Večerní obloha

Obloha vypadala jako malířova paleta. Hrála všemi barvami. Na západě byla oranžově žlutá, přes červenou, růžovou a fialovou přecházela do temně modré. Na východě už poblikávaly první hvězdy. Jako kdyby po nebi někdo rozházel démanty a křišťály.

Poslední sluneční paprsky se třpytily ve večerní rose. Házely všude kolem duhové odlesky. Tráva se zelenala a slavík zpíval své večerní trylky. Maličký pavouček na své pavučince letěl do dáli. Pavučinka se stříbrně leskla, stejně jako duhová rosa. Vzduch byl prosycen vůní čerstvě posečené trávy, mokré hlíny a květinami. Byl nádherný letní večer a já věděla, že za chvíli zemřu.

Cítila jsem kovový pach krve. Cítila jsem, jak pode mnou roste krvavá kaluž. Lepkavá tekutina se mísila s hlínou. Zelená tráva zčervenala jejími krůpějemi. Leskla se spolu s rosou - ne duhově, ale temně rudou barvou. Rubínově.

Z posledních sil jsem se natáhla pro meč. Sevřela jsem ho kluzkou, krvavou rukou. Jílec mi prokluzoval mezi prsty. Ostří bylo ztupeno mnoha odraženými ranami. Zely v něm obrovské zuby.
,Ten už nikdo nezpraví...'
Zakašlala jsem. Do vzduchu vystříkl proud krve. Blahosej svou poslední ránu neodrazil.

I přes úpornou bolest v břiše jsem se usmála. Můj úsměv byl směsicí šílenství a lásky. Lásky ke zvuku zvonících mečů. Lásky k tíze brnění na svých ramenou. Lásky k boji.

Ničeho jsem nelitovala. Ani jediného činu. Snad jen...

Ne. Zakázala jsem si myšlenky na něj. Na jeho milou a laskavou tvář. Na jeho libozvučný hlas. Na něj. Na svého bratra.

Do očí se mi nahrnuly slzy. Slzy smutku, štěstí a lásky. Konečně se s ním opět setkám. Konečně ho budu moci znovu obejmout. Konečně zase uvidím ten rozzářený pohled. Mé dvojče...Svatoslav.
Můj úsměv byl protkán smutkem. Slzy se mi mísily s krví. Po tvářích mi stékaly rudé potůčky. Tiše jsem plakala s šíleným úsměvem na tváři. Krev mi vytékala z rány. Už jsem téměř nic necítila. Jen teplo. Odplouvala jsem na vlnách bezvědomí a smrti.

Roztřesenou rukou jsem zvedla meč nad hlavu. Jasně se rýsoval proti večernímu nebi. Pomalu jsem spustila ruku dolů a zahleděla se nad sebe.

Večerní nebe hrálo všemi barvami. Od žluté, přes oranžovou, temně růžovou, krvavě rudou, fialovou až po tmavě modrou. Modrá barva se pozvolna rozlévala po celé obloze. Démantů přibývalo a osamocené sluneční paprsky utíkaly před temnotou. Krásný to poslední pohled...

Vytřeštila jsem oči. Spatřila jsem totiž...
,,Svatoslave?"
Přikývl a vlídně se usmál. Ten úsměv jsem milovala. Zářil jako slunce, uklidňoval jako večerní obloha. A když se rozesmál...to byla hudba. Ani slavíci se mu nevyrovnali.
Natáhl ke mně ruku. Já tu svou, roztřesenou zvedla naproti jemu. Přijala jsem jeho pomoc a odevzdala se do náruče smrti.

Večerní nebe zářilo stříbrnými hvězdami. V dáli zahoukala sova a vítr zašuměl v listoví. Uprostřed pole smrti ležela drobná dívka s rozcuchanými hnědými vlasy. Vypadala, že spí. Na tváři se jí rozléval šťastný úsměv a byly vidět stopy po slzách. Svůj meč svírala v ruce, potřísněn krví nepřátel.

A tak zemřela Svatava, jedna ze sedmi nejvěrnějších z družiny Vlastiny.