Awesodemy Flair High School 1.DÍL

1. ČÁST

„Hej lidi, novinka! Máme novou spolužačku.“ Vběhl do třídy třídní zástupce.
„Co koho, Tristane?“ Vyhrkli na něj všichni kluci.
„Nevím, to jsem zatím nezjistil. Vím to od učitele, teď jsem ho potkal na chodbě. Měli by tu být co by dup.“ Oznámil nadšeně. Byl nejpopulárnější ze třídy, ba ne snad z celé školy vzhledem k tomu, že je to poslední ročník, tak si autoritu už vydupal. Nejlepší basketbalista, co kdy na škole byl. Výška sto osmdesát pět, průměrně za hru dá sedm a dvacet bodů. To co chce v budoucnosti dělat, je nadmíru jasné. Kávové vlasy a kávové oči dodávali energii, každé holce v okolí.
„Bez tak to bude nějaká nána.“ Řekla Violet. Něco jako třídní princezna, vzhledem k tomu, že dělá hned po škole modeling, tak si o popularitu starosti nedělá. Každá dívka chce být krásná, jako ona. Dlouhé rovné černé vlasy až k hýždím, jantarové oči a jemně opálená pleť. Postavu měla ještě hezčí, než Jessica Alba.
„Ale no tak, hned po ránu Violet?“ Šťouchl do ní největší svůdník, co kdy byl.Dědic prosperující automobilky Luxury, která vyrábí nejexkluzivnější auta, pro lidi s velkou kapsou, snobstvím a adrenalinem v krvi.
„Mason, každý ví, že ty budeš první, kdo po ní vyjede, ať bude vypadat jakkoliv,“ zasmála se ze zadní lavice dívka. Černé obroučky, popelavé vlasy, pod nosem učebnici matiky.
„Madison, mohla bys pomlčet, jako by to nestačilo, že tě každý den poslouchám doma. Ve škole fakt už ne!“ Srdce drásacím hlasem, ji oznámilo její dvojče. Na to jak Madison byla, krásná, přesně tak byla chytrá. Budoucí profesorka, či ředitelka školy.
„Jste moc hluční, učím se,“ okřikl je nevýrazný kluk. Roztřepené hnědé vlasy, zapadlé oči, neupravené uniforma. No zato mladý vědátor, už v osmi letech dostal vědeckou cenu, zlatý mikroskop. Jeho rodina si díky jeho nápadům polepšila.
„Alexi? Zkus někdy zvednout koutky úst. Pak se tomu říká smích.“ Řekla ostrým, medovým hlasem Violet.
„Pricenzno. Nemám hlavu jen na parádu.“ Oznámil ji drze mladý kluk. Byl to genius, je od ostatních o tři roky mladší, zato ze všech nejchytřejší.
„Destiny, ahoj. Cože jdeš pozdě?“ Ptal se Jayden, když přišla okouzlující brunetka, které snad neví, co je to smutek, ani štěstí. V její vážné tváři pod rovnou ofinou a vlnitými vlasy k lopatkám, by nerozesmál, ani HomerSimpson.
Co se týká Jayden, nejlepší kámoš Tristana, znají se už od dětství. To on zasvětil Tristana do světa basketbalu. Jayden to zdědil po otci, LarryBird. No, až na to že Tristanův talent, je o něco málo větší než, Jaydena, i tak se drží hned na druhém místě.
Otevřely se dveře.
„No tak, hej, jste nějak hluční, to jste se nevšimli, že zvonilo?“ Otázal se profesor a pomalu šel ke svému stolu z ebenu. Ostatně to měl, každý učitel na přání ředitelky, která měla celou kancelář z ebenu.
„Pane profesore, popravdě? – Vůbec.“ Řekl Jayden a plácl si Tristanem.

