SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Víkend v Japonsku

Jmenuji se Ester Lonová. Bude mi osmnáct, ale ještě jsem neměla žádné zkušenosti s klukem. Jsem v posledním roce na střední. No, a zatím na ni nemám moc výjimečných vzpomínek, ale chci si je ještě udělat. A mám to štěstí, že jedeme se školou na prodloužený víkend do Japonska.
„Chci se líbat s Japoncem." řeknu kamarádce Marii, když zazvoní na konec hodiny.
„Cože? Vždyť jsi se nelíbala s nikým ani tady." vyděšeně se na mě podívá.
Usměju se. „Právě proto." uklidím učení do tašky, tedy shrnu ho do tašky. „Chci si udělat nějakou výjimečnou vzpomínku." vstanu a ona to po mě zopakuje. „A když už poprvé, tak nezapomenutelně." usměji se a vyjdu ze třídy. Škola nám pro dnešek skončila.
„Ale není to... No... Trochu...?" doběhne mě a s taškou přes rameno se postaví vedle mě.
„Je to jedinečná šance, která se už nebude opakovat. Musím to udělat."
„Ty jsi se normálně zcvokla." povzdychne si a zahne ke skřínkám.
Udělám kolem ní otočku a stoupnu si ke své skřínce. Tím jí zablokuji cestu. Otočím se na ní a vypláznu jazyk. „Já vím."
Protočí panenky. „Dělej si co chceš," a projde kolem mě dál.
„Taky, že budu." křiknu za ní a odemknu skřínku. Rychle přendám věci z tašky do skřínky a ze skřínky do tašky a vyrazím domů.
Vše ohledně Japonska a líbání jsem už do předu promyslela a taky jsem si sbalila věci s sebou. Chci, aby to bylo dokonalé, i když to se většinou nestává. Ale alespoň pro to udělat maximum, ne? Navíc jedeme už pozítří. Nemůžu se dočkat.

Den odjezdu:
„Jáj, nemůžu se dočkat." vypísknu na letišti, kde se máme sejít. Ze třídy tam jsme už skoro všichni, jen na Luka a Julii se ještě čeká.
„Kdy vyrážíme a kdy tam budem?" otočím se na paní učitelkou Doubravou, naši třídní.
„Ještě jsme ani nevyrazili a už se ptáš, kdy tam budeme?" povzdychne si. „Za dvě hodiny nám to letí, a večer bychom tam měli dorazit. Nebo brzy ráno." odpoví nakonec.
„Za tak dlouho! To snad ne." zaskuhrám a protáhnu obličej.
„Ester, vydržela jsi to už tak dlouho, a jeden den tě přece nezabije." položí mi ruku na rameno Marie.
„Já vím, Mari. Ale právě, že proto." řeknu a Marie se na mě usměje.
O necelé dvě hodiny později sedíme v letadle směrem Japonsko. Už jsme všichni a zabrali jsme celkem velký prostor sedaček. Já vyhlížím z okna a sleduji zmenšující se a vzdalující se krajinu, až mi zmizí v mracích a oslepí mě slunce. Vedle mě už potichu pospává Marie. Za mnou sedí paní učitelka s Lukem a přede mnou hrají na malých televizorech karty Frenk a Kiki.
Let je neskutečně dlouhý. Hodiny a hodiny sleduji mraky pod námi a slunce nad námi. Koukám se na filmy, nebo hraji hry. Až poslední dvě hodiny před přistáním usnu, ale hlavou mi víří myšlenky s Japonskem.

