Zlatodějové

Fandom: HP s příměsí... prostě něčeho jiného
Žánr: Mysteriózní
Přístupnost: 15+
Poděkování: Lauře za vynikající beta-read (byť spočíval v masové likvidaci erotických scén:)
Poznámka/Varování: Nekalé praktiky, šílenství, romantika, podivní tvorové, alchymie, preslash a kapka hebofilie

Prolog

‚Všichni Igorovi páni měli co skrývat
– zejména za hlubokých nocí a do hlubokých jam.‘
Terry Pratchett

---

Ranní mlha, dosud nerozptýlená, visela jako hustá clona nad jezerem, jen tu a tam prozářená útlým slunečním paprskem. Rozbřesklo se, mlžní duchové se jali zvolna opouštět kopec a z beztvaré šedi vyhřezly nejprve omleté zuby hradeb pokryté jinovatkou, truchlivě vyhlížející věže a nakonec i celý nehostinný hrad. Konečně se mlha roztrhla i v údolí a odkryla pohled na třasoviska a zpola zaplavenou cestu. Z oparu v dálce vylétlo hejno sov.
Psal se rok devadesátý čtvrtý, kola zakrytých vozů hrčela úvozem a podhradím se nesla jitřní píseň skřítčích pradlen. Ačkoli hrad sám se jevil nezasvěcenému zraku jako pouhá zřícenina, pohledu čarodějnému neušlo, že zchátralá ruina je jen chytré maskování proti obyčejným lidem. Ve skutečnosti byl hrad po většinu roku obydlen bezmála tisícem lidí – převážně studenty, profesory a jinými školními strašidly. Ale teď ještě všichni hluboce spali. A podzimní zasmušilost se jim pomalu vkradla do komnat…

Calcinatio

Profesor vešel s rozhodným prásknutím dveří do třídy. Prváci se choulili v jeho dlouhém stínu a zčásti zvědavě, zčásti vystrašeně si ho prohlíželi.

„Jmenuji se Severus Snape,“ řekl stroze, „a budu vás učit přípravě kouzelných lektvarů. Této náročné vědy budou však hodni jen ti nejlepší z vás… -Co to tam máte?!“ vrhl podezíravý pohled do zadní lavice.
Blonďatá holčička zdvihla sivé oči k profesorovu přísnému obličeji.

‚Nápadně podobné těm L…‘, napadlo Snapea, ale rychle se upamatoval, kdo před ním stojí a co je třeba udělat. „Dejte to sem!“ přikázal a natáhl k dívence ruku. „No tak – bude to?!“ energicky zakýval dlouhými prsty.

Novopečená studentka mu váhavě podala malou panenku, která měla stejné oči jako ona, a profesor nevěřícně zavrtěl hlavou: „Vidím, že někteří z vás by ještě měli zůstat v mateřské škole… Jméno!“ utrhl se na ni.
„Geraldina…,“ vykoktala šokovaná dívka.
„A dál…?“ zeptal se jí profesor hlasem, ze kterého bylo jasné, že ji považuje za mentálně retardovanou.
Dívence studem zčervenaly tváře. „…Dansonová,“ dodala tiše a sklopila oči.
„Skvělé,“ zamumlal Snape a odečetl Nebelvíru pět bodů. „Přihlaste se o ni na konci roku.“

Její spolužačka se k ní naklonila: „Nic si z toho nedělej, Dino – brácha říkal, že Snape je takový ke každému, kdo není z jeho koleje…“

---

Záclona mlh se roztrhla a Larry Talbot vyloudil ze staré otřískané loutny kvílivý výkřik. Jeho nástroj jako by byl naladěn na duševní rozpoložení svého mistra a sdílel s ním jeho nálady.
„Slyšel jsem, že se madame Rosmerta bude vdávat,“ poznamenal melancholicky a dolil svému hostu už poněkolikáté sklenku. „Koho si to vlastně bere?“
„Nemám zdání,“ ozval se již mírně podnapilý prasinecký konstábl Barrymore. „…Dlouho jsem teď U tří košťat nebyl. Ale vsadil bych se, že to nebude nikdo zdejší. Madame Rosmerta je moc fešná na to, aby si uvázala na krk nějakého křupana,“ zamručel do své sklenice. „A kdypak vy se oženíte, starý brachu?“
Larry odložil loutnu na parapet, načež líně poznamenal: „Mám rád ženy – jako společnice. Jsou nevyzpytatelné jako Luna…“ Notně si přihnul z baňaté láhve a podal ji konstáblovi. „…Ale vládnou mocí Krasopaní Venuše, což není tak docela bez nebezpečí.“

Do místnosti zalité poledním sluncem vešel Snape. „Už zase nasáváš?“
Larryho zvířecí oko se vyvrátilo vzhůru a ulpělo na Snapeovi. „Vidím, že tys svůj problém s alkoholismem již dokonale vyřešil.“
„Nijak zvlášť,“ opáčil lakonicky Snape a nalil si důkladnou dávku koňaku. „Vysílil mě křížový výslech Frau Blucher.“

Larry se usmál. „Ach – ona je velmi rozšafná dáma. Vezmi místo, Severusi. S konstáblem se znáte?“
„Zdravím, profesore…,“ zafuněl konstábl Barrymore dobrácky.
Snapeova tvář se postupně poskládala do zdařilé nápodoby přátelského úsměvu a nedbale se usadil do lenošky vedle něj. „Neviděl jsem vás už celou věčnost.“
„Znáte to – čím dál víc práce a čím dál míň času. Ani se neotočím a šedesátka v týle…,“ posteskl si. „Už mě to začíná zmáhat – ty věčné pochůzky a zařizování druhým, co by měli udělat sami…“

„Jistě to není tak hrozné, příteli,“ řekl Larry. „Co vás znám – a že už je to nějakých let – na svou práci si stěžujete v jednom kuse, ale v životě byste nechtěl dělat nic jiného.“
Konstábl se krátce, dunivě zasmál a dolil sobě i Snapeovi. „K čertu s tebou, Talbote – ten znamenitý gruziňák už došel!“
„Opravdu?“ podivil se Larry. „Pijete příliš rychle, tím to je. Nicméně za Příbytky filosofů by mělo být ještě sherry,“ mávl neurčitě rukou ke své soukromé knihovně.

Snape knihu vyňal a sáhl do útrob pavučinami opředené police, která byla trochu cítit plesnivinou. „Jestli myslíš tenhle trapný zbytek…,“ zatřepal s poloprázdnou láhví, „…tak dovol, abych se zasmál. Vylezeš vůbec někdy z toho svého kutlochu?! Aspoň abys doplnil zásoby alkoholu?“
Larry vzhlédl od své loutny a zamyslil se. „Většinou nemám potřebu chodit mezi lidi,“ přiznal nakonec.

„No ovšem! Jednou tu shniješ ve špíně a obrosteš pavučinami!“ prorokoval mu Snape.
„No a co?“ ohradil se Talbot, oblečený jako obvykle jen do svého starého, ošoupaného županu, který se po letech neúnavného nošení ustálil na jakési zelenohnědé barvě s vybledlým zlatým lemováním. K němu měl černé kamaše a šálu mnohokrát obtočenou kolem krku, protože již bylo lezavo.
„Mám tenhle župan rád. Dostal jsem ho od Henryho…,“ dodal, jako by tím bylo vyřčeno všechno podstatné.
Snape obrátil oči v sloup.

„Tihle bohémové!“ uchrochtl konstábl do svého mocného kníru.
„…Jsem tak spokojený,“ zaprotestoval Larry.
„Nic ve zlém, starý brachu. Zkrátka bys potřeboval ženskou,“ roztřásl se konstáblovi knír smíchy. „Tak já už půjdu. Žena mě čeká s obědem.“ S funěním vstal a narazil si na hlavu buřinku. „No tak sbohem a zajděte někdy, žena bude ráda…“
Larry mu potřásl rukou a na cestu nabídl doutník. Konstábl se opřel o svou vycházkovou hůl, pokynul oběma mužům na pozdrav a odfuněl.

„Dneska bude hezky vidět..,“ poznamenal po chvíli zamyšleně Talbot a odvrátil se od okna.
„Ach ano,“ zamumlal Snape, zjevně vytržený ze svých úvah. „Přijdu.“

Konstábl Barrymore měl sice pravdu, ale Larryho byt byl i ve své zanedbané špinavosti vznešený, napadlo Snapea. Okna i postel nepostrádaly dekadenci sametových závěsů a v koutě knihovny – kterou jako zámecký knihovník obýval nejčastěji – stával ručně malovaný glóbus, ve kterém nikdy nescházel nezbytný koňak… Téměř nikdy. Když došly zásoby tam, míval Talbot ještě nějakou tu lahvinku ulitou u sebe v prádelníku. Ale alkoholik nebyl. Severus ho nikdy nezažil doopravdy opilého.

Ráno se obvykle Larry budil pozdě a půl dne chodil po domě ve svém starém županu. Žil zpravidla o několik století zpožděn – těžko říct, zda byl čaroděj, ale rozhodně ho Snape shledával zajímavým. Je pravda, že ho nikdy neviděl udělat ani to sebemenší kouzlo. Nevěděl o něm spoustu dalších věcí.
Výstředník a astrolog - tak by ho nejspíš pojmenoval. Občas spolu, pravda, dělávali nějaké alchymické pokusy, ale v podstatě ho nikdy neviděl dělat nic praktického… Kdyby ho byl potkal někde na ulici – v jeho dlouhém tmavém kabátě se zdviženým límcem – musel by si o něm myslet, že je to jen nějaký kavárenský povaleč.
Ve skutečnosti byl knihovníkem v polorozpadlém zámku hraběte Thun-Hohensteina – lehce vyšinutého excentrika a badatele, který se krom svých libůstek o nic valně nezajímal. Larrymu to místo poskytl jako záminku, aby měl společníka ke svým pokusům a učeným debatám – a tomu to tak vyhovovalo. Žádné nepohodlné otázky o jeho minulosti a jen velmi málo povinností.

Larrymu Talbotovi mohlo být tak zhruba kolem čtyřiceti – těžko se mu hádal věk. Obýval odlehlé zámecké křídlo, které bylo přinejmenším stejně zanedbané jako on sám. Severus měl rád jeho jemný humor a výrazné aristokratické rysy. Obličej mu lemovaly hnědé vlasy s pěstěnými kotletami a vyčnívající nos podobný Snapeovu připomínal dravého ptáka. Nad ním – ve stínu hustého obočí – hluboce posazené, divoké oči tmavé barvy s těžkými víčky, které nezapřely Larryho maďarský původ. Ale nejvíc na něm obdivoval jeho smyslně prolamované rty, které dovedly celé hodiny zaníceně hovořit – ať už o astrologii, vášni lovecké či hudbě… A když se Larry zasmál, odhalil silné bílé zuby s lehce vystouplými špičáky. Postavu měl poměrně štíhlou a vysokou, avšak s ohnutými zády. Byl to typ člověka, kterého jste si prostě museli oblíbit…

---

Když se profesor Snape vrátil do bradavického hradu, zamířil nejdřív do svého kabinetu. Měl tam na opravení několik domácích úkolů a navíc potřeboval zkontrolovat zrání jednoho složitého lektvaru.
Sotva za ním zapadly dveře, svlékl svůj černý plášť a usedl za stůl. S tichým povzdechem si přitáhl štos pergamenů a odšrouboval kryt kalamáře. Opravené úkoly odkládal na stranu a co chvíli sledoval své krásné, leskle černé, onyxové hodiny na krbové římse.
Nakonec všechny pergameny srovnal a otevřel zásuvku, do které je obvykle ukládal.
Na dně šuplíku ležela zabavená panenka s blond vlásky.

„Severusi…?“ ozval se náhle z krbu hlas Malfoye staršího. Jeho hlava se vznášela asi třicet centimetrů nad roštem a zelené plamínky jí olizovaly tvář.
Severus Snape špičkou nohy zásuvku zavřel a kývnul Malfoyovi na pozdrav.
„Přijdeš dneska? Cissy není doma…,“ nadhodil Lucius s nadějí.
Snape zavrtěl hlavou. „Mám moc práce. Snad zítra,“ vymluvil se.

„Zítra nemůžu, jdeme s Popletalovými do opery. …A co příští víkend, šlo by to?“ naléhal Lucius.
Profesor lektvarů neochotně přikývl. „Sobota by mi vyhovovala.“
„V klubu?“
„Dobře…,“ řekl lhostejně Severus a znovu se sklonil nad svou prací. Kdyby tak Brumbál tušil, že má práce zahrnuje i tohle…, pomyslel si s odporem.

Počkal, dokud praskání v krbu neutichne, a pak zásuvku opět otevřel. Chvíli váhal, načež hračku vytáhl ven a začal si ji pečlivě prohlížet. Panenka ve vertikální poloze zdvihla víčka s dlouhými řasami a odhalila své zářivé šedomodré oči. Vypadalo to, že si Snapea prohlíží…
Severus jí třesoucími se prsty uhladil bílé šatečky a zatajil dech hrůzou, co by se stalo, kdyby ho přitom někdo viděl. Pak vstal a odešel k večeři.

Pozdě večer se vydal ke zchátralému zámku Thun-Hohensteinů. Obloha byla jako vymetená, jen ze Zapovězeného lesa, který se tlačil na západní křídlo zámku, se tu a tam ozval slabý zvuk malých kopýtek. Snape si jich nevšímal. Hůlku měl v pohotovostní poloze vždy, když opouštěl bezpečí bradavického hradu a taková večerní procházka mu jistě udělá jen dobře…
Už minul kaštanovou alej i průčelí domu, které strážily dvě kamenné dvojhybnice po obou stranách hlavní přístupové cesty.
Severus se ovšem vplížil zadními dveřmi. Kdyby to neudělal, musel by snášet dotěrné služby hraběcí klíčnice a kuchařky v jedné osobě, která tu platila za nejhorší drbnu a v jejím věku překvapivě i za nejvlezlejší osobu ženského pohlaví široko daleko.

„Dobrý večer, Severusi…,“ řekl svým tichým, melodickým hlasem Larry Talbot, který už na něj čekal v dolní galerii. Vzal velký bronzový svícen a pokynul Snapeovi, aby jej následoval do věže.

Světlo nechali za dveřmi a vecpali se do vikýře. Nahoře to pořádně foukalo…
„Požádal jsem Alfréda, aby nám nahoru donesl konvici s čajem,“ usmál se Larry a zachumlal se hlouběji do svého raglánu. Pak udělal Snapeovi vedle sebe místo a ukázal svou ušlechtilou rukou na oblohu. Střídavě pozorovali dalekohledem kometu, která se při střetu s jupiterem změnila ve spršku úlomků, až do doby, kdy nebe přikryla mračna.

„Fantastické…,“ hlesl ohromeně Severus a podal dalekohled Larrymu. „Ale obávám se, že za chvíli už nebude vidět nic.“
„Měli jsme vzbudit Henryho,“ poznamenal melancholicky Talbot a po chvíli dalekohled složil, aby prošel světlíkem. „Ale stálo to za to! Málokdy bývají tak dobře viditelné… Ostatně, nechceš tu přespat, Severusi? Ať se nemusíš potmě trmácet až do Bradavic.“
„Děkuji ti, ale to nebude třeba… Na kraj pozemků se mohu přemístit.“
„Jak myslíš,“ ušklíbl se Larry. „Zapomněl jsem, že používáš ten strašně nepohodlný způsob cestování…“ A vysrkl ze šálku zbytek Earl Greye s mlékem.

Když se Snape přemístil zpět, vzal to ještě přes svůj kabinet. Otevřel zásuvku a potmě – jen s pomrkávající bludičkou nažloutlého světla z konce hůlky – z ní vyndal panenku…
„Holé šílenství…!“ odsoudil svůj čin, ale zpátky ji nedal.

Sublimatio

Hermiona Grangerová byla nervózní. Čtvrtletní písemkou z lektvarů to určitě nebylo – bylo jí jasné, že od Snapea se výborné tak jako tak nedočká. Ale souviselo to s tím. Tedy ani ne tak s lektvary, jako se Snapem.
Potřebovala s ním nutně mluvit. Byl to jediný kouzelník, který vypadal na to, že ví všechno o existenciální krizi. A krom toho tu byl i jistý ryze soukromý aspekt nutnosti této návštěvy.
Dodala si kuráže a zaklepala na důkladné dveře jeho kabinetu. ‚Anglický dub,‘ proběhlo jí hlavou. ‚Stáří…‘

Nikdo neotvíral.

Strčila tedy do dveří a tak slušně, jak to jenom bylo v té situaci možné, nakoukla dovnitř. Černé kožené křeslo napůl odstrčené od stolu, na věšáku ramínko s hábitem, police na stěnách plné havěti a těžkých knih, mechově zelená pohovka v koutě…

Pohovka. A na ní rozvalený Snape. Spící Snape.
Přikradla se blíž, protože se jí zazdálo, že pod napůl vyhrnutou košilí se na okamžik objevilo něco nádherného. Bíle svítící kůži s cestičkou černých chloupků, která se ztrácela v ošoupané černi profesorových kalhot. Hermioně se rozbušilo srdce. Přiblížila se k němu ještě o kousek a nechtíc přitom srazila z police těžkou knihu…
A probudila profesora Snapea. Posadil se celý zpocený a poplašeně se rozhlédl kolem sebe. Ruka mu přitom instinktivně vyletěla k hůlce. Hermiona se přikrčila.

