Démonické lázně – Pramen 18 – Tři sestry | Anime - Manga







SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Démonické lázně – Pramen 18 – Tři sestry

Slunce už vyšlo nad obzor, ale jedno místo zasunuté ve starých budovách města zůstávalo stále temné. Bylo ještě temnější a chladnější než obvykle. Často sem chodili bezdomovci. Dneska se tomu místu vyhýbali i psi. V té části se usadilo něco zlého, nikdo to nedokázal pojmenovat, popsat ani pochopit. Najednou se to tam objevilo a všichni radši utíkali pryč.

Po podlaze se válela černá mlha, která pomalu likvidovala vše čeho se dotkla. Ve tmě se zalesklo několik vybělených kostřiček malých hlodavců. Příliš zvědavých, než aby utekli. Z promočených stropů stékala voda. Tiché kapání se rozléhalo do mrtvého ticha. Přerušoval ho jen zvuk dechu. Postava ve středu černa byla napnutá, unavená a pološílená. Očí jí lezly z důlků a třásly se. Dech se jí srážel do páry, třebaže mělo být ještě teplo.
Šaty byly děravé, potrhané a špinavé, jako by je nosila celý rok. Pomalu se narovnala a nad mlhu se dostala červená barva, která zářila jako zlověstné světlo. Tou postavou ve tmě byl Samuel a v pravé ruce křečovitě držel prokleté houjou. Třásl se zimou, která ho požírala zevnitř. Hůl si jej vybrala, ale teď s ním odmítala komunikovat.

Pokud mu pomůže zabít toho démona, může si vzít jeho duši. V hlavě neustále slyšel křik všech duších v ní uvězněných. Vyhrožovaly, šeptaly, slibovaly, špitaly, prosily, plakaly, ječely a proklínaly. Už jen pár minut ne-li sekund by přimělo člověka zešílet. Samuel však nebyl obyčejným člověkem. Vlastně to možná ani nebyl člověk, ale démon v lidské kůži, čekající na svoji pravou příležitost odhalit své tesáky.
Temnem se začalo něco plížit. Nebylo to živé, nebylo to mrtvé. Přilákáno houstnoucí temnotou hledalo svoji budoucí večeři. Příliš hloupé stvoření ovládané jen svými nejzákladnějšími instinkty netušilo, koho si to vlastně vybralo. Oči bělejší než vybledlé kosti, vlasy rudší než nejčerstvější krev, duše černější než okolní temnota – to nebude asi zdravotně nezávadná svačinka.
Masa mnoha spojených duší dávno zemřelých lidí i zvířat, plných lítosti, žalu, zklamání, nenávisti, touhy po pomstě a hladu připomínala oživlé bláto s jednoduchou a škaredou kresbou mnoha obličejů kříčících v agónii. Plazila se po podlaze a vydávala jen tiché hučení. Znělo to jako úzkostlivý vítr probíhající skrz holé větve hustého lesa. Vlnila se, vzdouvala, přelévala a sunula se dopředu.

***

Pomalu jsem lezl do postele. Mrňata přes den neustále něco smýčila, takže dům sluhů vypadal lépe než kdykoliv předtím. Taky už spala, jako kdyby je do vody hodili. Slyšel jsem jen jejich pravidelné oddechování a Kařino občasné zahihňání. Asi se jí zdálo něco veselého. Hlava se mi mírně točila. S tím pitím jsem to přehnal a vysloužil si od lorda menší pomstu. Ty tři lišky nemohly znamenat nic dobrého.
'Liška … ?'
Vzpomněl jsem si na krásnou ženu s vysokým kloboukem. Donutil jsem se vstát a přesunout se k malým šuplíkům. Vytáhl jsem deník a za ním byly ty dvě masky. Tygří pořád nesla stopy krve a liščí byla taková zmatená. Praskliny na tygrovi však už zmizely. Vytáhl jsem kapesník a snažil se ji trochu očistit. Krev nešla dolů, což mě nijak nepřekvapilo, jen mě to vyhnalo ven do lidského rána.
Namočil jsem cíp kapesníku ve džberu před vchodem do domu, vyždímal ho a začal s druhým pokusem. Krev pomalu slézala. Chvíle se mi i zdálo, že slyším tiché tlumené vrčení. Příliš jsem tomu nevěnoval pozornost. Necítil jsem žádné nebezpečí. Konečně byla maska čistá. Pořádně jsem si ji prohlížel. Vnitřní strana byla bílá a hladká, přední část pomalovaná. Takové masky se daly snadno sehnat při slavnostech.
'Zajímalo by mě, proč jsou v tou průsmyku.' Vůbec celá tahle hora byla plna záhad.

