Vyhnanec - 22

„Tame…“
Někdo mě volá, ale nikoho nevidím. Kolem mne je jen neproniknutelná tma. Jen mé jméno se v té nicotě ozývá a vrací se ozvěnou zpět.
„Tame…“
Nechci se probudit. Chci tu zůstat. Je mi tu dobře. Nic mně nebolí...
„Tame!“
Proč mě nenechají? Přináším druhým jen neštěstí… Nechte mě tady…
„Tame!“
Slyším tě… Tak známý hlas... Když na mě promlouvá, hřeje mě každé slovo… Komu patří? Kdo to je, kdo mě nenechá spát?
„Tame, prober se prosím…“
Ten hlas zní tak naléhavě…

Pomalu jsem otvíral oči. Škvírkami jsem se díval před sebe, ale opět jsem viděl jen černo.
Ale tohle černo bylo jiné. Hřejivé, ale… Lesklo se…
Díval jsem se do černých očí, zalitými slzami, které dopadaly na mou tvář.

Ty oči tak dobře znám…

„Isao,“ nepatrně jsem pohnul rty a sotva slyšitelně vyslovil jméno vlka, kterého miluji nade vše.
„Vydrž, Tame,“ pohladil mě po tváři roztřesenou rukou. „Pomoc tu bude hned,“ sklonil se ke mně a políbil mě na rty.
„Co… co se… stalo?“ zeptal jsem se tichým hlasem a snažil se rozhlédnout kolem sebe.
Když jsem zahlédl krále, který se k nám blížil svým rozvážným krokem, vzpomněl jsem si.
Uvědomil jsem si aspoň tuhle jednu věc.
Král uhájil své místo. Dál bude vládnout téhle zemi.
Díval jsem se na něj, jak se k nám blíží. Byl unavený a své královské roucho měl špinavé a zakrvácené. Jen nepatrně si přidržoval jednu ruku, na které bylo patrné zranění od meče.
Isao se posunul bokem a on se u nás zastavil.
Na moment si ke mně přidřepl a opatrně položil svou ruku na mou hruď.
„Jsi zproštěn všech obvinění, Tame. Jsem ti vděčný za svůj život, stejně jako všem ostatním, kteří přišli na pomoc našemu městu, i když odsud byli vyhnáni. Děkuji.“
Pokusil jsem se o úsměv, ale nevím, jestli se mi to podařilo. Cítil jsem se tak strašně slabý, že jsem nemohl ani ruku zvednout.
„Kde… kde je…ve…li…“
Král se zvedl, odstoupil a ukázal za sebe. Pootočil jsem hlavu a podíval se tím směrem.
Byl tam. Bez známek života ležel velitel stráže v tratolišti krve.
„Jste zraněný…“ pohlédl jsem na královu ruku a ta moje nepatrně cukla.
I ve svém stavu jsem ho chtěl podvědomě ošetřit. Isao mě za ní chytil.
„To nic není, jsou tu jiní, co potřebují ošetřit víc, než já,“ jedním krátkým gestem přivolal strážce, kteří sem dorazili zřejmě v době, kdy jsem byl mimo sebe.
„Odneste ho na pokoj a hned k němu zavolejte felčara. Vím, že má plno práce, ale Tame nesmí umřít,“ nepatrně pohnul hlavou, když pohlédl na Isaa.
Pak se otočil a s dalšími rozkazy odcházel z místnosti. Ještě u dveří se zastavil a otočil se k nám.
„Isao…“ na moment se zarazil, když spočinul pohledem na Isaovi. „Senichi, je nutné, abys šel se mnou. Je potřeba probrat spoustu věcí.“
„Musím teď odejít, ale přijdu za tebou. Drž se Tame. Neumři mi, prosím,“ sklonil se ke mně a než se zvedl, ještě jednou mě políbil.
Pak vstal a za chvilku mi zmizel z dohledu. Jen jeho kroky jsem slyšel, když s králem a několika strážci odcházel tou dlouhou chodbou pryč.
„Senichi?“ podíval jsem se udiveně na Yakei, který ještě klečel vedle mě.
„Senichi je Isaovo pravé jméno. Od teď už vystupuje jako král. Ale ještě musí získat zpět svou pozici,“ přikývl Yakei a také on vstal, aby udělal místo těm, kteří mě měli odnést na pokoj. „Já teď musím jít za ním. Budu ho hlídat, neboj,“ pousmál se na mě a ještě mi stiskl ruku, když mě zvedli na nosítka. Pak se i on vzdálil a já jen tiše pozoroval strop, když jsme procházeli chodbou.
Mé tělo pomalu přicházelo k sobě, jak nejspíš odeznívaly účinky té divné byliny. Každý šrám, kousnutí, zranění menší či větší se začínalo hlásit. Největší bolest však přicházela z mého pravého boku.
Bylo mi slabo. I přes ty zesilující bolesti jsem se cítil unavený. Oči se mi pomalu zavíraly, a jen ztěžka jsem dýchal.
Slyšel jsem nějaké hlasy, které na mě mluvily a spěšné kroky, když jeden ze strážců rychle běžel pro Ichiho.
Možná to už ani nestihne, pomyslel jsem si těsně před tím, než se mi všechno opět ztratilo.

