela a mnula si hlavu. Hiroomi se ušklíbl.
„Dobré ráno,“ pozdravil ji zvesela. Kyouko si promnula oči.
„Nějak moc vesele, ne?“ zívla a odhrnula si z čela zcuchanou ofinu. Popotáhla si triko, které se jí během spánku skasalo přes rameno, a rozhlédla se. O okna autobusu se otíraly větve, jak se nezpevněná silnice zužovala a klikatila.
„Že ty mluvíš o veselu, ráno jsi byla čilá, že bys mohla uvádět dětský pořad v půl šesté ráno,“ řekl Hiroomi a pohlédl na hodinky. Už bylo skoro dvanáct.
Znovu si vzpomněl na odpočítávání nového roku a na tu pusu, o níž se mu zase zdálo. Naprázdno polkl a nervózně si promnul dlaně.
„Jak dlouho to ještě tak bude trvat?“ zeptal se náhle, aby zastavil tok svých zběsilých myšlenek.
„Už jen pár kilometrů. Skrz les musíme jet pomaleji, ale do půl hodiny tam určitě budeme,“ slíbila mu Kyouko a mnula si oči. „Bože, já bych si dala hrnek čaje. Doufám, že v klubovně je pořád ta stará rychlovarka,“ pokračovala.
Hiroomi se usmál. Zdálo se, že Roger měl pravdu. Kyoučino nadšení rychle ochladlo a vypadalo to, že nebude tak hyperaktivní, jak se původně zdálo.
Autobus konečně zatočil na prašnou cestu z obou stran lemovanou vysokými pletenci keřů a stromy. V dálce před nimi se rýsovala povědomá červeně natřená závora. Byla zvednutá, ale u strážné budky stála postava a mávala jako šílená. Autobus přibrzdil. Řidič se vyklonil z okénka a chvíli se s mužem v instruktorské kšiltovce o něčem dohadoval. Nakonec se otočil směrem k cestujícím.
„Špatné zprávy děcka, dál to nepůjde. Sesul se nám kus cesty, takže budete muset vystoupit už tady,“ řekl a Hiroomimu došlo, že to bylo mířené na něj a na Kyouko. Byl to jejich boj, sdělit to plnému autobusu utahaných dětí. Při pohledu na Kyouko mu navíc došel i fakt, že na ní se spoléhat asi nemůže. Proto vstal a postavil se do uličky.
„Hej, poslouchejte mě, všichni,“ houkl na osazenstvo autobusu. Všichni vzhlédli. Někteří se divili, proč zastavili, ale stejně nepočítali s představou, že budou muset své kufry dotáhnout ještě nějakých dalších pětiset metrů do tábora.
Hiroomi se jim to pokoušel podat jemně, ale stejně se mu to nezdařilo.
I když jemu samotnému se to trochu příčilo, přece jen vyhnal děti z autobusu, dohlédl, aby si všichni našli svůj kufr a nasměroval je na plácek k jídelně.
„To nám to hezky začíná, co?“ nadhodil Roger, když Hiroomiho a Kyouko dohnal.
Oba jen pokrčili rameny, protože měli plné ruce práce se svými zavazadly. Hiroomi si nebyl jistý, jestli dřív povolí popruh tašky nebo jeho rameno. Vsázel spíš na to rameno, protože už ho pomalu necítil a proto se v jednom kuse ohlížel, jestli náhodou nevytrousil paži.
„Třeba je to jediná nepříjemnost tohohle léta,“ namítla Kyouko unaveně a popotáhla po kamíncích svůj kufr tak rázně, divže mu neamputovala kolečko. Roger si při pohledu na její marnou snahu utáhnout zavazadlo, které bylo skoro stejně velké jako ona, povzdechl a beze slova jí ho vzal z rukou, načež jí přes rameno pověsil svoji, o poznání lehčí a méně objemnou tašku.
„Ehm, díky,“ zamrkala překvapeně Kyouko. Hiroomi po očku sledoval, jak Roger kufr otáčí na bok a zvedá ho za rukojeť na straně. Nemohl si nevšimnout, jak zatnul svaly, aby ho kufr nepřevážil.
Potřásl hlavou a projel si volnou rukou vlasy.
Naštěstí je v tu chvíli dohnala i Karasu, bez kufru. Hiroomi ani nechtěl hádat, komu ho vnutila, každopádně měl v úmyslu se jí zeptat, jak se jí to povedlo.
„V jednu je první nástup,“ oznámila jim. „Tak se nikam do té doby nezatoulejte, ano?“
Hiroomi v tu chvíli ještě netušil, že se zvládne zatoulat, aniž by někam šel.

Areál tábora se rozkládal hned vedle nevelké řeky, což znamenalo, že táborníci měli k dispozici skvělé koupání, ale zároveň je po večerech obtěžovaly roje vodomilného hmyzu. Hlavní bod byl na plácku, jež obklopovala budova kuchyně a jídelna. To nebyla uzavřená stavba, jen několik dlouhých stolů s lavicemi zastřešených proti dešti. Podle Kyoučiných slov však nezáleželo, jestli tam střecha je nebo ne. Když pršelo a do toho foukal vítr, byli stejně úplně promočení a navzájem si museli hlídat talíře, aby jim do nich nenapršelo. Vyštěrkovaná rovinka od jídelny pomalu přecházela v udusanou hlínu s občasným trsem trávy, kde stály v dlouhé řadě jednotlivé chatky pro táborníky. Od plácku před chatkami se zvedal svah k hlavní příjezdové cestě, která se táhla podélně s řadou chatek a vedla až před jídelnu. A z cesty se dalo vystoupat ještě o úroveň výš, kde na dalším mírném svahu stála klubovna instruktorů, sprchy a záchody.
Hiroomi se zastavil uprostřed cesty v místě, kde oba svahy, jak nahoru, tak dolů, protínaly schůdky, a rozhlédl se. Kawatan byl docela útulné místo. Odevšad bylo všude vidět a nikam to nebylo daleko. Naštěstí, protože moc daleko by s tou taškou už nedošel.
Karasu je nasměrovala ke klubovně, kde si mohli složit kufry před tím, než se postarají o děti a budou mít nějaký čas trochu se zabydlet i oni.
Hiroomi s povděkem odhodil svoji tašku ke schodům do nízké dřevěné budovy a promnul si rameno. Opřel se o zeď a na okamžik si dovolil ten luxus zavřít oči a nechat myšlenky jen tak běžet. Vyrušil ho až hlas Kyouko.
„Hiroomi! Pojď sem!“ houkla na něj. Hiroomi otevřel oči a zjistil, že společně s Rogerem stojí u dveří do klubovny a čte si nějaký papír.
