Vyhnanec - 20

„Klid, Kenji,“ položil jsem na něj ruku, abych ho uklidnil.
Slyšel jsem, jak začal rychle oddechovat, a bylo mi jasné, že v tuhle chvíli dostal nefalšovaný strach ze svého otce.
„Co se děje?“ postavil jsem se, aby se Kaida nevrhnul hned na svého syna a nevymlátil z něj duši.
Rozhodně nepotřeboval další zranění, když to, co má, je čerstvé a nezahojené.
„Proč tady všichni jste?“ rozhlédl jsem se po místnosti, když dovnitř vešli ještě další tři vlci.
Při návštěvě ve vesnici vyhnanců jsem měl čest spatřit jen malou hrstku z nich. Byly to pro mne nové tváře a upřímně, měl jsem trochu obavy, protože jsem je neznal.
Ale vypadalo to, jako by měl Kaida všechno pod kontrolou. Nikdo z nich neřekl jediné slovo, dokud on nedal svolení.
Byl vidět jejich respekt k němu, i když polovina měla pohled zabijáků. Potkat je někde na opuštěném místě, nejspíš bych dostal strach o svůj život. Klidně bych je s jejich vizáží mohl přirovnat k divokým vlkům. Stejný pohled jako mají oni. Nedivím se, že takoví mezi vyhnanci jsou. Nejspíš byl k tomu vážný důvod…
I když…
Po tom, co jsem věděl a co jsem se dozvěděl i později, začínal jsem pochybovat o tom, že hodně z nich bylo vyhnáno právě proto, že by něco provedli.

Všechno jsou to jen lži a úmysly se zbavit nepohodlných vlků. Takových, kteří by mohli zvrátit dlouho a dobře plánované napadení našeho krále.

Kaida neodpověděl na mou otázku a jen se s velmi přísným pohledem přiblížil až k nám.
„Uhni, Tame,“ nesmlouvavě mě odstrčil, až jsem klopýtnul a na poslední chvíli mě zachytil jeden z vlků, abych neskončil na zemi.
„Tati, já…“ začal mluvit Kenji, ale vzápětí zmlknul, když nevěděl jak dál. Sklonil hlavu a bál se na svého otce pohlédnout.
„Dívej se mi do očí, když se mnou chceš mluvit!“ chytil ho Kaida za bradu a zvedl mu hlavu.
Viděl jsem na Kenjim, jak trpí bolestmi, jak se chtěl chytnout v místě zranění. Ale jeho ruka jen cukla a zůstala ležet na jeho nohách.
„Mrzí mě to, vím, že jsem udělal chybu,“ jeho strach byl znatelný i v hlase. I když měl tendenci se podívat i po ostatních, nakonec se držel a neuhnul přísnému pohledu svého otce. Přísahal bych, že se mu oči zaleskly slzami.
V místnosti bylo naprosté ticho. Nikdo si nedovolil říct jediné slovo, a když jsem chtěl k nim přikročit, ten vlk mě strhnul zpátky a posunkem mi naznačil, že nemám právo se do toho míchat.
„Kenji je zraněný, Kaido. Nech ho, prosím,“ promluvil jsem nakonec, ale hned na to jsem si vysloužil kopanec a skončil jsem na zemi na kolenou. Silná ruka mi svírala rameno a já se v tu chvíli cítil jak nějaký trestanec.
„Měli ho zabít!“ křikl na mě Kaida, aniž by se přestal dívat Kenjimu do očí. „Nepotřebuji syna, který neumí poslouchat dobře míněné rady!“
Jeho hlas byl hrubý, přísný a nesmlouvavý. Přesto jsem v něm cítil dozvuky prožitého strachu.
Zvedl jsem hlavu a podíval se na Kenjiho. Ač se snažil, jak chtěl, v tuhle chvíli už mu po Kaidových slovech tekly slzy po tváři a nesnažil se je ani nijak skrýt.
