SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Démonické lázně – Pramen 21 – První den

Seok nevěděl, jak dlouho už jdou, ale přišlo mu, že chodí do kruhu.
„Je to ještě hodně daleko?“
„Pro mě je to již kousek, pro vás je to ještě dálka.“
„Cože? Jak to myslíš?“ Udělal několik rychlých kroků, aby mi byl víc po boku.
„Vím, kam mířím, tak mi na vzdálenosti nezáleží, vy však nevíte, kam jdete, tudíž před sebou vidíte jen vzdálenost, váš cíl nemá tvaru.“

„To zní jak nějaké staré čínské přísloví.“
O pár stromů dál se zarazil. Stanuli jsme před kamennou roklí.
„Hezké. Moc pěkný přírodní úkaz.“ Rozhlížel se kolem.
„Proč tu jsou ty masky?“ Zastavil se u jedné.
„To netuším. Možná jsou ale strážci cesty, sledují každého, kdo prochází a soudí ho podle svých zákonů. Možná čekají na ty, kterým právem patří. Možná to jsou tváře lesa. Možná představují duchy lesa.“
Seok si každou prohlížel.
„Možná je to jen dekorace pro zvědavé turisty.“
Seok se narovnal a ohlédl se na mě. Řekl jsem to tak klidně, že nevěděl, co na to říct. Navíc ho to trochu urazilo, být nazván zvědavým turistou. V očích mi hrálo pobavení, ale tvář jsem měl pořád strnulou. Seok mě beze slova následoval.

I cesta k bambusovému háji trvala dlouho, aspoň z jeho pohledu. Nepřipadalo mi, že bych šel nějak pomaleji nebo jinou cestou, prostě jsem šel. Před námi se rozprostíralo schodiště vedoucí do dálky. Seok si z čela setřel pot, sundal si sako a přehodil si ho přes rameno.
Vítr šuměl mezi stonky bambusu. Mafián se nemohl ubránit občasnému zastavení a neobdivování přírody. Vždy jsem na něj čekal. Řekl bych, že jsme měli za sebou polovinu cesty, když se Seok zastavil a zahleděl se do dáli.
„Děje se něco?“
„Mmmm … Ne, to nic.“
Znovu jsme pokračovali v cestě. Mezi bambusy se mihlo něco velkého a bílého.

***

„Vyřiďte poklonu vašemu architektovi,“ řekl Seok, když se zastavil před hlavní bránou. Poslušně jsem na něj čekal. Před branou nás přivítal Drákula.
„Přeji dobré ráno, pane Seoku.“
Potřásli si ruce. Hrabě si potrpěl na starší anglické obleky s cylindrem a zvlněnou látkou v okolí hrudníku a krku.
„Pokud mě má paměť nemate, potkal jsem vás ve svém kasínu.“
„Ano, hrábě Drákula osobně.“ Široce se usmál svému malému vtipu.
„Doufám, že mi budete moci něco říct o tomto místě, už cesta byla fascinující,“ říkal nadšený Seok.
„Mám s sebou celý blok otázek,“ zasmál se.
„A je pravda, že lady Futachi je kuchařka? Slyšel jsem, že její kuchyně je přímo božská.“
Upír se velmi široce usmál, asi jako na roztomilou dárkyni krve.
„To se dá posoudit pouze žaludkem, ne slovy.“
Chvilku se smáli a pak se konečně vydali na cestu k jeho pokoji.

„Tohle místo vypadá opravdu staře, jako by ho postavili už před několika stoletími,“ poznamenal Sek, když si zouval boty.
„To je pravda, ale přesné stáří bude znát nejspíše jen Yong,“ odpověděl Drákula.
„Kde vlastně je, nebo je to tajemství nejvyššího utajení?“ zeptal se a na jeho otázku jsem mu odpověděl já:
„Obávám se, že lord Yong se s vámi nebude moci setkat.“
„Stalo se něco? Doufal jsem, že bychom si znovu zahráli šachy.“
„Lord v poslední době velmi dlouho pracoval, v důsledku toho se minulou silně nachladil a zachvátila ho též horečka. Z těchto důvodů teď přebývá v oddělené budově, aby se ostatní hosté nenakazili. Prosím, přijměte mým jménem lordovu omluvu.“ Uklonil jsem se.
„To je v pořádku, to se může stát každému. Vyřiďte mu ode mě přání brzkého uzdravení.“ Lehce se též uklonil.
„Vyřídím mu to.“

