Ty seš ale dřevo!

Úryvek z deníku prvního stolu Godaime Hokage
Pondělí - Tsunade na mě vylila saké
Úterý - Pro změnu na mně usnula.
Poznatek číslo jedna - Tsunade chrápe.
Poznatek číslo dvě - Tsunade dokonce i slintá.
Poznatek číslo tři - Tsunade mluví ze spaní a pomlouvá mě...
Shizune vtrhla do dveří. Tsun se probrala a vyhodila ji.
Tsunade znovu usnula.
Středa - nuda. Tsunade diskutuje s nějakými páprdy a nechává mě na pokoji.
Čtvrtek - pořád na mě kašle. Začínám dostávat depresi.
Pátek - dnes na mně do noci psala dokumenty a pořád si pro sebe něco mlela. Že by schizofrenie?
Sobota - jsem praštěný. A musím uznat, že od Tsun to dost bolí. Škoda, že nejsem doktor, dal bych jí prášky na uklidnění a byl by pokoj.
Neděle - naprosto neočekávaně jsem zemřel! Tsunade se rozčílila a rozdrtila mé tělo napadrť. Tohle bolelo o dost víc, než včera. Ach jo, ještě bych toho chtěl tolik stihnout... být dobrým stolem, konečně sbalit tu židli, která mě tak ráda ignorovala... umírám s vědomím, že už to nestihnu... Snad budu mít alespoň hezký pohřeb...
Oprava - spálili mě. Svět je krutý.

Rozhovor židlí radních
„To je zase den...“
„Hmmm?“
„Koharu musí mít nějaký střevní problémy...“
„Nechápu.“
„Dojde ti to, až je bude mít i ten dědek, co na tobě sedí.“
„Neurážej ho.“
„Proč? Tebe neštve, jak tě zatěžuje tou svojí tlustou prasečí pr-“
„Říkám dost, sakra!“
„Ty se ho zastáváš?!“
„... Bože, co je to za smrad?!!“
„Já ti to říkala...“
„Nevěřím, že by Homusa-san něco takového udělal...“
„Věř.“
„Trhni si nohou...!“
„To bych musela shodit tu bábu.“
„Pro mě za mě... kdy vlastně odejdou?“
„Pravděpodobně ve chvíli, kdy nabudou dojmu, že Tsu-chan se po jejich přednášce ani nedotkne saké.“
„Ty jsou vážně naivní... Godaime je vynese v zubech.“
„Nebo rovnou sežere...“
„Nebude si přece kazit chuť, ne? A neodneseme to taky?“
„Tyhle věci se nás přece netýkají, tak snad ne...“
„To si nepamatuješ, jak Godaime z Takushiho-kun nadělala třísky?“
„To mi ani nepřipomínej. Měla jsem z toho špatný spaní hodně dlouho...“
„Je pravda, že si dávala záležet na tom, aby ho už nikdo nesestavil... chudák, takový mladý dřevo...“
„Život je boj a on prohrál... my zase musíme zvítězit bitvu s metanem, který tyhle starý kosti nad náma hojně produkujou...“
„Hodně štěstí, Isu-kun.“
„Tobě taky, Isu-chan.“

Myšlenky Narutova ramenu těsně před konzumací
Život je příliš krátký.
Někdo umře stářím, jinýho zabijou a mě chladnokrevně sežerou.
Je tu sakra nějaká spravedlnost?! Já jsem taky chtěl bejt ninja, sekat hlavy nepřátel, stát se co nejsilnějším, nechat se obletovat holkama a moct se nažrat třeba k prasknutí.
Mám rád tyhle sny, protože jsou moje jediný útočiště.
Realita je jiná a zlá...
Jsem ramen a ramenem zůstanu. Až mě to blonďatý pako sní, stane se ze mě odporná, natrávená kaše... a pak skončím v záchodový míse.
To není žádná spravedlivost!
Já chci žít!
Nejez mě, prosím, Naruto!
Budu hodnej! Nebudu ti nadávat do lišky!
Prosím...
Neposlouchá.
Nevidí.
Nevnímá.
Jen mě kunzumuje a ještě mu to chutná!
Tak, a je konec. Žádný světlo na konci tunelu... jen tma jak v p****i...
Odkudsi zeshora slyším odříhnutí.
Pitomá liška!

Shikamarovo obyčejné otravné dopoledne
Nuda.
Nesnáším to slovo. Je nudné.
Přemýšlím, co budu dělat... nějak tu svoji údajnou genialitu musím využít, ne?
A teď mě něco napadlo.
Co když věci kolem nás vnímají? Například, že kopnu do kamene a on se naštve, i když na to nemůže nic říct? Nebo začnu promlouvat na knihu a ona bude poslouchat?
Počkat.
Co to tu melu?!
To je určitě z hladu. Asi zajdu za Narutem na ramen. Musím se uklidnit.
Tak, Shikamaru, zhluboka dýchej, vyčisti si hlavu a všechno bude v pohodě.
Jo, přesně tak.
Cestou musím nakopnout nějakej pořádnej šutr....