***

Třída byla dlouhá obdélníková místnost. V čele byl učitelský stůj a proti němu se táhly lavice po třech ve třech řadách, schodovém stylu. Mezi nimi byli dvě průchozí cestičky. Okna se táhly po celé zdi, působili staře. Výhled byl do velké zahrady. Dali se vidět štěrkovité cestičky, podél nich keře růžích, a mohutné stromy jemně se zbarvujících do podzimních barev. Na některých lavičkách sedělo několik studentů ve svých uniformách.
Ředitelka byla velmi chápavá, tolerantní žena a přála svým vysoce talentovaným žákům to nejlepší. Její smysl pro módu, a přesto eleganci se odrážel i v uniformách. Bíla košile je snad základ každé uniformy, pro chlapce se našli i černé, k ní samozřejmě ale muselo být bíle sako. Bylo to výhradně k slavnostním událostem, protože dívky k těmto událostem mohli mít svévolné šaty. Barvy nesli černobílé barvy s rudým erbem u srdce. Tím ředitelka chce zdůraznit, že svět není jenom černobílí. Erb nesl třemi písmeny ve středu“AFH“ zkratka školy a pod nimi čtyři písmena; C - charisma, S – sport, C – creativity a S – science. Čtyři základní oddíly, do kterých se studenti rozdělují, avšak třídy jsou smíchané, od malých vědátorů, po svalovce.
Černobílá kostýmová kostka, byla na pánské i dámské kravatě, na dívčí dlouhé či krátké sukni, dívčích širších kšandách, vestě jak pro dívky tak chlapce. Dívky měli možnost nosit i kraťase, či tříčtvrteční kalhoty. Byli i dívky, co nosili speciálně ušité dámské kalhoty. I v černých barvách, k saku. Na zimu, se vždy sako měnilo, s kožíškem, delší a teplejší, ale hlavní prvky jako knoflíky, a bílé lemování zůstávalo stejné. Boty byli libovolné, podmínkou černé, dívky si proto klidně mohli mrzačit nohy na vysokých jehlových podpatkách. Ovšem málokterá tak volila, elegance byla vždy na prvním místě. Školní tašky odpovídali elegantnímu a efektivnímu hledisku.

***

Jak jste před chviličku mohli číst, škola je dělena na čtyři zaměření. Je to škola pro nejtalentovanější mladistvé lidi svého oboru. Přihlašují se zde z celého světa v myšlenkách, že právě oni, by zde mohli být přijati. Těžká přijímací komise a přísní profesorové, a slavní umělci, kteří rozhodují, jestli právě vy máte šanci se dostat na Awesodemy Flair High school. Mnoho dívek odešlo se školy s pláčem a mnoho chlapů si div nezlámali prsty na rukou, když vrazili pěst do zdi hned potom, co vyšli z místnosti.
Největší obsazení studentů na této škole mají děti bohatých lidí. Většinou to jsou dědici různých akciových společností. Budoucí ředitelé bank, právníci, makléři, umělci jak ve výtvarném oddělení, tak samozřejmě i v hudebním. Atletické povahy výjimečných sportovců, či vědci, lékaři, nový profesoři. Samozřejmě nejlepší v okolí. Ano, je pravda, že nadaný zpěvák, klavírista, či malíř se může přihlásit na přímo zaměřenou fakultu umění, ale tam by se nejlepší dostali hned vedle velkou konkurenci a na AwesodemyFlair, se budou jedincům více věnovat.