„Co to je?“ zeptal se nechápavě a přejel očima seznam jmen.
„To je rozdělení do oddílů!“
Hiroomi se pokoušel v textu zorientovat. Byl rozdělen do šesti sloupců a někdo si dal tu práci a vyznačil ho barevnými zvýrazňovači. Sám se našel v pátém, žlutém sloupci hned pod jménem Kyouko.
„Jsme ve stejném oddílu!“ vypískla nadšeně. „A v pátým! Já se bála, že se budu muset starat o malá děcka, díkybohu!“ Hiroomi se znovu zadíval na seznam. Zdálo se, že u každého oddílu byl napsán jeden vedoucí a k němu dva praktikanti. Roger byl jedním z praktikantů u čtvrtého, zeleného oddílu a Karasu zase u šestého, modrého. Hiroomi přejížděl pohledem jednotlivá jména a znovu děkoval bohu za instruktorská trička, které mu tápání mezi neznámými lidmi trochu usnadní.

První úkol instruktorů byl donutit své svěřence, aby se najedli. Zatím se neřešilo bydlení, ani kdo je v jakém oddíle. Jeden z vedoucích prostě zahulákal Někam si sedněte, popadněte nejbližší lžíci a čekejte, až se k vám dostane něco k jídlu. A tak se i stalo. Kuchařka, postarší, ale stále čiperná šedovlasá dáma s dvěma pomocnicemi pobíhala mezi jednotlivými stoly a všem servírovala talíře guláše, který vypadal, že je spíš než z čeho jiného z divočáka a krajíce chleba tlusté na dva prsty.
Během toho mumraje k němu přiběhla Kyouko s žlutým šátkem v ruce.
„Tumáš, uvaž si ho někam. Má to pomoct rozeznat, jaký instruktor patří k jakému oddílu, sdělila mu prostě a zase odběhla. Hiroomi se cítil trochu ztracený.
Smotal šátek do úzkého pruhu a uvázal si ho na uzel okolo krku.
Začínal tady z toho být trochu nervózní. Nikdy nebyl zvyklý být středem pozornosti nebo se zapojovat do nějakých hektických aktivit. A tady to najednou vypadalo hodně hekticky.
Když děti dojedli, mělo jim být sděleno, do jakého patří oddílu a kde budou bydlet.
U nástěnky, jež se nacházela pod dolním schodištěm, postával jeden instruktor v kšiltovce a s modrým šátkem přivázaným okolo zápěstí.
Zdálo se, že nápor nedočkavých děcek je na něj příliš a tak jedna z vedoucích, vyslala Hiroomiho, aby mu pomohl. Do rukou mu vrazila papír se jmény účastníků, která byla doplněna i číslem příslušného oddílu a chatky a Hiroomimu nezbylo nic jiného, než jít ušlapávanému praktikantovi pomoct.
Protlačil se davem a povylezl kousek na svah vedle tmavovlasého instruktora.
„Jdu ti pomoct,“ oznámil mu prostě.
„No konečně někdo. Mám pocit, že mi brzo utrhají ruce,“ oddechl si… Ren, jak se Hiroomi dočetl na jeho triku. „Asi bych tě měl varovat. Ty malý holky v růžovým, jak se drží v hloučcích, zkoušejí smlouvat. Nenech se obměkčit. Už tak tady máme zmatek, nepotřebujeme ještě přehazovat pokoje rozmazleným holkám,“ upozornil ho ještě. Hiroomi přikývl a sklonil se nad papír.
Bylo to horší, než čekal. Ren si skutečně nedělal legraci. Růžové holčičky se skutečně pokoušely smlouvat a některé docela drsným způsobem.
„Rodiče téhle holky si najdu a umlátím je nějakou příručkou o výchově dětí,“ zamumlal Hiroomi poté, co jedna z dívenek málem dostala hysterický záchvat poté, co se dozvěděla, že nebude v chatce se svojí nejlepší kamarádkou.
„Myslím, že na to už je trochu pozdě. Ale neboj. Po čtrnácti dnech na táboře i těmhle fiflenkám trochu otrne,“ odpověděl mu Ren se smíchem poté, co si odškrtl asi čtrnáctiletého puberťáka, který v puse znuděně převaloval žvýkačku.
„To doufám. Uplatnění v dalším životě téhle holky jinak nebude nic moc,“ ušklíbl se Hiroomi a popotáhl si žlutý šátek, který si před několika minutami uvázal okolo krku pevněji, než mu teď bylo příjemné.
„Sakra,“ zasípal, zasunul si papír pod paži a pokoušel si šátek povolit.
Ren odškrtl posledního z účastníků a otočil se na něj.
„Ukaž,“ ušklíbl se, odložil desky do trávy a postavil se k němu čelem.
A oba se konečně pořádně podívali, kdo to před nimi vlastně stojí.
Hiroomi nevěřícně zíral do pronikavě modrých očí, které na něj překvapeně zírali zpoza obrouček brýlí. Najednou měl pocit, že se nemůže nadechnout a nebylo to jen kvůli tomu šátku, jehož cípy svíral Ren v rukou.
No d******e, bylo první, co ho napadlo. Druhé bylo: NO d******e! A třetí, čtvrté a vlastně jediné, co ho první vteřinu napadalo, bylo No d******e.
Naprázdno polkl.
Věděl, že je mu ten hlas nějak povědomý. Ale nevěděl, kam s ním.
Protože zněl jinak v tichém šumu přírody a ševelení okolního hovoru a jinak v ohlušujícím dunění hudby. Ale ten pohled byl stejný, i když teď byl zasklený za brýlemi.
Hiroomi nevěřícně zíral do tváře instruktora, který stál před ním. Nemohl se splést. Ty oči, ta tvář, prostě to musel být on! Předtím ho nepoznal, protože si ho nijak zvlášť neprohlížel a kšiltovka a brýle mu znemožňovali si ho pořádně prohlédnout… teď už ale nemohlo být pochyb.
„Ehm,“ řekl Ren a trochu stydlivě se usmál. Nato sklonil oči a pomalu a pečlivě Hiroomimu zavázal šátek okolo krku na úhlednou mašličku. Hiroomi stále nebyl schopen jakkoliv reagovat.
Byla to náhoda. A náhody se dějí, ale Hiroomi to v tu chvíli nějak nebyl schopen pobrat.
