Zákruty touhy 4

]3.

Bylo to dva roky poté co se po panu učiteli slehla zem, smutné a zachmuřené dny, které se střídaly se dny plnými nudy. I když už nebyli malými dětmi, jejich rodiče je jako vždy vzali společně na dovolenou, na tu samou chatu jako každý rok v létě.
Samozřejmě tam nesměl chybět sluha Jacoba Martena, otce Sašky.
První dny byly téměř stejné jako ve městě, ale postupem času jako kdyby se dostali do úplně jiného světa, zpátky v čase do doby kdy si mohli ještě věřit.

„Saško, co bys řekl na schovku?“ oslovil jej v jedno časné deštivé ráno Denis. „Mohla by to být zábava. Taky možná najdeme nějaké tajné úkryty, kterých jsme si jako děti nevšimli. Víš já...“
Mladší chlapec se pousmál tím úsměvem jenž kdysi Denise tak učaroval, když byli malými dětmi. Bylo to tak dávno, kdy byl chlapec ještě nevinným dítětem. Děckem, které muselo díky příteli z dětství tak brzy dozrát. Možná mu tímto chtěl něco vynahradit? „Jistě, mohli.“
„To je skvělý nápad, že Jacobe.“ otočila se na svého muže Alexandrova matka s úsměvem. „Já bych ráda dnes vyrazila do města za starými kamarádkami, pokud ti to nevadí.“ dodala, klopíc hlavu k zemi. Snad chtěla něco skrýt?
V Denisově tváři se mihl podivný výraz, kterého si naštěstí nikdo nevšiml. Jak si alespoň chlapec myslel, ale když se podíval svému otci do obličeje, pochopil že on mu vidí až do duše. „Denisi, rád bych s tebou hodil řeč. Jak si říká mezi mladými lidmi vašeho věku.“
Jacob se na Ryana shovívavě usmál. „Jsou to puberťáci.“ také on viděl.
Nejmladší ze všech se zachvěl. Netušil co tím ani jeden z nich myslí, ale tak nějak tušil, že ty podivné řeči by se mohly týkat jejich vztahu nevztahu s Denisem.

Schoval se na půdě za paraván, který místnost rozděloval na dvě části. Jedna byla podstatně větší a jak to tak vypadalo ještě skrývala možná nejedno tajemství. Byly tam ještě jedny zamčené dveře.
Čekal asi pět minut, když se ozval zvuk otevíraných dveří. Chlapec se přikrčil, téměř přestal dýchat. Kroky se však místo toho aby se přibližovaly zastavily. Kdosi se zhluboka nadechl. Chvíli cosi šramotilo a pak cvakl zámek, zamčené dveře se začaly se zaskřípěním otvírat.
Saška se naklonil k malému otvoru a tím se mu naskytl pohled na otcova sluhu, který patřil výhradně jemu a stejně tak poslouchal jen jeho. V jejich rodině to bylo dědičné povoláni a stejně tak měl i on dostat za sluhu i jeho syna. Ne, že by o to stál! Ale nikdo se na jeho názor neptal, nikdy!
Pár okamžiků jako kdyby se odhodlával k tomu vejít dovnitř, po chvíli však překonal tu nechuť a vešel . „Pro mého pána,“ uchechtl se.
Tohlo Sašku překvapilo. Vždy toho muže znal jako odměřeného člověka, který lpěl na dekoru a když jako malé dítě udělal nějaké faux-pa vždy ho na to upozornil TEN výraz.
Otřásl se, protože se mu to podvědomě nelíbilo.
„Tohle smrdí,“ ozvalo se mu ledově u jeho ucha.
Povyskočil a málem vypískl, ale ruka na jeho puse jej zastavila. „Co..“ zahuhlal do studené dlaně. Denis se k němu více přitiskl. „Ticho.“ zašeptal, tisknoucí se k němu ještě těsněji. „Nechceš aby nás nachytal, byly by z toho problémy.“ Saška přikývl, čelo se mu orosilo potem. Nebyl vyděšený z toho co by mohl udělat otcův sluha. Měl strach spíše z toho co by jej čekalo neuposlechnout svého přítele.
Po páteři se mu proběhl ledový chlad.
Děs a strach z výrazu Denisovi tváře.
„Mohlo by to být poučné,“ uchechtl se.
Sevření se stalo ještě těsnějším až se málem mladší začal dusit. „Pusť mě, prosím,“ šeptal a z očí se mu spustily slzy.
Staršího výraz na okamžik změkl. „Tajemství!“ šeptl a přiložil si ke rtům ukazováček. „Teď něco uvidíš.“
„Jaktože jsem tě neslyšel,“ ozval se po chvíli Saška, když se trochu uklidnil.
Chlapec se pousmál a naklonil hlavu na stranu. Poté mávl rukou a ukázal na tajná dvířka, kterými sem vylezl ze spodního patra. „Našel jsem to tady před rokem a půl. Byl jsem tady s tátou.“
„Jak...“
„Dívej se!“ přerušil jej důrazně Denis. „Za chvíli je tady!“