Počítal jsem s tím, že to Kenjimu neprojde jen tak, ale netušil jsem, že k tomu dojde tak brzy.
Pohledem jsem sjel na jeho břicho, kde mu skrz obvaz začala prosakovat krev.
„Kaido, pusť ho,“ promluvil jsem i já nesmlouvavým hlasem.
Opravdu riskoval, že Kenjimu ještě víc ublíží.
„Do toho se ty nemíchej!“ prudce se na mě otočil.
Vzápětí se rozmáchl a silně udeřil Kenjiho do tváře. Ten se jen na poslední chvíli zapřel o ruku, aby nenaletěl na stěnu vedle postele.
„Kaido!“ vykřikl jsem, když jsem viděl, jak se rudý flek na obvazech zvětšuje a on se přitom napřahuje k další ráně.
Kenji se znovu posadil a jen pokorně sklonil hlavu.
„Nech ho, je vážně zraněný, klidně ho můžeš zmlátit, až se uzdraví!“ zakřičel jsem na něj znovu a chtěl se zvednout a jít k nim.
Jenže ten vlk, co za mnou stál, mě znovu strhnul k zemi.
Ale já to už nehodlal tolerovat. Nejsem trestanec, aby tak se mnou jednal. Před tím jsem utekl z města a nemíním se takovému jednání podřídit. A taky… Kenjiho stav se opravdu může zhoršit. Kaida by si pak do smrti mohl vyčítat, pokud by se mu teď, díky jeho zlosti, stalo něco vážného.
Další rána dopadla na Kenjiho tvář a on jen dolehl na postel a začal ztěžka dýchat.
„Tak dost!“ vykřikl jsem tak nahlas, že jsem málem ohlušil sám sebe.
Vlk, který stál za mnou, odletěl kus dozadu a vzal sebou dalšího, který stál opodál.
Se zamračeným pohledem, který jasné říkal, že tohle míním vážně udělat, jsem se zvedl ze země, a mé ruce byly obalené modrou září, silnější, než předtím, když jsem léčil Kenjiho.
Slyšel jsem, jak hned všichni, co byli v místnosti, tasili meče.
„Vážně to chceš udělat?“ ozval se najednou klidný Yakaeiho hlas ode dveří. „Něco jsem ti říkal, když jsem odcházel, zřejmě sis to nevzal k srdci,“ vešel dovnitř a gestem zastavil všechny, kteří už byli připraveni na mě zaútočit. Máchl rukou kolem sebe, abych se podíval, co jsem způsobil.
Vlk, kterého jsem od sebe odhodil, vstával otřesený ze země a po oblečení mu ještě sem tam přeskočily modré jiskřičky.
„Nedovolím, aby se mnou takhle jednal někdo, kdo je na stejné úrovni, Yakei,“ zavrčel jsem a mávl jsem rukou k tomu vlkovi, který už zvedal ze země meč s úmyslem mi vrátit můj útok.
„Odložte meče!“ okřikl je všechny Yakei.
Sice s mírnou nevolí, přesto poslechli a meče schovali.
„Odejděte!“ ozval se náhle Kaidův hlas. „Počkejte venku. O tomhle pomlčíte,“ ukázal ještě na mě.
Všichni, kromě Yakei, mírně sklonili hlavu na souhlas a pak se sebrali a vyšli ven.
„Buď rád, že jsem tě nezabil, Tame,“ sedl si Kaida ke svému synovi a začal mu opatrně odmotávat obvazy.
„Nezaútočil bych na tebe, ale nedovolím, abys svému synovi ještě víc ubližoval. Můžeš být rád, že přežil.“
Nevím proč, ale najednou jsem byl pln odhodlání. Mluvil jsem s ním přímo a bez jediného zaváhání v hlase.
Yakei zavřel dveře a popošel ke mně.
„Říkal jsem ti, že to nemáš tak lehkomyslně používat,“ chytl mě beze strachu za ruce, i když pořád jemně zářily.