„My dva se asi ještě neznáme,“ řekl Ren a natáhl k Hiroomimu ruku, jako kdyby se nechumelilo. „Já jsem Suomi Ren.“
Hiroomi překvapeně zamrkal a trhl sebou, jako kdyby do něj uhodil blesk. Chvíli na Renovu dlaň koukal trochu nechápavě, než natáhl ruku a váhavě mu ji stiskl. Sotva se ho dotkl, přejel mu přes záda hřeben mrazu.
„Hiroomi. Teda, ehm, Neru Hiroomi. Já… to…“ koktal Hiroomi, zatímco Ren si ho pobaveně prohlížel. Nevypadal nijak zvlášť znepokojený. Jako kdyby kluky, kterým zachraňoval na diskotéce ego, potkával každý den.
„Jsi tu letos prvně?“ zeptal se Ren, když ho pustil a sehnul se pro desky. Sklonil k nim oči a prolistoval několik papírů, jako kdyby něco hledal. Hiroomi cítil, jak rudne. Jakožto zrzek s tím měl občas problémy.
„J-jo,“ přitakal rozklepaně a nervózně si prohrábl vlasy.
„A viděl jsi už rozpis na oddíly? Visí na dveřích klubovny,“ pokračoval Ren s mírným úsměvem a znovu vzhlédl a zadíval se na Hiroomiho. Ten prudce uhnul pohledem a rozhlédl se po okolí. K jednotlivým chatkám už si někteří z táborníků táhli svoje tašky a kufry a nastal mumraj všeobecného hledání zavazadel a hádek o postele.
„Jsem praktikant u pětky.“ Hiroomiho zarazilo, jak sebevědomým hlasem se mu to povedlo říct. Odkašlal si a dovolil si luxus letmého pohledu na svého společníka.
„Takže praktikant prvoroček?“ usmál se Ren a kývl na Hiroomiho, aby ho následoval. Ten na chvíli zaváhal, nakonec si ale řekl, že u té nástěnky taky nemůže stát celý den. „Máš představu, co tady tak můžeš očekávat?“
„Moc ne,“ zavrtěl hlavou Hiroomi. Zaraženě si uvědomoval, jak nenuceně a přirozeně s ním Ren mluví. Že by si na jejich… setkání, jo bude tomu říkat setkání… nepamatoval? Bylo docela možné, že měl taky něco v hlavě a Hiroomi mu prostě splynul se zbytkem večera. Nebo ho možná nepoznal.
„Neboj, jestli jsi ve stejném oddíle jako Kyouko a Kuriri, budeš v dobrých rukou. To já to budu mít s Karasu a Yoshiakim. Což v podstatě znamená, že tam všechno budu dělat sám.“
„Proč?“ zeptal se Hiroomi nechápavě a popoběhl, aby ho dohnal. Ren byl víc jak o hlavu vyšší než on a jeden jeho krok dělal jeden a půl Hiroomiho.
„Proč? Protože oba dva jsou strašlivý lemry,“ zasmál se Ren kysele a poposunul si kšiltovku z čela. Zpod kšiltu mu vyklouzl pramen černých vlasů a on si ho jen ledabyle odhrnul za ucho.
Došly do klubovny, kde už se mezitím shromáždili ostatní instruktoři a připravovali první nástup.
Hiroomi nejistě zamířil ke Kyouko.
Počítal se vším, ale tohle vážně nečekal. Kdo by taky předpokládal, že na tomhle konci světa potká svoji první pusu? A co hůř, první pusu, z který se možná vyklube docela fajn kluk.

Hiroomi stál v řadě instruktorů na vrchním okraji nižšího ze svahů a shlížel dolů na šest řad různě starých táborníků. Nástup byl odzvoněn na velký zvon, který byl zavěšený u kuchyně a Hiroomi byl Kyouko dotlačen na cestu, kde se každý postavil z jedné strany černovlasé, asi pětadvacetileté ženy s krátkými černými vlasy, která se mu představila jako Kuriri, vedoucí pátého oddílu. Jak se zdálo, Hiroomi a Kyouko měli být něco jako její pomocníci.
Po té, co drobná světlovlasá vedoucí čtvrtého oddílu (která byla zároveň i hlavní vedoucí) odříkala několik základních pravidel, jako například žádný alkohol ani kouření (při čemž se několik vedoucích pobaveně zahihňalo, což Hiroomimu naznačilo, že to zřejmě nedodržují tak, jak nakazují dětem) nebo opouštění areálu bez dovolení, bylo na každém vedoucím a praktikantovi představit a nějak krátce o sobě pohovořit.
Hiroomi jediným pohledem zjistil, že vedoucí mladších tří oddílů tvoří viditelně starší lidé a tipoval, že je to kvůli tomu, že nejmladší děti potřebují skutečný dozor.
Zato ve vyšších třech oddílech, kde byli děti od dvanácti výš… to byla směska odrostlých puberťáků. Alespoň tak on to hodnotil, protože patřil mezi ně.
Roger měl velet čtvrtému oddílu společně s hlavní vedoucí Chizuru, malou energickou dámou, které mohlo být asi třicet a z níž sršela energie, která budila dojem, že je schopna zvednout nad hlavu lokomotivu. Druhým praktikantem čtvrtého oddílu byl pětadvacetiletý chlapík, který… nebyl vyloženě při těle, ale měl podsaditou postavu, kterou se chlubili všichni od přírody veselí a bodří lidé. Hiroomiho vůbec nepřekvapilo když zjistil, že jeho přezdívka zní Buddy.
Hiroomi se pohledem a i myšlenkami zatoulal k Renovi, který stál nějaké dva metry od něj. Několikrát ho sjel očima od hlavy až k patě.
Ren byl vysoký, sportovně stavěný a Hiroomi ho tipoval tak na osmnáct, devatenáct let. Na sobě měl odrbané džíny končící pod koleny a okopané tenisky. Rukávy černého trika měl ohrnuté, takže měl holá ramena. Občas si rukou uhladil vlasy, které mu lezly zpod kšiltovky a překrývaly brýle s jemnou obroučkou.
Zachytil Hiroomiho pohled a usmál se jeho směrem.
Hiroomi prudce otočil hlavu na druhou stranu přesně v okamžiku, kdy ho Kyouko nabrala loktem pod žebra, aby ho upozornila, že je na řadě.
„Ehm,“ začala Hiroomi ztěžka s bolestným pohledem si promnul žebra, „já jsem Hiroomi. Letos jsem tu poprvé, takže ještě nevím, jak to tady chodí. No a co jinak říct…“ zamyslel se, protože neposlouchal nikoho z těch, kdo mluvili před ním, a nevěděl, co by tak měl dodat.
