Karakuri Nataku - 1 - Narození

Pootevřel jsem oči a ospale se zahleděl na dřevěný strop.
Kde to jsem?
Rozhlížel jsem se kolem. Všude okolo mě byly dřevěné loutky v různých stádiích tvorby. Některé měly tváře člověka, jiné démonů. Byly malé i veliké jako člověk. Na stěnách visely potrhané papíry s nákresy a rozkresy jednotlivých částí loutek. V té trošce zbývajícího prostoru byly uchyceny poličky s neméně chaotickým pořádkem. V malém prostoru u jedné stěny se krčil stůl a židle. Trvalo by však hodinu, než by ho někdo pod nánosem papírů, malých nástrojů a hoblin našel.

Zakroutil jsem hlavou. Přišla mi zvláštně lehká. A nejen to, taky měla divný tvar. Vlastně celé mé tělo bylo takové podivné. Jako by mi vůbec nepatřilo. S tichým skřípáním jsem se posadil. Podíval jsem se na ruce a ztuhl.
M… Moje ruce?! Ony jsou dřevěné!!
Dřív, než jsem mohl opravdu panikařit, vstoupil do domku starší muž v hnědém kimonu. Dříví, které nesl v náručí, se odporoučelo s neodmyslitelným žuchnutím k zemi. Ohlédl jsem se na něj. Rty i ruce se mu třásly. Udělal ke mně krok, druhý a další. Nevěděl jsem, zda mám utéct, zabít ho nebo co.

„Na… Nataku,“ promluvil tiše.
Zbystřil jsem.
To mluví na mě?
Překvapení vystřídala radost a vodopád slz.
„Nataku!“ Vrhl se mi kolem krku.
Jeho stisk nebyl silný, ale já se z jeho objeti nedokázal vykroutit.
„Nataku, můj synku! Já věděl, že se probudíš! Já věděl, že jsi mě neopustil!“ křičel za doprovodu symfonie slz.
Nataku?! Synku?! Co to sakra blábolí?!
„Ah, co jsem to za otce!“ Rychle mě pustil.
Držel mě za ramena.
„Určitě ti je zima, donesu ti oblečení.“
Než jsem stačil něco namítnout, odběhl. Nehodlal jsem na něj čekat. Byl to všemi jedenácti šílenec. Nic dobrého z potloukání se kolem něho nemůže vzniknout. Seskočil jsem ze svého stolku na zem a okamžitě se blíže seznámil s fyzikálními zákony pádu. Nestačil jsem vysunout ani ruce. Moc mě to nebolelo, ale točila se mi hlava. S námahou jsem se zvedl a klátil se ven.
Pár kroků od východu mě zaujal pohyb po mé pravici. Otočil jsem se. Vteřinu na to se mi podlomila kolena. V zrcadle se odráželo mé tělo.

Moje tělo… vypadá jako loutka?!
Bylo tomu tak. Měl jsem podobu asi čtrnáctiletého chlapce s červenými rozježenými vlasy a světle zelenýma očima. Křičel jsem hrůzou, ale žádný zvuk mi z hrdla nevycházel. Položil jsem na něj dlaně.
Nemůžu mluvit…
„Ah, Nataku!“ zakřičel muž a vrhl se ke mně.
Bránil jsem se jeho objetí. Neohrabaně jsem se odstrkoval od podlahy.
„Proč utíkáš, Nataku? Nepoznáváš mě? To jsem já, tvůj otec.“
Natáhl ke mně ruku, ale nepřestal jsem couvat. Brzo jsem však narazil na konec cesty. Dál to už prostě nešlo.
„Už to chápu, musíš být zmatený.“
Si piš, dědku!
„Nemusíš se bát, všechno je v pořádku.“
Tohle dřevěný tělo má být v pořádku?!
„Tady,“ přistrčil ke mně složenou hromádku, „máš své oblečení. Vždycky jsi ho rád nosil.“

Trochu podezíravě jsem si to prohlížel.
Dobře, dobře. To chce klid. Mám v hlavě zmatek, takže budu předstírat, že jsem ten „Nataku“ a až bude vhodná příležitost, tak mizím odsud!
Nebylo to nic extra, ale lepší než běhat s dřevěným zadkem na veřejnosti. Vrškem bylo krátké světle šedivé kimono jen desítku palců pod pas. Velmi jednoduchý vzorek tvořily rudé listy javoru na dolní části širokých rukávů s částečně zašitým otvorem. Neznalcům to může připadat hloupé, ale ve skutečnosti to vytvoří velmi šikovnou kapsu.
Harmonikové kalhoty byly obyčejné hnědé hakami. Uvázal jsem si bílý pásek, nasadil slaměné sandály waraži a tím jsem ukončil svůj oblékací proces. Trvalo mi to sakra dlouho. Na tohle tělo si musím ještě pořádně zvyknout.

***

Seděl jsem na svém stolku a pozoroval dědka při práci. Rozhodně to nebyl samuraj, neměl ten tradiční culík s pleší. Nebyl to ani mnich, na to měl zas moc vlasů. Byl to loutkář a jaký loutkář. Jsem sice absolutně neznalý v oblasti umění, ale dokážu ocenit dobrou práci. Zrovna vyřezával tvář a počínal si velmi opatrně a precizně. Zatřásl jsem hlavou.
Teď nemám čas na zírání. Musím si urovnat myšlenky.
Odpočítával jsem známá fakta.
Jsem démon. Souhlasí.
Jsem hodně silný a strašlivý. Souhlasí.
Mé tělo je kdesi v zemi zatracenců alias Jomi-no-kuni. Souhlasí.
Podařilo se mi uniknout z Jomi-no-kuni. Souhlasí.
Hledal jsem nové tělo. Souhlasí.
Spěchal jsem, protože by mě mohli chytit honicí psi. Souhlasí.
Našel jsem náhradní tělo.……
U tohohle prstu jsem se na chvilku zarazil. Nakonec jsem ho dal dolů.
Souhlasí.

