Attempt to have a life

Spousta lidí se v životě dostane do situace, kdy pomýšlí na pokus o sebevraždu. Já ne.

Jestli se cítíš tak prázdný
Tak vyčerpaný
Tak ponížený

Jestli se cítíš tak naštvaný
Tak sedřený
Tak utiskovaný

„Couro!“ Nikdy bych si byl nepomyslel, že facka může tak bolet. Byla zasloužená a byla od něho, tak proto. Nebránil jsem se a beze slova nastavil druhou tvář. Bílé vlasy se mi svezly do očí a já je nechal zakrýt mi na něj pohled. Nemusel jsem nic vysvětlovat.
„Je mi z Tebe zle, Hibiki! Hnusíš se mi!“ Samozřejmě, že ano. Nikdy si tyhle fráze nebyl schopný odpustit. Bohužel pro mě, zraňovali více než facky. Bylo mu ze mě špatně, to jsem dovedl pochopit, ovšem jen do chvíle, než jsem mu dovolil se do mě udělat. To mě miloval. Byl tak předvídatelný…. říká nepoučitelný. Neodpověděl jsem.
„Jak jsi jen mohl? Copak pro Tebe nic neznamenám?“ I v tomhle případě by byla odpověď ztrátou času. Odpoví si sám, i když lživě. On byl můj život, má rodina, můj domov. Byl všechno o co jsem kdy stál. Tak proč jsem mu to neřekl?
„Jistě, že neznamenám. Jinak bys mě nepodvedl!“ Byl dokonalý přítel, já byl jen téměř dokonalý. Nedokázal jsem být věrný. Nikdy. Moje jediná slabina. Významně pohodil hlavou. Teď se zeptá s kým to bylo.
„A kdo byl ten frajírek, kterému jsi nastavil zadek, co? Tak mluv.“ Zavřel jsem oči, brzy přijde další rána. Já neměl v úmyslu nic vysvětlovat, jen bych to zhoršil. Popravdě, nevím s kým jsem spal. Líbil se mi, já se líbil jemu. Rovnice s jediným výsledkem.
„Jsi jenom dě*ka!“ Ani tentokrát dlaň nedopadla vedle, škoda rány. Věděl, že se mu poddám, jako vždycky. Ať to bylo jak chtělo, trest nakonec vždycky přišel a tentokrát byl mnohem tvrdší, než jsem očekával.
„Mám Tě dost, Hibiki. Sbal si věci a vypadni. Už Tě nechci vidět.“
„Cože?“ Ne, tomu jsem uvěřit zkrátka nedokázal. On by mě nikdy nevyhodil.
„Vyhazuju Tě! Nerozuměl´s?“ Proč byl jeho pohled tak vážný? Proč jsem se najednou cítil tak zle? Ne, vůbec jsem ho nechápal.
„Rozumím. Odejdu když chceš, ale chci abys věděl, že…“
„Opovaž se mi zase lhát! Neříkej to a jdi mi z očí!“
„…Tě miluju, Shine.“
„Hibiki!“

Nejsi jediný
Nevzdávej to.
Nejsi jediný,
Tak vstávej!

Jestli se cítíš tak nečestný,
Tak špinavý
Tak zneužitý

Jestli se cítíš tak přehlížený,
Tak obtížný
Tak naštvaný

Už je to pět měsíců, vzpomínám…..
Když jsme leželi v posteli, tiše, ve vzájemném objetí, vždy jsem poznal, že se se mnou chce milovat. Políbil mne na nosík a zašeptal…
„Nenávidím Tě! Proč mi to děláš? Copak nechápeš, že mi ubližuješ?“
Jakmile jsem ho ucítil v sobě, nebylo těžké odhadnout, jak by si mne chtěl brát. Jednou to bylo naléhavé a drsné. Jindy se se mnou mazlil dlouhé hodiny, než jsme vedle sebe vyčerpaně….
„Spali jste spolu? Odpověz mi! Chci to vědět a nelži!“
Zbožňoval jsem, když mi do postele přinášel snídani. Naprosto přesně věděl, co mám rád. Nikdy neklopýtl. Políbil mne něžně a dlouze. Poté mi popřál „Krásné ráno…“
„Dě*ko! Jak jsi mi to mohl udělat, Hibiki?! Já Tě….“
Miloval jsem ho. Každičkou jeho část i jeho samotného jako celek. Jak se na mě smál, jak mne hladil, jak mne objímal na veřejnosti, aby dal všem najevo, že patřím jen…
„Jemu Tě nikdy nenechám! Je mi jedno, kdo to je!! Prosím, jsi celý….“
Můj život s ním byl nádherný. Vždy jsme měli čas na lásku, na blízkost, na doteky. Ale teď bylo na všechno pozdě. Byl…
„Konec. Nechci Tě už vidět. Vypadni!“