***

„No, tak ztište se!“ Zavolal profesor do třídy. Třída se ještě jednou tiše zasmála a pak zmlkla. Šel ke dveřím, a přivedl nového studenta do třídy.
„O-o…“ jen něco takového zaznělo ve třídě, všem se totiž otevřela pusa, brada spadla na lavici a oči se kutálely k učitelskému stolu. Jako by předchozí zmínka o eleganci vůbec neexistovala.
Dívka dlouhé úzké nohy na patnácti centimetrových černých podpatkách, bledě modré džíny s prodřenými koleny, a tmavý modrozelený korzet, přes něj černá květinová krajka, se dokonale hodili k černým zavlněným vlasům na uhel a zelenošedým očím. Jakoby tmavá zelenomodrá byla stvořena pro ni.Ale teď opravdu, ten korzet, tak to bylo moc, její ňadra byla natolik zdůrazněná, že se Mason málem rozbrečel žalem. Jeho sousedka Abigail do něj šťouchla, ať přestane slintat. Její rodiče jsou jako jedni z mála rozumní politici, takže do své dcery vkládají vysoké naděje, že jejich rodina bude dále takto známa.
„Naše nová žákyně, ještě nemá zařízenou uniformu, proto udělila ředitelka pro dnešek takovou velmi výjimečné povolení.“ Bylo jasně zdůrazněno slovo před povolením. „Bylo teprve včera rozhodnuto, že přejde na zdejší školu, takže ještě není obeznámena s našimi požadavky a neví, jak to tu chodí.“ Dodal profesor, a přiznejme, ne jen klukům ze tříd oči padali dolů, i profesor se poněkud červenal.
„Ehm…“Odkašlal si profesor, aby uvolnil chvilku napětí a hlavně, aby zmizeli jeho narůžovělé líce. Mohl mít něco málo nad třicet. Dodal: „Tak se nám představ.“
„Pokud vím, je to ve třídní samosprávě. – Kde si mám sednout?“ Drze odvětila a pak se zeptala s mírně nadzvednutým obočím.
„Jsem profesor WhiteShayne a učím zde společenské chování, morálku, -“ hleděla bezzájmu úplně jinam. „- a zdvořilost!“ Zdůraznil, když si ji povšiml.
„Hm… fajn. Jmenuji se Patterson Ann. A jsem tady,… hm…ani nevím, včera jsem byla oficiálně vykopnuta ze staré školy, tak mě vzali tady. Fakt netuším proč.“ Zasmála se a vůbec nedbala na to, že je ve třídě plných lidí s důstojností, kterou ona zřejmě vůbec nemá.
„No dobře, zítra doufám, že už budeš mít uniformu. Posaď se třeba támhle k oknu, doprostřed.“ Řekl ji profesor, a povzdechl si. Koho mi to dali na krk. Musel si pomyslet, protože přesně tak se tvářil.
„Čau,“ šept k ní Masonze stejné řady přes Destinya trošku nazvedl obočí. Podívala se blonďatého kluka s ofinou hozenou nalevo, rovnější vlasy, konečky se mu trochu točili nahoru. Tmavě modré jasné oči. Sako měl hozenou na židli a pod bílou košilí bylo poznat tělo, hodno modela.
„Ahoj.“ Odpověděla mu a otočila se zpět k projekční tabuli, kde už učitel rozebíral zásady společnosti.
„Ann, dávej pozor. Toto jsme už probírali, takže to trochu pro tebe zopakujeme.“ Oznámil ji učitel. Vytáhla si blok a pero, co ji dala matka za dokončení základní školy. Byla na ni hrdá, ale asi jenom ona. Psala si nějaké poznámky a říkala si k čemu to je. Nakonec prostě psala, a myslela na blonďáka a říkala si, proč si dala pravidlo, které ji zakazuje spát s lidmi stejné školy.

