SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Veselé historky z pekla 06 - Shozený věšák

Ahoj, mé jméno je Dominika Nováková, jsem ve znamení ryby a je mi 25 let. Mám přítele Vladimíra a studuji v Praze konzervování a restaurování uměleckých děl, což je děsivý obor, který je rozdělen mezi několika institucemi. Mezi naší školou, voškou ve Světlé nad Sázavou, AVU, nebo i škola spolupracuje s některými restaurátory, takže studenti v rámci výuky můžou nabrat zkušenosti přímo od profesionálů z oboru. To zní jako fajn věc, škola snů, že?! Ne ovšem pro moji jedinou spolužačku a spřízněnou duši v tomhle bahně, Jaroslavou Kladkovou.

Ne všichni odborníci totiž asi zrovna chtějí studentům pomoct, protože přeci jen, co kdybychom je pak nahradili, a také ne všichni se umějí k ostatním lidem a ke studentům chovat vstřícně. Koneckonců, tento obor není o komunikaci s ostatními, ale spíše je člověk zavřený v nějaké laboratoři a slepuje kousky hlíny nebo skla k sobě. Jedna z osob, která nás měla na starosti, byla zrovna takový typ. Věčně náladový člověk s mírnou obsesí na modrou. Vážně, vše v její laboratoři bylo modré, až na jeden ohavný dřevěný věšák u schodů.

Tento věšák již neměl jednu nohu a pravidelně byl ověšen takovým množstvím kabátů, že se nahýbal už jenom při pouhém závanu větru. Byla jen otázka času, kdy kolem něho někdo projde a on spadne z těch schodů dolů. Problémem bylo to, že tím, komu se to stalo, byla Jaruš. Studentka, kterou naše odbornice na keramiku v modrém měla nejméně v oblibě a pravidelně si na ní vylévala svoji zlost.

Stalo se to jednoduše. Jednou ráno Jaruš přišla do laborky, pozdravila, otočila se, aby zavřela za sebou dveře, a závan větru udělal své. Věšák se zřítil po těch třech schodech dolů a upadla mu další noha. Přísahám, že jsem na vlastní oči viděla, že se Jaruš toho věšáku ani nedotkla. To však nehrálo nejmenší roli. Neštěstí již bylo na světě a majitelka věšáku byla bohyní odplaty.

„No, to snad ani není možný! Sotva, ty ničemo, přijdeš, tak je průšvih. Takové nemehlo jsem tu snad ani neměla! A to chceš být restaurátorka?! Pro to, abys něčím takovým byla, tak musíš být pečlivá, opatrná... a v tobě není ani špetka pečlivosti a opatrnost!" rozkřikla se na Jaruš, než se má spolužačka vůbec stihla nadechnout k omluvě.

V tu chvíli, když jsem pozorovala, jak se obličej mé jediné spřízněné duše v tomhle pekle mění z překvapení na úděs, pak na nenávist jak k sobě samé, tak k restaurátorce, a nakonec její výraz zůstává prázdný ve světle poražení, napadlo mě, že by mě má kolegyně mohla opustit. A také ano, několik měsíců po tomto incidentu se mi Jaruš doznala, že v tu chvíli měla chuť říct, že žádnou restaurátorkou být nechce, otočit se na patě, odejít a nikdy víc se ve škole neukázat.

Věšák se nakonec opravil a paní „modřenka" nakonec ani po Jaruš nechtěla opravu zaplatit, dokonce bych řekla, že měla trochu černé svědomí, protože pak se k nám chovala mileji. Naneštěstí pro ni Jaroslava Kladková evidentně není osobou, která by jen tak zapomněla.

0