SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Vyhnanec - 16

Zima se přihlásila najednou. Netrvalo dlouho a já, když jsem se jednou vzbudil, a vyhlédl ven, viděl jsem všude bílý poprašek.
Znovu, už poněkolikáté, jsem děkoval Kenjimu, že mi pomohl připravit domek na zimu. Bez něj bych to určitě nestihl.
Okolo stěn domku bylo naskládáno dříví na otop, čímž se chránil i před zimou a prudkým větrem, který občas prošel i škvírami až dovnitř. Střechu jsme obložili několika vrstvami hustých jehličnatých větví a pro jistotu jsme vyčistili i vývod z krbu, aby to pěkně táhlo a oheň se v něm nedusil.
Bylo to opravdu hodně práce, ale byl jsem za to rád. Zaměstnávalo to jak moje tělo, tak i moji hlavu a já v těch chvílích přestal tolik myslet na Isaa.
Když jsme nepracovali na zateplení domu, tak jsme ve volných chvílích cvičili. Kenji bude jednou velmi zdatný bojovník. Umí se pěkně ohánět mečem, je mrštný, ohebný a jen tak ho něco nepřekvapí. Ale pořád se má co učit. Dělá ještě spoustu chyb a moc zbytečných pohybů navíc.
Ale v noci, když jsme si šli lehnout a tiskli jsme se na sebe, aby nám nebyla zima, jsem se často ve vzpomínkách k Isaovi vracel. Myslel jsem na naše poslední setkání.
Jak moc jsem si v těch chvílích přál, aby to tělo, které mě z jedné strany zahřívalo, bylo právě Isaovo.
Jen proto, že tam byl Kenji se mnou, jsem se držel, abych nezačal brečet.
Kenji byl ze začátku jak vyměněný. Pořád vzpomínal na Marea, a kdyby mu to nebylo hloupé, nejspíš by stále mluvil o jejich polibku.
Je opravdu krásně zamilovaný.
Ale jak čas utíkal, byl i on zasmušilejší a zamlklejší. Často v noci sedával venku a hleděl do nebe, jako by chtěl měsíc popostrčit, aby už byl další úplněk a on se s ním mohl setkat.
Jenže zatím netuší, že tohle bude nejspíš jejich poslední setkání. Nemám srdce mu říct, jak moc to už začíná být nebezpečné. Ale jednou se to bude muset dozvědět. Buď mu to řeknu já, nebo Kaida.


Jen co jsme dodělali přípravy na zimu, vydali jsme se do vesnice vyhnanců. Nechtěl jsem, aby Kenji šel sám, a taky jsem potřeboval s Kaidou mluvit.
Měl jsem s ním dlouhý rozhovor. Byl u toho i Yakei. Kenji se zlobil, že s námi nemůže být, ale tentokrát jsem na tom trval já. Jen jsem ho ujistil, že neřeknu nic o jeho citech k Mareovi.

Je bláhový. Copak si myslí, že o tom Kaida už dávno neví? Že mu Yakei neřekl o tom polibku? Vždyť to musel vidět…

Dlouho jsme přemýšleli, kdo bude nová spojka. Navrhl jsem, že to budu já, ale nesetkal jsem se s moc kladným přijetím. Stále tam jsou pochybnosti, zda jsem vhodný a zda mi můžou bezmezně věřit. Zvlášť potom, co jsem jim musel říct, jak jsem k téhle informaci přišel.
Yakei se ale v jeden moment postavil na moji stranu. Byl jsem překvapen. Hleděl jsem na něj a skoro zapomněl zavřít pusu. Přesto bylo něco na něm něco zvláštní. Začal se až moc vyptávat na Isaa. Chtěl o něm vědět všechno. Jak jsme ho našli, jak žije, jaký je, jak vypadá v lidské i vlčí podobě, dokonce ho zajímala i barva očí. Málem jsem na něj začal žárlit, protože těch otázek bylo až moc.
Ale Kaida, který si všiml mé nervozity, tuhle debatu nakonec utnul, abychom se konečně dobrali k tomu, kdo bude další spojka.
Nakonec se rozhodlo.
Kenji tam rozhodně nepůjde.
Ještě jsem se u Kaida trochu vyspal, protože jsme diskutovali skoro celou noc a pak druhý den dopoledne jsem se vracel domů. Yakei mi dal nové boty. Vysoké do půli lýtek, s hrubou podrážkou, tvořenou z několikrát přeložené pevné kůže. Byly podšité kožešinou z divokých koček a mohl jsem si je tkanicí pevně stáhnout tak, aby mi dobře seděly a nedostával se do nich sníh.
Byl jsem za to rád. Sněhu už totiž napadlo skoro po kolena.
Hodil jsem na sebe hrubý přehoz, omotal jsem si vlasy kolem krku, kde mě hřály a na to jsem si přehodil kapuci. Byl jsem na zimu dobře připraven. Když jsem utíkal z města, měl jsem oprávněný strach, že tahle zima bude moje poslední. Že ji nejspíš nepřežiju. Nemohl bych být stále ve vlčí podobě, a i kdyby ano, bez smečky bych asi brzy pošel.


