Vyhnanec - 8

„Vstávej!“
Na obličeji mi přistál chrstanec studené vody. Trhnul jsem sebou, až řetězy zachrastily. Otevřel jsem oči a díval se na tvář strážce, který se nade mnou skláněl a v ruce držel prázdný hrnek.
„Promiň,“ ušklíbnul se. „Vyklouzl mi, ale chytl jsem ho na poslední chvíli,“ smál se mi do obličeje, po kterém mi stékala studená voda až za krk.
Když poodstoupil od postele, pomalu jsem se zvedl. Chtěl jsem si promnout zápěstí, ale těžké okovy mi to nedovolily. Měl jsem je již celé odřené až do krvava.
Prosil jsem je, aby mi je sundali, stejně jako ty, co mi poutají nohy, ale marně. Prý je to na jejich ochranu proti démonovi.

Hlupáci. Jako by něco takového démona mohlo zastavit.

„Máš tu jídlo,“ kopl strážce do misky, ve které byla trocha rýže a skýva okoralého chleba.
„Potřebuji se napít,“ olízl jsem si suché a popraskané rty.
Jazyk se mi lepil na patro a hrdlo jsem měl tak vyschlé, že i těch pár slov jsem sotva zachraptěl. Naposledy jsem dostal malý příděl vody, když se střídaly stráže. Má žádost o vodu však zůstala bez odezvy.
Strážce se ani neotočil, když odcházel a já už jen slyšel bouchnutí těžkých okovaných dveří. Jen malé okýnko v nich mě spojovalo s okolním světem.
Opatrně jsem se sehnul pro misku. Každý pohyb byl pomalý. Všechno mě bolelo, a když jsem se narovnával, musel jsem se opřít, když se mi zatočila hlava.
Posunul jsem se na palandě až dozadu a opřel se o tu studenou kamennou zeď. Chvíli jsem se díval do misky, než jsem nabral mezi prsty trochu rýže a vložil ji do úst.

Musím jíst. Musím zůstat na živu pro Isaa. Musím ho vidět a vědět, že je v pořádku.

Přežvykoval jsem těch pár zrníček a rozhlížel se kolem sebe. Za těch pár dní jsem si již přivykl přítmí, které tu panovalo. Stále stejné, ať byla kterákoli noční či denní hodina. Mezi výměnou stráží, vždy uběhlo půl dne. Jen podle toho jsem mohl odhadovat, jak dlouho tu jsem.
Společnost mi dělala jen myš, která občas proběhla tou tmavou kobkou, jako by vůbec tady mohla něco nalézt k snědku. Možná čekala, že jednou přestanu jíst a ona si odnese aspoň oschlou kůrku z chleba.
Většinu času jsem seděl na palandě. Stará matrace, naplněná zatuchlou slámou, mi poskytovala to největší pohodlí, jakého se mi tady dostalo. Každý pohyb na rozvrzané posteli mě budil. Ten skřípavý zvuk se odrážel od stěn a ozvěnou se vracel k mým uším. Když už jsem nevěděl, jak si mám lehnout, či se posadit, dodal jsem si odvahy a opatrně se postavil na hrubě opracovanou kamennou podlahu.
První došlápnutí pro mne znamenalo bolest, vystřelující z rozdrásaných chodidel do celého těla. Přesto jsem to vždy překonal a po chvíli chození to už nevnímal.

Deset kroků tam, deset kroků zpátky… Deset kroků ke dveřím, deset kroků zpátky k posteli…

Každý pohyb doprovázel chrastivý zvuk řetězů od spoutaných kotníků. U dveří jsem se vždy na moment zastavil a zahleděl se přes ten malý otvor ven do chodby. Po většinu času tam však bylo ticho a dovnitř pronikalo jen mírné světlo pocházející z louče zavěšené ve stěně přímo proti mým dveřím.
Vždy jsem nahlížel v bláhové naději, že někdo přijde a ty dveře otevře.
Že řekne: „Tame, promiň. Spletli jsme se. Jsi volný…“
Ale nic takového se nestalo. Když už mě nohy od té ledové země zábly, došel jsem těch svých deset kroků zpátky k posteli a lehl si na ní.
Ať už jsem měl oči zavřené, či otevřené a hleděl před sebe do tmy, stále jsem dokola přemýšlel o těch samých věcech. Nejvíc mě však tížily myšlenky na Isaa.

