SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Vyhnanec - 12

„Zabiju tě!“ znělo mi v uších a já byl naprosto v šoku.
Všechno to bylo tak rychlé a natolik mě to překvapilo, že jsem v první moment nebyl schopen odporu.
„Co jsi udělal Saburu?“ zavrčel mi do ucha ten neznámý a ještě víc bolestivě mi škubnul s vlasama. Ostří nože se mírně pohnulo a zařízlo se mi do kůže.
„Nic jsem mu neudělal,“ vzpamatoval jsem se, když jsem ucítil, jak mi po krku stéká malý pramínek krve.
„A kde teda je?“ padla další otázka.
Jeho ruka držící nůž se mírně třásla. Snad vzteky, snad nervozitou… Nevím. Ale co jsem věděl jistě, bylo, že je ve stavu, kdy mě nebude chtít poslouchat. I když podle hlasu mladý, přesto byl silný a podle pachu jedním z vlků, které jsem neznal.
„Pusť mě!“ řekl jsem tak důrazně, jak to v tuhle chvíli šlo.
Nereagoval, jen se nůž opět o něco pohnul.
Bolest na krku mi jasně řekla, že tady končí veškerá legrace. Začal jsem sbírat své síly. Škubnul jsem sebou ve snaze dostat se ze sevření fyzickou silou. Jenže on se o mně ještě víc zapřel.
Změnit ve vlka by v tuhle chvíli nemělo smysl. Okamžitě by mě podřízl jako jehně.
„Máš na sobě jeho věci. Jseš v jeho domě! Zabil jsi ho a za to zaplatíš!“
Ucítil jsem, jak se jeho svaly napjaly a v ten moment jsem musel rychle zareagovat.
Téměř okamžitě s pohybem jeho ruky domek ozářilo modré světlo a útočník proletěl otevřenými dveřmi ven.
Dopadl na měkkou trávu před domkem a jeho nůž kousek od něj. Než se stihl vzpamatovat z překvapení, zvedl jsem se, proběhl domkem a už ve vlčí podobě jsem na něj skočil. Zapřel jsem se o něj tlapami a vlčími čelistmi sevřel jeho hrdlo. Zuby se mu bořily do krku tak silně, že stačilo jen málo a celý bych mu ho rozdrtil.
Oči měl do široka otevřené, když zděšeně hleděl, jak mou srstí ještě prochází již slábnoucí namodralá záře.
„Démon…“ zachrčel jediné slovo a hned na to se celý roztřásl.
Jeho krk vlhnul od mých slin, které na něj skapávaly, a já přemýšlel, zda ty čelisti stisknout k sobě nebo ne.

Co když mě bude chtít zabít, když ho pustím?
Co když to byl někdo Saburovi opravdu blízký, a opravdu se o něj bojí?
Jak zareaguje, když mu potvrdím, že Saburu je opravdu mrtvý?
Jak naloží s tím, co právě viděl, zvlášť když mě nazval démonem?

Spousta pro a proti se mi honila hlavou a čas přitom utíkal. Já bezděčně tlačil víc na jeho krk, aniž bych si to uvědomoval.

Snad můj vlastní strach mě ovládal?

