After the rain | Anime - Manga







SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




After the rain

Venku zuřila obrovská bouře. Lomcovala se stromy sem a tam, dokonce se občas stalo, že nějaký z nich vyvrátila ze země a ten z tupou ránou dopadl na zem. Nebe křižovaly blesky připomínající hru na honěnou. Osvětlovaly potemnělou krajinu. Prudký déšť bubnoval do všeho, co se mu namanulo do cesty. Kapky dopadající na zem se uskupovaly do velkých kaluží. Řeka nedaleko cesty, po které kráčeli dva muži, nebezpečně hučela. Proud byl výš než obvykle a také značně silnější.
Prásk!
Ozvala se další rána, jak blesk rozčísl strom a ten se žblunknutím zmizel pod hladinou vody. Další blesk proťal temnou oblohu.
Jedna. Dvě. Tři. Čtyři. Prásk!
Další ohlušující rána. Zahřmělo. Skoro to vypadalo jako by se otřásla celá země pod nohama.
„Jsme čím dál tím blíž k bouři. Ještě chvíli a blesk nás spálí na uhel“ Muž s dlouhými černými vlasy, které mu teď nezkrotně plápolaly ve větru, musel přidat na hlase, aby ho jeho společník vůbec slyšel. Stejně na tom byl blonďák, který se měl k tomu, mu odpovědět.
„Jsem celej promrzlej a vlasy mám, jak kdybych vylezl z křoví“ Zabědoval naštvaně.
„Najdeme nějaké místo a tam se na chvíli odklidíme, než přejde bouře. Pak hned vyrazíme a budeme pokračovat v cestě.“ Rozhodl černovlasý muž jménem Itachi. Jeho společník Deidara to jen nadšeně odkýval. Trvalo asi ještě dalších deset minut, než objevili to, co hledali. Jeskyně. Rozprostírala se přímo před mini a lákala je dovnitř. Podlehli. Vydaly se rychlým krokem, skoro během k oné díře mizící ve skále. Několikrát uklouzli po mokrých, kluzkých kamenech. Pohyb jim navíc znemožňovali dlouhé tmavé pláště s červenými obláčky, které ztěžkly pod váhou vody, kterou byly nacucány.
„To je slejvák“ Zahudroval blonďáček a z hlavy strhnul pověstný velký kuželový slaměný klobouk s malými bodci. Zahodil ho někam za sebe, a aniž by se rozhlédl, svalil se na studenou zem. Itachiho napodobil. Oba se klepaly zimou. Kdyby alespoň měli nějaké dřevo, zapálili by oheň, ale takhle nemohli udělat vůbec nic.
„Ještě chvíli a umrznu“ Bědoval blonďáček. Jeho rty začínaly mít modrý odstín, ruce sotva cítil a nohy na tom nebyli jinak.
„Sundej si plášť, takhle ti bude ještě větší zima“ Naváděl ho Itachi, který se choulil u zdi, bez pláště, přesto se klepal zimou. Bouře nepřestávala, ba naopak. Hřmění sílilo a blesky každou sekundu protínaly nebe. Tu a tam se ozvala rána, jak si bouře vyžádala další strom. Deidara po chvíli přece jenom svůj plášť shodil a schoulil se do klubíčka. Kolena si tiskl k bradě a objímal je rukama. Mokré síťované tričko, stejně jako tmavé kalhoty se mu lepily na tělo. Ne jinak na tom byl Itachi. Po více jak hodině mlčení Itachi promluvil.
„Ta bouře snad pořád sílí“ Čekal, že Deidara pronese zase nějaké chytré řeči na téma, jak má zničené vlasy, ale nic takového se nestalo.
„Deidaro?!“ Zkusil to Itachi znovu, ale opět žádná odezva.
„Netvrď mi, že si usnul?“ Ušklíbl se tmavovlásek a po čtyřech přelezl k blonďatému chlapci. Ten nehybně ležel opřený o studenou skálu a sotva dýchal.
„Deidaro!“ Vykřikl Itachi a s chlapcem prudce zatřásl. Stále nic. Poplácání po tváři? Pořád nic. Pořádná facka? Konečně! Deidara na něj překvapeně zamrkal.