Co s ním je? Proč ještě nepřišel?
Udělal mu Tachi něco? Chytli ho a také zavřeli, jako přisluhovače zrádce a démona?

Srdce se mi pokaždé sevřelo, když mi hlavou běžely ty nejhorší představy, co se mohlo stát. Tak strašně se mi po něm stýskalo. Tak moc jsem měl obavy, zda je v pořádku. Chvílemi jsem skoro přestal pod tím tísnivým pocitem i dýchat.
Odložil jsem misku vedle postele a jen se zahleděl na tu malou myšku, která hned přiběhla, a svůj zvědavý čumáček strčila do ní. Díval jsem se, jak její hbitý jazýček vylizuje i ty zbytečky, co tam zůstaly.
Třásl jsem se zimou. Přikryl jsem se tím, čemu říkali přikrývka a podložil si rukou hlavu místo polštáře. Železa na zápěstí mě tlačila do spánku, ale po chvíli jsem ani to už nevnímal. Pozoroval jsem to malé stvoření, dokud se mi oči nezavřely a já usnul.

Škubnul jsem sebou, když zarachotily klíče v zámku. Zamžoural jsem, při nečekaném světle. Dovnitř vešli dva strážci a zamířili rovnou ke mně. Ani jsem se nestačil pořádně probrat, když mě surově chytli za ruce a vytáhli do sedu. Zvedli mi je nad hlavu a řetězy zahákli na skobu nad mou hlavou.
Zkoušel jsem s nimi pohnout, avšak marně. Byly připoutané pevně ke zdi a já s nimi nehnul ani o píď.
„Ani to nezkoušej,“ zavrčel jeden ze strážných, který stál u mě a kontroloval, zda řetězy drží pevně na svých místech. „Budu tě hlídat. Něco zkusíš a o ty ruce okamžitě přijdeš,“ vytáhl z pochvy meč a přitiskl mi ho ke krku. Pak ho pomalu zvedl nahoru a jeho ostří se mi zakouslo do předloktí.
Zvedl jsem hlavu a vyděšeně jsem se díval, jak pomalu táhne meč po mých rukách a zůstává po něm řezná rána, propouštějící kapky krve.
„Co-“
Nestačil jsem domluvit, zeptat se, co se děje, když světlo z chodby zastínila drobnější postava. Otočil jsem hlavu a sledoval hlavního rádce, jak se ke mně blíží svým šouravým krokem.
„To nebude třeba,“ pokynul Kazuki strážci rukou, aby schoval svůj meč.
Slyšel jsem jeho nesouhlasné mlasknutí, ale nakonec meč zasunul do pochvy. Ještě se ke mně naklonil. „Sleduji tě, zrádče,“ zavrčel mi tiše do ucha a pak se na pár kroků vzdálil.
Stráž doprovázející Kazukiho, přistavila před mou palandu stoličku a pak se vzdálila zpět na chodbu.
Rádce se na ni posadil a chvilku se na mě mlčky díval.
„Máš všechno, co potřebuješ?“ zeptal se mě najednou a jeho pohled sklouzl k zemi, kde ležela prázdná miska.
Podíval jsem se na něj a pak na strážce, který stál za ním. Jeho výmluvné gesto jasně naznačovalo mou správnou odpověď.
„Mám žízeň a je mi zima,“ řekl jsem, i přesto že má odpověď nebyla vítána.
Rádce si prohlédl mou postel a pak se rozhlédl po mé cele.
„Nechám ti tu přinést teplou deku a…“ znovu se zaměřil na mě, „…něco na oblečení,“ dodal a mírně se zamračil.
Měl jsem na sobě jen tu svou dlouhou halenu, ve které mě odtáhli na zámek. Nic víc jsem na sobě neměl. Nemohl jsem se ani opláchnout. Byl jsem špinavý, páchl jsem a mé vlasy byly rozcuchané, neupravené a pomalu ztrácely svůj lesk.
Přikývl jsem místo poděkování. Mírně jsem se pohnul, abych se mohl lépe opřít. Ruce jsem měl však stále nad hlavou a já doufal, že tahle návštěva nebude trvat dlouho, protože jsem v nich ztrácel cit, jak se mi do nich zařezávaly okovy.
Rádce si všiml otlaku na mých zápěstích a kotnících.
„Je mi líto, Tame, ale tohle je příkaz,“ ukázal na ně prstem.
„Nemůžu se změnit ani ve vlka,“ povzdechl jsem si, jako by to byla jediná věc, co mě trápila.
„Bylo by tu řešení,“ promnul si Kazuki zamyšleně bradu. „Můžeme ti sundat železa, aby ses mohl proměnit a měl větší pohodlí, ale…“ odmlčel se a zadíval se na můj krk.
„Ne!“ vyhrkl jsem. „Raději zůstanu takhle,“ odmítl jsem návrh, který mi chtěl dát.

