Volba

Seděl jsem na trávě malého paloučku vedle mého domku. Pozoroval jsem mraky, které se postupně kupily dohromady a zakrývaly slunce.
Samota… Moje samota, ke které jsem byl donucen.
Našel jsem si tohle místo, kde jsem se naučil žít. Uprostřed hlubokého lesa, který sem vpustil málokoho. Stromy rostly tak hustě vedle sebe, že i zvířata měly problém se sem dostat. Jen nepatrná, sotva postřehnutelná cestička, vyšlapaná jedním člověkem, sem mohla přivést i nevítaného návštěvníka. Nikdo sem nikdy ani nezabloudil.
Ale oni přišli.
Našli mě.
Vtrhli jak velká voda do mé oázy klidu. Cítil jsem tu jejich touhu zabít…

Vše utichlo… Stáli jsme naproti sobě a ztěžka oddechovali. Krátký letní déšť, který se spustil při našem boji, pomalu ustával. Slunce roztrhlo těch pár mraků, které se nestihly rozplynout, a svými horkými paprsky začalo vysušovat vše, co stihlo nasát vlhkost vodních kapek.
„Běžte…“ ukázal jsem rukou ke stromům.
Poslechli. Věděli, že by nepřežili. Stačí jeden zmařený život. Vzali svého mrtvého spolubojovníka a pomalu kráčeli pryč, ohlížejíc se, zda si to ještě nerozmyslím a nezaútočím.
Já ale bojovat nechtěl. Stál jsem a díval se, jak odchází do lesa. Jen stříbrný záblesk se kolem nich mihnul, když mizeli mezi stromy.
Meč mi vypadl z ruky. Dopadl jsem na kolena a rukama se zapřel o zválenou trávu.
Já tohle nechtěl. Odešel jsem od nich. Vyhnali mě ze smečky… Nechtěl jsem s nimi bojovat ani jako člověk, ani jako vlk. Ale…
Chci žít.
Ocas, který sebou přestal nervózně švihat na strany, se mi znovu napřímil a mé slechy se natočily po zvuku přicházejícího z kraje paloučku. Vyskočil jsem na nohy, připraven na cokoliv, ale s pohledem upřeným na blížící se postavu jsem zůstal nehnutě stát.
Jen jsem se na něj díval…