Najdu svoje tělo, jako že se jmenuji…
Ztratil jsem niť.
Jako že se jmenuji… jmenuji… Jakže se to jmenuji?! Já zapomněl své jméno?! To není možné! Jak se to mohlo stát?!
Chytil jsem se za hlavu a zhoupl se tak prudce, až jsem přepadl dozadu. Praštil jsme se o stůl.
Jestli… Jestli jsem zapomněl své jméno, tak nemůžu používat svoji démonickou sílu. To je špatný!!
Skrčil jsem se do klubíčka a převaloval se sem a tam.
Pokud mě teď najdou honicí psi, tak jsem v háji! Odtáhnou mě do Jomi-no-kuni a tam budu na navěky hnít!!
„Nataku! Copak se děje, chlapče můj?“
Co by se dělo, zapomněl jsem své pravé jméno! Nemůžu používat svou sílu!
„Už vím, musíš být hladový. Jsem já to ale hlupák.“
Usmál se na mě.
Seš slepej, jsem ze dřeva! Já nemám žaludek!
Ignoroval mě. Ve dveřích se však zastavil.
„Pojď, Nataku, v dílně jíst nebudeme.“

Zvedl jsem se a pomalu ho následoval. Nedaleko stál další domek a hned o kousek dál tekla říčka. Nedá se říct, že by tahle budovala byla uklizenější, jen nebyla plná hoblin.
„Tamto je má dílna, tam vytvářím všechny své loutky.“
Toho jsem si fakt nevšiml, pomyslel jsem si jedovatě.
„Sedni si zatím ke stolu, hned připravím rýži.“
Udělal jsem to a zase se rozhlížel kolem. Na zemi ležela jedna slaměná tatami rohož. Nejspíš tu už byla pěknou řádku let, její okraje byly roztřepené a lemování potrhané. Pokrývka na tom byla stejně, jen měla ještě díry. Neměl ani žádný polštářek. Děravou střechou sem pronikalo sluneční světlo. Vedle maličké kuchyňky, stolku, židle a tatami tu nic jiného nebylo. Okna nebyla ani vybavena dřevěnou okenicí.
„Tak, tady to je, Nataku.“

Postavil přede mě dřevěnou misku a hůlky.
„Budeš-li mít ještě hlad, neostýchej se požádat o další porci,“ řekl s jemným úsměvem.
Zato já ho chtěl zabít. Miska byla úplně prázdná.
Jak mám jíst něco, co není? Počkat… Jak mám vůbec jíst, když nemám žaludek!!
Sklonil jsem hlavu a zatnul pěsti.
A dost! Najdu své jméno, ať už je kdekoliv!! Jako, že se jmenuji… A kruci!
Vzteky jsem chňapl hůlky a ládoval do sebe vzdušnou rýži. Navzdory nelogičnosti mi to pomohlo se zbavit stresu. Loutkář mě pozoroval se slabým úsměvem na tváři. Energicky jsem požádal o další dávku rýže. Muž se zasmál a s radostí mi přidal.

***

Ten večer jsem ležel na trávě a pozoroval hvězdy. Nevzpomínám si, kdy naposledy jsem je viděl. Vlastně ani nevím, jestli jsem je někdy vůbec pozoroval. Mé vzpomínky jsou zahalené v mlze. Zapomněl jsem své jméno, zdroj mojí sily. To je pro démony extrémně nebezpečné. Jestli si na něj brzo nevzpomenu, tak budu ve velkém průšvihu. I ten nejhloupější mnich mě bude moci zlikvidovat.
Otřásl jsem se. Kdysi veliký a mocný démon a má být poražen nicotným smrtelníkem? Mít žaludek, zvracím vzdušnou rýži. Bylo to frustrující, celá moje budoucnost byla najednou tak nejistá. Předtím bylo všechno tak jednoduché. Stačilo párkrát za měsíc roznést mezi lidmi trochu strachu a hned ke mně chovali respekt. Posadil jsem se. Zacvičil jsem prsty na nohou.
Najdu své tělo, i kdyby mělo být v té nejhlubší rokli v celé Jomi-no-kuni. Poběžím třeba i na konec světa.
Vyskočil jsem na nohy a o okamžik později jsem se rozplácl jak žába.
Dobře… Než budu běhat, tak se naučím chodit.
Ohlédl jsem se dozadu. Zase za mnou stál. Natáhl ke mně ruku.
„Už je pozdě, pojď si odpočinout, musíš být unavený, Nataku.“
Jeho úsměv byl tak jemný. Uchopil jsem ji tedy a nechal se zvednout.
Fajn. Ještě tu pár dní zůstanu, než se naučím žít s tímhle tělem.

***

Ležel jsem na tvrdé tatami a hypnotizoval škvíru ve stropě. Prudce jsem vymrštil všechny končetiny vzhůru.
To je k vzteku, nemůžu pořád usnout! Už tu zírám do té pitomé střechy celé hodiny.
Posadil jsem se.
Počkat. Můžou loutky vůbec spát?
Ticho.
Áááááh! Já se zblázním! Nemůžu jíst! Nemůžu spát!… Eh!
Otočil jsem se. Ten muž tu nikde nebyl.
Neříkal, že jen něco dodělá a půjde spát?
Natáhl jsem se na postel.
Co je mi do toho! Ať si dělá, co chce!
Uběhlo pár minut, než jsem vyskočil, natáhl se jak dlouhý tak široký a pak se pomalu vydal k dílně. Uvnitř plápolala svíčka. Plížil jsem se stíny jako pochybná existence.
Zarazil jsem se.
Dobře, JÁ jsem pochybná existence.

Dostal jsem se pod okno a opatrně nakoukl. Seděl nad stolem a něco kutil. Byl ke mně zády, takže jsem neviděl co. Najednou se rozkašlal. Znělo to hodně dusivě.
„Za… Zatracení cizinci na těch černých lodí,“ mumlal.
Natáhl jsem se víc přes okraj okna ve snaze něco uvidět, ale to mě moje nové tělo zradilo a já spadl dopředu. Mého efektního příchodu si nešlo nevšimnout. Překvapeně se na mě díval.
„Nataku? Co tu děláš?“
Em, já… no… Nemůžu spát…
Divně jsem se zubil.
„Ah, bojíš se spát sám?“
Radši jsem přikývl.
„Promiň, hned jdu spát. Jen ještě něco dodělám.“
Zvedl jsem se a přišel blíž. Koukal jsem mu přes rameno. Ve tváři byl unavený a pohublý. Vlastně jsem byl jediný, kdo „jedl“. On si žádnou rýži vůbec nedal. Tak mě napadá, nevypadá nemocně? Všiml si mého pohledu. Pohladil mě po vlasech.
„Neboj, Nataku, hned to bude.“
Nejsem malé dítě.
Odložil dřevěnou tyčku o délce jeho paže a šli jsme spát. Tedy já zase nespal, ale ten muž jo. Nikdy jsem si neuvědomil, jak může být noc dlouhá… a osamělá.