Probralo mě jeho zachrčení, a já uslyšel i jemné zakřupání chrupavek v jeho hrdle.
„Nezabil jsem Saburu,“ zavrčel jsem vlčím způsobem. „Pustím tě, když mě necháš to vysvětlit. Jinak tě zabiju.“
Zahlédl jsem, jak se jeho ruka nepatrně pohnula směrem k noži. Výhružně jsem zavrčel a víc sevřel čelisti k sobě. Snažil se nadechnout, ale jen chrčel.
„No tak jak?“
Jeho ruka se stáhla zpátky k tělu, ale pohledem těkal mezi mnou a nožem, jako by se ještě rozmýšlel.
Nakonec mírně přikývnul.
Rozhodující okamžik.
Jen krátkou chvilku jsem se rozmýšlel. Pustil jsem ho ze sevření, ala hned se odrazil od jeho těla a skočil do místa, kde ležel nůž. Jen těsně před ním, když se na to místo také hned vrhnul, jen co ucítil volnost. Dopadl jsem již na lidské ruce a udělal kotrmelec. V měkké půdě zůstala rýha po mém dopadu.
Skončil jsem v podřepu a rukou s nožem napřaženou proti tomu muži. Byl jsem připraven na jeho útok. Klečel jsem na jednom koleni a s druhou nohou zapřenou o trávu, připraven kdykoliv se odrazit a skočit po něm. Věděl jsem, že to nebude jednoduché. Všechno napovídalo tomu, že chce udělat. Klečeli jsme proti sobě a oba jsme rychle oddechovali. Přeměřovali jsme se podmračeným pohledem a ani jeden z nás se nechtěl pohnout jako první.
„Vstaň a ustup pět kroků dozadu,“ přikázal jsem mu po chvíli.
Svůj obranný postoj jsem ještě zdůraznil gestem, aby bylo jasné, že jakýkoliv jeho pohyb mým směrem skončí špatně.
Po krátkém zaváhání nakonec poslechl. S pohledem upřeným na mě se pomalu zvedl a ustoupil přesně pět kroků, jak jsem chtěl. Mezi námi vznikl dostatečný prostor, abych mohl případně čelit včas jeho útoku.
Ještě chvilku jsem ho pozoroval. Jeho mimiku i bezděčné pohyby, ale vypadalo to, že už nezaútočí. Zvedl jsem se na nohy, ale nůž jsem stále svíral v ruce.
„Běž dovnitř,“ ukázal jsem hlavou na domek.
Stál skoro na jeho prahu, tak jen udělal pár kroků vzad a byl vevnitř. Já pomalu postupoval za ním.
Zastavil jsem se vedle stolu.
„Sedni si a ruce nech položené na klíně,“ kopl jsem stoličky, která se posunula doprostřed místnosti.
Udělal, co jsem mu řekl.
Opatrně jsem ho obloukem obešel a zastavil se u polic s oblečením. Odložil jsem nůž na jednu z polic a pak jsem hrábnul po tom těžkém přehozu, nachystaným na zimu a přehodil si ho přes ramena, abych před ním nestál nahý.
Popošel jsem k tomu muži blíž.
Byl opravdu mladý, pohledný a pěkně stavěný. Plavé vlasy mu spadaly na ramena, v obličeji měl tvrdý výraz a v jasně modrých očích vzdor a vztek. Mlčel, ale celou dobu mě pozoroval. Podle napětí jeho těla, byl připraven kdykoliv po mně skočit.
„Nezabil jsem Saburu,“ zastavil jsem se před ním dostatečně daleko, aby na mě nedosáhl.
„Tak kde je? Už dva dny to tu pozoruji. Jsi tu sám. Kde je Saburu?“ jeho ruce mírně cukly, ale hned je zase uvolnil, když jsem na ně výmluvně pohlédl.
„Kdo jsi?“ ignoroval jsem jeho otázku.
„Nejdříve mi řekni, kde je a pak ti odpovím,“ pevně k sobě sevřel rty, když domluvil, aby bylo jasné, že to myslí vážně.

Co mu můžu říct, když nevím, jaký je jeho vztah k Saburu? Ale nejspíš to budu muset být já, kdo odpoví jako první.

