SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Anděl a démon (9.)

  • Soubor nelze vytvořit.
  • Soubor nelze vytvořit.

______________________________________________________________
MASAHIRO
______________________________________________________________

...Usnul, konečně usnul. Díky, Bože!...křičel jsem radostí v duchu, když postava vedle mě začala klidně oddechovat. Znechuceně jsem se na Satana podíval. Stále mi nešel z hlavy moment kdy si se mnou hravě pohrával a pak do mě z ničeho nic vnikl a začal se bolestně uspokojovat. Bylo mu jedno jak se cítím, ještě byl tak hnusný... A teď si klidně spí!
Hlavou mi blikla vzpomínka a já se začal třást.


Sundal jsem si jednoduchou tuniku a protáhl se. Mistr Oribu mi dal při tréninku pěkne zabrat. I přestože jsme v rukou neměli pravé zbraně, stejně rány holí bolely.

Mou pozornost rozptyloval Rokuro. Stál opodál a spolu s ostatními sledoval můj a mistrův souboj. Neusmíval se, ale ani nemračil. Na tváři měl klidný a soustředěný výraz jak se snažil učit. Vždycky jsem ten výraz miloval. Dělala se mu malá rýha na čele a v očích měl takový bezradný roztomilý výraz.

Nakonec mě mistr díky mé nepozornosti porazil. Ti co si na mě vsadili nešťastně skučeli, ale mě to bylo fuk. Poslechl jsem si mistrovo kázání s úsměvem a bez starostí. Vždyť mě ani nehuboval doopravdy. V létě trénujeme jen pro udržení formy a navíc jsem jeho oblíbený student.

Zrovna jsem si vysvlékl i černé kalhoty z hrubé látky, která pod zbrojí skoro dře, ale udržuje sucho a aspoň trochu tlumí rány, když dovnitř domku vletěl Rokuro.

"Masahiroooo!" zakřičel a rozkošně zrudl, když mě spatřil nahého.
"Ano, Rokuro?" zazubil jsem se na něj pobaveně.
"Mohl bys prosím zavřít, aby moji zadnici neočumoval, každý z vesnice?" zeptal jsem se ho protože se na ulici zastavilo pár vesnických děvčat a s rozpaky i zálibně si mě prohlíželi. Rokuro se ohlédl a vztekle se na děvčata podíval. Mé srdce pod tím pohledem zaplesalo.
"To se sluší na nevdané dívky?! Běžte po svý práci!" zavrčel na ně a dívky se plaše rozprchly. Ve vesnici panuje přísný řád.

Rokuro vztekle zavřel a probodl mě žárlivým pohledem.
"Copak?" usmál jsem se přesladce a provokativně jsem se stále nahý vydal do k pokoji kde jsem spal. Sice jako bojovník jsem měl mít jen jednomístný pokoj a ten prakticky prázdný až na spací místo, ale po rodině jsem zdědil větší dům a právo na pohodlí a s tím i služku Aniko.

"Nic, nic." zvedl hlavu od pohledu na můj zadek Rokuro a zrudl jako jablko.
"Vážně nic? A já myslel, že žárlíš. Jaká škoda." zamumlal jsem si tiše pro sebe a lehl si na rohož pokrytou dekami (to, aby tolik nedřela).
"Ž-žárlit? Um, vůbec!" zachrčel roztržitě Rokuro a očima sjížděl celé mé tělo. Jeho pohled mi dělal dobře a dívat se jak reaguje snad ještě víc.
"Myslím, že bych měl odejít. Chtěl jsem s tebou mluvit o tom dnešním boji, ale asi není ten správný čas." vyhrkl najednou Rokuro a dlouhé černé vlasy se mu rozevlály okolo tváře.

"Máš pravdu, teď není ten vhodný čas. Je čas na něco jiného." usmál jsem se na něj, sedl si a za ruku si ho prudce přitáhl k sobě. Jeho drobná postava se mi dobře vešla do náruče.

"Masahiro..." zašeptal trochu rozpačitě Roku a natáhl se k mým rtům. Naše láska neměla v naší době obdoby. Tím jsem si byl jistý. Nevadilo mi, že dělám něco zakázaného. Spíš mě to lákalo. Něco nepatřičného divného a zvrhlého. Tolik mě to vzrušovalo.
Ani Rokurovi to nevadilo. Milovali jsme se. Ale zatím ještě ne fyzicky.

