Pekelný anděl - 7 - ... a Zrada

*** Cassiel

„Nech toho! Přestaň! Prosím, dost!“ škemral jsem, žadonil, prosil, nic ho ale neobměkčilo. Pořád si hrál s mým tělem. Kalhoty jsem už měl dole a cítil jeho jazyk na vnitřní straně hýždí. Neustále mě utěšoval, ať se nebojím, že to bude dobré. Plakal jsem. Rukou mi přejížděl po vnější straně stehna. Druhou mě hladil po zadečku.
„Neplakej. Neplakej.“ říkal, když slízával slzy. Odvrátil jsem od něj tvář, ale moc mi to nepomohlo, moje tělo bylo zesláblé a neposlouchalo mě. Hromadilo se ve mně napětí. Nelíbilo se mi to. Znovu se přesunul dolů, ale až když si dostatečně vynahrál se ztvrdlými bradavkami.
„Ne! Tam ne!“ Nadzvedl mě. Rychle jsem oddechoval a cítil, jak jsem ve tváři úplně rudý.
Šeptem mě uklidňoval a olízl mezi půlkami. Zatřásl jsem se a prudce sebou trhl. „Ne! … Ten pocit … nechci ho!“ Ani sebevětší cukání mi nepomohlo. Za chvíli jsem toho nechal, nemělo to cenu a mé tělo začalo znovu trucovat. „Ne! … Prosím.“ už jsem jen šeptal. Hlas mi taky vypovídal službu.
Víc mi roztáhl nohy a jazykem dráždil dírku. Mohl jsem jen zatínat zuby a pěsti. Hlavou jsem házel na všechny strany. Něco do mě najednou proniklo. Vykřikl jsem bolestí.
„Neboj, za chviličku to přejde.“ uklidňoval mě.
„Prosím … Dost … Ne … “ sotva jsem popadal dech. Dostal se hlouběji. „Ach … “ unikl mi slastný sten a pak už to šlo samo. Vzdal jsem se vlastnímu tělu a ucítil uvolnění. Démon mě položil na zem a začali jsme se líbat. Teplo v dolní části těla vzrůstalo. Kasdy se dolů pobaveně podíval a sáhl tam rukou. Znovu jsem slastně zasténal.
„Vidíš, líbí se ti to.“ Olízl mě pod krkem a šel znovu dolů. Držel ho v ruce a zboku ho olizoval. Křičel jsem a cukal sebou. Pohltil ho, a to už na mě bylo moc. „Eh … To bylo rychlé.“ Olízl si bílou tekutinu z koutku úst.
Červenal jsem se ještě víc a z neznámého důvodu jsem si připadal strašně trapně. „Nnnn … “ huhlal jsem, když mě líbal.
„Jsi tak roztomilý.“ Dlouze mě políbil. „Už to nevydržím. Prosím, vydrž chvilku.“
'Co chce … ?' Sundal si kalhoty a já to velmi rychle zjistil, protože šel do mě. Znovu se ve mně zvednula vlna vzdoru. „NE! Co to děláš?! Přestaň!“ Dostal se ještě hlouběji. Křičel jsem, zatímco mě líbal na napnutém břiše.
„Uvolni se. Jsi moc ztuhlý.“ Plakal jsem a nebyl schopen slov. Bolelo to. Ucítil jsem pohyb a neuvěřitelnou rozkoš. Byla tu bolest i slast zároveň. Pomalu zrychloval a já udělal něco, co jsem myslel, že je nemožné. „Víc! Rychleji!“ Vyhověl mi.

***

'Kde to jsem? … Voda … ' Moc jsem si nepamatoval. Věděl jsem však, že se momentálně nacházím ve své koupelně, protože jsem poznal kachličky s obrázky pand. Podpíral mi hlavu a jemně omýval tělo. 'Co … ? Smutný … ' Usnul jsem.

***

Opět jsem se probudil. Ležel jsem v posteli, stočený do klubíčka. 'Kde to jsem?' Unaveně jsem zamrkal, než mi došlo, co se vlastně stalo. Udělalo se mi špatně. 'On … !!' Zakryl jsem si pusu, neboť jsem měl pocit, že vrhnu. Druhé tělo, které leželo přede mnou, se přisunulo blíž, objalo mě a hladilo po vlasech. Navzdory svému znechucení jsem se cítil v bezpečí.

Bylo už ráno. Já však nezamhouřil oka, celou tu dobu jsem se bál, co mi udělá. Měsíc zrovna začal vykukovat mezi strmými skalami, když se zvedl. Prudce jsem zavřel oči a snažil se uklidnit vlastní srdce. Oblékl se, tiše ke mně přistoupil a políbil mě na čelo. Stejně neslyšně odešel a zavřel dveře.
Dal jsem se do nekontrolovatelného pláče. To, že jsem usnul, jsem poznal až večer. Pomalu jsem se posadil a protřel si rudé oči. Cítil jsem se mizerně, bolelo mě celé tělo, ale hlavně ta dolní část. Na sucho jsem polkl a zatnul nehty do deky. Třásl jsem se hněvem a vztekem. Připadal jsem si špinavý. 'Jsem idiot … jak jsem si mohl myslet, že by on byl jiný?!'
„Sakra!“ Znovu jsem se rozplakal. Někdo zaklepal, prudce jsem se otočil, příchozí se ani neobtěžoval počkat na mé vyzvání. „Vypadni!“ zařval jsem na něj, ani nehnul brvou.
„Proč jsi tak naštvaný?“
Nemít dobrou sebekontrolu, změnil bych se v hysterku. „Ty bastarde máš tu drzost se ještě ptát?!“ Zhluboka jsem se nadechl. „Co měl znamenat ten včerejšek?!“
„Když ses pak uvolnil, tak sis to krásně užil.“
Netušil jsem, že se mohu vytočit ještě víc. „Parchante!“ Seskočil jsem z postele a popadl talíř dávno vystydlé polévky, kterou jsem měl na tácu položenou na nočním stolku. „Vypadni!!“ Když se tomu vyhýbal, zahlédl jsem starého Kasdeyu, toho, který dělal vtipy, toho, který byl spíš šaškem než králem, toho, kterého jsem měl rád.
„Jsi stejný jako ten bastard!“ Zvedl jsem jablko, ale už jsem ho nehodil, vypadlo mi z ruky, když ji uchopil. Pevně se mi podíval do očí a já vyděšeně ucouvl. Povalil mě do postele.
„Chceš tím říct, že je ti jedno, kdo se tě dotkne?!“ Zněl opravdu rozhořčeně a zároveň v jeho hlase byl znát i smutek.

„Ne! Pusť mě!“
„Jestli je to pravda, tak tě udělám tak, že už nikdy nebudeš chtít nikoho jiného!“ Snažil jsem se mu vymanit ze sevření, ale docílil jsem jen dalšího spoutání. Tentokrát byl dravější a rychlejší. Znovu jsem ho prosil, aby přestal. On však nereagoval.
Položil mě na břicho a nadzvedl. Strčil do mě prsty. „Je to dobré?“
Zatínal jsem nehty do látky a snažil se nevydat ani hlásku. Výkřiky se však draly na povrch, kumulovaly se a pomalu mě zaplňovaly. Z očích se draly jen slzy. Víc než tělo, mě bolelo srdce. 'Já … já … já si vážně myslel, že můžeme být přáteli.' Druhou ruku přesunul na hruď. Kousl jsem se do rtu. 'Já … já … ' Vnikl do mě a všechny výkřiky vyletěly najednou. Znovu jsem v těle pocítil to teplo, to napětí, tu slast.
Jak zrychloval, tak můj vzdor opadával a znovu jsem se mu poddal. Dával jsem to na triko mému tělu, kterému se to líbilo, sám jsem se však cítil strašně. Bohužel jsem tentokrát neupadl do sladkého bezvědomí a užil si to až do konce. Přesto mé vzpomínky nebyly celistvé. Chvilku jsme leželi vedle sebe, pak mě přenesl do koupelny, kde jsem se mu bránil, protože jsem se trochu vzchopil. Stejně mě umyl, ale až potom, co do mě znovu vnikl.
Voda mě částečně ukolébala, ale usnul jsem až v jeho náruči.

***

Následující ráno bylo stejné jako to předtím. Znovu jsem ležel schoulen v klubíčku, zatímco mě hladil po vlasech. Byl jsem spíš apatický, smutný a zklamaný. Hlavou se mi honily různé myšlenky a vzpomínky. Zvedl se, ani jsem se nesnažil hrát spánek, políbil mě a odešel. Já zůstal ležet v posteli. Nezvedl jsem se, ani když mi sluha přinesl jídlo.
Vstal jsem až po nějaké době, když jsem musel na záchod. Přemýšlel jsem a zároveň měl pocit, že mám v hlavě prázdno. Možná jsem spíš své myšlenky nevnímal, byl k nim hluchý. Nenamáhal jsem se s jídlem, neměl jsem vůbec chuť. Otevřel jsem dveře a málem po Titovsku spadl na zadek. Za dveřmi stáli mutantíci. Rozplakal jsem se a podlomila se mi kolena. Hned byli u mě a snažili se mi zlepšit náladu.
Společně jsme si chvilku hráli u nich v pokoji a pak jsem se stulil do jejich pelechu. Cheokki, jelení Saskki a okřídlený Gankki si lehli vedle mě. Brzo jsem znovu usnul. Probudilo mě až jejich vzteklé a vyděšené pískání. „Co se … ?“ V pokoji stál lord a zaháněl je do kouta. „Nech je na pokoji!“ okřikl jsem ho.
„Jsem jejich tvůrce.“ řekl chladně. „Pokud mě neposlouchají, nemám pro ně použití.“ Zvedl ruku a okolo ní přeskočilo několik modrých blesků.
„Ne!“ vykřikl jsem a vyrval mu z hlavy pramen vlasů. „Necháš je na pokoji! Ty stvůro!“ Bušil jsem do něj pěstmi, i když to bylo úplně k ničemu. Hodil si mě přes rameno, zabouchl dveře a udělal na nich pečeť. „Co to děláš?! Přestaň!!“ Znovu jsem do něj bušil, třebaže to byla naprosto zbytečná námaha.
„Ne … Nenávidím tě!!“ Konečně jsem vykřičel slova, která jsem ze sebe nemohl dostat. „Nenávidím!! Nenávidím tě!!“ Prudce se mnou zabočil do nejbližších dveří a se stejnou razantností mě posadil do polstrovaného křesla. Byli jsme v knihovně.