***

„Nataku,“ zavolal mě ráno po snídani, „půjdu do města, počkej tu na mě. Do večera se vrátím.“
Zase mě na rozloučenou pohladil po vlasech na vršku hlavy. Trpělivě jsem to snášel. Sledoval jsem ho, jak mizí na jediné cestě sem. Pak jsem ještě chvilku počkal. Na to jsem utíkal do pracovny. Dneska ráno vstal hodně brzo, hrál jsem spánek, ale určitě zase šel něco dělat.
Byl jsem zvědavý, co tu včera vlastně dělal.
Tyčka… tyčka… tyčka… opakoval jsem si v duchu. Normálně bych si to pro sebe mumlal, ale to jsem ještě míval hlasivky.
Kam ji mohl strčit?
Koukal jsem pod stůl, pod papíry, vedle loutek, prošmejdil jsem poličky, ale ta tyčka nebyla nikde k nalezení. Nakonec jsem v rohu objevil kolem šesti stop dlouhou tyč.
To se hodí.
Potěžkal jsem ji. Byla dobře vyvážená a ze tří částí. Tyč mě sice o víc jak stopu převyšovala, ale to nevadilo. Zatočil jsem s ní nad hlavou, což zapříčinilo několik shozených loutek a rozházených papírů. Rychle jsem to uklízel a bylo jedno, kam jsem to hodil. Stejně tu byl nepořádek.
Radši jsem však šel trénovat ven. Tyč bo však nebyla jen dřevěná. Na koncích měla kovové zakončení, na jednom do špičky, druhé bylo tupé.

Proč to neudělal na obou koncích? Možná ještě není dodělaná.
Znovu jsem s ní zkusil zatočit, sice jsem nic nezbořil, ale jinak to bylo nic moc. Potřeboval jsem víc tréninku. Tak jsem ji jen uchopil a bodal do vzduchu. Párkrát jsem se přitom natáhl, ale cvičení dělá mistra. Jak jsem tak cvičil, všiml jsem si na tyči malého výstupku.
Co to je?
Jemně jsem na něj zatlačil a z tupého konce tyče vystřelila dlouhá čepel.
Vau vau! To je skvělý!
Okamžitě jsem si ji prohlížel. Ostří bylo u špičky silně zakřivené, takže připomínalo katanu.
Jak je dlouhý?
Položil jsem tedy bo měnící se v naginatu na zem a odměřil její délku ve svých stopách.
Dvě a půl mé stopy… V duchu jsem začal počítat.
To budou zhruba dvě stopy a to bude… dva šaku! Lusk jsem prsty.

Naginaty mají tradiční délku ostří dvě až tři šaku. Takže ten druhý bodec na konci je nákončí išizuku. Z tupého kovového konce se po vystřelení čepele stává malá záštita cuba.
Přejel jsem po důmyslném mechanismu, který na konci kovové části vystrkoval čtvrtkruhy o délce menšího palce. Svým způsobem to vypadalo jako jednoduchý květ. Zazubil jsem se. Můj trénink se tak stal ještě zajímavější. Sekal jsem do vzduchu a bodal do kůry stromu. Později jsem vyhazoval polena a snažil se je přeseknout. Všechna mi však zůstávala napůl cesty na čepeli.
Strašně mě to štvalo, ale tohle tělo nemělo žádnou sílu. Takhle se žádnému protivníkovi neubráním. Zmlátí mě i malé lidské dítě.
Vyhodil jsem však další poleno do vzduchu.
Nevzdám se tak snadno! Najdu své tělo a… Zarazil jsem se uprostřed myšlenky i pohybu.
Loutkář se na mě díval. Poleno mi spadlo na hlavu. Přišel o hodně dřív, než jsem čekal.
„Nataku…“
A jéje… Co mám dělat? Měl bych ho zabít? Ale může mi být ještě užitečný.
Na tváři se mu objevil úsměv.
Usmívá se? Proč? A proč bych si s tímhle měl sakra dělat starosti?
Beze slova zmizel v dílně. Za chvilku se vrátil a nesl v ruce další tyč.
„Pojďme trénovat. Určitě ti to už dlouho chybělo.“
Zatočil tyčí, jako by byli jedním.
Vau, je fakt dobrý.

Zahleděl jsem se na něj. Zmáčkl jsem skrytý čudlík a čepel zajela zpátky.
„Nechceš použít svoji zbraň naplno?“
Přikývl jsem.
„Protože já ji nemám?“
Znovu jsem přikývl.
„Vždycky jsi byl tak hodný chlapec.“
Chvilku snil o staré minulosti.
„Tak, dám ti první ránu.“
Zamračil jsem se. Jako bych ji potřeboval. Proč koukat koni na zuby, že? Rozběhl jsem se, máchl holí a ocitl se na zemi dřív, než jsem pochopil, co se stalo.
„Hahaha, Nataku, to bylo příliš široké. Nesmíš s holí tak mávat. Je pak snadné se k tobě přiblížit.“
Zamračil jsem se. Vyskočil jsem na nohy, ale můj obličej skončil akorát v hlíně. Zaskřípal jsem dřevěnými zuby, otočil se na záda a zkusil to znovu. Druhý pokus byl zakončen pádem na znak. Dětinským kopáním jsem do hlíny udělal pár pořádných děr. Skrčil jsem se do kuličky jako při kotoulu vzad, švihl jsem nohama, zapřel se rukama a zvedl tělo ze země.
Chytání rovnováhy ještě potřebovalo vylepšit. V žádném boji nebudu mít příliš času. Zkoušel jsem to dál, dokud se mi to nepovedlo desetkrát za sebou.
Pak jsem se pustil do varianty s kompletním kotoulem dozadu a odskočením. Ta se mi už dařila lépe. Radostí jsem dělal kotouly, pak přemety a hvězdy.
Jenže jsem uklouzl na mechu a skončil na zemi. Sice jsem se zvedl, ale hlava se nechtěla narovnat.