„Jsi stejný jako Romel,“ pousmál se konečně Kaida. „Je ti jedno, co bude s tebou, když chráníš jiné.“
Na zemi se kupily zakrvácené plátna, které sundal svému synovi, aby se podíval na jeho zranění.
„Pusť mě k němu,“ došel jsem k posteli a čekal, zda to Kaida udělá.
„Bál jsem se o tebe, už nikdy nic takového neuděláš, rozumíš?“ pohladil Kenjiho po vlasech a pak vstal.
Zatím, co se on šel nahřát ke krbu a zamyšleně hleděl do ohně, já si přisedl na postel a začal Kenjiho kontrolovat. Naštěstí se mu jen ta největší rána mírně otevřela, a zastavit krvácení by neměl být problém.
„Yakei, potřebuji…“
„Vím,“ přerušil mě Yakei a šel pro horkou vodu, která se nahřívala nad ohněm. Postavil ji na stůl a začal do ní vhazovat ty samé byliny, jaké jsem použil, když jsem je ošetřoval poprvé.
Podíval jsem se na Kenjiho, který už se s bolestmi nadechoval, když chtěl něco říct.
„Nemluv,“ zastavil jsem ho. „Vysiluje tě to. Říkal jsem ti, že se to stane. Nesmíš se divit, tvůj otec měl o tebe strach,“ mluvil jsem na něj tiše a svou mocí jsem mu zatím aspoň trochu ošetřoval ránu, dokud nebude připravený odvar na omytí a na další obklady.
Kaida se jen pootočil a pozoroval nás.
V místnosti zavládlo ticho. Jen z venku byly slyšet hlasy a po chvíli i zapraskání hořícího dřeva, jak si vlci venku rozdělali oheň, aby se zahřáli a udělali něco k jídlu.

„Proč tu jste?“ zeptal jsem se, když delší dobu nikdo nic neřekl.
Přikládal jsem Kenjimu nové obklady a s pomocí Yakei ho opatrně ovázal.
„Je to snad jasné, ne?“ podíval se na mně a pak na Kenjiho.
„Není to jen tím, že jste sem přišli kvůli Kenjimu. Kvůli tomu se sem netahá celá smečka. Zůstal vůbec někdo ve vesnici?“
„Tame,“ zavrčel za mnou Kaida, který se usadil na postel vedle Kenjiho, když jsme byli s jeho ošetřením hotovi. „Pochybuješ snad o nějakém mém rozhodnutí?“
Hodil jsem zakrvácené hadry do vědra se studenou vodou, aby krev z nich pustila, než je potom přeperu mýdlem. Zavěsil jsem nad oheň menší kotlík, ve kterém ještě byla polévka.
„Nepochybuji, ale-“
„Vesnice je prázdná. Ti, co nejsou tady, se šli skrýt do jeskyní v horách,“ přerušil mě Yakei. „Když jsem byl na cestě do vesnice, asi v polovině cesty jsem se setkal s Kaidou a ostatními vlky. Včera se totiž vrátila Mei z města a donesla zprávy hodně podobné těm, které nám tu řekl Isao a těm, co jsem se dozvěděl od toho divokého vlka. Věci se daly do pohybu, Tame. Už po cestě jsme narazili na divoké vlky, kteří chtěli zaútočit na vesnici. Nebylo jich mnoho, ale stačilo by to na to, aby způsobili zmatek, kdyby se do vesnice dostali. Nemusím ti říkat, jak dopadli.“
Podíval jsem se na něj a pak bezděčně k oknu, jako bych přes ty zavřené okenice chtěl vidět všechny ty vlky, co sem přišli s Kaidou.
„Mei? Kdo je to?“ zeptal jsem se, protože to jméno mě zaujalo a měl jsem pocit, že jsem ho už někde slyšel.