Už jsem se také naučil říkat – můj domek, ne Saburův. I když na Saburu často vzpomínám a do konce života mu budu vděčný, že mě zachránil před jistou smrtí, přesto už tu není. Je to už můj domov a nejspíš bude napořád. Kdo ví, co by se muselo stát, aby tomu bylo jinak.
Šel jsem svižným krokem, abych byl brzy v teple ve svém domku. Nohy mi podkluzovaly na čerstvě napadeném sněhu, občas jsem se do něj zabořil, když jsem neopatrně došlápl. Nejraději bych se změnil ve vlka, bylo by to jednodušší, ale měl jsem s sebou zásoby a jako vlk bych to neunesl.
Byl jsem asi v polovině cesty, kde mě čekal nejtěžší úsek. Musel jsem zpomalit, protože bylo potřeba zdolat dva srázy. Nebyly velké, a za normálních podmínek, bych je sešel v pohodě, ale to, co jsem měl pod nohama, mi chůzi ztěžovalo. Často jsem musel přehazovat a upravovat vak, ve kterém jsem měl věci. Byl těžký a sklouzával mi z ramene.
Už jsem byl v polovině druhého srázu, když se mi vak opět sesunul a já ho na poslední chvíli zachytil. Ten pohyb a úkrok stranou pro mne však znamenal šlápnutí do prázdna.
Najednou jsem letěl dolů, a i když jsem se snažil zachytávat kořenů, bylo všechno mokré od sněhu a já se nedokázal udržet.
Sjížděl jsem po srázu dolů a vak mi přitom vypadl a sletěl někam pode mne. Ruce jsem měl dodřené, jak jsem se snažil brzdit ten pád a doufal jsem, že neskončím v potoce, který pode mnou tekl.
Zabolely mě kotníky, když jsem prudce dopadl na nohy. Zastavil jsem se na úzkém kamenitém břehu potoka. Myslel jsem, že mám vyhráno, ale v momentě, kdy jsem se zvedal, abych vyrovnal balanc, způsobený dopadem, podjela mi noha na tom mokrém kamení a já už jen stihl mávnout rukou do prázdna. Setrvačností jsem letěl dozadu. Zahlédl jsem jen jasné nebe, a pak mě pohltil chlad a tma…


Probrala mě strašná zima. Otevřel jsem oči, ale hned je zase zavřel, jak mě zabolely při pohledu na nebe. Ostré zimní slunce mě oslnilo a já měl pocit, jako by mi hlavou projel ostrý nůž. Přes tvář se mi přelévala ledová voda a já si v tu chvíli uvědomil, že ležím v potoce.
Znovu jsem otevřel opatrně oči, chvilku se rozkoukával a pak jsem se zapřel o ruce a pokusil se zvednout. Všechno mě bolelo a těžký přehoz jsem měl nasáklý vodou, stejně jako ostatní oblečení. Táhlo mě to stále dolů a já se nemohl ani posadit.
S námahou jsem si ho začal promrzlými prsty rozepínat. Každý dotek mi přiváděl stavy, kdy jsem si myslel, že mi prsty upadnou. Jako by se mi do nich zabodávaly tisíce ostrých ježčích bodlin.
Když jsem konečně rozmotal poslední tkanici, přehoz se svou váhou sám rozevřel a voda ho nadnášela na hladině jako lehounké peří.
Pomalu jsem vytáhl ruce z rukávů a s velkými obtížemi se posadil. Rozhlédl jsem se kolem sebe.
Vak s věcmi ležel kousek dál proti proudu, a ani voda s ním nehla, jak byl těžký. Já seděl kousek od břehu a jen moje nohy byly na suchu, přičemž od kolen jsem byl v té ledové vodě, která mi brala energii každým okamžikem víc a víc. Opatrně jsem přitáhl nohy k sobě, abych mohl vstát. I když boty byly v tuhle chvíli jediné, co zůstalo na suchu, neměl jsem jinou možnost, jak se z té vody dostat.
Zapřel jsem se o ruce a ty se mi podlomily. Byly promrzlé a ztuhlé, jako celé moje tělo. Třásl jsem se zimou a mokré vlasy omotané kolem krku mi začaly přimrzávat ke kůži.
Znovu jsem se zapřel o ruce…

Musím se z té vody dostat ven, jinak tu umrznu.