Nenechám si nasadit obojek jako toulavému psisku. Ne dobrovolně.

„Myslel jsem si to,“ dal ruku dolů a položil si ji na nohu.
Pořád ho to trápí, pomyslel jsem si, když jsem sledoval, jak si tře jeho bolavé koleno.
„Užíváš masti a obklady, které jsem ti doporučil?“ nedalo mi to, abych se ho nezeptal.
„Kvůli tomu tu nejsem, Tame,“ odpověděl, přesto však mírně přikývl na souhlas. „Přišel jsem ti sdělit tvá obvinění.“
Postavil se a já sledoval, jak svou kulhavou chůzí přechází sem a tam.
Deset kroků tam… deset kroků zpátky…
Pak se najednou přede mnou zastavil.
„Obviněn ze zrady,“ řekl zcela vážným tónem a čekal, jak zareaguji.
Mlčel jsem. Neměl jsem na to co říct, protože já sám tohle obvinění nechápal.

Co je k tomu vedlo?

„Nic na to neřekneš?“
„Nic jsem neudělal,“ řekl jsem tiše a díval se Kazukimu zpříma do očí.
„Jak vysvětlíš tvou přítomnost při napadení výzvědné hlídky? Je to jen jedna z věcí, které padají na tvou hlavu.“
Mlčel jsem.

Nemůžu říct, proč jsem tam byl. Nemůžu říct, že jsem použil svou sílu. A jak se to vlastně dozvěděli? Zřejmě ze strachu o Isaa jsem nebyl dost opatrný.

„Obvinění ze spolčení s démony. Použití síly černé magie.“
Díval jsem se stále na Kazukiho a nevyslovil nic, co by mě obvinění zprostilo.
„Tame!“ začal rádce ztrácet trpělivost a mírně zvýšil hlas. „Proč nic neřekneš? Proč nevysvětlíš aspoň něco?“

Nemůžu. Všechno by se obrátilo proti Isaovi.

„Byl svědci, kteří na vlastní oči viděli ten černý plamen. Na koho jsi chtěl ten obojek použít?“ přistoupil rádce ještě blíž. „Našli u tebe pár věcí, které tě spojují s černou magií. Itachi a Hiro je našli u tebe doma a donesli to zámek.“
„Itachi?!“ vyhrkl jsem ze sebe. „To on to všechno-“
„Tachi byl sám z toho nešťastný, když nám to předával,“ přerušil mě. „Ale měl rozkaz a ty víš, že ho musel splnit!“
Nevěřil jsem tomu, co jsem slyšel. Nevěřil jsem tomu, co mi říkal o Itachim.