„Grangerová, můžete mi vysvětlit, co tu děláte?!“ osopil se na ni, zatímco se spěšně upravoval.
„Já… já… jsem se vás jen přišla zeptat, jak dopadla moje písemná práce z lektvarů,“ zabreptala to první a jediné, co jí v té chvíli padlo na jazyk a couvala pomalu ke dveřím. Potom zrudla.

„To se dozvíte. A teď laskavě vypadněte – rád bych se oblékl a k tomu opravdu nepotřebuji vaši asistenci!“
„Jistě. Promiňte…,“ špitla Hermiona a vyklopýtala z kabinetu. Málem se rozbrečela. Vůbec se nezajímal o její existenciální krizi. Je úplně stejný, jako její otčím. Jen využít a odkopnout! Sedla si pod schody a rozbrečela se doopravdy.

---

Už zase psal Lucius. „Ubožák,“ ušklíbl se Severus a dopis hodil do ohně. Kdyby jen tušil, jak moc se mi hnusí…!
List několikrát oblízly plameny, a pak se zhroutil v hromádku jemného šedého popele...

Larry mu vzkázal, že má co nevidět přijet bratranec Henryho. Prý je velký znalec Umění – z téže poangličtělé větve kdysi slavného rodu. V současné době žije v někdejším centru alchymických mistrů v Praze, a podle Larryho náznaků sleduje cestu rozporuplného Gustava Meyrinka.

Snape se mu vysmál: „To je ten, co dělal zlato z hoven?“
Zelené plamínky kolem Larryho hlavy se rozkývaly smíchy. „Přesně tak. Henry ovšem říkal, že nějakých výsledků už dosáhl.“

„Mohl mít na mysli malé Dílo,“ připustil Snape, aniž by však dal najevo, jak se ho dotklo, že to dokázal někdo před ním.
„To uvidíme – slíbil, že celý proces zopakuje před našima očima – tentokrát se zlatem.“
„Na to bych se rád podíval,“ odfrkl Severus.
Larry se ušklíbl: „Máš možnost,“ načež jeho tvář pohltily plameny.

Solutio

Scházeli se za jasných nocí ve věži, kde to táhlo všemi směry a občas tam prolétl nějaký netopýr… Vydupali dřevěné schody až nahoru a zůstali schouleni v jednom krytém koutě, kam se nedostal ten pekelný průvan.
Henry si přikryl uši huňatými klapkami a tiše podupával v proděravělých bačkorách. Dělal dojem poněkud popudlivého a roztržitého starce, přestože mu jistě nebylo více než padesát. Věčně si někde zapomínal brýle a jeho asi po ramena dlouhé, prošedivělé vlasy očividně nezažily hřeben od smrti jeho tetičky, po níž tuhle ruinu, jíž se velkoryse říkalo zámek, údajně zdědil. Stejně jako nečetné, duchovité služebnictvo, jež bylo se zámkem srostlé už po mnoho generací jako kočky s rodným seníkem.
Čekali, až Larry sestrojí kouzelný dalekohled. Jeho nesmírně útlé ruce se ho dotýkaly stejně citlivě, jako by šlo o hudební nástroj. Pozoroval i hvězdy se zanícením, jaké si muži obvykle vyhrazují pro ženy. Pro Severuse byl stálým předmětem údivu. Nebyl by překvapen, ani kdyby se jednou do nějaké hvězdy zamiloval a vyšplhal po jejím svitu jako po žebříku až do nebe.

Když s pozorováním skončili, šli obvykle dolů do knihovny na skleničku či dvě.
„Drahý profesore,“ řekl huhňavě hrabě, „není pro mě většího potěšení, než diskutovat o velikých věcech s tak vzdělaným mužem…,“ zašilhal po Talbotově prádelníku, „ale nebylo by lepší tu debatu podepřít něčím na zahřátí? Za takové noci nám kapka koňaku jistě přijde vhod. Jsem z té věže ještě úplně promrzlý!“
Larry vyndal z globusu láhev. „Poslužte si, pánové. Ale skleničkami právě nedisponuji,“ usmál se.
„To jsem si mohl myslet, že máš něco v rukávu…,“ ušklíbl se Snape a zavdal si. „…Ty starý násosko!“

---

Ve škole teď měli napilno. Čtvrtletní eseje zaměstnaly učitele dost na to, aby přestali donekonečna vést své obvyklé žabomyší války a usilovat o místa svých kolegů…
Jediný Severus Snape se toho tentokrát neúčastnil a všichni mu to pochopitelně měli za zlé. No a samozřejmě Brumbál, který musel zachovávat děj se co děj neutralitu a řešit spory svých méně moudrých podřízených.
Profesor Snape se hodlal na blíže neurčenou dobu vypařit – měl ještě několik nutných pochůzek a tu nejpříjemnější hodlal vyřídit ihned. Spěchal a před zvědavými tvářemi se navíc snažil vyvolat dojem, že tu vlastně vůbec není...

„Pane profesore, vypadl vám kapesník…!“ volala Grangerová z chodby za ním.
Snape se otočil a s děsivým výrazem ve tváři jí vytrhl kalhotky z ruky.
„Vy někam jdete?“ zeptala se ho pitomoučce.
„Nestarejte se!“ zavrčel.
„Taky máte existenciální krizi?“ zajímala se.
„Co to melete?!“
„…Určitě hrozně trpíte, to na vás musí poznat každý, kdo má trochu citu v těle. A ten já mám!“
„Tak ho věnujte někomu, kdo o to stojí!“ odsekl a ponechal ji samu sobě a její existenciální krizi.

Doufám, že si nevšimla… V opačném případě bych jí musel vymazat kus paměti a to dělám hrozně nerad. Taky nevím, proč je pořád nosím s sebou... Mou poslední a jedinou památku, přesvědčil sám sebe a vnořil se do příběhu, kterému málem začal věřit…

Tehdy ještě nechodila s tím Potterovic idiotem. Bylo to na začátku léta, okna dokořán a jen ospalý bzukot čmeláků rušil jinak povinné ticho v bradavické knihovně. Učili jsme se na zkoušky – otrávení, že musíme tak nádherné dny trávit nad úmorným učením v zatuchlých koutech studovny pod dozorem popudlivé knihovnice madame Pinceové – už tehdy nejméně dvousetleté…

Zahlédl jsem Lily Evansovou vykloněnou z okna a nenápadně si přisedl k jejímu stolku. Byl trochu stranou od ostatních, takže sem přísné oči té staré sůvy nedohlédly. Předstíral jsem, že si potřebuji vytáhnout něco z regálu nad její hlavou a lehce se o ni otřel. Dělala, jakoby nic… Když jsem si opět sedal, otočila se ke mně a v očích měla zvláštní pobavený výraz.
Měl bych se raději učit, napadlo mě a sáhl jsem znovu po učebnici. Ale Lily mi knihu vzala a položila si ji na klín. Provokuje mě! Rozhlédl jsem se, jestli nás nikdo nesleduje a zasyčel: „Okamžitě mi ji vrať!“
„Neumíš si ji vzít sám?!“ ušklíbla se. Pak mírně roztáhla kolena a kniha jí propadla mezi štíhlá stehna.

Zatínal jsem pod stolem pěsti, ale sáhnout jsem si netroufal. Lily se jen usmívala a já si všiml, že se jí sukně vyhrnula nad jedno koleno. Odhalené dívčí stehno, které se ztráceno v temnotách šedé školní sukně, s mým tělem dělalo divy. Chvějivě jsem se natáhl a dotkl se knihy v jejím klíně. …A pak se moje bledá ruka nejistě svezla ze hřbetu knihy, aby prozkoumala okolí. Sáhl jsem na to nahé kolínko a zajel jedním prstem pod obrubu sukně. Ujistil jsem se rychlým pohledem do Lilyiny tváře, že není proti. Nenápadně jsem posouval ruku výš a výš, dokud se nedotkla jejích kalhotek. Nevěda, co dělat – pokusil jsem se jí je stáhnout. Maličko se nadzdvihla a dovolila mi, abych svůj troufalý pokus uskutečnil.
Vtom jsem zaslechl plíživý krok madame Pinceové… Bleskově jsem se od Lily odvrátil a sklonil se znovu nad učením. Knihovnice nás přejela hluboce podezíravým pohledem, ale bílých kalhotek, které jsem žmoulal pod stolem ve zděšením roztřesené ruce, si naštěstí nevšimla. A pak…

„Luciusi!“ zasyčel Severus, když spatřil v prázdné chodbě Malfoye staršího. „Co tu pohledáváš?“
„Přišel jsem se podívat na Draca – pozeptat se, jak se mu vede,“ prohodil Malfoy. „…A taky samozřejmě navštívit staré přátele,“ dodal a naklonil hlavu trochu na stranu.
„Nemám teď čas,“ ucedil Severus.

„Ale, ale… Vyháníš mě?“ přiblížil se k němu Lucius. „Krutý, nelidský Severusi… Nenech mě pořád jen čekat!“ položil Snapeovi naléhavě ruku na rameno. Stáli těsně u sebe, Severus cítil Malfoyův dech na své tváři...

„To stačí!“ zavrčel a drsně ho odstrčil. Právě včas – šum studentů se blížil.
„Jsi hrozný... Ale kouzelný,“ zasmál se Lucius, přitiskl si prsty v černé rukavici na rty, a potom stejnými prsty pohladil tu hněvem sinalou tvář... Nakonec pozvedl svou elegantní stříbrnou hůlku na pozdrav a zamíchal se do davu odcházejících žáků.

---

Snape se ve škole dlouho nezdržoval a vyšel na bradavické pozemky. Z nich už to bylo na kraj Zapovězeného lesa, co by trpaslíkem dohodil.

Na zámku bylo pozdvižení. Čekali pana Erwina, Henryho bratránka, který měl každou chvílí dorazit. Venku už stál uvítací ‚špalír‘ sloužících a jak to při podobných příležitostech bývá, neobešlo se to bez strkání a hluku…

„Igore – ty si stoupni sem, podržíš koně!“ rozkazovala Frau Blucher. „Filoméno?! Ať máš oběd přesně na dvanáctou!“ zahučela ještě do kuchyňských dveří. „Ne abyste mi udělali před hrabětem ostudu!“
Igor něco zamručel a rýpal se špičkou holínky v udusané zemi.
Frau Blucher se na něj zadívala s nevýslovným odporem. „Vy dva s Alfrédem ať máte livreje – snad si nevšimne, že jsou prožrané od molů…,“ dodala pochmurně a důstojně odkráčela do jídelny.

Profesor Snape ji obloukem obešel a zamířil velmi rychlým krokem k zadním dveřím.
„Profesore?!“ ozvalo se za ním.
Jeho tělo se automaticky postavilo do pozoru. „Frau Blucher…?“
„Byl byste tak laskav a vzbudil toho lenocha Talbota?!“
„Zajisté, Frau Blucher,“ zadrnčelo mu v zubech.

Pospíšil si nahoru, aby ho nakonec taky nechtěla zapřáhnout. Vrazil k Larrymu do pokoje a strnul. Na podlaze seděla mladá dívka v prostých bílých šatech a hrála si se svými vlasy. Když spatřila Severuse ve dveřích, vyskočila a ucouvla ke stěně, v temně zelených očích k smrti vyděšený výraz divokého zvířete. Byla hrozně vyhublá a špinavá a nohy samý šrám.
Za Severusem se vynořil Larry.

„Rozkošná, co říkáš…?“
„Proboha, kdes k téhle… divožence přišel?!“ ucedil Snape.
„Našel jsem ji před pár dny v lese. Byla úplně opuštěná a ztracená, tak jsem ji vzal sem,“ řekl zpola omluvně. „Je němá.“

„Ty taky sebereš kdejakou couru… – vždyť ani nevíš, co je zač!“
„Říkám jí Cecílie,“ usmál se Larry a objal dívku kolem ramen.
Snape jen zavrtěl hlavou. „Abych nezapomněl – shání se po tobě Frau Blucher.“
„Jen to ne!“ zděsil se Larry a vzal Severuse rychle pod paží. „Pojď, někam se vypaříme…“

Do kuřáckého pokoje většinou nikdo nechodil – Henry nekouřil a žádnou větší společnost obvykle nemíval, takže se pokoj postupně stal skladištěm nepotřebného harampádí. Sedli si s kávou k šachovému stolku, který jako jediný zůstal ušetřen nákladu zbytečností, které ovšem ani hrabě, který byl příliš zaneprázdněn svým bádáním, ani spořivá hospodyně Trudi Blucherová nikdy nenechali vyhodit.
Později je tam objevil Henry a roztržitě jim představil svého bratránka Erwina – toho slavného alchymistu, jakého Praha od časů Meyrinkových nepoznala.
Ukázal na Severuse svou rukou ztvrdlou od žíravin. „Profesor Snape, velký odborník přes lektvary a černou magii.“ Řečený naznačil prkennou úklonu hlavou.

Onen tajemný adept Královského umění, který se vyznačoval ostře řezanou tváří, pánovitým chováním a zvučným, velitelským hlasem, na něj příliš velký dojem neudělal. Vypadal spíš na herce, jenž se za alchymistu pouze vydává, ale Severus nechtěl svůj názor otevřeně vyslovit, dokud se o tom nepřesvědčí.
„…Á, tady je pan Talbot, můj knihovník,“ řekl Henry a nenuceně ho uchopil za rameno. „Je tu trochu těsno, nezdá se vám?“ rozhlédl se. „Pojďme raději do jídelny…
-Až po vás, pánové!“

Společně zasedli k časnému obědu, při němž se teprve vyvinula jakási konverzace na téma, jež všechny přítomné spojovalo. Erwin ovšem nenaznačoval nic ze své práce a jen všem řekl, že se zde společně s Henrym – a budou-li pánové Talbot a Snape nápomocni jejich snahám, tak i s nimi – pokusí o Velké Dílo…

Putrefactio

Po hodině lektvarů se čtvrtým ročníkem byl Snape úplně vyčerpaný. Celou noc předtím zuřivě debatovali s Erwinem o možnostech Díla a dost přitom pili, takže dnešek byl pro profesora velice obludným snem. Lektvar proti kocovině byl chiméra, proto se hodlal se na příští dvě hodiny zavřít k sobě do kabinetu a trochu si ‚popřemýšlet‘ na pohovce – nejlépe s mokrým ručníkem na hlavě. Ovšem nebýt toho, že mu cestu zastoupila Grangerová.

‚Už zase!‘ zaklel v duchu.

„Pane profesore…, já jsem o tom, co jste mi minule řekl, hodně přemýšlela a chtěla jsem vám říct, že teď už tomu rozumím.“
„Stručně a jasně, Grangerová!!“

Hermiona vzlykla. „Viděla jsem vás!“ křikla na něj v slzách a utekla.
„…Husa!“ povzdechl si Snape a zavřel za sebou dveře.

---

Henry se skláněl nad křivulí a podrobně zapisoval průběh pokusu. Oratoř byla jeho ‚pokusů‘ plná. Střed klenuté místnosti zabíral veliký stůl – od jednoho kamenného sloupu ke druhému. V severozápadním koutě byla pec, pod kterou Igor pilně přikládal a na ní několik zaprášených líhní – všechno Henryho pokusy o vypěstování homunkula. Z pece teď vycházel červenavý dým a holohlavý, křivonohý Igor v záři ohňů vypadal jako hotový Vulkán. Bylo radostí pozorovat ho při práci, jak se svýma vrásčitýma rukama něžně dotýká athanoru i křivulí… Když se znovu sklonil k peci, jeho pergamenová pokožka zvlhla potem a z pleše mu pot stékal ve špinavých pramíncích do očí…
Denní světlo se sem skoro vůbec nedostalo a celá oratoř tak tonula v narudlém šeru. Severus rozehnal kouř nad svou hlavou.
Teď se ukázal i ostře řezaný obličej hraběte Erwina, který se Snapem řešil nějaké sporné fáze Díla. Pod strop se náhle vyvalil sirný puch a zahalil znovu jejich tváře.

„Hnůj se zjevně osvědčil…, rozklad se zdařil. Ale co dál?! Jak obvykle postupujete vy, profesore?“ ozval se Henryho bratranec dychtivě.

„Tak, abych se neotrávil a neutrhlo mi to ruce,“ opáčil Snape chladně jako vždy.
„To jistě. Ale měl jsem na mysli jaksi konkrétně…“
„Konkrétní postup?! Děláte si legraci, hrabě,“ suše ho odbyl Larry.
Erwin s pochopením přikývl. „Samozřejmě – to mi nemůžete říct, chápu. Výrobní tajemství, což? Ale myslel jsem, že jako společníci…“
„Vy jste tu odborník,“ zpražil ho Snape a šel zkontrolovat teplotu athanoru.