„Jak to můžeš říct? Cožpak nevidíš, jak moc tě miluji?“ Smutek, žal a zklamání. To vše se odráželo v jeho očích, když se nade mnou nakláněl. Byl jsem šokován, překvapen a naplněn nejistotou. Čemu jsem měl věřit, nebo spíš čemu jsem nemohl věřit?
„Kdybys mě miloval … Kdybys mě skutečně miloval … “ sevřel jsem pevněji opěradla. „Přestal bys, když jsem tě o to prosil! Vzal sis moje tělo násilím! To není láska!!“ Prudce jsem se zvedl a snažil se mezi námi udělat prostor.
„Ale já tě opravdu miluji! A dokážu ti to!“ Objal mě, ani stůl, co byl mezi námi, ho nezpomalil, a zvedl do vzduchu.
„Pusť mě! Polož mě dolů!“ Ohlédl jsem se za sebe. „Tam ne! Tam ne!“ křičel jsem, když mě pokládal na měkké lehátko. Vytrhl jsem mu další vlasy. Opět mi spoutal ruce a znemožnil mi s nimi hýbat.
„Dělám to jen proto, že by sis mohl ublížit.“
Snažil jsem se ho aspoň kopnout, ale to jsem si moc nepolepšil. Jen co jsem ucítil jeho dotek, mé tělo začalo mým příkazům vzdorovat. 'Už zase! Ten divný pocit!' Vyhrnul mi košili až ke krku, sundal si levou rukavici a stiskl mi jemně bradavku. Prohnul jsem se jako kočka.
„Vidíš? Tvé tělo je upřímné. Zkus mu chvilku naslouchat.“ Přejel mi prsty po žebrech.
„Mnhnmm … “ Dusil jsem steny.

*** Kasdeya

Pořád nechápal moji lásku. Nevěděl jsem proč. Cožpak láska není krásná, něco, co všichni chrání? Byl jsem zmatený. Ukazoval jsem mu svoji lásku, ale on … 'Dneska … dneska ji přijme. Dneska ho přesvědčím o své lásce!' Políbil jsem ho doprostřed hrudi. Něco … Něco vzadu v hlavě mi říkalo, že něco není v pořádku. Netušil jsem co. Nepřipadal jsem si nějak jinak, možná jsem byl jen k andílkovi upřímnější.
Ubral jsem slov a přešel k činům. Co pak mohlo být špatně? Zahodil jsem chmurné myšlenky stranou a plně se soustředil na Cassiho. Voněl tak krásně. Měl jsem pocit, že jsem se ocitl na rozkvetlé louce. Obkroužil jsem jeho pupík jazykem, znovu se prohnul. Nekřičel, pořád vše dusil.
Políbil jsem ho za ucho. „Proč to děláš?“ Nadzvedl jsem se a uviděl jeho slzy. „Ne, neplakej!“ Okamžitě jsem je slízával. „Miluji tě! Nemusíš se ničeho bát! Ochráním tě!“ Vzal jsem jeho hlavu do svých dlaní a líbal ho na čelo. Třásl se. „Proč se bojíš? To jsem já! Kasdeya! Kasdy! Kasdíček!“ Můj hlas k němu nedosáhl. Jako bych tu nebyl.
„Ne! Naslouchej mi! Mám ti toho tolik co říct!“ Jemně jsem ho líbal a prozkoumával jeho ústa. Sice reagoval, ale nijak to neprožíval. Bolelo mě to. Chtěl jsem, aby si to taky užil. Přestal jsem a rychle si sundal oblečení. 'Proč bych se měl skrývat v oblečení? Chci se mu otevřít naplno.' Vyhrnul jsem mu košili nad hlavu, zrušil okovy a odhodil ji někam daleko.

„Je mi to líto.“ Opakoval jsem, když jsem olizoval jeho levé zápěstí, kde byly vidět odřeniny a několik kapek krve. Hlavu měl položenou na opěradle. V obličeji byl úplně rudý a hlasitě oddechoval. Políbil jsem ho na tvář. Odvrátil se ode mně. „Proč pořád utíkáš?“ Částečně se otočil na bok. Nebránil jsem mu, hladil jsem jeho tělo, prohlížel si jeho linie, líbal ho.
Ať jsem dělal cokoliv, nereagoval na to. „Proč mě nepřijmeš?“ Bylo mi do breku. Možná poprvé v životě jsem chtěl brečet. „Miluji tě! Já tě miluji. Proč to necítíš?“ Ocitl se na břiše a snažil se odplazit. Jazykem jsem okopíroval linii jeho páteře. Křečovitě sevřel opěradlo. Jeho tělo se pořád třáslo. Jemně jsem škádlil andílkovu pokožku, chvěl se, sem tam sebou cukl, jindy vydal slabý sten. Přejel jsem mu prsty po lopatkách.
Z úst mu uniklo tiché „Ne.“. Trošku jsem zatlačil, sladce zaúpěl, kůže se lehce rozzářila a moje prsty zajely dovnitř. Vykřikl: „NE!“ Vytáhl jsem je a lehce v nich svíral zbytek jeho křídel. Vyděšeně se na mě podíval. Andělská křídla byla citlivá a v takovémto stavu to platilo desetkrát tolik. Jemně jsem přejel po zbytku předloktí. Sténal. 'Jsou vážně tak citlivá?' Olízl jsem jedno u kořene.
Vydechl několik stenů a roztřásl se. Pokračoval jsem a trošku i přidal.
„Aach!“ do zvuku jeho hlasu se přimísilo trhání polstrování a bílá barva. Chvěl se a prudce oddechoval. Cítil jsem, jak z jeho těla stoupá teplo. „Aaah …“ Políbil jsem ho za ucho. Měl zavřené oči a natočil se ke mně. Znovu jsem ho políbil a lehce kousl do ucha. Špičkou jazyka mě olízl na tváři a pak jsme se líbali.
Přitiskl jsem se k němu, ale musel jsem opatrně, nechtěl jsem ublížit jeho křídlům. Nadzvedl se a já mu zajel rukou pod břicho. Začal se lehce pohybovat sem a tam. Vždy, když jsme udělali menší pauzu na nadechnutí, byl to on, kdo se znovu přisál, a to nemyslím ani obrazně.
Byl jsem šťastný, protože jsem poznal, že začíná mým pocitům rozumět. Zajel jsem rukou ještě níž a začal si s tím hrát. Okamžitě mě přestal líbat, protože se začal kroutit a prohýbat. Nemluvě o stenech. Jeho tvář byla tak krásná. Jemně jsem po něm přejížděl, trošku ho sem tam silněji stiskl a to se mu líbilo.
Druhou ruku jsem přesunul do něj a zasloužil si tak sprchu. „Chceš to už teď?“ Podíval se na mě a třebaže nic neřekl, jeho oči mi dávaly jasný signál. Políbil jsem ho na čelo. „Řekni mi, kdyby to bolelo.“ Pomalu jsem do něj pronikal, napětí v jeho těle stoupalo, ale nejen to, už mi i odpovídalo a naslouchalo. Najednou ke mně prudce přirazil a posadil se. „Ch-chceš to rychleji?“ zeptal jsem se ho, když jsem se trošku uvolnil. Olízl mi jen špičku nosu. Políbil jsem ho do vlasů a vyhověl jeho přání.

Mohl jsem říct, mohl jsem ukázat na ten rozdíl mezi dneškem a předevčírem. Můj andílek cítil moje city a opětoval je. Když jsem jej naplnil a on na druhou stranu ještě víc smáčel odpočívadlo, pomohl jsem mu si lehnout. Líbali jsme se a já ho připravoval na další kolo.

***

Nedokážu říct, kdy jsem naposledy byl takhle unavený. Seděl jsem v křesle, kam jsme se pro mě trochu záhadným způsobem dostali a držel andílka v náručí. Tiskl jsem ho k sobě, protože jsem neměl nic, čím bych ho mohl kloudně přikrýt. Kolébal jsem ho a naslouchal jeho dechu. „Mmhmm … “ pohnul hlavou a zachvěla se mu víčka. Políbil jsem ho na čelo. „Jen spi, můj andílku, jen spi.“ Zašeptal jsem mu a on mi na oplátku zašeptal slova, která jsem myslel, že od něj už nikdy neuslyším.

***

Ani nevím, jak jsem to udělal, ale zvládl jsem nás oba umýt a jeho uložit do postele, ale všechno bylo zahaleno mlhou. Tentokrát jsem mu však nespal po boku. Oblékl jsem se a šel do své kanceláře, kde jsem pak vyšlapával kolečko.
„Proč?!
Kde se stala chyba?
Cožpak už necítil moje city?
Cožpak nepoznal moje srdce?
Cožpak … Cožpak jsem mu svoji lásku nedal najevo?!
Tak proč?! Proč mě odmítá?!“
Prudce jsem se otočil a natáhl se na podlahu. Z vyšlapaného kolečka se stal menší zákop pro mutantíky. „Sakra!“ Praštil jsem několikrát pěstí do země, ale to mi nestačilo. Rozeběhl jsem se a napálil hlavou do stěny. V tom okamžiku se mi rozsvítilo a následně zhaslo, protože jsem neviděl ani na krok. „Moje hlava.“ A to jsem si myslel, že bolest hlavy pochází jen z vína a práce.
Protřel jsem si oči. Někdo zaklepal. „Dále!“ Rychle jsem se zvedl a snažil se vypadat vyrovnaně. Do místnosti vstoupil Diablo, první generál. „Můj lorde, dostali jsme zprávy, že andělé se chystají na další bitvu.“ řekl, když poklekl.
„Dobře, svolej vojáky, vyrazíme co nejdříve!“ otočil jsem se k němu zády.

***

Zaklepal jsem a tiše vstoupil. Andílek už seděl na posteli a díval se do stěny naproti dveřím. Na můj příchod nereagoval. Přistoupil jsem k němu. Nemusel jsem mít Titiho zvláštní a občas na nervy lezoucí schopnosti, abych poznal, v jakém je rozpoložení. Pohladil jsem ho po vlasech a doufal, že na mě začne křičet. Nestalo se tak. Vzal jsem pramen jeho vlasů a nasál jeho květinovou vůni.
„Vyrážím do bitvy. Nevím, jak dlouho bude trvat, ale … vrátím se.“ Políbil jsem ho do vlasů a znovu tiše odešel. Po celou tu dobu se ani nehnul. Srdce mi obklopil zvláštní tísnivý pocit. 'Proč mám pocit, že ho vidím naposledy?'