Všechno, co se kolem mě dělo, jsem vnímal jen krajově. Ptal jsem se po Isaovi, ale nikdo mi nechtěl říct nic konkrétního. Jen sporé zprávy o tom, že jedná s králem a chystá se odejít do své země.
Už dnes… Musí tam být co nejdřív…
Měl jsem snahu vstát a jít za ním, ale bolesti a ruce Ichiho, či kohokoli jiného, kdo u mě právě byl, mě vždy vrátily zpátky. Cítil jsem strašný smutek, když se blížil večer a já Isaa stále neviděl.
Nechtěl jsem ani spát. Měl jsem strach, že se probudím a on už tu nebude. Strašně moc jsem chtěl s ním být aspoň na malou chvilku.
V jedné nestřežené chvíli jsem se dokázal zvednout, a i když jsem lezl skoro po čtyřech, došel jsem ke dveřím. Ale tam jsem byl opět zastaven. Za dveřmi stála stráž, která mě hlídala a nedovolila mi odejít z pokoje. Věděli, že se pokusím utéct, abych mohl jít za Isaem.
Neměl jsem sílu se s nimi ani prát. Byl jsem tak slabý, že ač jsem se snažil, jak jsem chtěl, moje magická síla se neukázala ani sebemenším náznakem.
Stačilo do mě jen trochu víc strčit a já skončil opět na zemi.
Vystřídalo se u mě pár vlků, kteří mě ošetřovali a dělali mi společnost.
Na moment se zastavil i rádce. Byl rád, že jsem přežil celé to vyhnanství. Omlouval se, že pro mne nemohl víc udělat, ale já ho zastavil. Nechtěl jsem, aby cítil jakoukoli vinu za něco, co nemohl ovlivnit.
Veškerá ta zranění mě opravdu unavila natolik, že i když jsem se spánku bránil, nakonec jsem usnul s pohledem ke dveřím, jak jsem stále čekal na to, až se v nich objeví Isao.


Probudil jsem se, když byl již jasný den.
Když jsem se pohnul, abych se posadil, ostrá bolest v boku mi v dalším pohybu zabránila.
Chytl jsem se v tom místě a snažil se to rozdýchat.
V hlavě jsem si začal zpětně přehrávat vše, co se událo do okamžiku, kdy jsem ztratil vědomí. Ale místy jsem měl vzpomínky rozmlžené.
Ač jsem se snažil uklidnit, v tenhle moment jsem začal dýchat ještě rychleji a měl pocit, že dýka nesjela jen po žebrech a následně se zabodla do mého boku… Ale bylo to, jako by se mi trefil přímo do srdce.
Tak strašně se ve mě všechno svíralo.
Uvědomil jsem si jednu bolestivou věc…
Isao je pryč. Není tu a já ho už zřejmě nikdy neuvidím. Stalo se přesně to, čeho jsem se tak bál.
Odešel do své země, aby si vydobyl zpět své místo, které mu právem náleží. Odešel, aby se stal králem…
Ani jsem se s ním nemohl rozloučit.
Pomalu jsem se posadil a natočil se k oknu. Díval jsem se směrem k severu, kde je jeho rodná země.
Slzy mi tekly po tváři, když jsem si to všechno naplno uvědomil. Ani jsem je nestíral… Nemělo to smysl, nezastavil bych je jedním otřením ruky…
Vlk je schopen steskem umřít, když přijde o svého vyvoleného partnera. A ten stesk teď rval mé srdce na kusy.
Touha být s ním byla tak velká a stupňovala se s každým mým nádechem.
Spustil jsem nohy z postele a chtěl přejít k oknu, abych se nadechl čerstvého vzduchu a možná i zacítil náznak jeho pachu… Cokoliv…
Při prvním došlápnutí na studenou podlahu se mi podlomila noha a já jen mávnul rukama do prázdna. Stihl jsem se zachytit přikrývky na posteli, ale to nebyla dobrá opora a já skončil na zemi.
Zkroutil jsem se bolestí, když jsem se bouchnul do zraněného místa.
Zůstal jsem ležet na zemi a ani se nehnul. Jen jsem se díval směrem k oknu a do dřevěných prken podlahy se vpíjely další a další slzy.


„Co blázníš, Tame,“ ozval se vedle mne tichý hlas.
Silné Kaidovy ruce mě podebraly a uložily zpět na postel. Ani jsem ho neslyšel přicházet.
„Musíš být na sebe opatrný,“ usmál se na mě, ale když viděl mou ubohost, jeho úsměv zmizel.
„Podívám se ti na to. Za chvíli dojde Ichi s nějakými obklady, tak ti to zatím odkryju,“ jeho teplé ruce jsem ucítil na svém břiše, když mi opatrně začal odmotávat obvaz. Jen jsem se díval, jak odkrývá mé zranění a zakrvácené plátna se tiše ukládaly na zem vedle podlahy.
„Máš štěstí, že ta rána nešla výš. Už bys nežil,“ zakroutil hlavou, když to viděl. „Kdyby se trefil, měl bys to přímo v srdci.“
„Stejně je to jedno,“ řekl jsem tiše a z očí mi znovu začaly téct slzy.

Kolik ještě dokážu brečet? Jak dlouho?

Kaida mi srovnal polštář a já si lehl zpátky. Paží jsem si překryl obličej a schoval za ní své uslzené oči.
„Takhle nemluv!“ zpřísnil Kaida svůj hlas. „Kdo říkal, že se spolu neuvidíte? Umřel snad? Neumřel. Jen prostě teď mu-“
„Musel odejít,“ domluvil jsem za něj. „Pokud ho ten druhý nezabije, stejně tam musí zůstat. Nevrátí se sem. Musí se postarat o svou zem, dát ji do pořádku. Myslíš si, že bude mít čas a myšlenky na to, aby cestoval tam a zpátky jen proto, aby mě viděl? Myslíš, že si jen tak přijde a řekne, jdeme domů? Nic takového se nestane, Kaido! Nemůže si tam přivést jen tak někoho. Musí pokračovat v rodu! Dobře to víš!“ rozhodil jsem nakonec nešťastně rukama a s každým slovem můj hlas sílil, až jsem nakonec křičel.
„Ani jsem se s ním nemohl rozloučit,“ dodal jsem nakonec tiše.
Otřel jsem si oči a chtěl se zapřít o lokty, abych se mohl posadit, ale Kaida mě hned potlačil zpátky.
„Ještě nevíš, co bude, tak nedělej předčasné závěry,“ přísně se na mě podíval. „Když jsi utekl a skončil mezi vyhnanci, taky sis myslel, že ho už nikdy neuvidíš, je to tak? A stejně to nakonec bylo jinak.“
„Jo, bylo, ale vrátil jsem se jen proto, abych ho zas ztratil.“
„Neklesej na mysli. Je to teprve jeden den, co Isao odešel a ty už se ta-“
„Jsem tu,“ přerušil Kaidu Ichiho hlas ode dveří.
Měl co dělat, aby mu nepopadaly věci, kterých měl plné ruce.
„Jsi vzhůru,“ vysypal to všechno z náruče na vedlejší postel a pak ke mně přistoupil. „Jak je ti?“
Jen jsem na něj pohlédl a pokrčil rameny.