Nějaká dívka z oddílu, který stál pod ním, tudíž z JEHO oddílu, se zničehonic přihlásila. Respektive vystřelila rukou do vzduchu a začala poskakovat jako kdyby si sedla do mraveniště.
„Hiroomi, Hiroomi!“ povykovala.
Rudovlasý praktikant se nejistě rozhlédl.
„Ano?“ zeptal se nejistě.
„Máš holku, Hiroomi?“
Táborníky to zašumělo smíchy. A Hiroomi v tu chvíli pochopil, že jeho kariéra instruktora teď bude záviset na tom, co teď odpoví. Loupl okem po Kyouko, která se jen neznatelně ušklíbla. Dívka dole v davu měla na hlavě naražený kovbojský klobouka mohlo jí být tak patnáct.
„Ne,“ odpověděl Hiroomi poté, co se chichotání trochu uklidnilo. „Není to moc moje parketa!“
Nastal šum. Nikdo si nebyl jistý, jak to Hiroomi vlastně myslel. Nejsou jeho parketa holky momentálně, že si chce spíš užívat života? Nebo jeho parketa jakože…
Dívka v kovbojském klobouku si to však přebrala po svém.
„Slyšels, Rene?“ houkla k Hiroomiho překvapení na praktikanta šestého oddílu. „Neznělo ti to trochu jako výzva?“
Suomi Ren se jen lišácky pousmál. V dalším okamžiku se už ale začal představovat vedoucí šestého oddílu. Hiroomimu však neunikl ten zkoumavý pohled, který k němu Ren vrhl.
A tak se hned prvního dne stal Hiroomi součástí něčeho, co se dalo nazvat jediným výrazem a to Bezostyšné párování.

„Neber si to moc vážně,“ uklidňovala ho Kyouko, když chystali stoly na svačinu. Jejich svěřenci se stále ještě ubytovávali v chatkách a Ren ještě neměl šanci uškrtit tu kovbojku, která ho donutila o sobě vyklopit pravdu hned první nástup. Nezdálo se ovšem, že by to někomu nějak zvlášť vadilo. „Jsi tady nový, musel jsi nějaké to rýpání čekat, ne?“
„Ale o to mi nejde,“ zavrtěl hlavou Hiroomi a opřel se o desku dlouhého stolu, u nějž měl sedět jejich oddíl. „Ona je to vlastně pravda,“ dodal, když si všiml jeho nechápavého pohledu.
„Vážně?“ podivila se, ale nevypadala překvapeně.
Hiroomi jen přikývl. Když to Kyouko nijak dál nekomentovala, rozhodl se zeptat.
„Jen Vážně? Žádné zděšené pohledy ani znechucené výkřiky?“
Kyouko přejela stůl hadrem, aby z něj ometla drobečky od oběda a ani nezvedla oči. „Můj bratr je gay. A už tři roky má přítele. A oba dva tady dělali ještě vloni vedoucí. A chceš něco říct?“
„Hm?“
„Lidem bylo jedno, jestli spolu spí nebo ne. Děcka je úplně zbožňovala. Proto ti radím, aby ses tím nezabýval, ano?“
„Proč tady letos nejsou?“ zeptal se Hiroomi.
„Možná na pár dní přijedou, ale nemohli, protože plánují cestu do Evropy. Jsou to fakt šílenci,“ usmála se bruneta a odhodila hadr do kýble s vodou, který stál vedle stolku s várnicemi, kde si mohl každý žíznivý táborník natočit pití.
„Takže…“ Hiroomi nejistě sklonil hlavu ke svým botám. Ne, že by se za svoji orientaci styděl, ale pořád si ještě nezvykl o ní otevřeně mluvit. „Teda, chtěl jsem říct,“ začal pro jistotu jinou větu, „proč ta kovbojka potom mluvila na… Rena?“ zeptal se a pokoušel se o ledabylý tón. Kyouko se na něj však podívala tím pohledem, který umí vrhat jen holky v pubertě, který přímo křičel: Vidím do tebe.
„Protože Ren sem jezdil už jako dítě a nikdy se netajil tím, co je. Jako malý si kvůli tomu dost poslechl, ale nikdy se nikomu neomlouval a nevzal to zpátky. A taky nikdy neměl přítele, myslím jako na vážno. Podle všeho. Takže si z něj poslední rok začaly holky a vlastně i Seiji a Shirogane, to je brácha a jeho přítel, dělat legraci, jestli už si někoho najde.“
„A proč bych měl já?“ zděsil se Hiroomi, protože si vzpomněl na pusu, kterou mu Ren dal před půl rokem.
Kyouko nad tím mávla rukou. „Nic si z toho nedělej. Jen se smiř s tím, že si z tebe možná občas někdo bude utahovat, jestli už jsi s ním něco měl. Ignoruj je.“
„Jo, jasně,“ zasmál se Hiroomi nervózně. Jestli… problém byl v tom, že on vlastně už měl!
Hiroomi se posadil na lavičku a zády se opřel o stůl svého oddílu, zatímco boty si opřel o lavičku šestého oddílu. Zavřel oči a unaveně zavřel oči. Netušil, jak tohle přežije. A jestli vůbec.
Kyouko poodešla ke kuchyni, aby tam vzala tác se svačinou.
Co na tom všem bylo nejhoršího? Že Ren si možná tu kovbojčinu výzvu vážně vzal k srdci. U stolů seděli vedoucí vždycky na jednom konci a Hiroomi seděl čelem ke stolu šestého oddílu a pokaždé, když zvedl oči, střetl se s Renovým zaujatým pohledem.
Najednou se nemohl dočkat, až vypadnout z tábora a on bude mít šanci se seznámit se svým oddílem a pořádně si pročistit hlavu.

Vydali se do lesa hned po svačině. Kuriri a Kyouko je vyvedli bránou do lesa a cestou, jež byla propletená kořeny a posetá šiškami, pokračovali nahoru. Hiroomi se se zájmem rozhlížel a užíval si ticha, které přerušovalo jen šustění stromů a občasné zapraskání větví. Šel až na konci štrůdlu a schválně se loudal. V jeho oddíle bylo šestnáct lidí, takže šli vesměs ve dvojicích. Hiroomi jasně viděl v jednom z hloučků hnědý kovbojský klobouk. Už teď si proti té holce vytvořil averzi. Věděl, že mu bude dělat ze života pekla neustálými otázkami.
Jako kdyby ho slyšela, dívka najednou zastavila a nechala se zbytkem oddílu minout. Hiroomi si ji konečně mohl pořádně prohlédnout. Mohlo jí být tak patnáct, měla husté rezavé vlasy sepnuté do dvou culíků, které jí vykukovaly zpod koženého klobouku, jehož šňůrku měla volně pod bradou.
