SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Vzpomínka na Lásku 5

IDENTITA
V pevnosti, zavládlo ticho. Každý loudil ve svých myšlenkách a očekávání. Nikdo netušil, co se bude dít. Od rána do rána chodili a přemýšleli. Pevně doufali, věřili, že se Sango probudí a že bude taková, jako dřív, dokonce, že jim pomůže, vybojovat různé, nelehké bitvy, které je čekají, za její únos. Nikdo si více méně nevzpomínal, na její pravé jméno. Každý ji oslovoval korál, čili Sango. Od té doby, co byla duše lišky a duše Sango k sobě připoutány, uběhly dva týdny a Sango, se stále neprobouzela ze svých snů. Všichni byli už zoufalí, Sasori u své maličké svěřenkyně sedíval skoro celou dobu. Většinou odešel pouze pro něco k snědku. I Itachi se za ní přicházel podívat, ovšem tajně a mlčky. Pouze ji pozoroval a vysílal k ní svou energii, prosil ji, aby se konečně probudila. Vše se vracelo pomalu ke starým kolejím. Mezi členy vládly hádky a nepokoje, všichni byli na sebe zlí a ta stísněná atmosféra pomalu přetékala. Pein už to nemohl vydržet, jedné noci, kdy si myslel, že sám ještě nespí, se vydal, potají k ložnici Sango. Nad hlavou, mu hořely pochodně a také visely pavučiny, které nikdo nesklízel. Konečně došel k jejímu pokoji, dveře byly pouze přivřené a on mohl maličkou škvírou nahlédnout. Někdo u ní seděl. Viděl jeho velikou, mohutnou postavu, všiml si, že je to Kisame. Napínal uši, aby slyšel, co jí povídá.
"Musíš se probudit, holka, ani si nedokážeš představit, jaké tu zavládlo světlo, když si sem přišla. Vzbuď se, buď opět ta holka, s kterou je sranda a kterou, má každý zde rád. Vnesla si sem hodně dobrého, všichni byli šťastní, cítili jsme, že nás něco spojilo, ty. Byla jsi pro nás princezna a hodně z nás cítilo, že tě musí chránit." popotáhl a Pein nevěřil svým uším. Kisame, ten Kisame, si tu na té dívce vylívá své chmury a starosti. Ale něco musel přiznat, všichni si Sango, nebo Sakuru, zamilovali a nechtěli, aby jejich holčička odešla. Byla až moc cenná, až moc hodná, byla to jejich princezna a nyní, když je v komatu, se vrací všechno, pomalu, ke starým kolejím. "Ani nevíš, jak tě tu mají všichni rádi. Itachi, ten sobec, co zabil celý svůj klan, roztává a stále si tě měřil, když jsi byla vzhůru, má tě moc rád, sedí tu pořád a mlčky tě pozoruje, nevychází ze svého pokoje a bere si hodně misí a bitev, aby zapomněl, aby na tebe nemyslel, truchlí pro tebe, Sango. A co Sasori, ten hlupák, z písečné vesnice, ani bys nevěřila, že tenhle chlapík, v tobě najde svěřené dítě. Jsi pro něj, jako sestra, připadá si, jako veliký bratr, co tě musí za každou cenu chránit. Konan, ta má v tobě dobrou společnici, slyším ji vždy brečet a naříkat, když si češe vlasy, nebo když tráví všechen svůj čas na stráži. Pein? Ten pořád pracuje a nevychází ze své pracovny. Určitě chce nemyslet na tvoje muka. Deidara? Ten byl vždy rád, když sis s ním poměřovala vlasy a soutěžila, kdo toho více sní. Já? Já tě mám taky rád, Itachi už není tak zahořklý. Ostatní taky chtějí, aby ses vrátila. Musíš bojovat, Sango. Nechtěj, abychom na tebe zapomněli, mi tě máme moc rádi. Vzbuď se." žádal ji. "Prosím tě." dodal a schoulil se k její ruce a začal brečet. Peinovi to stačilo, otočil se na podpatku a šel do pracovny, znovu něco dělat.