*** Cassiel

Dveře se tiše zaklaply a já úlevně vydechl. „Válka … Uh?“ V mé mysli se urodil plán na útěk. Vůle vrátit se do Nebeského království jen vzrostla. Otočil jsem se ke dveřím a obavami, že by se mohl vrátit, že je to jen nějaký hloupý vtip. Rámus, který se linul z nádvoří, mě však přesvědčil o opaku.

*** Titivillus

Už od našeho odjezdu jsem měl nepříjemné tušení. Nedokázal jsem to pojmenovat, ale něco bylo ve vzduchu a velmi rychle se to blížilo. „Pokud to už není tady.“
„Děje se něco, bráško? Pořád si už několik dní pro sebe něco mumláš.“
„Eh?! … Ne, ne … Jen si dělám starosti o andílka a mého lorda.“
„I dospělí občas potřebují nějaký čas o samotě.“
„No právě.“
„Ty žárlíš?“
Prudce jsem se otočil. „Nežárlím, jen si dělám starosti!“ Kousl jsem se do palce. „Něco je sakra špatně. … Cresile!“
„Ano!“ Postavil se do pozoru.
„Zítra ráno odjíždíme!“
„A co plesnivý dědek?“
„O něho se postarám!“ zavolal jsem z chodby, kam jsem zamířil rychlými kroky. 'Musím to udělat rychle. Žádné zpoždění si nemohu dovolit.'

*** Ornias

Všechno postupuje podle plánu. Lord vyráží do bitvy, Titivillus je mimo hrad i s tím otravným děckem a andílek … „Tys byl jen takové zpestření programu.“ Zasmál jsem se. S jednou starou knihou jsem si to mířil do hlubin hradu. 'Nečekal jsem, že by to mohlo být tady, ale svůj smysl to má.' Úsměv mi na tváři hrál prim. Má pomsta bude brzo kompletní a nikdo ji už nedokáže zastavit.
'Jsem zvědavý, co ten anděl chce dělat. Že by pokus o pomstu?' Na chvilku jsem se zastavil a přemýšlel. 'Ne, můj plán to nijak neohrozí.' Znovu jsem pokračoval. ' I když se dostane do Mezisvěta, stejně nic nezmůže. Jeho osud je zpečetěn.'

*** Cassiel

Ukrást Wyrma se ukázalo být snazší, než jsem si myslel. Většina démonů byla už pryč a nikoho nenapadlo hlídat stáje. Před tunelem do Mezisvěta jsem na chvilinku zaváhal. „Není cesty zpět.“ Popohnal jsem draka a vydal se vstříc víc než nejisté budoucnosti. Průlet se naštěstí ukázal být bezproblémový, ale přistání už bylo tvrdším oříškem. Wyrm začal vyvádět a já měl štěstí, že země, byť pěkně tvrdá, byla jen pár metrů pode mnou.
„Tak tohle by bylo.“ Třel jsem si zadek. Bitva už byla v plném proudu a jednoho nováčka si nikdo nevšiml. Zahleděl jsem se na nebe, které teď připomínalo chaotické mraveniště. Nikdy jsem si toho nevšiml. Moje vůle ho zabít jaksi opadala. 'Copak ho v tomhle můžu najít? Vždyť neumím ani létat!' Hořce jsem si pomyslel. 'Co mám dělat?'
Krčil jsem se pod kameny a schovával se. Bylo to ostudné, ale nic jiného jsem nemohl dělat. „Stůj!“ Zaslechl jsem za sebou rozkaz. Vylekaně jsem se otočil, za mnou stál vyšší andělský voják, což jsem poznal podle zlaté šerpy uvázané kolem boku. „Kdo jsi!“ Namířil proti mně svoji halapartnu.
„Já … “ Nestačil jsem ani začátek věty a už se po mně vrhl. Sekl mě pod rameno a já se skácel na zem. „Myslel sis, že mě obalamutíš svým vzhledem?!“ Bodl mě do rány. Zakřičel jsem. „Můžeš vypadat jako anděl, ale svůj odporný démonický puch nezamaskuješ!“ Prudce ostří vytáhl.
Trhl jsem sebou a pak se dal do šíleného smíchu. Vyděšeně ucouvl a něco na mě pokřikoval. „To je pravda.“ mumlal jsem si pro sebe. „Nejsem anděl, ale zrůda.“ Posadil jsem se a svěsil hlavu. 'Jsem naivní hlupák … ' Nadzvedl svoji zbraň a připravil se mi useknout hlavu. 'Jak bych se mohl vrátit v tomhle stavu?'
Hlavou mi problesklo několik vzpomínek. 'Promiň, Titi, asi se už nebudu moct starat o malého brášku.' Na zem se začalo snášet několik mrtvých těl. 'Cresile, až vyrosteš, určitě z tebe bude silný démon a budeš mít spoustu zářezů na rukojeti.' Vzduchem se nesl křik umírajících. 'Kasdeya … ' Zbraň se snesla dolů. Okolí naplnila ozvěna kovu.

*** Kasdeya

Škubl jsem sebou a minul svůj cíl. To jsem však v následující vteřině napravil. 'Andílku?!' Něco nebylo správně, něco bylo špatně. Cítil jsem to už ráno, ale teď to bylo ještě silnější. 'On je tady?' Byl jsem zmatený, nejistý a nesoustředěný, stálo mě to několik šrámů, než jsem se vzchopil.
Rozhlédl jsem se kolem. 'Kde?!' Letěl jsem skrz chumel bílé a černé, hledal jsem a pátral. Teoreticky ani prakticky to nemohlo být možné, ale … praxe ani teorie nemusí odpovídat realitě. S každou další vteřinou jsem byl nervóznější a nervóznější. Žádná rána ani bolest mě nemohla zastavit. „Andílku!!“ zakřičel jsem, když jsem uviděl, jak se opírá o kamennou stěnu. Okamžitě jsem k němu zamířil a nevšiml si vzrůstající vzdálenosti mezi mnou a mými vojáky. Myslel jsem jen na Cassiela.
Kulhal a co hůř, krvácel z ramene, najednou upadl. Přistál jsem a rozběhl se k jeho ležícímu tělu. Blízká skála nás úplně skryla před bitvou. „Andílku! Andílku!!“ Zatřásl jsem s ním. Pootevřel oči. Objal jsem ho. „Co tu děláš? Kdo ti to udělal?! Proč jsi nezůstal doma?“ Jednou rukou mě objal, oddálil jsem se trochu. Ve tváři měl zvláštní výraz, trochu smutný, trochu nejistý. Začali jsme se líbat. 'Andíl …'
„Urgh!!“
Tělem mi projela bolest. Andílek mě pustil a odstoupil, v ruce držel zakrvácenou dýku a já chytal krev. Nevěřícně jsem se na něj podíval, ale do očí jsem mu neviděl. „Andílku … Proč?“ Poprvé v mém přes tisíc let dlouhém životě mi po tváři tekly slzy. Znovu jsem vykřikl bolestí, když mi usekli křídla. Nestaral jsem se o to, kdo to je, pořád jsem se díval na Cassiho.

*** Cassiel

S trhnutím jsem se posadil a vyděšeně jsem pozoroval své okolí. Pokoj byl světlý, nad postelí byla poloprůhledná nebesa, která čechral vánek. Měl jsem na sobě jen kalhoty, obvázané rameno mi dávalo najevo, že to nebyl jen sen. Vyskočil jsem z postele a utíkal k nejbližšímu oknu. Světlo mě oslepilo a způsobilo bolest. Schoval jsem se za stěnu a čekal, až zmizí mžitky.
Polkl jsem, třebaže mě už oči nebolely, bál jsem se podívat. Nevěděl jsem, kde to vlastně jsem a zda to všechno nebyla jen iluze. 'Skrýváním nic nevyřeším.' Postavil jsem se k oknu čelem a pomalu otevřel oči. Přede mnou se rozprostíralo nádvoří, zelené lesy, kopce, řeky a bílá budova, která byl tvořena většími i menšími komplexy. V dálce krátce zazpíval veliký pták s blankytně modrým peřím a dvojitým ocasem. Podlomila se mi kolena a já se rozplakal štěstím. Byl jsem doma.
Nechci si stěžovat, ale pokud mi něco bude chybět, budou to jistě zvonové kalhoty. V Nebeském království se totiž zásadně nosí mrkváče. Oblékl jsem se do jednoduché bílé uniformy s vyšším límcem, knoflíčky a zlatým zdobením. Už je to dlouho, co jsem měl svoji základní uniformu.
Vyšel jsem z pokoje. Šel jsem pomalu, neměl jsem důvod spěchat. Zastavil jsem se u jednoho balkónku a vzpomínal.

***

„Lorde Famieli!“ Taktéž jsem vzhlédl a uviděl anděla, který zablokoval jeho ostří. Měl delší blonďaté vlasy, bílou šálu a sutanu se širší suknicí, ale hlavně měl čtyři křídla. Upřel na mě světle zelené oči a usmál se. Anděl ustoupil a poklekl. „Lorde, proč jste mě zastavil? Proč chráníte vlka v beraním rouše?“
„Jsi velmi mladý a nezkušený.“ řekl Famiel. „Tvé oči nedokáží vidět to, co já.“
„Ale … “
Posadil se přede mě, takže jsme si hleděli zpříma do očí. „Vidím ztraceného anděla, který protrpěl mnoho bolesti, byl mnohokrát zraněn, ale .. ale nikdy nepřestal hledat cestu domů.“ pohladil mě po vlasech a mně z očí vytryskly slzy. Měl naprostou pravdu. Druhý anděl s tím příliš nesouhlasil. Přitiskl si moji hlavu na svoji hruď a utěšoval mě. „Neplakej. Už jsi jen kousek od domova, odvedu tě tam.“
Třebaže jsem v jeho náručí chtěl zůstat déle, musel jsem se odtlačit. „Jsem špinavý, nemohu … “ Dlaní mi setřel slzu.
„O čem to mluvíš? Jsi čistý a průzračný jako křišťál.“
„Ale já … !“
„Tiše, tiše.“ Konejšil mě. „Tvá duše je čistá.“ Jeho jemné ruce přejížděly po mých vlasech. „Čistá jako samo světlo.“
Tiše jsem plakal. Z oblečení mi vypadla dýka. „Lorde, pozor!!“ zavolal voják a připravil se k útoku. Odtrhl jsem se od lorda Famiela a sebral dýku. Kolébavým krokem jsem odstoupil dozadu.
„Tahle čepel … je pro někoho jiného.“ Ještě pevněji jsem ji sevřel. „Dovolte mi být návnadou!“ Znělo to spíš jako rozkaz než žádost.