„Co mě mlátíš?“ Vykoktal skrze zimou se třesoucí rty.
„Nejspíš si omdlel“ Jenže než to vůbec stačil Itachi doříct, Deidarovy se opět začaly zavírat oči, jeho tělo se neuvěřitelně třáslo, rty měl celé promodralé a sotva se dokázal nadechnout.
„Budu muset najít nějaké dřevo, jinak tu pojdeš...“ Itachi prudce vstal, nebe protnul další blesk a následně na to se ozvala ohlušující rána. Deidara se z posledních sil donutil natáhnout k němu na kost promrzlou ruku.
„Si vůl! Chceš, aby tě to upeklo nebo co?“ Zatvářil se mrzutě. Chvíli ještě udržel svojí ruku nataženou, ale nakonec jí bolestně spustil zpátky. Oči držel sotva otevřené. Itachi na něj zoufale shlížel. Nemůžu přece dovolit, nechat ho umrznout. Navíc je mi taky děsná zima. Takhle tu dlouho nevydržíme a bouřka jak se zdá se usadila přímo nad námi. Jen pár minut trvalo, než se odhodlal a sedl si vedle Deidary. Vzal jeho hlavu do dlaní a přinutil ho položit jí na jeho hruď. Co to sakra dělám? Jeho myšlenky byly zastřené zimou. Tělo toužilo jen po tom, aby se zahřálo a k tomu mu mělo dopomoci to krásné, jemné tělo, které teď svíral v náručí. Dnes, poprvé v tuhle chvíli, si všiml, jak zranitelně blonďáček vypadá. Vlasy měl rozcuchané a stále mu z nich stékaly kapky vody, které dál putovaly po jeho klepajícím se těle. Oční víčka se mu chvěly a občas nechaly do tmy zazářit modř jeho očí. Itachiho ruka znenadání začala putovat po jeho těle. Pohladila ho po hrudi, přes krk až ke tváři. Jeho hlava se bezmyšlenkovitě sehnula a jeho rty začaly slíbávat s Deidarovy tváře kapičky vody.
„Itachi?“ To bylo to jediné, co vyšlo z blonďáčkových rtů, než ho Itachi umlčel dlouhým polibkem. Deidara se nebránil. Neměl dost síly a ani se bránit nechtěl. Proč? Bylo to příjemné. Jeho tělo pod Itachiho dotyky pomalu roztávalo. Itachi jemně sál jeho rty jako sladký bonbon, dokud nenechal svůj jazyk zmizet v jeho ústech. Ruce se mu rozutekly po blonďáčkově těle. Jedna putovala pod tričko, které začala vyhrnovat, zatímco druhá si našla cestu pod jeho kalhoty. Promrzlá ruka se dotkla Deidarova údu, ten se celý roztřásl. Zimou a vzrušením. Z úst se mu vydal ochraptělý sten. Za nekončících polibků se oba muži uvelebili na černých pláštích s rudými mráčky. Deidarovo oblečení se válelo, kdo ví kde a Itachiho už halily pouze kalhoty. Rty se stále věnovaly těm blonďáčkovým, zatímco jeho pravačka v rytmu zpracovávala jeho úd. Itachi se prohýbal pod Deidarovými dotyky. Jeho ruce klouzaly po černovláskových zádech. Pohladily je a vzápětí mrštné jazýčky schované v jeho dlaních nahou kůži olízly. Netrvalo to dlouho a i Itachi byl zbaven kalhot. Jeho ruce spočinuly na Deidarových stehnech, které od sebe byly následně odtaženy. Černovlásek se vmísil hlavou do jeho klína a rty se dotkl jeho penisu. Zvenku se ozvala další ohlušující rána, která dala zaniknout Deidarově výkřiku. Rty černovláska laskaly každé místečko jeho chlouby. Itachi jeho úd lízal, sál, občas jemně skousnul. Aniž se blonďáček nadál v konečníku se mu pohyboval Itachiho ukazováček, který nedlouho potom následoval i jeho prostředníček. Deidara sebou začal házet v přívalu vyvrcholení, které se na něj