***

„Hibiki?“
„Ano?“
„Vy jste Hibiki? Ryouma Hibiki?“
„Ano, to jsem já. Kdo jste…“
„Pojďte s námi.“
„Já? Počkejte a proč? Kdo vlastně…
„Znal jste Okamuru Shina?“
„Shina? A..ano, ovšem, co je s ním? Nemá snad nějaké potíže, že ne. Nerad bych, aby...“
„Je mrtvý, pane Ryoumo. Sebevražda.“
„Co? To ne.. to.. sebevražda? To se pletete. Shin by to nikdy neudělal.. to ne.. Shin ne.. on by.. nikdy by se přece….. on… oh Bože, Shine!!!“

Nejsi jediný!
Nevzdávej to.
Nejsi jediný,
Tak vstávej!

***

„Víš, vždycky si to byl Ty, kdo vedl tyhle směšně nesmyslné monology. Mnohokrát jsem Tě ani neposlouchal.“ Musel jsem tam být, neodpustil bych si, kdybych s ním nepromluvil. Nebylo bláznovství mluvit k náhrobnímu kameni? Jasně, že jo. Já byl odmala jinej. Začínalo být chladno.
„Měl bych říct, že toho lituju, viď že jo. Dobře, lituju toho.“ Neulevilo se mi, naopak, ta tíha na mě dopadala stále víc. Připisuju to tomuhle místu. Nemám hřbitovy rád. Jsou staré a opuštěné. Tam lidé nevzpomínají, tam zapomínají. Ale já nezapomenu.

