SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Příběhy stříbrného měsíce - Oni 1 - Tvář

„Hej, Tsuki! Podej mi džber!“ zavolala žena z kuchyně.
„Už jdu!“ odpověděla jí asi šestnáctiletá dívka s čokoládově hnědými vlasy. Přispěchala ze dvora s dřevěným vědrem a postavila ho vedle statné ženy.
„Nechceš nějaké onigiri?“ zeptala se jí starší žena s úsměvem. Dívčin úsměv jí byl dostačující odpovědí. Sotva jí ho žena podala, pořádně se zakousla do vařené rýže vytvarované do trojúhelníku a obalené do listu jedlé mořské řasy známé jako nori.
„A jak ti to jde? Už brzy budeš bashi oiran, ne?“
Na to se dívka lehce udeřila do hlavy a vyplázla špičku jazyku. „Ještě mi to moc nejde.“
„Neboj, děvče, jistě se do toho brzo dostaneš. Musíš jen zapracovat na svém chování. Občas máš moc horkou hlavu.“ Lehce se zasmála.
Tsuki po dalším rozhovoru s kuchařkou vyběhla na ulici čtvrti Shimabara, která se nacházela v Kyotu. Psal se rok 1695 a období Genroku zrovna začínalo. Slunce se naklánělo k západu a Tsuki se procházela po středně zalidněné ulici. Minula několik stráží a mužů, kteří vlastnili přilehlé bary a hospody. Ohlédla se k veliké bráně, která označovala začátek Květinového města, čtvrti potěšení. Dveře brány byly doširoka otevřené a kryla ji doškovaná střecha bílozelené barvy se širokými okraji. Na každé její straně pak visel veliký bílý lampion.
'Ráda bych se podívala za její hranice.' Povzdechla si a pokračovala ve své cestě. Už brzo se nebude moci tak volně procházet.

***

„Hej, kluku, tahle ulice není nic pro tebe!“ Neurvale se obořil voják na mladého chlapce, který mu sahal sotva k polovině hrudi. Mračil se na něj a on mu to oplácel nevinným výrazem.
„Jdu navštívit sestřičku.“ odpověděl.
„Tady nemáš co dělat! Okamžitě vypadni!“
„Ale já jdu za sestřičkou.“
„Hele, kluku, vypadni, než se vážně naštveme!“ Vložil se do hádky druhý strážný. Chlapec se po něm podíval a přeměřil si ho. Měl helmu se zvednutými okraji, prsní plát, ochranu ramen a boků, chrániče nohou i rukou a rukavice. Každý pak ještě držel oštěp.
Pokrčil rameny a otočil se k odchodu. Ze země zvedl malý lístek a obracel ho v prstech. Pomalu odcházel.
„Spratek jeden!“ Stráže se na sebe podívaly, když se najednou zvedl prudký vítr a oběma podrazil nohy. „Co to bylo?!“ křičel jeden přes druhého. K bráně se hrnulo několik dalších strážných, ale nikdo si nevšiml úšklebku na chlapcově tváři, který se skrýval v úzké uličce jen několik domů za branou. Zmizel ve stínech a zamířil si to do hlubin zábavní čtvrti.
Když byl dost daleko, vyšel na hlavní ulici a pískal si při tom. 'Hmmm … Kde to jen bylo?' Podíval se na oblohu a řekl si pro sebe: „Brzo padne noc, měl bych si pospíšit.“ Přidal do kroku a probíhal mezi lidmi. Žádný ze strážných se ho nesnažil zastavit, protože si asi mysleli, že ho sem vstupní stráž pustila, nebo jim ten kluk nestál za námahu.
„Ach, tady to je.“ Doširoka se usmál a vstoupil do herny, ve které už bylo docela narváno. Do tváře ho uhodil pach potu, saké a smích hráčů i servírek. Vlastní hernu od vstupní uličky odděloval schod a podlaha pokrytá rohožemi tatami z rýžové slámy a hadrovým lemováním. Sundal si páskové sandály zory a řádně je položil vedle ostatních. Rozhlížel se a hledal vhodnou skupinku lidí. Seděli tu hlavně dělníci a několik kupců. Poznal mezi nimi i několik profesionálních hráčů.
„Hej, prcku, hledáš svýho otce?“ ozval se najednou jeden z hráčů se širokými rameny a hranatým obličejem.

Chlapec se usmál a přišel k němu blíže. „Rád bych si zahrál.“
Skupinka se dala do smíchu. „Máš vůbec s čím?“
Místo odpovědi jim ukázal zlatou minci. Nejbližší hráč, který vypadal jako pěkný čahoun, si ji vzal a kousl do ní, aby zkusil, zda je pravá. „Jo, je to zlato.“ Vrátil ji.
„Budeme hrát kostky Bakuchi.“
Hráči se kolem dealera posadili do kruhu, ten si sundal košili a odhalil své tetování na hrudi.
„Han!“
„Cho!“ hlásil jeden hráč za druhým.
Chlapec svoji volbu řekl až jako poslední. „Cho.“
Dealer hodil dvě kostky do dřevěného kalíšku a řádně jimi zamíchal. Prudkým pohybem pak přiklopil kalíšek k zemi a významně se okolo sebe podíval. Několik zúčastněných se naklonilo víc dopředu. Odklopil kalíšek a ukázal kostky.
„Dva a čtyři – Cho!“
Pokřiky „Hurá!“ i „Sakra!“ se nesly okolím.
Chlapec se usmíval jako malé dítě. Když však prohrál, byl na pokraji slz. Nikdo si však nevšiml jeho skrytého úsměvu, který však neskrýval žádné zlo.
„Tak, jaké jsou poslední sázky?“ zeptal se dealer a podíval se okolo sebe. Výhry i prohry byly celkem rovnoměrně rozložené. Všichni už byli napnutí.
Mumlali své volby a někteří i krátké modlitby k Buddhovi. Dealer se podíval na chlapce. Ten seděl, mračil se a vypadal, že usilovně přemýšlí. Všichni čekali na jeho volbu.
„Hadí oči.“ řekl.
„Eh?!“ Hráči nevěděli jak reagovat.
„Hele, kluku, radši vsaď na han nebo cho, budeš mít větší šanci na vítězství.“ radil mu jeho soused.
„Proč bych nemohl vsadit na hadí oči?“ zeptal se ho.
„Je fakt, že když uhádneš přesnou kombinaci kostek, dostaneš tři čtvrtiny z celkové výhry, ale … vždyť můžeš všechno prohrát.“
„Já vím … ale … stejně u toho zůstanu …“ Zazubil se, ale hned se začal zase tvářit zamračeně.