"Zkusme to." zažádal. Sice jsem neměl v úmyslu zajít tak daleko, ale když se na mě tak koukal. Plný chtění. Nemohl jsem odolat. Co mě překvapilo byla Rokurova dychtivost a nálehavost. Jeho dominance. Vždy se tvářil rozpačitě a roztomile jako malinký králíček, ale najednou mě povalil a začal prudce líbat.

Byl jsem dost hloupý, že mě taková změna nezarazila. Jen jsem ji uvítal. Byl jsem ovlivněn svou láskou a chtíčem k němu, že jsem si ničeho nevšiml.

Rokurovi rty se ke mě tiskly a vpalovaly svou příchuť do mé kůže. Pootevřel jsem svá ústa a on do nich hravě zajel jazykem a začal je propátrávat. O něčem takovém jsem ani neměl tušení. Zavzdychal jsem rozkoší a Roku se nade mnou vítězoslavně usmíval.

Rukama mi jezdil po tváři a zaplétal si je do mých vlasů. Svoje vlastní, uhlovitě černé si rozpustil. Lechtaly mě po hrudi a bradavkách až jsem se napínal vzrušením.
Roku se pomalu svlékl, ale přitom rty neopustil mé tělo. Pomalu a dráždivě několikrát rty přejel přes můj krk až k hrudníku. Pak si zlíbal cestu až k mým bradavkám.

Olízl je a já jsem hlasitě zasténal. Tak moc hlasitě, až jsem se bál, že nás někdo z vesnice objeví.
"Tiše, lásko. Nemůžeš tak křičet." zahihňal se Roku a začal cumlat druhou bradavku. Zacpal jsem si pusu a tlumil své steny. Vždyť to bylo něco tak...Tak krásného. Vždy jsem byl vnímavý. A teď mě i ty sebelehčí dotyky dostávaly někam mimo mé tělo. Někam do hvězd.

Rokuru pomalinku jazykem sjížděl k mému penisu. Už na něj čekal napnutě připravený. Když ho Rokura něžně, ale rychle olízl jazykem, neztlumily mé radostné zakřičení ani ruce.
Když ho pak Roku vzal do rtů a něžně ho líbal měl jsem co dělat, abych nevybuchl. Motýlí dotyky byly tak vřelé. Tak horké. Roku mi začal penis mnout rukou a já mu do ní vyvrcholil. Rozpačitě jsem se podíval stranou.

"Slíbil jsem, že ti udělám dobře, ne že se s tebou vyspím. Svou dohodu jsem splnil." zašeptal najednou Roku. Nechápavě jsem k němu vzhlédl. My uzavřely nějakou dohodu? Kdy? Nic jsem po něm nežádal.

"Roku?" zašeptal jsem stejným hlasem jako on.
"Zaplatily mi, abych tě zabil. A já to přijal." pokrčil rameny Roku a vstal. Stále nechápavě jsem se na něj koukal. Můj Roku? Můj Roku, kterého jsem miloval už od dětství a on mě? Tenhle Roku?
"Roku?"
"Je to pravda, zabiju tě. Ty peníze jsou lepší než nic. V téhle vesnici nemám budoucnost, nikdy ze mě nebude dobrý bojovník. Nedokážu to. Ale můžu utéct a zaplatit si školy ve světě. Ale k tomu potřebuju peníze a vliv."
"Roku, ale vždyť..." začal jsem překvapeně.

Kdyby řekl, že potřebuje peníze, s radostí bych mu je dal! Klidně bych utekl s ním a vzdal se svého postu budoucího mistra! Utekl bych s ním a denně ho rozmazloval a hýčkal. Co to plácá.
"Nikdy jsem tě nemiloval. Nikdo tě nemůže milovat. Všichni tě jen využijí, ty to nevidíš? Hlupáku." pronesl chladně Roku a pak si nic moc nepamatuju.

Probudil jsem se na neznámém místě, byl tam podivný chlápek s podivným výrazem a nabídl mi, že se můžu pomstít. Mohu se pomstít, pokud se na zbytek věčnosti stanu jeho podřízeným. Pokud se stanu andělem.

Vrátil jsem se do vesnice jako anděl. Viděl jsem své tělo probodnuté. Lidé tam nechodili, neuctili mne. Rokuro ze mě udělal něco odporného. Sebevraha. Dostal právo nakládat s mým majetkem, jako můj dlouholetý přítel. Nikdo ho neobviňoval z mé vraždy.

Aniko nechala mou mrtvolu pohřbít. Plakala pro mě. Truchlila. Rokuro ji nechal umučit k smrti. Pro takovou drobnost.