Odstavil jsem horkou polévku z ohně, nabral jsem do jedné misky a podal ji Kaidovi, který hned začal krmit Kenjiho. Ten doposud neřekl ani slovo, vědom si toho, že mu to v jeho pozici nepřísluší. Zvlášť, když rozčílil svého otce a věděl, že udělal chybu.
„Naše léčitelka. Jako jediná má povolený přístup do města,“ vložil se do hovoru Kaida. „Musíme do města. Ty půjdeš s námi.“
„Já? Ale, musím se postarat o Kenjiho. Nemůže tu zůstat sám,“ nesouhlasil jsem.
„Mei je na cestě sem, postará se o něj. Má sice taky jít do města, ale v tomhle případě…“ na moment se odmlčel a pohlédl na zranění svého syna. „Jak dorazí, odcházíme. Ty si ještě aspoň trochu odpočiň a pořádně se najez, ať máš sílu na cestu.“
Chtěl jsem protestovat, ale jeho nesmlouvavý pohled a Yakeiho pevná ruka, která mi stiskla rameno a zarazila mě na stoličku, mě umlčely. Přede mnou přistála miska plná polévky a kus chleba.
„Najez se,“ usadil se Yakei na druhé straně stolu a také si nabral. „Potřebujeme, abys s námi šel. Je to i ve tvém zájmu.“
Udiveně jsem na něj pohlédl, ale vzápětí mi to došlo, aniž by musel něco říct.

Pravda, jsem jedním z těch, co nedávno byli z města vyhnáni, a vím toho tolik, že bych okamžitě mohl poslat velitele stráže na smrt. A taky… Ať už to všechno dopadne jakkoliv, budu rád, když uvidím Isaa. Nemůžu zapřít, že od té chvíle, kdy jsem se dozvěděl, co je vlastně zač, mám o něj strach. Zvlášť teď, když vím, co se chystá.

Po chvíli si ke stolu přisedl i Kaida, aby se také najedl. Podle toho, jak se cpal, nejspíš toho za poslední dva dny moc nesnědl. Ani jsem se mu nedivil. Měl strach o svého syna a netušil, jestli ho ještě někdy uvidí živého. Tohle opravdu jednomu vezme chuť k jídlu. A navíc má zodpovědnost za velkou smečku vlků.
I když vyhnanci, pořád jsou to vlci, a oni ho poslouchají a věří mu. Ve vesnici žijí nejen tihle vlci, co teď obsadili palouček před domkem, ale i spousta žen a dokonce i dětí. A ti, co nebyli tady, se teď museli jít ukrýt do jeskyní. Jen jsem doufal, že mají vše potřebné, aby nestrádali a vydrželi tam pár dní, dokud se Kaida nevrátí.
Raději spát na tvrdé kamenité zemi, než být zabit v místě, kde by se měl člověk cítit bezpečně.
Na chvíli jsem si lehl vedle Kenjiho, když Kaida a Yakei popíjeli meduňkový čaj, a tiše spolu rozmlouvali. Občas jeden nebo druhý vyšli ven, aby zkontrolovali ostatní a hned se zase vrátili a pokračovali v hovoru.
Když jsem se trochu prospal, vstal jsem a začal si chystat věci na cestu. Kenji nás všechny jen tiše pozoroval a bylo vidět, jak ho mrzí, že je v tomhle stavu a nemůže jít s námi. Ale Kaida by ho stejně nepustil. Nejspíš by už byl někde v jeskyni a pomáhal ženám a starším připravit místo na delší pobyt.
Právě jsem si zavazoval menší vak, ve kterém jsem měl věci potřebné na tuhle cestu, když náhle Kaida i Yakei zbystřili.
Zvedl jsem hlavu a mé vlčí uši, které se mi v ten moment objevily na hlavě, se natáčely po tom ruchu, který vznikl.
Náhle venku všichni ztichli a Kaida a Yakei vyskočili na nohy a vyběhli rychle ven.