Michael Taylor byl a stále bude loajálním sluhou svého pána stejně tak jako jeho otec a po něm i jeden z jeho synů. Kdysi dávno když byl ještě mladým teenegerem nechtěl o tomhle dědičném povolání ani slyšet. Sice školu absolvoval a to z vyznamenáním, byl vždy a za všech okolností cílevědomí, ale to neznamenalo, že se sníží k tomu posluhovat té snobské rodině. Jak toho mladého Jacoba nesnášel, byl jasným příkladem rozmazleného arogantního spratka Ale i tak ho k němu něco táhlo, až si sám sobě přišel odporný.

Začalo to toho dne, kdy se vrátil ze závěrečné zkoušky, kterou ukončil jako ten nejlepší, Jacob byl první kdo jej uvítal. Jen ten povýšený pohled který mu věnoval, rozbušil jeho srdce až hrozilo, že vyskočí z hrudi. Nejinak na tom byly jeho kolena, která se roztřásla jako kdyby byly ze sulcu. Tváře mu hořely a dech se zadrhl v hrdle. Zmohl se jen na to jediné, sklopil hlavu k zemi a zamumlal: „Mladý pane.“
Jako odpověď zaslechl tichý smích a pak vzdalující se kroky. Nesebral odvahu, aby se rozpohyboval, protože věděl, že by jej nohy neunesly a tak jen stál a čekal na někoho, kdo mu řekne co má dělat dál .
Po pěti minutách se k němu začaly přibližovat šouravé kroky a pak jej oslovil jeho vlastní otec. „Pojď dovnitř.“

První služba byla snad to nejhorší co si pamatoval. Hned byl jmenován osobním sluhou mladého pána a byl povinnen udělat vše o co jej on požádá, ať by to bylo cokoli – nesmí odmítnout pokud nechce být potrestán.
Zajistit pánovu koupel.
Chvěl se jen pomyslet na to že uvidí nahé tělo človéka, který ho dokázal rozhodit i oblečený. Jen ta myšlenka rozechvěla jeho srdce. Bylo to nechutné, ale o to vzrušující. Zakázené hříšné ovoce, které tak sladce chutná, ale může se změnit v hořkou pachuť.
Třásly se mu ruce, když jej pomáhal svlékat a pak jen stál a sledoval jak mu ruce kloužou po tom bledém mladém těle. Mladý pán měl jen patnáct roků, ale jako kdyby už věděl co dělat, aby staršího muže rozrušil. Bylo vidět že jej baví staršího uvádět do rozpaků.
Po pár minutách se postavil, tak jak jej bůh stvořil a otočil se se šibalským úsměvem na svého sluhu. „Pojď umyješ mi záda a pak mě vysušíš, sluho.“
„Michael, pane. Jmenuji se Michael,“ zašeptal pomalu se přibližujíc k mladému pánovi. „Budete si pak přát něco dalšího, mladý pane?“
„Jistě. Poté mě oblečeš a ještě předtím bych byl rád kdybys mě namazal tím vonným olejem který přivezl můj otec z orietu.“
Samozřejmě se nezmínil, že je v něm silné afrodiziakum.
Poťouchle se usmál, když po deseti munutách, po otření jeho těla a následném nanesení oleje, začal Michael ztěžka dýchat a jeho tváře zrudly snad jěště víc než předtím. Pohled mu sjel do klína staršího, kde se rýsovala znatelná boule. „Snad si se nevzrušil, sluho! Kdyby to viděl otec! Trest by tě neminul. Snad bys mě nechtěl zpriznit.“ jeho výraz byl na chvíli zděšený. Když však uviděl oči staršího, které byly podbarveny vášní a slzy, které ukazovaly jak moc sebou opovrhuje. Pousmál se a sevřel v prstech jeho bradu. „Možná by se toho dalo využít, co říkáš?“
„Pane?“ hlas se mu třásl a nohy už neměly sílu jej udržet.
Tvář mladého pána byla tak blízko stačilo jen... Zavřel oči a nevědomky si olízl rty. To stačilo k tomu, aby se mladší na ty hříšné rty vrhl a začal je vášnivě líbat.
„Tak sladký,“ šeptal nakřáplým hlasem.