Proč tu jsou vlastně lázně?
Proč je navštěvují démoni?
Proč zrovna lázně?
Proč ne bazén?
Proč je tu lord Yong?
Mají lázně ještě jiný význam?
Proč jsou na tomto místě?
Proč existují démoni?
Proč je lidé nenávidí?
Proč démoni nenávidí lidi?
Dá se sehnat lidské suši?

Zarazil jsem se a tiše prskal smíchy. Začínal jsem bláznit. Opět jsem se zahleděl na masky. Jemný větřík mě studil do zad a pohrával si s vlasy. Vzal jsem jeden pramen do prstů a chvilku jsem si s ním hrál. Dlouhé vlasy … Dostal jsem je tak náhle a přesto jsem s nimi neměl potíže. Od holek jsem dřív slyšel, že ostříhání dlouhých vlasů je jako shodit tunu z ramenou. Jedna holka ze školy měla kvůli dlouhým vlasům dokonce bolesti hlavy. Mě lebka bolela jen z alkoholu.
V žaludku jsem měl takový divný pocit, který předchází zvracení. Měl jsem trochu hlad, ale na jídlo jsem si netroufal. Byla by škoda ho pořádně nestrávit. Zívl jsem, zamlaskal a zamžoural. Sluneční paprsky se draly skrz hustý les. Můj starý život byl tak daleko. Přišlo mi to, jako by minulost byla jen ošklivý sen a já ve skutečnosti byl démon a ne člověk. Mám démonickou kůži, mám však duši?
Vlastně mi říkali, že démoni nemají duše a tedy ani jména. Proto jsem chlapec, futakuchi-onna je Futachi, domovi je Domo a podobně, nejsou to naše skutečná jména.
'Takže Yong není pravé jméno? Je jméno Yong jako chlapec?'
Lord byl přeci drak. Draci byli vždycky považováni za bohy, duchy, strážce a další vysoce postavené entity. Draci a zombí jsou jedny z nejstarších rodů. Možná mají své vlastní duše, jiné než mají lidé.
'Dokázal bych získat duši démona?'
Kýchl jsem.
'Už mám jeho krev a mám s ní dost potíží. Možná radši ne.'
Zamyslel jsem se. Lidé změnění v démony ztráceli racionální myšlení, měnili se v divoká zvířata hnaná svými instinkty. Bez osobnosti, bez života, jen pohyblivé masy. Zamrazilo mi v zádech. Nechtěl jsem na něco takového degradovat.
'Ale pokud mám pořád lidský život, nebudu tu moct být dlouho.'
Povzdechl jsem si. Vymáchal jsem kapesník, pořádně do vyždímal a vrátil se do pokoje. Bai a Zoi skončily podrážkami vzhůru a spokojeně chrupkaly. Kaře vysel jazyk skoro až na podlahu. Plyšový pavouk byl tentokrát prázdný. Geomi přespávala v kuchyni s Futachi. Těsně před spaní jí šeptala ukolébavku a houpala v náručí.
Netušil jsem, co tuhle změnu způsobilo, ale byl jsem za ní rád. Ještě naposledy jsem zkontroloval masky a pak jsem šel opravdu spát. Spánek si však musel odskočit na oběd.