A pak jsem to uslyšel.
Vlčí vytí, které se neslo až k nám…
Vyběhl jsem za nimi a zaposlouchal se stejně jako všichni ostatní.
Byla to zpráva. Žádost o pomoc… Věci šly rychleji, než jsme předpokládali.
Po chvíli vytí ustalo a jeden z vlků pohlédl na Kaidu, který mu jen pokynul rukou. Ten vyběhl na nejbližší pahorek a během okamžiku se vzduchem nesla odpověď.
Na to se odpojila skupina pěti vlků, která vzápětí zmizela mezi stromy. Bylo vidět, že ač jsou to vyvrhelové, jsou dobře sehraní a každý hned ví, co má dělat.
„Uhasit oheň! Okamžitě připravit na cestu! Taro, zůstaneš tady, dokud sem nepřijde Mei. Řekneš ji, co je potřeba, a pak se hned vydáš za námi!“
Urostlý vlk jen přikývl a pak se s ostatními pustil do práce, aby se skupina mohla co nejdříve vydat na cestu.
Teprve teď jsem se pořádně rozhlédl po všech, co byli venku.
Nevěřil jsem vlastním očím.
Nepočítal jsem s tím, že u vyhnanců žije tak početná skupina. Jako by palouček obsadila polovina městské stráže. Minimálně.
„Připrav se na cestu, Tame,“ probral mě z mého udiveného zírání Kaidův hlas, když kolem mne procházel dovnitř.
Rychle jsem vešel a zavřel, aby Kenjimu neprochladl domek a jeho nestřepla zima, která by u něj mohla vyvolat horečku.
„Musím ještě připravit Kenjimu obklady,“ zamířil jsem rovnou pro věci.
„Na to není čas, o to se už postará Mei. Je zkušená léčitelka a spoustu věcí si nese s sebou. Je jen starší a pomalejší,“ zastavil mě Yakei, který už taky vešel dovnitř a začal se rychle oblékat. „Nemohli jsme na ni čekat, protože jsme tu potřebovali být co nejdříve. Zanechali jsme s Kenjim spoustu stop, když jsem ho sem táhnul a nevěděli jsme, jestli se po nich někdo vydá nebo ne. Nemohli jsme riskovat. Proto jde Mei pozadu ještě s dvěma vlky, kteří ji chrání a nesou sem dost zásob. Tak nemusíš mít strach,“ připásal si meč a přehodil přes sebe kožešinový přehoz.
„Pohni si, Tame,“ řekl o něco hlasitěji Kaida. „Nemáme čas! Tyhle věci tu nech, zdržovalo by nás to a nejsi dost silný, abys sebou ještě táhnul pytel. Jídla máme dostatek.“
Po těch slovech se ještě na chvíli posadil ke Kenjimu. Naklonil se k němu a něco mu šeptem sděloval.
Automaticky jsme já i Yakei schovali vlčí uši, protože ta slova nebyla určená pro nás.
Ale pro Kenjiho a Kaidu to bylo hodně důležité.
Rychle jsem si namotal onuce a zašněroval boty. Naštěstí je voda nezničila a ony už dávno proschly. Když jsem si bral meč, opřený vedle postele, zahlédl jsem Kaidův ustaraný pohled, a jak stiskl Kenjimu ruku. Ten mu stisk opětoval a jen mlčky přikyvoval.
„Jdeme,“ vstal Kaida po chvíli a zamířil ke dveřím.
Já se ještě na moment naklonil ke Kenjimu.
„Musíš ležet. Ať tě ani nenapadne vstávat z postele, pokud ti nepůjde o život. Jinak tě potom nezmlátí tvůj otec, ale já. Rozuměl jsi?“ promluvil jsem na něj přísně, ale s úsměvem.
„Tame,“ zachytil mě ještě za ruku a přitáhl si mě k sobě, když jsem se už chtěl narovnat. „Vyřiď Mareo… no…“ najednou zčervenal a uhnul pohledem.