Odpoledne přišel konstábl. Pozval je všechny na koncert dobrovolného hudebního tělesa strážníků, vypil si s nimi skleničku a šel zas po svých obvyklých pochůzkách. Většinou neměl co na práci – Prasinky byly velice klidná vesnice a jediný rozruch se tu konal při útěku Blacka.
Konstábl Barrymore – jako jeden z kouzel schopných mezi strážníky – měl na starosti rozmístění mozkomorů a ochranu občanů před jejich případnými útoky, a naběhal se tehdy až až.

---

Když se Severus k ránu vracel do školy, obezřetně se vyhnul slečně Grangerové, která na něj celou tu dobu čekala přede dveřmi jeho kabinetu a zamířil rovnou do ložnice.
„Ouroboros!“ poručil lakonicky obrazu a vešel. Ale ne…!

Pode dveřmi ležel dopis. Pojalo ho zlé tušení… Opatrně obálku prozkoumal, jestli na něj někdo nenarafičil nekalé kouzlo, a pak jej rozložil na kolenou.

‚Drahý pane profesore, Severusi…‘
-„Cože?! No to si troufá!“ zavrčel Snape a četl dál.

‚…Omlouvám se za to posledně, byla jsem tehdy nevyrovnaná a nešťastná Vy-víte-z-čeho. Chci se Vás jednou provždy zeptat, co máte s Luciusem Malfoyem? Viděla jsem Vás s ním onehdy na chodbě a pro svou i Vaši vnitřní rovnováhu potřebuji vědět, co za tím je. Jistě jste v dětství hrozně trpěl, jinak byste se nemohl zahazovat s takovým individuem. Není Vás hoden. Já Vás chápu – vím, že jste jiný! Svěřte se mi a já Vám pomůžu. Vyléčím Vás…‘

„…A já snad špatně vidím!!“

‚Vaše milující a oddaná…‘
-„Tak to by stačilo!“ procedil mezi zuby a dopis nechal jediným švihem hůlky zmizet.

---

Jako by toho nebylo dost, musel jsem se stát i nechtěným svědkem Larryho zvrhlé vášně pro tu divoženku z lesa. Přišel jsem mu vrátit nějaké knihy a přistihl ho, jak se zaujetím líbá její polonahé tělo…
Pak se od ní odvrátil a přistavil si schůdky k horním regálům knihovny. Na okamžik jako by na Cecílii úplně zapomněl a vrhl se po hlavě do hledání nějaké knihy. Prošmejdil polici, a když našel, co tak usilovně hledal, posadil se na nejvyšší stupeň dřevěných schůdků a překotně v bichli listoval. Jeho dlouhé, štíhlé prsty kmitaly po stránkách obrovskou rychlostí, až vytřeštěné oči konečně dohlédly svého cíle.

„Tady je to! Drahá Cecílie, tohle nám umožní úplně přeskočit redukci materie… – no to je úchvatné!“ básnil Larry, a pak se nadlouho znovu ponořil do četby.

Dívku zatím nejspíš čekání omrzelo a vyšplhala se za ním... Já sám jsem stál za dveřmi jako přimrazen…

Larry si ji posadil bezmyšlenkovitě na klín, aniž by se nechal vyrušit od čtení. Zdál se jím být naprosto pohlcen. Jednou rukou zručně obracel stránky a druhou nechal klidně spočívat na Cecíliiných kolenou. Ta malá coura je ale roztáhla a spolkla jimi tu útlou ruku jako nic…
Zatmělo se mi před očima.
Když jsem byl konečně mocen pohybu, vycouval jsem tiše a nenápadně ze dveří a cítil se tak trapně, jak se mi už dlouho nestalo. Zdá se, že svůj pohár hořkosti musím vypít opravdu až do dna. Kéž by ji nikdy nenašel v tom zlořečeném lese, kéž by bylo všechno jako dřív – jen my, naše práce a samota a několik mil ticha kolem…
Proč se vždycky všechno zvrtne?!

Následkem toho Snape nadělil studentům hromadu školních trestů a sebral tolik bodů, jako ještě nikdy – dokonce i některým ze své vlastní koleje. Druhý den ho Larry zval na skleničku. A Severus samo sebou přijal. Nenáviděl se, že mu nedokáže nic odmítnout.
Zůstal rovnou na večeři, a pak společně s Henrym a Erwinem zamířili do oratoře, kde setrvali celou noc. Larry se neukázal.
‚Zřejmě se zabavil jinak,‘ pomyslel si s hořkostí Severus. ‚Taky dobře!‘

---

Bylo už k polednímu – tedy doba, kdy se na zámku obvykle snídávalo. Do jídelny vrazil Larry Talbot. V náručí nesl zkrvavenou dívku v potrhaných bílých šatech, které Snapeovi připomínaly cosi důvěrného, jen nevěděl přesně co… Jenže teď byly zašpiněné a od krve.

Larry ji položil na stůl. Byl úplně bledý a třásl se mu hlas.
„Řekni mi, že není mrtvá…!!“ vyhrkl.
Severus chtěl říci něco zvlášť jedovatého, ale jako by se mu krk semkl v jednolitou masu.
Sklonil se k ní a zkusil nahmátnout tep. Dlouhé minuty čekání odbíjely, až konečně zvedl hlavu. „Je mi líto, Larry…“
Talbot si přitiskl dívčinu ruku k hrudi a přidušeně zaúpěl.

Pohledy Snapea a Henryho se nad Larryho hlavou zkřížily, a pak oba rozpačitě sklopili oči.
Po chvíli se hrabě tiše ozval: …Kdes ji našel, Larry? Vypadá, jako kdyby ji roztrhali vlci. Ale teď na podzim se přece k zámku nepřibližují…“
Otevřel ještě jednou v úžasu ústa, a pak je rychle zavřel. „Pojďte, profesore, odneseme její tělo do kaple,“ zamluvil to.
„Ne!“ zvolal ochraptěle Larry. „Přece nemůže být – to ne! To jsem nechtěl…,“ zašeptal ještě, než jí Henry složil ruce na prsou a zatlačil mrtvé oči. Pak se Severusem zvedli tělo a odnesli je dolů do zámecké kaple. Larry – stále kleče – si přikryl dlaněmi tvář a hlasitě se rozeštkal.

---

Po smrti Cecílie se jim nic jaksepatří nedařilo. Dílo bylo málem zmařeno, když Erwin při jeho hlídání usnul. Přílišný žár rozbil athanor a došlo k výbuchu, který rozmetal polovinu oratoře a rozvalil pec. Naštěstí něco substance zachránili, ale už nikdy nedošla takového stavu, jako předtím. Henry byl mrzutý, Severus zoufalý a zahanbený Erwin raději odjel.

Snape si navíc začal dělat starosti o Larryho. Sešel do zámecké kaple pln obav. Když uviděl svého přítele shrbeně klečet u nohou nebožky, tiše si povzdychl: „Už jsi tu zase, Larry?“
Larry překvapeně trhl hlavou. „Severusi?“

„Ji už nemůžeš přivolat zpátky…“
„Třeba ano – určitě existuje způsob, jak Cecílii vrátit život!“
Severus zavrtěl hlavou. „Ne, Larry. Mrtví patří zemi.“
„Možná, že by ji Henry dokázal oživit!“ vyslovil váhavě svou jedinou naději. „Možná bys to dokázal ty.“
„Možná,“ hlesl Severus a stáhlo se mu srdce. Byl nešťastný, protože smrt Cecílie mu ani zdaleka nepřinesla možnosti, v něž doufal. Ale Larrymu nikdy nedojde, že smrtí láska i všechny naděje končí a že je nutné přestoupit na další kolej. Když se Larry Talbot zamiloval, bylo to navždy.
Bohužel pro Severuse.

---

„Co to povídáte, profesore?“
„Její tělo je v rozkladu!“
„To určitě přeháníte…,“ pousmál se roztržitě Henry a posunul si brýle blíž k očím, protože už padla tma.
„Ani v nejmenším!“ uťal ho Snape. „Úplně zešílel.“
Hrabě udělal neurčitý posunek: „No – když myslíte, profesore… Víte, já tomu valně nerozumím. Nikdy jsem ty věci se ženami tak docela nechápal. Ale nechám vám v tom volnou ruku.“
„Díky, hrabě. Přesně to jsem chtěl slyšet.“ A otočil se ke sluhovi. „Igore, zavedeš mě do podzemí. A vy, hrabě, kdybyste byl tak laskav a nějak Larryho mezitím zabavil,“ řekl Snape a spěšně odešel se starým sluhou v patách do katakomb.

Henry šel do kaple s velmi protichůdnými pocity… Přece jen šlo o starého přítele. Larry si něco ochraptěle šeptal a lomený oblouk kaple mu jeho chrapot vracel znásobený ozvěnou do mnohohlasého chóru. Ležel na kamenné podlaze pod katafalkem a očekával smrt.
„…Zříkám se toho života, který mi přináší jen utrpení, hnusím si sebe sama – nejsem nic než bestie! Skládám to břemeno, slyšíš?!“ obracel se ke svatému Jiří, který na něj tvrdě shlížel ze svého piedestalu za oltářem. „Vzdávám se. Příliš jsi naložil na má ubohá bedra a teď tu klidně upadnu na zem a budu teatrálně předvádět smrt, dokud opravdu nepřijde, protože nemá cenu žít, když ztrácím, co sotva jsem nalezl… Má Cecílie! Milovaná Cecílie…, už jdu za tebou,“ posadil se. „…Jen ještě dopiji zbytek tohohle,“ sáhl po načaté láhvi.
Pil tak dlouho, až se jí podíval na dno, pak namáhavě vstal a vrávoravým krokem došel k oltáři, odkud se na něj šklebil provždycky a jedině poražený drak a nad ním povýšená tvář svatého.

„Zbytečně dávals mi ten dar, nyní jej odhazuji…“ Larry mrštil lahví, která se s třeskem rozbila o stěnu vedle hlavy světce.

„…A teď chci zpátky do lůna věčnosti, nestojí mi za to žít svůj mrzký život, když je Cecílie mrtva!!“
Zamotal se však do svého příliš dlouhého županu a na okamžik znovu hrozilo, že se svalí. Aby získal rovnováhu, opřel se lokty o oltář a pokračoval ve svém zoufalém monologu: „Proč jsem to udělal…? Proč?!“ vyhrkl Larry se skelným pohledem přibitým k Cecíliině rakvi. „Příliš velké naděje jsi do mě vkládal, …příliš jsi očekával, osude! Teď zmařím vše, co z velké lásky bylo počato!“ Pokusil se sebrat střep z láhve a podřezat si žíly, ale neudržel se na nohou a upadl na zem. Silou vůle se zvedl na všechny čtyři. „K čemu mám srdce, když bije ve zvířecí hrudi?!“ zařval zlomeným hlasem.
„bo***é! Ušetřete mne strašných muk, jež si toliko právem zasloužím! To je můj úděl – vím,“ motal se mu jazyk, „…jen úhor a kameny dobývat z těžké země, jež mě nechce vzít! Jen čekej trpělivě na svůj díl – pro tohle jsem trpěl?!“ Připlazil se k znovu k oltáři a skryl obličej v jeho chladném kameni. „Proč to všechno…? Proč už neskončíš tu frašku?! Tak odpověz, nebo budu tě mít za nevychovaného!“
Chvíli si zlobně měřil podlitýma očima svatého, a pak se od něj s opovržením odvrátil. „Jsi ubohý a trapný Bůh! Už nemám sílu…, skládám tuhle hru,“ zamumlal Larry a vylezl na katafalk, aby si lehl vedle své nejdražší družky. Zašátral v kapse županu a vytáhl střep.

Z kaple se teď ozýval jen Larryho maniakální smích přerušovaný vášnivými polibky… Několik posledních schodů Henry seběhl. Po kratším zápase vytrhl Larrymu z ochablých prstů kus rozbité láhve a odhodil ho daleko od sebe. „Tak snadno se z mého domu neodchází, příteli!“ řekl ostře, když mu Larry stále kladl houževnatý odpor. Nakonec ho chytl pod paží a donutil ho vylézt z rakve. „Pomátl ses na rozumu?!“

Distillatio

V noci Severus s Igorem zakopali Cecíliino tělo na podzemním hřbitově. Igor šel před profesorem se svícnem v ruce a ukazoval mu cestu. Podzemí zámku bylo hotové bludiště, ale jak se zdálo – sluha se tu znamenitě vyznal. Sám vyhlížel zpola jako vysušená mrtvola, kterou někdo mnoho let skladoval ve skříni. Ale pomocník to byl velice přičinlivý a diskrétní… (zvláště když šlo o zakopávání panen).
Když Larry zjistil, že jeho milovanou ukryli pod zem, propadl zoufalství a nechtěl nikoho vidět. Nezajímal se už ani o hudbu. Namaloval si její obraz, hladil ho svýma kostnatýma rukama, které dosud nesly stopy nedávného pořezání, pořádně nejedl a zaprášená knihovna víc než kdy jindy připomínala doupě nějakého zvířete. Po podlaze teď byly rozházeny kosti a mezi prázdnými láhvemi na medvědí kůži obvykle spal Larry – ještě zanedbanější než kdy dřív.

„Musíme něco udělat,“ prohodil Henry všeobecně při jedné večeři.
Severus se jen víc schoulil do sebe a mlčky přikývl. „Zkoušel jsem s ním promluvit. …Byl úplně namol. Vyprávěl mi jakýsi nesmyslný příběh o někom, komu umřela milenka, a tak si na památku dal vyrobit z jejích ostatků nábytek…“
„Cože?“ podivil se Henry a odložil sklenici. „Tenhle příběh jsem nikdy neslyšel. Je to trochu morbidní,“ připustil nerad, „…ale nepostrádá to jistou pikantnost. Pokud si to Larry přeje, neměli bychom mu tu trochu piety upírat,“ zahuhňal váhavě.
„Myslím, hrabě, že tohle už je posedlost…,“ zabručel Severus a vstal od stolu.

„Z kosti svícen, z lebky číši a pás z vlasů jejích...,“ mumlal si pro sebe Larry, načež konečně usnul.

---

„Musíme ale vyjmout mozek,“ potvrdil Henry a opásal se řeznickou zástěrou.
„Chci, aby lebka zůstala neporušená,“ zachraplal Larry. „Je to pro mě moc důležité…“
„Udělám, co budu moci,“ přikývl s pochopením hrabě a chopil se tenkého listu pilky, kterou mu podal Igor. „Můžeš být prost obav, Larry, budu postupovat s nejvyšší opatrností,“ ubezpečil ho a ponořil ruce do dívčiných útrob. Už vyjmul srdce, plíce i ostatní orgány, a potom teprve vyrval hrtan. „Když dovolíš, Larry, ten pajšl hodím psům…,“ zamumlal Henry a otřel si zkrvavené ruce do zástěry. Puch mrtvé se téměř nedal vydržet.
Pak vyřízl dospodu lebky větší otvor, jímž vyňal mozek a uložil ho do lihu. Vypreparovanou lebku znovu zacelil. Cecíliino bývalé tělo vyplnil jakýmsi roztokem, který plnil funkci konzervantu, a pak ji nabalzamoval ještě zvenčí. Šlo o velice úmornou a zdlouhavou práci, která musela být prováděna lehkou rukou, protože konzistence dívčina těla už nebyla právě kompaktní…

Severus při tom nebyl. Zabít, zakopat mrtvolu – ano, když to bylo nezbytné, ale nekromantie… – to bylo něco, s čím nemohl souhlasit, co se mu příčilo v hrdle – a že už viděl ledacos.
Čekal v knihovně a čas si krátil čtením letitých svazků z majetku Thun-Hohensteinů. Larry za ním nepřišel. Přiopile mumlal cosi o nutné návštěvě jisté dámy a že se vrátí asi až ráno.
Cecílie zatím čekala v katakombách na své oživení a Henry se opět zavřel do oratoře, aby dohlédl na důkladné oddělení Ducha. Prima Materia byla temná jako hrob – už prošla temnou fází a teď pokojně čekala, až bude s oživeným Duchem znovu spářena…
„Solve et coagula,“ huhlal si Henry pod vousy a spokojeně si zamnul ruce. „Tak to má být!“

---

Severus Snape seděl v lenošce před krbem a poslouchal déšť bubnující do zchátralých střech zámku. Dnes už nemělo cenu vracet se do Bradavic. Beztak začínal víkend a tady ho Severus mohl užít daleko plodněji než ve škole. Jednak tu měli mnohem lépe zásobenou knihovnu…
Zvenčí se ozvalo nějaké zvíře. Severus odtáhl těžký závěs a zaostřil oči do houstnoucí temnoty.
‚Asi se mi jen něco zdálo,‘ pokrčil rameny, promnul si můstek nosu a vrátil se ke čtení.