Hej, co je?!
Chytil jsem ji rukama, ale ani tak se nechtěla narovnat.
„Počkej, Nataku, já se na to podívám.“
Dal jsem tedy ruce dolů a nechal ho dělat svoji práci. Trvalo to jen chvilku.
„Jak to cítíš?“
Zakroutil jsem hlavou.
„Je to lepší?“
Přikývl jsem.
„Chceš ještě trénovat?“
Znovu jsem přikývl. Postavil jsem se, párkrát jsem zkušebně vyskočil do vzduchu a procvičil končetiny. Všechno se zdálo být v pořádku. Oba jsme se připravili. Pozorně jsem ho sledoval. Působil teď spíš jako bojovník než obyčejný vesničan.
Kde se mohl naučit bojovat? Možná byl dřív potulným mnichem?

Kroužili jsme kolem sebe. Nalezení slabin soupeře je prvním krokem k vítězství. První zaútočil loutkář. Chtěl mě bodnout, ale najednou se zarazil, sklátil k zemi a dusivě kašlal.
Hej!
Přiběhl jsem k němu a položil mu ruku na rameno.
Kašle krev?
„Pro-Promiň, Nataku, musel ses na trénink hodně těšit.“
Znovu se rozkašlal. Pomohl jsem mu zvednout se. V domku jsem ho přiměl sednout si na židli. Zamířil jsem ke kuchyňce najít něco k jídlu a pití.
„V horní skříňce jsou čajové lístky. Stačí mi čaj.“
Pochyboval jsem o něm, ale udělal jsem, co mi řekl. Lístky už byly staré, ale pořád použitelné. Uvařil jsem vodu, zalil je, nechal odstát a pak jsem mu ho podal.
„Je to moc dobrý ča-“
Rozkašlal se. Držel jsem ho a to bylo jediné, co jsem dokázal. Vůbec jsem netušil, co mám dělat.
„Už jsem v pořádku, už jsem v pořádku.“

***

O něco později se začalo stmívat. Muž však stále něco kutil v dílně. Já venku cvičil s mojí novou zbraní. Už jsem ji ovládal dokonale. Nevypadávala mi z prstů, nezakopával jsem o vlastní nohy, hlava se mi nezasekla. Byl jsem skoro připraven odejít na svou cestu. Dělal jsem si však o něj starosti.
Proč se o něj vlastně tak starám? Je to jen člověk. S tím, jak kašle, nejspíš brzo zemře.
Přesto jsem cítil povinnost zůstat.
Kruci, sice jsem strašlivý démon, ale vím, jak oplatit dobrou službu.
Přišel jsem za ním do dílny. Seděl na zemi a míchal barvu. Klekl jsem si před něj.
„Víš, Nataku, netušil jsem, že se tak náhle probudíš. Nestihl jsem ti dát kůži.“
Naklonil jsem se nad barvu. Vzal mi ruku do dlaně a přejel po hřbetě namočeným štětcem.
Ta barva je stejná jako lidské kůže. Takhle budu moct chodit mezi lidmi, aniž bych na sebe poutal pozornost. Je dobře, že jsem neodešel.

Hned jsem svlékl oblečení a natáhl se na zem. Muž se tiše zasmál.
„Za chvilku budeš kompletní, synku. Než tě však začnu malovat, musím vyndat tvé jádro.“
Jádro? Co chceš… !!?
Po pár jeho hmatech se mi rozevřela hruď a z ní vycházelo jemné modré světlo. Zvedl jsem hlavu a uviděl kouli v síti drátků, páček a dalších udělátek. Vzal ji do rukou.
Hej, počkej-!!
Najednou kolem mě vše zmizelo.
Kde-Kde to jsem? Proč je tu taková tma? Bylo to všechno… Bylo to všechno jen sen? Neunikl jsem ze svého vězení a nenašel si nové tělo? Néé! To nemůže být pravda! Nechci tu být, ne! Chci se vrátit!

***

Nevím kolik času uběhlo, ale náhle jsem ucítil trhnutí. Otevřel jsem prudce oči. Jediným světlem byly jen svíčky.
„Jsi v pořádku, Nataku?“ Loutkář se nade mnou skláněl.
Tohle… Tohle není sen, ne? Opravdu jsem unikl ze svého vězení, ne?
Zvedl jsem se do sedu. Celé mé tělo teď opravdu připomínalo člověka.
„Abych tě mohl správně nabarvit, musel jsem tvé tělo rozebrat. Já…“ dodal omluvně, „tě nechtěl rozebírat… zaživa.“
Osahával jsem si tvář. Byla hladší a jemnější. Došel jsem k zrcadlu. Až na chybějící nádobíčko jsem byl jako normální lidský kluk. Přišel ke mně a podal mi oblečení. Tentokrát jsem se oblékl rychleji.

***

Tuhle noc jsem byl hodně neklidný.
Ta koule drží moji duši. Jestli… Když ji někdo vytáhne ven, jsem úplně bezbranný. Bude všemu konec.
Sevřel jsem svoji hruď.
Nesmí mě objevit, nesmí! Musím najít cestu do Jomi-no-kuni. Musím získat zpátky své tělo!
Rozhodl jsem se.
A mizím! Dědka už nepotřebuji. Mám tělo, lidskou podobu a zbraň. Už mi je k ničemu.
Vzal jsem svoji naginatu a zastavil se nad jeho tělem. Spal. Vysunul jsem ostří a napřáhl ruku. Chvilku jsem čekal.
Vzhledem k tomu, že stejně zemře na tu nemoc, bych mu mohl dopřát pár posledních dnů života. Stejně pro něj budou jen prodloužením utrpení.
Ušklíbl jsem se. Schoval jsem ostří a dal si tyč přes rameno. Byl jsem jen pár kroků od domu, když jsem zaslechl jeho kašel.
Možná se nedožije ani těch pár dnů.
Udělal jsem dva kroky a zastavil se. Kašel neustával. Mezi krátkými pomlkami formuloval mé nové jméno.
Já se na to můžu!!!
Namířil jsem své nadávky k nebi a vztekle se vrátil do domu. Hůl jsem opřel o stěnu a přesunul muže na tatami, kde jsem spal.
„Na-nataku…“

