AvaCom

Vzduchem prolétaly neuterem poháněné lodě, které byly ještě lepší než ty neutronové. Začínal nový den v Xedu. Protáhla jsem se a zívla. Oblékla jsem si stříbrnou kombinézu s vyšším límcem, jak nám předepisovala poslední móda. V ruce jsem chvilku podržela AvaComa, speciální helmu, která kryla obličej a na displeji v hledí zobrazovala nositelovy emoce.
Žádný člověk nemohl být diskriminován kvůli svému obličeji ani hlasu. Helma převáděla hlas na jednu z nastavitelných voleb, které byly vládou schváleny. Nasoukala jsem do ní krátké oříškové vlasy a vyšla z bytu.
„Vítejte, občané Xeda, do dalšího dne, kdy se nemusíte bát o svoji důstojnost. Žijte svobodně a beze strachu,“ hlásal veřejný rozhlas.
AvaComy spolucestujících v metru hlásaly zamračené obličeje a neutrální výrazy. Budovy, dopravní prostředky, lidé, dny, všechno bylo šedivé.

„Výborná práce, průzkumnice Ni'Tsu,“ pochválil mé hlášení šéf. Práce u dnešní policie obnáší spíše jen pochůzky a potyčky s rebely, kteří odmítají správný způsob života a AvaComy. Mezi lidmi se proslýchalo, že mezi ně přišel prorok. Muž, který má zničit celý svět. Na takové polovičaté informace jsem nikdy nedala. Obličeje rebelů jsme měli všechny v databázi, byť to nebylo nutné, jelikož se pohybovali bez AvaComů.
Jak můžou být tak nehygieničtí a dýchat nefiltrovaný vzduch? Natož ho vydechovat na ostatní! pomyslela jsem si rozlobeně.
Tihle lidé byli opravdu nebezpečím pro naše město. Nerespektovali pravidla, vyhýbali se veřejným pracovníkům, nenosili masky a vůbec porušovali víc než dvacítku různých nařízení města i vlády. Toužila jsem je všechny pozatýkat, takže jsem odešla od počítače a vyrazila do terénu.
Maska se brzy přizpůsobila venkovní teplotě a nastavila vhodnou úroveň chlazení. Dnešní den bude nejspíše nejteplejší za posledních patnáct let. Štíhlá motorka s krytem i přes kola letěla po visuté dálnici jako střela. Na radaru jsem zachytila osoby bez identifikačních karet.
Rebelové!
Šlápla jsem na neuterinový plyn. Nacházeli se ve starší části města, což mě ani nepřekvapovalo. Většinou se tam zdržovali, ale i tak je nebylo snadné pochytat. Ve městě nebyly speciální silnice, které nadnášely vozidla a musela se používat starší technika. Můj model měl výhodu, že šel během chvilky přepnout na použitelnější dopravní prostředek.
Motor zavrčel. Sice nebyl tak rychlý, ale ten zvuk se mi moc líbil. Kličkovala jsem mezi domy, až jsem u jednoho zastavila. Signál se přibližoval.
Jen jedna osoba?