***

Z opuštěné budovy se ozýval nelidský křik a melodický cinkot. Prkny zabedněným oknem proskočila lidské postava a za ní se jen o pár kroků pozadu vyplazilo něco velikého a želatinového. Samuel krvácel a měl spoustu menších i větších řezných ran. Nejhůř na tom však byla jeho pravá ruka, ve které držel houjou. Dva metry dlouhá ocelová hůl s kruhem na vrcholu, který byl po své délce přepůlen koncem tyče a na každé půlce vysely tři malé kroužky vydávající melodický cinkot, žhnula jako samo peklo.
Vydávala jasnou a ostrou záři a jeho pravá ruka se neustále třásla a nesla známky rozsáhlé popáleniny, která neustále rostla. Vykopl ztrouchnivělé dveře a zahnul doleva. Masa ztracených duší prorazila kamennou stěnu, jako by byla z papíru. Setrvačnost jí však nedovolila plynule měnit směr, a tak chvilku připomínala nešikovně vyklopený puding. Samuel vběhl do další místnosti a proskočil dírou v podlaze o patro níž. Podlaha ani tam nebyla o nic lepší a jednou nohou se propadl. Přidušeně vykřikl a snažil se vyprostit.
Želatinová masa se na něj přelila. Vyrazily z ní slizké napodobeniny rukou a pomalu ho ovinuly. Zmizel v ní jako housenka v kokonu. Z tohohle se však žádný motýl nevylíhne, dokonce ani ošklivá můra ne. Samuel nemohl dýchat, ani se hýbat. Cítil jen, jak mu sliz proniká póry pod kůži. Nejdřív ho obalí, pak si najde cestu dovnitř a pak začne pro démona spokojené a pro oběť velmi bolestné trávení. Samuel ještě víc sevřel houjou, třebaže to fyzicky bylo už skoro nemožné.
'Takhle … Takhle nehodlám zemřít! Takhle nemůžu zemřít!' Napnul svaly, ale hmota se mu hned přizpůsobila. Bylo to jako se rvát s lepidlem.

'Onitamo dej mi sílu! Jestli tu zemřu, nebudeš si moci vzít moji duši!'
Světlo ještě zintenzivnělo a prořízlo masu duší. Zasažené části se během chvilky rozprskly a zmizely. Ta část, co zůstala, se snažila spasit útěkem. Něco takového nepřicházelo v úvahu. Samuel do ní holí ťal jako s mečem a neustal ve svém běsnění, dokud nic nezůstalo. Unaven, sklouzl po blízké zdi na zem. Vydechl dvakrát, než se ve tmě znovu něco pohnulo. Další démon, další masa ztracených duší.
„Tohle … nemá … konce … “
Už se ani nedokázal postavit, ale musel, nemohl zůstat.
'Jedna, dvě … čtyři … šest … Šest za*raných mas ztracených duší!' Se stěnou jako oporou se vyškrábal na nohy. Popálenina se zase rozrostla, teď sahala až k jeho rameni.
„Nehodlám umřít … dokud ho nezabiju … “
Masy se přisunuly blíž.
„Neumřu, dokud ho nezabiju!“ zařval jak nejmocněji mohl a masy vyskočily do vzduchu. Samuel s tyčí útočil, jako by měl kopí a meč dohromady.

***

Začal mi nový den a už jsem tvrdě litoval, že jsem vstával. Hlava mi pulzovala jako repro bedny na koncertu těžkého rocku. Lord se však mile usmíval a postával před hlavní bránou. Osobně se rozhodl přivítat první trojici hostů. Od včerejška jsem měl velmi špatný pocit a tak jsem tušil jen to nejhorší. Lord se tvářil příliš spokojeně. Vlastně se šibalsky culil, ta ryzí sadistická radost z něj přímo čišela proudem. Nesvítit hvězdy, bude vypadat jako chodící žárovka.
Povzdechl jsem si a v tichu noci jsem zaslechl klapot kočáru. Z dálky jsem zahlédl hejno malých démonických plamenů akurojin-no-hiny. Svítily modře, červeně a oranžově. Přijíždějící wanyuudo vypadal jako královský kočár. Z rohů stříšky mu visely bohatě zdobené lampiony s červenými třásněmi. Prostor vevnitř byl zakryt bambusovými roletami zdobenými motivy jestřábů a květin. Z vozu se ozývalo tiché chichotání. Odhadoval jsem to na liščí démonky.
Vůz před námi zastavil. Tvář na kole se tvářila velmi přísně a důležitě. Přední roleta se sama srolovala, plamínky se zformovaly do pár schůdků a sešla po nich krásná dívka. Měla rudé vlasy jako krev, světlou pleť a tyrkysově zelené oči. Její kimono bylo od poloviny postupně světle růžové s okvětními lístky sakury. Za ní vystoupila další dívka, ta měla bílé vlasy, hnědé oči a normálně zbarvenou pleť. Takový střední tón pleťové, pokud bych měl odhadovat. Její oblečení také připomínalo kimono, jen bylo sladěno do zelenohnědé s motivem stromů.