Probudí mě turbulence.
„Prosím připoutejte se, budeme přistávat." oznámí letuška a všichni poslušně poslechnou.
„Konečně." vydechnu a zabořím se do sedadla.
„Náhodou, ta cesta utekla celkem rychle." namítne Marie.
Hodím po ní vražedný pohled. „Možná pro tebe, když si to celé prospala. Ale já nemohla zamhouřit oči."
Usměje se. „A proto jsem se probudila a viděla, jak ti z pusy tečou sliny."
Pokrčím rameny. „Možná...A cože?" přejedu si rukou ústa. „Nic tam neni." Na to Marie vyprskne smíchy a já se k ní po chvíli přidám.
S nadskakováním a drcáním přistáváme, až letadlo opatrně dosedne na zem a hladce přejede po povrchu dráhy. Nakonec se zastaví, a nám je dovoleno rozepnout pásy a začít vystupovat.
„Ách, čerstvý vzduch... Chtěla jsem říct, ale je tady dusno." začnu a do plic se mi dere dusný těžký vzduch.
„Ty se divíš?" pousměje se Marie.
„Ne, ale měla jsem sen, jak vystoupím a s nadšením řeknu ,Konečně čerstvý vzduch.' Jenže to vážně nejde."
Několik lidí kolem mě se rozesměje.
„To je celá Ester." zasměje se Luke a ostatní se k němu přidají.
Otočím se a vypláznu na něj jazyk, což má opačný účinek než chci, a tentokrát se začnou smát všichni.
Autobus nás odveze k letišti, tam si vyzvedneme naše zavazadla a dalším autobusem odjedeme na hotel. Tam se ubytujeme a jdeme na prohlídku Tokia, kde nám na dvě hodiny udělají rozchod, ale musíme mít skupinku po pěti.
Já jsem ve skupince (samozřejmě) s Marií, dále s drobnou blonďatou Kiki, svalnatým Lukem a samotářským Petrem.
„Tak můžeme vyrazit." rozzářím se.
„Nic jinýho se od tebe nedalo čekat." odpoví Luke.
„Neznáš mě nějak dobře?" zasměji se a otočím se na dav kolem nás.
„Nezná, protože to by mu docvaklo, co se chystáš právě udělat." řekne za mnou Marie.
Nevinně se usměji. „Takže ti to došlo."
„Jasně. Na to tě znám moc dlouho."
„Takže můžem?" zeptám se.
„JO!" ozvou se všichni (až na Petra) najednou.
Tak vyrážíme, přejdeme přes silnici a pak přes další. Stojíme u řady obchodů, drahých obchodů.
„Nepůjdem dovnitř?" ukáže na jeden butik Kiki.
„Okay." řekne Luke.
Podívám se na Marii a ta kývne. Skvělá kamarádka. „Jestli vám to nebude vadit. My počkáme venku." řeknu a myslím tím mě a Marii.
„No, dobře, ale nikam nechoďte." ozve se najednou Peter.
Všichni se na něj překvapeně podívají. Naše myšlenka je: Peter promluvil!
„Jasně." kývnu, ale cítím vinu za to, že mu lžu.
Ostatní se na nás podívají a přikývnou, pak se otočí a vejdou velkými prosklenými dveřmi do budovy. Já s Marií ještě chvíli čekáme, a pak se taky otočíme a vejdeme do davu na ulici. Nechceme jít nijak daleko, a tak prozkoumáváme co nejvíc míst. Uprostřed ulice je nějaký shluk.
Strčím do Marie. „Tam?"
Pokrčí rameny. „Klidně."
A tak se tam vydáme. Kličkujeme mezi lidmi, až dorazíme ke shluku. Skládá se hlavně z holek, ale jsou tam i kluci, hlavně ve středu skupiny.
Najednou se jeden kluk narovná. Na to, že je Japonec, je hodně vysoký, asi kolem sto devadesáti pěti. Má havraní vlasy a stejně černé oči, krásný obličej a navíc mi připadá, jako by měl kolem sebe takovou okouzlující auru.
Rozhodla jsem se.
Zatáhnu Marii za rukáv a ukážu hlavou na kluka.
„On?" zeptá se.
Kývnu.
„jsi si jistá? Víš, přece ho neznáš, navíc je takhle krásný. A hlavně, ty jsi se nikdy nelíbala. Co když to zkazíš? Co si o tobě takový hezký kluk pomyslí?"
„Neboj, to zvládnu." usměji se a položím ji ruku na rameno. „Tak já jdu na to."
„Hodně štěstí." řekne trochu stíněně.
Usměji se. „Jasan," a vyjdu do shluku.
Projdu mezi lidmi a stanu kousek od kluka. Cítím neskutečnou nervozitu, ale už nemůžu couvnout. Prostě nemůžu. Zhluboka se nadechnu, zatnu pěsti, abych nabrala odvahu, a vyjdu ke klukovi. Naštěstí se ve škole učíme mluvit japonsky, tak jazyková bariéra není problém.
Dojdu ke klukovi. „Eh... Ahoj." pozdravím ho.
„Ahoj." odpoví mi.
Pocítím, jak mi poskočí srdce. Nakloním se k němu. „Jen tak pro zajímavost - nemáš žádnou nemoc?"
Překvapeně se na mě podívá. Zvedne obočí a trochu se usměje. „Ne."
Zhluboka si vydechnu. Mám pocit, že za chvíli z té nervozity omdlím. „Fajn." řeknu si pro sebe. Teď nebo nikdy. Natáhnu k němu ruku a chytím ho za límec trička. Mírně ho k sobě přitáhnu a nakloním se k němu. Nervozitou se mi klepou ruce. Zhluboka se nadechnu a přitisknu k jeho ústům ta má. Těsně před tím než zavřu oči uvidím jeho šokovaný výraz. Pak zavřu oči a čekám.
Prvně nic nedělá. Ruce má stále svěšené a rty přitisknuté u sebe. Když v tom mě najednou v rychlosti obejme a přitiskne mě k sobě.
Překvapeně otevřu oči. Tentokrát je má zavřené on, ruce má obmotané kolem mého pasu, já jsem na něm úplně přitisknutá a neskutečně mi bije srdce. Tentokrát nevím, co s rukama já, a tak mu je položím na záda a zase zavřu oči.
Kluk si mě ještě víc přitáhne a mírným tlakem mi otevře ústa, kam pak vstoupí jazykem. Mám pocit, že se zhroutím na zem. Cítím, jak se mi podlamují nohy. Je to nepopsatelné.
S jazykem v mých ústech si začne hrát. Automaticky mu zajedu rukou do vlasů. On to vezme jako souhlas a začne mě líbat ještě vášnivěji.
Takhle se tam líbáme několik minut, a pak se od sebe pomalu oddálíme.
Málem spadnu na zem, jak mám vratké nohy, ale udržím se. „Páni." vydechnu. Je mi jasné, že jsem úplně rudá. Navíc se na nás všichni dívali. Až teď si uvědomuji, co za kravinu jsem to udělala, ale udělala bych to znovu.
„To teda." usměje se kluk. „Něco takového jsem ještě nezažil."
Překvapeně se po něm podívám. Setkám se s jeho jiskřivýma tmavýma očima. Nevím, jestli tím myslí to, že ho políbila cizinka z ničeho nic, nebo samotné líbaní.
„Jak se jmenuješ?" zeptá se mě.
„Ester." odpovím zaraženě.
„Ester... Hezké. A dál?"
„Ester Lonová."
„Budu si tě pamatovat." usměje se a ukáže mi svůj krásný bílý chrup. „Já jsem Asaka Ren."
„Ren." To jméno mám ráda. „Taky si tě budu pamatovat." vydám ze sebe a nervózně se usměji. „Tak ahoj." otočím se a vyrazím pryč.
Ren mě popadne za ruku a zatáhne zpátky. Znovu mě políbí a vklouzne jazykem do mých úst. Podvolím se mu a nechám se jím stáhnou.
„Na rozloučenou." zašeptá mi do ucha, když se ode mě oddaluje.
„Dobře." řeknu a otočím se. Chci běžet, ale jdu narovnaná a snažím se o jistý krok. To i přes to, že se mi kolena klepou a podlamují. Zvednu ruku a zamávám na pozdrav. Pak se bez ohlédnutí ztratím mezi lidmi.
„Tak co?" vyzvídá Marie, když k ní dojdu.
„Panebože." vydechnu.
„Vyšlo to?"
„Nejen to. Bylo to úžasné, neuvěřitelné. Ještě lepší než jsem si to představovala. Mám pocit, že se zhroutím." dřepnu si s skloním hlavu do dlaní.
„Aha, takže to vyšlo."
Zasměji se. „Jo, ale lidé na nás koukali, jak já nevím co."
„A ty se divíš? V Japonsku neni zrovna obvyklé, že holka přijde a začne někoho líbat. Teda, v žádné zemi to není normální."
Zasměji se. „Hm... Asi?"
Marie se plácne do čela a rozesměje se.
Po tom co se trochu uklidním, se vrátíme k ostatním. Právě když vylézají z obchodu, a tak si ani nevšimnou, že jsme zmizely. Potom se vrátíme na hotel. Je skoro večer a tak se jdeme umýt a spát. Usínám a na mysli mám Rena. Stále se celé chvěji a jsem roztřesená. Teprve jsem ho potkala, ale připadá mi, jako bych ho znala věky. Moje mysl je stále u něj a srdce se mi svírá. Nakonec s myšlenkami na Rena usínám a zdá se mi o něm.

