V budoucnosti možná... 2

Hlavní město, o dva dny později, policejní stanice.

Detektiv Janis Reno seděl za stolem ve své skromně zařízené, malé kanceláři a zadumaně hleděl do elektronické tabule. Hrobové ticho rušilo pouze slabé bzučení klimatizace.
Po chvíli se zhoupl v křesle, aby se mohl opřít a proplést prsty za hlavou. Jeho tvář odrážela zamyšlení, ale i zmatek.
S povzdechem ještě jednou nakoukl do tabulky, a pak na informátoru vyťukal Nicolasovo číslo.
Netrvalo dlouho a někdo zaklepal na dveře. Nicolas ani nepočkal na vyzvání a vešel.
Janise to nijak nevyvedlo z míry, beze slova nabídl svému parťákovi místo v křesle, podal mu tabulku a lehkým kývnutím naznačil, aby četl. Sám se přesunul k oknu a s rukama za zády zadumaně vyčkával, až Nicolas přelouská text, který ho tak vyvedl z míry.
Po několika minutách ho ze zamyšlení vytrhl Nicolasův hlas.
"Vážně si myslíš, že je to pravda? Pokud ano, pak by se tím ale všechno měnilo. Tohle je...," řekl překvapeně. Janisovi ale neunikl náznak obdivu ve výrazu jeho tváře.
Proto přešel až k němu, sedl si na okraj konferenčního stolku a lokty se opřel o stehna, takže jeho oči byly ve stejné výšce jako ty Nicolasovi.
Chvíli na něho jen tak hleděl, a jeho partner upřený pohled opětoval.
Pracovali spolu už dost dlouho, a i když jim to ze začátku příliš nefungovalo, protože tak, jak je Nicolas tichý a klidný a než něco udělá nebo řekne, raději si to dvakrát promyslí, tak je Janis jeho dokonalým opakem. Napřed střílí a až pak se ptá. Teď by však svého přítele nevyměnil za nic na světě.
V poslední době se ale do Janisovy mysli začalo vkrádat i něco jiného, než pouze pracovní, nebo přátelské záležitosti.
Po této myšlence, která mu bezděčně proletěla hlavou, zatímco se díval do těch jeho zlatých očí, které na něho hleděly naprosto zpříma, se raději narovnal do sedu.
"Fascinuje tě to? Neměl bys ho obdivovat," zabručel a trochu se zamračil.
"Ach, tobě vážně nic neunikne," odpověděl s lehkým pobavením Nicolas.
"Myslím to vážně, Nicolasi. Pokud je to všechno pravda, tak máme opravdu velký průšvih a nejen my. Navíc pokud to nepodložíme nějakými důkazy, a někde se jen trochu prokecneme, můžeme až do smrti čistit hajzlíky někde v zavšiveném bordelu," dodal Janis se stále zachmuřeným výrazem.
Nicolas si povzdechl.
"Vážně bys měl občas krotit své emoce. Chápu, že celá tahle situace je postavená na hlavu, ale já jsem na tvé straně, Janisi. Chápeš? Jsem na tvé straně a vždycky budu."
Janis se zamračil ještě víc. Neměl rád, když ho Nicolas takhle peskoval. Zraňovalo to jeho ješitnost.
Uvědomil si, že má ale pravdu a taky, i když to nedal na sobě znát, potěšilo ho, že má v Nicolasovi takové zastání.
"Fajn," zabručel a vstal, "mám něco, na co se chci podívat. Jedeš se mnou?"
"Jistě," Nicolas byl rád, že nedošlo k žádné větší hádce. Nerad se hádal a s Janisem o to míň, avšak vzhledem k jeho povaze se to stávalo docela často. To, že Janis ustoupil, nebylo nic jiného, než jeho způsob omluvy, a tím to Nicolas považoval za uzavřené a věděl, že ani jeden se k tomu už nevrátí.
Odložil tedy tabulku na stůl a vstal, aby Janise následoval.
Než se tabulka vypla, blikalo na ní jméno Takeru Kyoshi...

Vilová čtvrť, ten samý den, pozdě v noci.

