Zrada temné strany - 4. díl - Trpasličí nora

Po několika dnech cesty, Elle, její vlk, Baldor a Alfadas konečně spatřili trpasličí království, nebo tedy alespoň jeho vchod. Samotné království se nacházelo pod zemí a část také v hoře. Trpaslíci, známí svým bohatstvím, odvahou a všeznalé práce v dolech, neměli slunce příliš v lásce. A tak, jejich království, jimi nazývané, spíše z legrace než z vážnosti, Trpasličí nora, nikdy nespatřilo světlo světa.
U vstupu do hory stáli na stráži dva mužíci, oblečeni v drátěných košilích, helmě se sekyrou u pasu. Alfadas se s nimi zběžně pozdravil a pokračoval dál do nitra hory. Byl už očekáván. Okamžitě se jich ujal malý, lehce zavalitý trpaslík, s fousem téměř do pasu, který se představil jako Torik. Byl královou pravou rukou a s Alfadasem se znal již mnohá staletí. Obratně, aby se vyhnul veškerému prostému lidu, je Torik vedl chodbami, až ke královým komnatám. Nerad by vyvolával rozruch, zvlášť když ho jeho panovník pověřil mlčenlivostí o návštěvě elfů. Cestou se jich Torik vyptával na vše možné, ale nejvíce ho zajímaly novinky z elfího království. Sám Alfadasovi sdělil několik informací a už i z Torikova vyprávění bylo jasné, že král má velice vážné obavy o svůj lid. Žoldáci prý už několik z jeho lidí unesli a prozatím nikdo neví z jakého důvodu, nebo pro koho vůbec pracují.
Dorazili k přijímacímu sálu. Torik je zavedl dovnitř, aby prošli boční chodbou ke králi. Bylo to, ale naprosto zbytečné, doslova se srazili s králem trpaslíků v úzké chodbě.
Král všech trpaslíků, vznešený Galir, byl skoro o půl hlavy vyšší než ostatní trpaslíci. Jeho rezatý fous, byl v polovině sepnut masivním stříbrným kroužkem. Ale ani jeho nezvyklá výška mu nepomohla, aby elfům nesahal sotva nad pas.
Sám Galir je uvedl do svých komnat a nařídil svému sluhovi, aby každému z jeho hostů donesl pintu medoviny a nějaké občerstvení. Jeho sloužící vše poctivě vykonal a navrch donesl Canisovi velikou kýtu syrového masa. Poté odešel, stejně tak jako Torik, který na rozdíl od sluhy zvedl ruku sevřenou v pěst do vzduchu, přitiskl si ji na srdci, uklonil se a poté odešel také.
„Už je to dlouho co jsme se viděli Alfadasi,“ zasmál se Galir bodře a lehce poklepal Alfadasovi na záda.
„Ano, velmi dlouho. Překvapuje mě, jak jsi nechal celé své království zvelebit. Když jsem tu byl naposledy, měl jsem co dělat, abych nenarážel hlavou do stropů,“ zasmál se Alfadas. Galir se zasmál spolu s ním.
„ Po tvé poslední návštěvě jsem nechal veškeré pokoje, chodby a vůbec veškeré prostory zvětšit a zvýšit. I když to bylo i kvůli satyrům, poslední dobu s nimi obchodujeme. A jak jistě sám dobře víš, i satyři nejsou zrovna malí,“ ušklíbl se a pořádně si přihnul ze svého džbánku.
„Chtěl jsem se zeptat, nedorazil ještě nějaký jiný elf?“ vzpomněl si najednou Alfadas.
„Ne, nikdo jiný kromě vás dnes naše království nenavštívil,“ okamžitě mu odpověděl a Alfadase nepříjemně zamrazilo.

Lauren zaklel. Pomalu začínal litovat, že odcházel. Bez koně, bez zásob, jen tak sám v hlubokých lesích Neprobádaného hvozdu. Ve vzdálené houštině praskla větvička. Lauren sáhl po svém luku, ale bylo pozdě. Obklopilo ho třináct vysokých postav v dlouhých pláštích s kápí na hlavě. Všichni na něj mířili s napnutou tětivou a šípem připraveným k výstřelu. Lauren jim neviděl do obličeje.