Seokův pokoj byl pro speciálnější hosty, tedy ve vnitřním kruhu kolem zahrady, do které měl okny výhled.
„Je ta zahrada odněkud přístupná?“
„Pouze z lordova pokoje a pracovny, pane.“
Narovnal se.
„Kdyby jste cokoliv potřeboval, prosím, neostýchejte se nás zeptat.“

Seok se nad mým podivně odtažitým chováním nestačil podivovat. Měl však před sebou dva dny, takže na nalezení odpovědí bylo dosti času. Vybalil si a při pohledu na hodinky se nestačil divit. Jeho cesta sem trvala jen slabou hodinku. Přísahal by však, že se v lese motal déle.
'Tohle místo je jedna záhada za druhou.'
Pohled na mobilní telefon ho však tolik nepřekvapil. Byl úplně bez signálu. Převlékl se do bílého lázeňského kimona a vyrazil na obhlídku. Nejdříve je důležité prozkoumat hlavní dům. Vůně ho brzo dovedla do kuchyně. Nakoukl do ní a opravdu uviděl lady Futachi.
'Opravdu je to kuchařka.'
Okolo ni běhal Drákula a pomáhal jí v přípravě snídaně.
„Ale, ale, pan Seok.“ Pozdravila ho mávnutím ruky, když se otočila.
„Takže zvěsti o vašem kuchařském umění jsou pravdivé.“
„Jedlíci toho napovídají,“ zašvitořila polichoceně.

„Pokud ještě chviličku vydržíte, hned vám dám snídani.“ Vrátila se zpátky k práci.
Okolo muže najednou proběhlo maličké dítě. Mělo úplně černé vlasy a rozježené tak, že to vypadalo, že má na hlavě obrovského chlupatého pavouka. V náručí nesla velikou kytici.
Futachi je pochválila a společně je rozdělili do váz. Seok je pozoroval, ale hlavně tu malou holku. Její oči byly červené jako krev a vydávala žvatlavý zvuk. Vypadala na tří až čtyři roky.
„Pane Seoku, jelikož už ostatní hosté pojedli, odneseme vám jídlo do pokoje.“
Hrabě Drákula se před ním objevil tak náhle, až uskočil.
„Ach, děkuji.“
Vycouval z místnosti a vydal se na další obchůzku.
'Tohle je opravdu zajímavé místo.'
Zadíval se před sebe. V zadní části domu byly dvoje dveře. Jedny vedly ven a druhé do nějakého pokoje.
'Hmm.'
Vyrazil ke dveřím do domu.
„Promiňte.“
Otočil se za hlasem.
„Ty dveře vedou do Yongovi kanceláře a pokoje a vaše snídaně je již na cestě,“ řekl Raghu.
„Aha. Slyšel jsem, že lord Yong onemocněl.“
„Ano, to je pravda.“ Tiše si povzdechl.
Společně vyrazili k Seokově pokoji, kde na něj už čekala snídaně.
„Možná si mě pamatujete z kasína, ale nejsem si jist, zda jsem se vám tehdy představil. Jmenuji se Raghu a budu vaším průvodcem, pokud budete chtít cokoliv vědět, stačí se zeptat. Ostatní personál lázní je vám též k dispozici.“ Lehce se mu uklonil.
Seok se do jídla rád pustil. Procházka lesem ho trochu zmohla a navíc svoji vlastní snídani vynechal. První sousto mu jasně řeklo, že zvěsti o Futachi zdaleka nevystihly její umění.
'Myslím, že si po snídani udělám menší vycházku.'

Použité nádobí odnesl zpátky do kuchyně, kde mu ho milerád vytrhl pan Drákula z rukou a jemným postrkováním ho vyhodil ven. Seok by při tom přísahal, že ho slyší vrčet.
Zkontroloval pistoli v pouzdru pod svým lázeňským oblečení a vyrazil. V zahradě kolem domu bylo co obdivovat, třebaže nebyla zas bůhví jak udržovaná, působila klidným dojmem. Šel chvilku po cestě, než dorazil k domku, za nímž bylo menší jezírko. Spíš to byla tůňka nebo ještě studánka. Chyběl už jen vodní skřítek.
Vzpomněl si na různé články o démonech a přízracích. Jakmile se dotkl půdy hory, přísahal by, že ho něco sleduje, nebo že tu je něco, co by tu nemělo zrovna být. Působí na něj tak atmosféra hory? Průsmyk též nebyl normální. Všechny ty masky a co teprve bambusový háj. Připadal si jako by se vrátil o několik století zpátky, celé tohle místo působilo tak staře.
Muselo být vybudováno před několika stoletími, však mu to také potvrdil pan Drákula. Vstoupil do menšího domku. Nikde nikoho neslyšel.
„Dobrý den,“ zavolal od vchodu, nikdo se však neozval. Pomalu tedy vstoupil.
'Mají to tu dobře udržované.'
Podlahy byly čisté, prach skoro žádný a vonělo to tu po fialkách. Zaslechl skřípot.
„Je tu někdo?“ Opět se žádné odpovědi nedočkal.
'Možná to byla jen kočka.'
Pocit neustálého sledování ho však neopouštěl. Rukou nahmatal v kapse pytlíček se solí. Když si rozmýšlel, jestli si ho vezme nebo ne, napadlo ho, jestli by neměl cestou navštívit psychiatra. Nikdy na démoni nevěřil, ale jak mu o nich lord vyprávěl … měl pocit, že možná přeci jen jsou.
Zatřásl hlavou.