Znovu.
Nevšímal si toho. Koneckonců – zámek stál přímo u Zapovězeného lesa a ten se jen hemžil nestvůrami, z nichž pavouci a vlkodlaci patřili podle všeho k těm méně nebezpečným. Snape velmi tiše vstal a s hůlkou v ruce zamířil k oknu. Zdálo se, že zvuky zeslábly. S trhnutím okno otevřel a šlehl po zvířeti – ať už to bylo, co chce – sprškou kleteb. Zvíře se s kvílením skutálelo ze schodů a uteklo do tmy. Podle stínu, který vrhalo na zeď, muselo být dost velké…

Coagulatio

Na druhý den si Severus přispal a v jídelně se objevil dávno po Henrym, který platil za tu největší sovu v okolí. Až asi půl hodiny po něm přišel Talbot. Vypadal trochu ztrhaně a jednu ruku držel v nepřirozeném úhlu. Snape se přes okraj novin podíval na Henryho, který si zřejmě ničeho nevšiml, a pak se úsečně zeptal: „Co se stalo, Larry?“
Larry zkřivil ústa. „Pokousal mě zdivočelý pes, když jsem se nad ránem vracel.“
„Ukaž, podívám se…“
„Ne, ne – to je dobré. Už jsem si to ošetřil.“
„Víš to jistě?“
„Ovšem,“ zavrčel Larry o trochu netrpělivěji, než bylo jeho zvykem a nalil si kávu.

Larry mi něco tají. Zatím nevím co, ale jakoby ve mně klíčilo nějaké hrozné poznání, které si odmítám připustit. Sledoval jsem ho s podivnými obavami. To zranění bylo zřejmě závažnější, než si můj přítel hodlal připustit. Ale to nemusí nic znamenat, chlácholil jsem se, nevěda, že už brzy se všechno změní…

„Včera večer jsem zranil nějaké zvíře,“ řekl Snape, jako když másla ukrajuje. Čmuchalo kolem zámku,“ dodal na vysvětlenou. „Nebyls to ty?“ zúžil podezíravě oči.

„Nebuď hloupý,“ odbyl ho Larry.

---

Oživování Cecílie jsem se nezúčastnil. Larry mi to neměl za zlé – zná můj názor. Odebrali se s Henrym a Igorem do katakomb, kde jsme ji původně pohřbili, aby tam učinili konečnou fázi jejího zmrtvýchvstání.
Dveře kobky se za nimi zavřely, jakoby je hodlaly pohltit za živa a přidat tak k četným zástupcům Henryho rodu tam dole.
Slyšel jsem jejich tlumené hlasy, když odříkávaly jména Padlých, když vzývali Požírače, aby přijal oběť krve…

„Žije!! …Ona žije!“ vykřikl Larry a jeho hlas se v katakombách rozléhal ponurou, těžkou ozvěnou.
Severus vyskočil z lenošky. „Cože?!“ Sebral ze stolu lampu a svižně seběhl do podzemí. Plášť za ním divoce vlál, když se do něj opřel staletý průvan.

„…Bylo to jen zdání. Ještě před minutou bych přísahal, že je naživu!“ vykřikl Larry zničeně a posadil se na točité kamenné schody, vedoucí do sesuté východní věže.
Snape ho chytil za klopy. „Co to povídáš, Larry?! Chceš říct, že…“
Larry Talbot poraženě zavrtěl hlavou, schýlenou mezi koleny.

„Může mi někdo říct, co se stalo?!“ zvedl Severus hlas.
Hrabě cosi rozpačitě zahuhňal o nepřízni saturnských božstev, pak pokrčil rameny, vzal si od Igora svícen a šel nahoru. Ostatní se pomalu trousili za ním. Ještě na schodech se otočil: „Igore, postarej se o tělo…“

Na Larryho nátlak však nebyla Cecílie řádně pohřbena, nýbrž pro ni obstarali skříň s prosklenými stěnami, do které ji vystavili jako exponát v muzeu. Skříň pak zapečetili a nechali v katakombách. Henry ji původně hodlal přebudovat na mechanickou hračku s hodinovým strojkem, ale Larry byl proti.

---

Po odjezdu Erwina a definitivní smrti Cecílie se všechno jaksi vrátilo do starých kolejí. Henry se opět na dlouhé hodiny zavíral do oratoře a zřejmě už přišel na to, že správný postup Díla musí najít jen on sám…, Larry se konečně smířil s tím, že mrtvým se má dát pokoj a Severus znovu uvěřil v naději.
A začal tím, že spálil kalhotky Lily Evansové a iluze slečně Grangerové.

„Pane profesore, proč jste mi neodpověděl na můj dopis…?“ zeptala se tiše, když už všichni ostatní opustili učebnu.
„Protože jste husa. Hloupá husa!“ opáčil Snape a sebral ze stolu domácí úkoly.
Hermionina tvář se zalila slzami. „Jak to můžete říct?! Já vím, že nejste zlý – vy... vy to jenom hrajete, abych se vás bála – já vás znám!“
Snape k ní naklonil svůj ostrý profil a zasyčel: „Opravdu?!“ S nečekanou hbitostí ji chytl za vlasy a přirazil ke katedře.
Hermiona krátce vyjekla.
„Co ode mě chcete?!! …Mám vás znásilnit, jako to dělá váš otčím, ten mudla?!“ ušklíbl se.
„Miluji vás…,“ vzlykla tiše dívka a svezla se na kolena.
Profesor Snape na ni zůstal chvíli koukat, pak se cynicky rozesmál a odešel.

Tinctur

„Ultima Materia, není pochyb!!“ jásal Henry a bylo to po mnoha dnech poprvé, kdy se zase dal vidět. Když konečně vylezl z oratoře, bylo znát, že se hodně dlouho nemyl a že to ani nehodlá udělat. Zato měl ve tváři tak šťastný výraz, jako už dlouho ne. Severus mu to z duše přál. Sám se pokusů na Díle vzdal – zjistil, že se nedokáže cele věnovat Umění, když myslí na…

„Severusi?“ ozvalo se chraplavě z druhého konce chodby.
Snape se otočil a uviděl ve dveřích knihovny lehce nahrbenou – byť zase jednou o něco příčetnější – postavu Larryho Talbota. Zaregistroval jeho poněkud vlčí úsměv, který mu už tolik nocí nedal spát…
…A došlo mu to. Ten prostopášný lhář!

S děsivým výrazem se vřítil do knihovny a práskl za sebou dveřmi. „To ty jsi zabil tu couru z lesa!“ usvědčil ho.
Larry před ním o krok ustoupil.
„Tak odpověz!!“ zařval Snape.

„…Tys to nevěděl?“ zeptal se chraptivě Larry s bolestně staženými rty.
Snape zavrtěl hlavou. „Byl jsem slepý.“ ‚A nekonečně hloupý,‘ pomyslel si. ‚Ale to už s člověkem touha dělá...‘ „To ovšem na věci nic nemění!“ řekl opovržlivě.
Larry se pohnul směrem k němu s rozpačitým výrazem. „Severusi…“
Snape okamžitě zareagoval napřaženou hůlkou. „Nepřibližuj se, vlkodlaku! Ta komedie tě přijde draho…!“ varovně s ní zakýval.

„Znamená to, že mě proto miluješ méně?“ ušklíbl se znenadání Larry.
„Cože?!! Jak… jak…?!“ dusil se rozhořčením Snape a hůlka se mu divoce roztřásla v ruce.
Larry zaklonil hlavu a chraplavě se zasmál. Znělo to skoro jako zavytí.

Snape se k němu přiblížil a zabodl mu hůlku do prsou. „Máš nějaké poslední přání, vlkodlaku?!“ procedil skrz zuby.
„Políbíš mě?“ řekl Larry prostě. „…Políbíš zrůdu, Severusi?“ popíchl ho.

Severus v úžasu pootevřel rty a nedůvěřivě kolem něj kroužil. ‚On si ze mě ještě utahuje…!‘ pomyslel si.
Larry pobaveně zvedl obočí: „Jestli si snad netroufáš…, nebo se bojíš, že tě uhranu?!“

---

Severus k němu naklonil svůj skobovitý nos a chvíli se navzájem měřili zlobnými pohledy. A pak se nahnul ještě víc a váhavými, chladnými ústy se letmo dotkl Larryho rtů. Užuž se narovnával, když ho Larry uchopil za ramena a přitáhl si ho úplně blizoučko k sobě… Líbal ho svými plnými rty a Severus neprotestoval. Po ničem netoužil víc! Nicméně potom se znovu upamatoval, kdo před ním stojí, a napřímil se, aby proti němu konečně pozvedl hůlku.
Talbot ho chtěl zadržet, ale Snape ucukl.

„Víš, jak je krásné vonět ke krvi bílých laní…?!“ zašeptal.
„Nemusím mít všechno.“
Larry si povzdechl: „Není vyhnutí, Severusi?“
„Není. Sbohem, Larry. -Avada…!“

…A Talbot skočil. Vyrazil mu hůlku z ruky, odhalil tesáky a chňapnul po Snapeově hrdle. Prokousl ho vší silou svých lidských zubů a skončil, až když mu Severusova horká krev vystříkla do tváře.
Snape pod jeho vahou upadl a zařval bolestí. „Ty bestie!“ zachrčel a kopnul ho do rozkroku.
Larry zakňučel a stočil se na podlaze do klubíčka.
Severus těžce vstal, s rukou na krvácejícím hrdle. Vrávoravě došel k porcelánovému umyvadlu, nalil si do něj vodu a pokusil se ránu vymýt. Slabostí přitom srazil z poličky Larryho oblíbenou konvici z rýžového porcelánu.
„Je pozdě,“ řekl lítostivě Larry, sbíraje se ze země. „…Nešlo to jinak – pochop!“

Snape se k němu s hrůzou v očích otočil a hlas se mu roztřásl potlačovaným vztekem: „Chceš říct, že já jsem teď taky…?!“

Larry se zachechtal svým hrdelním smíchem. „Ano, Severusi – vlkodlak!!“
Snape se s námahou shýbnul pro hůlku, která se bez užitku válela v kaluži jeho vlastní krve…
„Za tohle tě doopravdy zabiju!!“ zasyčel a švihl jí směrem k Larrymu. Ten se skrčil a starý astroláb se rozpadl v hromadu třísek.
„Přestaň!“ křičel Larry na Severuse, který se už znovu napřahoval.

Schoval se za pohovku – vzápětí lehla popelem. Ještě jedno mávnutí hůlkou a na Larryho se zřítil kus knihovny a pohřbil ho ve svých troskách.

„Tak už dost té hry na schovávanou, Larry! Teď tě dosta…aúúúú!“ zavyl Snape a zkřivil obličej bolestí. „Ne, to ne!“ zazněl jeho vyděšený hlas, když zahlédl, jak se nad obzorem vyhouplo zářivé kolo měsíce. Pulzující rána na krku začala nesnesitelně bolet a bolest se rozšiřovala… Z křečí zkroucených prstů mu vypadla hůlka. „…Ne!!“ V očích měl nefalšovaný děs. Zhroutil se na podlahu a v zuřivé agónii sebou zmítal ve změti polámaného nábytku.
„Vychází měsíc…,“ zašeptal Larry omámeně, když se vyhrabal zpod hromady letitých svazků psaných švabachem a také on se začal přeměňovat. Šlo mu to ovšem mnohem lépe.
Snape se třásl po celém těle a s hrůzou v očích pozoroval, jak mu na rukou raší husté chomáče černých chlupů a nehty se pozvolna a bolestivě protahují v dlouhé drápy. Teď věděl, že už mu opravdu není pomoci.
Larry vyběhl po střeše do temné noci. Nechtěl slyšet Snapeův řev. Věděl, že poslední jeho lidské výkřiky záhy zaniknou ve vlčím vytí. Napoprvé to nebývá příjemný pohled.

---

Vlk, co kdysi býval Larrym, se ohlédl. Představa krásných, němých očí ulétla konečně z jeho zmučené mysli a s ní i bolest, která ji provázela. Na jejich místě teď zahlédl temnou siluetu tvora, jakým byl i on sám. Larryho nos byl najednou plný rozličných pachů lesa i jeho obyvatel. Ještě naposledy se v něm hnula lidská mysl…
Celého ho prostoupila lítost, které nerozuměl, a tak ji odehnal. Pohled na odhalený bledý měsíc ho zval na další lov – už cítil vůni krve a potu osrstěných zvířat. Slyšel výkřiky divokých kačen, zvedajících se za soumraku z jezera, i troubení jelenů v říji. Začalo pršet… Larry nakrčil nos. Navětřil vlhký, ostrý pach daňčího stáda, které se lehkomyslně přiblížilo k jeho lidskému příbytku a v tlamě už cítil chuť jejich masa.

Ozvalo se táhlé, smutné zavytí. Larry mu odpověděl. …A za tichého šumění deště vběhli oba vlci do lesa.

Konec
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

ZLATODĚJOVÉ II.

Fandom: Harry Potter a ještě něco
Postavy: Severus Snape, Larry Talbot, Remus Lupin, Lucius Malfoy
Varování: Slash, morální kocovina, vlkodlaci atp.
Přístupnost: 15+
Poznámka: Za betaread děkuji Nifredil a Lauře.

Chorobní milci nezralého času…

Severus Snape se probudil. U nohou měl schrutou přikrývku a celé tělo podrásané od ostružiní. Odhrnul si vlasy z čela a mimoděk na něm nahmatal bolestivou podlitinu… Tiše zasténal.
Nějaký dlouhý stín se nad něj nahnul. Snape ho bleskově chytil za ruku a vzhlédl.

„To jsem jen já,“ zamumlal Larry a přiložil mu k čelu studený obklad. A Severus si nemohl nevšimnout, jak rozpačitě přitom klopí oči.

Odkašlal si. „...Mohl bych tě požádat o šálek čaje?“
„Ale jistě,“ usmál se Larry a šel na něj postavit.
Severus se rozhlédl kolem. Z postele, obklopené ze dvou stran přecpanou knihovnou, toho moc k vidění nebylo. Odhrnul závěs.
Byl v Larryho ložnici potažené známě chlípnou červení odřených tapet s vysokým, zlatě zdobeným stropem.
‚Jak jsem se sem dostal?‘ proběhlo mu hlavou a posadil se.

„Klidně si zase lehni – nikdo neví, že jsi tu,“ nechal Larry viset ve vzduchu.
„A kolik je hodin?“
„Půl desáté,“ ozval se Larryho pokojný hlas přímo nad jeho hlavou a na noční stolek se snesl šálek z průsvitného čínského porcelánu.
„Půl desáté…!“ vydechl Severus a promnul si oči. Brumbál ho zabije.

Zvuk nalévaného čaje měl na jeho smysly přímo blahodárný účinek. Na okamžik se rozplynuly všechny jeho obavy i nechuť z toho, že dříve či později dojde k trapnému vysvětlování a rozpačitým omluvám.
Usrkl trochu vonného, jasmínového čaje – spíš jen proto, aby nějak zaměstnal ruce a narušil významné mlčení, které mezi nimi znovu rozjitřilo bolestné vzpomínky na včerejší vypjatý večer. Když však letmo zavadil o Larryho lhostejný pohled, k svému ulehčení zjistil, že se od něj žádná lítost ani nečeká.
Nechal se od něj ošetřovat celé dopoledne. Když dospal noční dluh, dostal snídani do postele a koňak na posilněnou. Ne, že by na cokoli z toho měl chuť. Jeho jazyk byl jako mrtvá věc potažená smirkovým papírem. Nicméně bylo skvělé pro jednou nic nedělat.
…Poslouchat, jak Larry vaří čaj, nebo si číst, ale hlavně nemyslet na to, co mu už za pár hodin zlobně sevře vnitřnosti.
Kdyby se to nestalo, Larry by teď byl mrtvý a on by se tou vraždou užíral až do konce. Do jakého konce, nevěděl. Nechtěl vědět.

Severus se protáhl a objevil tak několik dalších drobných zranění. Až teď si všiml, že Larry je kromě obnošeného županu nahý a zpod roztřepeného okraje mu vyčuhují štíhlé, snědé nohy. To mu dělá naschvál. S jejich kočiče elegantními pohyby mohl být Larry klidně tanečníkem. Teď si však k němu sedl na postel a nalil si šálek čaje. Díval se na něj zpod svých těžkých víček, skrytých ve stínu hustého obočí a nedával vůbec nic najevo. Rozlomil sušenku a ledabylým pohybem dlouhých prstů si ji podal do úst. Všechny jeho úkony byly pomalé, harmonické a naprosto vyrovnané. Kdyby Severus před chvílí nezahlédl v jeho očích ten krátký záblesk studu, asi by neuvěřil, že se ho včerejší záležitosti nějak dotkly.
‚Jak může být tak klidný...?‘

Po očku sledoval Larryho nahou hruď, která se klidně zdvíhala ve výstřihu obstarožního županu – naprosto netečná k Severusovým napůl hněvivým a napůl žádostivým pohledům. Larry se opřel o sloupek postele, natáhl si nohy a octl se tak – aniž to zamýšlel, těsně vedle něj.

