Zpověď jedné osamělé duše

Šli vedle sebe. Potemnělou ulicí, kde je lidé míjeli, aniž by si všimli, že mezi nimi je něco nevyřčeného. Šli tiše. Nepovídali si. Ani nemuseli. Byli dobří přátelé, rozuměli si i beze slov. On ovšem chtěl něco říct, jenom nevěděl jak začít.
„Někoho mám rád…“ Řekl a dívku píchlo u srdce. Věděla, že nikdy nebude moct říct, co k němu cítí.
„Potom bys jí to měl říct.“ Odvětila, i když by ho chtěla pro sebe. On se na ni usmál. Byl to smutný úsměv.
„Bojím se.“ Podíval se do země a pokračoval v chůzi.
„Tak se jí zeptej. Co k tobě cítí.“ Byla smutná, ale jeho šťastný úsměv je pro ni nejdůležitější. Chvíli šli potichu. Nikdo nic neřekl, nic nerušilo ticho, které je všudypřítomně obklopovalo. Mladík se podíval na dívku a nejistě se zeptal: „Co ke mně cítíš?“ dívka se zarazila a smutně pousmála. Podívala se mu do očí.
„Opravdu nevíš?“ on nevěděl. Opravdu nevěděl.
„Ne. Řekni mi to.“ Ona pokračovala v cestě a přemýšlela, jak nejlépe popsat myšlenky, které ji dlouho tíží.
„Nemůžu to říct.“ Odvětila nakonec smutně.
„Proč?“ zeptal se mladík nechápavě.
„Protože to slovo nemůžu vyslovit. Nechci ho vyslovit…“ Zašeptala polohlasně.
„Proč?“ on si připadal, jako by se ocitl někde v říši za zrcadlem. Nechápal, co tím dívka myslí.
„Protože pokud to slovo, které popisuje, co k tobě cítím, vyslovím, tak mě to zasáhne. Zasáhne mě to strašně hluboko, až na molekulární úroveň. Bojím se toho. Nechci ten cit propustit. Je bezpečně ukrytý hodně hluboko. Zapomenutý. Potlačený. Pokud ho vyslovím, už pro mě nic nebude stejné.“ Pousmála se smutně a podívala se mu do očí. Byly plné zmatku.
„Jaké slovo…“ Vydechl. Nevěděl, co si myslet.
„TO slovo. Slovo, které už po tisíciletí inspiruje básníky a spisovatele. Slovo, které je můzou pro malíře a hudebníky. Slovo, které dokáže ničit. Slovo, na které se lidé upínají od nepaměti. Slovo, které vlastně nic neznamená. Jenom jím zakrýváme hříchy, kterých jsme se dopustili na lidech, jimž jsme ono slovo řekli. Omlouváme jím zklamání ze sebe sama, z ostatních. Slovo, které popisuje naši chamtivost, vůči někomu. Slovo, které spoutává. Proto ho nemůžu vyslovit. Protože ničí. Mohlo by zničit všechno. Nechci ho vyslovit…“ Hlesla dívka. Sotva zadržovala slzy.
„Tak mocné slovo existuje?“ Stále si nebyl jistý, ale tušil. Podíval se na dívku. Byla smutná, moc smutná. Nechtěl ji takhle vidět. Byla pro něj vším. Chtěl vidět její úsměv.
„Samota se mu nevyrovná, bolest je pro něj společníkem a smrt je pouze slabým protivníkem.“ Její oči propustily z vězení první slzu.
„Ale dává i naději. Sbližuje. Proto tak dlouho přežívá. Proto ho lidé neustále vyhledávají.“ Věděl, o čem dívka mluví. Utřel jí slzu z tváře a podíval se do jejích smutných očí.
„To slovo je prázdné a přesto tak mocné…“ Odtáhla se a pokračovala dál.
„Když ho vyslovíš, už prázdné nebude.“ Chytil ji za ruku a donutil zastavit. Podíval se jí do očí. Leskly se v nich slzy a zračila nerozhodnost a strach. Bolelo ho, vidět ji takhle.
„Bojím se…“ Hlesla dívka. Odvrátila pohled.
„Čeho?“ Utíral slzy, které si razily cestu po jejích tvářích.
„Že mě zničí… Že to bude bolet…“ Už se slzy ani nesnažila zadržovat. Byla na mladíka naštvaná, že se ptá na takovéhle věci. Nechtěla to říct, protože se bála. Bála se bolesti, kterou tak důvěrně znala. Bolesti, kterou úspěšně potlačovala.
„Nedovolím, aby ti ublížilo.“ Pohladil ji po tváři. Usmál se na ni. „Co ke mně cítíš?“ dívka dlouho nic neříkala. Jenom se dívala do jeho očí. Viděla v nich naději.
„Lásku…“ Hlesla potichounku. Skoro neslyšitelně. Ovládl ji obrovský nával pocitů, které tak dlouho a úspěšně držela zamčené hluboko v nitru. Jedno slovo. Jediné slovo všechno převrátilo, ovládlo. Jediné slovo tak mocné, ale prázdné. Slovo, které omlouvá mnoho skutků. Slovo, které bude na světě navždy a nikdy nepřestane ubližovat.