Co mu na to mám říct? Že ta bolest ze zranění je daleko menší než ta, kterou cítím ve svém srdci?

Přisedl si na postel z druhé strany a já se cítil mezi nimi jak slisovaný. Ležel jsem a nechal Ichiho, aby mi prohlédl ránu nejen v boku, ale i ty ostatní. Kromě té sečné na ruce, jsem utržil ještě pár menších, včetně kousanců na noze a ruce.
Ale nebylo to nic vážného, na co by se umíralo.
„Donesl jsem ti nové obklady. Ale dobře se to hojí. Kdyby to tak šlo u každého, neměl bych tolik práce,“ povzdechl si.
Chvilku po něm vstoupila dovnitř jedna ze služebných, postavila na stolek mísu s teplou vodou a pak se zase vzdálila.
Ichi namočil hadr a opatrně mi začal čistit rány od zaschlé krve.
„Tak já půjdu. Mám setkání s rádcem a králem,“ poplácal mě Kaida po ruce a vstal.
„S králem?“ udiveně jsem na něj pohlédl.
„Ano, už to tak vypadá, že ze mě bude nový velitel stráže,“ usmál se na mě.
To by pro něj znamenalo konec žití ve vesnici vyhnanců. Vrátí se domů i se svým synem. Kenji bude žít tady. S Mareo… Bok po boku a budou šťastní. Aspoň někdo…
„Jsi ten správný vlk pro tuhle práci,“ kývl jsem hlavou. „Ale co vyhnanci? Je tam vůbec někdo, kdo by je udržel, aby nezvlčeli?“
„Yakei.“
„Ale Yakei přece odešel s …“ nedopověděl jsem.
Nebyl jsem schopen ani vyslovit to jméno, aniž by se mi přitom bolestivě nestáhly všechny vnitřnosti v těle.
„Vrátí se. Nabídl se, že zůstane ve vesnici do té doby, než se najde někdo, kdo bude schopen udržet celou vesnici v chodu tak, aby bylo všechno v pořádku,“ ještě jednou sjel pohledem na mé zranění, pak se ale otočil a odcházel pryč.
Tak Yakei. Bezděčně jsem si promnul bradu, když jsem si vzpomněl, jak pádnou ruku má.
Ten je teď s Isaem. Má možnost s ním být, zatím co mě to bylo osudem odepřeno.
Kdybych měl aspoň nějaké zprávy. Ale nic… Nejspíš je ještě brzy. Vždyť odešel teprve včera.
Celý den byl v královské části zámku. Nikdo, krom Yakei a Kaidy se k němu nedostal. Jednal s naším králem a já ani nevím, zda měl možnost za mnou jít. Ale proč by šel. Král přeci jen tak nepřijde do ubikace stráže.
Jen co vyšlo najevo, kdo je, skoro okamžitě nás od sebe oddělili. Mě přenesli sem a jeho odvedli tam…
Jen Ichi mi donesl zprávy o tom, že Isao odchází. Chtěl jsem za ním jít. Rozloučit se s ním. Ale nedovolili mi to
„Měl bys být na sebe opatrnější,“ napomenul mě Ichi, když mi omyl poslední šrámy a začal mi obvazovat ruku.
Sklonil jsem hlavu a zadíval se na břicho. Vypadal jsem opravdu děsně. Ichi postupně ukrýval pod obvazy to, co mi jako památka zůstalo po předešlém boji. Pamatuji si jen pár z těch ran, které jsem utržil. Ty největší šly jaksi mimo mě. Byl jsem omámen tou bylinou, co mi Mei poslala a měl jsem pocit, že jsem neporazitelný. Bohužel se to podepsalo i na vnímání bolesti, která se naplno přihlásila až teprve s odezněním účinku té zázračné kytky.
Myslel jsem si, že se ji zeptám, co je ta bylina zač. Ale nakonec jsem si to rozmyslel.
Nechci nic takového, co ovládne moji mysl natolik, že přestávám být sám sebou.
Vždyť ani nevím, jestli jsem někoho zabil. Nebo spíš, kolik jsem jich zabil. Pamatuji si jen jednoho, kterého jsem probodnul mečem a pár z těch, co jsem je zasáhl svou mocí. Jak silná ta energie byla, jak moc to uškodilo těm, které jsem zasáhl, nevím.
„Ichi,“ zvedl jsem hlavu. „No, víš, včera, když jsme se dostali ke králi, jsem… jak bych to řekl…“
„Byl jsi mimo sebe? To rozhodně byl. Zajímalo by mě, co se s tebou stalo,“ dopověděl za mě a začal si sbírat věci ze sousední postele, aby se posunul o pokoj dál, k dalším zraněným.
Raději to ani nechtěj vědět, pomyslel jsem si a otočil jsem hlavu k oknu.
„Bál jsem se o…“ na moment jsem se zasekl, ale pak jsem dodal: „…krále.“
„To ti tak věřím,“ uchechtl se Ichi. „Tak já jdu a ty tu nezlob.“
Za chvilku už byl pryč, ale z chodby se ještě ozval rachot, jak mu polovina věcí popadala na zem.
Je to poděs… Ale dobrý felčar.