„Nezabil jsem ho, ale,“ na moment jsem se odmlčel a zadíval se do jeho očí, čekajíc jaká bude jeho reakce. „Saburu je mrtvý.“
Řekl bych, že naprosto ztuhnul. Nehnul ani brvou, když jsem to vyslovil nahlas.
Ale bylo to jen zdání.
„Nevěřím ti!“ okamžitě vyskočil a vrhnul se na mě.
Byl jsem na to připraven. Tušil jsem, že to nebude chtít přijmout. Rychle jsem napřáhl ruku před sebe a on odletěl dozadu. Zastavil se o postel, kde se svezl na zem.
„Ty jsi ho zabil, démone!“ křičel na mně, zatím co se snažil zvednout.
Hned jsem po něm skočil a přidržel ho u země fyzickou i magickou silou. Držel jsem ho pod krkem, který už tak měl ode mě dost pochroumaný, ale i přesto se vzpíral.
„Nejsem démon!“ zavrčel jsem na něj. „Nikdy jsem nebyl! Tohle používám jen k léčení, nebo na obranu proti takovým, jako jsi ty!“
„Tak co jsi zač a proč Saburu zemřel!“ prskal vztekle, až jsem cítil, jak mi na obličej dopadají malé kapičky jeho slin.
„Zranil ho jeden ze strážců, který mě pronásledoval. Našel jsem ho, ale už jsem ho nedokázal zachránit,“ sevřel se mi žaludek, při té vzpomínce a jen jsem naprázdno polkl, abych zahnal to hořko, které se mi tlačilo až do krku.
Stále jsem se cítil vinný za to, že Saburu již není mezi živými.
„Máš pravdu. Můžu za to, že zemřel. Kdyby mi nešel na pomoc, mohl by žít,“ pustil jsem ho najednou a vstal jsem.

Poslední dobou mám pocit, že co se děje kolem mne, přináší druhým jen neštěstí.

Chvíli jsem se na něj díval, ale když se ani nehnul, dosedl jsem ztěžka vedle něho na postel.
Najednou mi bylo jedno, jestli mě zabije nebo ne.

Výčitek mám plnou hlavu a nedokážu se jich zbavit.

Oba jsme najednou zapomněli na svůj vztek. Seděl jsem shrbený a jen se díval pod sebe do podlahy.
On nehnutě na zemi, opírajíc se zády o postel.
Náhle se jeho emoce dostaly na povrch. Došlo mu to, co si nechtěl připustit, i když to řekl nahlas. Došlo mu, že jsem mluvil vážně.
Domkem se začaly ozývat jeho hlasité vzlyky. Hlavu schoval do dlaní, jako by nechtěl, abych viděl jeho slzy. Ramena se mu třásla pláčem, a i když se snažil několikrát vyslovit Saburovo jméno, vždy zaniklo v jeho pláči.
Nedokázal jsem to ani ve své trudomyslnosti ignorovat. Zvedl jsem ruku a opatrně mu ji položil na hlavu.
Neuhnul. Možná to nevnímal, nebo mu to bylo už jedno, ale neodstrčil mě.
Jen mírné teplo s jemně namodralou září přecházelo do jeho těla, jako bych se snažil zmírnit jeho bolest.
Nevím, zda se mi to povedlo... Nejspíš ne, protože pokud k sobě měli blízko, tak to jen tak nepřebolí. Ale po chvíli se jeho pláč tišil, až ustal úplně.


„Jak se jmenuješ?“ zeptal jsem se, když se uklidnil a já právě rozdělával oheň v krbu, abych mohl uvařit čaj.
Seděl na stoličce a podepíral si hlavu v dlaních. Nepřítomně hleděl před sebe a bylo vidět, že se stále snaží v sobě nějak zpracovat Saburovu smrt. Bylo vidět, že ho to hodně zasáhlo.
„Kenji,“ odpověděl tiše a ještě popotáhl a utřel si nos do rukávu.
„Já jsem Tame,“ zavěsil jsem kotlík s vodou nad oheň a šel připravit bylinky na čaj. Teď se hodí nějaký na uklidnění. Nachystal jsem do džbánku meduňku se špetkou kratomu.

Tohle by mělo pomoci. Je stále nervózní a já také. Pořád nevím, kdo to je, ale snad se rozpovídá, když už mi řekl své jméno.