„Ahoj,“ pozdravila ho s širokým úsměvem. Hiroomi přemohl prvotní chuť ji uškrtit na vlastním klobouku a ponuře ji pozdrav oplatil.
Kovbojka s ním srovnala krok, ruce v kapsách džínových kraťasů, nakopávajíce povalující se šišky.
„Jsi naštvaný kvůli tomu nástupu?“ zeptala se.
„Ne,“ zavrtěl hlavou Hiroomi, ale tušil, že to je hodně průhledná lež.
„Nesmíš se na mě zlobit,“ zazubila se. „Jen jsem to tak vystřelila. Netušila jsem, že trefím. A Rennyho takhle popichuju každý rok.“
„Šťastlivec,“ zamumlal Hiroomi. Skupinka před nimi uhnula z hlavní cesty a počala se drápat na svah pokrytý mechem a spadaným listím. Kovbojka se přehoupla přes padlý kmen, chytila se kmene jednoho slabšího stromu a naklonila se ze svahu k Hiroomimu.
„A co, líbí se ti?“
„Cože?“ vyjekl překvapeně Hiroomi a málem sjel po zadku zpátky ze svahu. Kovbojka se ušklíbla, natáhla k němu ruku a pomohla mu nahoru. Byla stejně vysoká jako Hiroomi a jak se zdálo, zdejší les znala. Popoběhla mezi podrostem a Hiroomi musel přidat do kroku, aby jí a zbytek oddílu dohnal.
„No, teda, doufám, že jsi to myslel na nástupu tak, že jsi na kluky,“ zarazila se kovbojka, když ji Hiroomi opět dohnal. Ten jen nevěřícně zíral. Vážně byla ta holka tak drzá? Pokud věděl, homosexuální vztahy byly v Japonsku pořád ještě jisté tabu.
Kovbojka si jeho výrazu všimla a zřejmě pochopila, co se mu honí hlavou.
„Víš, Hiroomi, možná ti o tom není příjemné mluvit, ale věř mi, že poslední roky se tenhle tábor naučil tohle akceptovat.“
„Proč?“ podivil se Hiroomi.
„Protože tu byli Seiji a Shirogane.“
„Kyoučin brácha? Říkala mi o něm před svačinou, ale…“
„Podle všeho ty dva neznáš. Vážně nejde si je nezamilovat. Byli spolu a netajili se tím. Nedávali to zrovna na odiv, ale nebyli ani nijak upjatí, jakože se navzájem ani nedotknou, pokud se nikdo dívá. Když tu byli poprvé, všichni to brali ještě rozpačitě, ale pak… prostě jsme si na to zvykli. A vlastně to byla i docela sranda. Seiji a Shirogane si ze sebe uměli udělat legraci a byli to prostě zlatíčka,“ vysvětlovala zrzavá dívka o překot. Hiroomi si povzdechl. No bezva.
Ale na jednu stranu, pomyslel si, bude to změna oproti naší třídě, kde všem připadám jako mimozemšťan. Možná to bude docela fajn.
A pak tady byla ta otázka.
Líbil se mu? Ren Hiroomimu? A vlastně i Hiroomi Renovi. Ano, pokukoval po něm, ale bůhví, jestli si ho pamatuje z Nového roku a vůbec…
Hiroomi potřásl hlavou a popotáhl si žlutý šátek, který měl zavázaný okolo krku.
Bude se muset soustředit na to, kvůli čemu tady je. Musí se starat o partu děcek. A je jedno, že má za zády kluka, s kterým se líbal na Nový rok a kterého mu teď bude celý tábor předhazovat. Přece jen jsou každý v jiném oddíle, v jiném stanu, v jiném… v jiném světě! Vlastně se nebudou vídat tak často. A když, nemusí spolu mluvit. Je tady možnost, že se k sobě prostě budou chovat slušně a nijak zvláštně, i když jsou oba dva na kluky. Holky a kluci se spolu taky můžou jen tak bavit a nemusí spolu skončit v posteli… tak proč ne oni dva?

Hiroomi se pomalu začínal ztrácet. Bylo tam patnáct dětí. Sedm kluků a osm holek. Věk třináct až patnáct. Někteří byli naprosto nevýrazní a jejich jména Hiroomi doufal, že nezapomene hned první den. Pokud šlo o výraznější postavy, dalo se mluvit asi o pěti nebo o šesti.
Jednou z nich byla samozřejmě Kovbojka. Její jméno Hiroomi ani nepostřehl, protože byl rozhodnut jí přezdívat Kovbojka za trest. A hlavně protože mu to ulehčí práci. Kovbojka byla na táboře už po deváté a vypadalo to, že tam zná úplně každého. Byla to hlasitá a víceméně vtipná, ovšem jak se zdálo, nevěděla, kdy mlčet. Neboť to možná neuměla.
Kromě ní byly v oddíle tři… jediné slovo, které je mohlo vystihnout, bylo slepice. Hiroomi si je v duchu očísloval, protože všechny tři byly stejně uvzdychané, v jednom kuse protáčely oči v sloup a tvářily se, že je všechno na tomhle světě obtěžuje. Hiroomi dost dobře nechápal, proč vlastně jely na tábor, ale nehodlal to zjišťovat.
Další dívka byla tmavovlasá Rin se silně podmalovanýma očima. Sice byla nalíčená stejně jako ty tři slečinky, ona na rozdíl od nich měla těžké kanady, které už měla zacákané od bláta, což naznačovalo, že se s ničím příliš nepáře.
V kroužku vedle ní seděla Michiko, děvče, které v Hiroomim budilo dojem, že snad v životě nebyla v přírodě, protože jako vyjevená hleděla na každý strom a každé stéblo plevele, které cestou potkali.
Další byla dívka s přezdívkou Joceline, zkráceně Jo. Podle Hiroomiho byla z celého oddílu asi nejnormálnější. Jediné, co ho na ní znepokojovalo, byly její oči. V poměru k jejímu obličeji byly až nepatřičně… veliké.
Poslední dívkou v oddíle byla Mitsuki. Zdálo se, že se zrodila k tomu, aby vládla. Hiroomi z ní měl pocit, že kdyby mohla, ihned by kandidovala na post vládkyně světa.
Co se kluků týkalo, v pátém oddíle skončili bratranci Hanazawovi, kteří by mohli být dvojčata. Hiroomi se pokoušel zapamatovat si, který je který, nějak se mu to ale nedařilo. Nakonec se rozhodl, že je bude oslovovat podle barev trik, které zrovna měli na sobě. Vedle Hanazawových seděla další dvojice, která se očividně přijela společně. Ryuunosuke, drobný avšak energický klučina a Kentarou, vysoký nemluva, který spíš než co jiného budil dojem, že je Ryuunosukeho osobní strážce.