Už třetí den měl Takao spát úplně sám. Bylo to vážně deprimující. Vzal si týdenní dovolenou, i když pochyboval, že by mu to stačilo, protože měl pořád nervy napnuté k prasknutí.
První den strávil tím, že se opil. Poprvé v životě. Vypil celou flašku bourbonu a doufal, že se mu podaří upít se k smrti. Bohužel, nevyšlo to. Druhý den se přes veškerou svou snahu probudil, i když se mu jen těžko dalo říkat dýchající, lidská bytost.
Byl celý pokrytý zvratky, které byly i všude kolem něj, všechno bylo načichlé kyselostí a alkoholem, který na koberci vytvořil ošklivé, tmavé fleky. Občas se totiž netrefil do sklenice a někdy ani do úst.
Bylo mu tak špatně, ze sebe a s toho smradu, že se pozvracel znovu, přestože už nebylo co.
Potom zavřel oči a znovu usnul, i když se to spíš podobalo mdlobám, na špinavé zemi ve zvratcích. Bylo mu to jedno.
Znovu se vzbudil až v noci, a tentokrát byl důvodem hlad.
To bylo dobré znamení. Sice se mu stále točila hlava, jazyk se mu lepil na patro a ze smradu se mu pořád trochu zvedal žaludek, přesto se donutil vstát a pomalu se došoural do koupelny.
Pustil si pořádně ledovou vodu, která ho trochu probrala, a zůstal tam bez hnutí stát dost dlouho na to, aby se pořádně podchladil. Sotva se držel na nohou.
Dopřál si tedy i trochu teplé vody a začal ze sebe drhnout tu špínu a nesnesitelný zápach, který pořád cítil. Když usoudil, podle rudých skvrn na celém tělem, že se vydřel dostatečně, přešel nahý do obýváku, aby tam otevřel alespoň okno. Na víc neměl v tom smradu sílu, proto radši rychle vypadl a zavřel za sebou dveře. Rozhodl se, že to uklidí, až se mu bude skutečně chtít. Nebál se toho, že by mu do bytu někdo vlezl, protože to bylo docela vysoko a navíc v téhle čtvrti byla kriminalita nulová.
V kuchyni si uvařil hodně silný vývar a snědl ho tolik, kolik mu žaludek dovolil. Pak si šel znovu lehnout. Tentokrát spořádaně do postele v ložnici.
Osudný třetí den se probral až kolem poledne, a i když měl stále špatnou náladu a děsný pocit křivdy, začalo mu to aspoň trochu myslet.
S povzdechem se vyhrabal z postele, dal si sprchu a přichystal nějaké jídlo, které do sebe nasoukal s mnohem lepším pocitem než včera.
Poté zamířil do obývacího pokoje, ale přede dveřmi se zastavil. Nějak neměl chuť do té hrůzy vstupovat, nechtěl na to znovu myslet. Věděl, že to bude muset dřív nebo později udělat, protože čím víc to bude odkládat, tím větší katastrofu to způsobí, nehledě na to, že tím pravděpodobně zničí koberec a bude muset vyhodit i některý nábytek, nemluvě o potazích na křesle a pohovce, ze kterých ten puch už nejspíš nikdy nedostane. No nic, tak si aspoň zrenovuje obyvák. Stejně se mu nelíbil.
Celý zbytek dne pak procoural po bytě sem a tam, chvilku si četl knihu, pak si pustil film, přečetl si zprávy, prostě, i když z toho nic neměl, dělal cokoliv, jen aby neměl nutkání zavolat Takerovi.
Když si šel pozdě v noci lehnout, zapřísáhl se, že hned zítra ten nepořádek v obýváku uklidí. Aspoň se něčím zabaví. Dlouho nemohl usnout, když v tom náhle zaslechl zvuk, který jisto jistě nepatřil k těm běžným, které člověk už ani nevnímá.
Něco jako brnknutí. Jako když napnete nějaké lanko a zavadíte o něj prstem.
Posadil se na posteli a zaposlouchal se do nočního ticha, ale nic podezřelého už nezaslechl.
Asi mi slušně haprují nervy. Možná bych měl zítra zajít i do města..., pomyslel si s povzdechem, a znovu ulehl.
Avšak po krátké chvíli ten zvuk znovu prořízl noční ticho. S obavami vstal z postele podruhé a rozhodl se, že jako první zajde do obýváku, protože pokud se mohl někdo dostat do domu, pak jedině tudy.
Když otevřel dveře a opatrně vkročil dovnitř, ze všeho nejdřív ho udeřil do nosu ten šílený zápach, ale jinak na pokoji neshledal nic nenormálního. Všechno bylo na svém místě, a když se rozhlédl, nikoho v místnosti neviděl. Sice nerozsvítil, ale zvenku sem dopadalo dost světla a pokoj neměl žádné tmavé kouty, takže měl slušný rozhled.
Ještě jednou po místnosti přejel pohledem, a když nic nezjistil, rozhodl se, že pro všechny případy zavřít okno. Když přišel blíž a natáhl k němu ruku, uslyšel ten zvuk potřetí, tentokrát těsně za ním. Zježily se mu všechny chloupky na těle a on ztuhl uprostřed pohybu. Pak na krku ucítil něčí dech a zaslechl tichý hlas: "Tady je pozdrav od Takera."
Poté cítil už jenom jemnou sladkou vůni a skácel se napůl v bezvědomí do napřažené náruče. Poslední co mu proběhlo hlavou, než přišla ta příšerná bolest, byla myšlenka na Takera...