***

„Anna, prosím tě nezapomeň, že po škole jsi ještě za ředitelkou. Díky.“ Ještě ji připomněl, poté se odebral ze třídy.
„Odkud jsi? Kolik ti je? V jakém budeš oboru?...“ Volali na ni jednu otázku za druhou, ani na jednu však neodpověděla. Dokud: „Proč vypadáš, jako ku**a?“ Ostrý ženský hlas, se ozval z opačné strany třídy.
„Violet,“ zavolal na ní druhý hlas, jakože je to nevhodné. No, ne že by se zrovna netrefila.
„Aby ses měla na co ptát.“ Odpověděla Anna.
„Proč tě vyhodili ze školy?“ Ozval se Alex, je pravda, že to byl malý vědátor, věčně ponořený v knihách, ale někdy byl velmi zvídavé a jeho otázky nikdy nebyli zbytečné. Byl uzavřené dítě, většinou byl stále šikanován. No AwesodemyFlair mu dala správný směr a dodala jistou dávku odvahy, a brali ho za sobě rovného, ne-li někdy za někoho víc. Už teď při napsaní go Google Alexander LorainneAyrault, se najde, jak je to snad nejmladší genius jednadvacátého století.
„A co si ty zač, netrefil jsi do školky nebo co?“ Hleděla na něj namyšleně Anna.
„Tysi nikdy neslyšela o AlexiAyrault?“ Zeptal se ji Ottis. Seděl hned za ní, byl to taky takový vědátor. Dva rivalové od dětství se dostali do stejné třídy. Až na to že Ottis měl normální věk vzhledem k maturitnímu ročníku. Vždy proti sobě měli zamířeno, až na to že jako pravý vědci si své souboje řešili mezi svými vědomostmi, na různých soutěžích, či testech ve škole.
„O kom?“ Hleděla něOttise a pak na malého hnědovlasého hnědookého kluka. Nasadil si brýle.
„Ne,“ řekla suše.
„Tak to by stačilo. Nejen, že se neumí chovat a vypadá jak lehká děva, ale aby námi ještě opovrhovala, je už moc!“ Zvedla hlas Violet. Došla k ní, a ruky si opřela o lavici.
„Neumíš nám normálně odpovědět!“ Štěkla na ní.
„Umím, ale ne vám.“ Dál si zadělávala na problémy.
„Znáš přísloví, jak ty k nám tak mi k vám?“ Řekla doposud vše ignorující Madison, a zvedla hlavu od knihy.
„Hm… znám.“ Odpověděla jí. „Není toto náhodou prestižní škola, s totální inteligencí. Nemyslela bych, že tu pro vás je až tak velký problém, si něco zjistit.“ Řekla jim výsměšně. Otočila se čelem k stěně naproti oken, a psala si něco do bloku, aby nikdo neměl šanci ji tam nahlížet.
„Ann Patterson. Čtvrtá škola za poslední tři roky. Vyloučena za výtržnictví, urážky, chození za školu, nedovolené vniknutí na pozemek, slovní napadení kantorů, a z poslední školy ConestogaHighSchool definitivně vyloučena za zmrzačení jisté Robin Campbell, která musela byt odvezena do nemocnice, kde strávila týden. Matka s rodiči oné dívky, dohodla, že to nijak nerozmáznou, pokud Ann okamžitě opustí město. Její další přestupek, a i když za čtyři měsíce dovrší osmnácti let, půjde do pasťáku. Žila sama s matkou a jejím tříletým bratrem Markem. Otec je opustil…“ nedokončil kluk u laptopu přezdívkou INFO.
„Drž hubu!“ Zakřičela na něj Ann. Jeho černé oči se zvedli od zářící obrazovky a prohrábl si popelové vlasy.
„Možná kdybys jim řekla to, co chtěli vědět. Nemusel bych to dělat já.“ Odvětil ji kluk a potom se znovu zahleděl do obrazovky laptopu a začal psát jak šílený.
„Dobře Irvingu. Ty nikdy nezklameš.“ Poplácal ho po zádech Jayden.
„Takže, možná bychom se trochu mohli už uklidnit,“ pokračoval Jayden. „Takže ty si Ann, těší mě. Máme tu spolu být ještě jeden rok. Tím směřuji k tomu, že to nějak přežijeme a zkusíme najít východisko. Jmenuji si Jayden, stačí Jay. Basketbal. Toto je Tristan, taky basketbal. Tamta princezna je Violet, modelka. Tady kámoš, co tě napráskal je Irving, ale říkáme mu Info. Když budeš něco chtít zjistit, je ten pravý.“ „Ahoj, a promiň.“ Znovu se na chvilku odtrhl Info odtrhl od počítače. Ann nestíhala sledovat. „Ten kluk, co tě celou dobu svléká očima je Mason, dědic rodinného podniku. Ta holka vedle je Abigail – politika.“ Mávla na Ann k pozdravu, ta jen trochu pozvedla koutky. „Madison se zdržuje hovoru, dvojče Masona, někoho buzerovat bude její, školství. Destiny, její úsměv bude koncem světa – houslistka.“ Ani se nepodívala na novou spolužačku. „Alexe jsi asi už nějak poznala. Mladý genius - věda. No a Ottis, rival Alexe, taktéž věda. A ještě chybí tři lidi. Shandy, Ryan a Zann. – Co je s nimi ví někdo?“ Ptal se Jay třídy.