Nakonec vystoupila černovlasá dívka s tmavší pletí a světle modrýma očima. Její oblečení bylo laděno do modrých odstínů s jemným fialovým proložením a dominoval mu motiv hor zahalených v mlze. Všechny byly bezpochyby krásné a mladé, v lidských letech možná okolo dvaceti let. Postavily se před nás a uklonily se. Začínal jsem lorda podezírat z kanadského žertíku, ty slečny rozhodně nevypadaly nebezpečně, natož jako potížistky.
„Vítáme vás v našich lázní.“ pozdravil je lord.
„Také vás rády vidíme, lorde Yongu.“ promluvila bělovlasá liška. Srdce se mi na okamžik zastavilo, jak byl ten hlas nádherný. Jasný a křišťálově čistý.
„Tohle místo je prostě okouzlující.“ řekla tentokrát černá liška. Srdce mi málem vyskočilo z hrudi.
„Opět si jistě odneseme spoustu krásných vzpomínek.“ řekla poslední rezavá liška a to jsem už úplně rudl a mozek se mi vařil ve vlastní šťávě.
„Kdo je tenhle roztomilý chlapec?“ zeptala se černá liška, když si nejspíš všimla dýmu stoupajícího zpoza lorda.
Lord ustoupil o půl kroku a představil mě: „Toto je chlapec a bude vaším průvodcem a osobním sluhou po celou dobu vašeho výletu. Dobře ho využijte.“ S posledním dodatkem se lišácky usmál. Dívky se kolem mě shromáždily a najednou mi bylo úzko. Hlava se mi roztočila a krásné tváře nabraly na škaredých grimasách.
„Je tak roztomilý.“
„V tom černém obleku mu to moc sluší.“
„Má tak jemné vlasy.“
„ … má je stažené stuhou … “
„ … celých sedm dní … to bude … “
Nohy se pode mnou zlomily a já se sesunul na zem jako pytel brambor. Chytli mě silné ruce a zpoza mlhy se ozval jeho hlas: „Asi ho omráčila vaše krása. Je to ještě neviňátko. Tak mi ho nekažte.“

Červenal jsem se, trochu studem, trochu vztekem, že o mě takhle mluví a trochu i polichocením. Dívky se chichotaly a znělo to jako cinkot tenkých skleněných trubiček, které do sebe narážejí v jemném větříku. Někdo mě kus odnesl. Připadal jsem si jako na vodě, jemně unášen do dálky, aniž bych měl nejmenší starosti. Najednou se nade mnou voda zavřela a já se nemohl nadechnout. Házel jsem kolem sebe rukama a snažil se vymanit z ocelového sevření.
Ocel povolila a já zvedl hlavu. Lapal jsem po dechu jak ryba na suchu.
„Tak už je vám opět plně k dispozici.“ řekl vesele lord. Já na něj jen ublíženě koukal, protože mě probudil sakra krutým způsobem a navíc v přítomnosti dam. Těm to nejspíše nevadilo a možná to bylo pro jejich osobní sluhy normálka. Asi by mi trvalo dlouho, než bych si na jejich krásu zvykl.
Když jsem se pořádně osušil a převlékl, mohl jsem se dámám konečně věnovat. Podle rozpisu tu mají být celý týden. S kýmkoliv jsem o tom mluvil, se tvářil dost rozpačitě a rychle ukončovali rozhovor. Začal jsem tušit, že mi lord přidělil skutečné potížistky, jen jsem nechápal v jakém slova smyslu. Mohl jsem si však udělat hromadný zápis do deníku.