flashback:
Vycházející slunce mu oslnilo tvář a on byl nucen přivřít oči a zamžikat do paprsků. Zakuckal se, když mu cigaretový kouř v plicích neudělal dobře a přitiskl si dlaň na ústa. Posedával zády opřený o pilíř mostu, užíval si další den, kdy je naživu a dýchá. Poslední dobou sem chodil už jen pro ten pocit, že vidí, jak se slunce probouzí společně s ním. Nepopsatelné.
Při pohledu na své paže uhnul pohledem, nikdy by si nepřiznal kým se stal, bylo to příliš ponižující. Povzdechl si a znovu potáhl z rozkouřené cigarety. Mimoděk si přitom odhrnul sněhobílé vlasy z čela. Nepřemýšlel nad tím, co ho čeká, život se zdál bezdůvodný, bez smyslu a přece, nikdy by se ho nevzdal. Nikdy ne vědomě. Nevšímajíc si kolemjdoucích ani projíždějících aut v dnešním ranním ruchu, obýval pouze svůj soukromí svět plný bolesti v nekonečné honbě za další dávkou osobního potěšení. Ještě dítě, ačkoli dost zralé na to, aby dovedlo zhodnotit podstatu dobra a zla, správného a špatného. Ale on už se toho nedovedl zbavit, to si uvědomoval. Nedokáže to sám a chce vůbec?
Z úvah ho vyrušil chlapec, ne o mnoho starší než on sám, který mu hrubě vytrhl téměř vykouřenou cigaretu z prstů a sám si z ní potáhl. Nepohlédl na bělovlasého a němě se posadil vedle něho. Hibiki si instinktivně stáhl vyhrnuté rukávy dlouhé mikiny z paží, přestože věděl, jak zbytečné to je a ihned mu to bylo připomenuto.
„Tak co jsi udělal tentokrát, abys na to měl?“ Zeptal se nově příchozí mladík s tmavě hnědými vlasy a ještě temnější minulostí. I jeho oči nesly stejnou barvu, jakoby chtěl sám se sebou kontrastovat. Jakoby si přál splynout alespoň se svou maličkostí, když už nezapadal do představ společnosti. Oba věděli o čem mluví, bělovlasý se nad tím nepozastavil i když stud mu předepsal sklopit oči a pohlédnout do hlubokých černých vod řeky pod nimi. Někdy plynula tak pomalu, zoufale pomalu.
„Prodal jsem se. Poprvé.“ Odpověděl Hibiki a srdce mu zrychlilo rytmus úderů. Nechtěl na to myslet, vzpomínat, avšak ten obraz nikdy z paměti nesmaže. Každá neřest něco stojí, ale tohle byl setsakramentsky drahý požitek. Fet, důkaz slabé vůle člověka a ještě slabší touhy po životě. U něj to ovšem nebylo tak zřejmé, on to dělal ze zvědavosti. Zabíjel se, aby měl sílu žít. Chtěl vědět, že to snese, paradoxně drogy nesnášel. Tmavovlasý se ironicky ušklíbl.
„No jasně, mohlo mě to napadnout. Odbarvil ses. Snažíš se to ze sebe dostat, co? Tu vinu, ponížení, špínu. Seš ubohej. A co? Stálo to aspoň za to?“ Zeptal se mladík a ledabyle odhodil nedopalek do vody, kde se ztratil stejně tak, jako byli ztraceni oni oba. Bělovlásek si uvědomil bolestnou pravdu vyřčených slov. Skutečně ze sebe potřeboval vytěsnit všechnu tu hanbu. Silný peroxid byl to první, po čem sáhl, jakmile se vrátil do těch dvou ušmudlaných místností, které bezděčně nazýval domovem. Už jenom z toho důvodu, že nechtěl vypadat jako slaboch, nebo přespříliš citlivý, musel lhát.
„V pohodě. Nebylo to tak zlý, ani jsem neřval. Prachy na tři dávky, celkem slušný. A co ty?“ Rozhlédl se kolem sebe, zda je nikdo nepozoruje, nerad by, aby někdo slyšel jejich rozhovor i když to pro okolní hluk bylo nemožné. Tolik se styděl, prozradily ho pláčem zarudlé oči, jindy pro jejich krásnou modř vyzývavé. Dnes spíše pro smích. Nikoho by neoklamal. Jakmile vnímal, že si jej kupující začíná brát moc surově, bolestí neudržel slzy a rozvzlykal se. Naštěstí pro něj, právě to od jeho služeb muž očekával, neb projevené utrpení mu činilo potěchu. Když skončili, Hibiki si myslel, že nedokáže vstát. Ne bolestí, ostudou. Nakonec dostal víc peněz, než bylo domluvené společně s nabídkou opětovného setkání. S díky odmítl.