„No jasně, už mi to dává smysl,“ náhle se narovnal, zahleděl se na mě, jak nalévám vřící vodu do džbánku.
Do vzduchu se roznesla vůně spařených bylinek a už jen to mě uklidňovalo a doufal jsem, že bude i jeho.
„Co ti dává smysl?“ postavil jsem džbánek na stůl a posadil se na druhou stranu stolu, naproti němu.
Kenji ukázal rukou za mě, kde na natažených provázcích visely bylinky a na policích byly další, již nasušené a vytříděné.
„Jsi felčar z vesnice. Saburu mi o tobě vyprávěl,“ jeho ruka klesla na stůl a on sklonil hlavu, když vyslovil jeho jméno.
„Odkud jsi znal Saburu?“ zeptal jsem se konečně.
„Je to-“ zasekl se a na stůl dopadly opět jeho slzy. Otřel si rychle tvář, ale stále nechal hlavu skloněnou. „Byl to můj bratr…“ dodal tiše.
„Bratr?“ zopakoval jsem nechápavě jeho poslední slovo.
Vše se ve mně stáhlo, skoro mě žaludek rozbolel, když tohle vyslovil. Už jsem chápal jeho bolest a o to víc mě to začalo trápit.
Jen přikývl a znovu si otřel zaslzené oči.
Začal jsem usilovně přemýšlet.
Saburu byl vyhnán před dvěma lety. Jeho rodiče také, ale o hodně let dříve než on. Byl jsem ještě dítě, když náhle zmizeli z vesnice. Ale Saburu tenkrát nechali ve vesnici žít s prarodiči. Celé to bylo zvláštní, ale tenkrát jsem nad tím tolik nepřemýšlel. Saburu brzy dospěl a byl vycvičen na jednoho ze strážců. A když jsem se k nim přidal, učil mně.
Nikdy jsme spolu nemluvili o tom, co se tenkrát stalo. Byl to vyrovnaný člověk a nikdy jsem si u něj nevšiml žádné zášti či zloby. Byl takřka nečitelný. Nedával najevo své emoce…
„Kolik je ti let?“ odklopil jsem víčko ze džbánku a přivoněl si k čaji.
Nalil jsem do každého kalíšku trochu a jeden přisunul Kenjimu.
„Mám za sebou už osmnáct zim,“ objal svými prsty kalíšek a zahříval si o něj ruce. Zvedl ho k ústům a trošku si usrkl. Pak konečně zvedl hlavu a podíval se na mně.
Už mi to do sebe zapadalo.
Kenji se musel Saburovým rodičům narodit už ve vyhnanství. Proto jsem ho neznal. Moc jsem si ani nepamatoval, jak jejich rodiče vypadali, jen Saburu jsem znal a jemu moc podobný nebyl. Možná jen ty jasně modré oči.
Opět mou hlavu zaměstnávala spousta myšlenek. Všechno to bylo zvláštní. Vyhnanství jejich rodičů, to že nechali Saburu žít ve vesnici, ale pak nakonec byl také vyhnán. Proč nešel do vesnice a žil tady osamoceně?
Byla spousta dalších otázek, na které jsem potřeboval odpovědi, protože to celé bylo zamotané víc, než to na první pohled vypadalo.
„Žiješ stále s rodiči?“ protrhl jsem ticho, které tu chvíli panovalo, když jsme oba dva evidentně byli zaměstnání svými myšlenkami.
„Jen s otcem. Matka zemřela minulou zimu. Onemocněla a nikdo ji nedokázal pomoct,“ povzdechl si Kenji a znovu se napil.
„Proč Saburu nežil s vámi?“ zeptal jsem se na jednu z věcí, které mě dost zajímaly.
„On byl…“ náhle se zarazil a upřeně se mi zadíval do očí. Chvilku přemýšlel, zda doříct to co chtěl, nebo změnit odpověď.
Pozvedl jsem jedno obočí, jako bych ho pobízel k odpovědi.
„Nepřijali ho ve vesnici?“ zkusil jsem to další otázkou, aby se rozmluvil.
„To ne,“ odložil Kenji prázdný kalíšek a už o něco pohodlněji se usadil.
Již se tolik netřásl a bylo vidět, že je o poznání klidnější. Ale nedůvěra ve mně, byla u něj stále viditelná. Nevěděl, zda mi může věřit a kolik mi toho vlastně může říct. A další otázkou tuhle moji domněnku potvrdil.
„Proč tě vyhnali a proč teda po tobě šli strážci? Normálně vyhnance odvedou za hranice země a už se o něho dál nezajímají,“ teď se na mě s vyzývavým pohledem podíval on.
Nebylo nad čím váhat. Potřeboval jsem získat jeho důvěru a navíc – jsme na tom stejně, i když on se jako vyhnanec už narodil. Neměl ani možnost zkusit, jaké to je, žít v normální vesnici.
„Nevyhnali mě. Chtěli mě popravit. Utekl jsem,“ nalil jsem si znovu trochu čaje a napil se.
Tentokrát jsem potřeboval uklidnit já, protože tahle otázka, ve mně vyvolala moc vzpomínek.
Stále jsem viděl Isau, jak leží bezvládně na posteli, jeho udivené oči, které nechápaly, co se kolem něj děje, když se na moment probral. Jeho stisk mé ruky. Stále jsem slyšel výhružky velitele stráží… Stále jsem cítil tu nenávist, která přímo sálala z Itachiho, kdykoliv byl poblíž mě.
Bezděčně jsem si promnul zápěstí, jako bych na nich měl pořád ty okovy…
Tyhle vzpomínky mě tížily víc, než jsem si byl schopen připustit.