Dealer pokrčil rameny a zvedl kalíšek.
V kruhu zavládlo ticho.
„To není možné! Dvě jedničky! Hadí oči!“
Chlapec koukal, pak zamrkal očima a nakonec se dal do radostného pláče. Ostatní nad tím kroutili hlavami a nemohli uvěřit, jakému štěstí to byli přítomni. Byla to známá parta a dealer nebyl žádný podvodník a manipulace s kostkami byla vyloučená.
Mladý muž si vzal svoji výhru, ale část tam nechal.
„Hrál jsem pro radost, ne pro peníze.“ odpověděl na otázku položenou jejich nechápavými výrazy. Zvedl se a odcházel.
„Hej, jak se jmenuješ?“
Chlapec, který mezitím došel k východu, nad kterým visel krátký na tři části dělený závěs, mu odpověděl: „Shiro, jmenuji se Shiro.“ Vzdaloval se od herny a sotva došel ke konci sousedící budovy, vyšli z téhož vchodu dva muži velcí jako hora. Shiro šel dál a pobrukoval si jednoduchou melodii, když tu mu náhle váček s penězi, který měl u pasu, vyklouzl a spadl do bláta. Tiše to zacinkalo.
Mladík však šel dál. Muži se k sáčku vrhli a rychle s ním zmizeli v postranní uličce.
Zastavil se, usmál se pro sebe a z pravého rukávu kimona vytáhl další váček. „Tohle bylo tak jednoduchý.“ Z pytlíku vytáhl zlatou minci, se kterou začínal, vyhodil ji do vzduchu a s tichým pufnutím a troškou kouře se proměnila na lístek.
Než se muži vzpamatovali ze svého šoku nad hromádkou listí, byl Shiro dávno pryč.
'Tak, kde to dneska budu spát?' Ptal se už na několika místech, ale všude bylo plno. Blížil se svátek Hanami a každý hledal ubytování, kde se dalo. 'Hele, tamhle je další hostinec.' Přidal do kroku, ale nevšiml si mladé dívky v kimonu s motivem volavky a podzimního listí, do které vrazil.
„Promiň.“ omluvil se.
„Nic se nestalo, mrňousku.“ Dívka ho pohladila po vlasech a pokračovala dál.
„Nejsem mrňousek.“ mumlal si pro sebe.
„Pokoje za velmi nízké ceny!“ křičel mladík před hospodou, kterou si Shiro vyhlédl.
„Já, já!“ křičel, sotva k němu doběhl.
„Ano, mladý pane. Naše pokoje jsou čisté a kuchyně výborná! Pokud zaplatíte předem, dostanete snídani zadarmo!“
„Juchů!“ Natáhl radostí ruce až k nebi.

„Kluku, k té hospodě se ani nepřibližuj je-li ti život milý!“ zahřměl jeden člověk.
„Eh?!“ Chlapec se otočil a nechápavě se podíval na muže, který vypadal jako místní.
„To místo je prokleté!“
„Není! Jsou to jen žvásty!“ obořil se na něj starý majitel domu, který už plešatěl. Stál ve vchodu hospody.
„Dědečku!“ Oba mladíci mu radši ustoupili z cesty.
„Celý tenhle úsek je prokletý!“ Muži se pustili do živé hádky a vnuk radši zatáhl Shira dovnitř, aby jejich vzácný zákazník neutekl.
Shiro se posadil ke stolu a za chvilku dostal misku s rýží a zeleninou. „Co to mělo znamenat?“
„A-Ale vůbec nic, jen staré povídačky, nic víc!“ Mladík byl přesto roztržitý.
„Ano, nic než povídačky! My jsme slušný podnik, už děd mého dědy založil tuto hospodu a nikdy jsme tu neměli nic vážnějšího než pár rvaček!“ Muž s koncem věty razantně ťukl holí do dřevěné podlahy.
Shiro se na starého muže podíval a řekl: „Ale někde tu strašit přeci musí.“ Jemně usrkl čaje. Jejich pohledy se setkaly. Vnuk je nervózně sledoval.
„Straší v domě U Sedmi sakur.“
Než mohl syn hostinského něco namítnout, Shiro žadonil: „Dědečku, vyprávěj! Prosím, vyprávěj!“ Své vystoupení doprovázel taháním ze starcův rukáv. Zabralo to víc než předpokládal, neboť si energicky sedl a spustil:
„Za temných nocí se v tom domě prohání ošklivý démon oni. Nikdo neví, jak vypadá a nikdo se mu neodváží podívat do tváře. Ale prý je šerednější než samotná noc. To se říká!“ Dynamicky paží obkreslil pomyslný kruh nad hlavou a Shiro horlivě přikyvoval. Děda se usmál a přejel rukou po krátkém bílém vousu, který si pečlivě udržoval do špičky.

„Nikdo setkání s ním ještě nepřežil. Všechny jeho oběti jsou vždy nalezeny v jednom jediném pokoji, na jednom jediném místě. A všechny, úplně všechny … “ Zvednutým ukazovákem dodal svým slovům větší význam. „ … ležely úplně stejně. Na boku, nohy a ruce přes sebe a s hlavou otočenou k zadní stěně.“ Stařec ztišil hlas. „Každou z obětí uhrane, aby nemohly křičet. To ale není to nejstrašnější.“ Přiblížil se k Shirově nadšené tváři. „I neotrlejšímu vyšetřovateli v žilách tuhla krev. Všechny byly nalezeny … “ Ještě víc se zamračil a pak náhle vybafl: „ … bez tváře!“
Shiro se s křikem zhoupl na záda. Stařík se krátce zasmál.
„Já se bojím.“ řekl, když se zvedal.
Stařec se usmál a řekl: „Ty se nemáš čeho bát, jeho obětí vždy byly mladé a krásné dívky. Slyšel jsem, že jejich tváře byly potom útoku hladké jako vaječná skořápka!“
„Otče, to už stačí!“ zavolala postarší žena se zástěrou a odtáhla ho i přes jeho protesty. Ani jeden si nevšimli Shirova vážného výrazu ve tváři.
„Ale zůstaneš tu, ne?“ ozval se vedle něj hlásek, který patřil drobné dívce s černými vlasy.
Usmál se. „Neboj, nikam nepůjdu.“
Chvilku si ho prohlížela a pak řekla: „Musíš být hodně chudý.“ Shirovi spadla čelist a něco by jí i řekl, kdyby rychle neodcupitala. 'Ta malá … ' Vzteky zatínal pěst.

***

'Postel je určitě měkčí než tráva.' Spokojeně si pomyslel, rozhlédl se po jednoduchém pokoji a pak si vlezl do postele. Chvilku ležel, ale pak se zvedl a přešel k oknu. Otevřel okenici, podepřel ji tyčí a zahleděl se přes střechy různorodých domů. „U Sedmi sakur, huh?“ Naplno do plic nasál večerní vzduch. 'Hmm … nic zvláštního necítím. Obvyklá směsice pachů.' Pokrčil rameny, zavřel okno a padl na postel.

***

„P... Pomoc … “ tiše šeptala oiran, nezmohla se ani na poslední výkřik.