Vilová čtvrť, byt Takaa, přibližně 8 hodin ráno druhého dne

Když Janis a Nicolas dojeli na místo, bylo jim jasné, že tenhle případ se potáhne ještě dlouho. Nejhorší bylo, že neměli sebemenší stopu, nebo aspoň nějaké vodítko. Ani nejlepší psychologové si nevěděli rady, protože tenhle vrah se vymykal všem, co doposud zažili. Nejednal systematicky jako většina sériových vrahů, ani chaoticky jako šílenci. Vraždil kohokoliv, kdykoliv, kdekoliv. Nebylo místo, kam by se nedostal, a zatím za sebou nezanechal nic, na čem by se dalo stavět. A vedení začalo být netrpělivé. Jedna, dvě vraždy se ještě dají okecat, ale šest vražd už je trochu moc.
"Tak co tu máme?" zeptal se Janis, když přišel k seržantovi, jehož jméno si ani nepamatoval, jen věděl, že byl u každé vraždy jako zapisovatel.
"Jmenuje se Takao Nagato, je to výzkumný laborant MG a podle toho, co jsme zjistili při prohlídce bytu, byl milencem Takera Kyoshiho, který se s ním nedávno rozešel."
Při téhle informaci se Janisova tvář stáhla do hodně naštvané grimasy, což bylo pro ostatní znamení, že by neměli říkat nic, co by ho mohlo vyprovokovat.
Většina z těch, co na tomhle případě pracovali Janise znali už dost dlouho na to, aby věděli, co, který výraz v jeho tváři znamená. Taky se šuškalo, že si hodně z nich oddechlo, když k němu byl přidělen Nicolas, protože i když byl Janis velmi dobrý detektiv a měl za sebou hodně úspěchů, kvůli jeho povaze s ním nechtěl nikdo pracovat.
"Kruci! Nicolasi, pojď sem!" zakřičel.
"A někdo ho, do háje, už sundejte dolů! Koroner ho nebude prohlížet ve vzduchu!" zařval na seržanta a vydal se směrem k autu, do kterého nasedl a prudce za sebou zabouchl dveře.
"Soudě podle tvého výrazu to bude perný den," poznamenal Nicolas, když dosedl a zavřel dveře podstatně tišeji.
"Víš, kdo to byl?"
"Myslím, že někdo z NG, a taky bych řekl, že to byl Takerův milenec," vypočítával zadumaně Nicolas.
"A tohle si jako vyčetl z té trávy, kterou sis tam prohlížel?!" vyštěkl Janis, ale vzápětí toho zalitoval. Radši proto jen pevně sevřel čelist a nastartoval.
Janis nebyl žádná citlivka. I když tohle byla jeho první série brutálních vražd, věděl, že v minulosti, bylo způsobeno víc utrpení a bolesti, než by jeden mohl zvládnout.
Jenže tenhle případ ho přiváděl k šílenství. Už si nepamatoval, kdy byl naposled doma, nebo si vyšel do baru s přáteli, nebo jen tak sám na sklenku něčeho dobrého.
Přespával v kanceláři, ve stole mě flašku bourbonu a jediným přítelem mu byl Nicolas.
A to byla další věc, která ho štvala. Sice se znali už hodně dlouho, ale od tohoto případu trávili spolu víc času než bylo nutné a to mu začínalo vadit, protože si nebyl jist, co od toho čekat.
Během myšlenek, které mu vířily zběsile hlavou jedna po druhé, dojeli až k budově MG.
Beze slova vyjeli do čtyřicátého pátého patra, a bez svolení a beze slova, vrazili přímo do Takerovi kanceláře. Teda Janis. Nicolas šel za ním a omlouval se sekretářce, která měla oči navrch hlavy z té nezdvořilosti, s jakou se detektiv Reno uvedl. Než to stačil Nicolas urovnat, uslyšel z kanceláře Janisův naštvaný hlas. Naposled se sekretářce omluvil a šel za Janisem, aby situaci uklidnil, než dojde k nějakému neštěstí.
