SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Andělé patří do nebe 01 - První dějství

Eva: „Donutím tě se mi poklonit a prosit o milost.“
Roman: „Vše je na nic, miluji tu, která mě nesnáší.“
Viktor (Romanův bratr): „I andělé, potřebují své andělé strážné, protože svět a život je zlý.“
Marie (sestra Evy): „První v životě je hrdost na své štěstí a štěstí se váží ve zlatě a drahých diamantech.“
František (Viktorův sluha): „Jste příliš pyšný na to, abyste se jí přiznal. Ne, jste dost pyšný na to, abyste si to přiznal sám sobě.“
Ondra (policista): „To je sice moc pěkný to mě však moc nezajímá.“
Adam (otec Evy): „Dostaň se z toho sama a budeš šťastná, hrdá a samostatná!“
Irma (matka Evy): „Odešla si ze svého domova, aniž by ses o něčem zmínila.“

---------------------------------------------------------

---------------------------------------------------------

(fantaskní svět démonů a andělů)

Mýtinka u řeky nedaleko domu Eviny rodiny
Na scéně Eva (anděl), Roman (démon) a klec s modrou dekou přehozenou přes ni.

Eva a Roman se drží za ruce a zpívají.

Eva:

Jak je den krásný,
když je vzduch
láskou vonný
bez černých much.

Já bych se obětovala,
než abych to ztratila
a v samotě bloudila.

Roman:

To jsem rád má drahá.
To je naše krásná cesta,
tak pojď a nebuď plachá.
Pro anděly to bude ztráta.

Naše však štěstí.
Můj život bez strastí.
Tvůj bez andělských bláhovostí.

Eva:

Hoch, šla bych, šla
avšak s máti jsem nehla.
Jak mám opustit příbuzné,
a ani přátelství není bezcenné.

Chtěla jsem, chtěla
a přitom jsem se chvěla.
Chtěla jsem jim to říci.
A oni, že prý mají práci.

Roman:

Kdo, by mohl jen pochopit?

Eva:

Jak bych mohla opustit?!

Roman:

Nechci, nechci tě ztratit!

Eva:

Mí rodiče, andělé,
mí známí a mí přátelé,
tví příbuzní, tví drazí,
to všechno je naší zdí.

Krásnou a drahou
a však nepřekonatelnou.
Jsme ze dvou odlišných světů,
je to tak, nebo se snad pletu?

Roman:

Jsme ze dvou světů, ale jednoho vesmíru,

Eva:

ty dva světy vždy budou ale bez smíru!

(Marie za scénou): Evo! Evo! Kde jsi? To jsem já…


(Roman a Eva se skryjí za klec. Marie přichází na scénu.)

Marie: Evo! Kde ta potvora sakra zase lítá? Snad to není s ním! Pche, taková urážka našeho rodu. Copak si neuvědomuje kým je? Že by se neměla tahat s takovýma jako je on. Z něčeho takového bude jen potíž. Neví, co se sluší a patří. První v životě je hrdost na své štěstí a štěstí se váží ve zlatě a drahých diamantech. (Zavrtí nechápavě hlavou a odejde s voláním jejího jména.)
(Marie za scénou): Evo! Evo! Matička tě volá!


(Roman a Eva se vyplíží ze své skrýše a zpívají.)

Eva:

Oh Romane, hrůza a děs,
z těch slov polil mě běs.

Jak něco takového…
může říci má sestřička?
Jak může říct něco tak ošklivého
tak lehce, jako by to byla hračka?

Roman:

Tak, tak je konečně vidíš!
Tak konečně nesníš!

Toto tady, kde jsi, je Zem,
svět lidský, čistý i nečistý.
Málo takových andělů zavítá sem.
Je to svět čistých duší pustý.

Eva:

Ano, tak je to pravda,
a toto není žádná sranda.

Roman:

Dva odlišné světy, však jeden vesmír,
ty dva světy vždy budou ale bez smíru!

Eva:

Ale vždy tu bude jen uzoučká stěna,
k překročení do jiného světa velká brána.

Roman:

Andělé lehce zabloudí za tu bránu,
přehoupnou se přes pomyslnou hranu.