Usmál jsem se.

Pořád je to mládě. Horlivý, prchlivý a stydlivý.

„Že se ti po něm stýská a že ho miluješ. Tohle jsi chtěl říct?“
Jen malinko přikývl a ještě víc zčervenal.
„Za lásku se nemusíš stydět. Jen se kvůli ní nenech zabít. Co by si ten druhý bez tebe počal?“ zašeptal jsem ještě těsně u jeho ucha, a pak se už jen rozloučil mávnutím ruky a vyšel ven za ostatními.

Kaida s Yakeiem stáli uprostřed té početné skupiny, kdy všichni už netrpělivě přešlapovali z místa na místo a vyčkávali, kdy dostanou povel jít. Kaida na mě mávnul rukou, abych šel k němu.
Krátce hvízdl, aby si vynutil pozornost všech a ukázal na mě.
„Tohle je Tame!“ promluvil silným hlasem, který se ozvěnou nesl do okolních lesů. „Je mezi námi teprve chvíli, a většina z vás ho nezná. Dobře si jeho pach zapamatujte. Je to velice zkušený léčitel, na stejné úrovni jako je Mei, a je pro nás velice důležitý. Nejeden z vás ještě bude rád, že jde s námi. Ať u něj uvidíte cokoli, bude to vaším tajemstvím. Nikdo z vás proti němu nezvedne meč. Je vám to jasné?!“
Zůstal jsem v šoku stát a jen se opatrně rozhlížel po ostatních. Viděl jsem, jak někteří větří, jiní si mě prohlížejí víc, než by se mi líbilo, ale nebylo zbytí. Opravdu jsem znal jen malinkou hrstku z těch, co tady byli. Abych skryl svou nervozitu, začal jsem si raději splétat cop, který jsem pak stáhl do pevného uzlu, aby mi při cestě nepřekážel.
„Ještě jedna věc!“ ozval se náhle Yakei a všichni zaměřili zrak na něj. „Ve městě žije sněžný vlk, je to jeden ze strážců. Jmenuje se Isao a má černé vlasy a černé oči. Pokud na něj narazíte, ručíte mi vlastní hlavou, že se mu nic nestane. Nikdo z vás na něj nezaútočí, a pokud by byl v ohrožení, pomůžete mu!“
Jen co tohle dořekl, mezi vlky to zašumělo překvapením.
„Je to pro nás velice důležitá osoba, která dost věcí vyjasní a je schopna promluvit s jejich králem!“ dodal ještě na vysvětlenou, ale pravý důvod si nechal pro sebe.
Já i Kaida jsme se tvářili, jako by to byla normální věc, ale přitom jsme oba věděli, jaký pravý důvod je pro tohle opatření.
Co kdyby se v zápalu boje na Isaa vrhnul někdo z vyhnanců? Podle zpráv, co se k nám dostalo naléhavým vytím předvoje, který byl vyslán před touhle skupinou, se na město žene dost silná smečka divokých vlků a k nim se přidala i početná skupina sněžných vlků.


Kaida ještě krátce promluvil s vlkem, který tu měl zůstat a pak už dal povel k odchodu.
Napětí a vzrušení z toho, co nás čekalo, bylo přímo hmatatelné. Šli jsme rychlým krokem a jen občas někdo s někým prohodil pár slov.
Určitě by bylo lepší a rychlejší, kdybychom běželi po čtyřech, ale bránily tomu dvě věci.
Všichni potřebovali být ozbrojeni a hlavně oblečeni. Nebylo léto, abychom mohli vzít meč do zubů a pak se jen změnit a bojovat. Byla dost velká zima a mráz tvořil na našich zpocených tvářích ledové krupky.
Kdo by nebyl dobře oblečený, mohl by na to doplatit.