Tohle bude snadné. Nejspíš mě šéf i povýší.
Se zvyšující se hladinou odhodlání jsem se blížila ke svému cíli. Kovové schody tiše skřípaly. V ruce jsem ještě pevněji stiskla svoji laserovou pistoli. Cíl stál osamoceně na střeše. Zastavila jsem se u stěny za dveřmi vedoucími na střechu. Napočítala jsem do tří a pak je vyrazila.
„Tady policie, ani hnout!“ Mířila jsem mu přímo doprostřed zad.
Měl na sobě středně hnědé u nohavic potrhané tříčtvrteční kalhoty, bosé nohy a vestu s límcem. Modré rozježené vlasy mu vlály ve větru. Dal pomalu ruce vzhůru a otočil se ke mně. Na tváři měl široký úsměv.
„S tvým řáděním je konec!“
„A co jsem udělal?“ Lidský hlas byl úplně jiný, když nebyl překládán automatem.
„Veřejné ohrožování obyvatel města, odmítání nošení AvaComu, neregistrování se na úřadě a další přestupky vůči společnosti.“
„To je zločin?“
„Tvé sobecké chování ohrožuje obyvatele města.“
„Obyvatele?“ Ohlédl se za sebe na nové město.
„Spíš mi připadají jako beztvaré krabice.“
„Zločinec jako ty nemá co soudit.“ Sáhla jsem rukou do kapsy na lýtku pro pouta. Rebel najednou vyběhl. Pálila jsem po něm omračujícími výstřely, ale byl příliš rychlý. Uskočila jsem před jeho výkopem.
„Tady XP-A150, žádám posilu do sektoru SM-20. Opakuji…“ Jenže rádio v helmě vydávalo jen šum.
Znovu se tak divně zakřenil a pohodil v ruce malým válečkem.
„Rušička?“
Najednou jsem klopýtla a začala padat přes okraj budovy.

Zakroutila jsem hlavou. Měla jsem pocit, že mě někdo praštil pytlem. Zvedla jsem se do sedu a protřela si oči. To už musím vstávat do práce?
„Zzzzzzzz…“
Co je to za zvuk?
Otočila jsem se ke zdroji a spatřila toho kluka. Seděl s lokty opřenými o kolena a hlavou v dlaních. Zvláštně, až mlsně se na mě usmíval a vydával ten zvuk.
„Ty!“
Vyskočila jsem na nohy a zjistila, že nemám jak AvaCom, tak svoji pistoli.
„Ty odporný úchyle! Kde je můj AvaCom!“
Palcem ukázal za sebe.
„Je z něj perfektní odpadkový koš.“
„Cože?!“
Ve špinavém a zaneřáděném pokoji byly další helmy. Z většiny byly květináče, misky, stojánky na tužky a pomalovaná těžítka.
„Ty barbare! Jak se opovažuješ ničit nejlepší výtvor naší civilizace?!“
„Blbost. Cokoliv, co ti bere srdce, je špatné.“ Rozhodil rukama a zvedl se. Přiskočila jsem k nejbližší masce a snažila se vyslat tísňový signál.
„Smůla, jsou vykuchané.“
Vztekle jsem ji po něm hodila.

„Bez té hloupé masky vypadáš mnohem líp.“
Ten jeho úsměv mě štval, ale… taky se mi líbil. Celý svůj život jsem hleděla na lidi skrz AvaCom. Nikdy jsem nepoznala ničí tvář. Neznala jsem obličeje ani vlastních rodičů. Emoce vypadaly jako shluky svítících bodů. Tak to bylo správné. Nikdo druhým nevyčítal jejich obličej. Všichni si mohli být rovni.
Mladík vyšel z pokoje. V rychlosti jsem zkontrolovala svůj AvaCom, ale ani ten už nebyl k použití. Sledovala jsem ho. Opět vyběhl na střechu. Zhluboka se nadechl.
„Jak ten vzduch můžeš dýchat? Víš vůbec, jak je to nehygienické?“
„Náhodou, vzduch je tu bezva. Vždyť ho dýcháš taky.“
Pravda. Pořád nosím AvaCom, až jsem úplně zapomněla, že ho teď nemám. Zakryla jsem si ústa.
„Neboj.“
Mluvil, jako bych byla malé dítě. Pořád se tak mile usmíval a já přemýšlela, s jakým rozlišením by musel displej být, aby ho mohl vykreslit. Zatřásla jsem hlavou. Začal se smát.
„Č-čemu se směješ?“
„Teď jsi vypadala jako zvířátko, které dosud žilo za mřížemi a najednou zjistilo, že existuje svět i za nimi.“
Trochu jsem ustoupila. Proč se cítím tak nervózní?
„Jsi jiná než ostatní. Těm je jedno, že nosí masky kolem svých srdcí. Ale ty cítíš, jak se dusíš. Nechceš ho skrývat. My dva si jsme hodně podobní.“
„Srdce nemůže mít masku. Masku může mít jen obličej,“ namítla jsem.
Co je to za hloupost? Srdce je kryto žebry, nepotřebuje další vrstvy.
„Do~bře.“