Jméno: Devítiocasé lišky
Původ: Čína, Japonsko, Korea
Charakter: Jedná se o lišky, které po dosažení tisíci let, získávají magické schopnosti. Dokáží se pak změnit do krásné dívky, která svádí muže. Démon se rychle rozšířil do Asie a nakonec se usídlil ve třech zemí – Číně (Huli Jing), Japonsku (Kitsune) a Korei (Kumiko/Gumiko). V každé oblasti si přitom vyvinuly svůj jedinečný znak.
V Japonsku jsou lišky spíše poťouchlí démoni, kteří se vyžívají v žertech, nebo na druhou stranu dokáží lidem pomoci. V Číně jsou velmi zlomyslní a libují si ve svádění mužů. Korejské lišky jsou ze všech nejkrutější. Svádějí muže a pak jim sežerou játra nebo srdce.
Jisté prameny však praví, že pokud Kumiho nesní člověka po tisíc dní, stane se člověkem. Jiný zdroj uvádí, že pokud ji uvidí muž a udrží její tajemství po deset let, stane se též člověkem.
Osobní poznámka: Liška bystrouška se má hodně co učit.

Zaklapl jsem deník a spěchal jsem k jejich společnému pokoji. Zrovna vycházely ven a na sobě měly … námořnické školní uniformy v jejich oblíbených barvách! Zíral jsem na ně.
„Nejsme roztomilé?“ zeptala se čínská liška jménem Hú.
„Tahle uniforma je ta nejlepší, že, Yoko?“ zeptala se korejský liška Yeuo.
„Jasně!“ Zaculila se Japonka.
Jen jsem radši přikývl.

***

První výlet nás zavedl do obchodního centra. Šel jsem v čele a vyprávěl jim o městě. Najednou mi však přišlo podezřelé, že jsou zticha a ohlédl jsem se. Všechny tři byly v tahu.
„EH!?“ rozhlížel jsem se všude kolem. Byl tohle ten důvod, proč jsem je dostal na starost?
Rychle jsem začenichal, ale nikde jsem je necítil. Okolo bylo příliš mnoho pachů. Přiběhl jsem k malému hloučku dívek.
„Promiňte, neviděli jste tu zrzku ve školní uniformě, … “ Nestačil jsem doříct a už mi první dívka vlepila pořádnou facku. Zakolébal jsem se a chytl si tvář.
„Co jsem udělal?!“
Dívky si mě však jen zle přeměřily a nasupeně odešly. Za nimi jsem zahlédl jiný hlouček lidí, tentokrát plný mužů. Stavěl jsem se na špičky, ale neviděl jsem za ně. Mladíci neustále křičeli.
„Má královno!“
„Pojďte se mnou na rande!“
„Konečně jsem tě našel!“
„Na kterou školu chodíte? Já jsem … “
'Škola?!' To už jsem se dral davem a nedbal na jejich nadávky. Ve středu celého dění stála slečna Yoko. Rozhlížela se kolem sebe a usmívala se. Neurčitě odpovídala na jejich otázky a prostě a jasně s nimi flirtovala.

„Slečno Yoko!“ zakřičel jsem a hlouček přerostl v dav.
„Slečna Yoko?“
„To je tak krásné jméno!“
„Vezměte si mě!“
Dav se mě pokusil znovu pohltit, ale to jsem nedovolil. Vyskočil jsem dopředu a chytil slečnu Yoku za ruku.
„Slečno Yoko, odvedu vás na klidnější místo.“
„Jak se opovažuješ sahat na moji Yokičku!“
Zabrněli mi zuby.
„Vypadni skrčku!“
„Yoko-Fanklube, na něj!“
Muži se proti mně nahrnuli, ale to jsem už slečnu Yoko držel v náručí a razil si cestu. Honička to byla divoká, ale nakonec jsme je setřásli. Unaveně jsem vydechl a vykoukl zpoza baru, kde jsem kupoval doutníky. Ostražitě jsem se rozhlédl. Vzduch byl konečně čistý.
Úlevně jsem si vydechl.
„Moc vám děkuji za pomoc. Moc se omlouvám, jestli jsem vám způsobil nějaké potíže.“ řekl jsem barmanovy, který v klidu čistil sklenici. Dýchl do ní.
„V pohodě, prcku. Aspoň se tu občas rozhýbe trochu vzduch.“ řekl a usmíval se od ucha k uchu.
„Slečno Yoko, už můžeme … Eeh?!“ Liška byla zase v čudu.
„Slečno!“ vyběhl jsem ven a moje honička mohla zase začít.
'Kam se sakra mohla podít?!' Proběhl jsem první dvě patra, ale nikde tam nebyla.
'Tak nahoru.'