Dalších pár dní jsem se z pokoje skoro vůbec nehnul. Většinou jsem byl sám, ale občas za mnou někdo došel na kus řeči.
Ptal jsem se na všechno možné. Nevěděl jsem ani, jak vlastně všichni dopadli, ale podle zpráv, které se ke mně dostaly, tak jsme se ubránili. Ti co nebyli zabiti, nebo neutekli, seděli teď ve vězeňských kobkách a čekali na to, jaký bude jejich ortel. Z divokých vlků jich zbylo jen pár. Nikdo se s nimi nepáral a většina z nich skončila jako potrava pro divokou zvěř.
Zrádci v našich vlastních řadách také čekali na svůj rozsudek. Ti, co vytáhli svůj meč proti králi a rádci, byli popraveni bez milosti.
Měl jsem smíšené pocity, když jsem slyšel jejich jména.
Co je vedlo k tomu, aby se přidali k veliteli stráže? Proč zradili krále a celou naši smečku?
Části vesnice, které byly napadeny a poničeny se pomalu vzpamatovávaly. Každý kdo mohl, byl nápomocný. Opravovaly, či stavěly se nové domky, ošetřovali se zranění.
Pár dní bylo taky po nocích slyšet teskné vytí těch, kteří v boji ztratili někoho blízkého.
Spoustu z nich jsem znal a bylo mi z toho opravdu smutno.

Když jsem se cítil o něco lépe, dovolili mi procházet se aspoň po chodbách zámku.
Tady už vládl běžný život. Vše co bylo poničeno, už bylo dávno spraveno, a vypadalo to, jako by se tu ani nikdy nic nestalo.
Sem tam jsem se zastavil v některém z pokojů, abych se podíval na ty, kteří se zotavovali ze svých zranění stejně jako já.
Ztráty v řadách strážců nebyly tak velké, jak se zprvu zdálo, ale byly zásadní. Navíc to, že někteří zradili, se odrazilo v náladě všech ostatních, kteří zůstali ve službách krále.


„Půjdu ven,“ ohlásil jsem jeden den Ichimu, když zkontroloval má zranění.
Byl velice spokojený, že se mi hojila tak rychle. Jen nehezká jizva na pravém boku mi zůstane, jako připomínka toho, co se stalo.
„Neměl bys, ještě nejsi úplně při síle,“ nesouhlasil a začal sbírat věci, kterých měl zase plné ruce.
On snad ani jednou nepřišel s prázdnýma rukama. Měl by si někoho vzít na pomoc, aby se s tím pořád nemusel tahat.
„Jsem v pohodě. Sice to ještě trochu pobolívá, ale dá se to zvládnout. Musím na čerstvý vzduch.“ Vstal jsem z postele a na důkaz toho, že to myslím vážně, jsem se začal oblékat.
„Jak myslíš,“ povzdechl si. „Ale vrátíš se ještě sem. Budu rád, když tu budeš. Hodně mi to pomáhá, když občas ošetříš některé zraněné.“
Neřekl to přímo, ale bylo to jeho: Děkuji. Jinak to ani neuměl říct.
Jen jsem přikývl s tím, že do soumraku budu zpátky.


Musel jsem se pořádně obléct. Zimní období bylo právě v polovině své vlády a venku byl silný mráz. Sníh pokrýval vše, kam oko dohlédlo. Jen cesty mezi domy byly vyšlapané, jinak se to všude třpytilo a odráželo od slunečních paprsků, až musel každý mhouřit oči.
Zhluboka jsem se nadechl mrazivého vzduchu, když jsem vyšel před zámek.
Mráz byl opravdu silný a já se rozkašlal, když sevřel mé plíce.
„Buď opatrný, Tame!“ zavolal na mě se smíchem jeden ze strážců, který měl právě službu a hlídal u brány. „Dýka tě sice nezabila, ale mráz klidně může.“

Kdyby tak věděl, že má pravdu. Nechybělo mnoho a já už mohl jednou zemřít. Jen díky Isaovi, který se objevil v Saburově domku, jsem přežil.

Zasekl jsem se…
Chytl jsem se za huňatý přehoz v místě, kde bilo mé srdce. To se teď bolestí sevřelo, když jsem si na něj vzpomněl. Jediná věta mi ho připomněla a já byl z toho celý pryč.
Stesk mě stále neopouštěl. Byl tak silný, že jsem byl sotva schopen pozřít jídlo. Všichni mi nadávali a domlouvali, že mám pořádně jíst, jinak se neuzdravím. I přesto, že se mé zranění hojilo nejrychleji ze všech, vypadal jsem sešle. Přestal jsem se usmívat…
Stesk se odrážel nejen na mé duši, ale i na mém těle.
Ještě jednou, už o něco opatrněji, jsem se zhluboka nadechl, abych zahnal ten smutek a pak se pomalým krokem vydal k vesnici.
Rozhlížel jsem se kolem sebe a měl jsem pocit, jako bych tu byl poprvé. Ti co byli právě venku a znali mě, buď jen pozdravili, či mě zastavili a prohodili se mnou pár slov.
Když jsem se blížil k okrajovým částem města a viděl už i první domky vesnice. Musel jsem se na moment zastavit.
Nejen že mě po takové době ležení cesta vysilovala, ale nedokázal jsem udělat další krok, když jsem viděl to, co tu zůstalo po řádění divokých vlků.
I ve městě byly patrny stopy boje. Ale při pohledu na vesnici to na mě dolehlo plnou silou.
Slzy se mi nahrnuly do očí, když jsem se díval na tu zkázu. Spousta domků lehla popelem, další byly poničeny tak, že se těžko dávaly dohromady a stále se pracovalo na jejich opravách, či na stavbách nových domů. A to všechno ztěžovala zima. Sníh, který neustále padal, a mráz, který kroutil prsty na rukách těm, kteří drželi v ruce nářadí.