Dlouhé hodiny jsem se díval na svého milovaného. Na své bývalé blízké. Nevadilo mi, že mě zabil. Neměl jsem mu to za zlé. Jen mi vadilo, bolelo mě, že to udělal pro nic. Stejně nakonec ve vesnici zůstal. Mistr si ho vzal za učně a nakonec z něj dokázal udělat průměrného bojovníka.

Nepomstil jsem se.

Roztřeseně jsem vstal z Satanovi postele a složil se. Vzpomínky tolik boleli. Hlavou mi ronilo jak se Angela stala andělem, jak si obarvila vlasy, jak si změnila jméno, jak se stala někým jiným.

Já se nikdy nedokázal vyrovnat s tím co se stalo. Nikdy jsem na to nedokázal zapomenout. Nikdy. Schoval jsem své vzpomínky hluboko do sebe a století mi to vychládalo.

Vzpomínání tolik bolelo. Tolik moc. Dusil jsem se bolestí. Bolestí z toho, že se mi to stalo zase. Určitě mě Satan jen zneužije. Rokuro měl pravdu. Nikdo mě nikdy nebude milovat.

Zalapal jsem po dechu a stulil se do klubíčka. Proč utíkat? Nač se snažit? Ať mě zabije. Aspoň skončí ta bolest.

________________________________________________________________
SATAN
________________________________________________________________

Probudil jsem se a uslyšel tlumený vzlykot.
...Hm, asi to nepřekousne....

Zahmatal jsem rukou po přikrývce a snažil jsem najít tělo vedle sebe. Nechtěl jsem mu ublížit. Jen jsem se nedokázal zastavit. Bude to těžký žehlení.

Otevřel jsem oči a překvapeně se podíval na prázdné místo vedle sebe. Kde k s*kru je?

"Masahiro?" zašeptal jsem.
K uším mi dolehlo zalapání po dechu a pak skoro hrobové ticho. Zvedl jsem se z postele a obešel ji. Vytřeštil jsem oči na schoulenou, nahou postavu prostřed černočerných závěsů. Masahiro ležel zhrouceně na zemi a zelené oči měl celé zarudlé, tváře mokré. Plakal dlouhou dobu, bylo to poznat.

"Masahiro?" přiskočil jsem k němu. Vypadal tak křehce. Tak zničeně. Měl jsem strach, že když se ho dotknu, rozpadne se.
"Nedotýkej se mě!" zaječel najednou a nemotorně se snažil odsunout dozadu.
"Masahiro..." snažil jsem se mluvit utěšujíc.
"Ne! Ne! Prosím, ne. Už ne. Už nechci. Neříkej to. Prosím. Neříkej to." vzlykal a v sedu se odsunoval dozadu.

Šáhl jsem mu na čelo a on pod mým dotykem zaječel agónií. Polekaně jsem sebou trhnul dozadu.
"Masahiro, klid. Já nic neřeknu, neboj. Nic. Nic. Klid. To bude dobrý." šeptal jsem a přitáhl si ho k sobě.

Snažil se proti mě bojovat, ale nezbývalo mu sil. Docela mě to děsilo, protože na kůži jsem měl fialové kruhy od jeho pěstí z noci. Nevěděl jsem co mám dělat, tak jsem ho jen držel a pevně k sobě tiskl.

Ječel, křičel, brečel, ale nepustil jsem ho. Držel jsem ho dokud se trochu neuklidnil. Jenže jeho klid mě ještě víc vyvedl z míry. Díval jsem se do jeho očí, které už nezářily bystrým zeleným leskem, ale byly prázdné. Totálně prázdné.

"Sakra pomocte mi někdo." vykulil jsem na něj oči a třásl s ním. Jako by se z toho mohl probudit. Nepomáhalo to.

"Masahiro. Prosím. Prosím. Mluv se mnou. Copak se stalo? Ublížil jsem ti tak moc. Promiň. Promiň. Promiň. Prosím tě. - Promiň." kolíbal jsem se s ním dozadu a dopředu, ale stále nic.

Přitiskl jsem si jeho hlavu k rameni a koukal se do zdi. Stále jsem s námi houpal. Vlastně už ani nevím jak dlouhou dobu. Určitě už hodiny. Žádná pomoc. Můj anděl se choval jako by zemřel a mě to nesnesitelně drásalo.

Miluju ho?

Jenže to asi nestačí.

Dodatek autora:: 

Zlom, ale nikoli konec.
Omlouvám se, že je to po takové době, ale opravdu mám problémy s rukou a špatně se to píše. Snad se bude líbit. Příběh se odvíjí dál a komplikuje. Objevuje se další postava. A hádejte - je to chlap. xD

4.875
Průměr: 4.9 (24 hlasy)