Další den procházíme památky, ale já se na to nedokážu soustředit.
„Co se děje, Ester?" zeptá se Marie.
„Já nevím. Tak nějak pořád musím myslet na Rena." povzdychnu si. Sice jsem Marii neřekla jeho jméno, ale jí to hned docvakne.
„Nejsi zamilovaná, že ne?" podívá se po mě ustaraně.
Podívám se po ní. Je pravda, že na něj musím myslet, ale tohle je kravina. „Nesmysl. Jednou jsme se potkali, to je nemožné." vydechnu rozhořčeně.
„Taky líbali." zašeptá Marie. „Láska na první pohled?"
„Existuje láska na první líbání?" zasměju se a Marii to rozesměje.
„Ale teď vážně. Nejsi zamilovaná?"
„Nesmysl." odpovím zamračeně a zkusím se zaposlouchat do přednášky, ale myšlenky se mi zase stočí k Renovi. Stále cítím to mírné chvění z jeho přítomnosti.
„Vlastně jsi mi neřekla, jak to proběhlo." zmíní se po chvíli Marie.
„A ty to chceš vědět?" zrudnu.
„Jasně."
„Tak fajn. No... Prostě jsem k němu přišla a pozdravila. On mi to oplatil a já se pak zeptala jestli nemá nějakou nemoc-"
„Cože? Ty ses na to opravdu zeptala?" zasměje se Marie.
„Jo."
„Páni. A jak ti odpověděl?" vyzvídá dál, a už ani jedna z nás neposlouchá průvodce.
„No. Pozvedl obočí a pak se usmál a řekl ,Ne.'"
„Aha. Já bych tě poslala někam. No a dál?"
„Přitáhla jsem ho k sobě a políbila. Prvně nic nedělal, a pak mě začal vášnivě líbat." vylíčím jí a ještě víc zrudnu.
„Vau, dál?"
„Pak jsme se odtáhli od sebe a já chtěla odejít. Řekla jsem mu na otázku jméno a on mi ho řekl taky. Nakonec jsem se chtěla otočit a jít, když v tom mě chytil za ruku a znova přitáhl k polibku. Když se ode mne odtahoval, zašeptal mi: ,Na rozloučení.'" vylíčím. „Pak jsem šla za tebou." Vím, že jsem celá rudá, ale Marie to neřeší.
„Páni. Prvně jsem o tom pochybovala, ale vážně ti to vyšlo, a navíc takhle." zašvitoří a ohlédne se po učitelce, která nás provrtává pohledem, který říká: „Buďte zticha!"
K večeru přijedeme na hotel, ale všichni jsou unavení a jdou spát. Já se k nim připojím.