„Já? Za co mě máš? Nedělám dě*ku, krom toho, skončil jsem s tím. Dva měsíce jsem nic neměl.“ Pochlubil se tmavovlasý a konečně pohlédl Hibikimu do tváře. Lekl se toho, co tam viděl. Bělovlasý se na něj díval, jakoby se až teď probral ze snu. Dě*ka? To byl? Ano, tím se stal. Tohle zjištění neskutečně zraňovalo, co to provedl. Dostal se za pomyslnou hranici toho, co sám sobě ještě dokázal odpustit. Tohle už bylo moc. Uvědomil si to. Právě teď, když to bylo řečeno nahlas a vědomě. Krutá pravda. Jak se to mohlo stát? Když s tím začínal, slíbil si to. Přísahal, že se nikdy neprodá, že své tělo nikomu nedá. Jenže teď… po tváři se mu svezla slza. Závoj byl odhalen, zdálo se mu, že je zcela nahý a odkryl své nechráněné a zranitelné srdce nepříteli.
„Proboha, Hibiki!“ Mladík netušil, co by měl udělat, věděl, co se právě událo chlapci v hlavě. Porozuměl tomu, jakmile spatřil slzu. Byla to lež, nic nebylo v pořádku. Sakra. To jediné, co jej napadlo bylo mladšího obejmout. Natáhl se k němu a přitiskl si ho na prsa. Přeci jen, Hibiki byl ještě dítě, s tím že se dal za peníze se nebylo možné vyrovnat tak snadno, natož to přejít siláckými slovy. Došlo mu, co svými slovy způsobil, zalitoval toho, avšak bylo pozdě. Ucítil, jak se bělovlásek rozplakal a pevně mu sevřel košili na zádech. Věděl, že i tohle je pro Hibikiho potupa, nerad dával najevo slabost, ale nejspíše už potřeboval cítit něčí nesobeckou blízkost. Tmavovlasý mu to neměl za zlé, všichni hledáme někoho, kdo by nás podržel, když padáme. V chlapcově případě to bylo spíš tak, že potřeboval podporu v tom vyplavat na hladinu, dno právě objevil. V tu chvíli jim byly zcela ukradené pohledy procházejících, náhle tu byli jeden pro druhého.
„Promiň, Hibiki. To jsem nechtěl. Je mi to….“
„Bylo to strašný, Shine. Bylo to….strašný. Já byl tak…byl jsem slabej, vůbec mi to nemyslelo.“ Nezdálo se, že by měl chlapec v úmyslu přestat plakat. Musel to ze sebe dostat ven, potřeboval to i když mu bylo jasné, co si o něm starší pomyslí. Ovšem, byl ubohý, to přece už jednou slyšel, nebránil se tomu. Byla to pravda. Více se natisknul na to tělo, které mu teď poskytovalo dokonalé bezpečí před světem. To byl vážně tak žalostný? Samozřejmě, že byl.
„Ššš, já vím. Uklidni se, bude to dobrý, zapomeneš. Rozumím Ti.“ Pokoušel se ho Shin utěšit a sám se přitom nalokal nepříjemných vzpomínek, ve kterých se topil už ve čtrnácti. Ano, spadli do stejného průšvihu ve stejném věku, avšak Hibiki z toho vyvázl ještě dobře. Jak si tmavovlásek vzpomínal, on se nebyl schopný hnout po svém prvním znásilnění. Říkal tomu tak, to nebyl ani sex. Návštěva nemocnice byla nezbytná a i tam se spíše doplazil, než došel po svých. Hibiki se zachvěl a odtáhl se od něj.
„Jak mi můžeš rozumět. Ty dě*ku přeci neděláš.“
„Lhal jsem Ti.“ Přiznal se konečně mladík a pohladil chlapce po bílých vlasech. Nebylo už proč se skrývat za masku slušného, schovával se jedině sám před sebou.
„Bylo mi tolik co Tobě, když jsem do toho spadl. Ani jsem nevěděl, jak se to dělá s chlapem a bylo mi to jedno. Potřeboval jsem prachy na dávku. Znáš to, zoufalá situace volá po stejně beznadějným řešení. Tak jsem do toho šel. Bohužel, v mým případě se nedá mluvit o štěstí, lidi sou svině. Dvě zlomený žebra a podlitiny po celým těle. O tom, že sem si nemohl měsíc sednout, Ti vyprávět nemusím. Přestal jsem jíst, abych nemusel na záchod. K mojí smůle jsem byl takovej idiot, že jsem do toho potom šel ještě dvakrát. A věř mi, naučilo mě to vážit si svýho těla natolik, že jsem přestal brát. Jen proto, abych to nemusel dělat.“ Při posledních slovech se Shin smutně zasmál. Nebylo tak těžké o tom vyprávět, těžší bylo to prožít. Teď už o tom mohl mluvit, věděl, že ho bělovlásek pochopí a porozumí tomu, co jeho samotného stíhá jako neviditelná paže hříšného svědomí. Možná, kdyby mu o tom, pověděl dřív, nikdy by nemusel chlapce utěšovat. Donutil by jej vyvarovat se toho. Další chyba, kterou si připíše na imaginární seznam všech svých omylů. Hibiki popotáhl a rukávem si setřel slzy z tváří.