***

'Tak tohle se stalo.' Pořád jsem tomu nemohl uvěřit, jako by to všechno byl jen zlý sen. Hleděl jsem na krásu před sebou a stínil si oči. 'Příliš jsem si zvykl na šero.' Otočil jsem se a odcházel pryč. Bezcílně jsem bloumal chodbami a cítil pohledy ostatních andělů. Anketě korunovalo opovržení a znechucení, na dalších příčkách se pak umístil odpor, ignorování a mohl tam možná být i soucit, ale tak velká stupnice nebyla k dispozici.
Naučeným krokem jsem si to zamířil do knihovny. Jak byla démonická knihovna útulně prázdná, tady bylo narváno. Na nikoho jsem se ani nepodíval, šel jsem dál a dál. Pátral jsem po tichém místě, někde, kde mě nikdo neuvidí, kde budu mít klid. Problém nastal i s výběrem knihy, nějak jsem na ty pánbičkářské žvásty neměl náladu. Co mě však vždycky přitahovalo byla historie. Dost jsem ji četl i u Kasdeyi, a tak mě napadlo, proč neporovnat zápisy v obou knihovnách. Konečně se mi podařilo najít správnou knihu, ale hledat volné místo se mi už nechtělo.
Rozdílů tu byla spousta, u démonické historie jsem se i trošku zasmál (autor měl dobré narážky), ale tady to byla suchá a nezáživná fakta. Navíc tam v každém druhém odstavci provolávali Bohu slávu. S povzdechem jsme knihu zaklapl a vrátil. 'Viděl jsem já vůbec někdy našeho Boha?' Pořádně jsem se zamyslel, protože mi to přišlo zvláštní. Tolik se o něm psalo a hovořilo, ale nikdy jsem ho neviděl. 'Asi jsem na moc nízké úrovni.' Hodil jsem to za hlavu.

Mé další kroky mě zanesly do zahrady, jedna z věcí, která mi tam chyběla. Sedl jsem si na lavičku a poslouchal zurčící potůček. Zadíval jsem se na malou žlutou květinu, která rostla na boku odpočívadla. 'Zajímalo by mě, jestli by se jí dařilo v Kasdyho zahradní mučírně.' Prudce jsem zatřepal hlavou. 'Na co to myslím!!? Není možné, aby se jí tam dařilo.' Po tváři mi stekla slza. 'To už nikdy nezjistím. Je to pryč.'
Rychle jsem opustil zahradu, protože jsem si ji s ním spojoval. Mířil jsem do svého pokoje, když jsem potkal svého zachránce. „Lorde Famieli!“ Hluboce jsem se uklonil.
„Také tě zdravím, Cassieli. Jak se cítíš? Jsi ještě unaven?“
„Dobře jsem spal a únava je pryč, lorde Famieli.“
„Nač ten formální tón? Říkej mi prostě Famieli.“
„To nemohu!“ Nechápal jsem, proč jsem tak nervózní. 'Protože mě zachránil? … Nechci … Nechci ho ztratit!' Komu však tato myšlenka patřila? „Mohu … Mohu se na něco zeptat?“
„Samozřejmě.“ Jeho úsměv byl plný klidu.
„Proč? Proč jste mě zachránil?“
„Pouze jsi ztratil cestu domů. Nic víc.“
„Ale já … !“ Jemně mi položil ukazováček na rty a utišil mě.
„Tvé tělo sice padlo do rukou démona, ale tvoje duše zůstala zde. Cožpak to nebyl ten důvod, proč ses vydal do Mezisvěta? Proč jsi měl tu dýku?“ Zarazil jsem se.
„Chtěl ses vrátit domů. Být mezi svými.“ Konejšivě mě objal. Poslední dobou jsem byl nějak na měkko.

Pozval mě na večeři, která se nesla v duchu lidského světa. Jakmile jsem uviděl rajče, nemohl jsem si nevzpomenout na Kasdeyu a jeho škleby. Nesnažil jsem se vzpomínky zahnat, jelikož to nešlo a dodávalo to ostatním iluzi, že je mi lépe. Vedle úsměvu se mi však do očí draly slzy. 'Tuhle tvář už nikdy neuvidím.'
Na večeři jsem si pochutnal a i desert byl vynikající. Jenže něco tomu chybělo. Ohlédl jsem se za sebe. S Famielem jsem seděl u stolu sám, ale veliká jídelna byla zaplněna dlouhými stoly pro řádové anděly. Každý úsek jídelny byl vyhrazen pro jinou hodnost, největší byla pro obyčejné anděly. Já momentálně seděl u cherubínů, jelikož Famiel jedním byl. Veliký stůl vždy představoval bojovou skupinu, v jejímž čele byl vždy nižší archanděl. Čtyři hlavní archandělé měli svůj vlastní stůl blízko mě.
To ticho se mi nelíbilo a ten šelest byl samá výhrůžka. Když jsem jedl s Kasdym, bylo u stolu vždycky tak živo. Mutantíci se prali o jídlo, běhali nám po zádech, padali ze stolu a dělali další vylomeniny. Titi se je snažil zpacifikovat a Kasdeya měl plné ruce práce s obranou svého talíře, na druhou stranu jim s velkorysostí sobě nevlastní podstrkoval zeleninu. Na tu mu házeli, obrazně řečeno, bobek, ale ode mně si ji brali, což ho vytáčelo až do nebes.
Jídlo jsem tedy přežil pohroužen ve vzpomínkách. „Děje se něco? Jsi nějaký zamlklý.“
„Já … jen se cítím nesvůj. Jíst tahle s vámi … “ Maskoval jsem pravý důvod své mlčenlivosti.
„S tím si starosti nedělej. Uvolni se. Jsi doma.“
'Doma … huh?'

To slovo jsem si s tímto místem nedokázal spojit. Nešlo to.
Před dveřmi svého pokoje jsem se chtěl s lordem rozloučit. Jenže on se do pokoje vnutil a pak to šlo rychle. Políbil mě. Ve svlékání měl už taky praxi. „Pokud si myslíš, že jsi špinavý, očistím tě.“ řekl a celkem hrubě do mě vnikl. Nebránil jsem se, věřil jsem mu. Jenže … celou tu dobu jsem si vybavoval Kasdeyův dotek.
Když jsem se někdy nad ránem probudil, byl jsem špinavý a bolel mě celý anděl. 'Kasdeya mě vždycky umyl.' Doklopýtal jsem do koupelny a pustil na sebe sprchu. Nebýt apatického sezení, začal bych se mýt. 'Co si tu chci namlouvat! Lord Famiel má mnoho práce, nemůže ztrácet čas s jedním andělem!' Pohodil jsem vlasy a namydlil houbu. Kdybych však mohl smýt vzpomínky tak snadno jako tuhle špínu.
Nemohl jsem si pomoci, ale Kasdeyovy prsty, byly mnohem jemnější než Famielovy. U něj jsem cítil naprostou nadřazenost, nebyl tam prostor pro argumenty. Démonek se sice tak nějak vnutil, ale … nedokázal jsem to pojmenovat. Prostě a jednoduše se mi to s Kasdeyou líbilo víc. 'Bastarde, jen počkej! Já tě z hlavy dostanu!'
Zavřel jsem přívod vody a utřel se. Ležet v posteli nepřicházelo v úvahu, jakmile jsem ho ucítil, zvedla se ve mně nechuť, tak jsem zbytek noci strávil v křesle.

Ráno jsem po snídani utekl do zahrady a vyhledal lavičku, na které jsem den předtím seděl. Malé žluté květiny tam byly pořád. Jemně jsem se dotkl jejich okvětních lístků. Zachvěl jsem se. Tolik se toho stalo a mně to všechno připadalo jako jeden veliký a bláznivý sen. Válka. Únos. Boj. Smích. Strach. Ponížení. Naděje. Bezpečí. Nechal jsem lístky na pokoji a otočil se směrem do zahrady. Vítr jemně čechral nazlátlé listí, voda z nedalekého potůčku zurčela, malí pestrobarevní ptáčci švitořili. Opřel jsem se a zavřel oči.
Snažil jsem si vyprázdnit mysl, ale vždycky se tam objevil Titivillus, Cresil nebo Kasdeya. Zahlédl jsem tam i Famiela a nespokojeně zamručel. „Je snad má přítomnost na obtíž?!“ zeptal se mě přísný hlas, který jsem nepoznal. Prudce jsem se posadil a chtěl ho seřvat, co že to otravuje. Velmi rychle jsem si to rozmyslel, neboť přede mnou stál sám Rafael. Jeden ze čtyř nejvyšších archandělů v celé své kráse.
Padl jsem na kolena. „Na něco jsem se tě zeptal. Odpověz!“ Vítr si pohrál s jeho dlouhou róbou, kterou by mu mohl závidět i papež z Vatikánu.
„Já … jsem vaši otázku přesně nepochopil.“
„Položil jsem ti dvě otázky!“
„Byl jsem pohroužen ve vzpomínkách. Možná jsem vás přeslechl.“ Hlasitě a pohrdavě si odfrkl.
„Ptal jsem se tě, jak se cítíš!“
„Je mi už dobře, děkuji za optání.“ Blbý formality.
„Vstaň!“ Postavil jsem se.
'No konečně. To mu to trvalo!' Nejraději bych si taky odfrkl, ale to bude muset počkat.
„Jaký je tvůj vztah s Famielem?“ zeptal se mě přímo.
„Eh? … Přivedl mě sem a věří, že se mohu znovu stát andělem.“
„A co ta noc?“ Nadzvedl podezíravě obočí.
'Co mu do toho sakra je?!'
„Lord Famiel chtěl, abych se jen uvolnil. Nic víc. Jen mi dokazoval, že má duše je čistá. Kdokoliv na mém místě by pochyboval.“
„Tak proč ses chtěl tolik vrátit?“ V jeho hlase rezonovalo podezření.
„Prosím?“