„Zann mi psal… Prý jeli s paní Browsen na nějakou soutěž ještě i s Sapphirou. Nikdo nemá na jeho hlas těch dvou.“ Při povídaní o Zannu celá zářila, kdežto zmínka o dívce, byla zelená závistí, nehledě na to když byla zmínka o obou.
„Violet, snažíš se tři roky, a nikdy se na tebe nijak láskyplně ani nemrkl. To si vážně myslíš, že tento rok to bude jiné?“ Zeptala se ji Abigail. Ty dvě si byli asi nejblíž. Menší blondýnka, hnědé oči. Není tajné, že Mason je její kamarád s výhodami.
„Zann…,“ špitla si pod nosem Ann. Destiny, která seděla vedle ní, se na ni podívala přes ofinu, co ji kryla obočí a mírně zasahovala do očí. Ann zesmutněla, nikdo si toho však nevšiml. Všichni se vrátili na místo a začala další hodina. I matika je svým způsobem důležitá.
„Takže ty jsi tu nová?“ Otázal se profesor. Starší muž, šedivé vlasy a šedomodré oči, moudré vrásky pod nimi, znázorňovali jeho autoritu.
„Ano, prosím,“ řekla slušně Ann a přitom povstala. Něco zapříčinilo, že se trochu její postoj změnil.
„Jsem profesor Nickolas Mitchell Evans, vyučuji matiku. Se správným přístupem vedu hodinu konzultace po vyučování. Jak vidím, asi jste tu narylo. Prosím vás, ať se v mých hodinách tohle oblečení neobjevuje.“ Řekl profesor a hned začal se třídou novou látku, nehledě na to co Ann už uměla nebo neuměla, kupodivu na tom byla lepší, než ostatní. Samozřejmě, že na Alexe a Ottise neměla.
„Ann, stavte se po konci vyučování za mnou. Něco bych s vámi rád probral.“ Řekl pan Nickolas a poté opustil třídu.
„Jistě.“ Odvětila. Jako by to byl jiný člověk, její výraz se změnil. Nikdo se už do ní nenavážel. Maximálně Tristan, když se ji chtěl zeptat, jestli nebude chtít ukázat školu a její okolí. Stál u její lavice, ona tváří k oknu a sledovala, jak si vítr hraje v korunách stromů, pod kterými je pár studentů čtou si knihu. Celá škola má jinak vyučovací hodiny, proto každou chvíli někoho viděla venku. Jako by neměla tvář, a kdyby nedýchala, tak se ani nehnula.
„Ty…ehm…“ nakonec se odhodlal Tristan. Nezareagovala.
„Hej kámo, co tu na ni tak čučíš?“ Skočil mu Jay kolem krku.
„Nečučím, přemýšlím…“ Zarazil se Tristan, kámoš ho dostal trochu do rozpaků. Když nepočítáme Ottise a Alexe, tak Ann okouzlila snad všechny kluky a Tristan i Jay nebyli výjimkou.
„hm…“ šťouchl Jay do boku Tristana, aby ho nějak postrčil. Ztratil rovnováhu, rukami se zachytil o lavici těsně u Ann a hlava asi patnáct centimetrů od ní.
„Ha…?“ Lekla se, při ráně dopadajících dlaní.
„Promiň… - v**e…“ omluvil se Ann a nadal Jay, který se celkem bavil. Pár lidí ve třídě si toho všimlo, no rozhodli se to ignorovat, snad včetně Violet a Masona. Oba popadla žárlivost.
„No, chtěli jsme ti tady s Jayem-“ chytil kámoše kolem ramenou, „- nabídnou, jestli nechceš ukázat zdejší okolí. Když jsi tu ta nová.“ Vysoukal ze sebe Tristan, jak z chlupaté deky. „Jo, jasně.“ Přidal se ochotně, ale z nadzvednutým obočím druhý basketbalista.
Ann byla v myšlenkách v minulosti, přemýšlela o tom kdyby se změnila jedna jediná věc, jestli by byla na zdejším místě, jestli by její rodina byla taková jaká je, jestli by se chovala tak jak se chová. Vzpomínala na dny, kdy nosila plastovou čelenku na hlavě s kýčovitými, barevnými kamínky a růžové šatičky. Kdy každý den měla koutky úst snad hned pod očima. Takže v jejích rozpolcených myšlenkách s klidem odpověděla: „Dobře, ale musím ještě za profesorem Evansem a poté za ředitelkou.“ Odpověděla a její hlas zněl celkem normálně, ne tak povýšeně jak předtím. Stejně to je jen chvilkové.
„Jo v pohodě. Ukážeme ti, kde má kabinet, a klidně počkáme, než si zařídíš, co potřebuješ.“ Vystřelil ochotně Jay, sledoval její změnu a byl zvědavý a zmatený.