dralo. Sten následoval sten a Deidara se udělal do úst černovláska. Teď nebo nikdy! Itachi prudce roztáhl nohy svého společníka a vnikl do něj svým ztopořeným údem. Deidara na chvíli ztratil řeč i dech. Ta bolest ho ochromila, ale následný příraz v něm naopak vyvolal vlnu vzrušení. Sám se začal pohybovat proti Itachimu, který se k němu sklonil pro polibek. Když jeho rty opustil, přisál se k jeho levé bradavce. Byla studená a ztvrdlá. Za stálých, čím dál prudších přírazů, jí obkroužil jazykem a pak skousnul. Stále prudčeji přirážel do svíjejícího se těla pod ním, zatím co mu už zase táhlými pohyby zpracovával úd. Nebe protnul blesk, který osvítil jeskyni zrovna ve chvíli, kdy oba muži dosáhli vyvrcholení. Itachi se ztěžka svalil na Deidaru a ještě v něm nějaký ten okamžik pobyl. Když už svůj značně ochablý penis vytahoval, blonďáček sykl. Kdo ví, jestli bolestí nebo dalším vzrušením. Itachi se k němu sklonil a dlouze ho políbil. Jejich jazyky si spolu hrály, mazlily se. Deidarova hlava spočinula na hrudi černovláska, zatímco jeho ruka malovala ornamenty na jeho bříško. Mlčely. Oba věděly, proč to udělaly. Avšak oba cítily něco zvláštního. Nešlo tu jen o sex. Nejspíš si tím zachránili život a navíc vyšlo najevo to, co tak dlouho tajili.
............
Blonďáčka probudil jemný dotek na jeho tváři a následný polibek, který se zaměřil na jeho rty.
„Bouřka je pryč. Musíme sebou hodit jinak se nás vydají hledat, už jsme tam měli být“ Vychrlil Itachi, který seděl vedle nahého Deidary, který byl přikryt jen Akatsuki pláštěm.
„Měl si mě vzbudit dřív“ Sykl blonďáček a začal se drápat na nohy.
„Nemohl jsem. Vypadal si tak klidně a roztomile“ Usmál se černovlásek.
„Roztomile?!“ Zhrozil se Deidara, který před ním stál momentálně zcela nahý a hledal kalhoty.
„No jo.. A jestli se hned neoblíkneš, tak se tam nedostaneme nikdy, protože si tě vezmu hned teď a tady“ Smál se Itachi, ale kdyby mohl, udělal by to okamžitě. Deidara mu dost jasně dával najevo, jak ho ignoruje a přitom se oblékal.
............
Celou cestu do skrýše oba zarytě mlčely. Nejspíš přemýšlely nad tím, jak to teď bude dál. Jedno bylo jasné. Jak rychle to začalo, tak, tak rychle to rozhodně neskončí. Občas se na sebe podívaly. Jejich pohledy mluvily za vše. Skočit hned do křoví a zopakovat si akcičku dnešní noci. Opět už se stmívalo, když se dostaly k tajnému úkrytu. Aniž by se Deidara nadál, itachi ho přišpendlil svým tělem ke zdi.
„Tak?“ Šeptl svojí otázku Itachi.
„Tak co?“ Povytáhl obočí Deidara.
„Jak to bude dál?“ Naléhal Itachi. Deidara si ho chvíli prohlížel, pak jeho výraz zvážněl. Vytáhl se na špičky a spojil svoje rty s těmi, co patřily černovláskovi. Když se odtáhl, usmíval se.
„Myslím, že tohle jako odpověď stačí“ Šeptl Itachi a ještě jednou ho líbnul na ty měkké, poddajné rty. Oba se opět rozešly ke vchodu do skrýše. Deidara se ještě než vešel, nadechl čerstvého vzduchu, který se nesl krajinou. Voněl svěže a tak čistě. Jako po dešti. Po dešti, který spojil dvě srdce a nejen ty v jedno. Od teď už bude všechno jinak. Pro ostatní možná ne, ale pro dvě duše co se onu noc spojily, určitě.

4.842105
Průměr: 4.8 (19 hlasů)