„Sám jsi to řekl.“ Začal okolo mě kroužit jako hladový vlk. „Každý by pochyboval o tom, že by mohl býti znovu andělem a přesto … “ Udělal dramatickou pauzu, postavil se mi těsně za záda. „A přesto ses vrátil. Co tě k tomu vedlo? Jaký jsi měl důkaz o tom, že se můžeš znovu zařadit do našich řad, že nejsi padlým andělem!“ Zalapal jsem po dechu, protože jsem cítil jeho ruku nad zlomenými křídly.
„Ale já opravdu chci být znovu andělem!“ Prudce jsem se otočil a rukou odehnal Rafaela, jako by to byl otravný hmyz.
„Oh! Opravdu? Co když tvůj zázračný návrat není nic jen zástěrka pro útok. Pochybuji, že by se pán démonů nechal tak snadno uvěznit!“
„Uvěznit?“ Měl jsem pocit, že ze mě spadla veliká tíha. 'Myslel jsem si, že je mrtvý.'
„To v tvém hlasu … měla být naděje?!“
„Mistře Rafaeli!“ Archanděl se otočil. „Je něco v nepořádku?“
Vyšší anděl se uklonil a řekl: „Nic, lorde Famieli. Pouze jsem chtěl vědět, jak se mu daří. Nic víc.“ Ještě jednou se uklonil. „Omluvte mě.“ Chvilku jsme pozorovali jeho záda, pak jsem se cherubínovi uklonil.
„Doufám, že tě mistr Rafael příliš nevyděsil. Myšlenka tvého návratu se mu příliš nezamlouvá.“
„Měl jsem možnost si toho povšimnout.“
„Vidím, že máš mnoho otázek. Jen se ptej. Není třeba se ostýchat.“ povzbudil mě úsměvem a kývnutím hlavou. Sedli jsme si na lavičku.
Chvíli jsem jen naslouchal větru. „Proč si myslíte, že jsem ztracený anděl a ne padlý?“
„Asi ti to bude znít zvláštně, ale … jsi hodně jako já.“ Udiveně jsem se na něj otočil. „Také jsem kdysi ztratil křídla. Velmi to bolelo, ještě teď jsi vzpomínám na ty nekonečné minuty.“ Udělal menší pauzu. „Myslel jsem si, že se nikdy nevrátím domů. Dny v Mezisvětě jsou sice stejně dlouhé jako u nás, ale podnebí není rozhodně příznivé. Strávil jsem tam několik měsíců, než jsem dokázal najít své druhy.“
„To jsem netušil.“
„Už je to dávno. Nezůstalo nic víc než jen pár zaprášených vzpomínek.“
Seděli jsme a mlčeli. Vstřebával jsem jeho slova. Odhodlal jsem se zeptat ještě na jednu otázku. „Moje pravá ruka … Je ona důvodem, proč byl mistr Rafael tak rozezlený?“
„Mistr Rafael je pouze velmi oddaný anděl a striktně dodržuje zákon. Nedělej si starosti, tvá ruka se již brzo uzdraví. Má léčebná pečeť se o to postará, to slibuji.“ Nejistě jsem přejel po hřbetu pravé ruky.
„Je to veliké zraněni, takže to bude chvilku trvat.“ Políbil mě na ucho a já lehce ucukl.

„Myslím, že je načase ti někoho představit. Pojď za mnou.“ řekl náhle a zvedl se. Tiše jsem ho následoval. Vyšli jsme ze zahrady a zamířili k Slunečnímu paláci, jak byla budova pojmenována. Vešli jsme dovnitř a procházeli skrz chodbu zdobenou freskami andělů a jiných nebeských tvorů, jako byl obrovský pták jihu a léta Jujak, moudrého Qilina, pegase i jednorožce.
Chodba měla jen jedny dveře a těmi jsme vstoupili. Byla lemována mnoha jednoduchými sloupy. Čím déle jsme šli, tím víc ubývalo světlo, alespoň se mi to tak zdálo. Můj krok začínal pomalu těžknout. Hůře se mi dýchalo a na čele mi vyrazil studený pot.
„Cítíš se dobře?“
„A-ano!“ Zaváhal jsem jen na chvilinku. „Kam to vlastně jdeme?“
„Vydrž, sám uvidíš.“ řekl tajemně a odmlčel se.
Šel jsem na okraji jeho stínu. Chodba ztmavla ještě víc a od úplné temnoty nás oddělovaly jen světélkující sloupy. Konečně jsem před námi spatřil dveře. 'Hmmm … ' Pohltil mě tíživý pocit.
Muselo již uběhnout několik minut, ale dveře se pořád nepřibližovaly. 'Co se to děje? Co je tohle za za… ' Radši jsem to spolkl. '… chodbu!'
Udělal jsem krok a litoval toho. Dveře byly najednou přede mnou a byly tak vysoké, že se jejich vršek ztrácel v temnotě. Zalapal jsem po dechu. Byly z tmavě šedivého kamene a vedle mnoha železných závor je zdobila bohatá freska zobrazující zabíjení, poutání a ničení démonů. 'Anděl … ?!' Podíval bych se lépe, kdyby se dveře nezačaly otevírat. Závory se synchronizovaně zvedaly a panty zaskřípaly. Znovu jsem polkl. Měl jsem pocit, že mě za nimi čeká něco strašného.
Následoval jsem Famiela. Bílý kámen byl vystřídán hrubě otesanou šedí a světlo sloupů nahradily obyčejné pochodně. Vypadalo to jako vězení.
„Vím, na co myslíš. “ Prudce jsem sebou trhl. „Přemýšlíš, kde jsou stráže. Co je tohle za místo. Kde se tady vzalo. … Že?“ Lehce se na mě podíval a já měl pocit, že mi vidí až do hlavy. „Toto je speciální vězení pro ty nejsilnější démony. Pouze cherubíni a serafíni jsou schopni otevřít vstupní dveře. Nemáš se tu čeho bát.“
'Nemám se čeho bát?! Nejraději bych vzal nohy na ramena a utíkal na konec vesmíru.' Točité schody, které směřovaly dolů, sotva poskytovaly prostor pro dva chodce. Dělalo se mi z toho špatně. Konečně skončily a já si mohl vydechnout. Famiel jistě vykročil do další chodby před námi. Tahle vypadala jinak než všechny ostatní. Kámen byl úplně hladký a strop byl zaoblený. Nejistě jsem si chodbu prohlížel, byla totiž ze všech nejděsivější, a to vypadala naprosto obyčejně. Možná to byl důvod pro moji nedůvěřivost.

Z úst mi vyšla pára a já se zastavil. Uprostřed prostranství, kam chodba vedla, byl Kasdeya. Roztřásl jsem se. Byl spoutaný, visel jen pár centimetrů nad zemí, tekla z něj krev, z křídel zůstalo jen pár cárů a byl úplně nahý.
„Jen se na něj podívej! Tvůj strach! Strach mnoha andělů! Nic z něj nezůstalo! Je to pryč!“
Třásl jsem se, i když mě Famiel obejmul. Vlastně jsem se netřásl ani tak strachy, jako vzteky. Měl jsem chuť jít, roztrhat řetězy, olízat jeho rány, konejšit ho ve své náruči, ale hlavně zabít každého anděla, který by se mi dostal do zorného pole. 'Na co to myslím!!?' Zavřel jsem oči, sklonil hlavu a pořádně zatnul pěsti. Famiel si to naštěstí vyložil jako projev strachu vůči němu. 'Proč ho nemůžu skutečně nenávidět?! Proč se na něj prostě nevrhnu a nenechám ho trpět?!'
Kov jemně zaskřípal. Opatrně jsem k němu zvedl zrak, naše oči se setkaly. 'Jak se můžeš usmívat?! Cožpak netrpíš?! Proč?!' Bylo mi do breku. Byl bych raději, kdyby mi začal nadávat, kdyby mi sliboval hory muk a doly utrpení. Ten jeho milý úsměv … bolel, bolel mě.
„Už déle není v tvé moci!“ zahřměl Famiel. „Tvá moc na něj už nemá vlivu! Je to anděl, jehož duši jsi nepolapil!“ Pevně mě k sobě přitiskl a hluboce políbil. Z očí mi vytryskly slzy.

***

„Lorde … “ Zatínal jsem nehty do deky a on do mě pronikal čím dál hlouběji.
„Říkej mi Famiel.“ Zmáčkl mi bradavku a já bolestí vykřikl. V hlavě se mi objevil obraz Kasdeyi. 'Sakra! Proč na něj myslím?!'

***

Skončilo to tak, jak jsem si myslel. Famiel hned odešel a mě nechal o samotě. Nijak mi to nevadilo. Byl jsem za samotu rád. Odešel jsem do koupelny se umýt. Drhl jsem ze sebe všechnu špínu, jako bych ji měl zažranou v kůži. 'Proč jsem na něj myslel?' Nebylo mi to nepříjemné. Měl jsem na něj i pěkné vzpomínky, i když … 'Co to se mnou je?' Opláchl jsem pěnu a šel si lehnout.

*** Kasdeya

Viset v řetězech mi nevadilo. Nevadilo mi ani to, že mě bičovali, polévali svěcenou vodou a mumlali donekonečna slova Bible. To, že se andílek líbal s tou načančanou a ubohou omluvou pro holuba, mě bolelo mnohem víc. Sotva jsem skryl slzy, nechtěl jsem, aby je viděl. Volné okamžiky jsem trávil vzpomínáním na naše společné chvilky. Chybělo mi to. Nikdy mi nevadilo být šaškem ani klaunem, ale od chvíle, kdy se mnou byl Cassi, jsem jím chtěl být víc.
'A co Titi?' I jeho jsem chtěl vidět, poslouchat, jak mě poučuje a peskuje za to, že jsem zase utekl z kanceláře. 'Vždyť já ten tunel ještě ani nedokončil.' Trpce jsem se pro sebe uchechtl.'To já ho zranil. To já ho zlomil. To já ho donutil utéct. To já … ' Tolik jsem ho miloval a uvědomil jsem si to až tehdy, když mi vrazil kudlu do břicha. 'Když o tom tak přemýšlím … Zdá se mi to, nebo jsem nebyl tak úplně sám sebou?' Zamyslel jsem se.
Chtěl jsem andílka pomalu udělat svým, připoutat ho k sobě nezlomitelnými řetězy, udělat ho svým světlem. Protřepal jsem si hlavu. 'Poslední dobou mám pocit, že chodím v mlze a přitom všechno vidím tak jasně.'
Ze tmy se vynořila známá a nenáviděná tvář. Ten bastard Famiel. „Jak se vede našemu všemi obávanému pánu démonů?“ zeptal se sarkasticky. Jen jsem si lehce odfrkl. „Ale, ale, to je mi ale vychování. Vy démoni nejste zrovna moc kultivovaní.“
„Už jsme se do skleníku nevešli.“ Neodpustil jsem si jedovatou poznámku. Jeho úsměv zakolísal jen na chvilku.
„Neboj, jsem si jist, že brzy poznáš, jak tu trestáme padlé bytosti.“
„Vzbuďte mě až po obědě, jinak nejsem k použití.“
Tichý smích přešel v hlasitější variantu, až mi z toho zvonilo v uších. „Vtipkuj, dokud můžeš. Času ti už moc nezbývá, ale to není to, co jsem ti chtěl říct.“
Znejistěl jsem.