„Promiň, to jsem nevěděl. A vidíš? Brečím tu jak holka, co přišla o pannenství. Sem směšnej. Ježiš, neber mě vážně, můžu si za to sám.“ Snažil se chlapec nabrat zpátky ztracenou hrdost, ale to už bylo nemožné. Tu mu brutálně ukradli včera v noci, kdy se, vtěsnán mezi matraci a těžké, upocené tělo, snažil nevnímat, jak mu osud rve ze zad křídla nevinnosti. Tu krev cítil ještě teď. Úplně se od Shina odtáhl a zadíval se dálky. Slunce už bylo výš a nechávalo hladinu řeky odrážet jeho zářivý obraz, přičemž jí jako odměnu věnovalo třpyt na mírných vlnkách. Kéž by šlo tak snadno odplout a nikdy se nevrátit. Stočil pohled na tmavovlasého a nechápavě natočil hlavu na stranu.
„Co.“ Nebyla to otázka, spíše konstatování, neb Shin se na něj zlehka usmíval.
„Líbí se mi, jak seš statečnej. Snažíš se za každou cenu vydržet, viď. Ale nemusíš to dělat. Já Ti přece rozumím. Směšný je jenom to Tvoje přetvařování, ten pláč jsem Ti věřil víc. Nechci, abys to musel zažít znova. Já…nevím, nechci, abys to udělal. Nechci to.“ Mladík mluvil tiše a spíše pro sebe, než k druhému. Najednou pocítil nutkavou touhu něco změnit. Ne pro sebe, pro toho kluka, který mu ještě před chvílí vzlykal v náručí. Zastyděl se za to, bylo to stále ještě příliš osobní, mít o někoho starost. Ani Hibikiho dost dobře neznal, avšak jakoby je nyní něco spojovalo. Něco co není vidět, o čem neexistuje hmatatelný důkaz, ale přesto to tam bylo. Polkl a odolával tíze chlapcova rozpačitého pohledu. Jeho hruď nyní pulsovala ukvapeněji a věděl, že bělovlasý je zmatený a neví, co si o těch slovech má myslet. Rozuměl tomu, kdyby mu tenkrát něco podobného řekl někdo jiný, taky by z toho měl chaos v hlavě. Být feťák znamená být sám. Bez výjimky. Ale on se pokusí to změnit.
„Co.. cože? Ehm, díky za starost, Shine. Vážim si toho, ale nechtěj, abych Ti něco sliboval. Teď na dávku mám, ale až mi bude mizerně, nevím co udělám. Je možný, že do toho zase…“
„Počkej, nerozumíš mi. Nedovolím Ti to, jasný? Nedopadneš jako já. Pomůžu Ti se z toho vyhrabat, abys nemusel brát. Neřikám, že to bude snadný, ale jde to. Dávám ti nabídku, ber nebo skonči jako laciná coura. Zničíš si život Hibiki, tohle je nejspíš Tvoje poslední možnost volby, pak už nemůžeš zpátky.“ Nebylo pochyb, že tmavovlasý ví, o čem mluví a bylo znát, že i on sám musel snést více bolesti a odříkání než bylo zdrávo, aby se dostal z drog. Tahle cesta má většinou jediný cíl, poslední dávku. Málokomu se povede vyváznout z nekonečného kolotoče shánění peněz a poté zprostředkovatele. Jen pro ten pocit, pro pouhý pocit.
Bylo ticho, nedívali se na sebe a přemýšleli, co tahle nabídka znamená pro každého z nich. Hibiki měl v mysli dokonalý zmatek, netušil, co to znamená. Nevšiml si, že mladík vytáhl z kapsy vlastní krabičku s kuřivem a zapálil si, aby se uklidnil od stavu překypujícího emocemi. Nepochyboval, že Shin nevtipkuje. Tón jeho hlasu i výraz s jakým to říkal, to vše bylo upřímné. Ale proč? Proč by to dělal. Neznají se, jsou jen dva cizí lidé, které spojovala touha po droze. Mnohokrát si opatřovali peníze společně. Krást ve dvou bylo mnohem méně nebezpečné. Tmavovlasý z toho byl venku, dalo by se tvrdit, že mu to chlapec záviděl, ale stále mu nebylo jasné, proč se tak stará? Nic pro sebe neznamenali. Rozhodl se znát důvod, než mu odpoví. Otočil se k němu.
„Proč bys to dělal, Shine? Jsem si jistý, že máš dost starostí sám se sebou a starat se o mě? Co z toho budeš mít? Proč mi to nabízíš?“ Možná byl bláhový, že zaváhal a měl zbytečné otázky a možná jen věděl, proč se ptá. Rozhodně neměl v úmyslu být někomu na obtíž, nic nevlastnil, byl by akorát přítěž. Nicméně představa, že by se zbavil závislosti a byl volný, svobodný, bez potřeby si dvakrát denně vulgárně rozrážet žíly hrotem jehly, byla lákavější, než samotný fakt píchání si narkotik. Shin se na něj stále nepodíval a v klidu pokuřoval. Neodpovídal, přemýšlel o následcích. Až po dostatečně dlouhé chvíli, když už si Hibiki začínal myslet, že si svůj návrh rozmyslel, konečně odpověděl.