„Tame!“ uslyšel jsem náhle dětský hlásek.
Probral mě ze zamyšlení a já se zadíval tím směrem. Od vesnice ke mně běžela malá Kina. Zabalená až po uši a pod kapucí ani nebyly vidět její dlouhé vlásky. Hrubou šálu měla několikrát omotanou kolem krku, a od pusy ji šla pára z jejího dechu.
„Tame!“ zavolala ještě jednou, jako by měla strach, že jsem si jí nevšiml.
Vykročil jsem ji naproti a rozpřáhl ruce, abych ji mohl zachytit v náruči. Zvedl jsem ji ze země a pevně ji objal.
„Jsem tak rád, že jsi v pořádku,“ tiskl jsem ji k sobě, že sotva dýchala.
„Máma se bála, že jsi umřel,“ objala mě kolem krku tak pevně, jak ji to její drobné ručky dovolovaly. „Taky jsem se bála,“ zabořila svůj obličej do mého přehozu. Popotáhla a pak si o něj otřela nosík.
„Jsem v pořádku,“ pohladil jsem ji po promrzlé tvářičce, když konečně zvedla hlavu a podívala se na mě. „A ty bys měla být doma, nebo budeš zase nemocná,“ postavil jsem ji na zem a urovnal ji kapuci na hlavě, aby nenachladla.
Kina sklonila hlavu a mě neušlo její tiché povzdechnutí.
„Co se stalo?“ dřepl jsem si k ní.
„Náš dům shořel,“ přetřela si oči a snažila se tvářit, jako že je všechno v naprostém pořádku.
Šokovaně jsem se na ni chvilku díval a pak jsem stočil pohled k vesnici.
Už na první pohled byla patrná volná místa mezi domky, kde zbyly jen zčernalé spáleniště. A jedno místo patřilo právě jejich domu.
„Kde teď bydlíte?“ chytl jsem ji za ruku a vykročil k vesnici.
„Zavedu tě tam,“ náhle Kina ožila a její krok se o něco zrychlil.
Táhla mě za sebou, jako by se nemohla dočkat, až mi ukáže, kde teď žijí. Tentokrát jsem se nezastavoval. I když jsem zdravil všechny vesničany, které jsem znal do jednoho, chtěl jsem mít jistotu, že Kina s rodinou jsou v pořádku a nestrádají. Určitě se o ně někdo postaral. Aspoň do té doby, než budou zase bydlet ve svém.
Jedna věc, která mě ale trápila, byla, proč Kawa nepracuje na stavbě nového domu.
Strach, že by on mohl být jedním z těch, co nepřežili, mě naprosto ovládl. Nedokázal jsem si ani představit, že by Sora a Kina zůstaly samy.
Kina vedle mě poskakovala, ale stále se mě držela za ruku, jako by měla strach, že se jí někde ztratím. Procházeli jsme vesnicí a mířili jsme k části, kterou jsem tak dobře znal. Každý kousek, každý strom…
Nechápavě jsem se díval na svůj domek, ke kterému jsme se blížili.
Z komína šel kouř, a z verandy byl odmetený sníh. Dveře byly naprosto čisté, bez jediné známky toho, co tam ještě před pár dny bylo načmáráno.
„Vy bydlíte tady?“ udiveně jsem se zeptal Kiny, když jsme zůstali stát před domkem.
Jen rychle přikývla a konečně pustila mou ruku.
„Mamííí! Tame přišel!“ křičela svým hláskem a vběhla dovnitř jako velká voda.
I když to byl můj dům, zaklepal jsem na otevřené dveře, než jsem vešel.
Sotva jsem je zavřel, aby dovnitř nešla zima, už se mi na krk pověsila Sora a silně mě k sobě tiskla.
„Tame,“ držela mě kolem krku a já ji musel přichytit, abychom nespadli na zem. „Jsem tak ráda, že jsi v pořádku.“
Slyšel jsem, jak se snaží zadržet vzlyky, ale přesto měla oči plné slz.
„Pusť ho, Soro, ať se může posadit. Je tu doma,“ ozval se silný mužský hlas z místa, kde stává moje široká postel.
Sora mě ještě jednou silně objala, políbila mě na tvář a pak mě konečně pustila.
„Promiň,“ otřela si slzy. „Promiň, Tame, že jsme se tu nastěhovali. V každém domku žijí tak dvě rodiny a nechtěli jsme už nikoho dalšího zatěžovat.“
Ujistil jsem je, že je to v pořádku. Není proč se omlouvat. Kdybych tu byl, stejně bych je vzal k sobě. Hlavně mě teď ale zajímalo, proč Kawa leží v posteli.
Sundal jsem si přehoz, a zatím co Sora odstrojovala malou Kinu a usadila ji před krbem, aby rozmrzla, já jsem zamířil k posteli.
Kawa ležel na boku a bez řečí se díval, jak se k němu blížím. Na první pohled byl v pořádku. Pár menších šrámů na obličeji a rukách již bylo skoro zahojeno. Ale v momentě, když se chtěl posadit, aby se se mnou přivítal, jeho tvář se zkřivila bolestí.
Bez řečí jsem z něj stáhl pokrývku…
Ztěžka jsem dosedl na postel.
Byl oblečený jen v dlouhé košili, pod kterou bylo patrné ovázání kolem hrudi, a když jsem sjel pohledem na jeho nohy, málem se mi zastavil dech.
V tuhle chvíli mi bylo jasné, proč není venku a nepracuje na stavbě nového domku.
„Už je to lepší,“ zastavil Kawa mou ruku, když jsem se chtěl dotknout všech těch obvazů.
„Co se stalo?“ ukázal jsem na jeho hruď a pak na jeho nohy.
I když mě chtěl odstrčit, stejně jsem ho donutil lehnout a opatrně jsem mu začal sundávat obvazy.