„Hihi … “
Trhl hlavou. Naslouchal, ale už nic neslyšel.
'Zdálo se mi to?'
Pomalým krokem se posunul vpřed. Uši měl našpicované a očima neustále sledoval své okolí. Pohybem ruky si urovnal límec a přejel rukou po rukojeti zbraně.
„Hihi … “
Otočil se. Ovanul ho studený vzduch. Přitiskl se ke stěně.
'Nikdy rozzlobeným duchům neukazuj svá záda, eh?'
Tenhle duch však nezněl rozzlobeně, spíš pobaveně.
'Že by liška?'
Znovu naslouchal a prohlížel si chodbu. Možná se mu to jen zdálo, ale nebyla tam najednou větší tma?
„Hihi … “
Znělo to blíže.
„Kdo je to?“
Na tmavším konci chodby, která vedla dál do domu, zahlédl stín malé postavy. Vypadala jako dítě, ale vlasy měla, jako by si nasadila rozježené slámové koště.
„Kdo je to?!“ Tahle hra ho začínala pěkně štvát.
'Žádný duch! Malé dítě!'
Rozběhl se za ním. Za rohem se pohnuly dveře pokoje.
„Dobrý pokus, prcku, ale hra skončila.“ Otevřel dveře a přivítala ho tma. Šátral po vypínači, ale žádný nemohl najít. Vztekle sykl. Udělal krok dopředu. Očima si už trošku zvyk na tmu. Sáhl do jiné kapsy a vytáhl zapalovač. Rozsvítil ho. Příliš světla mu neposkytl.
Udělal další krok a o něco zavadil. Byla to tenká nitka, co se přetrhla.
„Do … “ Nestačil doříct a snesla se na něj sprška gumových míčků. Zhasl plamen a kryl se rukama. Ostříleného mafiána přeci nevyděsí pár gumových hraček. Znovu se ozval ten smích. Vrčel a připravoval v hlavě plán pomsty. Udělal další krok dopředu a přetrhl další nitku.
„Co zase … ?“ Něco obrovského se před ním mihlo a narazilo mu do žaludku. Ztratil rovnováhu a vrávoral dozadu. Hýbalo se to. Bylo to živé!

„k***a!“ zařval, vytáhl při pádu pistoli a zády vrazil do stěny chodby. Prst měl na spoušti, ale nestřílel. Dech i srdce mu na okamžik vynechalo, když zíral do tváře obrovského pavouka. Houpal se na laně a vystrkoval hlavu ze tmy tam a zpátky.
Z pokoje se ozýval smích.
Třesoucí ruku stiskl v pěst.
„Ty … “
Schoval zbraň.
„Jestli, prcku, vylezeš, slibuji, že tě to nebude moc bolet,“ řekl, zatímco se zvedal.
„Ká … “
'Moc nemluví, ale už vymýšlí rošťárny.' Ušklíbl se. Uklidil pistoli zpátky do pouzdra.
„Musíš se tu nudit, co? Tady asi není moc dětí tvého věku, ne?“ Vzal do ruky míček.
„Chceš si hrát?“
Vyhazoval míček a zase ho chytal. Přidal k tomu ještě jeden. V pokoji se něco pohnulo.
'Zaujal jsem ho.'
„Tohle mě naučila moje vychovatelka.“
Vzal si ještě tři míčky. Tohle žonglování už bylo složité, ale dařilo se mu ještě koutkem oka sledovat prostor za dveřmi. To dítě přišlo ještě blíž. S tím koštětem na hlavě nebyl moc daleko od pravdy. Na temeni sepnuté hrubým provázkem a jednoduchá košilka, avšak s neuvěřitelně barevným a precizním designem vody, hor, stromů a jestřábů.
Tedy tvář a vlasy vůbec neladily s noblesností oblečení. V každé ruce drželo slaměný sandál, zatímco samo mělo na nohou geta. Vytřeštil oči a popadaly mu míčky.
„Oh, hej, to jsem tomu ale dal.“ Sbíral míčky, zatímco si prohlížel dítě. Mělo jen jednu nohu!
„Kara … “ Položilo si sandály na zem a pomáhalo mu sbírat míčky.
Dále ho na dítěti udivovalo, že má jednu část tváře zakrytou vlasy. Jeho oko také působilo zvláštně, tak trochu nelidsky.