Nakonec jsem se po chvíli dostal na kolena a po čtyřech se vyplazil na ten úzký břeh. Seděl jsem, a i když jsem tou námahou rychle oddechoval, byl můj dech výrazně zkrácený a namáhavý, protože zima mě pohlcovala čím dál víc. Mokré oblečení mi přimrzávalo k tělu, které každým okamžikem tuhlo mrazem.
Snažil jsem se zapojit hlavu, i když mě neskutečně bolela. Sáhl jsem si na ní. Vzadu jsem měl velkou rozseknutou bouli. Krev mi z ní už netekla, protože ta mi tuhla v těle a co se přeci jen dostalo ven, to odplavila voda.
Musím něco udělat, musím se z toho dostat, nechci tu umřít, běželo mi neustále hlavou, když jsem se snažil trochu rozhýbat. Ale každý pohyb šel hodně ztěžka a hlava mě bolela čím dál víc, stejně jako celé tělo.
Pomalu jsem se dostával ze sevření toho ledového krunýře, který se na mě vytvořil za tu chvíli, co jsem seděl na břehu. Nejhorší bylo sundat kalhoty. Nohy jsem měl slabé a ještě se ozvala i bolest kotníků, jak jsem na ně tvrdě dopadl. Po delší chvíli jsem tam stál zcela nahý. Zima mě svírala, že jsem měl problémy se nadechnout, udělat krok, či pohnout rukou. Jen zuby mi drkotaly…
S obtížemi jsem vytáhl vak z vody, i když mi bylo jasné, že to bude marné. Všechno bylo nasáklé vodou a já ani neměl nic, abych si mohl rozdělat oheň.

Vždyť ani suché dřevo tu není…

Poslední naděje byla, obléct si vlčí kožich.
Netrvalo dlouho a stál jsem na břehu ve vlčí podobě. Ta proměna mi tentokrát působila velké problémy. Každé protáhnutí či zkrácení kostí, šlach a svalů mě nesmírně bolelo. Vysunutí každého drápu na rukách či nohách, bylo, jako by se kůží probíjely velké ostré jehlice, které Yakei používá na šití bot.
Ještě jednou jsem se rozhlédl kolem sebe.

Budu tu muset všechno nechat. Nedokážu nic z toho teď odnést.

Vydal jsem se na cestu domů. Potřeboval jsem být co nejdříve v teple. I když jsem měl na sobě vlčí kožich, cítil jsem, jak se mé tělo dostává do stavu, kdy za nějakou chvíli nebudu moct fungovat už ani jako vlk.
Nejhorší pro mne bylo, přemluvit se, znovu vstoupit do té ledové vody, abych mohl přebrodit řeku. Mrzly mi všechny čtyři tlapy a podkluzovaly na těch kluzkých namrzlých kamenech. Kožich mi mírně nasákl vodou, ale v momentě, kdy jsem se dostal na druhý břeh, jsem se ještě z posledních sil otřepal a co nejvíc vody se snažil ze sebe dostat dolů.
Cesta trvala dvakrát déle, než kdybych šel v lidské podobě. I přesto, že jsem trochu rozhýbal ztuhlé údy, zima mě stále svazovala čím dál víc. Jako vlk bych byl už dávno v teple mého domku, ale tentokrát to vázlo.
V jednu chvíli, byť jsem již nebyl daleko od svého obydlí, jsem se musel zastavit. Schoulil jsem se v opuštěné jeskyni do klubíčka, abych si mohl odpočinout. Nutil jsem se, abych neusnul, protože bych se nejspíš už nikdy nevzbudil.
Skoro za tmy jsem byl na dohled mého útočiště. Už jsem se ani nesnažil za sebou nenechávat stopy, protože ani na to jsem už neměl sílu. Z posledních sil jsem se doplazil ke dveřím, a na jejich prahu se změnil zpět v člověka.
Z očí mi vytryskly slzy, jak bolestivé to pro mne bylo, ale ve vlčí podobě, bych dveře neotevřel.
Silně jsem se třásl, když jsem vešel dovnitř. Jen jsem dveře zabouchl a šel rovnou k posteli.
Byla studená, stejně jako celý domek, ve kterém se tři dny netopilo.
Ale pro mne to znamenalo konečně odpočinek.
Zabalil jsem se do všech přehozů a přikrývek, které jsem našel a snažil se zahřát.
Klepal jsem se tak moc, že kdyby nebyla postel z těžkého dřeva a nestála pevně na zemi, nejspíš by se už se mnou stěhovala po místnosti.
S vědomím, že jsem konečně doma, se mi začaly zavírat oči. Už jsem se nedokázal udržet v bdělém stavu. I přesto, že mi byla stále zima, a já se už nedokázal změnit zpět ve vlka, jsem nakonec usnul.