Kde se ty věci u mě doma vzaly? Nikdy jsem tam neměl kromě bylin nic, co by se dalo označit za magii.
Nikdy nic, kromě mé vlastní síly, o které nikdo nevěděl, kromě...
Jakou hru to tady Itachi hraje?

„To je vše?“ řekl jsem vyrovnaným hlasem, jako bych byl se vším smířený.

Nemám možnost se jakkoli obhájit. Nemám… Vše se jednou větou, jedním slovem může obrátit zpět proti mně. Všechno co řeknu, můžou vyvrátit.

„Proč se nehájíš? Proč něco neřekneš na svou obranu?“ tvrdost v rádcově hlase zmírnila a jeho pohled také. „Už to, že se Isao ze smrtelných zranění vyléčil tak rychle, napovídá-“
„Nic jsem neudělal!“ vykřikl jsem a škubnul jsem celým tělem ve snaze se postavit, abych dodal důraz svým slovům. Pevně přichycené řetězy mě však strhly zpět. Okamžitě jsem ztratil tu rozvážnost, kterou jsem na chvíli získal. Rychle jsem oddechoval, a s očima otevřenýma do široka jsem sledoval, jak strážce vytahuje meč z pochvy a blíží se ke mně. Přitiskl jsem se víc ke stěně a znovu zaškubal řetězy ve snaze se uvolnit.
„Počkej venku,“ zastavil ho rádce mávnutím ruky, aniž by se na něj otočil.
„Ale mám příkaz tu být po celou dobu,“ namítl a znovu se o něco přiblížil s mečem již zcela vytaženým.
„Řekl jsem, že máš odejít!“
Hlas Kazukiho nepřipouštěl již žádné další námitky. Strážce se na mě ještě jednou podíval, pak vztekle zasunul meč do pochvy a vzdálil se na chodbu.
„Tame, víš, co ti hrozí,“ přisunul si rádce stoličku až k palandě, aby byl ke mně co nejblíže. „Tři dny trvalo, než jsme vyslechli všechny, co k tomu měli co říct. Tři dny trvalo, než jsem dostal důvěru, abych si s tebou mohl promluvit. Tame, pro krále a radu jsi jednoznačně vinen. Proč nic neřekneš? Nechce se mi věřit tomu, z čeho jsi obviněn. Ale vše mluví proti tobě. Musíš se obhájit. Musíš udělat něco, co tě toho obvinění zprostí,“ jeho hlas byl tichý, přesto však naléhavý.
Mluvil tak, že i já sám začal věřit tomu, že stojí na mé straně.
Já však mlčel.
Pomalu mi začínaly docházet všechny souvislosti. Vše, co jsem kdy slyšel, či viděl. Vše, co se za uplynulé dny událo. I to, že Isao byl spěšně vyslán s tajným poselstvím zpět z města sněžných vlků.
První útok na naše strážce, zbrojnice, vyslání na průzkum, kde je napadla smečka divokých vlků, tiché rozhovory strážců, kteří se toho účastnili, Tachiho nečekané volno, a hlavně…
„Isao je v nebezpečí,“ vydechl jsem, když mi to náhle došlo. „Co vám řekl?“ zeptal jsem se, jako by mě právě nezajímalo nic z toho, z čeho já sám jsem obviněn.
Rádce se už zarazil, když uslyšel má slova.
„V nebezpečí? Co nám měl říct? Tame, uvědomuješ si, že těmito slovy se tvé provinění ještě víc potvrzuje?“ zeptal se a snažil se pobrat, co jsem právě řekl.
„Kde je Isao? Řekl vám, co se stalo?“ měl jsem stále ten stejný dotaz. Nezajímala mě teď má vlastní obvinění.
„S Isaem jsme zatím nemluvili.“
Sevřel mě nepříjemný pocit.