"Chci, abys mi konečně řekl pravdu! Vím, že nejsi neviňátko a taky vím, že s tímhle případem máš něco společného!" řval jak na lesy Janis a z rozčilení přešel k tykání. Stál u Takerova stolu, opřený dlaněmi o desku a skloněný tak, aby co nejlépe viděl do jeho tváře. Naproti němu, v křesle, seděl Takeru, poměrně klidný s rukama sepnutým pod bradou a lokty opřenými o opěrátko.
"Nevím o čem to mluvíte a ocenil bych, kdyby jste na mě přestal v mé kanceláři řvát," Takerův hlas byl tichý, ale přesto v něm bylo cítit výhružku.
"Já si můžu řvát, kde chci! Taky tě klidně můžu dát okamžitě zavřít za zatajování informací, nebo si vymyslím něco jiného. Dvacet čtyři hodin za mřížemi by ti snad provětralo palici! Já jsem četl tvoji složku, takže mě moc neprovokuj a řekni, co víš. Tvůj milenec leží u nás na pitevně, a rozhodně nevypadá, že měl klidnou smrt. A ty rozhodně nevypadáš, že by tě to nějak ohromilo, nebo zarmoutilo. Takže to jediné, co mi z téhle rovnice vychází, je fakt, že v tom máš prsty!"
"Takaa... Pana Nagata je mi líto, ale už dávno nejsme milenci, navíc na dobu vraždy mám aliby a nevidím jediný důvod, proč bych ho měl zabíjet, když jsem to byl já, kdo se s ním rozešel," odpověděl klidně Takeru, ale podle zablýsknutí v očích Nicolas usoudil, že Janis ťal do živého.
"Navíc, nevím, co bych měl mít s tímhle případem společného, nebo o jaké složce mluvíte. Chápu, že máte asi hodně starostí, ani mě není po chuti, když tu běhá nějaký šílený masový vrah, ale to ještě neznamená, že budu pokaždé tolerovat to, když ke mně vrazíte, a začnete mě z něčeho falešně obviňovat. Ono by to taky mohlo být to poslední, co ve své kariéře uděláte, detektive," dokončil Takeru a vypadal, že to myslí skutečně vážně.
Nicolas věděl, že tahle věta by mohla Janise ještě víc naštvat, proto se rozhodl zakročit.
"Janisi, momentálně na pana Kyoshiho skutečně nic nemáme, ale pokud máš nějaké podezření, nechám vystavit příkaz k prohlídce jeho domu," řekl klidným hlasem a přešel až ke stolu.
Chvíli bylo ticho, během kterého se ti dva vzájemně měřili kosými pohledy, odhadujíce situaci.
Pak Janis usoudil, že má Nicolas pravdu a pokud chce tohle vyřešit, měl by se začít ovládat.
"Fajn, tentokrát to nechám být, ale brzo se zase setkáme a tentokrát neodejdu tak snadno," odpověděl Janis už klidněji, bez dalších řečí se otočil a odešel následován Nicolasem.
Když odešli, Takeru vstal, přešel k baru a nalil si do sklenice bourbon. Pořádně si lokl, chvilku zíral na jantarovou tekutinu, jakoby čekal, že se tam objeví nějaká nápověda, poté se otočil a mrštil s ní proti stěně.
Sklenice se roztříštila na spoustu drobných kousků a na zdi zůstal velký flek, kvůli kterému bude muset nechat znovu vymalovat, ale na tom teď nezáleželo. Rukou si prohrábl vlasy a vyrazil z kanceláře ven. Po cestě ještě poslal sekretářku uklidit ten bordel, a pak jí nařídil, ať jde domů.

Bar Vitolio, pozdě v noci, ten samý večer.