Čím víc jsme se blížili k městu, tím víc mráz polevoval. Sestupovali jsme z hor do nížiny a museli jsme být opatrnější. Po nějaké době už nikdo neřekl ani slovo a všichni do jednoho bedlivě sledovali okolí, a při jakémkoli náznaku něčeho podezřelého jsme zpozorněli.
Okamžitě se vždy vytvořila obranná linie, ale prozatím na nás nikdo neútočil. Nejspíš mají divocí vlci jen jeden cíl. Napadnout město a zabít krále. Nic jiného je nezajímalo.
Když se skoro smrákalo, na moment jsme zastavili, abychom si odpočinuli. Spojil se s námi i poslední z pěti vlků, kteří běželi napřed a postupně podávali Kaidovi zprávy.
Byl jsem za to rád. Pořád jsem nebyl zcela zdráv, a tomu odpovídala i moje rychlost. Smečka vlků se vždy přizpůsobovala tomu nejpomalejšímu, který šel vždy vpředu. A já je nechtěl zdržovat.
Seděli jsme různě pod stromy, odpočívali a snažili se nabrat sílu. Někteří jedli, někteří jen seděli, či postávali. Nemohli jsme si rozdělat oheň. Zdrželo by nás to a taky jsme už byli blízko města a mohl by nás prozradit.
Kaida rozdával povely. Jakmile se přiblížíme na dohled města, nebude čas ani prostor pro vymýšlení strategie. Museli jsme být připraveni, než se tam dostaneme.
Když jsme se po krátkém odpočinku začali zvedat na další cestu, přesunul jsem se na konec skupiny a zastavil se u Kaidy. Jako správný alfa šel vždy jako poslední a svými bystrými smysly kontroloval okolí.
„Vyrážíme, Tame, už jsem řekl vše, co bylo potřeba,“ pokynul mi rukou, abych nezdržoval a šel.
„Zdržuji vás, už jste mohli být u města. Nechte mě tu, dojdu tam i sám,“ navrhnul jsem mu, když jsem se před ním zastavil.
„V žádném případě,“ okamžitě odmítl.
„Ale jsem pomalý. Nech mě aspoň změnit ve vlka, někdo mi vezme věci,“ zkoušel jsem to dál. „Vidím, jak jsou někteří nervózní, že nemůžou jít rychleji,“ mávl jsem rukou za sebe.
Kaida jen na okamžik pohlédl tím směrem.
„V žádném případě,“ znovu zamítl mou žádost. „Nic takového. Co když nás někdo napadne? Myslíš si, že se někdo bude chtít ještě starat o tvé věci? Všichni jsou připraveni k boji.“
„Ale když…“
„Jediné čím zdržuješ, jsou tyhle zbytečné řeči, Tame. Uvědom si, že jsme tady taky vůbec nemuseli být. Mohli jsme být klidně ve vesnici a kašlat na všechno. A přesto tu jsme. Takže už je jedno jestli dojdeme teď, nebo o pár chvil později. A navíc,“ položil mi ruku na rameno a přátelsky se na mě podíval. „Nejsi zas tak pomalý. Jsou tu i jiní, co jdou stejně rychle jako ty a tebe potřebujeme v plné síle a ne, aby ses nejdříve složitě oblékal a pak mohl teprve fungovat. Nemůžeš si dovolit být v tomhle mrazu jen v lehké košili a bos. Zvlášť teď, když ještě nejsi plně při síle. Mohl bys znovu ochořet. “
Musel jsem uznat, že má Kaida pravdu. Taky jsme tu nemuseli být. Ale nikdo z nás, co jsme tu byli, nechtěl dovolit, aby divocí vlci ovládli jakékoliv město. Zvlášť, když měli podporu krále sněžných vlků.
„Víš, co máš dělat, Tame, a proto potřebujeme, abys tam byl mezi prvními. Je to i ve tvém zájmu,“ podíval se na mě ještě Kaida s lehkým úsměvem, a pak mi už jen pokynul, abych se přesunul na své místo.