Další byl až příliš sebevědomý Akira. Hiroomi příliš nemusel tenhle typ namyšlených frajírků, protože přesně ti mu znepříjemňovali poslední dva roky na střední. Akirovi ovšem bylo jen čtrnáct a ještě měl šanci, že se z toho dostane.
Jedna z nejzvláštnějších postaviček pátého oddílu byl Gunji. Byl z celého oddílu nejmladší, ale jak se zdálo, zároveň nejinteligentnější.
A poslední a podle Hiroomiho nejsympatičtější osoba z jeho oddílu byl kluk, který u něj už první větou, kterou pronesl, stoupl v ceně. Když totiž přišel na řadu, začala místo něj hned mluvit Kovbojka.
„Tak a tohle je…“ začala, ale kluk ji chytil za pusu a strhl ji dozadu.
„Myslím, že se zvládnu představit sám,“ usmál se, zatímco Kovbojka se v jeho sevření smítala jako ryba na suchu. „Já jsem Bongo. Jezdím sem už od sedmi let a poslední tři roky sem jezdím tady s Kovbojkou.“ Bongo měl tmavé vlnité vlasy, světle modré oči a přes nos se mu táhl stříkanec pih.
V příštím okamžiku ho Kovbojka kousla do ruky a on ji musel chtě nechtě pustit.
Hiroomi si povzdechl. Tak s touhle partičkou se nudit určitě nebude.
Po návratu do tábora byl akorát čas na večeři. Tentokrát už seděli po oddílech a postupně si pro jídlo chodili k okénku kuchyně.
Hiroomi seděl čelem ke stolu šestého oddílu, což znamenalo, že pokaždé, když vzhlédl od svého talíře, střetl se Renovým zkoumavým pohledem.
Po večeři měl být první oficiální nástup v kostýmech.
Jejich běh měl naštěstí velmi jednoduché kostýmy a to oblek a kravatu, protože jejich téma byli agenti. Nebylo přesně specifikované jací agenti. Prostě měli své svěřence školit jako rekruty v detektivní agentuře a v tomto duchu se měli odehrávat i všechny hry.

Hiroomi vešel do klubovny a s úlevou zjistil, že je prázdná. Měl v úmyslu se převléct dřív, než se tam začne ochomýtat i někdo další. Ne, že by byl stydlivý, ale potrpěl si na jisté soukromí.
S povzdechem si začal rozepínat pásek. Kdyby přece jen někdo přišel, bylo by pro něj přece jen jednoduší si převléct košili než kalhoty.
Nakonec se ukázalo, že udělal dobře, protože v okamžiku, kdy si dopínal poslední knoflíčky košile, dovnitř vešel Ren.
„Ahoj,“ pozdravil ho, přes rameno přehozený vlastní oblek zavěšený na ramínku.
„Ahoj,“ odpověděl Hiroomi a pokoušel se napodobit Renův ledabylý tón. Nepodařilo se mu to ovšem tak, jak by si přál a tak na místo toho sklonil oči k manžetovým knoflíkům.
„Tohle je stejně mnohem praktičtější kostým než jsme měli vedoucí vloni,“ poznamenal Ren a zdálo se, že si zakolísání v Hiroomiho hlasu ani nevšiml. „To tady byli piráti. Trvalo věčnost se do toho nacpat,“ dodal, když Hiroomi neodpověděl.
„Tys tu byl vloni už jako praktikant?“ zeptal se Hiroomi a ohlédl se po něm. Hned se ovšem otočil zpátky, protože přesně v tu chvíli si Ren přes hlavu přetáhl triko, aby se taky mohl převléct.
„Jo,“ přitakal Ren a přehodil si přes ramena bílou košili. „Vloni jsem tu byl jako vedoucí prvně. Takže letos už jsem trochu oťukaný, řekl bych.“
„To je to tak zlý?“ podivil se Hiroomi.
„Jak co. Vedoucí jsme tu dobrá parta, takže porady jsou občas docela zábava. Ale desátý den už budeš mít chuť všechny děti postřílet a zakopat u řeky. Vloni už jsem si tam dokonce našel místečko a na centimetr jsem si to vyměřil tak, aby se mi tam těch patnáct andílků vešlo.“
„Pěkné. A vůbec ne znepokojující,“ ušklíbl se Hiroomi.
„Říká se, že každý, kdo pracuje s dětmi má v sobě kousek pedofila, takže proč ne rovnou i sadistického vraha?“ pokrčil rameny Ren a natáhl si černé kalhoty.
„Měl bych se bát?“
„Buď v klidu. Pokud nejsi dítě z mého oddílu, jsi v bezpečí.“
„Stejně je dobré vědět, že je tu někde místo, kde jde pohřbít větší množství dětí.“
„Jestli chceš, pak ti to ukážu.“
„A ukázal bys mi rovnou, i kde se tady skladují lopaty?“
Do místnosti nakoukla Chizuru a přejela je nic neříkajícím pohledem. „Připraveni?“ zeptala se. Hiroomi přikývl. Chizuru přešla k malému notebooku, který ležel u okna, připojený dráty na reproduktory, pustila znělku na nástup a hned zase z klubovny vyběhla ven.
„Jdeme?“ zeptal se Ren, zatímco si na zápěstí přivazoval modrý šátek.
Vyšli z budovy.
„Jezdí sem hodně lidí z Tamayori?“ navázal Hiroomi na přerušený rozhovor. Vůbec si neuvědomoval, jak snadno se mu s Renem povídá. Rozhovor plynul a on se zatím nezakoktal ani jinak neztrapnil. Kdyby se nad tím zamyslel, pravděpodobně by to bral jako úspěch.
„Víc než bys čekal. Vlastně osmdesát procent lidí tady je z Tamayori. A ty jsi..?“
„Západ.“
„Východ.“
„Akabara?“
„No dovol? Midoriaki. Radši dojíždět přes půl města než chodit na Akabaru.“
„Radši dojíždět až do Osaky než chodit na Akabaru,“ ušklíbl se Hiroomi posměšně. Řeč byla o školách. Akabara neměla právě slušnou pověst a Hiroomi osobně ji nenáviděl.
„Ty jdeš letos do třeťáku?“ zeptal se Ren, když sešli na cestu, kde už se pomalu řadili ostatní instruktoři.