Eva:

Ubohá Marie, zlatíčko Marie zabloudila!
Proč mi neřekla, já bych jí pomohla.

Roman:

Nejen ona se v mlhách ztratila
a tu hranu, bránu překročila.

Eva:

Ano, tak je to pravda,
a toto není žádná sranda.
Přesto jsou moje rodina,
ještě snad nenastala ta hodina!

Roman:

Kdo, by mohl jen pochopit?

Eva:

Jak bych mohla opustit?!

Roman:

Nechci, nechci tě ztratit!
Nikdy mě takto nepřímou,
nesnášenlivostí ke mně planou.
Odejdeme, odejdeme pryč
dnes večer, tak nekřič!

Potichu si sbal
a pamatuj si, co jsem ti dal.
Nikdy mě nepřijme tvá rodina,
a proto přišla již ta hodina.

Opustíš je, ale v tvém srdci nebude pustina.
Udělej to, než praskne strachu tvá hladina.

Kdo, by mohl jen pochopit?

Eva:

Jak bych mohla opustit?!

Roman:

Nechci, nechci to ztratit!
Jestli ráda mě máš,
tak na co se ještě sebe ptáš?

Jdi domů a zabal vše potřebné,
i zlato, šperky a jiné drobné,
vše to, co nám bude na cestě platné.


(odmlčí se)

Tak a teď běž honem domů! Nebo když se nerozhodneš, odejdu sám.

(Eva zmateně a stále nerozhodně odchází)

Roman: Tak nerozhodný je ten můj naivní andílek. (směje se) Andílek, který mi pomůže k bohatství a do vyšší společnosti. Ale musíme být ticho „pššššt“ jinak se celý můj plán zhatí. Nemyslete si o mně však, že jsem ubohý zlodějíček. To ale vůbec ne! Vlastně pro ni konám pouze dobro. Ukážu jí skutečný svět, takový jaký je. Dnes mi naletí a zítra, zítra již nenaletí nikomu jinému. Pokud jde o tu její rodinu, jsou to takový neskuteční lakomci, těm to také prospěje. Vlastně se nic tak vážné nestane. Možná ani nepozná, že jsem ji podvedl a vše se ztratí do tmy.

(Světla postupně zhasnou a Roman se ztratí ve tmě.)

---------------------------------------------------------

Dům Evy a Romana o několik týdnů později.
Na scéně Eva, Roman, Ondra a klec s modrou dekou.

Ondra: Dobrý den. Musím vám s politováním oznámit, že váš manžel včera zemřel. Jeho auto spadlo do jezera. Nemusíte se však bát. Identifikaci po vás chtít nebudeme. Zrovna poblíž byla vaše sestra, která ho identifikovala. Je vám něco, vypadáte špatně?
Eva: Ptáte se, co je mi. Děláte si ze mě srandu? Právě jste mi oznámil, že můj muž zemřel. Hch, Bože je mrtvý! Můj manžel je mrtvý!

(Roman přijde až těsně k Evě, šeptá jí do ucha)