Kawa se podíval ke krbu, kde seděla Kina se Sorou. Ta hned začala malé pročesávat vlásky a povídat si s ní, aby odvedla pozornost od našeho hovoru.
„Tak co se stalo?“ zeptal jsem se znovu o něco tišeji, ale při odkrývání ran mi stejně už bylo všechno jasné.
„Napadli mě čtyři vlci. Nedokázal jsem se jim ubránit. Na poslední chvíli mě zachránili strážci,“ sklonil hlavu a zadíval se na svá zranění. „Myslel jsem, že udeřila má poslední hodina.“
Kawa měl nohy pokryty zraněními od vlčích zubů. Hluboké rány, které se špatně hojily, ale bylo vidět, že se postupně zatahují a uzdravují. Ale i tak… Nedělalo mi dobře, když jsem to viděl.
Byla ve vesnici i městě spousta zraněných a někteří dost vážně, ale tohle…
Oni patřili k mým blízkým a tohle se vždycky snáší hůř.
Rozhlédl jsem se kolem sebe.
Domek byl čistě uklizený a bylo vidět, že se Sora o něj dobře stará. Bylo tu útulně, a kdyby nebylo těch okolností, které kazily celkový dojem, bylo by velice příjemné tu s nimi bydlet.
Zadíval jsem se na šňůru, na které bylo zavěšeno pár mě známých pytlíků. Postavil jsem se a přešel k nim. Postupně jsem jeden za druhým bral do ruky a přičichl si k nim. Specifická vůně jednotlivých bylin mě nenechala na pochybách.
„Některé sbírala Kina,“ zvedla hlavu Sora a s úsměvem na mě pohlédla. „Některé donesla Mei.“
„Mei?“ sundal jsem jeden z pytlíků a otočil se na Soru.
„Přišla před pár dny. Bydlí teď u Itachiho rodičů, než se vrátí k vyhnancům. Má svolení krále tu zůstat, jak dlouho bude potřeba. Je to opravdu velká pomoc,“ vysvětlila mi a pak se znovu otočila ke Kině.
Vzal jsem jednu z větších misek, které stále byly na svém místě, jen byly čisté a nezaprášené. Nasypal jsem do ní byliny, a pak je přelil vroucí vodou, která se, jako v každé domácnosti, neustále nahřívala nad ohněm.
Opatrně jsem to vzal a postavil na stoličku vedle postele.
„Ošetřím ti to,“ vzal jsem čisté plátno, namočil po chvíli v odvaru a začal mu opatrně omývat rány.
Už jsem se chtěl něco Kawy zeptat, když se ozvala Sora.
„My půjdeme s Kinou do jejího království.“
Udiveně jsem se na ně otočil.
„Víš, když jsme byli tam dole, tak jsem ji řekla, že je to její království, aby se nebála,“ vysvětlila Sora, když Kina hned vyskočila na nohy a utíkala do komory. „Vylezly jsme skoro až v poledne a ona byla pořád vystrašená. Tohle ji aspoň zabavilo a už u toho zůstala. I proto jsme se k tobě nastěhovali, protože to chtěla a nikdo jiný neměl odvahu sem jít.“
„Jsem rád, že jste tady a že to dobře dopadlo,“ pokýval jsem hlavou a snad poprvé se usmál.
Zatím, co Sora šla za Kinou do skrýše, vlastně do jejího království, já pokračoval v ošetřování Kawy.
Některé kousnutí byly vážně dost hluboké a bylo vidět, že opravdu svými zuby na něj zaútočili minimálně tři vlci. Zůstane mu na nohách spousta jizev, ale důležité je, že je na živu.
„Podívám se ti ještě na tohle,“ ukázal jsem na jeho hruď.
Sice neochotně, ale přesto si halenu svlékl. Sundával jsem mu opatrně obvazy, protože jsem nevěděl, jak to pod nimi vypadá.
Vepředu, kromě pár škrábanců, to bylo v pořádku. Ale když jsem se mu podíval na záda, na moment jsem zatnul ruce v pěst.
Křížem přes celá záda se mu táhlo zranění od meče.
Kawa opravdu musel být na pokraji smrti a může být rád, že tohle vůbec přežil.
Musím jít potom za Mei a poděkovat ji…
„Máš velké štěstí,“ ovazoval jsem zpět Kawovu hruď. „Kdyby ta rána byla silnější, přeťala by ti páteř, a buď bys nežil, nebo bys byl nadosmrti mrzák.“
„Vím,“ sklonil Kawa hlavu. „A každý den děkuji za to, že při mě stálo štěstí. No, a co ty? Vůbec jsme o tobě neměli žádné zprávy. Mysleli jsme si, že jsi umřel. Kina tu dokonce plakala.“
„No, při mně taky stálo štěstí,“ pomohl jsem mu obléct halenu a pak se chytl v boku, kde se zranění stále hlásilo.
Kawa se na mě podíval a opatrně položil dlaň na můj bok, kde jsem měl obvazy, ale spíš už jen tak pro jistotu.
„Moc ti děkuji Tame,“ chytl mě pak za ruku a pevně ji stiskl. „Jen díky tobě jsou moje holky v pořádku.“
Opětoval jsem mu stisk ruky. Udělal bych to pro ně kdykoliv. Jsou opravdu jako moje rodina…
„Musím jít. Za chvíli se bude smrákat a mám přikázané být do soumraku zpátky na zámku. To víš, i někdo jako já musí poslouchat svého felčara,“ pousmál jsem se a vstal z postele.
Začal jsem si oblékat těžký přehoz. Upevnil jsem si ho opaskem, aby se mi pod něj nedostal mráz.
„Zastavím se, ty na sebe dej pozor. Ještě tak dva tři dny a můžeš pak začít trochu chodit. Ale opatrně, a jen tady,“ ukázal jsem rukou do prostoru. „Zůstaňte tu, jak dlouho budete potřebovat.“