Proč s ním ještě nemluvili? Bojím se zeptat. Bojím se toho, co bych slyšel jako odpověď.

Kazuki si mě zkoumavě prohlédl. Viděl dobře můj ztrápený obličej. Ale můj výraz nepatřil mému utrpení, které jsem zažíval tady v té studené a tmavé kobce. Avšak tomu, že bych rád věděl, co je s Isaem. Postavil se a udělal pár kroků ke dveřím. Mlčel jsem a on to bral za uzavřené.
Neobhájil jsem se…
Zvedl jsem hlavu a díval se na něj. Ještě chvíli jsem získával odvahu, ale v momentě, když se blížil ke dveřím, bylo rozhodnuto.

Musím to vědět.

„Proč nepřišel Isao? Proč jste s ním ještě nemluvili?“
Kazuki se zastavil. Chvíli mlčky stál ke mně otočený zády, jako by přemýšlel, co mi má odpovědět. Nakonec se pomalu otočil a zadíval se mi do očí. Jeho pohled byl… Smutný? Nešťastný?
„Přál jsem si, aby ses nezeptal právě na tohle,“ řekl tiše a popošel zpátky ke mně.
Zatajil jsem dech, protože tohle nevěstilo nic dobrého. Žaludek se mi sevřel a já opravdu sotva dýchal.

Co se stalo?

„Jedno obvinění jsem vynechal, Tame,“ naklonil se až ke mně a jeho tón hlasu byl ještě vážnější, než před chvílí, když mi sděloval všechna ta nesmyslná obvinění.
„Co…“ polkl jsem a náhlý strach z toho, co uslyším, mi sevřel hrdlo, že jsem byl sotva schopen mluvit. „Co se Stalo? Kde je Isao?“ každé slovo jsem vyslovoval s obtížemi. Ale já se musel zeptat, ať bych slyšel cokoli. Nevědomost byla daleko tíživější, než ta nejhorší odpověď.

Musím to vědět.

„Jsi obviněn, že jsi Isaa očaroval. Upadl do hlubokého spánku hned potom, co tě tady zavřeli. Přiběhl na zámek a sháněl se po tobě. Ale než stihl cokoliv říct, zhroutil se a od té doby je mimo své vědomí. Vždy se jen na moment probere, ale stihne vyslovit jen tvé jméno. Sotva mu za tu chvíli stihne Ichi dát aspoň napít. Naposledy ho viděli právě s tebou. Jsi obviněn, že jsi na něj použil černou magii, protože zjistil, co jsi zač, Tame…“
Na moment jsem ztratil řeč. Nebyl jsem schopen žádné reakce, když jsem slyšel Kazukiho slova.
Tohle obvinění pro mne bylo daleko horší, než ta předchozí.

Nikdy bych Isaovi neublížil. Nikdy!

„Isao není schopen promluvit, a vzhledem k tomu, že podle svědka byl naposledy s tebou a volá tvé jméno, bylo rozhodnuto.“
„Potřebuji ho vidět!“ vykřikl jsem náhle a trhl rukama. Řetězy se naply a okovy se mi bolestivě zadřely do zápěstí. „Já mu nic neudělal! Musím ho vidět!“
„Nejde to,“ narovnal se rádce. Stál a díval se na mě, jako by o něčem přemýšlel.
„Kazuki, prosím“ zašeptal jsem a cítil jsem, jak mi tou bezmocí vlhnou oči.