Další hodina byla dvouhodinová s doktorkou dějin, paní Nguyen. Válečné zóny Evropy, a postoje USA. Ann moc nevnímala, jako jeden z mála předmětu, snad jediný ji dějiny opravdu bavili. Co, ale asi fakt bude nenávidět, je morálka. Pátá hodina nebyla zapsaná na cizí jazyk.

Na Awesodemy Flair, se vyučuje z evropských jazyků latina, španělština, francouzština, rusčina, italština, němčina. Z asijských japonština, čínština. A nakonec starodávné jazyky. Zde je možnost studovat jen jazyky, a nebýt oficiálně studenem školy. Většinou jsou to vlivní lidé. Jsou to například egyptština, hebrejština, …

„Destiny, zaveď Ann do zápisní síně. Ať si tam vybere jazyk a poté se vrať. Děkuji.“ Řekla slečna Harrison. Mladá, krásná, osm a dvaceti léta. Nejmladší vyučující na škole, ale za to jedna z nejpřísnějších. Skrz brýle, přes které se ji pořádně nedá vidět do očí, vzbuzovala respekt. Košile s rožnutými knoflíky od krku, provokovali mládence, přesto je raději okřikne, než aby si vzala rolák. Třída, ve které je Ann, se lomí na jazyk francouzštiny, španělštiny a latiny.
„Jistě,“ řekla dívka bez zájmu a i s Ann vstala a namířili si to ke dveřím. Dvě třetiny studentů třídy, už bylo v jiných učebnách s jinými učiteli. Slečna Harrison vyučuje francouzštinu. Destiny, Alex, Otiis, Mason a chybějící Zann.
„Ty se učíš co?“ Zeptala se Ann, moc se ji nechtělo, ale stále nevěděla co a jak.
„Francouzštinu s touhle fúrii. Naše třída je buď na její fránině, nebo na španělštině či latině. Jedno z toho ti doporučuji.“ Odpověděla ji. Ann byla rozhodnuta, ale nechtěla dále komunikovat a Destiny to vyhovovalo.
Škola je navržena James Gamble Rogers, roku 1902. Je to jedna z Gothic-revival americké architektury s prvky staré Anglie. Celý areál školy, má šedivé odstíny barvy.
Architektonické prvky; mnoho oken, vystouplé okenice, mírně lomené průchody, velké dveřní vrata, věže (hlavní brána má dvě, nejvyšší) ve špičce kolem, menší hradní zdobení.
Pozemek školy; hlavní budova, knihovna, jídelna, byty pro studenty, výzkumní střediska, muzea, zahrady, sportovní hřiště, čajovny, obchody, bary, …
-celý areál tvoří několik kilometrů, místy otevřený i pro veřejnost, a to jsou převážně obchody

„Je to dotyková tabule, najdeš si – tady – svoje místo v databázi. Teď vyber jazyk – potvrď,“ říkala ji Destiny.
„Ty…“ zasekla se, „Destiny.“ Doplnila ji. „Jo, promiň.Hele, jsem ti fakt vděčná, ale to něco si aj přečtu,“ řekla Ann a potvrdila jazyk.
„Jo jasně, promiň. A na jaký se specializuješ obor, jestli se teda můžu zeptat. – Neboj, neřeknu jim to.“ Rychle řekla Destiny, byla prostě trochu zvědavá.
„Žurnalistika,“ odpověděla krátce a vydala se směrem, odkud přišli. Chodby nekonečně dlouhé, po pravici vždy okna po levici třídy. Stropy zdobené.
„A jazyk?“ Ptala se dál, ale měla výraz, že ji to stejně nezajímá.
„Fůrii,“ odpověděla a usmála se. Destiny si na ni jen podívala, a usmálo se ji srdce, tvář stále z kamene.
„Tak jste zpátky, sedněte si.“ Nakázala jim slečna Harrison.
„Takže sis vybrala francouzštinu, hm…?“ Zeptala se Ann. Nezamlouvala se ji, hlavně to, že si mohla vzít aspoň tričko. Ann si přehodila vlasy dopředu jak vpravo tak i vlevo. Zahalila tak odhalenou číst, kde nezasahoval korzet. Profesorka hodila koutek úst nakřivo. Na tváři se dalo číst, jak si myslí o Ann, co to není za fracka a co dělá na této škole.
„Učila jsem se ji, trochu.“ Vysvětlila Ann.
„Ainsidonc, je vous souhaite la bienvenue à notreécole.“ Slečna Harrison
„Merci.“Ann
„Présentez-vous à moi et quelquechosenousparler de vous.“ Slečna Harrison
„Mon nomest Ann Patterson. J'avaisdix-sept ans. Mavieesttrèsinintíéressant et elle a déménagé je suisaujourd'hui. J'enseigne la languefrançaisepour la deuxièmeannée.“ Ann
„Prononciationn'est pas si mal, mêmel'accent se fait entendre. Trèsbien. - Les courscommencent.“ Slečna Harrion.