Nevím, jak dlouho jsem spal. Jen hleděl před sebe do tmy, když jsem se konečně probral.
Nedokázal jsem se ani pohnout. Celé tělo jsem měl ztuhlé i přesto, že jsem se trochu zahřál ve všech těch dekách, které jsem na sobě měl. Když jsem se i přesto trochu pohnul, hned se mi pod deku vetřela nepříjemná vlezlá zima z prochladlého pokoje.

Celý domek je studený, a pokud nezatopím, nejspíš umrznu i tady.

Opatrně jsem se posadil a zamotal se do nejteplejší deky. Stoupnul jsem si a jen jsem syknul, jak mě došlápnutí na tu studenou podlahu zabolelo. Každý pohyb jsem dělal s velkým sebezapřením a trvalo mi strašně dlouho, než jsem se dobelhal k ohništi a naskládal dřevo na zatopení.
Bolest v mém těle se stále zvětšovala, a měl jsem pocit, jako by mi do hlavy někdo mlátil těžkým dubovým sochorem. Věci mi padaly z rukou a já se nedokázal udržet už ani na nohách, když jsem se skláněl u krbu a snažil se zapálit oheň.
Dosedl jsem na zadek a ze zoufalství mi začaly téct slzy po tváři. Hleděl jsem do černého krbu, kde nevyskočila ani jedna jiskřička, která by přinesla to očekávané životodárné teplo. Mírný třes, který mě stále provázel od momentu, co jsem se vzbudil, se začal stupňovat.
Byla mi zima, zachvátila mě zimnice, a přesto mi po těle stékal pot. Tělo jsem měl těžké, jako by bylo tvořeno z nejtvrdšího kamene, jako by bylo vytesáno do skály.
Sáhl jsem si na čelo…
Bylo tak horké, že přiložit k němu troud, okamžitě by vzplál.
Jako by mě v tu chvíli nadobro opustily všechny síly. Jen bolest celého roztřeseného těla jsem vnímal, když jsem se svezl na medvědí kožešinu, před vyhaslým krbem a všechno se kolem mě ztratilo.


Kdo ví, jak dlouho jsem byl mimo sebe. Vždy jsem se jen nakrátko probral, ale sotva jsem se pohnul, silná horečka mě poslala zpět do tmy. Nebyl jsem schopen ničeho. Ani se pohnout, natož abych se přesunul do postele. Jen ve chvílích, kdy jsem se aspoň trochu probral, jsem se rozhlédl kolem sebe, jako bych hledal někoho, kdo by mi pomohl a podvědomě se víc zamotal do deky, která však už byla silně propocená a ztrácelo pomalu smysl, abych ji na sobě měl.
Další probuzení z horečnatého spánku bylo zvláštní.
Měl jsem pocit, jako bych se nadnášel a pak dopadl na něco měkčího, než byla tvrdá podlaha. Při mém blouznění mi jen nakrátko problesklo hlavou, že tohle je jeden z dalších bláznivých snů a nejspíš už dlouho nebude trvat a já tady skončím svůj krátký život sám, bez pomoci.
V momentech, kdy jsem byl schopen vnímat vše kolem sebe, jsem si postupně začal uvědomovat, že už neležím na zemi. Byl jsem na posteli, přikrytý dekami a měl jsem obklad, který mi příjemně chladil rozpálené čelo.
V jednu chvíli jsem se probral natolik, že jsem byl schopen se udržet víc v bdělém stavu. Místnost byla zalitá denním světlem a taky mi konečně došlo, že je tu teplo. Nastražil jsem uši, ke kterým se donesl zvuk praskajícího dřeva z roztopeného krbu.
Tohle zjištění mě okamžitě zvedlo do sedu, jakmile jsem si to uvědomil.

Co se stalo? Kdo tu je? Nevzpomínám si, že bych zatopil.