Roman: Tak to jsi drahá nečekala, že? Promiň, moc dlouho nám to manželství nevydrželo. Škoda, nebyla jsi můj typ.
Ondra: Ach tak, měla jste svého muže velmi ráda. Vzala jste si ho z lásky. Moc se omlouvám, myslel jsem si, že jste se chtěla jen zaopatřit.
Eva: Co tím chcete říct?
Roman: No, to je správná otázka, že zlato. Žádné, jak to můžete říct, ale co tím chcete říct. Začínáš myslet.
Ondra: Veškeré cennosti a peníze byly napsány na jeho jméno.
Eva: No a?
Ondra: Také tento dům, a veškerý váš majetek…
Eva: Promiňte, no a co? Byla jsem jeho ženou. Pokud vím, tak nikoho jiného neměl…
Ondra: Jde totiž o to, že těsně před svou smrtí vytvořil závěť. V niž odkázal všechny tyto peníze a věci svému bratranci, panu ctěnému Romanu Pohromnému. Vás ze závěti naprosto vydědil.
Roman: Jak vlastně dlouho jsme spolu byli? Hmmm, počkej, zamyslím se… jo už vím, půl roku jsme spolu chodili a tři dny, když počítám i včerejšek, tak čtyři dny jsme byli manželé. To je dost kráká doba na to, abys mohla říci, že jsi mě znala.
Eva: Ale vždyť on neměl žádného bratrance. Roman Toulavý tak on se přeci jmenoval.
Roman: Jsi si jistá, že jsem neměl synovce? Vždyť je normální, že křestní jména předávají v rodině. Takto jsem se jmenoval a takto se může přeci jmenovat i synovec, o kterém jsem se ti nezmínil.
Eva: To je celé divné, proč zrovna dělal něco takového, jako je závěť. Vždyť měl celý život teprve před sebou. Skoro to zní jako…
Roman: Co? Jako co to Evo, zní? Jako sňatkový podvod. No tak to řekni. Řekni to! (křikne, až Eva nadskočí)
Eva: … Ty peníze ten majetek byl můj a mé rodiny.
Ondra: To je sice moc pěkný, to mě však moc nezajímá. Je jedno, jak to vypadá, vše jsme pečlivě prověřili. Žádné protizákonné jednání jsme nezaznamenali. A pokud jde o mě, myslím si, že to vy jste se chtěla vetřít do jeho rodiny. Proto napsal tu závěť takto, proto odjel pryč s veškerou hotovostí. Víte co? Pro Vás dámo, bude nejlepší, když odsud odejdete. Tento dům teď patří pouze Romanu Toulavému.
Eva: Ale pane, já nemám kam…
Roman: Neslyšela jsi ho?! Máš vypadnout z tohoto domu! (Zakřičí na Evu, chytne ji a vláčí pryč ke kleci. Vtáhne ji do klece a zamkne ji. Vezme klíč a zahodí ho pryč. Poté odchází společně s Ondrou pryč ze scény. Na scéně zůstává pouze Eva.)

---------------------------------------------------------

Neznámá ulice
Na scéně Eva v kleci s modrou dekou.

Eva (zpívá):

Hoch, můj manžel, je mrtev…
a já, mé srdce spadlo na větev.
Ano, tak strašně mě srdce bolí.
Neřekla bych, že mě to tak skolí.

Můj manžel je mrtvý
a to se již nikdy nespraví.
Proč, proč však, jak…
o vše jsem přišla pak?

Jsem pryč, už nejsem tou,
již prošla jsem tmou.
A proč byl s tou mrchou,
s tou mou sestrou?

Ach ne ona tam byla určitě náhodou,
ach ne, nesmím být bláhovou.
Do pomyslné klece mě zavřely,
aby mi snad v něčem zabránily?

Ne, ne takto andělé přeci nemluví,
mně se přeci nestalo určitě bezpráví.
celý ten omyl se jistě vysvětlí a spraví.

Hoch, můj manžel, je mrtev…
a já, mé srdce spadlo na větev.
Ano, tak strašně mě srdce bolí.
Neřekla bych, že mě to tak skolí.

Přesto, je to snad jen žert krutý,
nebo snad je to tady naprosto dutý. (klepe si na čelo)

Není možné, aby byl mrtvý,
Vždyť byl to on Roman Toulavý!

Avšak pochybnosti o jeho smrti mám.
Že je to divné, ruku do ohně za to dám.
Ale důkazy v rukou nedržím.
Ne, proč ústně proti němu tak hřeším?

Možná, možná jsem jen naštvaná,
a moje obava je jen planá.
Jsem taková, protože mi nic nezanechal.
Cítím se okradená, protože mi nic neodkázal.

Páchám však na tobě skutečně hřích,
když nejsem nic bez peněz tvých?!
Co to říkám tvých, snad mých! (křikne a stočí se do klubíčka)

(Na scénu přichází Roman, Marie, Adam, Irma a Ondra)

Roman: Tok to vypadá, že jsi jen skutečně ubohé důvěřivé stvoření. Přesto mě překvapuje, že cítíš, že je něco v nepořádku. Tušíš, že jsem tě podvedl?