V baru Vitolio bylo jako obvykle v tuhle dobu narváno. Sice to byl jeden z nejdražších barů, ale nabízel nejlepší komfort a taky, a co bylo hlavní, zachovával úplnou anonymitu. Proto byl tak oblíbený hlavně u vyšších úředníků, nebo u těch, kteří byli u moci. Za barem stály dvě ženy a jeden muž, kteří měli za úkol vyhovět každému zákazníkovu přání. Celkově byla v baru obsluha milá a rychlá, stejně jako diskrétní, což taky přispívalo k dobrému věhlasu tohoto podniku. Příjemná hudba, která hrála na pozadí, stejně jako osvětlení, které bylo akorát, dokreslovaly celkový dojem pohody. Jako vždy i dneska všechno plynulo a fungovalo normálně, bez jakýchkoliv problémů nebo potyček.
Vlastně za celou dobu co tenhle podnik fungoval, zde měli pouze jediný incident. Měl ho na svědomí žárlivý manžel, který si sem přišel vyzvednout svou záletnou manželku. Od té doby se nic podobného nestalo a zákazníci byli většinou stálí hosté, takže se podobným scénám dalo vyvarovat.
Teď u baru seděl jeden host, který sem chodil teprve pár dnů a vždycky seděl u baru sám. Dal si tak jednu, dvě sklenky dobrého pití a po slušném dýšku vždy beze slova odešel. Nebylo ani možné si jej pořádně prohlédnout, protože mě neustále na nose sluneční brýle a na hlavě kapuci, kterou nosil staženou do čela, ale tohle tu nebylo zas až tak neobvyklé. Nikdo se nad tím tudíž nijak zvlášť nepozastavoval a neřešil to. Dnes to bylo stejné. Přišel, dal si dvě sklenky, zaplatil a už byl na cestě ven. V tom se zastavil, a otočil směrem k jednomu sofa, které bylo nedaleko od něj. Seděli tam dvě ženy a tři muži. Vypadalo to, že se důvěrně znají a celkem dobře se baví. Záhadný host v kapuci chvíli stál a upřeně sledoval jednoho z mužů, který k němu seděl zády, jakoby se rozmýšlel, jestli má jít k nim, nebo odejít pryč. Nakonec si to ale rozmyslel, a s lehkým pokrčením ramen, vyšel do příjemné, chladné noci.
O chvíli později se ze sofa zvedl onen muž, hodil na stůl pár bankovek, které vytáhl z kapsy, rozloučil se s ostatními, a odešel stejnou cestou. Ušel jen pár kroků, když si všiml, že ho někdo sleduje. Měl tenhle pocit už v baru, ale teď když vyšel ven, zjistil, že to nebyl jenom pocit. Nějak ale neměl náladu to ani řešit, či utíkat. Rozhodně nebyl z těch, kteří by se dali snadno zastrašit a když by se vyskytl nějaký problém, nedělalo by mu potíže ho vyřešit. Ale nějak tušil, že tohle nebude ten případ. Proto pokračoval dál v klidné chůzi a jen se občas zaposlouchal do nočního ticha. Najednou si uvědomil, že ho tahle hra začala vlastně bavit. Napřed to byla jen zvědavost, která ho donutila odejít od ostatních dřív, než bylo v plánu, ale teď se z toho stala celkem slušná zábava. Tiše se zasmál a zachvěl v očekávání, co bude dál.
Tak přesně tohle od něj čekal. Tušil, že si jeho zájmu v baru všimne, přestože ho nemohl vidět. A nemýlil se. Nemusel čekat dlouho a objekt jeho zájmu zanedlouho vyšel ze dveří. Šel klidným vyrovnaným krokem, a najednou se zastavil. Z jeho pohledu to vypadalo, jakoby zavětřil. Chvilku tam jen tak stál, nerozhlížel se, ani nedával nijak na sobě znát neklid, nebo nějaké rozrušení. Prostě tam jen stál, jakoby zrovna nad něčím přemýšlel. Pak se dal opět do pohybu. Klidným krokem, ale on věděl, že o něm ví. Že ví, že je sledován. Věděli o sobě navzájem a přesto to ani jednoho neznepokojilo. Spíš naopak. Oba to brali jako zábavu a oba si toho byli také vědomi. A to se vzápětí potvrdilo. Když zaslechl tichý smích, a jakoby mimoděk ucítil zachvění jeho těla. Tahle hra na kočku a myš se stávala nejen zábavnou, ale i vzrušující. Otázkou však bylo: Kdo je tady kočka a kdo myš?

Konec 2. kapitoly