A pak přišla láska,
ze začátku tak úžasná věc.
Ale i ona,
tě může na špatnou cestu svést.

Říká, že tě miluje,
dá ti kytku ke svátku.
Jenže pak ty dvě slova,
a začínáš od začátku.

I když ho před tebou každý proklíná,
ty na něj stále myslíš.
Doufáš,
že i on na tě v tom dobrém vzpomíná.

Objetí a letmý polibek,
to je jen část z těch mnoha vzpomínek.
Jste jen kamarádi,
ty jen doufáš že se k tobě jednou vrátí.

V noci se ti o něm zdá,
to že se probudíš
je to nejhorší,
co se mohlo stát.

Když tě obejmul,
dostavil se pocit bezpečí.
I kdyby byl menší,
pro tebe to bylo vedlejší.

Teď tu stojíš,
sama a zraněná.
V očích slzy,
v mysli tvář beze jména.

Když to začalo,

[center]
Sekera nad básníky

Múza, která políbila umělce,
potichu přicházeje,
jemně laskaje
a dávaje, mu to co chce,
odešla od něj shrbena a vysáta
neb umělec jak pijavice je.

Dlouho tomu, co tak chuděra strádala,
vždyť vždy umělcům dávala,
nápady na krásná díla
a vše, čeho se od nich dočkala,
samá chvástavá řeč byla.

I dlouho tak po světě chodila,
neb umělec jak hladová pijavice je.

Čas plynul, běžel, ba i letěl,
a múza naše milovaná,
stárla, chřadla,
kosti řídké, vetché
a tak tam stála,

[center]
Pastýř

Vidím obraz pastýře, v široké a krásné krajině,
po boku psa s velkými a černými skvrnami,
jež chrání stádečko před hrozbami
a s ovečkami rozesetými v dolině.

Najednou stádečko huňaté do pohybu se dá,
pes zavětří, zbystří
a k svěřenkyním svým se podívá.

Pán jak už mnohokrát předtím, pokyn dá rukou
a dříve než z oblaků stín dotkne se země,
je pes u svých oveček a žene je na stranu druhou.

Uvolněný úsměv na tváři pastýřově,
vyjádří nejlépe, co napsat se nedá slovy,

Květ

Květ černobílý barvu postrádá,
ať tam či tam,
jsou šedolesklá pírka vran
a po celém květu odstín tmavý převládá.