***

Slunce se už rýsovalo nad obzorem, když se ulicí začal nést křik: „Další zavražděná oiran!! Dům U Sedmi sakur!! … “ Shiro sebou trhl a spěchal ke dveřím. Lidé, kteří už byli vzhůru, se shromažďovali před zmíněným domem. V dostatečné vzdálenosti je držely jen stráže a částečně i jejich vlastní strach. Během chvilky se dostavil inspektor a okamžitě vešel do domu.
Nijak se nenamáhal s obvyklými otázkami, neboť už věděl, že to k ničemu nikdy nevedlo. Nikdo nic neviděl ani neslyšel. S odporem pohlédl na tvář hladkou jako vajíčko. „Odneste ji!“ Přikázal svým dvěma pomocníkům. Ti tělo opatrně zabalili do látky a hleděli, aby se ničím jiným nedotkli těla. Démon mohl na oběti nechat nějaké prokletí.
„Já ten případ vyřeším.“ ozvalo se pod inspektorem. Shiro se na něj usmíval.

„Auuu!“ křičel, když ho inspektor osobně vykopl ze dveří.
„Kliď se mi z očí, než tě hodím do vězení!“ křičel za ním.
Chlapec se zvedl a oprášil si oblečení. „Mrzout!“ Odfrkl si, založil si ruce do rukávů a odcházel.
„Hej, kluku!“ Ozval se za ním dívčí hlas. Otočil se a spatřil dívku v povědomém kimonu.
„Nepotkal jsem tě už někde?“ Prohlédl si jí od hlavy až k patě.
Zamručením přisvědčila. „Včera večer jsme do sebe vrazili.“
„Už si vzpomínám, co ode mě chceš?“
„Vážně bys to dokázal vyřešit?“
„Určitě.“
„Já jsem Tsuki.“
„Já se jmenuji Shiro. Co mi o tom pokoji můžeš říct?“

***

Usadili se na lavičce malé hospůdky, objednali si dango a zelený čaj. „Všechno to začalo asi před čtyřmi měsíci. Všichni z toho byli vyděšení a povídala si o tom snad celá čtvrť. Všichni lidé říkají, že je to dílo démona.“ Smutně si povzdechla. „Kvůli těm incidentům u nás návštěvnost razantně klesla a sotva se držíme.“
„Doslechl jsem se, že scénář je vždy stejný.“
„Hm. Přesně tak.“ Zachvěla se.
„Bojíš se?“
„Samozřejmě, ten šílenec si dělá, co chce a ani stráže s ním nic nezmůžou!“ Vztekle snědla všechny tři dango knedlíčky na špejli a zapila je čajem.
„Ty nevěříš na démony?“
„Samozřejmě, že ne!“ Rozčílila se. „Démoni jsou jen pohádky pro děti! Na takové příběhy jsem už stará!“ Trošku se uklidnila. „A navíc, pozvali jsme k nám několik různých mnichů, ale démon … tedy pachatel se pořád vracel. Všichni okolo nás z toho byli celý nesví, jen Paní Sakura si dokázala zachovat chladnou hlavu. Musí to být člověk! Svitky a kouzla přeci působí jen na démony!“
„A proč si vlastně myslíš, že bych tenhle problém mohl vyřešit? Jak by mohlo dítě uspět tam, kde dospělí selhali?“
„To máš pravdu, ty vlastně nic nezmůžeš, ale asi jsem si o tom chtěla jen s někým promluvit. odpověděla s úsměvem a Shiro se na ni lehce naštvaně podíval.

„Tsuki!“ ozval se vedle nich ostrý ženský hlas. Ohlédli se a spatřili starší ženu s účesem shimada, který se skládal z drdolu obvázaného šátkem a dvou v drdolu zapíchnutých kovových kanzashi jehlic s pozlacenými střapci, které tiše cinkaly . Tvářila se velmi přísně a její úzce přivřené oči je propalovaly. Shiro se zamračil ještě víc.
„Co tady děláš?!“ zeptala se zostra.
„Ten chlapec říkal …“
„Je mi jedno, co ten chlapec říkal!“ zavřeštěla. „Jdeme, Tsuki!“
Shiro pozoroval, jak odchází. Nakrčil nos. 'Ten pach… je možné, aby …?' Dopil čaj, zaplatil a zmizel v uličkách Shimabary.

***

Tichou noc prořízl výkřik. Shiro se svalil z postele a vyděšeně vykoukl z okna. „To snad ne …“ Vyskočil z okna a po střechách běžel k nedalekému domu U Sedmi sakur. Když skočil na předposlední střechu, ozval se vzduchem další výkřik, který však nepatřil stejné ženě. „Jen počkej … !“ Seskočil na ochoz domu a prorazil okno zavřené na dřevěnou okenici. „Támhle!“ V chodbě se otočil doprava, jako by věděl, kde se démon nachází.
Zatočil za roh, když se proti němu vyřítilo něco obrovského. Smetlo ho to ke stěně a uniklo oknem ven. Zatímco vyháněl mžitky z očí, domem se nesly vyděšené hlasy. Došel k pokoji, kde se vše událo. Ten byl v druhém poschodí v levé uličce od schodiště. Přistoupil k Tsuki, která seděla na zemi a třásla se.
„Ne … člověk … “
Shiro sevřel pěst, něco do ní zamumlal a pak ji pohladil po vlasech. Přestala se třást, uvolnila se a hned na to se sesunula. „Jen spi. Byla jsi odvážná, ale ještě více pošetilá.“ Hluk sílil, ale Shiro mu pozornost nevěnoval. Byli to jen vyděšení lidé, kteří se stejně neodváží k pokoji ani přiblížit. Když dívku uložil na zem, vstoupil do pokoje a pořádně začichal. „Tenhle pach!“ Zúžily se mu čočky a z pusy vykoukl špičák. „Není o tom pochyb!“
Na ležící oběť se nemusel ani podívat. Věděl, jak vypadá, ale přesto si ji prohlédl. „Aha!“ Usmál se sám pro sebe. „Smyčka se nám začíná utahovat.“
'Teď jen najít důvod.'

***

Ráno vypadalo jako to předtím. Strážní odnesli mrtvolu, aby ji buddhističtí kněží řádně očistili. Tsuki se dívala za mizejícím kočárem, který ji odvážel. Navzdory veškeré snaze si nedokázala na nic vzpomenout. Inspektor jen stěží potlačoval svůj hněv.
„Tvé smutné oči mi říkají, že pro tebe ta žena musela hodně znamenat.“ Shiro si stoupl vedle ní. Mlčky stála a nic neříkala, vánek si pohrával s jejím kimonem.
„Byla to moje matka.“ řekla tiše a odešla do domu. Shiro ji stejně nehlučně následoval až na verandu, která vedla okolo domu do malého dvora. Do ticha maličké a nenápadné zahrady se ozývalo občasné šplouchaní rybí ploutve. Tsuki se zastavila na okraji jezírka.
„Nebyla mojí opravdovou matkou. Vzala si mě do svojí péče, i když jsem byla dítě ulice. Ten čas … “ Smutně sklonila hlavu. „… byl tak krásný.“ Sevřela v dlaních okraje rukávů.
„Proč tenhle dům?! Proč?“ křičela do zdi, když se trochu vydýchala, otočila se na Shira, který jí stál za zády. Zjistila však, že už tam není. Nejdříve se zmateně rozhlédla a pak si vztekle dupla.