'To proto je tady? Bojí se ostatních?'
Sedělo na koleni a jednoduchým pohybem se vymrštilo zpátky na nohu.
„Jsi šikovná.“
„Ká!“ Odměnou mu byl pohled na ostré zuby a delší jazyk.
'Vypadá jak … jak … Co mi sakra jen připomíná?'
Nechal to však být a díval se, jak zručně rozsvítila olejovou lampu v tmavém pokoji, aniž by však cestou o cokoliv zakopla.
„Vy tu nemáte žádnou elektřinu?“ Zvědavě si ji prohlížel. Víc ho však zaujal vnitřek pokoje. Houpačka, veliký koš s hračkami, houpací síť a samozřejmě velikánský fialový pavouk s mašlí. Byl heboučký.
„Jakpak se jmenuješ? Já jsem Seok, momentálně navštěvuji vaše lázně.“
„Kará! Ka-ra!“ Vyhodila rukama do vzduchu a vyběhla … tedy vyskákala pro své sandály. Jak s nimi mávala, všiml si, že jsou zespoda černé. Položila je na vršek kočičího pelíšku a přikryla je dečkou.

'Vedle fyzického postižení má určitě i psychickou vadu.'
Trochu mu bylo té holky, pokud dítě dobře odhadl, líto. Jakmile začne puberta bude mít obrovské problémy ve společnosti.
'Plánují ji tu držet? Co škola? Jiná sociální zařízení?'
Pomohl jí uklidit do rohu pavouka.
„Bydlíš tu … ještě s někým, Karo?“ A ukázal k rohu místnosti, kde byly vytyčeno malé místo.
Přikývla hlavou. Do místnosti vběhlo další dítě, bylo to ta černovlasá holka z kuchyně. Jen co je uviděla spolu, strašně se nafoukla. Přiběhla ke Kaře a začala jí hubovat, aspoň tak Seok soudil z jejího rychlého žvatlání. Druhá holčička se snažila vysvětlovat a ukazovala na sandály. Trochu ji to asi obměkčilo, ale její hněv byl pořád veliký. Ohlédla se na muže, ale on už zase žongloval.
Klátil se při tom a říkal samé nesmysly:
„Žongly, klongly, tongly.“
Nejdříve si ho prohlížely zmateně, ale pak se rozesmály.
„Žongly, klongly, tongly.“
Hádka byla zdá se zažehnána. Vyklátil se z pokoje a šel chodbou. Děti ho následovaly a skotačily kolem něj.

„Žo-o-o-ogly!“ koktal, když mu míčky málem popadaly.
U východu to bylo nejtěžší, navléknout se do bot nebylo vůbec jednoduché a ještě přitom udržet míčky. Nakonec mu nohy podrazil větší drn a on se zhroutil do mokré trávy.
„Bác!“ zakřičel a děcka se na něj sesypala jak supi.
„Kará! … Ňá!“ křičela.
Seok se také smál. Černovlasá dívka se však náhle zvedla, vynadala Kaře prstem a rychle utíkala do hlavního domu. Slaměné děvče posmutnělo a vydalo se zpátky do domu. Seok se zamyslel.
„Nechtěla by ses vykoupat?“ Posadil se.
„Káá … “ řekla smutně.
„Pozvání není určitě v rozporu s nařízením.“ Široce se usmál.
Děvče se rozzářilo a skákalo zpátky do domu. V rukou zase nesla ty pantofle, ale tentokrát je tiskla k hrudi. Její zvláštní zubatý úsměv ho nutil se též usmívat.
'Snad nezačínám měknout, ale … ' rozhlédl se kolem 'tady nemusím být mafiánem.'