Hodina byla zdlouhavá a Ann se začala nudit, francouzský jazyk ji sice bavil a šel, ale dávala přednost jinému druhu.
Poslední šestá hodina, třídy byla opět sloučená. Tristan a Jayden byli trochu zklamaní, že nešla za nimi na španělštinu, ale to přežijí. Hned se zase toulali poblíž její lavice.
„Jaké máš vztahy s podnikáním, ekonomikou, finanční stránky?“ Zeptat se Tristan. Její oděv působil draze, ale v jejím jazyce se tomu říká, vymetání slev.
Ann se podívala směrem za Irvingem, který otázku Jayje slyšel. Ten se taky zrovna díval jejich směrem, ale z toho, co četl, se rozhodl, co se jí týče, mít jazyk za zuby. Svou tvář má celkem rád.
„Ujde to,“ odvětila. „Proč?“
„Je to vlastně jeden z hlavních předmětů. Dokonce bych řekl, že pro nás je důležitější místy než matematika. Nechápavě na něj hleděla.
„Tahle škola je prostě pro talentované lidi, od kterých je velké očekávání na místě. Každý kdo tu je, má zaručenou slibnou budoucnost. S diplomem této školy, zaměřený na jistý okruh a bezdomovec nebudeš. Proto pokud nebudeš umět zacházet s penězi, nerozeznáš triky podvodníků, nenaučíš se komunikovat na trhách či diskutovat jestli je něco příliš předražené a usmlouvat to, nikdo by neměl na téhle škole být.“ Vysvětlil Jay. Tristan byl příliš zaměstnaný sledování jejích zelenošedých očí v černých kočičích stínech a světle růžovými rty, a mírně opálenou pletí. Na její tváři se nedal poznat ani mikrometr make-upu. Prsty krásně dlouhé a štíhlé, nehty měla upravené, nenalakované – čisté a lesklé. Pozoroval její tři prstýnky. Dva působili staře, přesto se leskli. Jeden měl černej kamínek uprostřed. Působilo to jako dračí oko. Druhý měl granát a poslední působil nejvíc nově. Celkem sedm kamínku tvořilo zimní vločku a třpytil se na slabých paprskách slunce, které procházel skrz okno. Tristan na ni nemohl najít jedinou vadu, aspoň co se vzhledu týče.
„Na co čumíš?“ Zeptala se a dala ruce pod lavici, cítila se trochu nepříjemně.
„Nic promiň, jen ty prstýnky.“ Zakuckal se, Jay nechápal co se s jeho kámošem děje. Nevšímal si tolika detailu jako on, ten má svoji slečinku někde jinde.
„Co je s nimi?“ Opět se cítila nepříjemně.
„Jen, že jsou pěkné.“ Nevěděl co říct, její hlas byl podrážděný.
Vzala třpytivou vločku a hodila ji do černé kabelky.
Hned se chtěl zeptat, proč to rovnou neudělala s oběma, ale raději držel jazyk za zuby otočil se a šel ke svému místu.

„Ták, kde je ta naše studentka?“ Přišel další z profesorů, o kterém si Ann hned zase myslela, další kritizující.
„Zkuste ji najít, když to dokážete, tak vás pozveme na pivko,“ ozval se Mason.
„To mě pozveš tak jako tak, nemám pravdu?“ Zasmál se, působil velmi mladě, pravda byla taková, že fakt byl. Třicet roků.
„Vždyť jste super třicátník, tak to musíme oslavit ne,“ pokračovali v debatě jen ti dva.
„No, Mason. Vzhledem k tomu, že má výdrž je dvakrát větší než ta tvá, tak to by se moc neoslavilo.“ Smích třídy.
„Pane Simonsi? Vezměte si aspoň takovou malou pozornost od nás.“ Vložil se do toho Jayden.
„Vhledem k tomu, že to má široké dno a úzké hrdlo, tak se podívám až soukromě,“usmíval se, pak poděkoval. Třída mu ještě zazpívala, všechno nejlepší, kdežto Ann mlčky zírala z okna opět ve svých myšlenkách.
Když ji přišel oficiální dopis, že obdržela stipendium na této škole, nevěděla, že je to snobárna. Že učitelé chlastají se studenty, u rodičů si vydupou, co chtějí a životem si proplouvají, s tím že na ty co jsou míň jak oni sami, tak na ně se dívají svrchu. Bylo jí jasné, že hned, co zjistí, že je chudá, jak kostelní myš, začnou narážky. Neví, že stipendiem nehorázné hodnoty jí ten den, kdy ho otevřela, změní naprosto život. Pokrylo jí to nejen vzdělání, ale vlastní byt, uniformu, a stravování v jídelně, plus, což ještě neví. Pár oblečků v její skříni… Nepředbíhám raději…