***

Shiro se podíval na nebe. 'Čeho je moc, toho je příliš.' Po ránu slunečný den se začínal kazit. Mračna se hromadila a kupila a byla čím dál tím víc černější a zlověstnější. Ulice čtvrti Shimabara budou mít špatnou noc i špatný den. Pomalu se vyprázdnily, všichni hledali úkryt.
Tiše a pomalu kráčel dál ulicí a najednou se zastavil, jako by někoho očekával. Otočil se a napravo na kameni, blízko postranní uličky mezi dvěma obchody, seděla žába. Pokud však vezmeme v potaz formální mužské kimono, úzký pramen vlasů spojený do culíku a dlouhou, úzkou dýmku kiseru s malou hlavičkou, jedná se spíše o žabáka. Pod kamenem leželo několik narůžovělých okvětních lístků třešně.
„Brzo bude pršet.“ řekl žabák, popotáhl z dýmky a po chvilce kouř vydechl, „Všechny věci okolo nás přicházejí a odcházejí. Čím méně se jich můžeš dotknout, tím rychleji zanikají. Tak jako kapky deště, existují jen chvíli, než se roztříští do nicoty.“
„Ah.“ Znal krutou pravdu v těchto slovech.

***

'Ať si ten kluk i inspektor jdou k oniům(1). Já se toho šílence nebojím!' Polkla. 'Chytnu ho při činu.' Zkontrolovala dýku ukrytou za světle zeleným páskem obi s taiko uzlem, který připomíná kostku. Na sebe si oblékla tmavší levandulově modré kimono a do jednoduchého drdolu si zapíchla neméně jednoduché jehlice. Byla si jistá, že zločinec znovu zaútočí. Poslední dobou se útoky vystupňovaly. Znovu nervózně polkla.
Všude bylo tíživé ticho a na obloze se pořád převalovaly těžké mraky. Nebylo vidět ani na krok, a tak napínala sluch, jak nejvíce mohla. Zaslechla zavrzání. Málem vykřikla.
'Už jde!' Přitiskla se ke stěně, z chodby začalo jít světlo. Dveře se pomalu odsunuly a do místnosti vstoupila …
„M-Matko?“ Nevěřila svým očím. Žena, která v ruce držela papírový lampion, byla její matka. Její láskyplné oči a oblíbené světle fialové komon kimono s pravidelným a jednoduchým vzorem květů lotosu. V drdolu měla zapíchnutou jednu jehlici kanzashi.
„Matko!“ Se slzami v očích se jí vrhla okolo krku a ona ji na oplátku objala kolem ramen. „Já myslela … “ Pohlédla na ni, ale žena ji utišila jemným pohlazením vlasů.
„Tiše, má milá, tiše.“ Usmívala se.
„Přišla ses na mě podívat?“
„Je mi smutno. Pojď se mnou.“
„Matko. Já … “
Žena ji pevně sevřela.
„Ach! To bolí, matko?! Co je s tebou?“ Matčina tvář se začala kroutit do hrozivého úšklebku. Pryč byla veškerá laskavost, nahradil ji bodavý pohled, ústa se roztáhla do hrozivého šklebu a ukázala špičaté zuby.
„Matko? … Co se děje?“
Kůže začala praskat a napínat se, až se rozletěla na mnoho kousků a ukázala škaredý obličej oniho. Rozježené hnědé vlasy, zelená kůže, ostré drápy, zlé oči ukryté pod vystouplými nadočnicovými oblouky, veliký nos a zahnuté špičáky koukající z tlamy.
Tsuki na tvář zla dokázala hledět jen několik vteřin, než se propadla do bezvědomí.

Oni položil dívku doprostřed místnosti a chystal se dokonat své dílo.
„Nebylo už toho snad dost?“ ozvalo se za ním. Démon se otočil a pohleděl do očí čtrnáctiletému chlapci, který stál ve dveřích. Mezi mraky se prodral měsíční svit a prorazil temnotu pokoje. Chlapec se tvářil vážně a odhodlaně.
„Skonči s tím, než pro tebe bude pozdě.“
„Ne!“ zavřeštěl oni. „Nikdy to neskončí! Já musím být… Já musím být …“
„Tvá krása se nikdy nevrátí! Nemůžeš zastavit ani vrátit čas!“
„Kdo jsi?!“
„Jsem onmyouji.“
Stvoření zla zavrčelo.
„Neznáš mě. Nevíš, kdo jsem. Nic nemáš!“ Posmíval se mu démon.
„Ale znám, ale znám.“ Shiro se usmál. „Vím moc dobře, kdo jsi nebo kým jsi bývala.“ Velmi škodolibě až zle se ušklíbl. „Paní Sakuro.“
Oni sebou trhl.
„Mohla jsi obalamutit buddhistické mnichy, ale ne mě. Bylo to tak jednoduché, jako člověk jsi od mnichů vyzvěděla umístění svitků a kouzel, pak bylo snadné je sundat a potom zase vrátit.
Jak účinné, stačilo to párkrát zopakovat a všichni své snahy vzdali. Přesvědčila jsi okolí, že je to práce člověka a ne démona. Tím ses zbavila nenáviděných mnichů.
Ani tvá chladná tvář tě neprozradila, jako majitelka tohoto domu sis musela umět zachovat chladnou hlavu. Všichni k tobě pak vzhlíželi jako k silné osobnosti.“

„Stejně nic nevíš, tohle ti nepomůže.“

„Ale vím, ale vím.“ Založil ruce do rukávů a démon o krok ustoupil. „Je tomu již dvacet let, co v tomto pokoji žila překrásná dívka. Byla tak krásná, že zastínila i krásu majitelky tohoto domu. V záchvatu žárlivosti jsi vtrhla do jejího pokoje a znetvořila její tvář. Odsekla jí nos, rozdrásala obličej a aby toho nebylo málo, udeřila jsi ji několikrát do hlavy!“
Démon vrčel a pištěl, jak Shiro odhaloval jeho zrození.
„Vím, kdo jsi a také mám předmět, který tě poutá k démonu, který se narodil ve tvém srdci!“ Sáhl do dlouhého rukávu a nechal tam ruku. „Nosila jsi ho, když jste vykonávala své ohavné činy! Když jsi poprvé zavraždila, když jsi kradla druhým jejich tváře a nakonec když jsme se poprvé setkali!“ Vytáhl ruku. „Tuto kanzashi jehlici jsi vždy nosila v páru.“
Démon zvedl hlavu a rukou si sáhl na rozcuchaný drdol.
„Je konec, paní Sakuro! Nech mě vymýtit démona z tvé duše!“
Démon zařval a začal vztekle blábolit: „Ne! Ne! Moje tvář, moje krásná tvář!“ Paní Sakura s duší i tělem démona se po něm vrhla. Shiro uskočil do chodby a pak doleva. Drápy na stěně nechaly hluboké rýhy. Sáhl za dlouhý límec kimona, vytáhl několik úzkých a delších popsaných papírů a hodil je směrem k démonovi. Ten však uskočil dozadu, dopadl na všechny čtyři a začal hrozivě vyplazovat jazyk.