„Už je ti líp?“ zeptal se ho.
Severus neznatelně přikývl. Jeho noční řádění teď prozrazoval jen strhaný obličej, stopy po kousnutí na krku a přetrvávající pocit, že mu někdo obrátil kůži naruby…
…Který se vytratil, když mu Larry přejel rukou po nahém rameni.

„Bolelo to moc?“
Severus sevřel rty a zavrtěl hlavou.

Oba muži se k sobě přitiskli a v tlumeném světle, pohlcovaném těžkými závěsy, se začali líbat…
- ale ne, to se přece nestalo.

Larry ho jen vlídně a zdvořile jako vždycky vyprovodil ke vratům. Přesně tak – přívětivým, …ale hrozně lhostejným hlasem se s ním rozloučil a vyjádřil nějakou mlhavou naději, že se snad brzy uvidí. Bylo zbytečné si cokoli nalhávat.

Během noci napadl první sníh. Mokrý, těžký a špinavý jako svědomí. Severus se jím brodil coby osamělý starý vlk, který byl právě vypovězen ze své smečky. Nic nemělo smysl a nejméně ze všeho vysilovat se teď přemísťováním – beztak přijde pozdě.

…

Ve sborovně ho čekal vyčítavý vzkaz od Brumbála. K nemalému zděšení svých kolegů ho ignoroval. Bylo směšné, že ještě některé lidi vyvádělo z míry neuposlechnutí nadřízeného, když hořel Řím.

No dobrá...
Se stále těžším srdcem vystoupal k Brumbálově pracovně. ...Ať je po vašem, mrchožrouti!

„Pojď dál, Severusi…,“ ozval se mírně unavený, starý hlas.
Když Snape vešel dovnitř, Brumbál stál shrbenými zády k němu a šťouchal hůlkou do myslánky. Tu a tam z ní probleskla nějaká mrmlající, stříbřitá postava, než se zas poklidně smísila se zbytkem hmoty v malé, kamenné nádobě…

„Cos dělal celé dopoledne?!“ zeptal se Brumbál jakoby nic.
„Necítil jsem se dobře…“
„Na ošetřovně jsi nebyl. Ani u sebe.“
‚Teď to přijde,‘ pomyslil si Severus.
„Nechceš mi něco …říct?“
Á – už je to tady, Brumbálova obvyklá strategie. Zahajovací frázi máme za sebou… Teď mě podrobí svému zkoumavému pohledu přes spletené prsty nebo skrz půlměsícovité brýle, a pak mě s úšklebkem „všechno jsem pochopil“ propustí. …A začne mě sledovat.

„Byl jsem u známých, ale večer se mi udělalo nevolno, takže jsem tam musel přenocovat – a... zaspal jsem,“ zamumlal Snape, aniž by se na něj podíval a mimoděk si promnul ránu na krku, schovanou pod tuhým límečkem košile.
„Dobře, věřím ti,“ pokýval hlavou Brumbál a obdařil ho poněkud zvláštním úsměvem.
‚Určitě tuší, že lžu, na to ani nepotřebuje nitrozpyt, ale co je mi po tom...,‘ ušklíbl se pro sebe Severus a šel si po své práci.

…

„Dnes si namícháme Doušek živé smrti. Kdo nemá připravené přísady, ať tak neprodleně učiní…“ a sjel třídu znechuceným pohledem.
Suše jim oznámil, že ještě před Vánocemi pravděpodobně někoho z nich otráví, aby zjistil, jak dalece jsou schopni připravit funkční protijed…

Po hodině šel rovnou k sobě do kabinetu. Dnes kromobyčej nestál o zvědavé pohledy a narážky svých kolegů, kteří jakoby neměli nic lepšího na práci, než propírat soukromý život Severuse Snapea.
Do tváře se mu konečně vhrnul nával osvobozujícího vzteku... Otevřel příborník a chvíli postál před jeho tajuplným nitrem, aby doplnil několik docházejících přísad a udělal si v něm jednou provždy pořádek. Cokoli, jen aby zaměstnal ruce.

Vlkodlak.

Dlouhé prsty se mu bezděčně zaťaly v pěst. Nutil se do klidu. Urovnal v policích vzorky z poslední hodiny. Pak bezmyšlenkovitě otevřel ten nejbližší a přičichl.
‚V pořádku…,‘ pomyslel si, aniž by se musel přesvědčovat o jméně studenta, který byl původcem tohoto zdařilého pokusu o Doušek živé smrti.
Odolal touze se lektvaru zhluboka napít, přestože účinek by byl v tomto případě zaručený… Místo toho jej opět zazátkoval a příborník zavřel. Pak se opřel o jeho masivní desku a sklonil hlavu na prsa. Nenávistně přitom zahlížel směrem k oknu, ze kterého měl omezený výhled na cestu vinoucí se kolem Zapovězeného lesa, a ramena se mu roztřásla dlouho potlačovaným, křečovitým pláčem.
„Tak už... dost!“ poručil si, zatínaje prsty do dřeva.
Stiskl zuby, aby zabránil vzteklým vzlykům, které se mu draly proti jeho vůli z hrdla.
„K tomu mě nepřinutíš!“ odsekl pak nenávistně lhostejným stěnám, odvrátil se od okna a zapouzdřil se do sebe i se svým hněvem.

…

Navečer byla malá porada ve sborovně. A jeho účast byla bohužel nezbytná… Hodil sebou do klubovky a nohy si natáhl ke krbu – pokud možno co nejdál od pátravého zraku Pošuka Moodyho. Čekali na ředitele.
Někteří profesoři využili času k opravování písemných úloh, jen Hoochová si co chvíli nervózně pohrávala se stopkami, které jí visely u pasu.
„Á, tady jste, pane řediteli,“ přivítala Brumbála s netrpělivým výrazem a napjatě mlčela, dokud si nesedl.
Albus se rozhlédl. „Tak co máte tak naléhavého, Gilberto?“ usmál se na ni a vyčaroval konvici s čajem.
„Jak profesor Snape jistě dobře ví,“ šlehla po něm jedovatým pohledem, „jeho studenti se včera večer vloupali do kumbálu s košťaty a přestože je to zakázáno, létali na nich po večerce na školních pozemcích. Připomínám, že podle bodu dvě stě dvacet školního řádu…“
„Není třeba připomínat mi stanovy školního řádu, Gilberto,“ utrousil suše ředitel. „A jsem si jist, že ani Severusovi.“
„Pak doufám, že vše uvede do pořádku!“ prskla Hoochová.
„Samozřejmě o tom vím,“ přitakal vlažně Snape. „A dotyčné provinilce jsem již potrestal.“
„O tom si dovolím pochybovat,“ odsekla.
Prudce vstal. „Záležitosti mé koleje se vás v žádném případě netýkají, paní kolegyně!!“ zasyčel. „Taktéž trestání zmijozelských spadá do mé kompetence! Přednesla jste mi svou stížnost a já vás vyslechl. Tečka! Dál nemáme o čem spolu hovořit.“

„Myslím, že tímto můžeme záležitost košťat považovat za uzavřenou,“ dodal šťastně Brumbál do nastalého ticha. „Mám tu dále jednu věc nejvyšší důležitosti. Jak jistě víte, letos budeme pořádat Turnaj tří kouzelnických škol. Zástupci Kruvalu a Krásnohůlek už jsou na cestě, podle zpráv, kterých se mi dostalo dnes ráno,“ řekl a poklepal si na široký rukáv svého hábitu. „Byl bych rád, kdybychom se předvedli v co nejlepším světle – proto prosím ředitele jednotlivých kolejí, aby zavčas uvědomili své studenty a tito, aby se chovali jaksepatří a svou školu alespoň protentokrát vhodně reprezentovali. Dále prosím kolegu Kratiknota – kdepak je? Aha, tady – neviděl jsem vás. Byl byste tak laskav, Filiusi, a secvičil se školním sborem něco na přivítanou spřátelených škol? Děkuji vám, to je všechno.“
Nato byla porada rozpuštěna a Snape hodlal jít ještě před večeří do knihovny...

Brumbál ho však zadržel:
„Severusi, můžeš ještě na okamžik?“
Neochotně kývl a počkal, až ostatní profesoři sborovnu opustí.
„Se zástupci Kruvalu přijede Karkarov. Víš, doufám, co to znamená?“ řekl tiše Brumbál.
Snape něco odfrkl a měl se k odchodu.
Ředitel mu položil ruku na rameno. „Buď opatrný…“

…

Chorály osamělých nesly se nocí…

Našel Larryho v podzemí. Seděl shrbeně u prosklené skříně, ve které stála – jako mrkací panenka, která teprve před chvilinkou zavřela oči – mrtvá dívka v bílých šatech s vybledlými krvavými skvrnami.
‚Vyčítavě krvavými skvrnami,‘ pomyslel si Talbot.

Díval se, jak Igor soustředěně oprašuje skříň a málem přitom přeslechl šouravé kroky někoho v příliš velikých domácích papučích. Otočil se. Na kruzích pod očima bylo poznat nevyspání a trudnomyslnost. Zima už dolehla na jeho víčka…
„Ahoj, Henry.“
Hrabě trochu popotáhl a kývl hlavou na znamení, že ho slyšel. Zašoupal papučemi, a pak si přisedl.
„Jak se daří Kameni?“ usmál se Larry.
„Snažím se ho rozmnožit,“ zazněla huhňaná odpověď hraběte Thun-Hohensteina. „…Ale nevede se mi tak, jak bych chtěl,“ povzdychl si.
„Však ty na to přijdeš.“
„O to se nebojím – jenže když spotřebuji příliš mnoho lapisu na multiplikaci, nezbude mi už žádný na…“
„…Vyšší cíle?“ napověděl mu Larry.
Henry zádumčivě přikývl a pousmál se v němém obdivu před Veškerenstvem, které mu dveře poznání opět přibouchlo těsně před nosem – jako už tolikrát…

Pak se oba dva pohroužili do ticha, které narušoval jen Igorův sípavý dech, když se pokoušel vymést pavouky za skříní.
„Je stále krásná… Krásnější než zaživa,“ poznamenal Henry.
Larry Talbot chmurně přikývl.
„Jen považ – její tělo nikdy nepodlehne času. Navždy zůstane v rozpuku mládí…,“ dodal Henry toužebně a znovu se odmlčel.
„Co s tím, když o tom neví…,“ usoudil Larry a zvedl se k odchodu.

Hrabě Thun von Hohenstein osaměl v kostelní lavici – sám se svým Dílem. V hrobovém tichu pod klenbou sepjal ruce… a prastarý Igor se pomalu odšoural do stínů.

…

Setkání s Karkarovem ve Snapeovi probudilo dávno zasuté vzpomínky na léta těsně po škole – ostatně jako setkání s kterýmkoli jiným Smrtijedem. …Kromě Luciuse.
Podal Karkarovovi chladně ruku.
‚Zestárl…,‘ pomyslel si s jistým uspokojením a ponechal kruvalského ředitele v Brumbálově pochybné společnosti.

Pondělí bylo otřesné – ostatně jako vždy. Jedna hodina za druhou a nikde to nebralo konce. Po obědě Snape sešel do sklepení na další dvouhodinovku lektvarů. Už na schodech uslyšel jakýsi křik. Zamračil se a chvatně seběhl dolů. Zdálo se, že studenti tam po sobě metají kletby…
„Co má ten kravál znamenat?!“ řekl ledově tichým hlasem.

Studenti ze Zmijozelu se hlasitě dožadovali, aby mu to mohli vysvětlit, a Snape ukázal svým dlouhým, křivým prstem na Draca Malfoye.
„Povězte mi, co se tu stalo.“
„Potter na mě zaútočil, pane…“
„Zaútočili jsme na sebe zároveň!“ vykřikl Potter.
„ – a zasáhl Goyla – podívejte se, pane profesore,“ pokračoval Draco.

Snape se podíval na Goyla, jehož tvář v tu chvíli připomínala něco, co by se docela dobře vyjímalo v některé z jeho knih o jedovatých houbách…
„Jděte na ošetřovnu, Goyle,“ vyzval ho chladně profesor.

„Ale Malfoy zasáhl zase Hermionu!“ namítl Weasley. Donutil ji, aby profesoru Snapeovi ukázala, co se jí stalo. Grangerová se své zuby, které jí dosahovaly skoro až na límec, snažila bezvýsledně zakrýt rukama...
Změřil si ji studeným pohledem. Hermiona se na něj zadívala s oddanou nadějí a snad právě proto řekl: „…Nevidím žádný rozdíl.“

Dívce do očí vhrkly slzy, otočila se na podpatku a vyrazila pryč. Utíkala chodbou nahoru a za chvíli už ji neviděli.

Asi v půli hodiny někdo zaklepal na dveře. Byl to jakýsi malý nebelvířan; vletěl dovnitř, zářivě se usmál a zamířil ke Snapeově katedře v přední části učebny.
„Co je?“ zeptal se Snape úsečně.
„Prosím, pane profesore, mám přivést nahoru Harryho Pottera.“
Snape si ho přeměřil přes hákovitý nos a Colinův natěšený výraz byl rázem tentam.
„Potter má ještě další hodinu lektvarů,“ řekl profesor chladně. „Přijde nahoru, až skončíme.“
Colin se začervenal. „Totiž, pane – on ho chce pan Pytloun,“ vysvětloval nervózně. „Chce, aby přišli všichni šampioni. Myslím, že se mají fotografovat…“

‚Tak fotografovat…, chm!‘ proklel Pottera až do šestého kolena v duchu Snape a malého Creeveyho počastoval zvláště nepříjemným úsměškem. „Tak dobrá, dobrá,“ zavrčel úsečně. „Věci si nechte tady, Pottere, a hned se vraťte, vyzkoušíme si váš protijed.“
„Prosím, pane, věci si musí vzít s sebou,“ zapištěl Colin. „Všichni šampioni…“
„Skvělé!“ vztekal se Snape. „Sbalte si tašku a ať už vás tu nevidím!“

Sotva za Harrym Potterem a jeho malým zachráncem zapadly dveře, poněkud se profesoru Snapeovi vyjasnil zakaboněný obličej a řekl: „Longbottome, kde máte vy svůj protijed? …Vyzkoušíme ho!“

...

Vánoční idy...

Snape doufal, že Pottera sežere aspoň ten drak, který byl součástí prvního úkolu Turnaje, když už ho nemohl osobně otrávit… K jeho smůle se tak nestalo. Byl nucen ho snášet i na dalších hodinách lektvarů až do vánoc, kdy se mysl studentů pomalu a jistě rozptýlila mezi ples, dárky a podobné nesmysly. Profesor Snape věděl, že někteří učitelé poslední hodiny před vánoci raději vzdali a dovolili svým svěřencům při hodině hrát hry… Ale to by Severus raději vzal Pottera za vlastního, než aby dopustil něco takového. A tak se jako jeden z posledních snažil učit i přes skutečnost, že za okny už bylo bílo, po chodbách si duchové prozpěvovali koledy a z kuchyně to vonělo cukrovím a krocanem s kaštanovou nádivkou.

Protože Severus Snape nenáviděl Vánoce. Možná ještě víc než Valentýna. I letos se totiž určitě najde nějaká dobrá duše, která ho obdaruje bonboniérou ve tvaru srdce či knihou typu „Miluj svůj život“. A tyhle odporné svátky se už nezadržitelně blížily… A s nimi vánoční ples na počest hostů z Kruvalu a Krásnohůlek. Zdálo se, že i zmijozelští studenti ho vesměs vnímají jako potupné předvádění se. Samozřejmě, že ne tak děvčata. Ta se na ples těšila a posledních několik hodin lektvarů před vánoci Snape neslyšel o ničem jiném, než co si vezmou na sebe a zda je ten či onen chlapec pozve. Bylo to k nevydržení…
V jiné roky tu bylo kolem svátků nádherné ticho a jen pár odložených dětí kazilo jinak idylické volno – a dnes?! Ve škole zůstali snad všichni od třetího ročníku výš! Jenom kvůli plesu. A před ním se budou jistě rozdávat dárky, otřásl se. Ti romantičtější je pošlou po skřítcích, aby je dotyční našli až ráno. Severus se ušklíbl. On nic nedostane tak jako tak – ostatně o to ani nestál.

Ale ano, snad existovalo něco, co by dostal rád, ale zřejmě se dočká tak jako každoročně jen nějaké nudné bichle od Brumbála – naposled mu dal tu samou dva roky po sobě – a zmíněného srdce, které pro jistotu zapomene pod stromečkem ve sborovně spolu s pocity, které v něm vánoční svátky obvykle vyvolají. Samozřejmě by bylo řešením, kdyby se toho šílenství vůbec nezúčastnil, ale takové štěstí mu ten senilní starý hlupák jistě neposkytne. Občas bradavického ředitele skutečně přestával chápat. Ano, jistěže to byl přestárlý romantik a blázen, ale chtít za každou cenu, aby jeho podřízení tvořili jednu velkou, šťastnou rodinu, to už snad bylo příliš…
Vyčerpaně se zhroutil na postel.
Proč nikdy nemůže mít to, po čem doopravdy touží?! A proč se musel zrovna on zamilovat do prašivého vlkodlaka? Tohle všechno nebylo fér…
A hrál snad on, Severus, někdy fér?
S ním vždycky.
Přetáhl si peřinu přes hlavu a bez úspěchu se to pokusil zaspat. Jedním okem přitom vyhlížel z okna. ‚Už brzy bude úplněk…,‘ napadlo ho. ‚Možná by stálo za to pokousat pár nepříjemných kolegů,‘ pomyslel si škodolibě a oči mu v temnotě lačně zasvítily. Vzápětí na to zapomněl – myšlenky se mu rozeběhly a on usnul.