V třetím patře byly další obchody. Proběhl jsem skrz cestovní kancelář, okolo další kavárny a kolem kadeřnictví.
'Eh?!' Třískl jsem sebou o podlahu a pomalu se zvedl.
„Slečno Hú!“ Zastavil jsem se u prvního kadeřnického křesla.
„Ara, chlapče. K čemu ten křik?“
„Pokud jste chtěla jít do kadeřnictví, prosím, řekněte mi to předem. Dělal jsem si o vás starosti.“
Tiše se zasmála.
„Jsi tak roztomilý.“
Trochu jsem se začervenal. Slečna Hú zaplatila a podle výrazu kadeřnice, dostala dýško o velikosti roční výplaty.
Jen, co jsme vyšli na chodbu, začal jsem se každý třetí krok kontrolovat, zda za mnou slečna pořád je. Další šok bych už asi nevydržel. Slečna však šla spořádaně za mnou a jen se rozhlížela kolem. Muži i ženy se přirozeně zastavovali, aby ji mohli obdivovat. Žádný fanklub se však neformoval. Ulevilo se mi.
'Kde jen může být slečna Yeou a slečna Yoko?' Yoko bych našel podle hluku, ale o druhé lišce jsem ještě nic nezjistil.
'Ach jo!'
Prošli jsme do dalšího patra, když jsem zaslechl vysílání z obchodního rozhlasu.
„Slečna Yeou čeká chlapce u ztrát a nálezů ve čtvrtém patře. Opakuji. Slečna Yeou … “
Poklesla mi čelist, zatočila hlava a pleskl jsem se dlaní do čela. Slečnu Yeou jsem však u ztrát a nálezů opravdu našel. Vyběhla mi naproti a než ke mně doběhla, prošlo mezi námi několik lidí. Úplně se mi ztratila z dohledu, když bylo přede mnou prázdno, byla slečna zase pryč.
„Eh?!“ vyděšeně jsem udělal tři kroky a rozhlížel se kolem. Z nedalekého obchodu jsem zaslechl tiché fňukání. Byla to slečna Yeou. Vůbec jsem to nechápal, ale popadl jsem ji za ruku a vyvedl ven.

'Takže slečna Yeou má záporný orientační smysl. Ztratí se i na úplné rovině.'
Slečna Yoko zase byla v obležení svých obdivovatelů. Mrštně jsem ji vytáhl z chumlu a všechny tři vystrkal ven z obchodního domu. Podíval jsem se na hodiny nad domem a zjistil, že je teprve mám na starost tři hodiny, ale už jsem si přál, aby odjely. Teď už chápu, proč mi je lord přidělil a proč jsou větší pohromou než všichni draci na světě.
Šli přede mnou a vesele štěbetaly. Nikdo by do nich neřekl, že to můžou být takoví potížistky.
„To je mi překvapení.“ Ohlédl jsem se za hlasem a uviděl pana Seoka vyhlížet z okýnka jeho černé limuzíny.
„Pane Seoku?“ Za záda se mi přilepily tři lišky.
„To je ale roztomilý mužíček!“
„Představ nás, chlapče.“
„Má moc krásné oči.“
I ostřílený mafián znejistěl při pohledu všech tří dam. Odkašlal jsem si.
„Dámy, toto je Seok Jin Kwan, majitel místního kasína. Pane Seoku, tyto slečny jsou Yoko, Yeou a Hú.“
„Velmi mě těší, že vás poznávám.“ Vysekl jim malou poklonu hlavou.
„Kasíno?“
„Opravdu?“
„Už jsme v žádném dlouho nebyly!“