Všechno to kašlání ho plně neprobudilo. Blouznil ve snech způsobených horečkou.
Co mám jako dělat?
Na stole ležel hadr. Vzal jsem ho, namočil v řece a položil na jeho čelo. Pořád sebou však mlel, takže tam moc dlouho nevydržel.
Přestaneš sebou už sakra cukat!?!
Jeho mlácení sem a tam mě možná štvalo daleko méně než to, že nemůžu pořádně zařvat. Zalehl jsem ho.
„Na-Nataku…“ Znovu mě volal.
Konečně se snad i probudil. Pootevřel oči.
„Na-Nataku, jsi tu?“
Postavil jsem se na všechny čtyři, aby mě viděl.
„Nataku, pokud… pokud se stane, že budeš muset utéct… v dílně…“ rozkašlal se a nedokázal přestat. Nabral jsem do otlučeného hrnečku vodu a podal mu ji. Všechnu ji vypil. Kašel trochu ustal.
„Jestli se to stane, uprostřed podlahy v dílně je tajná skrýš. Vezmi vše, co v ní je, pomůže ti to.“
Znovu se rozkašlal, ale už to neznělo tak dusivě. Nakonec jsem se o něj staral celý zbytek noci. Byl jsem zvědavý na obsah tajné skrýše, ale ten si můžu vyzvednout i ráno.

***

Před rozbřeskem se jeho stav zlepšil. V době jeho klidu jsem prohledal kuchyňku, ale žádné jídlo jsem nenašel.
To ty poslední dny vůbec nic nejedl? To je tak chudý?
Zaběhl jsem do dílny. Loutky vypadaly nádherně. Nebylo možné, aby ani jednu neprodal. Tak proč žije v takové chudobě? Zaslechl jsem kroky. Vyběhl jsem ven. Muž stál před domem. Chytil jsem ho za rukáv kimona. Slabě se usmál.
„Neboj, Nataku, jen musím ve městě ještě něco zařídit. Nebude to trvat dlouho.“
Pohladil mě zase po vlasech a odcházel po cestě.
K čertu s tím dědkem! Ať si klidně umře, když chce!
Popadl jsem naginatu a utíkal do lesa. Je načase tělo vyzkoušet v těžším terénu. Skákal jsem mezi kameny, kmeny a z malých kopečků. Šplhal jsem po stromech a zdolával přírodní můstky řek. Trochu jsem trénoval s naginatou. Blížilo se poledne a s ním i polovina hodiny koně. Vrátil jsem se k domkům, ale loutkář se nevrátil.
Možná už někde hnije na okraji cesty.
Moji pozornost upoutala červená látka.
Co to je?
Přišel jsem k ní blíž. Ležela na křoví. Nejspíš ji tam zavál vítr. Nebyl jsem si však vědom, že by nějaký silný vál. Byla to šála z pevné bavlny. Silná a teplá. Jen konce byly divné. Barva plynule přešla v bílou a na každém konci byly střapce připomínající drápy a jedno veliké oko. Skoro bych přísahal, že mě pozorují.

Každý kus oblečení se hodí.
Obvázal jsem si dlouhou šálu kolem krku, když se najednou utáhla.
„Jsi chycen, hloupý člověče, itta-a!“
Cože?!
Zapotácel jsem se. Konce šály se zvedly a spojily. Její oči se na mě šklebily.
„Ittan-Momen chytil hloupého člověka. Ittan-Momen bude mít dobrou loutku, itta-a.“
„Jakou loutku?“
„Ittan-Momen plachtí vzduchem a loví lidi. Ti si ho dají kolem krku a on je ovládne. Ittan-Momen je tak chytrý, itta-a,“ říkal skrz ústa rýsující se na látce přímo pod mojí bradou.
„Buď mojí loutkou, chlapče, itta-a!“
Zíral mi do očí. Kroužil s nimi. Mžoural s nimi. Pak unaveně oddechoval.
„Proč tě Ittan-Momen nemůže ovládnout, itta-a?“
„To sis myslel, že mě podřadné obakemono jako ty může ovládnout? Mě…“ Zarazil jsem se.
„Mě… mě… mě…“ Opakoval jsem.
„Itta-a?“
„Já mluvím! Jak je to možné?!“
Jeho oči se usmály.
„Ah, Ittan-Momen ví proč, itta-a.“
„Proč?“ vyštěkl jsem na něj.
„To kvůli Ittan-Momenovi. Když Ittan-Momen ovládne člověka, stane se jeho očima a hlasem. I když nejsi ovládnutý, mluví Ittan-Momen svým i tvým hlasem, itta-a,“ řekl pyšně.
„Itta-a?“ Na okamžik se zarazil.

„Jak to že tě Ittan-Momen nemůže ovládnout, itta-a?“
Zazubil jsem se.
„Kihihi~.“
„Ty nejsi člověk, itta-a!!“
Snažil se utéct, ale chytil jsem ho oběma rukama u krku. Vzpouzel se.
„Ittan-Momen se moc omlouvá, itta-a!“
„Kam si myslíš, že jdeš?“
Přitáhl jsem ho k sobě blíž. Oči se mu na látce třásly strachem.
„Co takhle uzavřít dohodu?“ Ošklivě jsem se šklebil.
„Ty budeš mým hlasem a já ti poskytnu ochranu.“
„Itta-a?“
„Tvůj druh tsukumo-gami není zrovna moc silný. Zrovna ty se dáš snadno přeseknout. Spoléháte na náhlý útok seshora. Své oběti škrtíte a nebo jim drtíte lebky, že?“
„Tenhle Ittan-Momen nikdy neublížil člověku. Vždycky si jen tělo půjčí! Ittan-Momen mít moc rád lidské jídlo, itta-a.“
Zamyslel jsem se.