Kisame měl pravdu, všichni byli jiní. Konan, opravdu plakala, když vzpomínala na jejich chvíle. Sasori, ten chodil, čím dal víc ven, protože nemohl vydržet pohled na svou sestřičku.
Naruto se konečně zvedl z postele a šel za Kakashim, aby věděl, co má dělat, jestli má volno, nebo tak něco. Kakashi nebyl nikde ve vesnici a tak Naruta napadlo, omrknout náhrobek, který byl určen pro mrtvé, kteří zahynuli ve slavné válce ninjů. Naruto věděl, že tam bude. Kakashi seděl u náhrobku a opíral se o kolena. Díval se na jedno jméno. I své levé oko měl odkryté a padaly mu z něj slzy. "Kakashi sensei. Můžu s vámi mluvit?" zeptal se naruto a Kakashi si rychle utřel slzy z obličeje. "Jasně, Naruto." Naruto si k němu sedl a díval se na Náhrobek. "Jednou, když jsme začínali, jste nám řekl, že vám zemřel kamarád, v tý válce. Jak se jmenoval?" zeptal se a prohlížel si jména. Kakashi mlčel a nevěděl, jestli mu to má říct. Po chvilce usoudil, že na tom není nic špatného. "Obito, Obito Uchiha." řekl pološeptem Kakashi a Naruto zbystřil, aby našel to jméno. Konečně ho našel, bylo vytesáno uprostřed. "Uchiha, to od něho máte Sharingan?" zeptal se Naruto a podíval se na něj. Kakashi zavřel oči a pokýval hlavou. Levou stranu obličeje si okamžitě zakryl páskou a vstal. "Co jsi potřeboval, Naruto?" zeptal se ho a díval se opět svým známým pohledem. "No, nevím, co mám dělat, mám volno, nebo budem něco trénovat?" zeptal se. Kakashi mlčel. "Máš volno, musím něco zařídit." řekl a kývl na rozloučenou, potom zmizel. Naruto si povzdechl a vstal. Přešel k pomníku a pohladil to jméno. "Ahoj, kamaráde. Působíš mu hrozný muka. To říkám já. Kdybys tu byl, určitě by nebyl tak smutnej." řekl a také odešel. Naruto se procházel vesnicí, na sobě své oranžové kalhoty a černé tričko. Přemýšlel, co by měl dělat. Z nějakého, nepochopitelného důvodu, ho to táhlo na hřbitov. Tam se procházel mezi náhrobky a díval se na jména a fotografie. Došel k náhrobkům Uchiha, bylo jich nespočet. "Jednou, Sasuke, tam budeš ležet i ty." pomyslel si a šel dál. Viděl hodně známá jména. Haruno, Inuzuka, Nara, Yamanaka. Hodně známá jména. Procházel se tak asi dvě hodiny, než došel k hrobům, které měly v sobě velice důležité lidi. Spočinul u čerstvého hrobu. Hrobu třetího Hokágeho. "Nazdar, asi ti sem moc nechodí lidi, co? Konohamaru už se z toho pomalu dostává, nemějte strach, Sarutobi." řekl a klekl si, z očí se mu začaly linout slzy. "Proč jste musel umřít? Proč i vy? Proč musel zmizet Sasuke a Sakura? Proč je mrtvá? Proč jsem zbyl sám? Proč nemám matku ani otce, proč o nich nic nevím! Proč mi nikdo nic neřekne. Proč se mě lidi straní a bojí se mě! Vždyť sem jim nic neudělal. Proč, proč, proč jste mi nic neřekl." plakal a měl ruku v pěst. Z náhrobku, se na něj usmíval starý muž hokáge. Vstal a podíval se na něj. " Já stejně musím najít pravdu. Dříve, nebo později." řekl a obcházel další hroby. Zastavil se u dvou náhrobků, kde ležel čtvrtý hokáge. Měl tam také fotku, Naruto zkoprněl. Muž měl žluté a roztřepené vlasy, jako on, modré oči, jako on. Sám vypadal, jako ten muž na obrázku. "To, to, to není možné." zašeptal Naruto. Jako jméno, tam stálo Yondaime Hokáge, Minato Namikaze. Naruto nevěděl, co to je za jméno, ovšem došlo mu to, když byl vedle jeho náhrobku jiný, kde stálo: Žena Yondaime Hokáge, Kushina Uzumaki. Narutovi se zastavil dech. Žena na obrázku měla rudé vlasy, byla krásná a také hodně mladá. "Co, co se to