Onmyouji v domě zaslechl několik zvuků, bylo nemožné, aby se někdo nevzbudil.
„Tvář! Potřebuji tvář!“ Démon se otočil a utíkal do pokoje.
„To ne!“ Když však vstoupil do dveří, démon prorazil stěnu a utíkal pryč do temné noci, skákajíc z jedné střechy na druhou. „Sakra!“ zakřičel, když viděl, že s sebou nese bezvědomou Tsuki. Vydal se za nimi, ale třebaže běžel rychleji než normální člověk, nedokázal ho dohonit.
'Musím ho dostat! Nesmí jí ublížit!' Skočil na středně vysokou zeď a zastavil se. Démon mu zmizel z dohledu. Zatnul pěsti, věděl, že i když poběží dál, nedostane se k ní včas.

***

Démon se ohlédl a jeho tvář se zkroutila do odporného šklebu, který značil úsměv, nikdo ho nepronásledoval. Utíkal však dál, už jen kousek, už jen kousek k jeho nové tváři. Běžel už nějakou dobu lesem a přeskočil snad i malou vesnici, jeho cílem byl břeh jezera Biwa. Skrz mraky se znovu prodral měsíc a koupal svůj svit v temné modři jezera.
Všude bylo ticho, ani vánek nepohnul lístkem. Oni položil dívku na zem a začal pobíhat kolem, hledal skryté vetřelce. Tsuki zamručela a pomalu otevřela oči.
„Kde to jsem…?“ Jak se jí vrátily vzpomínky, prudce se posadila a rozhlédla se kolem. Uviděla před sebou shrbenou postavu, která se pomalu narovnala.
„Ach, holčičko moje.“ řekl démon v podobě její matky, když se otočil.
„Pojď sem, moje drahá.“ Otevřel náruč a usmíval se.
„Ne... Ne... Ty odporný démone!“ Spěšně se vyškrábala na nohy a ustoupila.
„Ale dceruško moje.“ Přistoupil k ní blíž.
„Jdi pryč!“ Dívka po něm hodila kámen, který předtím vzala do ruky a trefila ho do obličeje.
Démon vydal nelidský výkřik a zakryl si rukama obličej. „Moje tvář! Moje krásná tvář!“ Kůže zezelenala a svraštila se, vlasy zešedivěly a postava se shrbila. Prudce se podívala na dívku a ukázala ji svoji pravou tvář. „Cos to udělala mojí krásné tváři!“
Tsuki ztuhla strachy, ale nechtěla se tomu poddat. Musela bojovat.
„Dej mi svoji tvář! Chci ji!“ Oni proti ní vyběhl a ona na poslední chvíli uskočila do strany. Snažila se zvednout a utéct, ale démon ji zezadu chytil za vlasy. Zakřičela.
„Tvář! Musím mít tvář! Krásnou tvář!“ Mladá oiran nahmatala za páskem obi ukrytou dýku a bodla ho do boku. Rána nebyla hluboká ani vážná, ale démon povolil své sevření. Křičel a proklínal ji. Tsuki se podařilo s křečovitě drženou dýkou několik kroků odklopýtat.
„Paní Sakuro!“ Neslo se vzduchem a oba se zastavili zmateni tím hlasem. Seshora se k nim blížilo světlo a než stačili vzhlédnout k nebi, přistálo mezi nimi a zvířilo prach. Dívka se zakuckala a kašlala.
„Paní Sakuro!“ Zopakoval ten známý hlas.
„Shiro!“ zavolala radostně, jeho přítomnost ji částečně uklidnila.
Chlapec stál a za ním byl kočár bez koní i volů, ze špičaté červené střechy v každém rohu visely malé kulaté papírové lucerničky ozdobené ze čtyř stran zlatavými střapci, prostor mezi černými nosnými sloupy překrývaly spuštěné bambusové závěsy a dvě obrovská kola hořela rudým plamenem. Když viděla starou tvář démona, která byla připevněna na levém kole, začala o své radosti pochybovat.

„Díky za svezení Kuromanosuke. Máš to u mě.“
Kolo s tváří přikývlo a ze širokých úst vystoupila pára. Veliké oči pohlédly nejdříve na démona a pak na dívku. Ta sebou cukla.
„Můžeš ji odvést do bezpečí?“
Démon v podobě kočáru nazývaný Wanyuudou opět přikývl.
„Díky.“
S tichým vrzáním k ní přijel a ona si ho podezíravě prohlížela. Třebaže se tvář mračila, necítila žádné nepřátelství. Ohlédla se zpátky na Shira. Démon i on vyčkávali.
„Tvář!“ Vyrazil k dívce, ale Shiro ho kopl do žaludku a odhodil.
„Na co čekáš! Vrať se do města!“ zakřičel přes rameno a znovu na démona zaútočil.
„Ty spratku! Vrať mi moji tvář!“ Démon se rozběsnil a jeho zuřivost se zaměřila jen na Shira. Ta mu dodala větší rychlost a onmyouji mohl jen uhýbat. Dívka se na ně dívala a wanyuudou do ní musel lehce strčit, aby mu začala věnovat pozornost. Kývl na ni hlavou.
„Co když bude potřebovat pomoc?“ Znovu se otočila ke dvěma bojovníkům.
Shiro vytáhl z rukávu několik papírových talismanů a chtěl je po něm hodit, ale démon byl rychlejší a jeho ostré drápy rozsekaly papír na cucky.
„Cc.“ Procedil skrz zuby, když padal na záda. Zapřeli se do sebe rukama a začali se přetlačovat. Oni slintal a páchlo mu z tlamy. Chlapcovy ruce začaly povolovat.
'Sakra! Nenávist a žárlivost té ženy je větší, než jsem si myslel. Musím něco udělat, nebo je ze mě sekaná.' Znovu se zapřel.
„Maso … “ řekl strach nahánějícím hlasem.
„Tuk není zdravý pro tvoji kůži.“ Pár slin mu spadlo na čelo. 'Fuj!'
Démon najednou zkřivil obličej bolestí a začal rukama šmátrat za sebou.
„Nech Shira na pokoji! Ty zrůdo!“ křičela Tsuki, zatímco se křečovitě držela za rukojeť dýky, kterou vrazila démonovi doprostřed zad. Ten sebou mrskal a snažil se ji setřást, nakonec se mu podařilo ji chytnout za límec kimona a odhodit stranou. Tvrdě dopadla na zem a kus se odkutálela. Bolelo ji celé tělo.
„Ne …“ Cosi zamručela a snažila se znovu zvednout. Démon vytáhl dýku a odhodil ji stranou.