Následující den máme odpoledne volné. Jsem na pokoji s Marií, a ta pouští japonskou TV a právě ladí nějaký program s hudbou.
„Vau, to jé hezká písnička." vykřikne a podívá se na mě. „Poslouchej." Dá zvuk na nejvíc co jde.
Pokojem se roznese melodie písničky. Zaposlouchám se do ní a nechám se jí unášet. Ozvou se slova a já vyděšeně otevřu oči. Ten hlas znám.
„Kdo to zpívá?" zeptám se Marie.
„Počkej." řekne a začne prohledávat informace o songu. „Nějaký Asaka Ren." když řekne jméno, podívá se na mě.
„To je on!" vykřiknu a nakloním se k televizi. Kluk, se kterým jsem se líbala. Zadívám se na zpívající osobu. Je to opravdu on.
„Vážně?" zeptá se se zdviženým obočím Marie.
„Stoprocentně." vydechnu a pocítím, jak se mi sevře srdce.
„Panebože." podívá se po mě Marie a nepatrně se uculí.
Panejo, já se líbala s nějakou hvězdou.
Zaposlouchám se do slov písně. Zpívá o dívce, kterou potkal, a která ho znenadání políbila. O tom jak i přes to, že nechtěl, se do ní zamiloval. Jak se mu svírá srdce jen z myšlenky na ní. A končí to slovy: „Znám jen její jméno. Ester."
Začnou se mi chvět ruce. „Zpívá o mě." řeknu roztřeseným hlasem.
„Cože?" podívá se po mě překvapeně Marie.
„Zpívá o dívce, kterou potkal a která ho políbila. To musím být já." řeknu a schovám hlavu do dlaní.
„Co ty víš?" položí mi Marie ruku na záda. „Třeba to je někdo jiný."
„A kolik myslíš, že se jich jmenuje Ester!" řeknu tak trochu ironicky.
„Tak promiň, promiň." začne a v obraně zvedne ruce.
Zhluboka dýchám a trochu se chvěji. Podívám se na Marii. „Musíme o něm něco zjistit."
„Cože?" vyhrkne vyděšeně Marie.
„Musíme se na něj kouknout, zjistit o něm něco." řeknu rozhodně.
Marie pokrčí rameny. „No, když chceš." řekne a telefonem se připojí na wifi hotelu. Nějakou dobu tam něco zkoumá, a pak řekne: „Dnes má koncert. Jo, a jen tak mimochodem, je ve skupině jménem Black Star."
„Myslíš, že seženeme lístky?" zeptám se. O názvu se nezmíním, ale je hezký. Černá Hvězda.
„Neni to na lístky." odpoví Marie s pohledem na telefon.
„Fajn, tak jdem."
„Cože? Ale je to večer a my nesmíme jít pryč." řekne stíněně.
„Hele, jsme posledních pár měsíců na střední. Můžeme si to trochu užít. Nikdo se to nedozví, a jestli jo - beru vše na sebe. Řeknu, že jsem tě vydírala." usměji se, ale ten úsměv je nejistý.
„Čím?"
„Něco vymyslím."
Marie se zasměje. „Bože ty jsi neuvěřitelná."
„Tak co?"
„No dobře." odpoví s úsměvem. „V něčem máš pravdu."
Radostí vyskočím ze země a obejmu ji. „Miluji tě."
Zasměje se. „Nespletla jsi si mě s někým?"
„Neblbni."