Cestou vzal Karu na rameno a zjisti, že je vlastně hodně lehká. Zpívala si písničku, které rozuměla jen ona sama, ale měla chytlavou melodii. U venkovních pramenů nikoho nepotkali.
'Neříkali, že tu jsou ještě i další hosté?' rozhlédl se po převlékárně, ale žádné oblečení nenašel.
Prohlížel si Karu, ale její anatomie mu pořád byla záhadou.
'Zajímalo by mě, jestli by se to nedalo chirurgicky nějak opravit.' Cítil však, že by to nedělal jen z dobroty srdce, ale získal by tím vůči lordovi určitý dluh, který by se dal šikovně využít.
U pramenů si Seok velmi rád sedl do horké vody. Hned cítil, jak z něj uniká únava. Kara položila sandály na kámen vedle sebe.
„Áááh.“
„Káááh.“
„Báááh,“ řekl třetí hlas. Seok se rozhlédl, ale nikoho neviděl.
'Zase mám nějaké vidiny.'
„Máš moc hezký náramek, mohu se podívat?“
Vztáhl k němu ruku, ale Kara ho úzkostlivě kryla vlastním tělem. Vypadal obyčejně. Byl jen z černých a bílých korálků.
„Neboj, chci se jen podívat.“ Dal před sebe ruce v omluvném gestu. Přikývla, ale nepřiblížila se a nechala ho dívat se z dálky.

„Je opravdu moc pěkný, místní výroba?“ Znovu se opřel o kámen.
Kara nejistě přikývla a pořád si černobílý náramek chránila rukou.
Seok ji nechal být, aby ji příliš nevyděsil. Její přátelství se dalo vždycky nějak využít. Ne, že by to měl v plánu. Představa, že by využíval nevinné a psychicky nikdy nevyspělé dítě, se mu zrovna moc nelíbila. Nebyl to žádný svatoušek, zabil už pěknou řádku lidí, možná by se dopočítal stovky. Nebál se špinavé práce a hodně krát si s ní zamazal ruce, ale nebyl zase až tak chladná zrůda.
Povzdechl si.
'Přišel jsem si sem odpočinout, ne namáhat mozek. Škoda, že je Yong nemocný. Doufal jsem, že navážeme trochu přátelštější vztah.'
Zaslechl blízko sebe chrupkání. Kara usnula. Tiše se zasmál.
'Radši ji ale vezmu do převlékárny, než se uvaří.' Sám cítil, že by si měl dát malou pauzu. Uvázal si kolem boku malý ručník a vzal ji do náruče. Něco zamumlala. Seok se nemohl ubránit širokému úsměvu. Sám o své dětství byl v podstatě okraden a pohled na ni mu dodával takový zvláštní vnitřní klid
'Tohle místo je opravdu zvláštní.'
Položil ji na lavičku, kterou přikryl ručníkem a přikryl ji jiným. Zase něco zamumlala. Olízla si rty špičatým jazykem. Tiše zavřel dveře a šel zpátky k vodě, kde si všiml sandálů.

„Radši jí je donesu, jestli se probudí a bude bez nich, mohla by začít panikařit. Vypadá, že je na ně hodně fixovaná.“
Vzal je do ruky a využil situace k řádnému průzkumu. Nijak se však od jiných zóri neodlišovaly. Černá podrážky páchla po spálenině. Podrbal se na hlavě.
Když se zrovna otáčel, zaslechl z budky hluk.
„Karó!“ zavolal a vyběhl.
„Není ti nic?“ Otevřel dveře, ale nikde děvče neviděl.
„Karo?“ Rozhlížel se, ale nikde nebyla. Dokonce tu nebylo ani její oblečení. Vykoukl před převlékárnu, ale ani tam ji neviděl. Ve stínu domu však zahlédl veliký deštník.
'Kde se tu vzal? Přísahal bych, že jsem ho tu neviděl.'
Roztáhl ho a poznal vzor, který měla Kara na své košilce. Vrátil se do místnosti hledat stopy. Jen pod lavičkou, kde ležela, našel její náramek.
'Co se tu sakra stalo?'
Položil deštník a rozběhl se k lesu.
„Karó! Čekají tu na tebe tvoje kamarádky!“ volal k lesu.
Prohrabával roští, koukal se za kameny, hledal nějaké stopy, ale bezúspěšně. Vrátil se zpátky kus k horké vodě a měl štěstí. Zahlédl mezi stromy skákavý pohyb.
„Karo!“

