Awesodemy Flair High School 11.DÍL

11. ČÁST

„Ahoj, nechceš zavolat později?“ zeptala se ho a dívala se na Zanna.
„Ann, toto bys měla vědět hned. Obzvlášť, když jsi na té škole,“ zvážněl.
„Courtney, nikdy jsme se neoslovovali jménem,“ Ann zděšeně konstatovala, tyto slova šeptla do telefonu, aby ji neslyšel Zann.
„Mám jít?“ vyrušil Zann. Ann mu v gestu ukázala ruku, že ne, ať počká.
„Já vím, jen jsem tě potřeboval zaujat. Nevím, co děláš, ale toto ti musím říct. Jsi moje kamarádka a vím, že ke mně necítíš to, co já k tobě, i tak…“ řekl smutnějším, přesto vážnějším hlasem.

Pravda byla taková, že Courtney byl jediný kluk, se kterým se vyspala a nadále s ním udržovala kontakt, proto ho nemůže brát za kamaráda, nebere ho za nic. Nechce se k nikomu poutat, v minulosti jim chybělo málo a chodili by spolu. No jednou mu zachránila kejhák před policajty, proto jí hodně dluží, zamotal se, se špatnou partou a ti na něj hodili hodně tvrdou špínu. Ann ho očistila. No, potom se děli mezi nimi divy.

„Tak mluv,“ skoro mu až nařídila.
„Adriana Thompson, manžel jí umřel před pár lety, je to vdova. Na škole je ředitelka deset let, dostala se tam vlivnými kontakty. Hned po dokončení maturity, se odstěhovala do Evropy, kde měla nespočet studií po různých státech. Dělala i dvě školy najednou, z toho jednu dálkovou. Byl to génius od narození, to se o jejím bratrovi říct nedalo. Ten byl pravý opak, na škole grázl, potížista. Jejich cesty se rozešli hádkou…“
„Proč tam taháš bratra?“ zeptala se trošku překvapeně, a trochu jí to i štvalo. Jakmile Zann z hlasitého reproduktoru, což si Ann neuvědomovala, o čem ten někdo v telefonu mluví, znervózněl.

„Ann, ona se jmenovala za svobodna Pattersonová, je to sestra Iana Pattersona. Je to tvá teta,“ řekl tak vážně až to nebylo možné. Ničemu už nerozuměla a zároveň rozuměla už všemu. Když Zann uslyšel, že jí vše prozradil, nevěděla jak se chovat. Pokud se dozví ještě o něm.

„Ann, jsi tam ještě?“ zeptal se vcelku bojácně.
„Jo, jasně. Máš to u mě,“ řekla a položila hovor. Schovala si mobil a ještě chvíli skoro nehybně stála a přemýšlela. No, ani tak nepřemýšlela, jako spíš nechávala v sobě vařit krev. Kdyby to bylo možné, už jí z uší, nosu a pusu jde pára.

„Stalo se něco,“ opatrně se zeptal Zann. Otočila se k němu. Sundala sako a vrazila mu ho do hrudi.
„Ne nic, vše je v naprostém pořádku,“ řekla sarkasticky a vydala se zpět na ples. Zann jí následoval pár kroků za ní.

„Proč jste mi to neřekla,“ došla k ředitelce, které komunikovala s několika vlivnými rodiči studentů, a popíjeli šampaňské.
„Co myslíš?“ otázala se k ní a trochu postoupila, měla zlé tušení.
„Nedělejte se, Adriano? Nebo spíše tetičko?“ její hlas by dokázal rozřezat diamant, jako jahodu a titan jako jablko.

„Pojďme si promluvit jinam,“ navrhla ji a jemně chytila za ruku, vyškubla se jí.
„Ho, ho, tak to ne. Chci to slyšet teď a tady. Co si sakra myslíte, že mě dotáhnete na školu plnou snobských děcek, a bude se mě snažit změnit. Že jako rázem na vše zapomenu? Že mi poskytnete lepší budoucnost a vše bude dobrý, že z pekla se dostanu do nebe? A mě se někdo na něco ptal, co bych chtěla já? Proč jste mi to normálně neřekla? Jestli jste chtěla, abych se cítila jako naprostý idiot, tak to vám blahopřeji, právě se stalo!“ udělala přesně takovou show, jako všichni od ní očekávali. A profesor White, který stál o podál si jen nešťastně povzdychl. Hned se celým sálem šířili řeči o tom, že je neteř ředitelky a její scénka.

„Ann…“ byla trochu nervózní ze všech lidí, co hleděli na naprosto nevychovanou holku. Rodiče se mračili, co je to na škole za spratka, někteří spolužáci se dobře bavili a zároveň byli překvapení.