Rozloučil jsem se mávnutím ruky stejně jako Kawa, a za chvilku jsem byl na verandě a díval se k domku, který jako jeden z mála zůstal ušetřený. Byly na něm patrny škody, ale nic, co by nespravila malá oprava.
Na moment jsem zaváhal, ale pak jsem k němu vykročil.
Ten domek ve mně vyvolával spoustu vzpomínek. Ať už těch z dětství, či těch nedávných.
Nejvíc však na mého Isaa. S ním a Itachim jsme si na té verandě hráli, když jsme byli ještě štěňata. Za nimi jsem tu chodil, než jsme vyrostli a já nastoupil do služby ke stráži. Tady jsem ho vídával, když jsem chodil za svým otcem na návštěvu, nebo když jsem Itachiho rodičům nesl nějaké byliny, či potřebovali ošetřit, když některý z nich ochořel.
Nakonec jsem mírně váhavě zaklepal, a když se ozval známý hlas, který mě zval dovnitř, vstoupil jsem.
Přivítalo mě příjemné teplo a výrazná vůně bylin, tak netypická pro tohle obydlí.
Zhluboka jsem se nadechl a pozdravil všechny přítomné.
Na jedné z postelí seděl Tachiho otec, jeho máma připravovala jídlo na večer a na druhé posteli polehávala starší žena.
Její šedé vlasy ji sahaly až k pasu, a i když jejich barva jasně připomínala její věk, byly husté a lesklé. Její oči byly plné života a její úsměv, byl nepřehlédnutelný. Vrásky, které měla, zvýrazňovaly nejen její stáří, ale i její moudrost.
„Tame!“ vyskočila Itachiho máma ze stoličky a došla ke mně. Na moment se na mě podívala a pak mě silně objala. „Mysleli jsme, že tě už neuvidíme.“
Pustila mě, odstoupila o krok a celého si mě prohlížela, jako by chtěla zjistit, že mi nic nechybí.
„Jsem rád, že jste v pořádku,“ podíval jsem se po ostatních a postoupil víc do místnosti. „Teda… Neviděl jsem zatím itachiho…“ znovu jsem se rozhlédl, jako by měl být schovaný někde v rohu.
„Tachi je na zámku. Naštěstí ušel všem zraněním, ale má spoustu práce. Dostal na starosti obnovu stráže.“
Překvapeně jsem se na Tachiho otce podíval.
Tak proto jsem ho neviděl. Pokud dostal tenhle úkol, znamená to, že bude zástupcem velitele stráže. Neměl tudíž čas se potulovat po zámku a navštěvovat zraněné. No, možná jo, ale proč by šel zrovna za mnou, když k tomu neměl důvod…
Na jednu stranu jsem byl ale rád, že se nepřidal ke zrádcům. Už kvůli jeho rodičům.
„Sundej si přehoz, ať ti není horko. Nebo tě pak venku ofoukne a budeš nemocný.“
„Jsem tu jen na skok,“ odmítl jsem. „Musím se už vrátit na zámek, ale chtěl jsem navštívit Mei,“ otočil jsem se k posteli, na které ležela, a pomalu k ní došel.
Posadila se a usmála se na mě.
„Tak ty jsi Tame,“ začala si mě prohlížet. „Hodně jsem o tobě slyšela a ráda bych si s tebou někdy vypila čaj.“
Zastavil jsem se před ní. Musela zaklonit hlavu, aby mi viděla do očí.
„Já…“ mírně jsem se poklonil. „Přišel jsem ti poděkovat a rád si s tebou někdy čaj vypiju.“
„Není proč děkovat. Sám to určitě říkáš těm, o které ses staral,“ chytla mě za ruku a mírně ji stiskla.
Podřepl jsem si k ní, aby na mě nemusela hledět se zakloněnou hlavou.
„Ale je. Jen díky tobě jsem dokázal dojít až sem a…“ sklonil jsem hlavu, když jsem si vzpomněl na to, co se pak událo na zámku. „… postarala ses o ty, kteří jsou mi blízcí,“ dodal jsem.
„Jsou na živu, a ty a králové taky. A to je důležité,“ mluvila tiše, přesto však dobrosrdečným tónem. „Vidím tě poprvé, Tame. Ale přesto můžu říct, že strádáš. Proč? Trápí tě tvé zranění?“ pohlédla na můj bok.
Opravdu má oči jako ostříž a neujde ji žádná maličkost. Snad proto je tak dobrá v tom, co dělá.
„Rána v boku se zahojí, ale tebe bolí srdce, je to tak?“
Měl jsem co dělat, abych zatlačil slzy, které se mi po jejich slovech tlačily do očí, a jen nepatrně jsem přikývl.
„Všechno bude v pořádku, věř mi,“ znovu se na mě usmála, jako by mi tím chtěla přidat klidu na duši.
Ale ač se snažila, jak chtěla, nepomáhalo to. Stále jsem tesknil po Isaovi a nedokázal často myslet na nic jiného.
„Chtěl jsem se zeptat na to, co měl Yakei u sebe,“ zvedl jsem k ní nakonec hlavu a začal raději mluvit o něčem jiném.
„Neptej se, Tame,“ zavrtěla hlavou. „Možná ti jednou řeknu, co je ta bylina zač. Je velmi vzácná, ale i když může pomoct, tak je i nebezpečná. Sám jsi to na vlastní kůži poznal, je to tak? Yakei mi všechno pověděl.“
Přikývl jsem. Na tohle jsem neměl co říct. Chápal jsem, proč Mei nechce vyzradit, o jakou bylinu se jedná. Věděla, že by v nepovolaných rukou mohla být nebezpečím. Je opravdu moudrá…
Ještě chvilku jsme spolu rozmlouvali, stejně jako s Itachiho rodiči, kterým jsem jen v krátkosti řekl, jak jsem prožil své nedobrovolné vyhnanství.
Pak, ale když slunce opravdu už zašlo za hory a nebe potemnělo, jsem se rozloučil a vydal se na cestu zpátky se slibem, že se určitě zase zastavím.
Ani jeden z nich nezmínil Isaa a já za to byl rád. Určitě už ví, o jaké zatoulané štěně se to vlastně celou dobu starali.