„Takže, kde je ta naše Ann?“ Znovu se zeptal a rozhlédl po třídě.
„Ann?“ Vyzval ji k rozhovoru, nevnímala. Uzavřená ve svých myšlenkách.
„Ann?“ Zopakoval.
„Hej, Ann…“Natáhl se k ní Mason.
„Co?“ Lekla se a škubla sebou.
„Zdravím tě Ann. Buď chvíli s námi, tak hrozný snad nejsem.“ Zasmál se profesor.
„Ne… nejste…,“ smála se třída. Byl to asi nejlepší, pohodářský a jedinečný učitel téhle školy.
„Ann jsem profesor Michael Maxim Davis. Doufám, že spolu budeme vycházet,“ řekl jí mile.
„OK,“ odpověděla a dívala se jeho směrem, i tak myšlenkami utíkaly někam jinam.
Pan Davis dělal svůj výklad o smlouvání. Dělal si srandu z mnoha filmu, kde chtěl například někdo koupit staré auto. Prodejce nabídl 1000$ a kupce 500$, začali zvyšovat a zmenšovat po padesátkách. Nakonec kupce udělal přesmyčku se slovy, hned řeknul„platí“ a dost dobře vydělal. Ve světě podnikání by to mohlo být velmi účinné, jenže při opakujících událostech, by kleslo dobré jméno. Nějaký tokový ten výklad byl.
„Mason, ty bys mohl o tomto něco vědět.“ Otázal se učitel k dědici.
„Jako narážíte na Luxury, předpokládám,“ zasál se Mason.
„Ne narážím na to, jak jsi mi tuhle patnáctiletou zabalenou whisky usmlouval.“ Pan Davis nebyl blbec, a dobře ví čeho Mason je schopný a stejně tak hned věděl, že mu ji koupí. Na jedné akce se trochu předním přeřekl, a Mason měl hned jasno.
„No, to nebylo tak težké, stačí zadat www…“ dělal se, jako by nepoznal sarkasmus.
„Ale no ták,“ přerušil ho učitel.
„Tak dobře,“ podíval se na Ann a vzal se příležitosti, před ní zamachrovat.
„Takže naše rodina založila automobilovou značku Luxury, s tím že nespolupracuje s žádnými firmami na dodání součástek. Vše si zhotovujeme sami, to nás dostává do značné výhody, při smlouvání výkupních cen. Ve vlastnictví máme několik budov, ve kterých se například ztvárňují karoserie, šrouby dráty, motory, osvětlení. Samozřejmě se nám už stalo, že nějaká jiná značka byla ve z klusu a chtěla od nás odkoupit nějaké součástky. Ne, že bychom nepomohli, my to prostě neděláme. Nabízeli nám i vyšší cenu, ale jsou i jisté zásady. Narušila by se naše pověst, že všechno děláme pro sebe a naše zájemce o auta. K tomu nemáme oprávnění prodávat jiným firmám. Otec přišel, že nás jedna konkurenční firma takto chtěla potopit, a rozšířit, že všechny naše majetky nejsou z vyrobených aut, nýbrž prodávání na černo. Dále, při prodeji aut, není to sériová výroba tudíž, každé auto je originální vlastnoručně zhotovované. Máme spíše lidské ruce, než ty mechanické. Abych se tedy dostal k vaší přímé otázce. U našich aut nelze smlouvat o ceně, každé auto je jedinečné, originální, a má svou cenu, už jen za úsilí.“ Vysvětlil Mason.
„Dobře, ale stačilo, kdybys řekl jen těch posledních pár vět,“ řekl učitel, po té se Mason podíval na Ann, která vypadala, jako by vše co říkal, ani neslyšela. Opak byl pravdou, slyšela vše a ještě víc jí to potupilo, odkud a kam to přišla. V tu chvíli ho napadla jediná myšlenka: „Tu musím dostat!“