Otřásl se jen když na ty dny pomyslel. Ten den se jeho svět scvkrl jen na mladého pána. Udělal by pro něj první poslední, ale hluboko uvnitř věděl, že to co dělá je špatné.
Po roce otec těžce onemocněl a on musel převzít na nějakou dobu veškerou jeho zodpovědnost a služba mladému pánovi padla. Byl rád, ale na jednu stranu měl strach, že se od něj odloučí a on pro něj... Ale čím vlastně pro mladého pána byl? Jen loutkou s kterou si mohl hrát tak jak se mu líbilo anebo k němu alespoň něco cítil? Věděl, že je naivní, ale svého pána miloval nekritickou láskou.
Možná to starý pán po nějaké době odhalil, anebo je něco prozradilo, ale patnáct měsíců po nástupu do práce našel v dopisní schránce dopis s výpovědí a balík peněz společně s letenkou. V dopise stálo jen: Opusť stát pokud nechceš, aby se ti přihodilo něco nepěkného.
S nikým se nerozloučil a doopravdy na tři roky, bez toho aby někomu něco řekl, odjel pryč.

Když se mu narodil první syn, byl šťastný, ale pak se to stalo. Vrátil se z práce a před domem uviděl stát luxusní limuzínu. Srdce mu vynechalo jeden uder a pak se jako bláznivé rozeběhlo. Nevěděl co má čekat, ale i tak po chvíli vešel dovnitř.
Slyšel tichý smích a pak hlas, který mu tolik let nedal spát. Jen ty vzpomínky na těch pár chvil štěstí jej celé ty roky držely při životě. Ano, celou tu dobu jej stále a nepřetržitě miloval stejně jako ten den kdy jej poprvé spatřil. Nikdy by se k tomu však nepřiznal.
Co vlastně cítil k té ženě kterou si vzal?
„Michaeli, lásko.“ oslovila jej jako první žena a políbila jej na tvář. Chlapec v jejím náručí natáhl ruce před sebe žádajíc po otci aby jej vzal k sobě, ale oči muže se věnovaly jen a pouze mladšímu muži sedícímu u jeho rodiného stolu. Dítě popotáhlo a rozkřičelo se jako siréna. „Drahý, vem jej na chvíli.“
„Jistě, Lauro.“ přikývl a opatrně syna převzal, nyní se zcela věnujíc jen jemu. Chlapec po chvíli zmlkl a tak se s ním posadil ke stolu.
„Michaeli Taylore, konečně jsem tě našel.“
„Pa-pane?“ vykoktal napjatě. Nevěděl co od něj čekat, ale hlavní bylo... proč jej oslovil – pane? Nenašel dostatek síly podívat se mu do očí a tak jen jemným pohupováním uklidňoval svého syna.
„Vždy jsem věděl že budeš dobrá manželka.“
„Prosím?“ vyhrkl hned jakmile našel ztracenou rovnováhu. Ten... smrad... si z něj bude utahovat? „Nevím jestli jsem slyšel dobře, pane Martene.“ Musel to říct, aby nedošlo k mýlce. Už nebyl sluhou toho namyšleného spratka, který si jej k sobě přivázal, nebo si to alespoň myslel. Jak jen mohl být tak bláhový.
„Nikdy se tě nevzdám. To samé jsem řekl i svému otci, když jsem se dozvěděl, že tě vyplatil. A tobě nikdy neopustím, že jsi mě opustil. Tvé ženě jsem řekl jasné podmínky a je jen na ní jak k tomu přistoupí.“
„Cos jí řekl!“ zavrčel. Tentokrát jeho hlas zněl varovně, vůbec ne podřízeně. Ne, už nebyl a nikdy nebude jeho sluhou, hračkou.
„Miláčku,“ zašveholila sladce. „Tady pan Marten nám nabídl, že nám daruje jeden z jeho domů, společně s vysokou rentou a zajistí našim dětem, které budeme jistě brzy mít, dobré studium na prestižních školách podle jejich výběru. No není to skvělé? Tak šlechetný člověk.“ Ženě zjihly oči.
Michael se zhluboka nadechl. Ne, nemohl ji ranit přiznáním, že ten jak řekla – šlechetný člověk – je jen manipulátor, který udělá vše proto aby zpět získal svoji, jak kdysi dávno řekl, drahocenou hračku.

