Poslední z rodu ocasatých 3

Pomsta s odkladem

„Ty hajzle!“ zařvala a ohnala se po něm drápy. Orochimaru se ušklíbnul a tasil proti ní své hady, které ji obmotaly nohy a ruce. Praštila sebou na zem, ale v mžiku hady roztrhla jako kousky nití a znovu šla po něm. Skočila a povalila ho do prachu. Špičáky se jí rozšířily do mocných tesáků a jimi mu šla po krku. Odtrhnul ji od sebe a jedním mocným rozmachem ji odhodil do zřícenin. Tvrdě dopadla a tvář jí zkřivila bolest.
„Akari!“ zařval Itachi a vrhnul se po Orochimarovi. Vzápětí mu ale nohy obmotaly další hadi a uzemnily ho na místě.
„Ty se do toho nepleť. Už mi nejsi ničím užitečný,“ blýsknul po něm pohledem Orochimaru a došel až ke své chráněnce.
„Ještě své nadání neumíš používat, ale neboj, spolu dokážeme spoustu věcí,“ sdělil jí tiše a chtěl ji k sobě nemohoucí přitáhnout.
V tu chvíli proti němu vzplanula ohnivá koule a odmrštila ho popáleného stranou.
Akari se začala zvedat ze země.
„Zmiz odsud,“ křikl na ní Itachi. „Jde po tobě a neubráníš se mu!“
„Zbláznil ses? Nenechám tě tu!“ mračila se odhodlaně.
„Postarám se o sebe, tak běž!“ zněla nekompromisně jeho odpověď.
„Ale...“ zoufale se na něj dívala. Orochimaru jen zatím zlostně syčel nedaleko od ní a připravoval se ke skoku.
„Vypadni! To je rozkaz!“ a poslal proti ní kunai, který se zabodl kus vedle její nohy.
Nahrbila se jako naježená kočka, naposledy se na Itachiho podívala a zmizela v kouři a plamenech. Běžela jako šílená a nechtěla ani pomyslet na to, co se tam asi děje. Nechala tam svého přítele napospas šílené zrůdě, kterou nazývala otcem. Ucítila za sebou pronásledovatele a ještě přidala na svém zběsilém běhu, teď už po čtyřech. Oheň uvnitř jí nepřetržitě plápolal a spíš ji zastavoval než pomáhal vpřed. Něco cizího a přitom známého začalo přebírat kontrolu nad tělem i nad myslí.
Zastavila se. Jak daleko ještě poběží jako zbabělec? Hrdost ji už nenechala udělat ani krok pryč. Postavila se tedy do bojové pozice, pozvedla ruce křížem a tasila obě katany naráz. Protočila zápěstí a zkušeně s nimi zašvihala ve vzduchu. Až teď zjistila, jak moc se změnila. Prsty svíraly rukojeti mečů, ale čím více se o to snažila, tím více se její vlastní drápy zarývaly do dlaní. Zasunula tedy katany zpět a rozhodla se využít svých vlastních nehtových ostří. Čekala na svého protivníka. Temně zavrčela, když před ní zašustilo křoví. Něco tam sebou házelo a nakonec se to muselo rozdělit na tři části, protože v jednu chvíli z křoví vyrazily dvě šustivé střely, každá na jinou stranu. Těkala očima na obě strany a přitom se snažila dát pozor i na houští před sebou. Pak nastalo smrtonosné ticho. Nahrnula horní ret a vydala zvuk jako když šelmy naposledy varují před útokem. V tu chvíli ze všech tří stran vystřelili z křovisek obrovští hadi s temně fialovou kůží. Tlamy měli široce otevřené a každý z nich mířil své kousnutí na jiné místo Akariina těla. Důvěrně je znala. Byli to Orochimarovi mazlíčci a jejich úkol byl vždy svou kořist jedem paralyzovat a dovléct svému pánovi. Čekala to, skrčila se co nejvíce k zemi, svaly se jí napnuly a těsně před hadím dopadem vyskočila nad jejich hlavy. Čekala, že se navzájem srazí, ale těsně se vyhnuly a vyrazily za ní do vzduchu. Nemohla nikam manévrovat, tak po prvním hadovi sekla rukou. Zůstaly mu na temeni dlouhé krvavé rýhy a zpomalilo ho to. O to rychleji se blížily další dva. V posledním okamžiku tasila katanu, zabodla ji tomu nejbližšímu mezi oči a sletěla s ním dolů, kde ho tak přišpendlila k zemi. Pak bleskurychle tasila druhou a zabodla ji do vzduchu. Ozvalo se lupnutí a třetí hadí tlama sklapla naposledy. Oddychla si, ale jen na okamžik. Zapomněla na prvního, kterého jenom zranila a ten jí zrovna v padnul do zad. Ruce měla stále na svých mečích s připíchnutými hady a stačila se akorát otočit a podívat se mu do očí. Zavřela oči a čekala na náraz a kousnutí.