Zařval a vrhl se po dívce. Ta sotva stála a neměla sílu na to se bránit.
'Je tohle konec?'
Drápy na démonově ruce se zvětšily, máchl jimi a závan větru oiran odhodil. Kromě nových modřin jí však nic nebylo, odnesl si to však Shiro, který v poslední chvíli skočil démonovi do rány.
„S-Shiro!“ vydala ze sebe dusivý výkřik.
Chlapcovo tělo odpadlo do hlíny, kterou rychle smáčela krev. Chtěla k němu běžet, ale v cestě jí stálo nejen vzdálenost deseti metrů, ale i veliký démon, který začal ztrácet svoji lidskou stránku. Bažil po mladé krvi a čerstvém mase. Tsuki jen malátně udělala krok dozadu.
Démon k ní natahoval ruku, když se najednou zarazil a ohlédl se za sebe. Tsuki se tam také podívala a nemohla uvěřit svým očím. Shiro stál a vlasy okolo něj pluly jako živá mlha. V rukou měl zvláštní cukání a vyrostly mu na nich drápy. Do ticha pronikalo zvláštní vrčení, které postupně sílilo a pak se promíchávalo s praskáním elektřiny.
Vlasy začaly měnit barvu a prodloužily se a s nimi se měnilo i chlapcovo tělo. Vyrostl do výšky urostlého muže, vlasy svým svitem zastínily i pyšný měsíc a po celé délce se na nich táhly černé prameny vlasů, jen jeden byl ohnivě rudý. Stříbrný liščí ocas sebou zavlnil.
Pomalu se na nás otočil a ukázal, že má i liščí uši a chladné žluté oči. Z koutku úst slízl krev. Dokonce ani jeho oblečení nebylo ušetřeno proměny. Stalo se světle modrošedé s bílým límcem a pasem.
Odfrkl si, vytáhl pravou ruku z rukávu kimona a nechal ho volně viset. Na odhalené hrudi měl uprostřed několik velikých teček uspořádaných do kruhu. Z jeho pohledu bylo jasné, že jimi opovrhuje.
„Hmm.“ zamručel.

Démon se třásl, vrčel a trhavě se pohyboval sem a tam. Cítil nebezpečí, ale i výzvu, soupeře, kterého musí zničit.
„Hloupé zvíře.“ řekl a tvor zaútočil. Ladně se mu vyhnul úskokem do strany. Démon chrčel a z rozšklebené tlamy mu tekla pěna. Drdol vzal konečně za své a vlasy vlály na všechny světové strany. Shiro si s ním jen hrál a užíval si jeho beznaděje, rád hnal druhé do kouta. To vše prozrazoval jeho úsměv i jiskry v očích. Tsuki oba bojovníky pozorovala.
Věděla, že ten bělovlasý démon je Shiro, ale jako by to nebyl on. Lišák udělal několik skoků dozadu, dal nohy k sobě a postavil se k tvorovi lehce bokem.
„Je načase to ukončit.“ Na tváři se mu objevil zlomyslný úsměv. Sáhl dovnitř kimona a vytáhl jeden malý kus papíru. Přidržel si ho před obličejem, foukl na něj a objevila se na něm slova „Odejdi, zlý duchu“. Démon zavřeštěl a rozběhl se k němu, kousek před ním vyskočil do vzduchu, roztáhl ruce a zmateně vytřeštil oči. Než se dostal do vzduchu, jeho nepřítel zmizel.
„Tady jsem.“ řekl démonický Shiro, který vyskočil ještě víš než démon. Máchl rukou a přitiskl mu papír doprostřed čela. Monstrum zařvalo bolestí a od papíru se začalo kouřit. Shiro ho jediným úderem ruky poslal k zemi.
V kráteru se pak démon zmítal a snažil se zbavit papíru. Onmyouji dopadl na zem před démona na okraj kráteru, natáhl ruku, nastavil dlaň kolmo k ruce, nechal napřímený ukazovák s prostředníkem a ostatní prsty složil. Usmál se a silným hlasem řekl: „Kin!“
Démonovo tělo bylo okamžitě pohlceno světle modrým plamenem, který, jak stoupal, připomínal démonovu tvář zkroucenou v agónii a bolesti. Jak uhasínal plamen, tak slábl i démonův řev.
Tsuki celou tu dobu vše nevěřícně sledovala.
'Co se to stalo?'
Pomalu došla k liščímu démonovi. Měl složené ruce a spokojeně se díval do díry.
„Pořád žije, jen jsem její tělo zbavil démona, který se zrodil v jejím srdci.“ Ženino tělo bylo najednou vyhublé, svraštělé a vlasy jí zešedly.

***

Pomalu letěli k domu U Sedmi sakur. Paní Sakura ležela v zadní části vozu, stále bez známek vědomí. Shiro seděl vepředu, jedna noha visela ven a on hleděl kamsi do dáli. Tsuki seděla kousek za ním. Hlavou se jí honila spousta otázek.
„Budeš mi dělat společnost?“ Otočil se na ni s lehkým úsměvem. Dívka byla nejdříve překvapená, ale pak se usmála, sedla si do formálního sedu a uklonila se.
Démon mávl rukou a chomáče bílé mlhy ukázaly láhev se saké a malý dřevěný a nízký kalíšek ochoko na malém tácku s nohama. Tsuki nalila do nabízeného ochoko saké. Nejdřív se na hladinu zasněně podíval a pak vše vypil.
„Musíš mít mnoho otázek. Proč se nezeptáš? Cítím, jak hoříš touhou.“
Trošku se začervenala a pak řekla: „Ty bys mi odpověděl, Shiro?“
„Jen tolik, abych ukojil tvoji touhu.“
Znovu mu nalila.
„Kdo vlastně jsi?“
„Jak sis všimla, nejsem člověk. Jsem stříbrná devítiocasá liška. Svého času jsem dokázal terorizovat celé hany a nikdo mě nedokázal zastavit.“
Zavál vítr a zvedl spadlé listí vysoko do vzduchu.
„Ale pak se objevili mocní mniši a těm se podařilo mě zapečetit.“ V očích měl zvláštní výraz, který neukazoval na nenávist ale ani na touhu po pomstě. „Takhle jsem zůstal několik století, než mě jeden člověk osvobodil.“
„Člověk?“
„Ano, byl to člověk. Velmi výjimečný člověk. To on mě naučil exorcismu a také mě zaklel do podoby dítěte. Musím zachránit devět set lidí, abych získal zpět své ocasy, sto za jeden a pak ještě dalších sto lidí abych získal svoji skutečnou démonickou podobu.“ Sáhl dovnitř kimona.
„Tyhle malé svitky se nazývají ofuda a slouží k vymítání démonů a zlých duchů. Pomocí slova 'Kin' pak 'zakážu existenci' démona, tedy ho vymítím. Samozřejmě mohou také chránit místa před různými duchy.
Vymítání však není zdaleka tak jednoduché, jak by se mohlo zdát.“
Usmál se sám pro sebe. „Abych mohl démona narozeného z lidského srdce vymítit musím znát tři věci. Za prvé musím znát zdroj jeho síly.“ Ladným pohybem promíchal obsah dřevěného kalíšku. „Potom musím vlastnit předmět, který je s posednutou osobou úzce spjat a nakonec určit totožnost dané osoby. V tomhle případě to byla touha po kráse, kanzashi jehlice a paní Sakura. Jen velmi vzácně tyto tři věci úzce nesouvisí.“ Vypil saké a nechal si nalít další. Zamyšleně se podíval na ochoko a znovu mávl rukou. Z mlhy nad ní se objevil veliký sakazuki, který plošší a širší než ochoka a usmál se na Tsuki.