Kráčel jsem pomalu k zámku. Měsíc už osvětloval čerstvě napadený sníh svou stříbrnou září a všichni obyvatelé už byli schovaní ve svých příbytcích.
Všude byl tak zvláštní klid…
Nespěchal jsem. Užíval jsem si to ticho a měl jsem čas si aspoň trochu utřídit své myšlenky, kterých jsem měl neustále plnou hlavu.
Na kraji vesnice jsem se zastavil a zahleděl se k horám na severu.

Tam za nimi je teď Isao. Co dělá? Myslí na mě? Má na to vůbec čas?

„Nevrátí se,“ ozval se najednou do ticha hlas.
Prudce jsem se otočil, až mě zabolelo v boku a já se chytil v místě zranění.
Rychle jsem oddechoval nejen z bolesti, ale i z toho, kdo na mě promluvil.
Ze stínu posledního domku vystoupil Itachi. Díval jsem se na něj, jak se ke mně blíží pomalým krokem. Ve výrazu jeho tváře jsem ale v tuhle chvíli nedokázal nic vyčíst.
„Isao se už nevrátí,“ zopakoval ještě jednou, když se zastavil kousek přede mnou.
„To nemůžeš vědět,“ odpověděl jsem mu.
I když jsem měl v hlavě tu stejnou myšlenku, pořád jsem tenhle fakt nebyl schopen přijmout. Bránil jsem se připustit si to, že bych se s Isaem už nikdy neviděl.
„Nebuď hloupý,“ pousmál se svým nepříjemným úsměvem, který značil spíš zlomyslnost. „Dobře víš, jak to je. Nemám tě rád, Tame. Nesnáším tě za to, že jsi mi Isaa vzal. I když jsi byl pryč, nepřijal mě. Odmítl mě a je to tvoje vina,“ vrčel každé slovo čím dál zlověstněji a o něco se znovu přiblížil.
Jedna jeho se ruka bezděčně posunula k meči, ale nakonec se ovládl a jen ji zatnul v pěst.
„Isao tě nikdy nepřijal jako svého partnera,“ narovnal jsem se i přes bolest, která přetrvávala. „Nikdy… Vždycky jsi pro něj byl jen bratr.“
Ač jsem byl ještě před chvílí smutný, teď ve mně začal doutnat vztek.
On je jedním z důvodů, proč jsme byli s Isaem rozděleni. Kdyby tenkrát, byť slovem naznačil, že to všechno je jen křivé obvinění, mohlo to dopadnout jinak. Ale on pouze využil situace, aby nás od sebe rozdělil.
Cítil jsem, jak se zlostí ve mně začíná rychleji proudit krev. Jak se má energie střádá a chce vyjít na povrch. Poprvé do chvíle, kdy jsem byl zraněn.
„Chceš na mě použít tu svoji magii?“ uchechtl se Itachi, když viděl, jak mé ruce jemně zazářily. „Klidně. Vím jak na tebe. Ale ať by to dopadlo jakkoliv, jedno je jisté. Vzal jsi mi Isaa, ale nebudeš ho mít už ani ty. Odešel a už se nevrátí. Ke králi nikdy nepustí jen tak nějakého přivandrovalce. To si pamatuj. Skončil jsi, Tame,“ poslední slova mi se zadostiučiněním už vrčel do tváře.
Pak se narovnal.
„Jdu k rodičům. Jen doufám, že jsou v pořádku a že jsi je neuhranul,“ otočil se a jako by se nic nestalo, odcházel pryč.
Jindy bych po těch slovech po něm skočil. Nebo bych mu něco řekl. Ale tentokrát ne.
Stál jsem jak přimražený, s rukama zatnutýma v pěst, a díval se, jak odchází. Nebyl jsem schopen ničeho. Jediné slovo jsem ze sebe nevypravil a snad jsem i přestal dýchat.

Odešel a už se nevrátí…
Skončil jsi, Tame…

Tahle slova pořád útočila na moji mysl. Stále dokola mi zněla v uších, i když mi Tachi zmizel z dohledu.
Stále jsem je slyšel, i když jsem svůj pohled stočil k horám, jako bych chtěl dohlédnout tam, kde právě Isao přebývá.
Nechtěl jsem si to po celou dobu připustit, ale Itachi mě svými slovy vrátil zpátky do reality.
Nevrátí se…
Dopadl jsem na kolena do měkkého sněhu a zkroutil se do klubíčka. Držel jsem se za hruď, jak moc mě svírala ta bolest z toho, co na mě teď dolehlo. Horké slzy padaly na zem a rozpouštěly sníh pode mnou. Srdce mě tak moc bolelo, až jsem měl pocit, že se mi rozletí na kusy.
Ticho a klid, který tu vládl vždy, když nastala noc, proťalo dlouhé teskné vytí…