Počkáme na večer, kdy se nepozorovaně vplížíme ven. Je to sice obtížné, ale my to zvládneme. Vlakem dojedeme na místo koncertu. Už začal. Ren právě zpívá jinou písničku než předtím, ale mě dojde, že je taky pro mě.
Co jsem to udělala? Zeptám se sama sebe vyděšeně.
„Můžeme?" zeptá se vedle mě Marie.
„Jo." kvíknu.
Vydáme se davem a tlačíme se k pódiu, kde přečkáme do poslední písničky, která je shodou náhod ta z televize. Kapela nakonec poděkuje a dav se začne rozcházet. Já s Marií tam stojíme jako největší idioti a čekáme. Nakonec si nás všimne kluk (mám pocit, že to je bubeník) s vlasy nabarvenými do modré.
„Co chcete?" zeptá se.
„No... Ehm..." nedokážu se vyžvýknout. Marie mě povzbudivě bouchne do zad. „Hledáme Rena." dořeknu nakonec.
„Proč?" zeptá se s podezřením a přimhouří oči.
„Prostě mu řekněte, že ho hledá Ester." odpoví rozhořčeně Marie.
Klukovi se pochopením rozšíří zorničky. „Aha. Moment." řekne a odběhne.
Po chvíli se objeví Ren. Je snad hezčí než před tím. Hned mě pozná.
„Ester." vydechne a chytne mě v objetí. Na to mě políbí.
Chvíli ho nechám a pak se odtáhnu. „Počkej Rene." řeknu a počkám, až se mi podívá do očí. Nejradši bych požádala o pomoc Marii, ale tu už odtáhl zbytek kapely. „Musím ti něco říct."
„Co?" zeptá se a zvedne obočí.
„No, neni to zrovna příjemné, ale víš... Jsem ráda, že si se do mě zamiloval-"
„Já taky." usměje se a políbí mě na špičku nosu.
„Počkej." napomenu ho. „Upřímně si to nechci přiznat, ale já do tebe taky-"
„To je skvělý!"
„Ale." řeknu a to slovo zdůrazním.
„Ale?"
„Ale já zítra odjíždím. Jsem tu jen se školou. Nemůžu tady zůstat." vysvětlím a náhle mám pocit, že se rozpláču.
„Já vím." vydechne Ren a políbí mě.
Sevře se mi srdce. „Ale co ta písnička?"
„Jen jsem tě chtěl ještě vidět." na to mě políbí a já ho nechám.
Vklouzne mi jazykem do úst. Poprvé v životě cítím motýlky v břiše. Tisíce motýlků. Tentokrát už vím, co dělat, a tak mu to oplácím. Zajedu mu rukou do vlasů, on mě obejme a začne mě líbat ještě vášnivěji. Polibek na rozloučenou, napadne mě. Chtěla bych k němu být ještě blíž, a tak se k němu ještě trochu natisknu.
On se do polibku zasměje a odtáhne se. „Chceš mě snad udusit?" řekne se smíchem a já zavrtím hlavou. „Dobře." znovu mě políbí.
V té chvíli nevnímám nic a nikoho kolem, ani čas. Jen Rena a jeho ústa.
„Co bude teď?" zeptám se po tom, co se odtáhneme.
„Nevím. Asi se už neuvidíme." řekne se smutným výrazem v očích.
Trochu se pousměji. „Víš, mám tady ještě jednu dobrou zprávu."
„Cože? Jakou?"
„Za tři měsíce mi končí škola a já jdu studovat do Japonska. Do Tokia." přiznám.
„To je skvělé! Proč jsi mi to neřekla dřív?" obejme mě a políbí na zátylek. Celá se zachvěji.