Sevřel ruku v pěst a přiložil si ji k hrudi.
Žena s ním vydržela ještě další tři roky a stihla mu porodit další dítě, opět synka a pak zemřela.
Možná za to mohlo zlomené srdce, protože svého muže zbožňovala a když byla svědkem toho co s ním dělá ten muž kterému tak moc věřila, ta křehká duše to nezvládla.
Ten den se zatvrdil, že mu nikdy nedovolí, aby si vzal jeho tělo, ale i přesto byl stále tak moc slabý.

„Tati?“
Ten hlas, který tak moc miloval. Proč teď, v tuhle dobu a tady?
Muž nad ním do něj ještě naposledy ze zachrčením přirazil a pak se po polibku odvalil na druhou stranu. Ten hlas mu nestál ani za jeden jediný pohled.
„Andy, zlato,“ vykřikl, ale chlapec už byl pryč. „Proboha. Jak se to mohlo stát, vždyť...“
„Aspoň se něčemu přiučí.“ odvětil muž ležící vedle něj a přitáhl si jej k sobě k dalšímu polibku. „Už je mu šest let a tak by...“
„Tohle není normální! Nemůžeš myslet, že....“ vytrhl se mu ze sevření, hodil na sebe župan a vyběhl za synem. Vůbec jej nenapadlo, jak se na tuhle scénu mohou dívat ostatní sluhové a služky z pánova domu. Nemyslel ani na to, že by mohl potkat pánovu ženu. Nepřemýšlel nad ničím, musel jen svého syna vidět a vše mu vysvětlit.
„Andy?“ zašeptal, když vešel do pokoje, kde nechal své dva syny než vstoupil do ložnice mladého pána, nyní již plnohodnotného pána firmy a tohoto sídla. Nikdo mu však neodpověděl. V postýlce jen tiše oddechoval jeho tříměsíční syn Peter. „Co teď budu...“
„Miku,“ ozvalo se za dveřmi a po vyzvání do pokoje vešla pánova žena. Byla to nádherná až éterická bytost, vypadala tak nevinně a stejně tak se i chovala. Nechápal jak ji pán může podvádět a navíc s ním, s mužem.
Vždy se jemně usmívala, rudla když se na ni někdo zpříma podíval a svého muže milovala stejně tak jako jejich jediného syna. Jak se pán jednou vyjádřil: „První a poslední.“
Ne, že by ji nenáviděl, ale....
„Řekl ti můj muž něco? Já mám strach, že má jinou ženu... poslední dobou se chová tak jako kdyby mnou opovrhoval. Nepolíbí mě a ani se se mnou nemiluje a tak bych.... ty s ním trávíš tolik času, mohl bys vědět... něco víc...“
Pousmál se, i když by se jí rád přiznal, nemohl to udělat. Pro dobro jejich dětí musel hrát s tím nemorálním mužem jeho odporně ďábelskou hru, pokud nechtěl ztratit... o co by mohl přijít? Snad jej pořád nemiluje! Ale věděl, že to bude stále a navždy takhle. „Žije svojí prací a tak je unavený. Víte přeci, že jsem si nedávno dělal kurz masáže a tak...“
„Ach já zapomněla. Mohl bys jednou...“
„Jistě, madam.“