I když je to spousta dní, co jsem utekl, přesto to je stále těžké.

Vstal jsem od stolu a přešel k policím s oblečením. Potřeboval jsem se nějak zaměstnat, abych na to všechno přestal myslet.
Vytáhl jsem si kalhoty a natáhl si je. Přehoz jsem uložil zpět do police a hned si z tama vzal halenu a také si ji oblékl. Pohledem jsem se zastavil na Kenjiho noži. Chvilku jsem měl na něm položenou ruku, ale pak jsem ho vzal a došel zpátky ke stolu. Zastavil jsem se před Kenjim a hned i odpověděl na jeho nevyslovenou otázku: Proč tě chtěli popravit?
„Obvinili mě ze zrady a z černé magie,“ položil jsem nůž před něj na stůl a vrátil se ke krbu, abych přiložil do ohně. „Proto nemůžu jít do vesnice vyhnanců. Nevím, jak by mě přijali. Sám jsi to viděl a já nevím, jestli z města někdo není v kontaktu s vyhnanci. Nepřijmou mě a můžou mě klidně i zabít, pokud už ví, že jsem byl obviněn ze spolčení s démony…“
Zatím co jsem mluvil, upřeně jsem se díval do plamenů, jak olizují další poleno. Trhnul jsem sebou, když jedno z dřev prasklo a smola se zasyčením stékala do žhavého popela.
„Neví to,“ ozval se náhle Kenji.
„Jak to můžeš vědět?“ udiveně jsem se k němu otočil.
„Jestli to někdo věděl, tak jedině Saburu. On… On byl spojka, proto žil tady,“ vyslovil konečně odpověď na moji otázku, proč Saburu nežil ve vesnici. „Vždy dva dny po úplňku chodil na smluvené místo, kde získával informace. Jen tak jsme mohli předejít chystaným útokům na vesnici vyhnanců. Už pár jich bylo, a tohle nám pomohlo se ubránit.“
Kenjiho hlas byl náhle velmi vážný. Jeho rysy ve tváři ztvrdly ještě víc a on v ruce sevřel nůž, který doposud nečinně ležel na stole.
„Proč by někdo měl útočit na vesnici vyhnanců? Je to proti pravidlům,“ zvedl jsem se z podřepu.
Začínalo to být víc než podivné. Teď mi to už zavánělo něčím horším.
Zradou…

Ale jak a proč jsou do toho zapleteni vyhnanci?