„Kdo jsi?“
„Laurenethas Hvězdozříl, bratr princezny slunce Lauralanthalas,“ odsekl jim Lauren.
„Takže ty jsi ten králův poslušný pes?“ zasmála se postava před ním a jako na neslyšný povel si všichni sundali kápě. Nyní před ním stálo třináct elfů, muži i ženy. Osoba, která před ním stála a ptala se ho elfka. Byla vysoká a štíhlá, s obličejem orámovaným dlouhými rusými vlasy, splývající v dlouhých loknách do poloviny zad. Měla nádherné jiskřivé zelené oči. Lauren ještě nikdy v životě neviděl tak krásnou elfku.
„Mé jméno je Falaer, jsem vůdce této skupiny,“ usmála se na něj.
„ Kdo jste?“ zeptal se jí.
„Říkáme si temná strana, ale oficiálně jsme zběhlí vojáci a družina našeho krále,“ mávla rukou, jakoby to bylo nepodstatné.
„Slyšel jsem o vás. V Calvadosu vám říkáme temní elfové. Jste zrádci,“ lehce se Lauren podmračil. Falaer se začla smát a spolu s ní i ostatní.
„Proč si vlastně říkáte temná strana,“
„Tajemství,“ usmála se na něj.
„Ostatně ty si teď můžeš vybrat. Buď se přidáš k nám, nebo…“
„Nebo co?“ odsekl jí,
„Nebo zemři. Víš toho o nás až příliš mnoho. A pokud vím, ty sám jsi od krále odešel,“
„Jak ty to můžeš vědět,“ prskl po ní naštvaně.
„Máme mezi vámi špeha,“
„Elle!“ vykřikl Lauren tiše. Moc dobře věděl, proč se mu ta malá elfka zdála divná.
„Takže?“
„Přidám se k vám,“
„Výborně,“ usmála se na něj naposledy a tiše hvízdla. Z lesa přiklusalo několik koní. Každý nasedl na toho svého.
„Pojedeš se mnou,“ sdělila Laurenovi Falaer a natáhla k němu ruku. Chytl se jí. Ta malá křehká sněhobílá ručka, která se k němu natáhla, a on ji lehce uchopil, byla začátek cesty. Začátek nového života.

Alfadas byl nervózní. Velice nervózní. Nejenže, Lauren ještě nedorazil, ale také o něm nemá žádné zprávy, jako by se propadl do země.
„Alfadasi, určitě je v pořádku, jen se trochu zat -…“ zbytek věty Elle nedořekla, Alfadas ji zdviženou rukou umlčel. U trpaslíků strávili celkem příjemný týden, ale Lauren pořád nedorazil.
„Pošli mi sem Baldora,“ požádal jí, a když odešla, nevrle sebou praštil na postel. Bezděčně si přejel prsty po rtech. Jak je to jen dlouho, co ho naposledy Lauren políbil, dotýkal se ho? Až příliš dlouho. Téměř si chuť jeho rtů nepamatoval.
Je možné, že Laurenovy city ochably? Možná odešel a už se nevrátí. Zakryl si unavené oči dlaněmi. Měl pocit, jako by se měl každou chvilkou rozbrečet.
Vedle sebe ucítil něčí tělo, a na tváři ho zahřál žhavý dech.
„Baldore…“ vzdychl lehce. Ani se nemusel ptát. Baldorovu přítomnost vždy doprovázela zajímavá a svým způsobem nádherná vůně. Popravdě, nikdy předtím, nic takového necítil. Jako směsice vůní lesa, květin a spáleného dřeva. Pohlédl na něj. Od jejich příjezdu nosil šaty, které mu ušily místní ženy. S ostrým kontrastem jeho rudých vlasů mu to slušelo.
„Až ho najdu, tak ho rozsápu a to co z něj zbude, spálím na prach, který rozfouká vítr,“ zavrčel drak. Alfadasovi ukápla slza. Někdy ho až dojímala drakova starost, ale teď ho přemohl smutek. Zahryzával se do elfova srdce a nutil ho plakat. Objal Baldora kolem krku a obličej schoval do jeho vlasů.
„Jen na chvíli,“ poprosil ho tiše. Ucítil na zádech ruce, na krku jeho dech. Baldor mu stáhl z hnědých vlasů stužku. V těsném objetí cítil, jak drakovi buší srdce a jeho tělo žhne.