„Rád vás tam doprovodím, pokud nebude vás strážce nic namítat.“ Stačilo, aby mrkl a slečny byly nacpané v jeho autě, ani nečekaly, až jim šofér galantně otevře dveře. Jen jsem si povzdechl a sedl si vedle Seoka.
Celou cestu vesele štěbetaly a on jim odpovídal. Vycítil jsem jeho nervozitu. Navíc mi dělalo potěšení, že v tom nejedu sám. V kasínu se rozpoutala válka o jejich doprovod, ale Seok to jednoduše vyřešil přidělením svých mužů. Velmi ochotně si je rozebraly. Tenhle noční plat si tvrdě vydělají.
Úlevně jsem si sedl k baru a objednal si multivitaminový džus. Barman se sice tvářil divně, ale nic nenamítal. Brzo se ke mně přidal pan Seok.
„Už jsi přemýšlel o mé nabídce?“
Zíral jsem na oranžovou hladinu nápoje.
„Rozhodně to není špatná nabídka. Získáš mnoho.“
Trochu jsem upil. Nechtěl jsem o tom moc mluvit.
„Ještě si to musím promyslet.“
„Chápu. Je to veliké rozhodnutí. “ Upil svůj drink.
Zezadu ho najednou přepadly tři lišky a odtáhly do davu.

***

Seok se v jejich přítomnosti kolem malého stolku v druhém patře cítil trochu jako kořist. Jelikož však byly v mé přítomnosti, rozhodl se chopit nabízené šance.
„Mohu vědět, kde vás, krásky, lze zastihnout? Byl bych poctěn, kdybych ve vaší přítomnosti mohl poznávat pravou krásu.“
Sborově se zachichotaly.
„I kdybychom vám to řekly … “
„ … nikdy by jste nás tam … “
„ … nenašel.“
„Pro vás, dámy, bych našel i zahradu se zlatými jablky.“
Rozesmály se.
„To je od vás moc milé, ale my bohužel radši hrušky.“
Daly se do společného smíchu.
„Musíte být velmi šťastné dámy.“
„Ano, máme velmi roztomilého strážce. Při minulé návštěvě jsme měly za doprovod toho starého dědu Sunbaeho. Nebyla s ním vůbec žádná legrace.“
„Ale pamatuješ, jak nás honil po městě?“
„Och, ano! To bylo úžasné! Musel ho pak vystřídat sám Yong!“
„Lord Yong?“
„Vy znáte lorda Yonga?“ zeptala se překvapeně kitsune.
„Ach, ano, měli jsme příležitost se setkat, bohužel je trochu skoupí na slovo.“ zahrál zklamané povzdechnutí.

„Velmi rád bych jej lépe poznal.“
„To známe. Přitahuje k sobě silné osobnosti.“
„A pak je velmi rád nechává mučit.“ řekl trochu smutně Seok.
„To je jeho oblíbený trik. Nikdy si nikoho příliš nepouští k tělu. Snaží si od všech držet odstup.“
„Je to smutné, on někoho po svém boku potřebuje. Jeho osud je dost těžký.“ povzdechla si Yoko.
„Opravdu? Tak silný muž má slabinu? To je skoro až neuvěřitelné!“
„Ale myslím si … chichi … že má rád našeho malého strážce.“
„Taky se mi zdálo, že ho má tendenci ochraňovat.“
Seok zavolal pohybem ruky číšníka a servíroval dámám jeden drink za druhým. Rozhovor se stáčel všemi směry. Nakonec si musel po nějaké době protáhnout krk.
„Jste nějak ztuhlý.“
„Na to jsou nejlepší lázně!“
„Kéž bych o nějakých blízko věděl.“
„Pojďte k nám. Lord Yong vlastní lázně.“
„Opravdu?!“ Seokovi poskočilo srdce.
„To je úžasné! Musím si to zapamatovat!“
„Pojďte, jsou opravdu krásné!“

„Ano, ano, pojďte.“ Hú ho uchopila za paži a vytahovala z křesla. Její sestra Yeou jí v tom aktivně pomáhala. Na obou bylo poznat jisté opilství.
„To … To je velmi skvělá nabídka. Bohužel se musím na cestu nejdříve připravit. Existuje nějaká speciální doba, kdy je nejlepší lázně navštívit? A kde je mohu najít?“
„V hlubinách Zeleného obra a nejlepší je navštívit v noci. Nikdy totiž nevíte, jaké duchy potkáte.“
'Duchy … ?' Tiše se zasmál.
„To je velmi lákavé. Velmi rád vaše pozvání přijímám.“
„Ukážeme vám naše oblíbené schovky!“
„Na kterém čísle si mohu udělat rezervaci? Radši dříve než později.“ Vytáhl z kapsy svůj telefon.
„Och, tam se nedovoláte. Tahle zařízení tam nefungují. Stačí přijít … pokud tedy najdete cestu.“ znovu se rozhihňaly.
„Tajuplné lázně plné duchů … hůů … Takové místo si opravdu nemohu nechat ujít.“
„Řekneme lordovi, ať vás očekává, už teď se na vás těšíme!“