Neměl jsem sílu pohnout ani prstem, natož rozdělat oheň, či přelézt do postele, nebo si udělat obklad, který se mi při tom pohybu svezl na oči. Dopadl mi na klín, když jsem se posadil a já se neubránil syknutí, jak mě všechno zabolelo. Měl jsem pocit, jako by mi někdo rval páteř z těla, jako by mi někdo chtěl utrhat všechny údy. Přesto jsem však na posteli seděl skrčený, s rukama svěšenýma podél těla a rozhlížel se kolem sebe, abych zjistil, co se vlastně stalo.
Podíval jsem se ke krbu, kde opravdu hořel oheň a nad ním byl zavěšený kotlík, ve kterém se podle syčivého zvuku, vařila voda. Opatrně jsem otočil hlavu nalevo a můj pohled padl na stoličku, která nebyla na svém místě u stolu, ale byla přisunutá k posteli. Na ní stálo vědro, přes jehož okraj viselo několik složených hader, stejných jako ta, co mi teď ležela v klíně.
Na stole byla konvice, ze které až ke mně přicházela vůně odvaru z bylin. Ale v tuhle chvíli jsem neměl sílu ani čichem zjišťovat, z čeho je odvar uvařený. Na talíři byl nakrojený kus masa a vedle něj napůl snězená skýva chleba.
Každé pootočení hlavou, kdy jsem zjišťoval, co se kolem mě děje, mě stálo hodně úsilí. Páteř mě bolela tak silně, že i tenhle pohyb mi dělal problémy a měl jsem pocit, že se mi krk zlomí.
Ale ať už jsem se rozhlížel, jak jsem chtěl, neviděl jsem tu nikoho. Byl jsem sám.
Nechápal jsem to.

Že bych i v tom stavu blouznění přeci jen našel sílu a tohle všechno jsem udělal? Rozdělal oheň, uvařil bylinný odvar, udělal si obklady… Že bych to byl všechno dokázal a přitom si nic z toho nepamatoval?
Nemožné… Tohle by nezvládl nikdo. Ne ve stavu, v jakém jsem byl. Vždyť i teď mám problém zvednout ruku, abych ten mokrý obklad, co mi stále ležel na klíně, sundal dolů, aby nepromáčel deku.
Tak, co se tu děje? Kdo tu přišel? Kdo je tu?

Chtěl jsem zavolat, ale ani hlas mě neposlouchal. Jen jsem zachrčel a silná bolest v krku mě opět umlčela.
Ta chvíle, po kterou jsem se nechápavě rozhlížel kolem sebe, mě unavila natolik, že jsem se pomalu ukládal zpět do postele. Skoro jsem už ležel, když se náhle zvenku ozvaly kroky. Na malé dřevěné verandě se ozvalo několikeré zadupání, jako by ze sebe někdo střepával sníh.
I přes bolest, která opět projela mým tělem, jsem se prudce posadil. Začal jsem rychle oddechovat, jak jsem s napětím čekal, jaký návštěvník vejde dovnitř. Jen jsem se ohlédl, kde mám meč, ale stejně bych nebyl schopen slézt z postele, natož ho vzít do rukou a bránit se.
Na hlavě jsem měl vztyčené vlčí uši a vykukující špička mého vlčího ocasu, se nervózně třásla.
Dveře se pomalu otevíraly.
Dovnitř se vetřel mráz, přicházející z venku s osobou, která se v nich objevila.
Vysoká postava, zahalená v kožešinovém přehozu s kapucí, kompletně zastínila výhled ven, když se otočila, aby dveře opět zvřela. Na zem dopadla hromada dříví a já se jen díval na ta záda, z kterých pomalu sklouzával ten hrubý přehoz. Vzal ho do rukou a několikrát s ním zatřepal, aby na něm nezůstala ani trocha sněhu.
Skoro jsem nedýchal, když se otočil čelem ke mně. S očima do široka otevřenýma jsem se díval na toho, kdo také zmrznul uprostřed pohybu. Přehoz mu vypadnul z ruky a on se na mě usmál.
Já jen němě pohyboval rty, které tak moc chtěly vyslovit to jméno.
„Probral ses,“ vydechl s úlevou a vykročil ke mně. Došel k posteli a přisedl si na kraj. Položil mi svou velkou ruku na hlavu, pohladil mě po vlasech a pak mě k sobě přitiskl.
„Isao,“ konečně jsem zašeptal se slzami v očích.
A jako by všechna bolest, vyslovením jeho jména najednou zmizela, pevně jsem ho objal.

______________________________________________________________

moje písmenka pěkně všechny pohromadě Smile Smile
topbee-yaoibox

Dodatek autora:: 

Nemám ráda sníh. A zřejmě ani Tame ho moc milovat nebude. Proč? Čítejte a uvidíte. Smile

5
Průměr: 5 (2 hlasy)