Našel jej ve stájích, kde seděl u jednoho z pánových vraníků – nejnadějnějšího hříbětě. „Andy,“ oslovil jej tiše, aby jej nevylekal.
„Ty už maminku nemiluješ?“ zašeptal tiše a popotáhl. „A brášku a mě?“
„Ale ty truhlíku,“ odvětil s jemným úsměvem. „Miluju vás víc než svůj život. Ty a Tay jste moje světla v tomhle temným světě a tak... jsi ještě malý a tak tomu nemusíš rozumět, ale my jsme si jen hráli, víš.“
„Jen hra?“ šeptl s nadějí v hlase.
Ano, pořád to bylo jen dítě, které bezmezně věřilo svému otci, ale kdo ví jak dlouho tomu takhle bude.
„Jistě. Taková hra, kterou hrají dospělí, až budeš dost velký,“ polkl, „vysvětlím ti to.“

Od té doby se snažil, aby byl jeho pán více diskrétní, ale osud tomu chtěl jinak. Nyní však už nebyl čas na vzpomínky, teď musel splnit pánovo přání.
Vešel do místnosti a vytáhl ven těžkou a zaprášenou bednu. „Jak je to dlouho?“ Zhluboka se nadechl a odklopil víko. Uvnitř byla hromada šatů, většina ji tvořily ženské šaty. Chvíli se v ní přehraboval a pak vytáhl ven šaty pro služku, spíše pro služtičku. „Měly by se spíš pověsit, takhle se za chvíli rozpadnout.“
Nenáviděl to?
Položil šaty na nedaleko stojící pohovku. Nechtěl se na ně dívat, ale přesto tak učinil. Přistoupil k nim, položil na ně dlaň, lehce přejíždějíc po látce, která v něm evokovala vzpomínky na ten den, kdy si je byl nucen obléci poprvé.
Nenáviděl.
Pánovi se ten den narodil syn, proto následovala oslava. Večírek, kdy se mu život opět převrátil vzhůru nohama. Tenkrát si však za to mohl zcela sám.
Nenáviděl, ale miloval!
Jen vzpomínky na to jej dokázaly vzrušit. Málem podlehl nutkání uspokojit své vzrušení, ale zastavil se dříve než by toho mohl litovat. Než by mohlo jeho tělo litovat, trestu by totiž neunikl stejně jako tenkrát.
Miloval tu bolest a následnou slast.

„Denisi, měli bychom....“ začal Saška, ale byl přerušen důrazným stisknutím staršího ruky na rameni. „To bolí, prosím přestaň.“ zasykl mladší. Odpovědí mu však bylo fouknutí do ucha až se otřásl.
Vůbec se mu nelíbilo sledovat otcova sluhu. Choval k němu úctu a nechtěl... ano, tušil že se teď dozví něco co se mu vůbec nebude líbit. Nechtěl ztratit iluze, doopravdy ne.
„Něco jsem ti řekl!“ zasyčel nebezpečně tiše a přitiskl se mladšímu vlastním klínem k zadečku. Ano, to tření jej vzrušovalo, ale nechtěl Sašku vyděsit. Zatím ne. Na všechno ještě bylo dost času.
Alexandr přestal na okamžik dýchat jak cosi a on tušil co by to mohlo být jej začalo tvrdě tlačit na jednu z půlek zadku. „Prosím.“ nemohl se udržet a tak se rozplakal.
Ten pláč jej donutil, aby si mladšího otočil čelem k sobě a pevně jej levou rukou sevřel za paži, aby ho pravou donutil – stisknutím brady, opětovat jeho pohled. „Sašenko neplač, prosím.“ Ani tohle však ty slzy zastavit nedokázalo. Rozplakal se ještě více, až se zalykal. Musel ho nějak zastavit, ale jak? A pak ho to napadalo. Proč ne!
Pustil mladšího z pevného sevření. Chlapec udělal krok dozadu, kde jej zastavila zeď. Otřel si uslzené tváře a popotáhl. „Deni-“ pokračování však bylo přerušeno nečekaným nesmělým polibkem na roztřesené rty. Byl to jen rychlý polibek, ale měl očekávaný výsledek. Saška přestal plakat, aby po chvíli přiložil nevěřícně na své poprvé políbené rty bříška vlastních prstů. „Proč?“
Odpovědi se však nedočkal, protože se ozval hlas, který by tu mladý Marten nečekal ani v nejmenším. Hlas jeho otce.
„Sluho!“
Ten odměřený tón hlasu.
Chlapec se otřásl. Tentokrát sjel po stěně a posadil se na zem, kolena tisknouc k sobě jako kdyby ho to snad mělo ochránit od trestu. Otec jej sice nikdy tělesně netrestal, byly to spíše psychické tresty, ale o to víc bolela jeho křehká duše. Zařezávaly se do něj a zanechávaly stále přetrvávající jizvy.
Nenáviděl ho snad?
Denis k chlapci přiklekl a objal jej jak kdysi když ještě byli dětmi. Kdysi dávno, kdy ještě nebyl jejich vztah zničen vlastní sobeckostí jednoho z nich. „Neublíží ti, nikdy!“

