Ahoj, mé jméno je Dominika Nováková, jsem ve znamení ryby a je mi 26 let. Mám přítele Vladimíra a studuji v Praze konzervování a restaurování uměleckých děl... tedy studuji v Praze, ono jak se to vezme. Zrovna k tomuhle se váže bezva historka.

Se školou se to má asi takto: Hlavní budova je v Praze, ale jezdíme do Světlé nad Sázavou, kde máme řemesla. Ve Světlé nad Sázavou jsme dva zpropadené dny s tím, že i tam přespáváme. Cesta trvá přibližně dvě hodiny rychlíkem a jízdenka stojí 179 korun.

Aby doprava byla levnější, je možné si pořídit takzvaný žákovský průkaz, což je vlastně studentská sleva na daný úsek. K tomu však, aby mu byl onen průkaz vydán, musí mít člověk hned několik věcí. 1) potvrzení od školy, že jste student, 2) potvrzení ze školy, že máte na onom místě praxi, nebo v našem případě řemesla, což je zvláštní další papír, ale jiný než potvrzení o studiu, 3) svoji fotografii určenou pro doklady, 4) správně vyplněn onen průkaz, bez žádných škrtanců a použití bělidel. Nemusím se zmiňovat, že na informacích nebo na pokladně jsou většinou paní moc milé, které vám tento seznam neřeknou celý, jen se zmíní vždy o jedné věci, která vám chybí, takže ve výsledku žadoníte o tento průkaz jak dlouho, protože tak to prostě většinou chodí, ať vyřizujete cokoliv.

Hlavní zápletkou toho celého ovšem je, že když už všechno máte a přijdete i k tomu správnému okénku za správnou paní, žákovský průkaz vám stejně nechce dát, ne když studujete náš obor. S tou paní jsem se hádala něco přes půl hodiny. Nebyla sto pochopit, že mám trvalé bydliště v Trutnově, žiji však v Praze, školu mám v Praze, ale musím dojíždět do Světlé nad Sázavou, protože tam mám řemeslo, a tak potřebuji slevu na úsek Praha – Světlá nad Sázavou. Hlavním argumentem, proč mě odmítnout, bylo: „Proč potřebujete slevu na úsek Praha – Světlá nad Sázavou, když máte školu v Praze a bydliště v Trutnově?" Bylo jedno, kolikrát jsem jí to vysvětlovala a řekla jsem jí, že jestli mi nevěří, může se podívat do těch potvrzení o studiu, kde to všechno má černé na bílém. Nakonec mi to tedy dala, ale myslím, že ne kvůli tomu, že by uznala, že se hádá o blbosti, ale protože se mě chtěla zbavit.

Tak jsem si zabalila svých pár švestek, koupila jsem si lístek a vydala jsem se směr nástupiště. Ještě štěstí, že jsem nějak vnitřně toto obrovské zdržené předpokládala a místo ranního lísání se se svým přítelem jsem dorazila na Hlavák dříve, takže mi i přes hádku o žákovském průkazu vlak neujel. Nastoupila jsem tedy do něj a začala jsem se od konce prodírat vagóny směrem k lokomotivě hledaje tak kupéčko, ve kterém byla má spolužačka. Má jediná spolužačka!

Měla být už dávno ve vlaku, protože jela ze Smícháče, tak kde pak... Najednou mě někdo chytl za ruku a odtáhl mě o kupéčko zpátky, což jsem bez povšimnutí přešla, protože bylo celé zatažené.

„Bože, tohle mi nedělej! Málem sem z tebe dostala infarkt!" křikla jsem na ni, jakmile jsme byly sami.

„Promiň,“ zabručela s očima v sloup. „Bylo to rychlejší než na tebe zavolat, když jsi mě přešla.“

„Nemůžeš mě takhle přepadnout! Proč máš vlastně zataženo? Když je to takhle, nemůžeš se divit, že tě minu," vyčetla jsem jí.

„Proč mám zataženo, vážně se ptáš?! Chceš si snad zopakovat zážitek z minula?! Doufám, že ne. Protože alespoň já o nic takového nestojím. Říkej si, co chceš, třeba že jsem hamoun a chci, abychom měly kupéčko pro sebe..." začala vysvětlovat se svým typickým sarkasmem.

„Dobře, jasně, chápu. Nikdo nechce další podobný zážitek," zadržela jsem ji. Jaký zážitek a o čem jsme se to vlastně dohadovaly, by bylo na dlouho. Upřímně bylo by to na celou další kapitolu tak snad najdu dost odvahy se vám s tím svěřit, prozatím...

Seznamte se s Jaruš mojí spolužačkou a možná i kamarádkou. Celým jménem se jmenuje Jaroslava Kladková, je jí 22 let a znamením je blíženec. Má krátké hnědé vlasy, kulatý obličej, není nikterak éterickou bytostí, ale ráda sportuje. Co vím, tak je značně pesimistická a ač se zatím jevila jako extrovert, stěží o ní mohu říct víc.
„Řekni mi nějaké přímení," vyzvala mě, když jsme se obě uvelebily v kupéčku u okna a ona se chytla svého bloku.

„Hajman," vylétlo mi z pusy hned to první, co mě napadlo, což bylo přímení mého přítele. Jaruš se usmála a zapsala si to. Bezva, od teď bude přímení mého přítele a možná i mé budoucí přímení figurovat v nějaké té její povídce...

Vlak se rozjel a já si zřetelně povzdechla, to je dnes zase „supr" den.