„Ten co zabil Saburu… Víš, kdo to je?“ vstal i Kenji a klouby na prstech mu zbělely, když ještě silněji sevřel rukojeť nože.
Došel jsem k němu a jemně ho za tu ruku chytil.
„Je mrtvý, Saburu ho zabil,“ ukázal jsem na meč, který stál opřený o stěnu vedle postele.
Kenji povolil svůj napjatý postoj, nůž mu vypadl z ruky a s rachotem dopadl na zem. Pomalu došel k meči a vzal ho do ruky. Pohladil ho jednou rukou po ostří a pak ztěžka dosedl na postel. Položil si ho na klín a jen na něj hleděl.
„Musím to říct otci,“ řekl tiše, aniž by zvedl hlavu.
Chápal jsem, jak to pro něj musí být těžké. Ale teď jsem nedokázal myslet na nic jiného, než na to, že ve vesnici je někdo, kdo je spojencem vyhnanců. Že se ve městě děje něco hodně špatného a kvůli tomu umírají lidé. Že se chystá něco, co může ovlivnit život všech vlků, kteří tam žijí. Že nejen já, ale i spousta dalších se stala obětí toho všeho.
Měl jsem dost času na přemýšlení. Ale s tím, co mi teď řekl Kenji, začalo všechno dostávat nový rozměr.
Ve vesnici je opravdový zrádce...
„Kde je to místo, kam Saburu chodil? Víš, kdo mu nosil informace?“ zastavil jsem se před ním. Chytl jsem ho za bradu a zvedl mu hlavu, aby se na mě díval.
Chtěl uhnout pohledem, ale já ho pevně držel.
„Řekni mi všechno, co víš,“ řekl jsem přísně.
Podle jeho výrazu mi bylo jasné, že toho ví víc, než doposud řekl.


Měsíc byl už v polovině své noční pouti, když Kenji domluvil a jen na mě unaveně hleděl. Panovalo tu ticho, narušované jen praskáním dohořívajícího dřeva. Přecházel jsem po místnosti a srovnával si všechny nově nabyté informace v hlavě.

Co teď bude pro mne prioritou? Tohle všechno, co jsem se dozvěděl od Kenjiho, jsou podle mě jen střípky, ale doplnilo mi to některé mezery toho, co jsem už zjistil těsně před tím, než jsem utekl z města.