„Pa-pane?“ promluvil oslovený pokorně a ohnul svá záda v podřízeném gestu. „Netušil jsem, že... měl jste čekat v salónku...“
Muž se pousmál vědoucím pohledem a sklopil zrak ke klínu druhého z mužů. „Ale, ale... snad si nechtěl začít beze mě? Tohle bych ti nedpustil to přeci víš.“
„Jistě, pane,“ kousl se do rtu, „to bych nikdy neudělal.“
Úsměv se mu ještě rozšířil. „Pokud bys to nemiloval, že?“
„Já....“
Překonal těch pár kroků, které je od sebe dělily a přiskl koleno ke staršímu klínu, kde se rýsovala znatelná boule. Muž sykl, ale neudělal nic aby mladšího zastavil. Zatlačil více, až se druhý prohnul a vzrušeně vykřikl.
„Snad si se neudělal?“ zašeptal posměsně do sluhova ucha a zkousl mu lalůček. „Pane,“ ozvalo se ochraptěle a Michael mu nabídl svůj krk k polibku, po kterém následovalo opět docela nešetrné kousnutí.
Odstoupil od něj, z pohovky vzal šaty a čekal až se druhý uklidní. „Vysvleč se...!“
„Jistě, pane.“
Beze slova se na něj díval tisknouc si k vlastnímu klínu svoji ruku. Jak rád by si jej vzal tady a teď, ale měl s ním bohužel dnes úplně jiné plány. Dnes měl být dárkem pro jeho význačného klienta. Rád se o svoji drahocenou hračku dělil s ostatními, protože moc dobře věděl, že nikdo mu jej nedokáže vzít. Ne pokud vlastní jeho srdce on sám, tak ho nikdo nedostane.
„Víš co od tebe dnes očekávám!“
„Jistě!“
„Dnes je to jen hra, divadlo...“
„Jistě, pane.“
„Nemusíš mít strach, že by nás někdo vyrušil. Pro Denise a Alexandra je připravená jiná zábava.“
„Pane,“ přestal se svlékáním a zadíval se do mladšího tváře. „Co očekáváte od mých synů?“ Nevěděl proč se na to ptá právě teď za těchto okolností, ale musel to vědět.
„Nic, pokud mě dokážeš uspokojit TY!“
„Jistě,“ nepatrně si oddechl. Nikdy by si neodpustil kdyby se těm dětem něco stalo jen proto, že byl tak moc slabý a naivní. „pane.“

Slyšel ten rozhovor, který se odehrával jen pár metrů od nich, ale jako kdyby jej nevnímal. Nemohl pochopit proč tohle dělá otec jeho matce. Ženě která byla tak křehká a hluboce jej milovala i přesto, že ji tak okázale ignoroval stejně tak jako vlastního syna.
„Měli bychom jít, Saško!“ vyrušil jej ze zamyšlení tichý hlas přítele. Natáhl k němu ruku na kterou mladší chvíli nechápavě hleděl než ji přijmul. Vytáhl jej do stoje a oba se vydali tajnými dveřmi do svých pokojů.