Musím ho vidět. Musím vědět, co se mu stal. Možná bych mu mohl pomoci…

„Nikdy bych mu neublížil,“ sklonil jsem hlavu a první slzy dopadly na mou špinavou halenu. „Miluji ho…“ přiznal jsem poprvé nahlas.
Kazuki mě chytil jednou rukou pod bradou a zvedl mi hlavu. Díval se mlčky do mých očí. Opětoval jsem mu ten pohled, i když mě slzy štípaly a já je chtěl zavřít, abych unikl od té hrozné reality.
„Uvidíme, co se s tím dá dělat,“ řekl tiše po chvilce a pustil mě. „Neber to však jako slib, Tame.“
Otočil se a bez dalšího slova odešel.
Díval jsem se za ním, než mi zmizel z dohledu. Díval jsem se na strážce, jak přichází a uvolňují mé řetězy. Díval jsem se na ně, když brali louče a odcházeli s nimi pryč. Díval jsem se na ty těžké dveře, jak se zavírají a já byl opět sám.
Vzali mi svobodu, vzali mi světlo…
Nevzali mi však mou lásku k Isaovi. Ani mou bolest, kterou jsem cítil po Kazukiho slovech.
Svezl jsem se na tu zatuchlou matraci a stočil se do klubíčka. Kňučel jsem jako malé vlče a slzy se nezadržitelně draly ven z očí.

Tak strašně moc to bolí.

Každý nádech, každý úder srdce. Každá myšlenka na Isaa, která se mi usazovala v hlavě.

Co s ním je? Proč upadl do hlubokého spánku? Kdo mu co udělal?

Nevěděl jsem, jak dlouho jsem tam tak ležel. Věděl jsem však jediné.
Byla to dlouhá doba, a já přitom nezamhouřil oka ani na chvíli.
Už jsem ani nebrečel. Nevnímal jsem chlad, nevnímal jsem už ani bolest, která mě provázela po celou dobu uvěznění. Jen jsem se snažil dýchat, abych vydržel při zdravém rozumu a mohl jít za Isaem.
Potřebuji ho vidět. Tak moc potřebuji být s ním aspoň na okamžik. Podívat se na něj a vědět, že bude v pořádku. Že se ze svého spánku probudí s úsměvem a řekne: „Dobré ráno,“ i kdyby byla třeba hluboká noc.

„Neber to však jako slib, Tame,“ zněla mi v hlavě stále dokola Kazukiho slova.
Neberu to jako slib.
Je to naděje…


Třikrát se stráže vystřídaly a za mnou nikdo nepřišel.
Ani se zprávou, ani s novou přikrývkou, oblečením či vodou, abych se mohl napít.
Já stále ležel na své palandě. Jen občas jsem pohnul rukama či nohama, aby se mi do nich vrátil cit.
Už jsem ani nezvedl hlavu, když se náhle dveře otevřely. Jen jsem poslouchal kroky, které se ke mně blížily.
„Lepší by bylo, kdybys tu zkapal,“ ozval se nepříjemný hlas strážce, který se zastavil u mé postele. „Proč mě nenecháš na pokoji?“ zeptal jsem se odevzdaně. Neměl jsem sílu s ním ani diskutovat, či ptát se, zda mi donesl věci, o které jsem požádal.
„Kdyby to šlo, okamžitě bych tě zbavil tvého trápení,“ odpověděl ironicky a já zahlédl, jak jeho ruka narazila na jílec meče. „Vstaň!“ poručil mi a poodstoupil o krok zpátky.
Nechápal jsem.

Proč mám vstát? Co po mně chce?

