Poslední sbohem

„Dobré ráno miláčku.“
„Dobré Naruto.“
„Přišly dnes noviny?“
„Ano, máš je na stole položené vedle snídaně.“

Naruto se posadil, vzal si do ruky noviny a začal číst. Když v tom z ničeho nic zajekl.

„Co se děje?“
„Víš kterého dnes je?“
„Ano vím, je 18. září.“
„No právě, v tento den, Team 7, jsme si společně slíbili, že se shledáme odpoledne před hlavní budovou Hokage.“
„A kdy jste si to slíbili?“
„Je tomu přesně padesát let. Přesně před padesáti lety, kdy se naše cesty znovu a naposled rozešli jsme si společně slíbili, že ať se děje cokoliv, tak tam všichni přijdeme.“
„Ale ty blázne stará, myslíš, že si na to vzpomenou. Sám si řekl, že je tomu už padesát let.“
„Ale nech toho! Byl to slib, který se musí splnit.“

Podíval se na nástěnné hodiny.

„A co já tu s tebou tak žvaním. Už musím jít, abych to stihl.“
„Ale vždyť je to 200 mil? Jak to chceš stihnout?“
„O to se nemusíš bát, já to stihnu!“

Naruto vyrazil a cestou se mu honily myšlenky typu: Stihnu to? Ukážou se tam všichni? Je to celých 50 let! Nikdo o sobě nedal celou tu dlouhou dobu vědět, dokonce ani nepřišlo úmrtní oznámení! Ale na co to myslím, oni se tam určitě ukážou, přece jsme byli Team 7 – nejslavnější Team co kdy v Konoze byl.

Nakonec Naruto dorazil do Konohy. Chvíli stál u vchodu a sbíral odvahu tam jít. Jít na to místo, kde si dali před mnoha lety slib. Slib, že se tam všichni ukáží.
Nakonec se odhodlal a udělal první krok, pak následoval další a další – dorazil tam.

Rozhlížel se, ale nikoho tam neviděl. Přemýšlel, jestli vůbec přijdou nebo jestli je jen nemůže vidět kvůli davu. Už se otáčel s myšlenkou, že už nikdo nepřijde, když v tom zahlédl tmavě šedovlasého starého muže. Byl to Sasuke, chtěl jít k němu, ale najednou ztuhl. Nemohl se přinutit pohnout. Pak zahlédl bělovlasého staříka s páskou přes oko – Kakashiho. Podíval se na něj a najednou se mu vybavili vzpomínky, ale z nich je vytrhla další stará osoba, byla to žena – žena jeho dětských snů. Měla starorůžovou barvu vlasů a ty oči. Byla to ona, Sakura.

Všichni tam stáli asi 200 m od sebe v kruhu a prohlíželi se. Ale ani jeden z nich neudělal první krok. Zatímco se jen tak na sebe dívali, tak dav lidí už zmizel a zůstali tam jen oni čtyři – slavný Team 7.
Nakonec se Kakashi otočil, že odchází, když v tom najednou instinktivně se Narutovy zvedla pravá ruka nad hlavu a udělal gesto připomínající pozdrav při odchodu. Kakashi se pousmál a pokynul rukou. Najednou si všichni ukázali gesto na rozloučenou, spíše to připomínalo gesto říkající SBOHEM PŘÁTELÉ MOJI, a odcházeli beze slov zpět, odkud přišli.

„Miláčku nestůj tam tak a pojď domů. Nachystala jsem ti večeři.“
Jak – jak víš, že jsem doma?“
„Viděla jsem tě přicházet a slanina, vajíčko a toust je připravený zachvěly. Posaď se, vše je už připraveno ke stolu.“
„Jo.“
„A jaké to bylo?“
„Co jaké bylo?
„Nedělej, že nevíš o čem mluvím, no přece to vaše setkání. Určitě jste si měli co říct, nemám pravdu?“
„Říct? Ohh ano – upovídali jsem se k smrti!“

Slzy mu stékali po tváři přímo do prázdného talíře.