Jenže stín mizel dál.
„Karo, to jsem já! Neboj se!“ volal za ní, ale ona se neotáčela, pokud to byla ona. Kdo jiný se ale pohybuje skoky?
Běžel za stínem.
„Žongly, klongly, tongly.“
Ani na to nereagovala.
„Karo-o!“ Noha mu sklouzla po mechu a on se zřítil po menším zarostlém srázu až dolů. Narazil si pár kostí, bok a přišel o svůj ručník. Přistání to bylo opravdu tvrdé. Plival z úst hlínu a listí. Podíval se nad sebe. Bylo to nejméně deset metrů nahoru.
„Hohó~“
Seok se prudce otočil a uviděl starého muže v hnědém oblečení. Seděl na kameni a prohlížel si ho. Mafián si rychle kryl slabiny. Muž měl bílý plnovous a delší šedivé vlasy. Nos měl neobvykle dlouhý a mafián měl pocit, že se mu chvěje. Přes oblečení měl přehozený dlouhý plášť bez rukávů přepásaný bílou šerpou a z hrudi mu na každé straně vysely chlupaté bílé bambulky. Podél pásku vykukoval provaz na němž byly po obvodu těla pověšené veliké rolničky. Z pod volných nohavic mu vykukovaly geta sandály, ale jen s jedním zubem.
„Kdo jste?“ zavolal Seok.

„Hmm,“ pohladil si plnovous „To je dobrá otázka. Kdo jsem? Možná jsem jen starý muž? Možná jsem jen hostem lázní? Možná jsem duchem lesa?“
„Zapomeňte na to!“ Mávl nad tím rukou a otočil se, že odejde.
„Zdá se, že něco hledáte.“
„Do lesa vběhlo malé dítě, jestli s tím něco neudělám, tak se může zranit, nebo někam spadnout jako teď já.“ Uchopil vyčnívající kámen.
„A co když jste neuklouzl kvůli své nepozornosti?“
„Co tím myslíte?“
„Co když vás les zastavil, abyste to dítě nepronásledoval?“
„Nevím, kdo jste, nerozumím vám ani slova a je mi to jedno! Jdu ho najít. Nejspíš jsem ho vyděsil, tak to musím napravit.“
„Co pro vás to dítě znamená? Je to nějaká vaše zkratka?“ Dědovi oči se přivřely, jako by Seoka prohlížel až do morku kostí.
„Nevím, o čem mluvíte!“ Vztekle sykl a přitáhl se víc nahoru, jenže mu uklouzla noha a sjel zpátky. Jistá část těla to nepříjemně odskákala.
„Vidíte? Les vám brání v postupu.“
„Držte už hubu! Jen jsem uklouzl!“
Zvedl se a dal se do kroku, určitě je tu někde další cesta.
„Opatrně, pane Seoku, zahráváte si se smrtí.“
„Jasně, to už jsem-“ zarazil se, jak se otáčel. Děda byl pryč, ale místo něj na kameni bylo oblečení.
„Hej!“ zakřičel, ale nikdo zase neodpovídal, proč mu to ještě pořád připadalo divné, to nedokázal pochopit. Oblékl se tedy do kimona.
'Stupidní dědek, stupidní les,' nadával v duchu.
Z koruny stromů ho ten děda pozoroval.
„Osud tohoto muže … jak moc se proplete s tím to místem? Hohó~ to ani já nedokážu říct.“ Roztáhl šedivá křídla a vznesl se k nebi.

***

Seok se prodíral křovím a neustále volal Karu. Už se docela zadýchal. Setřel si pot z čela, když zaslechl své jméno.
„Pane Seoku, jste v pořádku?“ Zelenovlasý Raghu k němu běžel sprintem.
„Jsem naprosto v pohodě, viděl jste Karu?“ Popadl ho za ramena a zatřásl s ním.
„Karu?“
„Tu malou holku s jednou nohou, slámovými vlasy a co pořád tahá dvě slaměné pantofle.“
„Ah! Karu! Ta-ta je naprosto v pořádku.“
„Opravdu?“
„Ano, je v naprostém pořádku.“
Seokův stisk povolil a on si mohl konečně vydechnout.
„Díky bohu, je v pořádku.“ Sedl si na zem.
„Za tento incident se vám velmi omlouváme.“
Sek jen mávl rukou.
„Hlavně že je v pořádku.“ Vydechl úlevou.