Eva (zpívá):

Ach ano, ano ty peníze jsou moje
vždy přece nikdy nebyly tvoje!
Copak se sluší takhle ženu vydědit,
a takto strašně mě podvést a zradit?!

Oh, jsem na mizině,
jsem sama a v zimě.
Jsem bez domova,
bývalá žena Romanova.

Hoh, Marie má sestřičko!

Marie:

Nebuď, nebuď naivní, holčičko!

Peníze a čest a moc, to jediné lidi zajímá. To jediné zajímá mě! Věděla jsem, že Roman je proradný, ale tohle jsem nečekala. Je podnikavý a inteligentní. Člověk, o kterém se dá vlastně uvažovat. Z ničeho udělá něco. Ví, co je to první v životě a jde si zatím. První v životě je hrdost na své štěstí a štěstí se váží ve zlatě a drahých diamantech. Takovému člověku, rádo se pomáhá, zisk je jistý, jen si člověk musí dát pozor na své transakce.

Eva (zpívá):

Jak strašně kruté, má sestřičko!
A co ty má drahá matičko?

Irma:

Nebuď naivní, má holčičko!

Odešla si ze svého domova, aniž by ses o něčem zmínila. Vzala jsi své jediné veškeré úpory, drahé šperky i nám jsi něco vzala a bez našeho požehnání jsi odešla. Proč, proč bychom se měli postarat o svoji dceru, která se k nám zachovala jako k cizím, ba hůř?

Eva (zpívá):

Jak strašně kruté, má sestřičko!
I tak je dcera dcerou, má matičko!
Tatíčku, ty moje milované srdíčko?

Adam:

Je mi líto moje milované sluníčko!

Opustila jsi nás, dělali jsme si starosti. Doslechli jsme se, co jsi provedla. Já bych ti pomohl, ale bylo by to k něčemu? Zase bys něco vyvedla, zase bys na něco naletěla. Chtěla jsi být samostatná a hrdá. Tak tady je tvá šance! Dostaň se z toho sama a budeš šťastná hrdá a samostatná! (odchází společně s Irmou ze scény)

Eva (zpívá):

Ach protivný to svět,
není to žádný vonný květ.
má rodina se otočila o mně zády
jen tak bez sladkých slov a parády.

Byla jsem ohavně okradena!
Bože můj, na kost jsem byla oškubána!
Svým mužem byla jsem oloupena!

Och, lidi pomozte!
z tohoto utrpení,
mříží samoty a chudobní,
mě vykleštěte a zbavte!

Pane, pane velectěný, věříte mi!

Ondra: Táhni pryč ty…! (odchází ze scény)
Roman:

Oh, má drahá, nějak ti již nejde rýmování,
že by to bylo zapříčiněno špatným stravováním?

Eva: Buď ticho ty jeden zlotřilče, zloději a podvodníku! Jedno jestli jsi živ a zdráv, stejně jsi mě na své smrti podvedl a okradl!
Marie: Ale no tak, takto se andělé přeci nevyjadřují. Dobře víš, o mrtvých jen dobře! Ale víš co? Co mi je vůbec po tobě!? Jen zuř, jen fňukej, můžeš si zato sama, jen kdybys mě poslechla. No nic já tady zatím s mrtvým uzavřu smlouvu. Jeho peníze, tvoje peníze, mi pomohou ke štěstí. (odchází se smíchem ze scény)
Eva: Ty proradná zmije, ty jedovatý hade, ty, ty… (chrlí slušné nadávky za ní a Roman se směje)
Roman: Tvá sestra měla pravdu. Vypadá to, že tvá křídla najednou jako by postrádala lesku! Jako by trochu černala. Vypadá to, že začínáš bloudit v mlhách u hrany, u brány na druhou stranu. Nezpíváš, nebásníš, křičíš nadávky a mrtvé haníš. To není dobrá vizitka pro anděla. Přehoupneš se přes hranu a…
Eva: Jestli jsi živ a zdráv, ať tak se staň! Půjdu a najdu si tě! Půjdu klidně do široširé černé tmy a stanu se démonským andělem pomsty, jen abych tě našla a potrestala.