Hiroomi přikývl. „Už jen jeden rok trápení a bude to. Chodím na Buuruhoni. Znám se odtamtud s Rogerem. Ten mi vlastně řekl o tomhle místě.“
„Myslíš, že po střední skončí trápení? Naivní, naivní chlapče. Tak to ani náhodou,“ zasmál se Ren. Oba se řadili ke svým oddílům, ale pořád stáli jen metr od sebe, takže rozhovor přerušit nemuseli.
„Jdeš na univerzitu?“
„Jo. Jestli to vydržím, bude ze mě veterinář.“
„To jako vážně?“
Jejich rozhovor utnula Chizuru, která povystoupila z řady a zahájila svou oficiální uvítací řeč. Hiroomi ukročil kousek blíž ke Kuriri a vrhl na Rena poslední pohled. Ren udělal navlas to samé a mávl na svůj oddíl, aby se z jednoho velkého chumlu zformovali do jakés takés řady.
Tak, možná to nebude tak zlé, pomyslel si Hiroomi a popotáhl si rukávy.
Hiroomi se protáhl a povzdechl si. Bylo už po poslední poradě a pomalu táhlo na půl druhou ráno. Podrbal se ve vlasech, pomalu sešel schody vedoucí od klubovny a vyšel směrem k místu, kde měli všichni vedoucí rozestavěné stany. On sám měl stan sdílet s jedním z vedoucích druhého oddílu, šestadvacetiletým Takashim. Hiroomi se děsil toho, že skončí ve stanu s Renem (což by jeho už tak vystresovaný mozek asi nevydržel), ten však měl obydlí společné s Yoshiakim, vedoucím jeho oddílu.
Zrovna když chtěl Hiroomi zabočit za chatky, všiml si v dálce u řeky malého mihotavého světélka.
Hiroomi nebyl strašpytel. Patřil mezi ten typ lidí, který mohl celou noc sledovat horory a pak bez problémů usnul. Nebo bez hnutí brvou strčil ruku do zaprášené krabice, která byla snesena z půdy a nikdo se jí nechtěl ani dotknout, protože na krabici starých vánočních ozdob až podezřele poskakovala a vrčela.
Proto když zahlédl ono světélko, moc dlouho se nerozmýšlel a vyrazil k němu.
Opatrně se sklouzl po travnatém svahu a otřásl se zimou, když na nahých lýtkách ucítil ledovou rosu. Rychle proběhl vysokou trávu až k místu, kde už byla ušlapaná a slehlá. Zimomřivě se otřásl a vstoupil na dřevěné molo, které se táhlo nad vodní hladinu.
„Zakazujeme dětem kouřit, takže se sami musíme trochu uskrovnit,“ řekl Ren, aniž by se ohlédl a znovu potáhl z cigarety, jejíž světlo Hiroomiho přilákalo.
„Tomuhle říkáš uskrovnění?“ ušklíbl se Hiroomi a po chvíli zaváhání se posadil vedle něj.
„No jistě. Když chci cigaretu, musím zalézt za klubovnu anebo si počkat až děcka usnou a pak si ji dát v klidu tady.“
„Tvoje plíce musí být zoufalé, že jim upíráš jejich denní dávku dehtu.“
„Tak ty takhle? No dobře, dobře!“ Ren se ušklíbl a znovu potáhl z cigarety.
Hiroomi si odhrnul vlasy z očí a zahleděl se na klidnou hladinu, která víc než vodu připomínala řeku oleje. Zrcadlil se v ní stříbřitý srpek měsíce. Nebylo tam ticho, jak se čtenáři pokouší namluvit každý spisovatel romantické literatury. U řeky pořád něco bzučelo, skřehotalo, kvákalo a vydávalo jiné prapodivné zvuky, které mohly někoho, kdo byl zvyklý jen na noční troubení aut a hluk velkoměsta, vyděsit.
„Jaký máš názor na svoje děcka?“ nadhodil Ren po chvíli mlčení a odhodil špačka ze své cigarety do vody.
„Ještě žádný nemám. Tohle byl první den.“
„Ale kuš. Existuje studie, že názor si uděláš během prvních dvaceti tří vteřin. Takže mě nevoď za nos. Co říkáš na ta svoje zlatíčka?“
Hiroomi se zhluboka nadechl. „Nóó… mám v oddíle dva klauny, tři slepice, jednu nakopávačku zadků, jedno děvče, které asi v životě nevidělo motýla, potom tu komandantku, která musí mít pořád pravdu, nemachrovaného frajírka, hyperaktivního hobita a jeho bodyguarda, dvojčata, která vlastně ani nejsou dvojčata, překvapivě inteligentního kluka, který je z nich nejmladší a pak nesmím zapomenout na tu milou holčinu s tak znepokojivě velkýma očima!“
Ren se rozesmál. „A pak, že to nejde.“ Opřel se dlaněmi o molo a zaklonil se. „Tááákže… ti dva klauni. Kovbojka a Bongo?“
„Přesně tak.“
„Dvojčata, co nejsou dvojčata. Hanazawovi. Brzo se je naučíš rozeznávat. Aspoň to tvrdí. Já to neumím dodnes. Hobit a jeho bodyguard. Ryuunosuke a Kentarou. Ten inteligentní kluk bude určitě Gunji. Je až znepokojivé, jak je chytrej. Až mi z toho běhá mráz po zádech. A kohopak bych tam pak mohl ještě znát… jasně, nakopávačka. To je Rin. Stoprocentně. Zbytek buď neznám, nebo jsem je z tvé trefné karikatury nepoznal. Tak co, trefil jsem?“
Hiroomi překvapeně zamrkal a pak přikývl.
„J-jo.“
„Jsem dobrej,“ pochválil se Ren a poposunul si brýle výš na nos. „A ty si s tím nedělej starosti. Brzo si na ně zvykneš a naučíš se jejich jména tak, že když tě některé z těch dětí vytáhne z postele s tím, že nějaké jiné zvrací, budeš hned vědět, která jména křičet.“
„To mě uklidňuje. Ale mám pocit, že tam je moc malý věkový rozdíl. Že mě neberou jako moc velkou autoritu.“
„Ale to zas ne. Prostě ze začátku zkouší, co sneseš. A co se týče Kovbojky a Bonga… ti sice nepřestanou, ale zvykneš si. A to mi připomíná, že bych se ti asi měl omluvit za tu věc na poledním nástupu.“
„Hm?“
„Jak Kovbojka začala… neměl jsem to podporovat. Promiň.“
„To nic…“
„Navíc máš přítele, sice vypadal jako idiot, ale proti gustu…“
„S Madokou jsme se rozešli v ún…oru…“ Hiroomi během té věty zpomaloval a zpomaloval, až ve slově únor zcela zastavil. Nechápavě se na Rena zadíval. „A idiot to byl. Ale jak krucinál…“
„Ty si mě nepamatuješ? Vážně? Ale dobře, že ses s ním rozešel.“ Ren se pomalu zvedl a oprášil si džíny.