„Tak vtaň!“ řekl o něco netrpělivěji a výhružně se na mě podíval.
Dovnitř vešel druhý strážce a také přistoupil k posteli. V ruce držel široký opasek s oky na bocích.
„Někdo si tě vyžádal,“ zatahal ten první prudce za řetězy a donutil mě zvednout se z postele.
Ostrá bolest v nohou mě málem složila k zemi, když jsem došlápl na tu drsnou podlahu.
Na poslední chvíli jsem se zachytil palandy a pomalu se narovnal.
„Kdo?“ začal jsem mít obavy z toho, kam mě chtějí odvést.
Zrádce čekala jen smrt, či vyhnanství… Rozsudek vždy vynesl král, a odsouzenec pak byl rovnou odveden na popraviště či za město.
„Mlč,“ přikázal mi strážce.
Sledoval jsem, jak mi sundávají řetězy. Volnost však netrvala dlouho. Během chvilky mi nasadili opasek a ruce připoutali k němu. Nohy mi však nechali volné.
„Jdeme!“ žduchnul mi do zad a já s klopýtnutím skoro vyběhl na chodbu, kde mě čekal ozbrojený doprovod.
„O něco se pokusíš, bez váhání tě zabiju,“ ozval se velitel stráží, který čekal s nimi.
Překvapeně jsem na něj hleděl. Od chvíle, kdy mě dovedl na zámek, jsem ho viděl poprvé. Za celou dobu nepřišel ani jednou. Jako by se mi vyhýbal. Nebo měl snad něco jiného na práci?
Sevřel jsem rty do úzké linky, když se na mě zaměřil svým pohrdavým pohledem.
Všechno to, co jsem si vybavil, když se mnou Kazuki mluvil, se mi vracelo zpět a začalo to dostávat jasnější podobu.
„Jdeme,“ zavelel a otočil se k východu z podzemí.


Šel jsem mezi nimi tou dlouhou chodbou. Míjeli jsme cely, ve kterých byli zavření ti, které chytli při napadení našich vlků. Občas jsem zahlédl něčí tvář v tom malém otvoru ve dveřích. Všichni do jednoho, se dívali, koho vedou, a když zahlédli mě, mohl jsem přísahat, že se v jejich tvářích zračila spokojenost a zadostiučinění.
„Nezdržuj se!“ žduchnul do mě jeden z těch, kteří šli za mnou.
Opravdu jsem zpomalil a skoro se zastavil, když jsem zahlédl toho, co jsem ho jako prvního omráčil. Nepatrně sklouznul pohledem k veliteli stráže a pak znovu na mě. Upřeně se na mě díval a usmíval se.
„Tak jdeme!“ znovu do mě strážce žduchnul a já zaslechl povytáhnutí meče z pochvy.
Otočil jsem se zpět, a už jen sledoval cestu nahoru po schodech, abych nikde neklopýtnul. Opatrně, jak to šlo, jsem našlapoval, protože každý krok mě bolel čím dál víc.


Těžký a zatuchlý vzduch vystřídal čerstvý. Chlad vystřídalo teplo.
Když jsme vyšli do jedné z chodeb zámku, rozhlížel jsem se kolem sebe, jako bych tu byl poprvé. Nemusel jsem ani mhouřit oči před denním světlem.
Chodbu osvětlovaly jen velké svíce či louče a při pohledu do oken, bylo jasné, že je hluboká noc. Panovalo tu ticho, obvyklé v tuto noční hodinu, kdy většina osazenstva zámku spala.
Tou krátkou chodbou jsme prošli bez zastavení.
Vyšli jsme do části, kde bylo ubytováno služebnictvo a zamířili napravo, směrem ke královskému křídlu.
Čím blíž jsme byli ke spojovacím dveřím, tím menší dušička ve mně byla. Mé obavy, že toto je naposledy, co procházím touto chodbou, mi drtily vnitřnosti v těle. Kroky se mi zpomalovaly a já měl čím dál větší strach, že si jdu vyslechnout rozsudek.
Vše, co jsem věděl, vše, z čeho mě obvinili, bylo tak závažné, že jsem se ani nedivil tomu, že to chtějí vyřídit rychle a tiše.
„Pokračuj!“ ucítil jsem znovu tvrdou ránu v zádech, když jsem už skoro stál.
Strážce silně sevřel mé rameno a potáhl mě do vedlejší chodby.
Oddychl jsem si, když jsme minuli ty velké červené dveře, u kterých hlídaly stráže vstup do královského křídla.
V tu chvíli se mi však srdce chtělo zbláznit. Silně se rozbušilo a já sotva popadal dech, když jsem si uvědomil, kam mě vedou. Podvědomě jsem zrychloval, až jsem skoro šlapal na paty stráží před sebou. Trhnutí za opasek, mě však vrátilo na určené místo.
Uklidni se Tame, říkal jsem si v duchu a snažil se pravidelně dýchat. Nesmím dát najevo své emoce. Musím se uhlídat. Nesmím udělat žádnou chybu…