Spravedlnosti bude učiněno za dost,
a to bude má radost a pro teď i jediná starost!
Donutím tě se mi poklonit a prosit o milost! (vyřkne jako kletbu)

Roman: No to sotva, nejdřív se budeš muset dostat z těch mříží! (Se smíchem klec přikrývá modrou dekou a odchází)

---------------------------------------------------------

Neznámá ulice
Na scéně Viktor, klec s Evou a modrou dekou.

Viktor přejde pódium a zastaví se uprostřed pódia a rozhlédne se. Poté spatří klíč od klece, vezme ho a přijde až ke kleci. Z klece se ozývají Eviny vzlyky, ale Eva není vidět, protože klec je stále přikrytá modrou dekou.

Viktor: Je vám něco?
Eva: Jestli je mi něco, no pane, to je mi ale otázka? Vy mi jste?!
Viktor: Co prosím? Jak, vy mi jste?
Eva: Běžte pryč! Člověk v kleci, jako lapené zvíře v zoo, nechce diváky.
Viktor: Takže vy tady nejste z vlastní vůle? (sedá si na zem vedle klece a hraje si s klíčem)
Eva: Ne, já jsem ráda tady zamčená. Mě to totiž baví! Člověk jako já, by měl zůstat zavřený.
Viktor: Člověk jako vy? To říkáte, protože se bojíte sama sebe. Bojíte se toho, co byste mohla udělat?
Eva: To míníte proč? Co když jsem něco již spáchala?
Viktor: Teď máte na mysli svoji rodinu? Ale jděte, ta se bez toho rodinného prstenu, který ukazuje šlechtický původ, obejde. Vždyť má ještě plno dalších takových věcí, včetně listin.
Eva: Kdo, k čertu, jste? Jakto, že o mně tolik víte?
Viktor: I andělé, potřebují své andělé strážné, protože svět a život je zlý.
Eva: Vybral sis špatného člověka, anděli. Špatného svou duší i bez budoucnosti a návratu zpět do nebe. Špatného člověka, špatného! Prosím neztrácej čas a odejdi.
Viktor: Až bude čas, odejdu. Skutečně to chceš?
Eva: Co, abys odešel? Zůstat tady zavřená v kleci? Nebo se pomstít?
Viktor: Skutečně se chceš pomstít? Skutečně chceš ztratit svoji budoucnost?
Eva: Ano, donutím ho se mi poklonit a prosit o milost!
Viktor: Uděláš to, i když ti pomohu a řeknu ti, že to nechci?
Eva: Nemusíš si špinit ruce, anděli, abys vypustil divé zvíře z klece. Pomůžu si sama.
Viktor: A vida klíč, kde se tady od tvé klece vzal klíč? (dělá jako by ho právě našel) No škoda, že nechceš pomoc. Asi ho tedy tady budu muset zase nechat. No nevadí, rád jsem vás poznal. (Položí klíč na dosah klece a odchází ze scény.)

(Eva šmátrá po klíči, uchopí ho, otevře klec a odhodí deku pryč. Z klece vychází však již se zlověstným úsměvem, jako anděl pomsty.)

Dodatek autora:: 

Jop ahoj, jsem tu zas
zdraví vás váš fantomas...

Nop, tuto divadelní hru jsem napsala zhruba tak před rokem. Nebyla jsem s ní tak spokojená jako obvykle s jinými mými díly. Za prvé byla až příliš levicová a já nerazím levicovou politiku, vlastně většinou nerazím žádnou politiku. Takže pokud v tom něco takovéto budete vidět... já jsem to nenapsala s tím to úmyslem, vůbec jsem tyto myšlenky tam nechtěla. Druhá věc na této hře, co mi vadila, byly ony rýmy. Přesněji to, že rytmus není vždy správný, nikdy mi to tak docela tohle nešlo.
Nechtěla jsem ji tedy vůbec publikovat, naneštěstí si jí přečetla má kamarádka a měla na tuto hru opačný názor. Takže nakonec díky ní jsem ji tady uveřejnila...
Ať na tuto hru nakonec budete mít jakýkoliv názor, doufám, že i přes její chyby nakonec bude dobře, že tato divadelní hra nezůstala v mém šuplíku. Smile

5
Průměr: 5 (2 hlasy)