***

V pokoji si rád sedl na židli. Rychle se však zase zvedl, převlékl se a šel za Karou.
„Karo?“ zavolal tiše, ale brzy zaslechl rozhořčený hlas.
„Výslovně jsem vám nařídil, abyste se před Seokem neukazovali! Geomi můj rozkaz respektovala a pomáhala v kuchyni, proč jsi nemohla taky ty?“
'Geomi musí být ta druhá holka.'
Zaklepal na rám dveří a pomalu vstoupil.
„Pane Seoku?“ řekl jsem napůl otázkou.
Kara se krčila za mnou, naštěstí zase ve své polidštěné podobě.
„Nemyslím si, že udělala něco špatného,“ řekl Seok.
„O to, co udělala, nebo neudělala, tu nejde.“
„Pokud jde o to, že na mě zkoušela své lotroviny, tak nešlo o nic vážného. Jen malou šokovou léčbu. Za její ztracení v lese mohu částečně já sám. Vzal jsem ji k pramenům, aniž bych na ni dával veliký pozor. Hádám, že jsem jí něčím vyděsil. Není však důležitější, že je úplně v pořádku?“
Přemýšlel jsem. Zhluboka jsem se nadechl, postavil se na špičky, vydechl a postavil se normálně.
„Dobře, jelikož jsi to dělala s 'oficiálním' povolením, nebudu tě trestat, ale … !“
Kařino veselé poskočení se rychle zmenšilo.
„Ale příště mi o svých výletech musíš říct předem, ano?“ Otočil jsem se na ni a v očích jsem se už vůbec nezlobil. Klesl jsem náhle na kolena a objal ji.
„Vážně jsem se bál.“
Kara mě též objala. Byla to dojemná scénka.

***

Seok si svůj pozdní oběd řádně vychutnal. Po něm se zase vydal za Karou, jenže ta v pokoji nebyla. V pokoji zahlédl na malé komodě sešit.
'Co to je? … Démonopedie?'
Sedl si na zem a pustil se do čtení.
„Yong … Bakezóri … Karakasa … Kanko … “ předčítal záznamy mé knížky, až došel k mým nejnovějším zápiskům.

Jméno: Ochopintre
Původ: Gruzie
Charakteristika: Ví se toho o ní jen velmi málo. Jedná se o ducha lesa (druh víly) a ochránce divokých zvířat. Její tvář je široká a většinu jí zabírá pusa s tupými zuby. Má dvě malé oči a nejčastěji se skrývá pod spadaným listím. Její tělo v podstatě tvoří jen hlava a malé končetiny.
Osobní poznámka: Pokud vám utíká spadané listí, možná je pod ním tahle podivná víla.

Jméno: Adaro
Původ: Oceánie – Šalamounovy ostrovy
Charakteristika: Jsou vysocí a podobají se vodním lidem skříženým se žralokem. Tito tvorové mohou cestovat po duze a po lidech házet jedovaté létající ryby. Jejich životním prostředím je slunce, ale mohou také žít ve vodě.
Osobní poznámka: Tuhle rybičku si do akvária rozhodně nepořizujte.

Jméno: Waldgeist
Původ: Německo
Charakteristika: Jeho jméno v překladu znamená „duch lesa“ a také jím je. Nejčastěji ho lze spatřit v podobě malého starého muže s hnědou svraštěnou pokožkou porostlou mechem a listím místo vlasů a plnovousu. Jeho spatření přináší štěstí a pokud do jejich lesa vstoupí „dobrý člověk“, budou jej chránit před ztracením. Věří se, že slova „zaklepat na dřevo“ přichází z dob, kdy lovci a dřevorubci klepali na staré stromy, aby probudili Waldgeista, aby je chránil před zlem.
Osobní poznámka: Snad není příbuzný s Otesánkem.

Seok zavřel sešit a zamnul si bradu.
'Ten text … Ty poznámky … Je to, jako by je potkal.'
To však nedávalo smysl, démoni nebyli skuteční … nebo ano? Jisté vnuknutí mu poradilo sešit odložit a zmizet z pokoje. Radši vyskočil zadním oknem a plížil se podél domu. Jen o minutu později jsem do pokoje vešel já.
„Já tušil, že jsem ten sešit neuklidil,“ zamumlal jsem a strčil ho do šuplíku.

***

Seokovi nadešel pomalu večer. Celý den se zdržoval v zahradě. Prohodil pár slov s Raghem i Sunbaem. Když ho pozoroval při odchodu, skoro by přísahal, že mu připomíná kappu. Drákula zase aspiroval na upíra, ale to mohla být pouze náhoda jmen. Jeden z rodičů prostě miloval knihy o upírech.
Kara … Ta zase opravdu vypadala jako karakasa.
'Ne! Ne!'
Prudce se opřel o kámen kolem obvodu horkého pramene. Voda tiše zašplouchala.
'Je to jen hloupá náhoda. Han prostě má rád démony a sbírá si o nich informace, to je všechno!'
„Hohó~ I během odpočinku máme problémy?“
Seok úlekem nadskočil, sklouzl po kameni, kterého se snažil chytnout a nad vodou už měl jen nohy. Chvíli se ve vodě plácal a pak se konečně vynořil. Prskal vodu i nadávky všude kolem.
„Vy jeden zatracenej … !“
Zatínal pěsti.
„Je tohle váš způsob mluvy se staršími, hó?“
„Je normální, aby se někdo k druhým plížil?“ vrčel.
„Hó, to se mýlíte, já se neplížil, hó~“ Při každém „hó“ vždy vypadal tak trochu jako sova.
Seok nad ním vztekle mávl rukou.