stalo?" zakňučel. Znamenalo to snad, že oni, oni jsou jeho rodiče? Musel to zjistit, jediný, kdo mu to mohl říct, byl Jiraya. Naruto vyběhl ze hřbitova a vůbec se nezastavoval, věděl, kde Jiraya bude. Na střeše Hokáge, kde sledoval s dalekohledem lázně. Naruto vyběhl po stěně a vyskočil na střechu. Byl tam. "Jiraya-sama. Můžu s vámi mluvit?" zeptal se Naruto, v očích smutek, slzy a také něco, co nešlo pojmenovat. Jiraya zvedl obočí. "Hm, ale jo, co potřebuješ?" zeptal se ho. Naruto chvíli mlčel a díval se dolů, na lidi, co chodili tam a zpět. "Sensei, kdo byli moji rodiče." řekl svou otázku tiše, ale srozumitelně. Jiraya poskočil a hrklo v něm. Začal se ošívat a vykrucovat. "No, víš, já...." "Sensei! Nedělejte ze mě vola! Byl jsem dneska na hřbitově." přiznal a v jeho očích bylo opravdu patrné, že brečel. Jiraya zaklapl pusu a vzdychl si. "Jak ses tam dostal?" zeptal se ho. "Normálně, po svých. Nikdo tam nehlídal, asi je moc nenapadlo, že se tam tuto dobu vydám a budu se procházet." řekl a stále se díval na lidi. "Tak mi to řekněte, sensei, já vím, tuším, že to víte. Musíte vědět, jistě jste je zažil, tak s tím ven. Už dlouho jsem žil jen tak, ani nevím, kdo jsou mí rodiče, proč mě lidi tak nenávidí." rozpovídal se, ale hned zmlkl. Jiraya si znovu povzdychl. "Jiraya-sensei, byli mí rodiče Minato Namikaze a Kushina Uzumaki?" zeptal se ho přímo a Jiraya vytřeštil oči. "Ten kluk, toho ví už moc. Měl bych mu to říct, Minato, Kushino, už dávno jsme mu to měli říct." pomyslel si a po té, co na něm spočinul Narutův pohled kývl. "Ano, potkali se při zkouškách na jonniny a tam se seznámili. Poté společně bojovali v aréně. Kushina, byla, byla povahou spíše divoká a ukecaná, to si jistě zdědil po ní. Ona, byla s Minatem vyrovnaná soupeřka, oba byli neskonale rychlí, byli opravdu skvělí. Po nějaké době, kdy společně sloužili jako černí ochránci, se vzali. Minato se stal Hokáge a měli tebe. Pojmenovali tě, podle jména, z mé knihy." řekl a Naruto nic neříkal. "V době, kdy nás napadl veliký démon, devítiocasé lišky, ses ty, Naruto, narodil. Minato musel být se svými studenty. S Kakashim a Rin, Obito zemřel. Minato zmizel a šel se připravit. Jako Hokáge měl povinnost, ochránit vesnici. Vzal tebe a tvou matku do jedné jeskyně, kde vás ukryl a tebe, jako narozeného učinil hrdinou. Běžel k lišce a, a, on, zachránil vesnici." řekl a Naruto se na něj podíval. "Jak ji zachránil. Co se stalo semnou a s mou matkou." zeptal se a sledoval ho. Jiraya se nadechl, bylo velice patrné, že se mu o tom nemluvilo zrovna lehce. "On, zapečetil toho démona do tebe. Bylo to jutsu obětování. Tím, že do tebe zapečetil lišku, zemřel. Tvoje matka, měla veliké horečky, umírala. Vzala si tě do náruče a konejšila tě. Já a ještě nějací ninjové jsme tě a Kushinu našli a viděli, jak ležíte v posteli. Vzal jsem si tě a lékařští ninjové tě zkontrolovali. Dostal ses z toho, ovšem, tvoje matka, zemřela." dořekl a Narutovi skápla slza smutku. Tak proto se k němu lidi takhle chovali, on to ani nevěděl. "Nikdo o tom nemohl mluvit, Sarutobi, na přání Minata tě prohlásil za hrdinu, co zachránil vesnici, ale lidé nemohli zapomenout, co způsobila ta liška, proto se k tobě tak chovali." řekl a Naruto začal plakat a vzlykat. Tak proto ho nenáviděli, proto se ho báli a stranili se mu. Už to chápal. Seskočil ze střechy a zmizel. "Naruto." zašeptal Jiraya a dál tam seděl, jako promočené kuře. "Promiň, Naruto." pomyslel si.