Nic se ale nestalo. Hadí syčení postupně vystřídal jiný zvuk. Nesnesitelný zvuk tisíce ptáků.
Poplašeně otevřela oči a zjistila, že před ní stojí nějaký muž a z pravé ruky mu vyzařuje modrá koule vypadající jako spletená z blesků letní bouřky. Stál k ní zády a u nohou mu leželo torzo posledního hada s rozpůleným trupem.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se neznámý, modrá záře pohasla a otočil se k ní čelem. Chvíli ho sledovala, vytrhla své katany z hadích tlam a postavila se rovně. Dívala se mu do zamaskované tváře s čelenkou přes jedno oko zavázané v rozčepýřených stříbrných vlasech. I přes barvu vlasů mu odhadovala tak nejvíc sedmnáct.
„Ano, díky,“ pořád se mu dívala do očí, katany stále v rukou.
„To jsem rád. Málem si tě dal k večeři,“ usmál se a i přes masku ten úsměv zahřál.
„To skoro jo,“ nechala se unést a usmála se také. Schovala své meče a žlutý nepříjemný pohled vystřídal její čistě zelený. Nehty zase připomínaly nehty a po ocasu nebylo ani památky. Jeho přítomnost ji uklidňovala.
Pořád se na ní culil.
„Smím alespoň znát jméno dívky, kterou jsem zachránil?“ zeptal se a rudovláska skoro získala stejný odstín i v obličeji.
„Akari,“ způsobně odpověděla a podala mu ruku.
„Těší mě, já jsem Hatake Kakashi,“ jemně uchopil její ruku a místo potřesení ji políbil.
Zaskočilo jí to a ruku mu vytrhla.
„Díky, ale tohle dělat nemusíš,“ nevěděla kam s očima.
„Ale já chtěl,“ propaloval ji pohledem a tím více byla nesvá.
„Víš, odkud se tu vzali?“ změnil nakonec téma.
„Ano. Znala jsem je. Měli mě ochromit a přivést zpátky k...“ přestala.
„Ke komu?“ zamračil se Kakashi.
„K někomu, komu dlužím smrt,“ přivřela očí do vodorovných škvírek.
„Co tím myslíš?“ vyzvídal mladík.
„To není důležité! Musím se vrátit,“ otevřela oči zase dokořán a vyskočila na první strom, než stačil cokoliv udělat.
„Počkej, třeba ti můžu pomoct,“ zavolal na ní.
„To nesmíš! Je to jenom mezi ním a mnou! Nestopuj mě, jinak tě budu muset zastavit sama,“ výhružně se jí žlutě zablýsklo v pohledu a jemu bylo jasné, že by své slovo dodržela.
Už chtěla skočit a nechat ho tam, ale nakonec se ještě jednou otočila.
„Jemu dlužím smrt, ale tobě dlužím svůj život. Jednou ti to oplatím, slibuji,“ vážně, ale odhodlaně se na něj podívala.
„Znamená to, že se ještě setkáme?“ zeptal se s nadějí v hlase.
„Tomu věř,“ hodila po něm sebejistý úsměv a zmizela v korunách stromů.
Díval se za ní a po chvíli se mu jejich setkání zdálo jako sen. Ta záhadná dívka ho očarovala na první pohled. Bylo to zvláštní, to se mu nikdy nestalo.

Mezitím se už hnala nazpět. Proklínala se, že se nechala přemluvit a zbaběle utekla. Teď už může být po boji a její jediný přítel už může být mrtvý.
Bez dechu dorazila zpět na mýtinu, kterou přelítla rychlostí blesku a skočila znovu mezi trosky. Tak tak se vyhnula letící kose mířící jí na krk.
