Zapomněl si (6.část)

NARUTO
Zima. Začala mi být strašná zima. Cítil jsem to po celém těle, ale nejvíc mi mrzli ruce a nohy. Neměl jsem na výběr. Otočil jsem se a naposledy pohlédl za sebe. Pak jsem se rozhodl vydat se zpět domů. Možná se už Sasuke vrátil, možná už trochu vychladl. Samé možná...copak nic nemůže být na první pohled jasné? Proč jsou všechny odpovědi na mé otázky skryté?
Spousta otázek. Ale jen na některé byli odpovědi. Lidé kolem mě se radovali ze sněhové nadílky. Všichni jsme se těšili, až to přijde. Dokonce i já...pak, když jsem si představil Sasukeho, jak se semnou kouluje, jak se společně válíme v té bílé peřině, moje nadšení pro zimní radovánky opadlo. Bylo to těžké období, pro nás oba…jak se zdá.
Sasuke si pořád hraje na to, že ho nezajímám. Já ale vím, že jen nechce prohrát. Už tak si myslí, že jsem lepší ninja než on...taková blbost! A k tomu všemu má pro mě slabost. Právem mě za to viní. Bolí mě to, ale musím uznat, že by mě to taky štvalo. Trochu. Tak zvláštně na mě hledí, jako bych ho zradil, nebo jako bych mu lhal... Ale já mu řekl pravdu. Řekl jsem, že ho miluju.

Zvedl sem hlavu a vrátil se do té bílé reality. Sníh pořád tak lehce padal a množil se mi pod nohama. Něco mě donutilo zastavit a koukat na lidi před sebou. Byl to pár……milenecký pár. A co bylo horší, oba sem znal. Zahlédli mě dřív, než jsem stačil zdrhnout.
„Naruto?“ řekla Ino a mačkala se k černovlasému mladíkovi, který byl mým partnerem.
„Ahoj Ino, ahoj Sai. Jak je?“ moc mě to nezajímalo, posvač, to bylo očividné, ale znáte to, na něco se zeptat musíte.
„Líp už to nejde.“ řekla Ino a hodila úsměv po svém doprovodu. Oba se tak jemně začervenali a pak se odvrátili zpět na mě.
„A co ty? Nevypadáš nejlíp.“ řekl Sai a s tázavým obličejem si mě prohlížel. Já sem se fakt hodně snažil, abych nevypadal jako hromádka neštěstí, k mé smůle jsem nepředvedl dost dobrý herecký výkon. Vzdychl sem.
„Bylo i hůř, lidi.“
„Za to může Sasuke, že jo?!“ řekla Ino a poprvé za celou dobu rozhovoru se zamračila. Jasně, že za to může on, ale nemusela to říkat nahlas. Ani sem si to neuvědomil, ale zamračil jsem se na ní taky.
„Necháme toho. Co máte vůbec v plánu?“ chtěl jsem přeskočit tohle téma, abych jí tak ušetřil svých vulgárních názorů ve stylu – cojetisakradotoho -, ale očividně to hodlala ignorovat!
„Neměň téma! Může za to, jak se teď chováš! Ty to víš, my to víme tak, proč tady takhle kličkuješ?!“ řekla mi s plných plic. Ovládej se, má přeci pravdu, možná to mě štve. Možná proto mám teď chuť jí jednu vrazit! Možná...sakra už žádný možná!
„Ino, prosím nech to být. Řekni, co nového u vás?“ řekl jsem klidným hlasem. Ani nevím, o co sem jí prosil. O to, aby se nestarala, nebo snad aby mě nechala teď být. Nevím, ale tentokrát mě pochopila a hrála se mnou tu mojí blbou hru. Byl jsem jí za to vděčný.
„Fajn... Já, Sai, a všichni ostatní jdeme do kina. Na jeden film.“
„Jak se jmenuje?“
„Stejnak tě to nezajímá, Naruto! Tak si nech tyhle zdvořilostní otázky!“ řekla a otočila na podpatku. Pak se vydala směrem ke kinu naštvanými kroky. Sai se za ní otočil a omluvně se usmál.
„Jmenuje se Láska a jiné závislosti. No a víš, ty a...“ začal jemně, jakoby mi říkal něco nepěkného.
„Chápu. Nic o lásce přece nesnesu! Ne, teď...to si myslíte?“ řekl jsem naoko naštvaně.
„Ne, jen...mysleli jsem. No nic…“
„Půjdu s vámi...příště, ano?“ řekl jsem rozhodně a pousmál se. Sai pochopil.
„Jasně...tak zatím.“ řekl a běžel za Ino, která se ztrácela z dohledu. Usmál sem se tomu názvu až teď, bylo by to divné, kdybych se rozchechtat před ním. Koneckonců si myslí, že teď nemám smysl pro humor. Ale mě to přišlo fakt vtipný a trefný.
....
Chvíli sem se chichotal, než sem se rozhodl jít dál. Tam, kde už léta bydlím. Upřímně jsem doufal, že se Sasuke vrátil a teď tam sedí a kouká do zdi, protože neví, kde je jeho oblíbené jídlo. Pousmál jsem se nad tou myšlenkou. Jednou sem ho totiž takhle našel a trvalo to dlouho, než mi řekl, o co jde.
Ještě dvě zatáčky a budu doma v teple...říkal jsem si a přitom se usmíval.
„Naruto?!“zaslechl jsem své jméno. Otočil jsem se a zahlédl dívčí postavu s krátkými růžovými vlasy.