„Jistě ho znáš, toho anděla, kterého jsem sem včera přivedl.“
„To bylo včera? Fíha, ten čas ale letí, ani jsem si ještě pořádně neprotáhl záda.“
Lehce se zasmál. „Má moc krásné tělo.“ Zamračil jsem se a on se na oplátku usmál. „A je i dost citlivý.“ Zaklonil hlavu. „A ten jeho hlas, když křičí.“ Zatnul jsem pěsti. „Vždycky mám chuť ho přimět křičet ještě víc a víc.“
„Na anděla jsi nějak veliký bastard, ne?“
Pohodil vlasy, ale zdaleka nedosahoval andílkovy elegance a opovrhování. „Největší potěšení mám však z toho … “ K čertu s dramatickými pauzami. „Že mi věří … 'Miluji tě.'.“
„Co tím chceš říct?“
„Co je na tom tak k nepochopení?“
„Ty mu lžeš?!“ zařval jsem a vzepřel se v okovech.
„Bingo!“
Zařval jsem ještě víc, až mi z toho začalo znovu zvonit v uších a snažil se přesvědčit mozek, že nejsem v okovech, že mu klidně můžu rozdrásat hrdlo dle libosti. Materiální svět je však trochu natvrdlý.
„Jen si křič. Jen se vzpouzej. Je ti to úplně na nic. Je plně v mojí moci!“
„Proč jeho? Proč? Ty bastarde!!“
Zarazil se. „Ty se ptáš proč? Sám moc dobře víš proč, nehraj hlupáka. My oba to víme. Proč by sis ho jinak vybral?“
„Eh? Máš všechny brka na správném místě? Nechybí ti nějaké?“
Očividně mu povolily nervy, neboť popadl blízký bič, který mezitím schnul na háku a udělal mi na tváři další jizvu, která splynula s jinou. Usmál se. „Hmm. Vážně to nevíš?“
Znejistěl jsem, co on o něm věděl a já ne. 'Řekl to andílek jen jemu a ne mně?' Možná mi to chtěl říct tu osudnou noc, když jsem se po něm poprvé vrhl. Postupně se dal do smíchu, který byl jako vystřižený z nahrávky z učebnice pro správné padouchy.
„Buď umíš tak dobře hrát idiota, nebo jím jsi.“ Znovu se zachichotal. „Tak či onak, teď je můj a vím přesně, jak ho využiji.“
„Andílek není tvoje hračka! Nech ho na pokoji!“
„Pozdě! Mám ho v hrsti a nic mi ho z ní nevytrhne. “ Jeho smích mě pronásledoval ještě několik minut.
„Sakra! Sakra! Sakra!!“ Trhal jsem řetězy, ale bylo to k ničemu. Poraženě jsem svěsil hlavu a z očí mi tekly další slzy. 'Ne! Takhle to nenechám, i kdyby to měla být ta poslední věc, kterou udělám … '
„Vyrvu ho z tvých spárů!! Vyrvu!! Slyšíš mě!!“

*** Cassiel

Nadešlo další ráno. Myslím, že už bylo čtvrté nebo páté, nějak jsem si však nemohl vzpomenout. Všechny dny mi splývaly, žádný se nijak významně nevyjímal, až na ten den, když jsem navštívil Kasdeyu. 'Možná bych ho mohl znovu navštívit?' Rychle jsem zavrtěl hlavou. 'Ne proto, že bych ho chtěl vidět! To ne! Jen mu chci ukázat, že už na mě nemá vliv!'
Napřed jsem o tom informoval Famiela, čekal jsem tak trochu, že mě od toho odradí. Dostal jsem od něj však plnou moc na otevření dveří. Prý je to jen důkazem mé vůle najít cestu domů.
'Šlo to rychleji, než jsem čekal.' Přede dveřmi jsem nejdříve nervózně přešlapoval. Ta rytina mě opravdu znervózňovala a měl jsem i pocit, že jsem to už někde viděl nebo spíš zažil. Napínal jsem zrak a pořádně si prohlížel osmikřídlého anděla, který byl zobrazen u paty dveří. Jeho tělo bylo probodnuto několika oštěpy a jiný šestikřídlý anděl se nad ním nakláněl, aby mu zasadil poslední úder.
Co mě však nejvíc zaujalo byl andělův zvláštní úsměv. 'Proč by se usmíval, když ho čeká smrt? A kdo to je? Že by první padlý anděl?' Na takové otázky mi však nikdo nemohl odpovědět. Vytáhl jsem z kapsy malou pečeť, kterou mi lord Famiel propůjčil a vstoupil jsem.

*** Famiel

„Lorde Famieli! Co to má znamenat?!“ křičel na mě mistr Rafael.
„Co mátě přesně na mysli?“
„Víte to až moc dobře! Proč jste mu dával svoji pečeť!?!“ Prudce se opřel o můj pracovní stůl, až vše nadskočilo.
„Může pouze otevřít dveře, ale démona s tím nelze osvobodit. Není se čeho bát. Dal jsem mu pouze příležitost se postavit svému strachu.“
„O co vám jde?“ Trochu se uklidnil a narovnal se. Měl jsem pocit, že osazenstvo mého stolu si oddechlo.
„Chci mu pouze pomoci. Cožpak není trochu jako já? Také jsem ztratil svoji cestu domů, přišel o svá křídla a musel si mnohé vytrpět. To ho máme jen tak opustit?“
„Tomu rozumím, ale … Co ta ruka? To není zranění, to je … “ umlčel jsem ho rukou.
„Vím, jak moc špatně to vypadá, ale je to skutečně jen zranění. Nesmíte zapomenout, že existuje mnoho druhů plamenů, o kterých ještě nic nevíme. Dejte tomu čas, neboť ho potřebuje každé zranění.“

***

'Konečně vypadl! Čmuchal!' Odfrkl jsem si. 'Otravuje, zrovna když to nejméně potřebuji.' Spokojeně jsem propletl prsty rukou. 'Všechno se krásně vyvíjí. Brzo bude úplně můj a pak … a pak mě už nic nezastaví!' Zasmál bych se, kdybych byl trochu víc o samotě, protože do místnosti zrovna vstoupil jiný archanděl.

*** Titivillus

„Cože!!“ křičel jsem na shromáždění vyšších démonů a generálů. „To není možné!! Lord nemohl být zabit!!“ Sotva jsem se vrátil a už jsem slyšel jen špatné zprávy.
„Od bitvy se neukázal.“
„Je to jediné logické vysvětlení.“
„Možná byl jen uvězněn?“
„To na mnohém nic nemění!“
„Jak se to stalo?!“ Všechny jsem překřičel. „Kdo toho byl svědkem?“ Jen s největším úsilím jsem držel svůj vztek pod kontrolou.
„Odkdy potřebuje pán démonů chůvu?“ zeptal se jedovatě Diablo, první generál. Ostatní démoni mu přizvukovali. Zatnul jsem pěsti.
'Lorde! Kde jste?'

***

„Jak to šlo?“ zeptal se mě Ornias, který mi v současné krizi velmi pomáhal.
„Týden. Jestli se lord neukáže do týdne, bude zvolen nový pán démonů.“ Němě přikývl. „Do té doby bude naše království spravováno podle starých zákonů.“ Zaskřípal jsem zuby.
„Já … nechci nic špatného přivolávat, ale … kdo si myslíte, že by jím mohl být?“
Odcházeli jsme ke mně do kanceláře. „Vsadím se o své vyprané ponožky, že se Diablo už vidí na trůně.“ Nemám to ve zvyku, ale vztekle jsem si odplivl. „Každý se může boje o trůn zúčastnit, takže se o to pokusím i já a Cresil!“
„Ale … “
„Žádný strach, Orniasi. Náš lord se vrátí.“ Otočil jsem se na něj a povzbudivě se usmál. Oplatil mi mé gesto poklonou.

*** Ornias

'To se ještě uvidí!'
V kanceláři jsem se pustil do své nové práce. 'Sice s jeho zmizením nemám nic společného a ani jsem ho neměl v plánu, ale … Aspoň mám víc prostoru pro další kroky. Už je skoro všechno hotovo, chybí už jen maličkosti, ale ani ty nemohu přehlédnout. Je zajímavé, jak to od příchodu anděla jde tak snadno. Možná bych mu měl nějak poděkovat.' Mimoděk jsem se usmál.
„Děje se něco, Orniasi? Už nad tou listinou docela dlouho dumáš.“
Prudce jsem sebou trhl, až jsem slétl ze židle. „M-Moc se omlouvám, lorde Titivillusi. Jen jsem se zamyslel!“
'Sakra! Teď musím myslet na tuhle práci.' Papírování šlo dobře, ale večer jsem potřeboval masáž zad. „Aach!“ Jaká to byla úleva.
„Dáš si se mnou horkou koupel … “
Rychle jsem mu vpadl do řeči. „Děkuji za nabídku, ale nepřísluší mi … “
Popadl mě za ruku. „To nebyla otázka!“
Sice jsem se vzpouzel, ale stejně mě do vody hodil. Vzdal jsem to a opřel se o kámen. Mezitím jsem pozoroval Titivilluse, jak se svléká. „Jizvy nic moc.“ řekl jsem nahlas, aniž bych si to uvědomil.
„Taky si to myslíš?“
Prudce jsem sebou trhl. „Já … Já … chtěl … to jen … “ blekotal jsem. 'Sakra! Tohle jsem zpackal!'
„Až se tahle krize přežene, udělám nábor na personál pro mučírnu. Bylo to opravdu slabé.“
Nejdříve jsem jen udiveně koukal a pak si oddechl. 'Tohle bylo o vlásek.'
„Jaká je voda?“
„Eh … Výborná, jsem poctěn, že mohu být ve vaší přítomnosti, lorde Titivillusi.“ řekl jsem formálně. Nijak na to neodpověděl, jen se díval před sebe.
„Lorde … “ Tiše zašeptal.
Až do konce koupele nikdo z nás nepromluvil, byli jsme pohrouženi ve svých vlastních myšlenkách.