„Takže ty rád lidské jídlo, fajn. Buď mým hlasem a budeš moct jíst, co tvé… tvá bavlna ráčí.“
„Opravdu, itta-a?“
„Dávám ti na to své slovo.“
„Ittan-Momen souhlasí, itta-a.“
Podal mi konec šály jako ruku. Potřásli jsme si. Látka kolem krku povolila. Hodně povolila. Snažil se utéct. Ušklíbl jsem se.
„Baindo, Ittan-Momen!“
„Gyáááh!“ Kus látky se vzpouzel. Na těle se mu vpálilo slovo poutající démony.
„Jak jsi to mohl udělat, itta-a!?!“ rozčiloval se.
„Snažil ses utéct.“
„Itta-á~,“ řekl protáhle a provinile.
„Nemusíš se bát, jen jsem tě k sobě připoutal, pořád máš své jméno, ale stejně ti budu říkat jen Ittan.“

„Jsi tak nelidský, itta-a.“
Na to jsem se mohl jen spokojeně ušklíbnout. Nad námi přeletělo hejno vran.
„Fuj, ty Ittan-Momena ale vyděsily. Ittan-Momen je nemá rád. Často do něj klovaly a udělaly díry, itta-a.“
Zadíval se na mě.
„Děje se něco, itta-a?“
Rozběhl jsem se k městu.
„Kam to běžíš, itta-a?“
Co je tohle za sakra pitomý pocit? Jako by mi říkal, kam mám běžet.

***

Po půlhodině vydatného běhu jsem dorazil na okraj města. Proběhl jsem branou a mířil stále dál.
„Kam to jdeš, itta-a?“
Neobtěžoval jsem se s vysvětlováním, nebylo co a ani jak.
„Slyšel jsi to?“ řekl muž jinému.
„Už chytli toho vraha.“
Zastavil jsem se blízko nich.
„Opravdu? Prý ho hledali přes pět let.“
„Dělejte, na náměstí bude jeho poprava,“ popoháněl je další muž.
Poprava?
Utíkal jsem za nimi. Náměstí bylo plné lidí. Uprostřed stála narychlo stlučené šibenice. Dav se tísnil a lidé si stoupali na špičky, aby lépe viděli. Stráž je držela stranou a bránila jim k přiblížení.
„Támhle, už ho vedou!“
Stál jsem na samotném okraji a nic neviděl. Rozhlížel jsem se po alternativním výhledu. U jednoho domu stál sud. Vylezl jsem na něj a pohlédl k šibenici. Tři strážní stála zločinci za zády. Měl svázané ruce a na nohou okovy.
„Ale to je…!“ vykřikl jsem.
Seskočil jsem dolů a zatahal nejbližšího muže za rukáv. Byl to nerudný muž.
„Co je, spratku?!“

„Kdo je ten muž?“
„Ty to nevíš? Musíš bejt nějakej pitomej.“
Ignoroval jsem jeho urážku.
„To je slavný vrah. Před pěti lety v jednom městě zabil samuraje a před rokem tu zabil Jouširouva staršího bratra. Aspoň to Jouširou mladší tvrdí.
To je ten na pódiu, co teď mluví. A to ten chlap nevypadal špatně. Možná byl trochu zanedbaný, ale nechoval se nijak divně.“
Rychle jsem se vrátil na sud. Postarší muž s břichem dokončil svoji řeč. Vojáci dostrkali loutkáře pod oprátku a utáhli mu smyčku kolem krku. V tom okamžiku se naše oči setkaly.
Uteč, řekl mi.
Tím jediným němým slovem zastavil mé tělo, které bylo připraveno se probít davem a odtáhnout ho. Podlaha se probořila, zakřupaly kosti a dav jásal. Zíral jsem na jeho visící tělo. Zatnul jsem pěsti.

Uprostřed podlahy v dílně je tajná skrýš. Vezmi vše, co v ní je, pomůže ti to.

Vzpomněl jsem si na jeho poslední slova. Utíkal jsem zpátky.

***

„Počkej, itta-a!“ Zarazil mě.
Schoval jsem se ve křoví. Během chvilky kolem mě směrem k městu proběhli dva muži.
„Jak jsi o nich věděl, Ittane?“
„Ittan-Momen už cestuje mnoho let, naučil se mnoho triků, itta-a.“
„Kihi~ Budeš užitečnější, než jsem si myslel.“ Zdá se, že jsem zapomněl i staré zvyky. Budu se je muset zase naučit.
Vyšplhal jsem do stromů a cestoval dále už jen ve větvích. Brzo byl dům na dohled. Jenže na zemi před ním se kupily hromady loutek. Vzteklí muži do nich kopali.
„Jen samý pitomý loutky!“
„Přestaňte okounět a hledejte!“ seřval je hromotluk.
S brbláním odběhli.
„Co mohou hledat, itta-a?“
„Možná to, co loutkář chtěl, abych si vzal já.“
„To je špatné. Takhle to najdou, itta-a.“
„Uvidíme, má to být ukryté. A pokud to najdou, tak je prostě všechny zabiju,“ řekl jsem, aniž bych je spouštěl z očí. Přidal se k nim ještě jeden muž a něco tiše řekl jejich vůdci. Ten je hned na to ještě víc popoháněl.

Blížil se večer.
„Nikde tu nic není! Musel to skrýt někde jinde!“
Muži s křikem a vztekáním odešli. Počkal jsem ještě chvilku. Sešplhal jsem dolů. Při pohledu na zničené loutky jsem zatínal pěsti. Vběhl jsem do dílny a začal zkoumat podlahu uprostřed místnosti.
„Co hledáš, itta-a?“
„Nějakou škvíru. V podlaze má být tajná skrýš.“
Odkrýval jsem tlustou vrstvu prachu.
„Ha, mám to!“
Stačilo najít kousek a zbytek už šel sám. Ittan-Momen mi zvědavě nakukoval přes ramena. V podlaze byl skutečně tajný otvor a v něm svitek. Venku praskla větev. Neváhal jsem a vyskočil ven oknem.
„Ty kreténe, vyděsils ho! Za ním!“ burácel vazoun.
Hnalo se za mnou deset lidí. Štěstí však bylo při mně. Měsíc se skryl za mraky a já mohl ve tmě vklouznout do koruny stromu.
„Mistr Jouširou nás zabije, jestli to nedostaneme!“
Proběhli pode mnou.
„Co v tom svitku tak může být, itta-a?“
Sám bych se lépe nezeptal. Rozvinul jsem ho a nestačil se divit.