„Hidane, sakra!“ zuřivě zaklela.
„Akari!“ vyvalil oči majitel zubaté, „Já myslel, že se vrací Orochimaru!“
Vypadalo to, že lepší omluvu od něj nedostane. Ta jí teď ale nezajímala.
Zjistila, že už se vrátil zbytek Akatsuki a Sasori se teď nad někým skláněl.
Doběhla k němu a pod jeho rukama rozpoznala známou černovlasou osobu.
„Itachi!“ zašeptala a položila ruku na Sasoriho rameno.
„Bude v pořádku?“ zeptala se opatrně. Věděla o svém strýci, že i když je dobrý v zabíjení lidí jedem, vyzná se i v uzdravování různých zranění. Kolikrát jí samotné obvazoval rozbitá kolena a po letech i rány utržené z misí.
„Myslím, že ano,“ ohmatával Itachiho bezvládné tělo. „Je jenom vyčerpaný a všechen jed v jeho těle se mi podařilo z něj dostat.“
„A kde je ot...Orochimaru?“ nenávistně se rozhlížela okolo.
„Je pryč. Než se stačili pobít navzájem, vrátil jsem se a vykázal ho z naší organizace,“ zamračil se nedaleko stojící Pein. „Víme, co se stalo. Než Itachi upadnul do bezvědomí, všechno nám řekl.“
„Musím ho najít!“ zahučela temně Akari, která bezmocně sledovala svého zmláceného kamaráda. Čím více myslela na pomstu, tím více se oheň znovu rozhoříval a začal její tělo opět měnit do podoby kočičí šelmy.
„Ne!“ postavil se rezolutně Sasori. „Nikam nepůjdeš! Nejsi ještě dost silná, abys ho dostala. Musíš počkat!“
„Nemusím tě poslouchat!“ prskla k němu.
„Zklidni svou horkou hlavu a uvažuj chvíli. Chceš umřít nebo si necháš pomoct a zabiješ ho později?!“ sledoval jí neochvějným pohledem.
Všechno se v ní bouřilo, ale musela uznat jeho pravdu. Sklopila hlavu a tiše kývla.
„Ale co teď? Nemáme ani kde bydlet,“ rozhlédla se nakonec kolem sebe.
„To není problém, nedaleko odtud je schovaný úkryt pro stav nouze,“ vynořila se ze země černobílá Zetsuova hlava.
„Dobrá, jdeme,“ zavelel Pein a nejsilnější Kakuzu vzal beze slova Itachiho do náruče. Proti zamaskovanému svalovci vypadal mladík jako bledé pápěří.
Později večer už Akari seděla na židli vedle postele, kde stále odpočíval její zastánce. Byl jí tak blízký za tak krátký čas a bylo jí líto, že musel znovu trpět. Byl jako její bratr, kterého nikdy neměla.
„Co kdybys už mě přestala sledovat? Nehodlám ještě umřít!“ promluvily bledé rty a Itachi otevřel své tmavé oči, ve kterých se odráželo světlo vydávané svíčkou na stole.
„Itachi,“ usmála se.
„Jsem ráda, že jsi vzhůru!“ ujel jí láskyplný pohled.
Zaregistroval ho a vůbec mu to nedělalo dobře. Jestli jí na něm záleží, potom by nesnesl, kdyby se jí něco stalo. Nesmí jí mít tolik rád!
„Nemůžu spát, když na mě někdo takhle civí!“ zavrčel nespokojeně.
Pochopila jeho uvažování. Zůstat chladnokrevným zabijákem bez citu je občas těžké.
„Fajn! Když se ti to nelíbí, tak já teda jdu!“ hraně odsekla a hrdě se odvlnila ke dveřím.
Neprokouknul její hru a teď mu bylo líto, že ji tak odehnal.
Zastavila se mezi dveřmi.
„Příteli?“ podívala se na něj a usmála se. Konečně pochopil.
„Příteli,“ zašeptal a zacukaly mu koutky. Utvrdili tak pouto, které nemuselo být ani vysloveno.
Když se vrátila do svého provizorního pokoje, zaznamenala návštěvu sedící na posteli.
„Strýčku?“ pozvedla překvapeně obočí.
„Přišel jsem si s tebou promluvit,“ kývnul Sasori.
„O čem?“ nechápala.