…

‚Co to tu máme? Partnerské věštění z čísel, ...aha.‘
Suše knihu zaklapl. Ani nemusel číst věnování – bylo nabíledni, že slečnu Grangerovou to pořád ještě nepustilo.

Výjimečně chyběla kniha od ředitele. Místo ní dostal teplé vlněné ponožky s motivem sobů – asi aby se nenachladil a Brumbál tak nemusel pracně a narychlo shánět náhradu… Severus se ušklíbl a podíval se po něm. Rozhodli se – respektive bylo rozhodnuto i za něj, že se profesorský sbor před oficiálním plesem sejde ještě na takový malý dýchánek s dárky a trochou čaje ve sborovně. Bohužel se ho musel tak jako každoročně zúčastnit. Jeho kolegové nikdy nepochopili, že se tak cítí mnohem osaměleji, než kdyby si šel lehnout a mohl sám sobě namluvit, že je docela všední, obyčejný den.
Snape zasunul knížku vyhrávající všemi barvami nenápadně pod křeslo. Před ostatními, kteří se bavili, popíjeli punč a živě gestikulovali, ležela ještě celá hromada dárků. Před Severusem ani jeden. Už dávno tomu přivykl, ale snášel by to podstatně lépe, kdyby mohl zůstat ve svých pokojích. Natáhl své průsvitné ruce blíž k ohni. Zavadil přitom o podlouhlý balíček, dost ledabyle zabalený v nenápadném hnědém ručním papíře s kapradím, který někdo omylem vyhodil spolu s prázdnými zmuchlanými papíry ke krbu. Na balíčku bylo jeho jméno… Opatrně dárek rozbalil a nahlédl dovnitř.
‚Tak přece!‘ zalila ho vlna sympatií. ‚Henry si asi vzpomněl…,‘ usmál se pro sebe. Sám mu poslal láhev dvanáctileté skotské. Odložil krabičku s doutníky na krbovou římsu a zvedl průvodní dopis. …Ale tohle nebylo písmo hraběte z Thun-Hohensteinu. Jeho typicky kostrbatým rukopisem bylo připojeno až pár vět ke konci.
Profesor Snape si přiblížil dopis k očím…

Drahý Severusi,
obávám se, že neexistuje možnost, jak Ti tento skromný dárek předat osobně, takže jsem tím pověřil sovu. Vlastně si ani nejsem jist, zda kouříš...

Nekouřil.

Snad si pochutnáš.

Ale po dnešku možná začne.

S přátelským pozdravem
Lawrence

P.S.: tu skotskou jsme s Larrym vypili na Vaše zdraví, profesore, a musím říct, že byla výtečná! Díky.
H.

Snape chvíli seděl v klubovce úplně zabrán do dopisu a ani nevnímal, že mu Minerva McGonagallová podává čaj. Mechanicky zvedl šálek k ústům a chřípí se mu zachvělo nad tetelivou vůní brandy.

Konečně – mohl by mu odepsat. ‚Ze slušnosti,‘ přesvědčoval sám sebe. Vyskočil z nízké klubovky, odmítl cukroví a seběhl po schodech do přízemí. Mínil dopis napsat v soukromí svého kabinetu, ale nečekal, že bude na schodech do Velké síně, kde se právě konaly poslední přípravy plesu, přepaden Hermionou. Přesněji řečeno – byl jí málem sražen ze schodů.
Beze slova na něj v slzách zírala... Snape přemýšlel, zda bude snazší ji ignorovat, nebo odbýt, ale nakonec to vzdal a vyklouzl postranními dveřmi dřív, než stačila něco říct, ven na přeměněné školní pozemky, které teď byly plné hudby a mihotavých světélek… Obejde to zadem.
Pozemky byly takřka liduprázdné a touto procházkou by mohl šikovně ujít i celému plesu, napadlo ho. Ale co Severus nechtěl, ubíral se směrem k němu Karkarov. Z deště pod okap...

Nebylo kam zmizet, tak počkal, dokud nedojde až k němu a zamumlal jakýsi mnohoznačný pozdrav. Bylo nad slunce jasné, že kruvalský ředitel se nešel jen tak projít při měsíčku a Snapeovi nezbylo, než se stáhnout a vyčkávat.
Za okny bradavického hradu zatím podle zvučných fanfár právě vypukl ples a zdálo se, že ho nahoře ani nikdo nepostrádá. Taky dobře.
„Severusi, jak milé překvapení…,“ ozval se Karkarov svým neupřímně mazlavým hlasem.
Snape se ostražitě rozhlédl a kývl mu hlavou v ústrety.
Kruvalský ředitel ztišil hlas do zlověstného šepotu. „Něco visí ve vzduchu...“ a jakoby mimoděk se dotkl svého levého nadloktí. Pak se ohlédl směrem ke hradu, zda je nikdo neposlouchá, zavěsil se do něj a zamumlal:
„Obávám se nejhoršího. Jistě sis všiml...“

„…Nechápu, proč si děláš starosti, Igore,“ řekl pečlivě bezstarostným tónem Snape, když už se mlčení zdálo příliš dlouhým. Ovšemže si všiml. Byl však poslední dobou natolik lehkomyslný, že tomu nevěnoval žádnou pozornost. Tohle měl předvídat. Před Karkarovem se ovšem uzavřel do kovové masky lhostejnosti.

…

Noci bouří hnané…

To očekávání bylo skoro příjemné… Těsně před ním se naučil rozeznávat mrazení v zádech a malé změny v krvi a pohybech. Napodruhé už to tolik nebolelo. Jen to nepřirozené pnutí kostí až k prasknutí… a když mu dásní prorazily dlouhé tesáky, ucítil to i v té agónii. Pak přišly drápy, špičaté uši, černá srst a protažení už tak dost velkého nosu. Jako poslední mu vyrašil chundelatý vlčí ohon ...a sbohem, rozume! Zbystřil se mu čich – to uvítal – a zesílil stisk čelistí. Když odezněly poslední lidské myšlenky, byl připraven…
Před úplňkem si vždycky musel nachystat šaty a hůlku do temného úkrytu, který mohly otevřít jen lidské ruce. Bylo lepší se předem svléknout. Ušetřil si tak práci s pozdějšími opravami oděvu. Už pochopil, proč chodí Larry ustavičně v županu. Ten z něj při proměně jednoduše spadl.
Prost obav a nahý šel Severus do Zapovězeného lesa. Skrýt se v nějakém mlází, než přijde transformace, patřilo k věci. Nemohl si dovolit, aby ho někdo viděl. Čím hloub do lesa zašel, tím líp. Býval při proměně dost hlučný…

Larry otevřel vysoké francouzské okno a čekal. Větve stromů ve větru narážely do okraje balkonu, ze kterého nebylo těžké vylézt na střechu, nebo seskočit dolů na zem. Sotva pár desítek metrů vpřed začínal Zapovězený les. Sníh už ztlumil všechny jeho zvuky a les se teď, v půli ledna, jevil tichým, zádumčivým dojmem, kdy jen vítr tichounce hvízdal kolem jeho holých kmenů.
Skoro všichni obyvatelé lesa se pomalu hroužili do zimního spánku a dloužící se stíny vrhaly nepřátelské, temné ruce až na stěny zámku…
Z olověného nebe se začal znovu sypat sníh. Usazoval se v Larryho tmavých vlasech a pomalu tál. Nezdálo se, že by si toho všiml. Čekal s tváří upřenou k obzoru, až ucítí ono známé volání. Když přišlo, dopil poslední sklenku vína, odložil ji na balustrádu a tiše se vytratil.

S čenichem těsně u země proběhl kolem liščí nory – byla prázdná už kolik dní – a pak dál do lesa, který ho mohl nasytit a uspokojit jeho apetit nějakým chutnějším soustem, než bylo pár ohlodaných kostí ze slepice. Kdesi v dálce se ozvalo vlčí vytí…
Zachytil jeho stopu u vývratu, který vymezoval jakousi nepsanou hranici mezi světem lidským a zvířecím… Dál už mohl potkat bradavické testrály, kentaury nebo taky akromantule. Musel být velmi opatrný. Tiše jako duch se proplížil hložím – jemně světélkujícím tam, kde se v jeho spletitých větvích ještě před chviličkou houpal bludníček. Začenichal, několikrát se otočil, a pak se neochvějně vydal za svým neomylným nosem.
Byl tam! Čekal na něj… Anebo možná ne, ale to teď bylo vedlejší. Myšlenky se mu úžasně zjednodušily – nažrat se, spářit a usnout tam, kde ho skolí únava. Vlk-Larry se k němu přiblížil na délku tlapy, a pak uskočil. Severus se přikrčil k zemi – ještě nebyl tak zběhlý ve zvířecích rituálech, ale když Larry pronikl jeho osobním teritoriem, hrábl po něm vztekle tlapou. Instinktivně vycenil zuby a dal mu tak jasně najevo, co si myslí…
Larry ucouvl a začal si olizovat pysky. Pak se s vrtěním ohonu obrátil na záda. Černý vlk pochopil. Přiblížil se k němu a ostražitě jej očichal… Ano, to bylo v pořádku. Tohohle vlka přeci dobře znal, nemá důvod mu nedůvěřovat…
Vlk-Larry mu hravě chňapl po ohonu. Začali se honit. Jehličí jim odlétávalo od tlap, kterými nadšeně tloukli do tmavé hlíny v divoké honbě dvou pružných těl... Bylo to neskutečně opojné, jako by teprve teď cítil, že žije – a vydrželi by si tak hrát celé hodiny. Teprve když jim přes cestu přeběhla mladá laň, dostaly jejich kroky jasný cíl – za ní!!

Od tlam jim odlétávaly napěněné kapičky slin a s čelistmi široce rozevřenými se hnali za zoufalým zvířetem. S každým přískokem se přibližovali – byli jí v patách, už slyšeli tlouct její zděšené srdce. A černý skočil. Visel jí za hrdlo a pevně se držel, dokud laň nestrhl k zemi a neprokousl jí krční tepnu.
Kořist lehla na bok a v tratolišti krve tiše dodělávala. Chlemtal její krev… Přitahovala ho svou temně sladkou vůní, zabořil proto zuby hlouběji, až se s cvaknutím setkaly, a pysky se mu zbarvily rudě a rudou mlhu měl i před očima, zakalenýma hladem. Bral si její život plnými doušky a teprve když se dosyta nažral, dovolil vlku-Larrymu, aby se přiblížil.
Když oba leželi u rozervaného skeletu laně a s vyplazenými jazyky blízko sebe hlasitě oddychovali, černý olízal krev ze hřbetu druhého vlka, který byl stulený do klubíčka u jeho nohou... Pak se převalil na bok a usnul.

Ráno po Larrym nebylo ani památky. Severus namáhavě vstal a dobelhal se ke svému úkrytu, kde se jakž takž očistil od krve a bláta, oblékl svůj hábit a z vlasů vytřepal zbytky listí. Vrhl poslední letmý pohled do lesa, a pak se vrátil do hradu – zničený a v ještě mizernější náladě než včera…

…

Noc nato nemohl navzdory dvojnásobné únavě usnout. Převaloval se ze strany na stranu a zuřivě hleděl do stropu v marném očekávání spánku. Po další hodině civění do zdi svá očekávání vzdal. Nakvašeně se posadil a bezmyšlenkovitě si promnul levou paži v místě, kde rukáv dlouhé noční košile skrýval ohavný cejch.

‚Malá procházka po hradě neuškodí…,‘ pomyslel si ponuře a definitivně vstal. Ostatně možnost nachytat studenty při nějaké ničemnosti byla často jedinou zábavou jeho bezesných nocí.
Hmátl po hůlce a více méně neúmyslně zamířil ke svému kabinetu. Pár metrů před pracovnou se zastavil. Uvnitř se svítilo – někdo tam určitě byl! Strčil do dveří – nebylo zamčeno.
Ale kabinet byl prázdný, jen dveře skříní zotvírané, jako by tu někdo ve spěchu cosi hledal. Severus nenávistně sevřel rty.

…

U pozdní snídaně se Henry neurčitě zmínil, že už je dlouho nenavštívil profesor Snape. Larry potřásl unaveně hlavou a zamumlal cosi o tom, že je velice zaneprázdněný člověk a od vánoc jistě probíhající turnaj bradavické profesory více než zaměstnal. Udělal několik posuňků, znázorňujících shánění draků, pořádání plesů a takové ty věci kolem… Kdepak by měl čas na zdvořilostní návštěvy!

„Dřív tu ale byl každou chvíli,“ odvážil se namítnout Henry.
„Ano, já vím…,“ přikývl nešťastně Talbot. „Ale to jsme dělali spoustu pokusů a vůbec,“ mávl rukou.
„Hm…,“ udělal Henry, očividně nepřesvědčen. Dál se však k tomu nevyjadřoval a zbytek snídaně se odehrál v naprosté tichosti, kterou narušovaly jen drmolené kletby Frau Blucher odněkud z dolní galerie.

…

Za jarních rozbřesků sníh hyne…

„Je stále zřetelnější…,“ řekl Snape bezvýrazně a očima přitom přejížděl po stěnách Brumbálovy pracovny.
„Díky, žes přišel,“ zamumlal ředitel. „Tušil jsem něco takového. A jinak už nemáš nic, co bys mi pověděl?“
Následovalo prudké zamítnutí.

„Severusi, mě absolutně nezajímá tvůj soukromý život, o tom buď ujištěn. Jen… jsou věci, o kterých bych měl radši vědět,“ snažil se ho vlídným naléháním nalomit.
„Nemám, co víc bych vám řekl,“ řekl chladně Snape.
„Jak myslíš…,“ povzdechl si Brumbál a pokynul mu ke dveřím.

…

Bylo nutné zařídit cosi v Londýně. Snapea to neplnilo zrovna nadšením, ale bude to přeci jen vítaná změna, kdy unikne na dva dny té uječené bandě malých hadů... A když si vyšetří aspoň chvíli na to, aby se prošel po nábřeží Temže, bude spokojen. Posledně tam objevil jakousi přístavní putyku, která přitahovala podobně mlčenlivě samotářské typy, jako byl on, takže nehrozilo, že bude někým obtěžován.
Tady si konečně mohl volně vydýchnout. U Děravého kotle by takové soukromí nikdy neměl. Zde bylo útulné přítmí a od svého stolu měl výhled po celém lokále, přestože sám byl příjemně utopený mezi pivními sudy a schodištěm.
Snape poklepal na prázdnou sklenku a v mžiku u něj byl diskrétní barman, aby ji znovu naplnil – v tomto případě docela ucházející brandy. S večerem byl bar zaplaven přílivem přístavních dělníků, kteří po skončení šichty zašli na svého Guinnese. Při něm začali rozebírat své vlastní záležitosti a o černovlasého podivína v koutě se nestarali, což mu dokonale vyhovovalo. Špeluňka se zvolna zaplňovala a Snapeův jako zázrakem osamělý stůl se ztratil v moři hluku a čpícího kouře. Bylo to uklidňující.

Severus urazil právě sedmou brandy, když kdosi nahlas zakašlal.
„...Ehm, máte tu volno?“ zahuhňal neznámý příchozí do kapesníku.
Severus kývl hlavou, aniž si ho pořádně prohlédl a podíval se (už posedmé) na dno sklenice. Byla prázdná…
„Ksakru,“ zamumlal a prudce ji od sebe odšoupl.

Jeho tichý společník sklenku zachytil a postavil mimo Snapeův dosah. Rozsvítil lampu, kterou Snape v touze nebýt viděn nechal bez povšimnutí, když se před drahnou dobou smrklo, a začal mírumilovně srkat své pivo. Pak se opřel lokty o stůl a nechal tak na svou tvář konečně dopadnout plné světlo lampy.

„Ty?! Co tady chceš?“ prskl naň hněvivě Snape.
„Čekal bych lepší uvítání,“ ušklíbl se Lupin. „Tak dlouho jsme se neviděli…“
Snapeovi zlostně zacukal koutek, ale neřekl nic.

„Byl jsi na mistrovství?“ prolomil ledy Lupin.
„Nestarám se o pitomý famfrpál!“ odsekl Snape a hodil do sebe další sklenku.
„Přeháníš to. A Brumbál je neklidný…,“ poznamenal Remus a nakrčil starostlivě čelo.
„To on tě na mě nasadil?!“
Lupin nechal jeho poznámku bez povšimnutí. „Máš nějaké informace... o Smrtijedech?“ zeptal se váhavě.
„Nasazuji svou zadnici všanc Malfoyovi, abych Brumbálovi nějaké sehnal,“ odfrkl spíš pro sebe Severus, „...to mi stačí!“
Lupin se odmlčel.