„Náš přítel si také zaslouží svoji porci.“ Tsuki s úsměvem nalila saké a démon ho pomocí své magie zanesl k wanyuudově tváři na kole. Chvíli se ozývalo jen srkání a chlemtání, které bylo zakončeno říhnutím. Tsuki se neubránila a vyprskla smíchy.
„Na slabého člověka jsi ve společnosti dvou démonů nějak uvolněná.“ Natáhl k ní blíž hlavu.
„No, ale … vždyť jste mě oba zachránili. Jste hodní démoni.“ řekla upřímně.
Shiro se zle zamračil, jediným pohybem ji povalil na zem a naklonil se těsně nad ní.
„Na světě neexistují dobří démoni, dobře si to zapamatuj, lidská ženo.“ Hrozivě šeptal. Tsuki se začala třást. „Ano, to je správná reakce. Třes se strachy, utápěj se v nejistotě, buď pohlcena bezmocností.“ šeptal dál. „Já jsem tvá noční můra, tvůj život přede mnou nemá žádnou cenu, mohu jej ukončit jediným pohybem ruky.“
Jeho tenké prsty ji objaly kolem hrdla a lehce po něm přejížděly.
„Hmmm... To je zajímavé. Vypadáš obyčejně, ale jsi docela pěkná.“ Trochu se oddálil a několik pramenů jeho vlasů se sesunulo ještě níž. „Dělej mi společnost až do úsvitu.“ Ruku, kterou přejížděl po jejím krku, přesunul pod kimono přímo na její levé ňadro.
Cukla sebou.
„Copak nejsi bashi oiran? Tohle je pro tebe jen rutinní práce.“ Rychle jí odkryl hruď a ještě víc klesl. Nepřestal se jí však dívat do očí.
„Ne! Já … Já to ještě s nikým nedělala!“
Lišák zastříhal ušima a s neskrývanou dětinskou radostí řekl: „Opravdu? Takže budu tvůj první!“ Naklonil se nad její obličej a konejšivě se na ni usmál. „Neboj, sice jsem děsivý démon, ale se ženami jednám s citem. Půjdu na to zlehka.“ Sklonil se a něžně ji políbil.
Zatnula pěsti a zavřela oči. 'Já … moje první noc bude s démonem?!' Připadalo jí to šílené.
Najednou jeho hlava klesla na její rameno.
„Co… ?“ Objala ho, ale to už z jeho těla stoupala mlha a oba je zahalila. Objala ho ještě pevněji a zavřela oči. Když je zase otevřela, mlha už byla skoro pryč a v náruči svírala tělo.
„Shiro…?“ Držela ho, držela jeho tělo v dětské podobě. Posadila se podívala se na jeho spící tvář, cosi zamumlal a začal slintat. Káravě se na něj zamračila, setřela ji a položila ho vedle sebe. Urovnala si kimono a dotkla se své hrudi. Zavřela oči a vzpomínala na démonického Shira. Viděla jeho kruté oči, které byly plné lačnosti, cítila dotek jeho prstů po své kůži, roztřásla se, ale ne strachem, ale vzrušením.

***

Kočár začal klesat, až tiše přistál na dvoru uprostřed domu U Sedmi sakur. Tsuki vzala do náručí starou paní a podivila se, jak lehká jí připadala. Odnesla ji do jejího pokoje. Všude už bylo ticho, ti, co se vzbudili, se neodvážili vystrčit nos ze svých pokojů, byli pořád příliš vyděšení. Nikdo tedy Tsuki neviděl vcházet, ani vycházet.
Vrátila se k démonickému kočáru a pohladila ho po drsném čele. Jeho tvář se začala červenat a jeho plamen nabral fialový odstín.
„Kuromanosuke …“
Zaskřípal.
„Moc ti děkuji.“ Políbila ho na čelo. Nejdřív z něj začala stoupat pára a pak se ještě víc rozhořel. Tsuki se tiše smála. Vážně ji neděsil. Jeho tvář sice byla trochu zakaboněná, ale přes svůj strašidelný vzhled byl milý. Sedla si na bobek.
„Víš, Kuromanosuke, já bych … “ Na chvíli se odmlčela.
„Počkej tu chvilku!“ vyhrkla na něj a odběhla zpátky do domu. Vstoupila do svého pokoje a rozhlédla se. Už si dost zvykla na tmu, a tak si ani nemusela zapálit svíci, která stála u okna. Tenhle malý pokojík byl jejím domovem už mnoho let a teď se chystala jej opustit. Vzala vak a zabalila do něj své nejoblíbenější jehlice, trochu našetřených peněz, které sem tam dostala a nakonec dovnitř dala své druhé formálnější kimono. Zavázala vak a ještě se rozhlédla kolem, zda něco nezapomněla. Nic už nepotřebovala, přehodila si vak přes záda a do ruky vzala loutnu jménem biwa, která měla čtyři struny a hruškovitý tvar s kolmo zahnutý ladícím koncem.
Kuromanosuke na ni samozřejmě čekal. Zčásti zvědavý, co má to děvče za lubem. Přiběhla k němu trochu zadýchaná.
„Kuromanosuke!“
Lehce nadskočil, zaskočen silou jejího hlasu.
„Já chci jít se Shirem!“
Obličej na ni nejdříve nechápavě hleděl a pak se trochu naklonil do strany.
„Já vím, že jsme se sotva potkali, ale … cítím, že s ním musím jít.“
Wanyuudou se na ni pořád nerozhodně díval.
„Můžu se naučit mu pomáhat, budu mu dělat společnost, já … “
Hlavou jí znovu proběhla vzpomínka na jeho démonickou podobu. Hleděla mu pevně do očí, neschopná slovy popsat své nesmyslné a náhlé rozhodnutí. Na tváři se mu nakonec objevil úsměv a se zavrzáním přikývl.
Vyskočila radostí do vzduchu.
„Jsi úžasný!“ Dlouze ho políbila na čelo.

***

Kdyby ostatní wanyuudou viděli, jak se vzduchem žene fialový oheň, asi by si zaťukali na korby, co to má znamenat za hloupou novotu.