„Proč jsi ho zabil?“ otázal se, když ke mně přicházel.
Jeho krok byl sluchem sotva postřehnutelný. Klidný, ladný, lehký že snad ani jedno stéblo trávy se pod dotekem jeho chodidla neohnulo.
„Bál jsem se.“
„To není důvod k zabití,“ obešel mne. Pevně sevřel zezadu můj krk a donutil mě kleknout.
„Bál jsem se toho, co chtěli udělat,“ zopakoval jsem ještě jednou o něco tišeji. Chtěl jsem sklonit hlavu, ale ucítil jsem na krku ostří meče. „Napadli mě, aniž bych k tomu zavdal příčinu. Bránil jsem se.“
Rozhlédl se kolem sebe po udusané trávě. Místy ještě bylo vidět, jak je do ruda zbarvená od krve, kterou nestihl ani ten krátký déšť smýt.
„Jsi tu sám?“
„Ano,“ chtěl jsem přikývnout, ale ostří se mi víc zakouslo do kůže a já cítil, jak mi po krku stéká pramínek krve.
„Proč se teď nebráníš?“
„Jsi silný. Silnější než já,“ odpověděl jsem.
Opravdu hodně zesílil. Cítil jsem to hned, jak se objevil na kraji paloučku a zamířil přímo ke mně. Byl tam celou dobu a vše jen tiše z povzdálí pozoroval.
„A teď se bojíš?“
Věděl jsem, že můj odpor by byl marný. Zabil by mě jedním máchnutím ruky.
„Ne,“ řekl jsem popravdě. „Chceš-li mne zabít, udělej to.“
Zvedl jsem ruce a stáhl si halenu z ramen. Sklouzla mi po pažích dolů k zemi a ukázala se má zjizvená záda.
„Nebudeš první, kdo to chce udělat. Ale možná budeš první, kdo to dokáže.“
Tlak meče na mém krku povolil. Šustění látky a jeho horký dech na mém krku mi dal najevo, že uklekl za mými zády. Meč zabodl do měkké hlíny vedle mého nohy.
„Mám tě zabít. Přišel jsem vykonat trest. Chci slyšet tvou obhajobu,“ zapřel se o má záda a já cítil, jak silně mu bije srdce.
„Nikdy jsem nikomu nechtěl ublížit. Vyhnali jste mě, protože jste se mě báli. Odešel jsem, jak jste mi nakázali, aniž byste k tomu měli důvod. Přestal jsem používat magii. Chtěl jsem tu jen žít. Sám… V klidu… Nechal jsi mě jít…“
Přivřel jsem oči, když se jeho rty přiblížily k mému krku.
„Neměl jsem jinou možnost,“ zašeptal a špička jeho jazyka se jemně dotkla mé kůže. Táhl ji po krku nahoru k mému vlčímu uchu a jemně ho skousnul.
„Vždy je volba…“ vydechl jsem.
„Kdybych tenkrát odešel s tebou, nepřežil bych. Kdybych se tě pokusil zastavit, zemřeli bychom oba. Chtěl jsem, abys žil. Tohle byla má volba.“
„Proto jsi mě teď přišel zabít?“ začal jsem se mírně třást, když se jeho ruce ovinuly kolem mého pasu a víc si mě přitiskl na svou hruď.
Neodpověděl. Jen mi vtiskl další polibek na krk a pak svými ústy zanechával vlhkou cestičku na mé rameno. Můj ocas se mu ovinul kolem těla. Chtěl jsem cítit pod mými prsty jeho horkou kůži, avšak neměl jsem odvahu položit na něj ruce. Jen jsem pootevřel oči a sledoval ty jeho, jak putují po mém těle. Jedna nahoru, kde se její prsty začínaly otírat o mé tvrdé hrbolky. Druhá dolů, kde se zasunula do kalhot, aby se přesvědčil, že jsem v té krátké bitvě nepřišel o svůj poklad.
Zahořel jsem touhou. Touhou po jeho dotecích, po jeho polibcích, po jeho slovech šeptaných ve víru vášně.
Vydechl jsem, když mě silně, přesto však jemně stiskl. Několikrát se dlaní otřel o místo, které dobře si pamatovalo teplo jeho ruky.
„Chyběl jsi mi,“ vyslal do mé kůže další tichá slova. Jeho ruka promnula mé poklady a zamířila dál k místu, po kterém tak toužil.
Bezděčně jsem se otřel o jeho klín. Cítil jsem to… Cítil jsem, že také on myslí svá slova vážně. Nikdy nežertoval…
Již jsem neváhal. Chytl jsem okraj svých kalhot a stáhl si je níž ke kolenům.
„Potřebuji tě,“ zavzdychal jsem, když se i jeho odhalený úd o mne otřel.
Dopadl jsem na všechny čtyři, když mě dlaní zatlačil do zad. Zapřel jsem se o trávu a se vzrušeným dechem a třesoucím se tělem očekával ten vpád.
Vykřikl jsem jeho jméno, když se jedním přírazem se mnou spojil v jedno tělo. Jednu ruku poslal k mé chloubě, která čekala na těch pár pravidelných pohybů, aby ze sebe vydala to, co tak dlouho bylo ve váčku schováváno jen pro něj.
Vše kolem mne přestalo existovat. Byl jsem to jen já a on. Jen pro tuhle chvíli, kdy se mnou roztahoval jeden příjemný pocit za druhým. Atakoval každičký kousek mého těla a já přestával zvládat ten nápor, který přinášelo mé vyvrcholení. Agonie, která naplno ovládla mé tělo, ze mne udělala jen bezvládnou panenku na hraní. Ruce, ve kterých jsem drtil stvoly trávy, a zarývaly nehty do měkké půdy, se mi podlomily a já dopadl tváří na vlhkou zem.
Zavřel jsem oči, uzamkl se do tmy v té slastné křeči…