***

„Chlapče, jestli mě slyšíš, ukaž se. Nechceme ti ublížit. Chceme jen tu věc, co jsi sebral.“ V jeho tónu byla výhrůžka. Musel milovat děti jako osten v zadku.
„O-opravdu?“ špitl jsem nesměle.
„Ty spra- chlapče!“
„Opravdu mi neublížíte?“ zeptal jsem se prosebně.
„Ale to víš, že ne.“
„Slibujete?“
„Ano, slibuji.“ Usmál se na mě. Viděl jsem však, že je to kyselý úsměv.
„Schoval jsem to ve své skrýši, pojďte.“
Vedl jsem ho dál do lesa.
Jen co mi to ten spratek dá, přerazím mu vaz. A kde sou k***a všichni moji muži? Pomyslel si vztekle.
Usmál jsem se pro sebe. Zavedl jsem ho na velmi malou kruhovou louku.
„Tady?“ zeptal se muž.
„Ano.“ Sklonil jsem se na zem.
„Jestli mě taháš za nos, budu ti muset ublížit. Nejsem tu sám.“
„Ano, já vím,“ změna mého hlasu se mu nelíbila, ucouvl, „jste poslední, kdo měl dorazit. Kihi~“

„Co-?!“ Nestačil ani doříct druhou slabiku a kolem nás něco spadlo. Instinktivně po tom máchl mečem a vzduchem letěly proudy krve. Na zem žuchla polovina těla.
„Co-Co to je?!“ Hrůzou ustoupil.
Okolo visela mrtvá těla jeho mužů.
„Vám se to nelíbí. Mně to připomíná oponu v divadle, která ohlašuje konec představení. Za ní se může dít tolik podivných věcí. Kihihi~“
Z pohledu na mrtvé tváře zkroucené bolestí a děsem se mu zatočila hlava. Přísahal by, že slyší jejich hlasy.
„Ty zrůdo!“ Namířil na mě mečem.
Otočil jsem se na něj a ušklíbl se.

***

Mistr Jouširou seděl ve svém pokoji s výhledem do vnitřní zahrady. Byl místním lichvářem už celý rok. Zbavil se svého staršího bratra i nepohodlného svědka. Teď už jen zbývalo počkat na návrat svých mužů. Čekal už celé odpoledne. Donesly se mu nějaké zprávy o červenovlasém chlapci. Těm však nevěnoval pozornost. Upil ze svého šálku čaje.
Byl oblečený ve vkusném šedém kimonu s třemi rodovými znaky kamon na zádech. Ten tvořila trojice teček uspořádaná do trojúhelníku.
„Kdo je to?“ zavolal na stín rýsující se na papírových posuvných dveřích šodži.
Nikdo však neodpovídal.
„Jsi to ty, Itsuki?“
Pomalu se zvedl a přešel ke dveřím.
„Odpověz, když na tebe mluvím!“
Prudce je otevřel. Chvíli ně něj jen hleděl, než se na něj postava svalila.
„Itsuki! Itsuki, co to má znamenat!?!… A-ááách!“ křičel, když si všiml krve na svých rukou.

„Děje se něco, mistře Jouširou?“ zeptal jsem se, zatímco jsem se opíral o stěnu v jeho pokoji nedaleko otevřených dveří.
„Kdo jste? Jak jste se sem dostal? Stráže! Stráže!“
„Nemá cenu řvát, nikdo vás neuslyší, “ řekl jsem a vystoupil trošku víc ze stínů.
„Červené vlasy? Nejsi ty ten kluk, který utíkal ke Genkičiho domu?“
„Máte skvělou síť informátorů… tedy měl jste,“ uchechtl jsem se.
„Ty… Ty jsi prošel přes mé muže? Vždyť jich v domě bylo víc než deset!“
Nemotorně se zvedl a vyběhl na chodbu, kde zařval hrůzou.
„Jsem rád, že se vám to líbí, mám rád, když jsou stropy pěkně zdobené.“ Culil jsem se na visící mrtvoly.
Mistr Jouširou se s třesoucíma nohama dal na útěk. Ne že by tahle hra byla nudná, ale neměl jsem tolik času. Proletěl jsem skrz pár papírových stěn a předběhl ho. Ustoupil a sedl si na zadek.
„Počkej, mám nápad. Jsi fakt dobrý, takhle zlikvidovat přes dvacet mužů a navíc i velkého Itsukiho.Buď můj osobní strážce. Budu ti štědře platit. Co říkáš?“
„Víc mě teď zajímá váš obchod s Genkičim.“ Prošel jsem kolem něj.
Chvilku oddechoval a pak se pomalu zvedl.
„Tohle? Zjistil jsem o něm pár zajímavých informací, tak jsem ho požádal o jistou laskavost.“
„Měla ta laskavost co dělat s tímhle?“ Z rukávu jsem vytáhl svitek.
„Ty jsi to našel! Výborně! Tvé schopnosti jsou znamenité.“ Sáhl po tom rukou, ale já svitek vrátil zpátky do rukávu.

„Ne tak rychle, ještě mám pár otázek.“
Sledoval mě až na zahradu. Stoupl jsem si vedle jezírka s barevnými koi kapříky.
„Co jste po Genkičim chtěl?“
„No, byl to velmi šikovný řemeslník. Tak jsem ho požádal o speciální zakázku. Šlo o jistou loutku, která bude vypadat úplně jako člověk.“
„Jako člověk?“
„Ano, takovou, kterou nikdo nerozezná od skutečného člověka, i když s ní bude mluvit.“
„Loutky ale přeci potřebují loutkáře. Jinak to jsou jen nehybné předměty,“ namítl jsem.
„Ano, ale on měl něco, díky čemu nebyli loutkáři zapotřebí.“
„Hmm… To je zajímavé. Takže ten svitek obsahuje návod na sestavení této speciální loutky?“
„Přesně tak.“ Zaslechl jsem, jak těžce vydechl.
„Jistě by to pro loutková divadla znamenalo obrovský průlom a nebo…“ udělal jsem dramatickou pauzu, „by šly využít v trochu 'odlišném' odvětví.“
„Ano, tak jsem to zamýšlel.“ Zamnul rukama.
„Ale Genkiči byl dnes odpoledne popraven, ne?“
„Ach, to byla velmi nešťastná událost,“ řekl hraným smutkem, „chtěl jsem mu poskytnout pomocnou ruku, jenže ji odmítl. Ani já nedokáži nemožné.“