„…To jsem nevěděl,“ utrousil po chvíli.
„Taky ti do toho nic není,“ broukl Snape a rozhlédl se po nějaké dostatečně plné sklenici.
„Myslím, že bys už neměl pít, Severusi.“
„Kdo si myslíš, že jsi?! Moje zkurvená mutr?!!“ odsekl Snape a kývl na barmana. „Přišel jsem se sem opít, tak tu laskavě nezacláněj a jdi svou přítomností oblažovat Brumbála, ne mne!“

Lupin nesouhlasně sledoval, jak do sebe obrací osmou sklenku brandy. „Jedl jsi dneska vůbec něco?“
„Přestaň se, sakra, starat!“ rozčílil se Severus a oba se nadlouho pohroužili v mlčení, na kterém jejich vzájemná antipatie znovu tvořila ostří.

Co by mu měl asi vykládat – zrovna jemu! Že díky své aroganci teď také patří k bratrstvu zablešených?
…Že se už půl roku pořádně nevyspal, protože Znamení ho v noci k zešílení pálí…? Že má strach, kdy si pro něj přijdou? Kdy tahle pohodlná existence jednoduše... skončí? Copak by mu vůbec něco mohl říct?!

Severus zvedl hlavu a namířil na Lupina svůj tvrdě hodnotící pohled.
Remus Lupin. Vlkodlak, samozřejmě. To byl neoddiskutovatelný fakt. Na koho jiného by se měl obrátit než na …vlkodlaka z povolání?
…Ale Lupin?! To raději nic.
Od loňska ho neviděl a byl tomu jedině rád. Po té příhodné hodině Obrany a po tom, co se ve Velké síni uřekl, že je to, co je… Severus se maličko zastyděl. Ale tenkrát šlo o pomstu a v té nezná bratra – natož takového mizeru, jakým je Lupin! A stejně to bylo jen kvůli Blackovi!
‚Teď by mi to mohl klidně vrátit,‘ pomyslel si – ne beze strachu.
‚...Kdyby se o tom dozvěděl. -A to se nesmí stát!‘ usoudil Snape a dopil jediným mocným douškem zbytek brandy.

Barman mezitím zhasl nálevnu a vyhodil většinu pozdních opilců, kteří vesměs spali s hlavou na stole a povážlivě nakloněnou sklenicí v ochablých prstech.
Do hospody teď otevřenými dveřmi vnikal chlad od vody a našedlé světlo právě se rodícího jitra.
„Severusi, vstávej…“
„Já nespím!“ ozval se Snape dotčeně a schoulil se hlouběji do svého pláště.
„Musíme jít,“ zkusil to Lupin znovu a vzal ho pod paží.
„Nesahej na mě, vlkodlaku!“ zasyčel varovně, a poněkud rozpačitěji broukl: „…Ještě nejsem tak opilý, abych se nedokázal zvednout od stolu.“
…A pokusil se o to.

Barman loupl okem po svých posledních hostech.
„To je v pořádku, Bernie,“ prohlásil Lupin a zachytil Snapea těsně před pádem. „Už odcházíme.“

Venku bylo nevlídno, mlha a zima. A Snape byl zatraceně těžký, jak se o něj opíral… Remus by si nejraději nafackoval – proč je vždycky tak hloupě charitativní? Měl ho tam nechat, beztak se od něj nedočká ničeho než urážek!

„Lupine, ty mizero…, proč jsi mě vytáhl z té útulné hospody? …Tady je zima jak v psinci!“ zamumlal Snape a zhroutil se na nejbližší lavičku.
„Čerstvý vzduch ti udělá jen dobře,“ zabručel mu v odpověď Remus, který se snažil ubalit si zkřehlými prsty cigaretu.

Mlčky naslouchali šplouchání řeky a dutým nárazům malých loděk, připoutaných k železnému kruhu; řetězy se s tichým řinkotem napínaly a opět prohýbaly pod vlastní tíhou, dokud je se žbluňknutím znovu nespolkla vodní hladina... Všechno bylo doposud šedivé a kalné.
„Jak ses vlastně stal vlkodlakem?“ zaostřil na něj zničehonic své pronikavé oči Severus.
„Co ten náhlý zájem?“ podivil se Lupin.
„Můžeš mi prostě odpovědět na otázku?!“
„Ale ovšem. …Pokousal mě jiný vlkodlak – co jiného,“ zamumlal Remus. „...Tedy, ještě se můžeš vlkodlakem narodit, ale ti jsou hodně vzácní. Moc si na to nepamatuji, byl jsem ještě dost malý, když mě …označil,“ dořekl trochu chraptivě.
„Znáš ho?“
Remus přikývl. „A ty taky… Byl to Šedohřbet.“
Severusi Snapeovi se z neznámého důvodu ulevilo.

„Vypadáš nějak přepadle, příteli,“ usmál se Lupin. „Že bys chtěl založit útulek pro opuštěné vlkodlaky?“
„Pitomče!“ odfrkl Snape a potácivým krokem došel k řece a vymočil se do ní. Lupin se ze solidarity přidal.

Vydali se nazdařbůh městem. Právě se začínalo rozednívat a v přístavu se pozvolna rozbíhal život. Lodníci se vyspali z včerejší opice, slunce se prodralo mlhou a zlehka zasvítilo na dva osamělé muže v probouzejícím se Londýně...

„Dovolíš?“ otázal se Lupin a zapnul Snapeovi poklopec
„Oh, ehm... – díky,“ zamumlal Severus.
„Co máš teď v plánu?“
Severus pokrčil rameny. „…A ty?“
„Nějak jsem o tom nepřemýšlel,“ přiznal popravdě Remus a vrazil si ruce do kapes.

„Začínám mít hlad,“ řekl Snape nahlas své zjištění.
Lupin se na něj zkoumavě zadíval, načež nezávazně navrhl: „…Mohl bych tě v tom případě pozvat k sobě na snídani?“

U Lupina doma pak Severus svůj hlad utišil. Ve všech směrech.

…

Než zlato sklidí ženci z polí…

Ráno před třetím úkolem Karkarov utekl. Konečně. Bylo by nanejvýš nepříjemné, kdyby ho s ním spojovali...
Naštěstí už je tu ředitel, se kterým společně zamířili ven, na přeměněné bradavické pozemky. Nízko nad labyrintem se vznášela mlha... Než se rozkoukali, vylezl z houštiny Moody a zdviženým palcem Brumbála ujistil, že Pohár je už na místě.

Za několik chvil se začali trousit první obyvatelé školy a také šampioni. Brumbál už rozestavil profesory kolem bludiště, aby byli při ruce v případě nehody a sám si gestem zjednal ticho, aby mohl odstartovat třetí a poslední úkol klání tří kouzelnických škol. ...Bohužel ne tří kouzelníků, ušklíbl se Snape. Potter mu byl zjevně souzen otravovat život i nadále...

Smrákalo se.
„Všechny vás tu vítám,“ řekl zesíleným hlasem Brumbál „na třetím a posledním úkolu Turnaje tří kouzelnických škol! Šampioni do labyrintu půjdou v tomto pořadí...“ Zbytek jeho projevu utonul v mohutném potlesku, kterým studenti povzbuzovali své favority.
„Krum! Krum!“ ozývalo se Severusovi za zády a křik byl doprovázen i hlučným dupotem nohou.
„...Už vešli poslední šampioni. U všech vchodů do labyrintu jsou profesoři, kteří zajistí jejich bezpečnost. Nic se nemůže stát...!“ vykřikoval ještě Brumbál. Nato spustila hudba a za šampiony se zavřela zelená hradba listí. Ani ne za čtvrt hodiny se ozval výkřik a vysoko nad bludiště vytryskly červené jiskry. To už ale padla na Bradavice tma.
„Alastore, zařiďte to, kývl na Pošuka Brumbál a posadil se na tribunu. Severus vedle něj už pomalu tloukl špačky.

Probudilo ho zavřeštění. „...Je mrtvý!! Cedric Diggory je mrtvý!“
„Co se tu stalo?“ chtěl se obrátit na Brumbála, ale ten už sbíhal po schodech dolů k oběma chlapcům, kteří se sem před chvilkou přemístili i s Pohárem.
„Můj syn!“ vykřikl zlomeným hlasem Amos Diggory a razil si cestu davem k prostranství před labyrintem.

„...Harry,“ oslovil chlapce Brumbál, „pověz mi všechno!“
Potter zvednul ukoptěný obličej od Diggoryho nehybného těla...
„Vrátil se!!“ vyhrkl. „Voldemort je zpátky.“

...

Snape si už zabalil do kufru všechny spodky i košile, když ho náhle vyrušil praskot jisker v krbu.
„Kdo to zas obtěžuje…?!“ zavrčel si pro sebe a zvedl hlavu.

Larry byl už od pohledu opilý. Rty se mu rudě leskly – nejspíš portským – a oči měly tentýž horečnatý přísvit, jaký u něj Severus viděl naposled toho dne v knihovně, kdy se Cecíliino zpola dětské lůno bortilo pod doteky jeho sprosté pravice. A proti své vůli jím byl znovu uchvácen.
„Chci tě vidět,“ řekl Talbot přehnaně vážným hlasem. „Bylo by hloupé rozejít se takhle,“ naléhal. „Popijeme a zavzpomínáme na staré časy, co ty na to?“
Ale Severus zavrtěl hlavou. „Náš čas minul, Larry, …a kočár stojí před vraty. Snad po prázdninách, když vyzbyde čas,“ vymluvil se.
„Udělej mi aspoň jednou něco k vůli,“ žádal ho Talbot. „Nevěřím ti ani slova o tom, že spěcháš – vím, že jsi zůstal ve škole poslední…“
Snape se ušklíbl. „Kromě Filche. Ten bude celé dlouhé léto střežit svěřený majetek před Protivou.“
Larryho tváří proběhl úsměv.
„Přijď, …budu tě čekat,“ dodal krátce a jeho hlava opět zmizela v plamenech.

Larry zaujímal obvyklou nedbalou pózu vleže na pohovce – se sklenkou v ruce a na hraně opěradla balancující knížkou. Mlčky Snapeovi pokynul na pozdrav a ledabyle ukázal na křeslo naproti. Snape doposud nerozhodně stál uprostřed pokoje mezi dloužícími se stíny zlatého červnového odpoledne.
„Tak pojď…,“ zachraplal Larry a shodil župan. „Vím, že na to čekáš.“
„…Musel ses na to opít?!“ opáčil Severus posměšně, aniž se pohnul.
Larry odložil sklenku. „Ani ne.“
„Pak jsi ještě zhýralejší, než jsem myslel,“ zamumlal Snape a zamířil ke dveřím.

Larry ho několika kroky dostihl. „Nechtěl jsem tě urazit…“
„Je mi jedno, cos chtěl!“
„Dlužím ti to,“ naléhal.
„Nedlužíš mi nic.“
Přejel Snapeovi prstem po šíji a mimoděk se dotkl jizvy na jeho hrdle. Severus se otřásl.
„Ještě je to vidět…,“ podivil se Larry.
„…Ani mi to nepřipomínej!“ zasyčel tiše Snape a setřásl jeho ruku.
„Zvláštní – při úplňku sis nestěžoval,“ pousmál se Talbot a zlehka Snapea kousl do ucha.
Ten se zatvářil podrážděně, ale neucukl.

„Měl bys dostat náhubek…,“ řekl.
Larry se rozesmál. „Protože poznal do hloubi sladkost hříchu a kajícnosti mu nebylo třeba...?“ Pak uchopil Severuse za bradu a trochu hrubě ho políbil na ústa. Druhou rukou mu zručně zajel do rozkroku… a Severus se nebránil. Nakonec ho povalil na lůžko a stáhl z něj šaty. Beze slova přejel po jeho paži, aniž by se vyhnul ohavnému cejchu na ní. Jestli bylo třeba něco Larrymu přičíst k dobru, tak to, že ctil cizí tajemství. O těle se to ovšem říci nedalo...
Prakticky ho znásilnil.

Nakonec se vedle něj zhroutil na lůžko. Bylo povlečené bíle a vonělo levandulí... Severus konečně zvedl z prostěradla tvář – rudou ponížením. Uviděl Larryho záda, jak se v polosedě opřel o loket a zapaloval si doutník. Ještě se leskl potem. Snape otočil hlavu, aby na něj neviděl.

„…Ještě pořád mě miluješ?“ nadhodil posměšně Talbot a napil se přímo z láhve.
„Bylo to lepší než s Malfoyem,“ připustil Severus chladně, ale ve tváři ho pálil ruměnec hanby. Rychle se oblékl a předstíral, že si prohlíží něco v knihovně. Larry se chraptivě zasmál a znovu si přihnul.

„Kdybys byl co k čemu, nabídl bys mi taky,“ poznamenal Severus nevrle a vzal mu láhev z neodporující ruky.
Zhluboka se napil. Pak vytáhl z police dávno rozečtený traktát o starých florentských jedech, nyní odložený úplně vzadu...

„Musím jít,“ prohlásil nakonec a hlas se mu přitom ani nezachvěl. Děkovat za to mohl především dlouholetému tréninku Nitrobrany.
„...Tohle si půjčím, když dovolíš.“

„Zůstaň,“ zaprosil náhle Larry a znělo to tak opravdově…
„Mám už sbaleno,“ prohlásil nerudně Snape, upravil se a sledoval přitom v zrcadle Larryho vzrušenou tvář.
„Ty víš, že pro tebe tu vždycky bude místo, a kdyby sis to náhodou rozmyslel…“
„Je zbytečné mě přemlouvat. Já tě znám, Larry – omrzel bych se ti už po prvním týdnu. A krom toho znám sebe,“ dodal tišeji.
Larry se krátce uchechtl. „Nejsem ti dost něžný?“ načež vzal Snapea za rameno a zašeptal: „…I ten týden by mi stačil!“

„Mám v Londýně nějakou práci,“ zabručel Severus a měl se k odchodu.
Larry Talbot se zhroutil s jaksi nuceným smíchem do křesla, „tak se zdá, že jsem tě přece jen vyléčil, příteli…“

Snape už ho ale neslyšel. Vypadl odtamtud – ani nevěděl jak – odhodlán zapomenout na své ponížení, na Larryho i na celé tohle zatracené odpoledne.

...

„Profesore!“ ozval se za ním zčistajasna překvapený hlas Henryho. „…Jak rád vás opět vidím! To je nádherné – musíte ihned se mnou, podívat se na můj nejnovější experiment. Jsem zvědav, co na něj řeknete,“ zahuhňal hrabě a energicky ho odtáhl do oratoře.

„Zdá se, že s přidáním mrtvého zlata jsme byli úplně vedle. Měl jsem si hned uvědomit, že jde jen o symbol…
Pojďte, tohle musíte vidět!“

Hrabě ze skříně vytáhl misku s neidentifikovatelnou hmotou balzámové vůně.
„Nechci s tím moc hýbat,“ zamumlal.
„Co je to?“ sotva pohnul rty Snape a sklonil svůj skobovitý nos k nádobě.

„To je ono!“ rozzářil se Henry. „Tak prostinké a přitom geniální,“ prohlásil. „Půl roku jsem se snažil o fermentaci a tady zatím máme dokonalý obraz Boží práce…“
Snape nasál ještě jednou a snažil se ve zvláštním pachu oné hmoty vytušit její původ.
„Zbytečně se namáháte, příteli – já bych na to také nepřišel. Tohle prý vzniká na místech, kde se dlouhá léta skladuje lidský odpad. Přišel na to Igor, když kopal latrínu a narazil přitom na stopy nějaké staré, už léta zasypané…“
„Neuvěřitelné,“ ucedil Snape a poněkud svůj nos od misky oddálil.
„…Bohužel toto zlato z nedbalosti přidal k poslednímu zbytku kamene. Což znamená – pokud se pokus nezdaří – konec mého bádání,“ dodal hrabě posmutněle.
Severus neměl, co by řekl – ještě stále příliš pln odporu a pobouření, a tak jen zakaboněně hleděl před sebe.

„To nic. Měl jsem být opatrnější a kámen uschovat na vhodnějším místě,“ usmál se Henry a vzal Snapea pod paží.
„Pojďte, profesore, dáme si spolu skleničku.“

„Jestli to vyjde, profesore...,“ řekl Henry a zavřel za nimi. „Jestli to vyjde, budu nejpyšnější člověk pod sluncem. Víte, že už jsem pomalu přestával doufat, že kdy vyzraji na ty naduté staré tajnůstkáře?“ uchechtl se a nosový tón jeho hlasu naplnil dlouhou, klenutou chodbu jako výtrysk podzemní vody, která si dlouho připravovala okázalý vstup, ale okolnosti ji vyvrhly do světa poněkud předčasně a neupravenou…
Jakoby chtěl tuto Snapeovu domněnku potvrdit, zjevil se náhle z jednoho ze zaprášených koutů sluha Igor se svícnem v ruce a s vědoucím úsměvem na tenkých rtech, aby jim posvítil.