Slyšel jsem ho… Jeho hlasité dýchání, jeho steny, když si mě přichytil za boky a narážel proti sobě.
Svíral jsem ho, ztěžoval mu každý pohyb, protože jsem se ho nechtěl vzdát. Ne pro teď… Vnímal jsem každý jeho pohyb, každé otření o mé roztoužené stěny. Vtahoval jsem ho dovnitř co nejhlouběji. Avšak jeho nájezdy se zkracovaly a zrychlovaly, až po posledním tvrdém přiražení zůstal v nehybnosti, jen ztěžka oddechujíc do mých zad.

Vyklouzl ze mne... Opustil mne...
Otevřel jsem oči, když jsem náhle pocítil to bolestivé prázdno.
Ne však na dlouho. Jedním pohybem mne přetočil na záda a jeho tělo zatlačilo mé do trávy, která byla pokropena mým uspokojením.
„Miluji tě,“ řekl tiše, když zabořil své prsty do mých vlasů a sklonil se pro první polibek.
Opětoval jsem ho. Jazykem jsem se otíral o ten jeho a bral jsem si každý náznak jeho chutě, abych si ji zapsal do paměti na dobu, kdy budu opět sám.
Už jsem se nebál ho dotknout. Zvedl jsem ruce, pohladil ho po tváři a pak ho pevně ho sevřel v objetí. Tiskl jsem k sobě jeho rozpálené tělo a tišil ten smutek, který nastupoval se zjištěním, že opět odejde.
Nechtěl jsem být sám… Bez něj… Ale…
Oni vědí, kde jsem. Našli mě.
„Odejdu,“ zašeptal jsem, než se jeho rty dotkly mých, aby mě naposledy políbil.
„Nemusíš,“ přitiskl si mě víc na své tělo. „Nenašel bych tě. Ztratil by ses mi.“
„Oni se vrátí, už ví, kde jsem.“
Pustil mě ze svého objetí a postavil se. „Nevrátí se, nikdo z nich nepřežil,“ pohladil jílec svého meče, stále zabodnutého v hlíně a čekajícího, až ho jeho pán pevně sevře ve své ruce.
„Nechtěl jsem, aby zemřeli,“ díval jsem se na ostří meče, na kterém zasychala nejen má krev.
„Nebyla jiná volba. Pro tebe… Pro nás…“
Ještě jednou se na mě podíval lidskýma očima a pak se změnil ve vlka. Krásného, velkého s bílou srstí zářící ve slunečních paprscích.
„Vrátím se,“ zazněla ještě jeho slova, než se jeho bílá srst naposledy zaleskla mezi stromy.

Jen jeho oblečení a meč po něm zůstaly.
Přijde si pro ně. Přijde za mnou. Vím to…

Pomalu jsem se zvedl a kráčel k malému potůčku, jehož pramen vyvěral v kopci nad mou chatrčí. Usedl jsem do té chladné vody, co mi sotva sahala ke kotníkům. Ponořil jsem do ní ruce a díval se, jak odplavuje všechnu tu špínu, která na nich ulpěla. Nabral jsem vodu do dlaní a malým pramínkem ji pouštěl na svá stehna, kde jsem stále cítil jeho doteky, jeho uspokojení...
Ulehl jsem do vody na ty malé vyhlazené oblázky a nechal ji omývat mé unavené tělo.
„Budu na tebe čekat, Isao,“ zašeptal jsem sotva slyšitelně a zavřel oči.

Jsem opět sám…

Ale s nadějí…