„Půjdu,“ zvedl se náhle Kenji a zamířil ke dveřím.
„Kam chceš jít?“ zastavil jsem se v chůzi a zvědavě na něj pohlédl.
„Jsem unavený a potřebuji se vyspat, než se vrátím do vesnice. Musím otci sdělit…“ zmlkl.
Bylo mi jasné, co chtěl říct a na to opravdu potřeboval dost síly. Musel oznámit otci, že mu umřel jeden ze synů. Bude to těžké pro ně oba…
„Přespi tady. Je tu dost místa,“ ukázal jsem na postel, která byla dost široká pro nás oba. „Jestli mi nevěříš, můžeš se klidně změnit ve vlka. Nebo já a přespím na zemi,“ namířil jsem prstem ke krbu, před kterým na zemi ležela medvědí kožešina.
Saburu byl opravdu hodně silný a zdatný bojovník, když dokázal skolit tak velké zvíře sám.
Kenji chvíli váhal, ale nakonec přikývl. Cokoliv lepší, než spát venku v tom chladnu. Sundal si boty a halenu a jen v kalhotách vlezl do postele. Posunul se až ke zdi a přikryl se.
Popošel jsem ke krbu a trochu rozhrábl oheň. Sfouknul jsem svíčku na stole a místnost se ponořila do pološera, osvětlovaného jen mírnými záblesky dohořívajícího ohně.
Vzal jsem z police přehoz a šel se uložit vedle Kenjiho. Otočil jsem se k němu zády a přikryl se tím hrubým přehozem.
„Za tři dny měl jít Saburu na smluvenou schůzku,“ promluvil náhle Kenji do ticha. „Půjdu tam místo něj.“
Otočil jsem se rychle k němu a můj pohled se střetl s jeho.
„Je to nebezpečné, jsi ještě mladý a nezkuš-“
„Půjdu tam a ty mi v tom nezabráníš!“ řekl o něco hlasitěji a zamračil se. „Byl jsem tam se Saburu už dvakrát. Učil mně, abych případně mohl…“ polkl na prázdno.
Ano, právě teď si uvědomil a já také, že nastala ta situace, na kterou ho Saburu chtěl připravit. Bude dělat spojku.
„Znáš toho, kdo mu nosil informace?“ zeptal jsem se a napjatě čekal odpověď. Opravdu mě zajímalo, kdo z města je ve spojení s vyhnanci.
Přikývl, ale mlčel.
„No? Kdo to je?“
Bylo vidět, že přemýšlí, zda mi to říct. Stále jsem plně nezískal jeho důvěru.
„Tak Kenji!“
Trhnul sebou, když jsem mírně zvýšil hlas.
„Jeden ze strážců,“ odpověděl nakonec s nejistotou v hlase.
„Strážce?“ posadil jsem se prudce a přehoz se mi svezl do klína. „Nepůjdeš tam!“ odmítl jsem okamžitě jeho rozhodnutí. „Půjdu tam já, může to být nebezpečné. Jak se chceš sám bránit, když se-“
„Půjdu tam!“ vykřikl Kenji a také on se posadil.
Viděl jsem na něm, že je rozhodnutý a zlobí se, že mu v tom chci zabránit.
„Jsou to cvičení vlci, co když někdo z nich zradí? Co když vaši spojku bude někdo sledovat! Jak se ubráníš, proti takovému člověku!“ chytl jsem ho pevně za rameno. „Ani se mnou sis neporadil, jak to uděláš potom! Potřebuješ se ještě hodně učit, Kenji!“ sevřel jsem ho ještě silněji, aby pochopil, že to co říkám, je pravda.
„Ubráním se!“ trhnul sebou a shodil mou ruku ze svého ramene. „Saburu mě učil! Musím tam jít!“
„Co když ten strážce zradí?“ nedal jsem se odbýt. Opravdu tohle byla mladická nerozvážnost. Chtěl se vrhnout do nebezpečí, aniž by přemýšlel nad následky svého jednání. „Chceš ohrozit sebe i ostatní vyhnance?!“
„Musím tam jít. Musím ho vidět! Mareo není zrádce!“
„Mareo?“
Zůstal jsem na něj hledět, jako by mi právě oznámil, že si ho vlci zvolili za svého krále.
Marea jsem znal. Nikdy bych neřekl, že donáší mimo město. Že je ve spojení s vyhnanci. On, takový tichý… Nikdy se s nikým nedostal do konfliktu. Neměl ani rodinu, žil úplně sám na druhém konci vesnice, aby to měl do města co nejblíže. Vždy byl oddaný svému králi…
Ale pak mi došlo, co kromě jeho jména ještě Kenji řekl. Vyhrkl to ze sebe, a zřejmě si ani neuvědomoval, jak to vyznělo.
„Proč ho musíš vidět?“
Ještě chvilku se mi Kenji díval upřeně do očí, ale pak si lehnul a otočil se ke zdi, aniž by odpověděl.
Lehl jsem a také se k němu otočil zády. Přikryl jsem se a chvilku mlčky hleděl před sebe.
Ale stejně… Nedalo mi to…
„Kenji, proč ho musíš vidět?“ pootočil jsem k němu hlavu a koutkem oka ho pozoroval.
Kenji se mírně přikrčil, jako by se chtěl stočit do klubíčka. Několikrát se zhluboka nadechl, než získal odvahu promluvit.
„Miluji ho,“ chytl deku a rychle si ji přehodil přes hlavu, aby se pod ní schoval.
Udivilo mě, co jsem slyšel, ale přesto jsem se pousmál nad jeho reakcí. Přísahal bych, že se v tu chvíli musel červenat. Je to vážně mládě…
Znovu jsem otočil hlavu a zadíval se ke krbu, kde právě zhasínal poslední plamínek.
„I já mám ve městě někoho, koho strašně moc miluji,“ řekl jsem tiše a sevřel jsem přehoz v rukách, když se si vybavil Isaovu tvář.

Už chápu, proč tam chce Kenji jít.
I mně se po něm strašně moc stýská.
Možná by Mareo mohl o Isaovi něco vědět. Cokoliv… Třeba jen to, že je v pořádku…

„Dobře,“ drcnul jsem jemně do Kenjiho loktem, abych si byl jist, že mě vnímá. „Můžeš tam jít, ale já půjdu s tebou.“

______________________________________________________________

moje písmenka pěkně všechny pohromadě Smile Smile
topbee-yaoibox

Dodatek autora:: 

Jak dopadlo setkání s neznámým?

5
Průměr: 5 (3 hlasy)