„Ne, počkej. Počkej, počkej, počkej.“ Hiroomi se vyhrabal na nohy a polekaně od Rena couvl, až molo zaskřípělo. „Počkej,“ řekl pro jistotu ještě jednou, aby svůj vnitřní zmatek dostatečně zdůraznil.
„Takže ty si to pamatuješ?“ podivil se Ren. Rozhodně nevypadal tak znepokojený jako Hiroomi.
„Já jo, ale spíš ty… celý den ses tvářil… nebo spíš netvářil, že…“
„Jak jsem se měl tvářit? Byla to jedna pusa před půl rokem. Změnilo by se něco, kdybych se choval jinak?“ usmál se Ren do tmy a založil si ruce na prsou. Hiroomi nasucho polkl a odhrnul si z čela dvoubarevné vlasy.
„Samozřejmě, že ne. Neměl bys u mě žádnou šanci tak jako tak!“
Nastalo několik vteřin ticha. Hiroomi nechápal, proč to řekl. Možná to bylo následkem jeho celodenních úvah o tom, co mu řekla Kovbojka a Kyouko.
„Vážně?“ Renův hlas najednou sklouzl o oktávu níž. „Žádnou šanci?“
„Absolutně žádnou!“ přitakal horlivě Hiroomi, i když věděl, že lže sám sobě. No tak, o klukovi, který by u tebe neměl žádnou šanci, by se ti nezdálo víckrát, než o klukovi s kterým jsi chodil, vysmívalo se mu jeho vnitřní já.
„Takže absolutně žádnou šanci?“ ujišťoval se Ren potutelně a přistoupil k Hiroomimu blíž. Ten by byl couvl, kdyby to neznamenalo bližší seznámení s vodní hladinou. A o to teď skutečně nestál.
„To mi znělo skoro jako výzva.“
„Cože?“ vyjekl Hiroomi nechápavě. „Jaká výzva?“
„Že u tebe nemám žádnou šanci.“
„Cože?“ Hiroomi věděl, že se opakuje, ale nic lepšího, co by mu na to mohl říct, ho nenapadlo.
„Pusa. Jedna pusa, kterou mi dáš z vlastní vůle. Do konce tábora. To jest čtrnáct dní. Tolik mám času, abych tě přesvědčil, že něco jako absolutně žádná šance neexistuje.“
„To si ze mě děláš srandu? Proč bych tě… Tak na to zapomeň, frajere. Nemám jediný důvod ti dát byť jen jednu pusu. Řekl jsem ABSOLUTNĚ ŽÁDNÁ ŠANCE! Nevím, co chceš komu dokázat, ale se mnou při tom nepočítej!“
Ren Hiroomiho obešel a vyšel směrem k místu, kde stanovali vedoucí. „Jasně, jasně,“ uchechtl se Ren pobaveně a na rozloučenou na Hiroomiho ještě mávnul. „Mám na to dva týdny.“
Hiroomi stál jako opařený a díval se, jak Ren mizí ve tmě. Vůbec nechápal, co tady vlastně proběhlo. Uzavřel jakousi sázku sám se sebou. Sázku, že donutí Hiroomiho, aby se do něj zamiloval. Víceméně. A proč? Protože Hiroomi zpanikařil a vypálil na něj, že u něj nemá šanci. Což byla lež jako věž.
No tak, není se čeho bát. Nemůže tě donutit, aby ses do něj zamiloval. Takhle lidský mozek nefunguje, uklidňoval Hiroomi sám sebe, ale moc se mu to nedařilo.
Vždyť už jste se líbali a to jste se ani neznali. Navíc vypadal vážně odhodlaně.
Hiroomi si zoufale prohrábl rukou vlasy. Krucinál. Krucinál! On si sem přece přijel užít trochu klidu, odpočinout si od Tamayori, pořádně se vzpamatovat z toho rozchodu s Madokou. A ne, aby se tady bál… čeho by se vlastně měl bát?
Měl by ses bát toho kluka, který ti právě slíbil, že udělá cokoliv, abys mu dal pusu z vlastní vůle. TOHO by ses měl bát, Hiroomi.
Roztřeseně vyšel za Renem směrem ke stanům.
Tohle byl dlouhý den. A čeká ho ještě čtrnáct takových, pokud ne horších.
Čtrnáct dní.
Dva týdny, hm?

______________________________________________________________

Můj úžasný tumblr ♥

Dodatek autora:: 

Čauky mňauky, hádejte, kdo je zpátky?
Ano, dámy a pánové, jsem to já, po měsíční pauze (za kterou maskuji momentální tvůrčí blok) a plná ideálů. Konečně bychom měli rozjet Two Weeks, co říkáte?
V téhle kapitole si můžete všimnout hned několika změn oproti Sparkiemu a Marince. Například délka kapitol. Kapitoly Two Weeks nebudou tak často (protože jich bude míň), ale zato jsou zhruba třikrát až pětkrát delší než kapitoly u Sparklesse. Taky už vám asi došlo, jak budou členěné kapitoly a proč se to vlastně jmenuje Two Weeks. Někdy si říkám, že jsem co se týče takovýhle srandiček okolo úplný génius. Hehe. Samochvála smrdí, ale co, někdo to říct musí.
K ději: Pokud vás zmátl prolog, doufám, že tohle vás nezmate ještě víc. Objevuje se tu náš záhadný líbač (líbač je hrozný slovo, ale najděte mi někdo nějaký ekvivalent anglického kisser), pár starých známých postav (bonusové body pro toho, kdo si vzpomene odkud je Karasu) a trošku jsem vám i poodhalila jak Seiji a Shirogane trávili léta. K téhle kapitole se váže veselá historka a to jest historka o tom, jak jsem si omylem smazala polovinu hotové povídky, když jsem si mazala jednu verzi povídky v počítači a zjistila, že to byla ta delší, zatímco na flashce jsem měla jen prolog. Nuž ale, nějak jsem to překousla i když na chvíli to vypadalo, že s tím vším seknu.
Nebudu se tu moc rozepisovat, jen vám chci popřát pěkné čtení a doufám, že zase najedu do starých kolejí po tom, co jsem si dala měsíční pauzičku.
Jen tak mimochodem, chystá se někdo z vás na animefest? ♥

4.97826
Průměr: 5 (46 hlasů)