„Kdyby bylo na mě, nikdy bych to nedovolil,“ otočil se na moment velitel, když jsme zastavili před jedním z pokojů na ubikaci stráže.
Nebyl jsem schopen se na něj ani podívat, či reagovat na to, co řekl. Jen jsem hypnotizoval ty dveře před sebou. Cítil jsem, jak se mi třesou nohy i ruce z toho napětí, které ve mně panovalo. Nejraději bych ty dveře rozrazil a hned vběhl dovnitř.

Proč tu ale stojíme? Proč nejdeme dovnitř?

Byl jsem nervózní čím dál víc. V hrdle jsem už snad ani nemohl mít víc sucho, přesto jsem však několikrát naprázdno polkl. Dýchal jsem povrchně jako pes a neustále těkal pohledem ze dveří na velitele a netrpělivě čekal, kdy konečně chytne za kliku a otevře.
Probral mě však nečekaný klapavý zvuk.
Otočil jsem hlavu a sledoval, jak se svým typickým šouravým krokem k nám blíží rádce ve svém nočním oblečení, přes které měl jen tak lehce přehozený dlouhý plášť. Jeho šoupavé kroky doprovázelo ťukání hůlky o dlážděnou podlahu.
Měl jsem pocit, že to trvalo věčnost, než k nám došel. Pohledem jsem ho pobízel k rychlejší chůzi a snad poprvé proklínal jeho choroby stáří.
„Odstupte,“ poručil mému doprovodu, když se u nás zastavil.
Všichni se na sebe jen podívali, ale pak se vzdálili do uctivé vzdálenosti.
„Máš jen chvíli, Tame. Král to nechtěl dovolit, ale když jsem mu pohrozil, že odejdu na odpočinek, povolil. Ale s podmínkou. Máš pouze čas, než se hodiny jednou přesypou a bude tě hlídat stráž. Slíbil jsem, že u toho budu také a všechno, co se bude dít, pak přednesu králi. Pokud nebudeš souhlasit, vrátíš se hned zpátky.“
Díval jsem se na něj a poslouchal. Řekl mi podmínky, ale současně mě tímto varoval, abych si dal pozor na vše, co udělám, nebo co řeknu.
I kdyby mi navrhl cokoli, stejně bych s tím v tuhle chvíli souhlasil. Pocit, že ho můžu vidět, touha se ho dotknout a vědět, že bude v pořádku, byla tak silná, že bych byl schopen se upsat samotnému ďáblu.
„Souhlasím,“ pokývl jsem hlavou.
Vděk, který jsem teď cítil, musel být vidět i v mých očích. Rádce se jen mírně pousmál a pak pokynul stráži, aby otevřeli.
Znovu mě všichni obstoupili. Velitel došel ke dveřím a chytl za kliku. Pomalu se dveře otvíraly s jemným skřípáním, které se však v tom nočním tichu roznášelo chodbou, jako nejhlučnější hřmění.
Chvěl jsem se nedočkavostí.
Roztřásl jsem se ještě víc a do očí se mi nahrnuly slzy, když jsme vcházeli dovnitř.
Udělalo se mi slabo a nohy se mi podlomily v kolenou, když jsem spatřil, jak leží bezvládně na posteli, nevnímá nic kolem sebe a sotva dýchá.
„Isao,“ vydechl jsem tiše jeho jméno roztřeseným hlasem.