Pak se vrátíme. Učitelky na to přišly, a tak si krásně vyslechneme jejich přednášku. Další den odjíždíme. Po zbylé tři měsíce myslím jen na Rena a nedokážu se soustředit na školu. Jakmile udělám maturitu a škola mi nadobro skončí, nasednu do prvního letadla do Japonska a letím tam. Ren mi poslal adresu a tak vím, kam mám jít. Když se tam objevím Ren, je štěstím bez sebe a málem mě svlékne na chodbě.

„Vítej doma." řeknu, když Ren dorazí. Bydlím u něj v Japonsku už půl roku. Před veřejností děláme, že jsem jeho služka, ale všichni ve skupině vědí, že to tak není.
„Jsem doma... Zlato." vydechne a obejme mě ve dveřích, které se za ním zabouchnou.
Objetí mu oplatím a užívám si jeho tepla a vůně.
Ren se ke mně sehne a začne mě líbat, zprvu něžně, a pak vášnivě, jak jen svede. Trochu zacouvám, což nás vyvede z rovnováhy a oba spadneme na zem. Ren se ode mě odtáhne a lehce se usměje. Pak mě zas políbí a zajede mi rukou pod tričko.
Hned poznám o co mu jde. „Tady?" zeptám se nespokojeně.
„Dnes to bylo těžký. Pořád dokola řešili název nového alba a jaké písničky tam budou." vydechne vyčerpaně a políbí mě na koutek úst.
„No dobře." souhlasím a nechám ho.
Šťastně se na mě usměje a zajede rukou pod záda, kde mi rozepne podprsenku. Pak ji odstrčí na stranu a schová mé prso do své velké teplé dlaně a lehce zmáčkne. Vzdychnu, ale rychle si rukou zakryji ústa. Nesnáším to, připadám si pak jako d***a.
Ren ke mě natáhne ruku a ty moje mi sundá z úst. Políbí mě. „Jestli se ti to líbí, nezakrývej to." zašeptá něžně.
Celé tělo se mi rozvibruje. Přikývnu.
Pak mě vezme do náručí a přenese do postele, kde mě položí. Klekne si nade mě a políbí mě.
„Miluji tě." zašeptá mi a znova mě políbí.
Polibek mu oplatím. „Já tebe taky."
KONEC

______________________________________________________________

Žij okamžikem, protože ta chvíle, kterou prožíváš, se už nevrátí *_*

Dodatek autora:: 

Další povídka. !YAY!
No, tentokrát to není fantasy, ale příště zas bude.
Ano, možná jsem ten konec zase trochu urychlila. Tak vás prosím, neukamenujte mě! Laughing out loud
Za chyby mě neuškrťte Laughing out loud Vím, že je dělám.
Doufám, že si to užijete a že se vám to bude líbit. Tak pěkné čtení.

3.5
Průměr: 3.5 (2 hlasy)