„O tobě. Jak je to dlouho, co víš o svých nových možnostech?“ začal a bedlivě ji pozoroval.
„Které myslíš?“ mračila se.
„Myslím oči, dlouhé drápy a také ten ocas, co se ti naposledy objevil, když jsi zjistila, že je Orochimaru pryč.“
„Nevím. O očích vím už pár týdnů, ale dalších věcí jsem si všimla snad až dneska,“ sledovala své ruce.
„Hmmm. Zvláštní,“ dumal nahlas.
„Proč? Víš, co to může být?“ čekala vysvětlení.
„Zatím ne. Můžu se jenom dohadovat,“ napůl zalhal. Věděl, co se s ní děje, ale nevěděl, jak moc zvěsti nelhaly.
„Pro jistotu jsem ti ale něco připravil,“ řekl a vytáhl malou lahvičku. „Tohle vypij, pomůže ti to lépe ovládat tvé tělo.“
Přezvala od něj lahvičku a otevřela jí. Nahnědlá tekutina nevoněla dvakrát vábně. Věřila mu ale a tak do sebe obsah obrátila. Ve chvíli, kdy začala pít, Sasori ji hbitě chytnul za krk. Vzadu na šíji rudě vzplanul starý japonský znak. Tetování, o kterém neměla ani tušení. Jakmile se tak stalo, loutkářovi prsty vzplanuly a vypálily kolem znaku pečeť. Věděl, co dělá. Akari nejdřív sebou trhla a pak se bezvládně zhroutila na postel a prázdná lahvička cinkla o podlahu.
Znamení i s pečetí zmizelo a Sasori nad ní zůstal stát.
„Ta pečeť bude držet tvé síly skryté, dokud budu živ. Jestli jsi ta, co myslím, nikdy nedovolím, aby tě Orochimaru dostal do svých rukou. Už jenom proto, že jsi moje malá Akari,“ objevila se mu v očích něha, která ale hned zase vyplašeně utekla před smrtelným chladem.
Nechal ji odpočívat a odešel své poznatky zkoumat a porovnávat se staršími spisy a knihami.
Strávil u toho několik hodin, když ho pozdě v noci probral dusot několika nohou.
„Sasori-sama,“ rozrazily se dveře a v nich stál nezvykle vyplašený Uchiha.
„Proč vstáváš? Máš odpočívat!“ prásknul loutkářův hlas.
„Nemohu! Něco se stalo! Akari...je pryč!“ téměř zoufale černovlasý odpověděl a zmizel ve dveřích.
Sasori se zamračil a vyrazil za Itachim. Doběhnul ho až v v pokoji, kde naposledy Akari zanechal.
„Chtěl jsem s ní mluvit, ale našel jsem už jenom prázdnou místnost,“ silně skousnul Itachi.
Červenovlasý zkoumal pokoj, kde nyní zaraženě postávalo celé Aka-komando i s vůdcem. Nakonec mu pohled spočinul na otevřeném oknu, kde v nočním větru zplihle povlával závěs a na tom zvláštním bílém čímsi ležícím kousek od okenního rámu.
„Utekla se mstít?“ podíval se na loutkáře Pein.
„Neřekl bych,“ mračil se čím dál víc Sasori a došel až k oknu a sebral ze země to, co považoval za kus látky.
„Co je to?“ zajímal se zrzavý šéf.
„Hadí kůže,“ ukázal mu zdánlivě klidně nález mezi prsty.
„Orochimaru!“ tvrdly všem výrazy.
„Sakra!“ zaťal ruce v pěst Itachi. „Co teď?“zeptal se už v bojové pohotovosti.
„Teď už nic nezmůžeme,“ rozdrtil v ruce hadí kůži v prach Sasori. „Teď je to jenom na ní. Orochimara nenajdeme, když nebude chtít. To víme všichni.“
Sklopili své pohledy. Itachi chtěl namítat, ale věděl, že má červenovlasý pravdu.
„To pro ní nic nemůžeme udělat?“ tvářil se Kakuzu zlověstněji než obloha před bouří. Ať chtěli nebo ne, vychovali jí a byla jednou z nich.
„Možná můžeme,“ ozval se Sasori nakonec a Itachi na něj pohlédl s nadějí.
„Sežeň mého učně,“ rozkázal Konan.
„Doveď mi Kabuta. Mám pro něj práci...“