Čau, mé jméno je Dominika Nováková a je mi 25 let. Mám přítele Vladimíra a studuji v Praze konzervování a restaurování uměleckých děl, což je děsivý obor, který chce každý semestr po studentovi něco jako malou bakalářku. Celý semestr se ve vymezených hodinách restauruje nějaký umělecký skvost. To by tak nevadilo, je to alespoň praktické, vzhledem k tomu, čím se v budoucnu hodláme zabývat, problém je, že se k tomu musí psát restaurátorská zpráva, na kterou nemáte čas. Ve škole jsme s mojí spolužačkou Jaruš od nevidím do nevidím a... Myslím, že mohu trpět mírným přepracováním. Včera ve vaně jsem zapomněla, jestli jsem se již namydlila nebo ne, a předevčírem, když jsem vystoupila na Hlaváku z vlaku ze Světlé a došla dolu do metra, tak jsem zapomněla, kde jsem, kam jedu a odkud. To, co se snažím říct, je to, že pokud člověk dorazí domů ze školy v devět, sotva má pak čas na to něco psát a sobota s nedělí to těžko zachrání. Možná kdyby člověk nemusel spát, tak by to šlo, ale takhle. Sbohem, můj sociální živote! Vladimírku můj, nevím, jak to se mnou dokážeš vydržet!

Nicméně napsat práci ještě není konečná, ne, ne. Člověk ji ještě musí odprezentovat a na prezentaci to občas vypadá tak, že na té jediné záleží. Posuzuje vás dvanáctičlenná komise složená z vašich profesorů a praktikujících zkušených restaurátorů, která se cpe koláčky a pokládá vám zapeklité otázky, zatím co vy ze sebe u plátna potíte krev. Některé studentky dříve prý utekly s pláčem na záchod. Jaruš téměř lapala po dechu, chvěl se jí hlas a obočí jí nekontrolovatelně škubalo. Jo, i takový stres vás může potkat a ovládnout.

Nejvíce mě však zarazila prezentace jednoho našeho kolegy z vyššího ročníku. Ten již jednu vysokou měl za sebou. Měl titul z architektury, ale ty káči se do něj obuly a vždy, když ho oslovily tím titulem, měl člověk pocit, že je to spíše nadávka, než věc, na kterou by člověk měl být správně hrdý. No jo, závist a zášť hýbe světem a profesionalita je vzácná...