Zapomněl si (9.část)

NARUTO
No, nehodlám vám tu teď dlouze popisovat to, jak sem se ráno cítil. Prostě to přeskočím a vrhnu se rovnou ke dveřím. Tam sem si s těžkostmi, viz. - nehodlám to rozebírat = problémy s předklonem a sezením, obul svoje zimní boty a nasadil kabát. S čepicí sem se neobtěžoval a řekl sem si, že dnes si dám místo snídaně s tím spícím morousem, rámen. Otevřel jsem dveře a hned mě ozářily první zimní sluneční paprsky. Nadechl sem se čerstvého vzduchu a vyběhl s hlasitým jekotem ven! Spousta kolemjdoucích se lekla a kroutila hlavou. Já to nevnímal a utíkal tou bílou krásou.

Právě sem polkl poslední sousto třetí misky a hlasitě dal najevo, jak mi to chutná. Nikdo tam se mnou neseděl, takže to bylo fuk. Dal jsem si ještě dvě, než sem usoudil, že je toho dost. To, že mi to vystačí asi tak na tři hodiny sem vynechal. Ale vždyť je to fuk, já mám dobrý spalování. I když by to byla dobrá pomsta Sasukemu.
„Hihi.“ zamumlal sem si pro sebe a zasmál se nad tou představou.
Co bys na to asi tak řekl, Sasuke? Kdybych přišel jako menší tlouštík, hm?
Asi by nebyl nejšťastnější, a to se mi na tom možná líbilo. Za ten včerejší několikanásobný nájezd by si něco takového zasloužil. Vsadím se, že by na mě nesáhl do doby než bych zhubl.
Vzdychl sem a uznal, že přemýšlím jako naprostý blb. Sasukemu by to přece nevadilo ani na pět vteřin, přehnul by mě i tak, parch**t! Ušklíbl sem se...

Bylo asi tak deset, když jsem si vzpomněl, že dneska ještě musím k Sakuře. S tím jak mě bolelo celé tělo se mi fakt nikam nechtělo, ale...byla to příjemná změna jinak nudného a komplikovaného dne. Nechal jsem zabalit ještě tři rámeny a vydal se pomalu k Sakuřině domu. Nechtělo se mi věřit, že sem v Ichiraku strávil takovou dobu. Pak mi došlo, že sem kvůli svému pozadí stával až v devět ráno. Ach jo, zatracenej Sasuke!
Došel jsem před ten krásný žlutý dům za necelou půlhodinku. Chvíli sem ho obdivoval, než sem zazvonil. Ozval se na nervy jdoucí zvuk oznamující příchozího. Pak sem zaslechl kroky, …no nejsem superman, ale víte, jak bych to jen...prostě jsem jen obyčejnej ninja a ti si takových věcí prostě všímají, no...a tečka!
Otevřely se ty krásné dubové dveře a v nich stála má týmová partnerka. Dlouholetá podotýkám.
„Naruto? Jsi tu dřív.“ řekla překvapeně a nervózně si prohrábla vlasy. Já si všiml, že přede mnou stojí jen v nějaký děsně přitažlivý noční košilce.
„Jo, to sem si všiml.“ řekl jsem a přejel jí pohledem. Trochu se začervenala. Poslední dobou to dělala skoro každá holka ve vesnici. Vůbec jsem nechápal, jak to dělám, ale jako správnej parch**t sem toho využíval, někdy. Ušklíbl jsem se.
V zápětí sem dostal takovou ránu, že sem odletěl až na druhou stranu ulice a zasekl se v protějším baráku. Nic příjemnýho tyhle její rány, to vám teda povím. Když si uvědomila, že to asi přehnala, dala si ruku před pusu.
„Promiň, ale tohle sem musela.“ řekla a nafoukla ty růžové tváře. Já ze sebe jen oplácal omítku a sníh a přešel to, jako pokaždé. Je skoro tak náladová jako Sasuke. Pousmál sem se. Jak roztomile vypadal, když nafoukl uraženě tváře...kdysi.
„To je dobrý. Co si potřebovala?“
„Jo tohle. Pojď dovnitř.“ řekla a pustila mě dál. Svlíkl sem kabát a boty, bylo tu teplo. Už sem tu byl mockrát, a přesto sem pořád žasl nad tím, jak vypadá dům, když v něm sídlí velká milující rodina. Trochu mi zrudly tváře, když jsem si tu představil sebe a... „Zajdu se převléknout. Nic nerozbij, jo.“ řekla a vyběhla schody, které vedly do horních pater.
„Je mi deset, nebo co?“ řekl jsem a položil naší svačinu na jeden menší stolek.
„Ne, jen tě znám...dlouho.“ řekla a usmála se. Musím říct, že mě tím docela urazila. Takový nemehlo sem nikdy nebyl. Nebo jo? Nepamatuju si, že bych někam přišel a něco rozbil? Nešly mi techniky a cviky ale, že bych vrážel nesmyslně do starožitností, anebo něco skleněného převrhl? Nikdy ani u mě doma se mi to nedělo, teda pokud sem se nesnažil něco ukuchtit... Bože to byl tenkrát výbuch!
„Co je to za výraz?“ zeptala se mě Sakura, když ve svém normálním oblečení scházela ze schodů.