***

„Týden, huh?“ Svlékl jsem si košili a rozhlédl se po svém malém pokoji. Už to bylo přes čtyři sta let, co jsem zde pracoval. Má práce však měla jen jediný cíl, pomstu! Znal jsem tenhle hrad jako svoji dlaň, nebylo místa ani koutku, o kterém bych nevěděl. Sedl jsem si ke stolu a zapálil svícen se třemi rameny. 'Pokud jsou mé výpočty správné.' Zahleděl jsem se na několik pergamenů. 'Tak je zapečetěn přesně pod hradem nějakých 15 podlaží. Hmmm … .' Pořádně jsem se zamyslel.

*** Cassiel

Šel jsem pomalu, nikam jsem nespěchal, i když jsem měl chuť se rozeběhnout a klidně se i přerazit, hlavně abych tam už byl. V uších jsem slyšel tepat vlastní krev a srdce mi bušilo jako o závod. Už jen několik metrů – několik kroků. Jsem tu! Démon visel v magických řetězech a nehýbal se. Přišel jsem o něco blíž a pak ještě o kousek. Bylo zvláštní, jak moc se změnil a přitom zůstal stejným. Vlasy měl slepené vlastní krví a potem, křídla byla z většiny zlomena nebo useknuta a na těle měl mnoho jizev, které se kvůli nebeským kouzlům pomalu hojily.
Pohnul hlavou a já lehce ustoupil. „Andílku … ?“
„Aah … “ Snažil jsem se znít nezaujatě, lhostejně.
Tiše se zasmál smíchem plný hořkosti. „Bič je na zdi, výheň na rozžhavení tyčí je někde za mnou a tyče … “ Chvilku se zamyslel. „Ty jsou snad někde u toho a … “
Chvíli jsem naslouchal jeho monologu a svíral se mi žaludek. Netušil jsem, že by andělé měli takové vězení. Dobře, něco jsem o tom věděl, ale … nikdy ne detaily. Zajatce jsme ve válce nikdy nebrali. Chápal jsem, že někteří démoni prostě byli příliš silní, ale tohle … tak nějak se mi to příčilo. 'Tolik k Andělskému výkřiku …' Pomyslel jsem si sarkasticky.
„Hej! Tak co bude?!“ Škubl jsem hlavou. „No, to s tím mučením? Pochybuji, že jsi sem přišel si povídat o počasí a růstu hub.“ Usmál jsem se, i v takovéto chvíli dokázal vtipkovat, úplně mu hrály oči.
„A co když ano?“ Chopil jsem se lana, které hodil.
„No … se mnou si o tom moc nepokecáš. Já poznám houbu tak maximálně na talíři, natož abych ji hledal v podrostu. A radši se mě ještě neptej, co je to za druh.“
Ušlo mi dušené uchechtnutí. Usmál se.
„Jaké to je být znovu doma?“
„Bezva. Zahrady jsou tiché, ale v knihovně je narváno.“
„Nebeské zahrady … Slyšel jsem, že když se budeš dost dlouho snažit, najdeš tam každou květinu světa.“
„Také jsem o tom slyšel, ale já tak maximálně najdu prázdnou lavičku, sednu a ani se nehnu.“

Tiše se zasmál. „Voníš … jinak.“
„Koupal jsem se.“ Tušil jsem však, že to myslí jinak. Sykl, ale nic neřekl.
„Měl bys jít, určitě tě už shání.“
„Ah. Tak zatím.“ Ne, takhle ne! Tohle jsem nechtěl, takhle ne! Musím něco udělat, tohle ne!
Kasdeya se rozkašlal, já se rychle otočil a byl u něho. Praštil jsem ho několikrát do zad. „Jsi v pořádku?“ Vážně jsem si dělal starosti. Něco zadrmolil, stoupl jsem si přímo před něj. Najednou se vymrštil, uchopil mě nohama okolo pasu, přitáhl blíž a něž bys řekl Bible, začal mě horlivě líbat. Ani já však nezůstával pozadu. Stejnou vervou jsem mu to oplácel. Kde já tu frustraci vzal, to snad neví ani sám bůh.
Objal jsem ho a dokonce zajel i prsty do jeho vlasů. „Tomu bastardovi tě nedám!“ říkal mezi polibky. Prvotní šok a impulz už odezněl, a tak se ke slovu začal hlásit mozek. Zajel jsem mu prsty do hluboké jizvy na zádech. Vykřikl, ale jeho sevření nepovolilo, právě naopak ještě zesílilo.
„Pusť mě!“ Odkláněl jsem se od něj. Jeho sevření postupně povolilo a já se od něj odtrhl. Jen silou vůle, které i tak byl nedostatek, jsem nepadl na kolena a nerozbrečel se. „Jeho 'Miluji tě.' je falešné!“
„J-Jak to můžeš vědět?“
„Řekl mi to.“
„Lžeš!“
„Říkám ti jen to, co mi bylo řečeno! Nevěř mu! Jen si s tebou hraje!“
„A co ty!“ vyštěkl jsem na něj a otočil se. „A co ty! Co tamto mělo znamenat?! Jen co si na to vzpomenu, tak mě bolí zadek, že se na něm nedá sedět!“
„Já tě opravdu miluju!“
To jsem se už neudržel a vrazil mu facku. Ozvěna se nesla do širokého okolí a mně vytryskly slzy. Měl jsem jen jedinou možnost, a to utéct. Nemohl jsem tu s ním zůstat déle. Nevydržel bych to. Rozsypal bych se.
„Andílku!!“

***

Pomalu jsem nabyl vědomí. Díval jsem se do podlahy, seděl a o něco se opíral. Všude bylo šero a chlad. Někdo mi sevřel ruku, na kterou jsem spočíval vahou. Otočil jsem hlavu a vykřikl. Hleděl jsem do tváře andělovi ze dveří. Pobaveně se šklebil a měl radost z mojí reakce. Chtěl jsem se mu vytrhnout, ale i když jeho sevření působilo lehce, nešlo to. Otevřel jsem ústa, ale žádný zvuk nevyšel. 'Můj hlas! Nemám hlas!'
Anděl se ke mně přiblížil a já už ani nemohl couvat, nohy mě neposlouchaly, jako by zmrzly. Jeho tělo vystupovalo ze dveří blíž a blíž. Nešlo se už ani nadechnout. Hleděl jsem do jeho ledově modrých očí a utápěl se v jejich škodolibosti. „Je načase vstávat! Spal jsi už dost dlouho, můj maličký!“

Prudce jsem sebou cukl a zalapal po dechu. Vyděšeně, s divoce bijícím srdcem, jsem se okolo sebe rozhlédl. 'Kdo to byl? A proč jsem ve svém pokoji?' Třásl jsem se, jako bych měl zimnici. Tvář toho anděla nechtěla opustit moji mysl, ať jsem se snažil sebevíc. Zatřásl jsem hlavou, ale ani to moc nepomohlo. 'Co to se mnou sakra je?!' Zbytek myšlenek vyplnil nevybíravý proud nadávek a klení.
„Cassieli!“ vykřikl Famiel a než jsem se stačil otočit, už mě objímal. „Jsi v pořádku? Není ti nic?“ Hladil mě po vlasech a v jeho hlase byla panika.
„Jsem v pořádku.“
„Je mi to moc líto.“ řekl a posadil se na okraj postele.
„Proč se omlouváte?“
„Neměl jsem tě tam pouštět samotného. Měl jsem tě alespoň zpovzdálí sledovat!“ Hrklo ve mně. Kdyby to vážně viděl … Nechtěl jsem na to ani myslet. „Bylo to ode mě hloupé!“
„A co přesně? Nějak vám nerozumím.“
„Když jsi se dlouho nevracel, běžel jsem za tebou a našel tě přede Dveřmi trestu ležet v bezvědomí.“ Na mé nechápavé naklonění hlavy reagoval odpovědí. „To jsou ty veliké dveře před vstupem do Posledního žaláře, kde je ten odporný démon uvězněn.“ Při slově odporný jsem mu chtěl jednu vrazit.
„Musel jsem přecenit své síly.“ Urovnal jsem volný pramen vlasů za ucho.
„Nechci svoji nedbalost nijak omlouvat, ale mám pro tebe jedno překvapení.“ zvolal nadšeně, až mě tím zaskočil.
„Překvapení? Jaké?“
„Kdybych ti to teď řekl, nebylo by to už překvapení, ne?“ Usmál se na mě jako hladová kočka na kanárka.

Ani ne za půl hodiny mě vedl k překvapení. Cestou mlčel a tak jsem se chtě nechtě znovu ponořil do vzpomínek. V mysli mi uvízlo obzvlášť jedno chtivé líbání. Mám teď za milence cherubína, žije se mi dobře, stará se o mě, ale … ale něco prostě chybí. Nemůžu si s tím pomoci. Přejel jsem rukou po mé spálenině, která se ani trochu nezlepšila. 'Neměl bych ji už namočit do horkého pramene? … … A co on?' Vzpomněl jsem si na Titiho slova ohledně pohlcení černočerveným ohněm. 'Co když to už taky potřebuje?'
Ani nevím, jestli měl obvaz nebo ne. Kousal jsem se do rtu, ale stejně jsem si na to nevzpomněl. 'Jak jsem to mohl přehlédnout?!' Tolik jsem přemýšlel, že jsem přehlížel i opovržlivé pohledy a pomlouvání. Procházeli jsme zrovna skrz zastřešenou cestu, která spojovala jednotlivé budovy. Letmým pohledem jsem přehlédl své okolí, které se skládalo ze zeleně, několika ptáčků, jedné či dvou poskakujících veverek a několika strážných.
Cesta vedla až k menší budově s kupolí. 'Co to je za budovu?' Blesklo mi hlavou, protože zde jsem nikdy nebyl. Budova z bílého kamene, která spíš připomínala vysoký bunkr, oproti ostatním komplexům působila tak male. Okolo ní rostlo několik mohutných stromů, které ji sice úplně zastřešovaly, ale dodávaly také malebný vzhled a jistou mystičnost. Famiel se zastavil u dveří a já si prohlédl dvě kamenné sochy andělů v brnění a malými křídly, které stály po boku dveří. Promluvil několika slovy, kterým jsem vůbec nerozuměl a sochy se pohnuly.
Nepadal z nich prach a ani se neozýval žádný zvuk, což mě dost zklamalo, protože to tím ztrácelo na efektivitě. Sochy vzaly za ocelové kruhy a otevřely dveře. Aspoň že ty trochu vrzaly. Vstoupili jsme. V místnosti byla tma jako v pytli bez děr. Nejistě jsem našlapoval a když se za námi zavřely dveře, přepadla mě panika, ale naštěstí také hned zmizela, protože se uprostřed místnosti rozzářilo světlo. Vycházelo z podlahy.
Famiel přistoupil k okraji světla. „Toto je jezero Bal-Dal. Zde se rodí archandělé.“
Šokovaně jsem ustoupil. „Cože?!“