…

Tajnosnubní…

Vyklízení domu Blacků pro účely Řádu v poslední dny doprovázel i houf lidí, kteří se snažili být v nastalém zmatku nějak užiteční a překáželi, kde mohli...
Co se Snapea týkalo, omezil dobu návštěv na nezbytné minimum, ať už z důvodů osobních, nebo aby ho také někdo nezapřáhl, ale vyhýbat se Lupinovi nemohl věčně.

„Co s tím budeme dělat?“ oslovil Snapea šeptem, když jednou nestačil včas vyklouznout ze dveří.
„S čím…?“ zatvářil se nechápavě a doufal, že mu to projde.
„Severusi, z toho se nevymluvíš – dobře vím, že se ti to líbilo.“
„Byl jsem opilý…“
„To tě neomlouvá,“ podotkl Lupin.
„Já se před tebou nepotřebuju ospravedlňovat!“ vykřikl hněvivě Snape a práskl dveřmi.

„Obtěžuje tě, Remusi?!“ ozval se z haly Black.
„Ale ne – jen drobné …nedorozumění,“ povzdechl si Lupin a šel mu pomoci vynést do schodů pytel s mrtvými fretkami.

...

Celou tu dobu, co z Brumbálova popudu donášel na Grimmauldovo náměstí, se však Lupinovi pečlivě vyhýbal. A když to nešlo přítomností, tedy aspoň pohledem.

„Vystřízlivěl jsi? ...Nebo to jen nemáš ujasněné?“ zašeptal Remus, když se mu jednou přiblížil na doslech.
Snape se na něj povýšeně podíval.
„No, vím, žes tehdy trochu pálil za Lily,“ řekl Lupin a začervenal se.
„Odkdy musí nutně mít láska a sex společného jmenovatele?“
Remusovi zacukal sval v obličeji.
„...A proč nevyužít příležitosti ranit Pobertu,“ ušklíbl se Severus, než mu zase vyklouzl.

...

Doma ho čekal dopis.

Drahý profesore,
píši Vám na prahu Nesmrtelnosti, neboť vězte, že můj pokus se zdařil. Nikdy by mě nenapadlo, že to bude tak snadné.
Budu muset Igorovi zvednout služné, až poplatím Larryho dluhy z karet...
A propos, přišel by mi vhod rozbor oné látky pro možnou replikaci – Vy víte, oč se jedná a rozumíte lučbě lépe nežli já.

Zdraví
H.

Severus těch pár řádek několikrát přelétl očima, a pak papír hodil do krbu. Jako by přitom odněkud zaslechl Igorův tichý, stařecký smích – takový, jako když se trhá pergamen.

...

Za dva dny se Snape hodlal znovu krátce zastavit na Grimmauldově náměstí, jen aby informoval o nově vzniklých potížích, které Pánovi Zla zabránily v tom, co se už delší dobu chystal provést na odboru záhad ministerstva kouzel.

Zabouchl za sebou věkovité dveře a chvatně Lupinovi sděloval novinky, zatímco ten využil momentálně prázdné haly, aby ho vtlačil do jednoho z četných výklenků a zatáhl závěs, který ještě pořád páchnul po běhnicích. Rozepnul Snapeovi kalhoty a rukou vklouzl dovnitř…
„Nechme toho, tady se to nehodí,“ zmohl se na chabý protest Severus.
Lupin jen zafuněl: „Kdybych měl čekat, až přijdeš za mnou, tak se nedočkám do soudného dne. Tomuhle já říkám chytnout příležitost za pačesy.“
„…Tak za pačesy?“ zdvihl Snape v hraném údivu levé obočí.
„No totiž…,“ začervenal se Lupin a krátce se v temnotě výklenku rozesmál.

Snape si pak ve spěchu přehodil přes ramena plášť a vzal za kliku.
„Už chceš jít?“ podivil se Lupin. „Dobrá… Kdyby něco, víš, kde bydlím,“ zamrkal na něj ještě, ale to už Snape vycházel ze dveří. Rozhlédl se kolem a když se v nejbližším okolí nic nepohnulo, beze slova se přemístil. Jako vždy.

…

Postupné obsazování pozic Fénixovým řádem a Snapeova vyčerpávající práce pro něj a pro Voldemorta ho nutilo být neustále v pohybu. Ani na jedné straně nesmí zaznít pochybnosti o jeho loajalitě. Jenom Black na jedné a Bellatrix na druhé straně si neodpustili tradiční nedůvěřivé poznámky. Hloupé poznámky. Příbuzní se zkrátka nezapřou. Ještěže jim Brumbál ani Pán Zla nedopřávají sluchu...
Situaci mu navíc značně komplikovala lykantropie, které nešlo poručit tak jako mysli, a měsíc co měsíc se k němu věrně vracela – samozřejmě v těch nejnemožnějších chvílích...

...

Prozření

Někdo zazvonil.

„Neříkal jsem ti náhodou, abys sem nechodil?!“
„Co je s tebou? Měl jsi být včera na Grimmauldově náměstí, pokud vím…“
„Měl jsem jiné starosti,“ zavrčel Snape.
Lupin pokrčil rameny. „To vysvětli Brumbálovi.“
Severus něco zabručel a jal se sklízet ze stolu nepořádek, který tam zbyl po jeho včerejší výrobě vlkodlačího lektvaru.
„Co to tu máš?“ rozhlédl se Lupin po kuchyni.
„To tě nemusí zajímat!“ odsekl hněvivě Snape a nechal zmizet zpola vyprázdněnou fiólu s lektvarem a rozházenými přísadami.
Lupin omočil prsty v červené loužičce na stole a přičichl. Se zdviženým obočím zaznamenal známou vůni vlkodlačího lektvaru… Chvilku stál jako přimražený, pak se hbitě přitočil k Severusovi a vklouzl palcem do jeho úst. Odchlípil mu horní ret nad dosud zvětšenými zuby a ustrnul.
„O co ti jde?!“ zamračil se Snape a odstrčil ho.
Remus Lupin zůstal několik vteřin bez dechu…

„Není to tak, jak si myslíš,“ zkusil to Severus – vyvedený z míry jeho výrazem. „Ten lektvar byl na zakázku...!“
„Nic mi neříkej…,“ zašeptal Lupin a zhroutil se na židli.
„Hlavně nebuď patetický a nedojímej se,“ odbyl ho Severus.
To už se Lupin neudržel a jednu mu vrazil.

„To už nikdy nedělej!“ zasyčel varovně a sevřel v dlani hůlku.
„Tak kdes k tomu přišel?!“ přerušil ho výhrůžně Remus.
„To není podstatné – vlastně si za to můžu sám. Nepředpokládal jsem, že se bude bránit…,“ zabručel vyhýbavě Snape.

„...Není podstatné?! Ty idiote!“ vyhrkl Lupin a jako beze smyslů do něj začal bušit. Pak k sobě Snapea přitiskl a jal se ho zuřivě líbat na ústa. Nedbal na to, že mu Severus divoce prokousl ret a zbarvil krví i jeho tvář…
Bral si ho plnými doušky, jen aby zahnal bezútěšnost a chlad strohých zdí, které je v tomhle tmavém sklepním bytě tak těsně obepínaly.
„Dost!“ zaprosil Severus a pokusil se Lupina odstrčit. Marně. Týdny a týdny nahromaděné touhy v Remusovi naráz odpálily nálož agrese.

...Skončili na hrubé, kamenné podlaze klenuté kuchyně, mezi starými kotlíky a hromadou vinných lahví. Lupin ho v kleče přitlačil ke zdi, …pak zaváhal jakoby si nebyl jist, zda ho má znovu uhodit nebo obejmout.
„To je v pořádku,“ zašeptal přerývaně Severus a v návalu překvapivého dojetí ho strhl na sebe.

…

Práce pro Řád byla pro Severuse čím dál víc vyčerpávající. Kolikrát už s tím chtěl praštit, nebýt přísahy, kterou ho spoutal Brumbál – úplně jako psa u boudy. Připadal si využívaný, zneuznaný a přesto se znovu a znovu vracel – ať už pro ránu nebo pro pohlazení – na obou frontách.
Stejně tak mu dosud nikdy nedělalo potíže obcházet prázdné pojmy jako byla věrnost nebo láska – v podstatě se až doteď dovedl úspěšně vyhýbat obojímu. Až na to, že Lupina nedokázal obelhávat. ...Ne dlouho.
Jenže Luciuse zas nešlo jen tak odbýt. Takže každý večer, který s ním byl Snape přinucen strávit, jednoduše vymazal z mysli...
Na to byl ostatně odborník. Na pár hodin se vypnout a pod záclonou falešné rozkoše potajmu myslet na vlkodlaka. Jak ubohé... To by se Lucius nasmál!

...

Stalo se na Grimmauldově náměstí…

„Mluvil jsem dnes s Malfoyem. Chce, abych přišel…,“ řekl tiše Snape.
Remus stál mezi dveřmi, díval se na něj a nervózně si hryzl ret pod tenkou linkou nazrzlého kníru.
„Myslím, že bude lepší, když se už neuvidíme… Tedy kromě povinných schůzek Řádu,“ utrousil Severus.
„Chápu,“ souhlasil chmurně Remus.

Ale pak dodal lišácky: „…Tedy pokud se náhodou znovu nepotkáme u Bernieho.“
Severusovy koutky se na okamžik zachvěly. Vypadal, jako když právě sám se sebou svádí těžký vnitřní zápas… Nakonec zavrtěl hlavou.
„Ne, Remusi, ani tam.“
Pak k němu přistoupil blíž a letmo ho políbil na rty.
„Važ si toho,“ zabručel. „Je to pravděpodobně naposledy.“
Už se neohlédl. Prostě zavířil pláštěm a byl pryč. Tentokrát navždycky.

…

Musel se ještě cestou stavit na jednu dvojitou brandy – nebo radši dvě, aby otupil smysly a hlavně, aby vypadal svěží. On si na to potrpěl… Snape se sám pro sebe ušklíbl.

‚Teď bych potřeboval lekci od Larryho… Být hédonistou možná není tak špatné, jak se zdá,‘ usoudil Severus a nechal se skřítčím dveřníkem ohlásit v Malfoyově honosném sídle.

...

Sonáta pro Severuse

Hustě pršelo. Svět si zrovna secvičoval generálku k Apokalypse, když na Snapeovy důkladné dveře čísi nervózní prsty začaly vyťukávat ostré staccato.
Ve dveřích stál Lupin, zmoklý jako slepice, tiše popotahoval a otíral si vlhký nos rukávem.
Severus se zachmuřil, ale Lupin už překročil jeho práh a klopýtavě zamířil do pokoje, kde se schoulil na pohovce.

Oheň v krbu příjemně praskal a zútulňoval tmavý byt, který byl v tomhle nezvykle chladném létě ještě ponuřejší než obvykle. Snape vysušil mokré šlápoty, pak pečlivě rozvěsil Lupinův chatrný plášť nasáklý deštěm k ohni a z baru vytáhl po kratší úvaze láhev brandy. Nalil sobě i Remusovi štědrou dávku a čekal, dokud ji Lupin nevypije.
Ten ji do sebe hodil s překvapující rychlostí, načež vyhrkl: „Sirius je mrtvý!“
Snapeovi se užuž hrnulo na jazyk: ‚Tak to pláčeš na špatném hrobě, Lupine…,‘ ale jako by se mu něco vzpříčilo v krku a dokázal jen tiše přitakat.
„…Já vím.“

Po chvíli rozpaků k sobě Lupina pevně přitiskl a dovolil, aby svůj ukoptěný nos skryl v jeho hábitu. „No tak, uklidni se, pššt…,“ domlouval mu Severus šeptem a neobratně ho hladil po vlasech.
Potom už musel odejít, tak Lupina ponechal ve společnosti příjemně plné, baňaté láhve...

Bylo už hodně po půlnoci, když se na smrt unaven vracel domů a našel Remuse tam, kde ho opustil – jak tupě zírá do tmy vyhaslého ohniště. Severus zkontroloval hladinu brandy, a pak svého mlčenlivého hosta uložil do nejlepší ložnice.
K ránu, někde mezi sypkými břehy snů a surovým bděním zaznamenal horké tělo, které se k němu v polospánku přimknulo a s ním i Lupinova chlupatá paže kolem jeho útlého pasu. V tom uklidňujícím objetí znovu usnul a venku se mezitím opět rozpršelo…
Všechno zas bylo v nejlepším pořádku, Remus ho potřeboval a v domě už nebylo místa pro temnotu.
O rok později jejich pochybný románek beztak skončí a nezůstane po něm víc než potrava pro mozkomory. To až nevyhnutelnost znovu dohoní vlastní ocas tam v Chroptící chýši, ale odtamtud už nepovede žádná další cesta. Alespoň ne s Lupinem.

...

Zámek Thun-Hohensteinů vyhoří po jedné obzvlášť silné bouři o Valpuržině noci a jen jeho opuštěné trosky zašlé slávy, které jako zázrakem nespadnou, budou připomínkou starých zlatých časů.
Po Igorovi i Kameni se slehne zem.
A to je konec Zlatodějů, jak jsme je znali, přestože Larry jistě přežije v nějaké vzdálené zemi, kam se během války uchýlí se svými vzpomínkami po Severusově smrti.

...Kéž je mu země lehká.

Konec...? Ještě ne.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Předehra ke Zlatodějům

Fandom: Harry Potter, The Wolf Man, Teta
Postavy: Severus Snape, Larry Talbot a Lucius Malfoy v různém čase
Varování: Non-con, maskovaný crossdressing a dvě vulgární slova
Přístupnost: 18+

Jaké ponížení, nechat se píchat vlkodlakem! Tvář zrudla tou hanbou a zuby pevně zahryznuté do prostěradla.
Vlezlou levandulovou vůni ze sebe zřejmě nikdy nesmyje…

Přece se tu nerozbrečíš, posmívá se mu přes rameno čerstvý primus Malfoy. Podívejte se všichni – Srabus bulí!
Tentokrát ne! Vzteká se a vzpírá. To bylo dávno! Zařve. Dávno!

Larry se otřásá vnitřním smíchem tak, že si ani nezapálí doutník. Za tohle zaplatí... Všichni jednou zaplatí!
I Malfoy.

Čokoláda z Medového ráje se roztéká a hořkne v ústech. Už nebudu. Nechci! Zalyká se Severus. Jenže Malfoy se neptá.
Odchází spokojen. Jeho panenka dnes nečeká odměnu? Zdvořile odmítá? Loajálnost především, pochechtává se Lucius, než ho propustí. Pro dnešek.

Larry se chechtá už docela nahlas a chlemtá portské přímo z láhve, dobytek. Bosé nohy rozviřují prach, cípy županu courá za sebou, než si konečně sedne. Láhev staví vedle křesla. Severus užuž natahuje ruku… Larry mu láhev podá – panenka byla poslušná, panenka zasluhuje odměnu, kření se.
Jednou on bude pán a oni se budou plazit. Ale žízeň je větší než hrdost, a tak se napije. Jen tak, aby svlažil hrdlo a nevzbudil přitom dojem vděčnosti.

Nikdy nikoho nežádat o pomoc a nemuset být nikomu za nic vděčný vždy patřilo k samotné esenci snapeovitosti. Stoprocentní sebeovládání – to především! Přidejte ještě šťávu ironie a obarvěte načerno pro zdání jedovatosti, třikrát to prožeňte kolonou a v kalu na dně možná objevíte zlato. Ale nejdřív si musíte pořádně vymáchat ruce v těch sračkách dole.

Ve skutečné tísni není místo pro patos, pro sebepohrdání, pro nenávist ke zlému světu. Je to jen kluzká jáma plná hadů, ve které veškeré racionální pokusy dostat se z ní ven končí nezdarem.
Konečně přichází osvobozující vztek. Je tohle dno? Nejdřív si myslíte, že je to ono, ale byl to jen další převis, který když se s vámi utrhne, zjistíte teprve, že ta jáma je bezedná. Osobní peklo nemá nic společného s Dantem a jediný, kdo vám může podat ruku, jste vy sami. A tlouci v marné snaze hlavou o bok vany se jeví stejně dobrým nápadem jako cokoli jiného. Copak tohle nikdy neskončí?

Jen únava, smrtelná únava zbývá a kdo se pak může divit, že vyletí pro každou maličkost…

„Panenka je zamyšlená? Lucius by si s ní rád pohrál...“ Lucius si často hraje. A dnes to bude se vším všudy.
Podlaha prefektské koupelny zebe. Chtivé pohledy při převlékání celou věc urychlí.
Severus se na něj nedívá, cítí stud. Samou potupou by umřel.
Jednou..., jednou se to otočí.

Později už je to jen zvyk. Hořký jak pamlsky z Medového ráje.
Alkohol všechno spláchne.