SASUKE
Bílá pomalu ustávala. Až nakonec přestalo sněžit. Nevadilo mi to, pro dnešek toho bylo dost. Stále sem měl stejný směr. Moje hlava si to rozmýšlela, ale moje nohy byly plně rozhodnuté. Krok levou, krok pravou a zase krok levou…..takhle to pokračovalo asi patnáct minut, než sem si to uvědomil, co sleduju...nechal jsem toho.
Když jsem dorazil domu bylo překvapivě ticho...Počkat?!
Já fakt řekl domů?! No, tak to jsem na tom fakt špatně. Rozhlížel jsem se po kuchyni ale nikde nikdo. Pokrčil jsem rameny a šel se podívat do jedné postele, té Narutovo. A nic. Rozhodl jsem tedy, že si prohlédnu i tu druhou. Tu důležitější, tu mojí... V té někdo byl, určitě! Ale ne teď. Ach jo...sáhl sem pod peřinu a cítil to, co lidem říká: Tady někdo ležel. Ta postel byla ještě teplá. Ne, že bych chtěl, ale moje myšlenky zabloudily k tomu tělu, které bylo jen moje...k té jeho zatraceně přitažlivé vůni. Ta peřina byla jako on, no skoro...byly tu známky jeho přítomnosti a to mi stačilo.
Byl jsem si vědom toho, že zabiju každého, kdo se ho dotkne! Jednou je můj a tímto hasne!
....
Nevím, jak dlouho sem se trapně mazlil s polštářem, ale asi za půl hodiny sem vyšel z mého pokoje. Vzdychl jsem a zakroutil hlavou. Pak sem pohlédl na Narutův pokoj. Nevím, co mě to napadlo, ale vešel jsem dovnitř a prohlížel jsem si ho důkladněji než obvykle. Nic sem nenašel. Byly tu jen dvě skříně s oblékáním a dva stolky. Jeden noční a na tom druhým byl bordel plus menší krabice. Ta krabice mě zajímala. Já většinou nehrabu v něčem cizím, ani mě to nikdy nezajímalo ale...já nevím, neměl jsem co dělat a k tomu všemu nevím, kam Naruto strká mí oblíbený jídlo!
Přistoupil jsem k tomu stolu a otevřel tu krabici.
To, co mi jako první vytřelo zrak, byla fotografie! Já a Naruto v nějakém parku nebo co. Asi piknik, co bylo zajímaví, a na nervy jdoucí byl fakt, že jsme se usmívali. Oba... Otřepal jsem se a podíval se dál. Takových fotek mě a jeho...můj tak perfektně zmrzlí obličej pomalu roztával. Ty fotky byly všechny nafoceny v době, kdy jsem neměl paměť a na všech bylo ze zadu napsáno Můj Sasuke ne-Sasuke. Ty tři slova se mi tam moc zaryla do srdce, že sem tomu pár minut nechtěl vůbec uvěřit. Chytl jsem se v místě, kde bije ta zatracená pumpa, a zahodil jsem všechny fotky, co sem měl v ruce. Rozletěly se po pokoji a dopadly ne zem. Já se jen předklonil a zhluboka dýchal. Proč mě to vůbec tak dostalo...sedl sem si na židli a znovu nakoukl do té krabice. Byly tam nějaké rozlepené obálky, zřejmě dopisy...chvíli sem pochyboval...ale nakonec jsem pro jeden sáhl a rozlepil ho. Četl sem.

……………………………………………………………………………………………………………………………………………
Milý Naruto,
Zrovna sem na té misi, kterou mi přidělila Tsunade-sama. Ani ti nemůžu pořádně vyjádřit, jak moc mi chybíš. Chtěl bych se tě dotýkat a líbat tě na ta tvá krásná růžová ústa. A ne jen tam. Doufám, že teď si rudý jak rajče, protože se mi tak hrozně líbíš. Až se vrátím, tak spolu někam vyrazíme, ano.
Zatím. Tvůj Sasuke.
………………………………………………………………………………………………………………………………………………

Tvůj Sasuke? Opravdu sem se choval jako jeden s těch zamilovaných idi**ů, když sem se takhle dokázal podepsat. Odhodil jsem ho na zem a vytáhl další. Podle toho, co se v něm psalo, byl mladší. Pár minut sem dokonce ani nechtěl uvěřit, že sem ho psal já.

………………………………………………………………………………………………………………………………………………
Milá Lásko,
Neumíš si představit jak mě odloučení od tebe ničí. Dělám takové začátečnické chyby, protože na tebe stále myslím. Nemůžu se dočkat, až znovu uvidím tvůj zářivý úsměv, tvoje nádherné modré oči a uslyším tvůj sametový smích.
Tvůj Sasuke.
………………………………………………………………………………………………………………………………………………

Nad většinou dopisů sem nevěřícně kroutil hlavou a říkal si, co jsem to byl za idi**a. Při bližším zkoumání těch keců sem přišel na to, že jsem v žádném z nich nepoužil to očekávané slovní spojení.
Nikdy jsem Narutovi nenapsal: Miluju tě.