„Díky za to oblečení,“ řekl, když k němu byl zády.
„Vaše záda nejsou upřímná.“
Seok se místo odpovědi, radši opřel o kámen.
„Zdá se, že toho máte hodně na mysli,“ řekl starý muž a přistrčil Seokovi dřevěný podnos s nalitým saké.
Nejdříve si ho podezřele prohlédl, ale pak nabídku přijal.
„Mohu si dovolit odpočívat tělem, ne však myslí, mám spousty otázek.“ Přivoněl k vínu a ochutnal.
Uznale zamručel.
„Kořeny otázek leží v jedné osobě, ale odpovědi leží ve vzdálené minulosti, která propojuje přítomnost.“
„To znělo jako hádanka,“ řekl Seok bez zájmu, ale na jeho slovech něco bylo. Jeho instinkt mu to říkal a ten ho ještě nikdy nezklamal.
„Neexistuje odpověď, za kterou nemusíte zaplatit cenu.“
„Toho si jsem velmi dobře vědom.“

„Smrt,“ řekl děda náhle a Seok se zakuckal saké.
„Smrt si na vás brousí kosu,“ pokračoval muž dál „protože máte něco, co byste neměl mít. Něco, co všichni chtějí.“
Seok ho zamračeným pohledem pozoroval, než upil ze svého kalíšku.
'Chce mi tím snad naznačit, že ví o té smlouvě? Takže patří k nějaké zúčastněné straně? Nebo je to další soupeř?'
„Mám spousty věcí, co je to to něco?“ zeptal se.
Odpovědi se však nedočkal.
„Ptal jsem … ! Cože?!“
Děda zase zmizel, tak jako předtím. Seok se postavil a rozhlížel se kolem, ale nikde ho neviděl.
'Nikdo nemůže tak náhle zmizet! Nikdo!!'
Otočil se k převlékárně. Nikde však neviděl mokré stopy.
'Nikdo nemůže zmizet z vody, aniž by nezanechal stopy!!'
Trochu ustoupil.
'Je snad tohle místo … tohle místo … plné démonů?!'
Opřel se rukama o kámen a oddechoval. Po několika hlubokých nádechů se otočil a hledal kalíšek, ze kterého pil. Ani ten však nikde neviděl.
'Jen iluze … Ano, byla to jen iluze.'
Pomalu si sedl na kámen na okraji jezírka.
'Jsem unavený.'
Položil si hlavu do dlaní.

'Ta smlouva … Určitě jsem z ní vystresovaný a mám z toho halucinace.'
Vykoukl zpoza nich a zakrýval si už jen část od nosu dolů.
'To oblečení … Někdo ho tam asi zapomněl … a já ho našel … obyčejná náhoda … '
Rozevřel prsty a spoji je do stříšky.
'Až na to, že to má jeden zatracený zádrhel!! Kdo by to tam sakra zapomněl!?!'
Lehce prsty bubnoval o sebe. Předpoklad, že by zde byli démoni, nebo vůbec že démoni existují, byl absurdní.
'Ale na druhou stranu … by to něco vysvětlovalo.'
Podíval se napravo, kde předtím seděl děda ve vodě.
'Han je taky člověk, ne?'
Příprava celého plánu na získání spojence se pomalu hroutila. Démon by sice byl jako spojenec lepší, ale za jakou cenu?
'Duši? Nic o ní nevím, ale … nemám chuť ztrácet něco, u čeho nemám ověřenou hodnotu.'
Za mafiánovými zády se formovalo něco bílého.

Démoni:
Tengu (Japonsko)

______________________________________________________________

Avatar: Anime Avatar Maker
Seznam povídek

Dodatek autora:: 

Po delší době tu máme zase lázně Smile Věnovány čistě Seokovi a jeho prvnímu dni v lázních. Zdá se však, že ne všichni hosté tak úplně respektují Seokovu přítomnost a dělají si, co chtějí. Mafián se tak dostane do několika ztřeštěných, bláznivých i dramatických situací. A to ještě netuší, co ho čeká v noci Laughing out loud

5
Průměr: 5 (15 hlasů)