Dokázala jsem ustoupit jen o krok, než mě chytil kolem pasu a přitiskl své rty na ty mé.
Co to dělá?!
V hlavě mi vybuchl ohňostroj a srdce se divoce rozbušilo.
Proč se nemůžu hýbat?
Oddálil se a já se vzpamatovala.
„Jak se opovažuješ?! Víš, kolik hygienických norem jsi porušil?“
Pořád se křenil.
„Tak hrozné to nebude, když se neutíráš.“
Nesnažila jsem se to.
Musím být v šoku, to je tím!
„Pojď,“ zavolal a zase zmizel v domě.
V hlavě mi vířily zmatené myšlenky a srdce se pořád nechtělo uklidnit. V jeho pokoji plném barev jsem popadla svoji pistoli. Jeho přítomnost mě znervózňovala a dělala jsem zbytečné chyby.
Znovu jsem ho našla až dole v garáži. Namířila jsem na něj.
„A dost! Půjdeš do vězení, kam patříš!“
Otočil se na mě.
„A přestaň se tak divně šklebit!“ Při křiku jsem zavřela oči.
Vykroutil mi zbraň, zatlačil ke stěně a znovu přiložil rty.
Co je to za drogu, že se nemůžu pohnout?
O okamžik později mě táhl za sebou, abych z motorky nespadla, pevně jsem se ho za jízdy držela.

Zamířil do nového města.
„Co to děláš?“
„Vrátím lidem zpátky jejich srdce!“
„Jak jim chceš vrátit něco, co nemáš? To nedává smysl!“
„Neboj, uvidíš!“
Prudce zastavil před velikým obchodním domem.
„Rebel!“
„Áááá!“
„Utíkejte!“
„Pomóc!“
Lidé křičeli a stranili se mu z cesty.
„Pozor, má rukojmí!“
Táhl mě za sebou až na střechu.
Policejní jednotky se shlukly kolem centra a nad námi zakroužily malé zásahové lodě.
„Propusťte rukojmí a vzdejte se!“ zakřičel policista.
Stála jsem vedle něj. Sáhl do kapsy a vytáhl ten malý přístroj.
„Je načase, abyste pustili VY svá rukojmí.“
Zmáčkl malý čudlík a vzduchem se neslo tiché pískání.
„Co je to?“
„Moje uši!“
Lidé v panice shazovali helmy.
„Johne, to jsi ty?“
„Tak nejsem sám, kdo má tak hloupý obličej!“
„Váš hlas je úplně jiný!“
„Synku, ty máš stejné oči jako já.“
„Máte moc pěkný účes.“
„Maminko…? Jsi to ty?“
„Co se stalo?“ zakřičela jsem na něj.
Cítila jsem zmatení, ale také i podivnou úlevu.
„Konečně jsou všichni volní.“ Spokojeně se protáhl.
„Kdo jste?“
„Yoshimoto, doktor byl můj dědeček.“
„Doktor? Tvůrce AvaComů?“
„Než naposledy vydechl, slíbil jsem mu, že všem vrátím jejich úsměv, smích, slzy, smutek, hněv i zklamání.“ Stál na okraji střechy a šklebil se.
Město bude v chaosu, ale jak jsem to pozorovala, nevypadalo to tak strašně. Někteří lidé se objímali, jiní utíkali, smáli se, plakali… AvaComy jen zmateně blikaly.
Nadechla jsem se. Vzduch chutnal jinak. Cítila jsem ho na své pokožce, lechtal.
„Jsem Ni'Tsu.“
„Je to moc pěkné jméno, stejně jako jeho nositelka.“ Zakřenil se na mě.
Ucítila jsem, jak se mi koutky rtů ohnuly nahoru.
Tenhle chaos… asi ho mám ráda.
Vypadal jako ohňostroj ze starých obrázků.