„Budu rád, Hibiki. Budu prostě jen rád. Nic víc v tom není.“ Potom se k němu obrátil a opatrně mu svou načatou cigaretu vložil mezi rty, jako kompenzaci za tu, co mu prve ukradl. A pak, jakoby to bylo to nejsnazší na světě se na něj usmál. Prostě se usmál a v tom výrazu bylo všechno. Nic nechtěl, nic nepotřeboval, na ničem nelpěl, byl dokonale spokojený sám se sebou. Bylo to tak osvobozující, tak opojné, překrásné. Byl z toho skutečně venku, konec přetvářky, konec lží a falešných přátelství, teď to bylo opravdové. Hibiki zatajil dech a cigareta mu málem vypadla z úst, když mu to došlo. Bude rád, tak nesobecká myšlenka. Chlapec si ani nevzpomínal, kdy byl on sám z něčeho rád, kdy skutečně žil při tom všem umírání okolo něj. Tohle byla cesta ven, jeho dveře k nezávislosti, k možnostem, k životu. Hibiki náhle vzhlédl ke slunci, zcela bez impulzu, jakoby to byl reflex. Dnes bylo jiné, i voda byla jiná, i most byl jiný a i čas byl jiný.
„Už nechci brát.“ Jakoby uplynuly hodiny, než chlapci došlo, jak pevně a rozhodně to řekl. Byl zcela odhodlaný ke změně, prahnul po ní jako po kyslíku v plicích. Všechno ostatní se stalo nepodstatným, podružným. Teď bylo možné cokoliv, rozhodl se. Nasucho polkl a zadíval se Shinovi do tváře, která ale jakoby neztrácela pochybnosti.
„Dokaž to.“ Řekl tmavovlasý a uhnul pohledem k řece. Bylo to jasné. Hibiki ztuhl, věděl, co má udělat, váhal. Tyhle dvě dávky bílého prášku, které měl u sebe přece poctivě zaplatil. Svým tělem, bolestí, slzami. Zaplatil nejvyšší možnou cenu, když ovšem nedal všanc vlastní existenci. Zavřel oči, ne nemohl to udělat. Tolik kvůli tomu trpěl, nikdo nemůže pochopit, kam až je člověk schopný klesnout pro dva nepatrné igelitové sáčky v jeho kapse. Co všechno je pro ně ochotný udělat. To přece nešlo, to ne. Bělovlasý začal těkat očima ze strany na stranu a přešlápl si. Shin se zatvářil zklamaně, více než to, uvnitř ho to ranilo. Hibiki nebyl připravený. Vlastně ho považoval i za svou vlastní možnost a cestu k nápravě, ale on možná nebude ten pravý.
„Škoda, fakt jsem doufal, že na to máš. Lituju, asi Ti nemůžu pomoct.“ Proč to tak bolelo? Kam se ztratilo všechno to odhodlání? Kam zmizela vůle a touha po zvratu svého osudu, který směřoval ke smrti? Tmavovlasý se smutně otočil k odchodu. Tady už neměl co dělat, bylo pozdě. Když Hibiki konečně uviděl pravdu, jeho sen se mu začal rozplývat. Srdce mu divoce bušilo do žeber. Musel se rozhodnout. Teď nebo nikdy. Sáhl do kapsy.
„Hej, Shine! Počkej!“ Zavolal ještě. Starší se ohlédl právě ve chvíli, kdy dva bílé sáčky opouštěli teplo a jistotu chlapcovi dlaně a letěli vstříc zhoubným vodám temné řeky. Přece. Zadíval se na ně, letěli pomalu, snad by ani nikdy nedopadli. Zdálo se, že dokonce letí, čas se vlekl o oni se stále nedotkli hladiny. Přesně v tu chvíli si Hibiki uvědomil, že se jeho minulost tříští. Že se rozbíjí, rozpouští, mizí, že letí společně s práškem stejně bílým jako byly jeho vlasy. Padá nekonečně dlouho, čeká jestli to nerozmyslí a nepokusí se jej znovu uchopit. Hibiki to sledoval s prázdným výrazem a jako nadšené dítě doufal, že se stane něco neočekávaného. A pak, náhle, zcela bez varování, zmizeli pod hladinou. Nezbylo nic.
„Dobře, chlapče.“ Ani si nevšiml, že Shin stanul před ním. Nyní mu kuřivo skutečně vypadlo ze rtů a bylo stejně jako drogy smeteno větrem do kalných vod. Nevnímal to. Stále jakoby nedovedl pochopit, co se stalo. Udělal to, zbavil se toho, byl volný a taky na začátku. Když k tmavovlasému vzhledl, po tvářích se mu zaleskly vlhké cestičky od pláče. I tahle oběť měla svou sazbu. Ovšem pokud to byly pouze slzy, byla ještě přijatelná. Mladík mu položil ruku na rameno a usmál se na něj, vřele a mile.
„Pojď, jdem domů, Hibiki.“
„Děkuju, Shine.“