„Pravda, zjistil jste na něj jisté informace, které by mu znemožnily dosáhnout jeho cíle. Velmi se vám jeho úmysl zalíbil a chtěl jste ho pro sebe. Tak jste ho vydíral a on pro vás musel pracovat.
Vedle jeho práce se vám také hodil na něco jiného, že? Vrah vašeho staršího bratra unikal celý rok, musel být velmi dobrý a nebo být někým kryt.“
Lehce jsem se na něj podíval a hned jsem pokračoval: „Jenže se stalo něco, s čím jste nepočítal. Odmítl poslušnost. Jeho čas se stejně blížil, takže nemělo smysl ho mučit. Proč ho tedy nezabít rovnou a neprohledat jeho pozůstalost? Něco tak cenného nemohl přeci zničit. A měl jste pravdu, nedokázal to zničit.“
Znovu jsem mu ukázal svitek a rozvinul ho. Prohlížel jsem si ho skrz měsíční paprsky.
„Je to opravdu skvostná práce. Je vrcholem jeho génia. Je vůbec možné, aby tohle někdo překonal?“ Hlas se mi chvěl vzrušením.
„Jsem rád, že máme na tuto věc stejný názor.“ Přišel trochu blíž.
Sbalil jsem ho.
„Toto schéma není to jediné, co vytvořil. Mohl jsem na vlastní oči vidět jeho výtvor.“
„Opravdu? Kde je? Musím ho vidět!“

„Ano.“ Otočil jsem se a hodně zle jsem se zamračil.
Vzal jsem si srolovaný papír do levé ruky a luskl prsty pravé. Nad ukazovákem se rozhořel malý plamínek. Užasle mě pozoroval. Svitek během chvilky vzplál.
„Co to děláš?!“ Vrhl se na mě.
Zesílil jsem plamen. Nechytil nic víc než hořící hroudu a spadl navíc do jezírka. Jeden kapr skončil na souši. Dral se na trávu. Prskal vodu a zděšeně se díval na promáčený zčernalý kus čehosi.
„Ty kreténe, proč jsi to udělal? Víš vůbec, jakou to mělo hodnotu?!!“ štěkal na mě a namáhavě se zvedal.
Spokojeně jsem sfoukl ukazovák a založil si ruce na prsou.
„Neříkal jsem snad, že existuje jeho výtvor?“ řekl jsem to velmi výhružně.
Strachy couval.
„A já vám teď moc rád ukážu, co dokáže.“ Já miluji zločinecký úšklebek. Připadám si tak krutý a zlý.

„Ty… Ty!“ Konečně mu došla má slova.
„No, když už víte pravdu, nebudeme to protahovat.“ Sáhl jsem dozadu za úzký pásek obi a vytáhl krátkou tyč. Jediným cuknutím se rozložila do své pravé délky a s krásným „šnikt“ se vysunula čepel. Čistota oceli se zaleskla v měsíčním světle.
„Je čas umřít,“ řekl jsem démonickým hlasem.
„Jó-Jókai! Jsi jókai! Pomóc!!“ křičel, ale to jsem už sekl. Ještě uběhl pár kroků, než se hlava sesunula k zemi.
„Hej, ten trik s tím hlasem byl fakt dobrý,“ pochválil jsem Ittana.
„Ittan-Momen chtěl navodit správnou atmosféru, itta-a,“ odpověděl.
Zvenčí jsem zaslechl hluk.
„Ojoj, zdá se, že nás přeci jen zaslechli, nevadí. Hlavu mám, můžu vypadnout.“ Zahleděl jsem se na tělo a pak ho odvalil do jezírka. Pak jsem rychle přitáhl ještě jednu mrtvolu a ještě ji trochu rozsekal a namočil napůl do vody. Takhle si budou nejprve myslet, že ta krev ve vodě patří jemu. To by je mohlo na chvíli zmást. Přeskočil jsem zeď a zmizel. Stráž už byla blízko.

***

Před hlavní bránou jsem chvíli naslouchal. Část stráží se sice seběhla k Jouširouovu domu, ale pořád jich bylo v okolí dost. Nad branou byla vystavena Genkičiho hlava.
Hned tě odtamtud dostanu, Genkiči, pomyslel jsem si.
Skrýval jsem se ve stínech a rychle šplhal po kamenné zdi.
„Hej, prý v Jouširouově domě došlo k masakru.“
Zprávy se ve městě šíří velmi rychle.
„Taky jsem to zaslechl. Nebyl to démon? Prý nikdo neslyšel v okolí žádné výkřiky.“
„Náhodný kolemjdoucí si všiml pootevřených dveří a jelikož měl značně upito, podíval se dovnitř. Prý měl pocit, že vstoupil do pekla.“
„Tak teď už se alkoholu ani nedotkne.“
Oba se dali do hlasitého smíchu, aniž by si všimli, co se jim nad hlavou děje. Vyměnil jsem hlavy a zase rychle zmizel.

***

Hlavu jsem pohřbil do skrytého otvoru pro svitek. Nanosil jsem dovnitř zničené loutky a vše z obytného domku. Rozlil jsem olej, až nic nezůstalo suché a zapálil ho. Plameny hned vše pohltily. Díval jsem se na ně s jistým smutkem, ale s určitou úlevou, že může konečně odpočívat v pokoji.
„Itta-á~,“ tesknil můj šál.
„Nač tak smutně, vždyť jsi ho neznal.“
„Ale každé loučení je smutné, itta-á.“ Konci vlastního těla si utíral slzy.
Plamen ještě ani nedohořel a už jsem se k němu postavil zády. Bylo načase odejít. Znal jsem ho jen chvilku, přesto pro mě udělal víc, než kdokoliv předtím. Zafoukal vítr. Cukl jsem sebou a otočil se.
„Děje se něco, itta-a?“
Odpověděl jsem až za chvilku.
„Ne, nic.“