***

„To myslíte jako vážně!!!?!“ Lord Yong přímo zuřil. Tři lišky se před ním krčily jako provinilá štěňata.
„Víte vůbec, co jste způsobily?! Ohrozily jste existenci celého tohoto místa!“
Nikdy jsem lorda snad neviděl tak rozzuřeného. Ani jedna z lišek se nesnažila omlouvat. Příliš dobře věděly, že se provinily.
„Jděte! A ještě jeden problém a udělám z vašich ocasů zásobu prachovek!!“
Ještě jsem v místnosti zůstal. Cítil jsem se částečně vinen.
„Lorde Yongu?“ promluvil jsem tiše.
„Co je?“ Probodl mě pohledem.
„Není to jen jejich chyba. Měl jsem je hlídat, ale přesto jsem je opustil. Prosím, nezlobte se na ně tolik. Nemyslely tím nic zlého.“
„Je úplně jedno, co tím myslely!“
Cukl jsem sebou.
„Je to člověk!! Kompletní cizinec! Jestli o tomto místě začne vyprávět … “ Divoce rozmáchl rukou.
„A navíc je za pár dní nov!“ Praštil oběma pěstmi do stolu, až vše nadskočilo.
„Je mi to líto, lorde.“
„Lítost nic nespraví.“
„Já … tohle všechno začal … “
„Cože?!“
Pověděl jsem mu o klubu jistých osob, doporučení a lordovu schválení. Vynechal jsem jen druhou část dohody.
„ … … Sestry … mu řekly, že vaše schválení není potřeba. Že to bylo asi jen nedorozumění.“ mluvil jsem stále tišeji.
Lord skryl tvář do dlaní. Slyšel jsem ho dýchat.
„Já … “
„Dvojčata ho budou hlídat. Ty se budeš starat o normální běh lázní a vyzvedneš ho u paty hory. Ujisti se, že půjde tou nejdelší možnou cestou. Klidně běhejte do kolečka.“ Přistrčil mi papír.
„Tohle je seznam současných hostů. S nimi nikdy potíže nebyli. S trochou snahy a menších iluzí k žádnému incidentu nedojde.“
Rozhodně jsem přikývl. Tohle jsem nehodlal zvrzat.

***

Seok s úsměvem ulehával do postele. Získal perfektní pozvání k lordu Yongovi a přímo do jeho království, které měl, co by kamenem dohodil. Teď už jen sice mohl čekat, ale rozhodně se to mělo vyplatit.
„Horké prameny … huh?“
Už při vyslovení těch slov mu trochu tuhla ramena. Vedle průzkumu terénu, si ještě užije.

***

Samuel divoce oddechoval. Jeho boj se ztracenými dušemi už trval více než den a konečně se dopracoval k jeho konci. Masy duší se rozkládaly a mizely. Ruka, ve které držel houjou, se už netřásla a spálenina se nerozrůstala. Překrývala nově polovinu jeho hrudníku. V hlavě už neslyšel hlasy plné agónie, hůl jej přijala za svého současného mistra. Zbývalo jen začít svůj plán. Pohlédl skrz polorozpadlou střechu na ubývající měsíc. Byl z něj už jen tenoučký srpek.

Démoni:

Asijské lišky (Kitsune, Huli Jing, Kumiho)

______________________________________________________________

Avatar: Anime Avatar Maker
Seznam povídek

Dodatek autora:: 

Nejdříve se omluvím za dlouhé zpoždění. Další kapitolu mám však zase na druhou stranu skoro dokončenou a snad se mi zase v tomto směru vrátí inspirace.

Samuel se pomalu vydá vstříc svému osudu, zatímco chlapec bude mít plné práce s třemi sestrami, které mu budou neustále něco provádět. Navíc se do toho zaplete Seok a to pak bude mít bolest hlavy i sám lord Yong Wink

4.941175
Průměr: 4.9 (17 hlasů)