flashback - konec

Jestli se cítíš tak prázdný,
Tak vyčerpaný
Tak ponížený.

Jestli se cítíš tak naštvaný
Tak vstávej!

Pojď se vzbouřit, vzbouřit,
Pojď se vzbouřit.

„Pamatuješ, ještě? Když si mě tahal z toho svinstva, zamiloval ses do mě. Bylo to ujetý. Snažil ses mi to říct, nikdy nezapomenu, jak ses u toho tvářil. Bože, myslel jsem si, že se Ti udělalo zle, jak jsi byl bledej. Měl ses vidět. Tolik ses styděl.“ Zasmál jsem se. Ta představa mě nikdy neopustí. Bydleli jsme spolu necelé tři roky, z toho dva jsme považovali za skutečný vztah. A pak se to rozjelo, začal jsem ho podvádět s jinými. Ne proto, že bych ho nemiloval. Miloval jsem ho víc, než kohokoli jiného. Sex se stal mojí drogou a já neměl nikdy dost. Zase jsem v tom lítal, jenom jinak. Pro mě nic neskončilo.
„Když jsme spolu poprvý spali, věděl jsem, že mě to pohltí, protože s Tebou to bylo tak jiný. Ty sis mě vždycky uměl brát tak, jak jsem to potřeboval. Parchante.“ Ušklíbl jsem se a natáhl se pro spadený list, který skryl písmena v jeho jméně. Malichernosti.
„Vlastně jsem si nikdy nemyslel, že bys s tím byl schopnej skoncovat. Překvapilo mě to, ale pak jsem se dozvěděl, jak si to udělal. Zklamal jsi mě, víš? Očekával bych od Tebe víc, ale Ty ne. Musel´s, co? Sakra a já doufal, že už o tom nikdy neuslyším. Předávkování, taková hloupost. Nesnášel´s to, vím, že to bylo kvůli mně. Tak proč ses k***a během toho půl roku, neozval, co?!“ Začal jsem zvyšovat hlas, bylo mi na nic. „Já na to čekal, Ty idiote. Od tý doby, co jsme se rozešli jsem nikoho neměl. Přísahám, že ne. Uvědomil jsem si, kolik pro mě znamenáš. Ubožáku!“ Udeřil jsem pěstí do země. To, že mě neslyší, mě neskutečně štvalo. Nejraději bych ho teď zabil sám, kdybych měl možnost.
„Umřel jsi jako feťák, chápeš? Copak Ti to nedošlo? Věnovali Ti tři řádky v místních novinách. Zatracený – tři – řádky! Ale Tys přeci nebyl feťák, Ty zatracenej zmetku. To Ti nikdy neodpustím.“ Donutil jsem se uklidnit. Nemohl jsem se na ten kámen dívat, rozrušovalo mě to. Jakoby se mi vysmíval. Vyhrál. Bylo mi jasný, že se musel dobře bavit, když jsem tam tak řval. Jo, to mu bylo podobný. Ať byl kdekoliv.
„No nic, už budu muset jít. Nastupuju na střední. Jo, vždycky jsi chtěl, abych tam začal chodit. Škoda, těšil jsem se, že na mě budeš čekat až půjdu ze školy. Potom bys mě objal a vášnivě políbil přímo před očima všech těch pomatenejch středoškoláčků. Umím si docela živě představit, jak by ses v tom vyžíval. Sadisto.“ Věděl jsem, že by toho byl schopnej, on určitě. Rád si mě na veřejnosti přivlastňoval a čím víc lidí bylo okolo, tím líp. Musel jsem se zasmát a vstal jsem.
„Jo a ještě něco. Nechtěl jsem na to zapomenout. Posledně jsi to nechtěl slyšet, tak Ti to teď řeknu na rovinu.“ Spousta lidí se v životě dostane do situace, kdy pomýšlí na pokus o sebevraždu. Já ne. Já se celou svou dosavadní existenci…
„Miluju Tě, Shine. Ale musím jít dál.“….pokouším o život.

Nejsi jediný
Nevzdávej to.
Nejsi jediný,
Tak vstávej!