Rozhlédl se po ostatních a dal povel k odchodu.
Když jsem procházel mezi vlky na začátek celé skupiny, necítil jsem se moc dobře. Opravdu jsem měl pocit, že je zdržuji. Ale několikeré poplácání po zádech, či po ramenou mě nakonec uklidnilo.
Cítil jsem podporu i ostatních vlků, i když jsem z toho měl obavy. Ještě jsem se ohlédl po Kaidovi.
Ten se na mě jen usmál, jako by říkal: „Vidíš, máš zbytečné obavy.“

Vydali jsme se na poslední úsek cesty. I přesto, že jsme spěchali, museli jsme zpomalit. Ne kvůli mně nebo komukoliv jinému, ale proto, že jsme museli být opatrnější. Ve vzduchu už bylo cítit hodně různých pachů a na zemi se objevovalo čím dál více stop. Byli jsme blízko města.
Stačilo už jen přejít les a měli bychom ho před sebou jak na dlani.
Šli jsme tiše a obezřetně, což pro tak početnou skupinu byl skoro nadlidský výkon. Ale zvládali jsme to jako dobře vycvičená stráž.
Byli jsme už skoro u konce lesa, když jsem se zastavil a za mnou všichni ostatní.
Podíval jsem se k nebi a zvětřil. Otočil jsem se dozadu. Všichni do jednoho stáli, větřili stejně jako já, a dívali se nahoru mezi stromy.
Kouř…
Černý štiplavý kouř se nesl vzduchem a zaútočil na naše nosy. Mezi stromy jsme viděli rudé záblesky ohně.
Cítili jsme krev…
Jdeme pozdě…

„Všichni víte, co máte dělat!“ křikl Kaida a už se nesnažil ani být opatrný.
Téměř okamžitě se všichni rozběhli k městu, jak nejrychleji mohli. Roztáhli se po celé délce, rozdělili se do různých skupin a už po cestě vytahovali meče, připraveni zaútočit hned, jakmile vyběhnou na otevřené prostranství.
Byli tu… Obrovský počet divokých vlků.
Vyběhli jsme z lesa.
Viděli jsme to…
Boj, který se odehrával ve vesnici a na okraji města.
Křik, vytí, štěkot vlků, břinkot mečů, jak o sebe narážely v urputném boji. Oheň, který zachvátil část domů ve vesnici…
Na moment jsem otřeseně zůstal stát a jen se díval na tu hrůzu. Ať už jsem byl vyhnán nebo ne, pořád to byl můj domov. Místo, kde jsem měl rodinu, místo, kde mám přátele…
Jen jsem sevřel jílec Saburova meče, až mi zapraskaly klouby.
Okamžitě jsem zapomněl na svou slabost. Krev se mi rozproudila v těle tak rychle, že jsem slyšel i rychlý a silný tlukot mého srdce. Vše ve mně začalo vřít tak moc, že jsem se musel držet, abych nezačal celý modře zářit.
Měl jsem neskutečný vztek.
Opravdu zaútočili na můj domov.
„Jdeme, Tame“ proletěl kolem mne Yakei a já se konečně vzpamatoval.
Maje na paměti jaký je můj úkol, rozběhl jsem se za ním, i když jsem měl chuť zabít prvního vlka, který by se mi dostal do cesty. Ostatní, včetně Kaidy, už vbíhali na různých místech do vesnice a během okamžiku zvuk boje zesílil.
Snažil jsem se nedívat na to běsnění kolem sebe.
Před sebou jsem měl jasný cíl.
Předběhl jsem Yakei, abych byl první. Vybral jsem tu nejkratší cestu, abychom mohli proběhnout nepozorovaně, a v závěsu za námi běželo dalších pět vlků, kteří měli za úkol pomoct nám dostat se až do města na zámek. Co nejdříve…
Ke králi… K Isaovi…