***

„Au… Moje hlava …“ mumlal bělovlasý chlapec a protřel si oči. Podle zvuků poznal, že leží na kodrcajícím vozu taženém koněm. Rozhlédl se a uviděl několik sudů a Tsuki.
„Tsuki!?“ Prudce se zvedl. „Co se stalo? Kde je ten oni? Kde to jsme?!“ křičel, ale brzo jej přemohla nesnesitelná bolest hlavy.
„Hahaha… Věkem jsi sice už mladý muž, ale tvé tělo ještě pořád patří dítěti.“ řekl kočí.
„Cože?“ Vůbec ničemu nerozuměl.
„Měl bys svoji sestru více poslouchat. Příliš saké v tvém věku nedělá dobře.“
„Eh?“
Statný kočí spustil, ale Shiro ho neposlouchal, díval se na Tsuki, která seděla vedle něho a mile se usmívala. Polední sluníčko svítilo a ani jeden z nich netušil, co se zrovna odehrálo na vzdáleném místě.

***

„Ach, to je strašné!“
„Taková pohroma.“
Šeptali si lidé, kteří viděli tělo paní Sakury. Měla rozdrásaný obličej, vyrvané vlasy a z čela jí tekla spousta krve, která už byla částečně zaschlá. Ta byla jak po podlaze, tak i na stěnách, kde bylo několikrát naspáno „Tvář“. Nejděsivější však byl její šílený úsměv, který připomínal rozšklebenou tvář oniho. Inspektor nad tím kroutil hlavou. Nejdříve vyšetřoval záhadná úmrtí, dnes ráno zase našel prokletý pokoj úplně zničený a teď tahle brutální sebevražda.
Podle předběžných prohlášení svědků se prý paní Sakura začala náhle chovat agresivně a každého od sebe odháněla. Nakonec se zavřela v malém přístěnku a zabarikádovala dveře.
Nikdo si nedokázal ani vysvětlit, proč se její podoba tolik změnila. Někteří však říkali, že se démon už nikdy nevrátí.





(1) „Ať si jdou k oniům!“ - ekvivalent k „Ať si jdou ke všem čertům!“


Slovníček

bakuchi – hra s kostkami, vznikla na začátku období Edo a stala se velmi populární, v současné době je často hrána mezi členy yakuzi (japonské mafie)
bashi oiran – nejnižší stupeň oiran
biwa – loutna se čtyřmi strunami, hruškovitým tvarem a zahnutým ladícím koncem
Biwako – největší sladkovodní jezero (koncovka -ko) Japonska v provincii Shiga severovýchodně od Kyota
dango – japonský malý knedlíček z rýžové mouky servírovaný na špejli nebo dřevěné tyčce, často podávaný se zeleným čajem
hadí oči – označení dvou jedniček ve hře bakuchi
han – liché
han – v období Eda označení pro území ovládané jedním lordem
cho – sudé
kanzashi – ozdobná jehlice do vlasů, dříve kovové a dřevěné, v dnešní době i z moderních materiálů
kin - slovo používané při exorcismu, znamená „zakázat“ nebo „odmítnout“, vedle jiných významů
kisera – úzká dlouhá dýmka s malou hlavičkou
komon kimono – kimono s jemným vzorem po celé ploše kimona, jedná se o neformální typ a nosit jej mohou jak vdané, tak svobodné ženy
období Genroku – jedno z menších období doby Eda, datováno 1695 – 1710
obi – pásek u kimona
ofuda – malé kouzelné svitky používané mnichy, mívají na sobě napsána kouzla
ochoko – malý a nízký kalíšek používaný k pití saké
oiran – kurtizána Japonska v období Edo (1600 – 1868), "předchůdkyně" Geishy
oni – ogr, démon, který se v příbězích vyskytuje jako dobrák, tak i jako hrozivý démon
onigiri - vařené rýže vytvarovaná do trojúhelníku a obalená do listu jedlé mořské řasy známé jako nori
onmyouji – typ mnichů s počátky na konci šestého století, ovládali magii a uměli předpovídat budoucnost, neznámějším zástupcem je Kano no Yasunori a jeho žák Abe no Seimei
sakazuki – širší verze ochoka, používá se při formálních příležitostech, většinou malé až střední velikosti, existují i veliké verze
saké – oblíbené rýžové víno
Shimabara – zábavní čtvrt v Kyotu
shimada – jeden z mnoha druhů drdolů nošený v Japonsku ve středověku, často bývaly velmi složité a bohatě zdobené, existují však i obyčejnější varianty
svátek Hanami – svátek při němž se pozoruje kvetoucí sakura (třešeň) nebo méně obvykle ume (švestka), probíhá od konce března do začátku dubna.
taiko – jednoduchý uzel používaný u kimona ve tvaru kostky
tatami - rohože z rýžové slámy občas s i bez lemování
wanyuudou – démon v podobě dvoukolového kočáru, na jednom kole má tvář a podle folklóru doprovází mrtvé duše na druhou stranu
zory – páskové sandály s odděleným palcem, nejobvyklejší obuv a stále populární

______________________________________________________________

Avatar: Anime Avatar Maker
Seznam povídek

Dodatek autora:: 

Nechce se mi to zdržovat a uploaduji to sem teď Wink

Už jsem se o tom někde někomu zmiňovala, povídka na kterou jsem musela "studovat" a dohledávat si historická data a další informace (občas to byla práce pro vraha ... Tired ). Dokonce jsem to vzala až tak vážně, že jsem si sepsala osnovu a držela se jí Big smile (to jsou mi novinky), ale k samotnému příběhu.

Vše začíná v období Edo, jmenovitě jeho části nazývané dobou Genroku, do příběhu nás uvede mladá oiran Tsuki, která by se i pořádnou oiran stala, kdyby v jejich domě U Sedmi sakur neřádil démon, nebo je to člověk? V téže době do zábavní čtvrti Shimabary zavítá i čtrnáctiletý chlapec Shiro, který rozhodně není obyčejným chlapcem. Během jeho pobytu se dozvídá o prokletém domě a přímo pod jeho nosem se stane vražda. Shiro se pustí do vyšetřování, ale co ho na konci toho přesně čeká?

Jak tohle vzniklo? To už přesně nevím, vím jen to, že se mi tenhle nápad prostě zrodil v hlavě a při čtení mangy Ushio & Tora (recenze sepsána zde na A-M) jsem načerpala nové nadšení a v příběhu pokračovala. Příběh nese detektivní a hororový nádech, ale berte to s rezervou, je to vůbec první "vážná" povídka o kterou jsem se pokusila. Byla fuška ji sepsat, zvlášť když se chci držet historie jak jen to jde. Hlavně se chci zaměřit na mytologii, folklór a něco i ze skutečné historie.

Na konci máte slovníček použitých pojmů a menší vysvětlivky. Snad se vám to bude líbit Smile

5
Průměr: 5 (5 hlasů)