Naruto šel přímo do prostřed lidí. "Zastavte se!" zaječel a všichni se na něj podívali. "Já, já nemůžu za to, co ten démon provedl naší vesnici! Už je to třináct let, můžete mě nechat na pokoji a nešuškat si? Jste jako nemoc, jako pořádná chřipka! Nemůžu se vás zbavit! Vůbec mě neznáte a odsuzujete mě! Je to hnusný! Dokonce, když jsou moji rodiče mrtví a já nikoho nemám! Nechte mě být!" ječel a zmizel. Měl toho dost, běžel na hřbitov, kde se sedl k náhrobku svých rodičů a vzlykal.
Sango, se začala vrtět. . "Zastavte se!" "Já, já nemůžu za to, co ten démon provedl naší vesnici! Už je to třináct let, můžete mě nechat na pokoji a nešuškat si? Jste jako nemoc, jako pořádná chřipka! Nemůžu se vás zbavit! Vůbec mě neznáte a odsuzujete mě! Je to hnusný! Dokonce, když jsou moji rodiče mrtví a já nikoho nemám! Nechte mě být!" ječel blonďatý kluk a zmizel. Viděla ho ležet na náhrobku a plakat. "Jsem tak sám, nikoho nemám."
Otevřela oči a začala rychle mrkat. Oddychla si, že to byl pouze sen. Zlý sen. Litovala toho kluka, připadal jí tak, tak skutečný. Cítila jeho bolest. Sango, se rozhlédla po svém pokoji a přemýšlela, co se stalo. Pamatovala si pouze onu lišku a jejich společné propojení. Vzdychla si a opatrně se posadila. Nic se nezměnilo a byla za to ráda. Slyšela vzlyky a různé hlasy, poznala Kisameho, Konan, Itachiho, Sasoriho a ostatní, známé hlasy. Nejvíc ji ale bil do hlavy, ten hlas, toho kluka. Vzdychla znovu a chytila se za hlavu. Potom se podívala na ruce a málem to s ní seklo. Na konečcích prstů, měla totiž černé znaky. Písmena, symboly. Sango nevěřila svým očím. "Co to mám na rukou?" zašeptala a zvedla se z postele. Prošla ke koupelně, kde rozsvítila a podívala se do zrcadla. Byla totálně rozcuchaná a připadala si jiná. Pokrčila rameny a vyšla ven. Nikoho nepotkala, což bylo zvláštní. Všude bylo ticho a ona si to takto nepamatovala. Bylo to až děsivé. Vyšla do sálu, kde většinou všichni pobývali. Seděli tam všichni, tiše a mlčky, někteří si četli, jiní hráli hry. Uviděla Konan, která ležela na pohovce a dívala se do neznáma, oči uplakané a unavené, vlastně, všichni byli unavení. "Nazdárek, ve spolek." prolomila ticho a usmála se. Všichni na ni pohlédli a okamžitě vyskočili. Jejich oči se rázem proměnily a všichni byli, vyměnění. Konan, ji hbitě objala a plakala, Všichni ji obskakovali. Pein to nevydržel. "Co to je sakra za hluk?" pomyslel si a otevřel dveře. Vyšel ze schodů. Sango, se otočila. Viděl malou holku, s růžovými vlasy, krátkými, po ramena, její pistáciové oči a černá, dlouhá košile na spaní, z bavlny. " Ahoj, strýčku." pozdravila a usmála se.

5
Průměr: 5 (1 hlas)