Baldor ho do sebe odtáhl a pohlédl mu do jantarových očí.
„Ten elf si tě nezaslouží. Nikdy si tě nezasloužil. Vím, že to ode mě zní zvláštně, když se někdy chovám jako malé dráče, ale věř mi. I když vypadá jako dospělý, uvnitř je pořád příliš mladý,“ zašeptal a pohladil ho po tváři. Ucítil jeho planoucí rty na čele. Postupně se přesouval po tváři až ke krku. Alfadas sebou cukl a vyskočil z postele. Ucouvl o krok zpět a zakopl. Nečekal takovou reakci a ne od Baldora. Drak na něj upřel zrak.
„Je to až tak nechutné být milován příšerou?“ otázal se, ale Alfadas mu nedokázal odpovědět.
„Baldore, já…“ pokusil se ho zadržet.
„Nenamáhej se Alfadasi,“ zadržel ho drak, „tvá odpověď je mi jasná.“
Cítil, že Baldora zranil.
Odešel z Alfadasova pokoje a elf si poprvé uvědomil, že veškerá náklonost, kterou k němu Baldor cítil, nebyla jen nevinná dětská láska. Pořád ho viděl jako dítě, ale jeho malý dráček dospěl v oheň plivající monstrum a jediný kdo nebyl ochotný to vidět, byl on sám.
V Trpasličí noře se chystala oslava. Trpaslíci uzavřeli dohodu a elfy. Alfadas jim slíbil pomoc v boji proti žoldákům a na oplátku požadoval to stejné v případě války. Nerad válčil, připravoval nepřátele o život, ale pro svůj lid byl ochoten podstoupit cokoliv.
Trpaslíci přichystali velkolepou slavnost. Stoly se prohýbaly pod tíhou jídla a sudy po obvodu jedné celé zdi skrývaly lahodnou medovinu, víno a pivo téměř pro trojnásobek lidí. Byl pozván i prostý lid. Galir, stejně jako jeho předchůdci nerozlišovali rozdíly společnosti. Každý trpaslík si byl roven, ať se jednalo o horníka, nebo o šlechtice. Trpaslíci se ukázali jako praví hostitelé, ale při oslavě se ukázala jedna z jejich největších slabostí. Slabost pro trpasličí ženy. Tyto malé ženušky, oblečené v sukních po kotníky, s hlubokým živůtkem, velkými prsy, robustní postavou a buclatými tvářemi se sice nemohly rovnat elfkám, ale měly něco, co elfským ženám chybělo. V jejich očích, vesměs hnědých a modrých, plál oheň bojovnic, schopných zabít, pokud by se to týkalo jejich rodiny, milých, nebo dokonce jich samotných. Takový oheň žádná elfka neměla, ať by byla krásnější, chladnější nebo temperamentnější. Stejně tak se nedokázaly bavit, jako trpaslice. Každá z nich se smála dávno otřepaným vtipům, sem tam se nechala plácnout po pozadí. Alfadas musel obdivovat jejich trpělivost, s jakou neustále napomínaly každého, kdo je laškovně popleskal.
Naproti tomu nikde neviděl ani jediné trpasličí dítě. Za nedlouho byla i tato záhada vyřešena. Stačilo se jen porozhlédnout a i úplný nevšímavec, by si všimnul houfu dětiček, které doslova obklopily Canise s Elle.
Alfadas vstal od stolu a připojil se k elfce. Jedno z dítek mu přistrčilo stoličku, na kterou se posadil.
„Pane elfe, budete nám také vyprávět pohádky?“ zeptala se ho malá holčička s neuvěřitelně modrými kukadly. Elle se na Alfadase chápavě usmála.
„Pohádky žádné neznám,“ usmál se na ni, „ale můžu vám vyprávět naše elfské pověsti o vzniku světa.“ Děti souhlasily. Ale nejen ony se staly posluchači. Trpaslíci milovali báchorky a různá vyprávění. A než se Alfadas nadál poslouchal ho téměř celý sál. Nejen pro lásku k příběhům, ale také proto, že to bylo poprvé, co se elfové byli ochotni podělit o svou kulturu, takovou v jakou věřili a uctívali.