SASUKE
O ránu mluvit nehodlám. Obzvlášť, když nebylo ničím výjimečné. Bylo deset a Naruto nikde. Ten vůl mi ani nenechal vzkaz, kde je jídlo. Co teď jako mám jíst?! Už od rána sem mě pěkně blbou náladu ale, že budu, až tak nepříjemnej sem teda nečekal. Dokonce sem začal lízt sám sobě na nervy. A to už bylo něco, to vám teda povím.
Nakonec sem něco našel s lístečkem: PRO MOROUSE!
Nijak mě to nepotěšilo, ale snědl sem to. Pak sem se z nepochopitelných důvodů, vrátil do postele. Nemocný sem nebyl, to bylo jasné, ale něco ve mně se hnulo nesprávným směrem a já naprosto netušil, co to bylo...ani sem to popravdě vědět nechtěl. Tohle je špatný.

Políbil jsem ho.
Ty ústa, co sem chtěl, byly moje….na malou chvíli.

Tohle je moc a moc špatný. Moc...s toho se nevyspím, sakra! Vstal sem a oblékl se. Byla mi zima jen s toho, že sem koukl na krátký okamžik ven. Sakra! Zakryl sem si pusu jednou rukou a tou druhou se opřel o stůl. Tohle už nevrátím! Tohle už nezapomenu, sak…ra...
Ještě to šlo, dokavaď sem neznal tu chuť ale teď...teď jí znám a zase jí chci, dokonce víc než cokoliv jiného...to je sakra špatný!
Popadl sem kabát a zabouchl hlasitě vchodové dveře. Neobtěžoval sem se zamykat a hodil přes to, co sem na sebe navlíkl, teplý kabát. Venku bylo přesně, jak sem si to představoval. Strašná zima!

Rozhodl sem se, že toho idi*ta najdu a trochu ho zpacifikuju, za tu snídani samozřejmě. Dneska už nesněžilo jako včera, zato si matka příroda na mě připravila fičák. Takže sem měl za malou chvíli opět plné boty sněhu.
Jak se sakra tohle období může někomu líbit?!
Vesničané jsou buď hlupáci anebo cvoci. Jinak jsem to v tuhle chvíli neviděl. Obzvlášť ti, kteří si tuhle studenou věc pochvalují, mi lezou na nervy. Jako ten pár přede mnou, který moc dobře znám. Bohužel jak mě zahlídli, ihned se rvali k mé maličkosti a už z dálky sem hádal, že to nebude přátelský rozhovor.
„Co si o sobě sakra myslíš, Sasuke?!“ vyjela na mě Ino. Sai se postavil vedle ní, ale nic neřekl.
„Taky tě nerad vidím!“ řekl sem a užíval si svůj postoj zvaný nezájem. Nafoukla se ještě víc...pěkně.
„Takže si chceš hrát na hlupáka?!
„Radši přejdi k věci! Spěchám!“ řekl jsem a dával jsem hodně velký pozor, co udělá.
„Fajn! Co si udělal Narutovi?!“ vyjela na mě podruhé a dožadovala se odpovědi.
„Chceš zkrácenou verzi nebo tu s detaily?“ ušklíbl sem se, když sem si všiml, jak rudne.
„Tahle sem nemyslela, ty jedno prase!“
„Měla jsi být konkrétní.“ řekl sem a čekal, že zase spustí, když tu se do rozhovoru vložil Sai.
„Ino zajímá, co si mu řekl tak hrozného, když...“
„Když co?“
„No, když chodí jako tělo bez duše.“ na té větě, co řekl, se mi něco nelíbilo. Ani nevím proč mě to tak zaujalo? Možná sem byl jen paranoidní, ale...něco mě žralo na představě, že ho něco trápí. Možná mu chybí ten starý Sasuke a nechce to nikomu říct, nikomu...ani mě.
„Nic hrozného sem mu neřekl, moc spolu nemluvíme.“ to byla čistá pravda. A stejnak bych si nedokázal vymyslet nějakou věrohodnou lež, teď a tady. Ne, tohle bylo lepší.
„Vážně?! Tak s čeho je tak skleslí?!“ ozvala se znovu Ino.
„Asi se mu nelíbily tyhle šaty.“ řekl jsem a ukázal na Ininy zelené delš...no šaty? Nijak jinak by se to asi slovem nazvat nedalo...i když...?
„Jsi pitomec, Sasuke!“
„Neříkej.“
„Doufám, že se Naruto dneska nevrátí domu! Zasloužil by sis to!“
„Co tím myslíš?“ řekl jsem a opravdu byl zmatený. Na malý okamžik mě dostala!
„Ale, ale? Ty to nevíš? Naruto šel na speciální návštěvu.“ to už sem začal být naštvanej!
„Ino!“ okřikl ji Sai a tahal ji pryč. „Slíbila si, že to nikomu neřekneš.“ dodal, ale Ino se ušklíbla.
„Ale no tak, Sai. Podívej, jak s touto informací teď dostanu Sasukeho Uchihu na kolena!“