„Andělé se tady mění na archanděly.“
Znovu jsem ustoupil. „Ale já … “
„Nemá cenu zapírat.“ řekl vážně. „Přečetl jsem si tvoje záznamy.“ Polil mě ledový pot. „Tvé bojové schopnosti jsou vynikající a už máš mnoho zásluh. Nechápu jen jedinou věc … “ Na tváři se mu objevil hravý úsměv. „Proč tě už dávno nepovýšili na archanděla? No to je jedno … Na druhou stranu.“ Přistoupil ke mně a políbil mě. „Ti to mohu dát já sám.“ Objal mě a přitiskl k sobě. „Miluji tě a je mi líto, že ti to říkám až teď. Kdybych nebyl zbabělec, nemusel bys možná tolik trpět.“ Trochu se ode mě oddálil. „Je to jako to říkání – Pravou hodnotu věcí okolo sebe poznáš, až když je ztratíš.“
S tím jsem nemohl než souhlasit. Jemně mě uchopil za ruku a vedl k jezírku. Polkl jsem a chvíli pozoroval svůj odraz na nehybné hladině. Vlasy už nabyly své původní barvy. Pomohl mi z oblečení. „Ponoř se do vody. Očistí všechny tvé pochybnosti a obnoví tvá křídla i sílu.“ Políbil mě. „Už teď počítám vteřiny do tvého návratu.“
Vstoupil jsem do vody a hladina se nenamáhala ani rozčeřit. Zmizel jsem pod vodou a mé tělo pohltil zvláštní pocit čistoty a relaxace. 'Nevzpomínám si, že by andělé někdy měli žábry.' Uchechtl jsem se a nořil se dál.

*** Famiel

Pohvizdoval jsem si. Ke svému cíli jsem se blížil mílovými kroky a nic na nebi mě nemohlo zastavit. Cassiel se měnil v archanděla, pán démonů byl pevně pod zámkem a já našel to, co jsem hledal už několik milénií. 'Může to být ještě lepší?'
Z čistého rozmaru jsem si to zamířil do jeho vězení. „Dneska ti to mimořádně sluší, že by nový účes?“
„Nápodobně, nešel jsi náhodou na plastiku zobáku?“
Temně jsem se zasmál. „Vtipkuj si jak chceš, nijak ti to nepomůže. Tvůj drahý andílek je ke mně pevně připoután. Nebo je snad něco, co bys s tím mohl udělat?“ zeptal jsem se ho posměšně. Jen vztekle sykl. „Nemusíš si o něj už dělat starosti.“ Se škodolibou radostí jsem dodal: „Nemusíš si dělat starosti už vůbec o nic.“
Jen na mě zavrčel.
„Copak? Došla ti slova? Nabyl jsem dojmu, že jsi ukecaný.“ Rozesmál jsem se. „Mám tak dobrou náladu, že ti řeknu malé tajemství.“ Přistoupil jsem k němu a zašeptal mu do ucha: „Cassiel je moje vstupenka k vrcholu a moci. Jaká škoda, že sis toho nevšiml dřív.“ Se smíchem jsem odešel a ignoroval jeho vzteklý řev.

*** Cassiel

Vznášel jsem se ve vodě a děsně se nudil. Na to, že pod vodou jaksi nemám potřebu dýchat, jsem si zvykl, byť mi to lezlo na nervy. Jediné, co jsem viděl, byla průzračná voda – takže nic. Podíval jsem se pod sebe, ale ani tam nebyla tma. Všude přítomné světlo mi už vážně začalo lézt krkem, vždyť se jeden nemohl ani pořádně vyspat. Vážně mi začalo scházet pekelné přítmí. S čímž jsem si okamžitě vybavil jistou náruč. 'Fajn … Fajn! Už je mi to jasný!' Vztekal jsem se v duchu. 'Hmmm … zdá se mi to, nebo je ta voda čím dál tím víc chladnější.' Rozhlédl jsem se kolem sebe, ale nic se nezměnilo. Zavřel jsem oči, ale i skrz víčka jsem vnímal světlo.
Jenže to postupně zesláblo a když jsem chtěl otevřít oči, padl jsem na zadek a zabodl si do něj pořádně špičatý kámen, který byl v okruhu několika desítek mil ten jediný. Vztekle jsem zařval a vyskočil na nohy. Tření zadku jsem doprovázel několika nadávkami, ale ještě jsem se pořádně nerozjel.
'Kde to sakra jsem?' Místo toho „sakra“ jsem měl dát něco jiného, protože ocitnout se najednou na souši vyžaduje silnější výraz. Byť pojem souš může být trochu zavádějící, když je všude kolem rozbředlá hlína smíšená s krví, takže je to spíš poloviční bažina. Všude se válela mrtvá těla, zlomené a zapíchané zbraně, roztrhané kusy látek a vůbec vše, co dokreslovalo atmosféru pořádné bitvy. Co mě však zaráželo, byl fakt, že nikde se neválela těla démonů, všechny mrtvoly byly čistě andělského původu.
'Tak tohle je zajímavé.' Opatrně jsem našlapoval, abych si něco nezabodl do nohy. Okolí působilo neutěšeně a mně se svíral žaludek. 'Kdo tohle mohl udělat?' Odpověď se ke mně dostavila v podobě výbuchu někde nade mnou. Na zem se snášelo peří a zbytky kouzla. „Pane Bože!!“ zakřičel jsem a rychle hledal nejvhodnější kámen, pod který bych zalezl a nevystrčil ani nos. Souboj nahoře totiž vypadal jako divoký ohňostroj. Rozeznal jsem tam nahoře několik postav.
Jedna z nich dokonce vydávala jasné světlo, ostatní na tom byly podobně, jen světlo bylo méně jasné. Vzduchem se nesl třískot kovu o kov. Pokud jsem počítal správně, bylo tam pět andělů a všichni měli hodně křídel. Najednou byl ten zářící anděl stržen k zemi, přistál jen několik metrů ode mě.

Přikrčil jsem se a odmítal pobízení tlakové vlny na honěnou. Když přestalo pršet bahno, mohl jsem si zraněného anděla pořádně prohlédnout. Nevím, jestli dokonce toužím po tom vidět svůj obličej, když jsem poznal jeho tvář. Tvář anděla ze dveří, který mě pronásledoval i ve snech. „Co tohle má znamenat?!“
Osmikřídlý anděl kašlal krev a třásl se. Z jeho těla trčel celoocelový oštěp, který sevřel a vytrhl ho, jako by nevážil víc než pár gramů. Postavil se a dal se do smíchu. „To je vše, co zvládnete?! Serafíni!“
'Serafíni?!' Vyděšeně jsem se podíval na oblohu. Šestikřídlí andělé se na něj střemhlav vrhali. Radši jsem vyklidil pole, tohle vypadalo ošklivě. Za zády se ozýval břinkot kovu a výkřiky. Konečně jsem doběhl k vyhlédnuté skále a skryl se za ní. Opatrně jsem vykoukl a uviděl, jak je osmikřídlý anděl na kolenou.
„Tvé plány končí tady a teď, Lucifare!“
Anděl se rozesmál. „Hlupáci! Můžete zničit moje tělo, ale ne moji vůli!!“ Od jeho těla se zvedla tlaková vlny a odhodila všechny okolo něj. Já se za skálou musel pořádně přikrčit, abych něčím nedostal po hlavě. Když se vítr trochu uklidnil, vyhlédl jsem a akorát uviděl jak si ze zad vyrval poslední pár křídel.
'Co to dělá?!'
Křídla se rozzářila ještě víc, až splynula v jedno pírko. „Má vůle bude žít!!“ Vyhodil ho do vzduchu a pero zmizelo.
„Ne!!“ zakřičeli serafíni a zabodli do něj všechny zbraně, které měli po ruce. Třásl jsem se. Jeden ze serafínů s tmavě žlutými vlasy se otočil a já bych vsadil svá křídla, že se mi díval přímo do očí. „Musíme ho zabít!! Musíme zabít Lucifarův odkaz!“
Vše se začalo rozplývat. „Hej! Počkejte!“ Rukou jsem však máchl už jen do tmavé mlhy. Za mnou se objevilo světlo, otočil jsem se a než jsem stačil mrknout, světlo mě pohltilo. Vůbec to nebolelo, alespoň jsem si myslel, že to má bolet, místo toho jsem se kompletně uvolnil a nechal světlo dělat svoji práci.
„Ještě to chvíli potrvá … Má vůle … “
„Kde jsi? Lucifar? Jsi ty ten Lucifar?!“
Nic se neozývalo, jen jsem zaslechl povědomé pískání. Mé tělo se začalo vznášet a já vyplaval nad hladinu. Doplaval jsem k okraji a rozhlédl se kolem. „Cheokki, to ty jsi mě volal?“ Králíček mi odpověděl položením tlapek na moji přečnívající ruku. „Já vím, je načase jít domů.“ Podrbal jsem ho mezi ušima.

*** Famiel

„Lorde Famieli! Vše je připraveno!“
„Výborně! Hned vyrazíme!“ Mávnutím ruky jsem propustil vojáka. 'Hmmm … Podle mého odhadu by se Cassiel měl stát archandělem až za další den. Dost času na likvidaci odpadu.' Potěšeně jsem se usmál na démona, který byl ukřižován k desetkrát svěcenému kříži. 'Bude z tebe krásná ozdoba bitevního pole.' Zavelel jsem k odletu.

*** Titivillus

Nepřítomně jsem se rozhlížel po nádvoří, kde se dodělávaly poslední přípravy k bitvě. „Jeho lordstvo tu ještě není.“ řekl posměšným tónem Diablo, který se mi postavil za záda.
„Týden ještě neuplynul.“ odpověděl jsem suše.
„Nojo, ten týden … “ řekl s posměchem v hlase a odešel nasednout na svého válečného wyrma.
Já k němu též zamířil, chtěl jsem se osobně přesvědčit o lordově stavu. 'Lorde … '

*** Ornias

'Perfektní, vše jde podle plánu.' Uchechtl jsem se a zamířil si to znovu do hlubin hradu. 'Je načase namalovat poslední pečeť a práce bude dokonána. Na trůn konečně nastoupí pravý král démonů.'