„A víte co. Nezajímá mě to. Mám svůj život,“ zvedla dlaně do vzduchu v gestu „je mi to fuk,“ začala se šíleně usmívat, dlaněmi pak praštila do boku stehen a otočila se k odchodu. Ředitelka jí rychle chytila za rameno. Ann rychlím a celkem silným pohybem jí ruku rukou odrazila a ještě jednou se k ní otočila.

„Vy nejste má rodina. Já žádnou nemám,“ tak vražedným hlasem, zlobě v očích ji řekla, až jí bodlo u srdce. Kdyby pohledem mohla zabít, všichni by už leželi na zemi. Otočila se a odešla s posledními slovy:
„Tahle škola je mi naprosto u pr***e!“ zavolala do davu a se zvednutou hlavou, opustila sál.

Ještě zaslechla, jak se všem ředitelka všem omlouvá, a nějaké poznámky, jak to bylo trapné, nestydaté, a že na této škole neměla co dělat. Adriana se jen držela za hlavu, povzdychla si a ukázala gesto zpěvačce, ať raději hrají. Potom se odebrala do jednoho soukromého salonku, kde si z křišťálové nádoby nalila brandy a začala sama pít. Nečekala, že se to tak brzy dozví. No, musela uznat, že její dobře schovanou minulost, kdy se ujistila, že není nikde na internetu, s jejím jménem za svobodna, nebylo lehké najít.

Zann se za ní rozběhl, no jelikož se vydala sama pěšky, tak ji ztratil.

Další den ve třídě, se už vše probíralo. Někteří se pobaveně smáli, jako třeba Violet a někteří byli naprosto vážní, jako třeba Jayden. Ann se ve svém korzetu objevila ve třídě a nikdo se ani nehnul, nic neřekl, jako by tam ani nebyli.
Už ten den vyšel speciální článek novin. Došla ke svojí lavici. Odemkla pod ní šuplík, a vytáhla si pár věci, co tam měla uložené.

„Co chceš dělat teď?“ objevil se za jejími zády Jayden.
„Co by, vypadnu. Toto není pro mě a nikdy nebylo a nebude,“ naprosto klidně mu odpověděla.
„Ty Ann, kdyby něco. Tak se klidně ozvy,“ řekl jí a podál jí kousek papírku s číslem.
„Jo, jasně dík. A dík, že jsi mě na to upozornil. Možná kdybych se to dozvěděla později, byla bych tak naštvaná, že bych asi tu školu fakt podpálila,“ zalaškovala na svůj účet.
„Možná,“ pobavil se s ní Jay.
„Kašli na ni!“ zavolala na Jaydna Violet.
„Kašlu maximálně tak na tebe!“ opětoval ji.
„Dík, ale neděl si tu problémy,“ asi poprvé si pomyslela, že na této škole, mohla mít někoho, s kým by se mohla normálně bavit. Akorát došla do třídy Destiny.

„Ann, ty tu jsi?“ zeptala se jí překvapeně ode dveří.
„Překvapená?“ otázala se k ní.
„Ne, já jen…“ zasekla se.
„Víš co, ty i se svojí matinkou táhněte k čertu, stejně tak s tou tvojí podělanou kapelou. Pěknou boudu jste na mě ušili. Tys měla být co? Stát se kamarádkou a ukázat mi tady lepší život. Holka vzpamatuj se, měla by sis vybrat. Být rockerskou, nebo holkou co se nesměje!“
nepříjemně ji okřikla, no nikdo ze třídy nechápal. Ann ji prozradila.

„Tak to nebylo!“ křikla na ní.
„Neobtěžuj se,“ řekla jí smrtelně vážně, že o to ani nestojí. Neuvědomila si, že to mohlo být opravdu jinak. Možná…

Šla chodbou a uviděla Dicka, rty se jí stáhli do ďábelského úsměvu.
„Ty jsi Dick, že?“ otázala se k němu.
„Jo,“ usmál se na ní, a prohledl si jí.
„Tak kolik tedy bereš,“ hned se zeptal.
„Tolik,“ usmála se, rozmáchla se rukou, a pěstí mu dala takovou ránu do nosu, že upadl na zem. Hned si ho chytil a snažil se zastavit tekoucí krev.
„Ty dě*ko!“ štěkl na ní.
„Bylo to v obraně při sexuálních narážkách,“ podotkla Ann, kývla na něj hlavou a obešla ho.

Zann byl toho svědkem, rozběhl se za ní a zastavili ji asi dvacet metrů od ležícího kluka, kterému už pomáhali kámoši.

„Hej,“ zavolal.
„Čau, co chceš?“ zeptala se.
„Já jen… Kam jdeš?“ vypadlo z něj na konec.
„Pryč,“ odpověděla.
„Hej, Holdingu, tobě dala!?“ zavolal na Zanna Dick, který stál už na nohách. Zann se rychle otočil a pak se podíval na Ann a její zděšený výraz.
„Holdingu?“ zopakovala.
„Běžel jsem za tebou, abych ti řekl pravdu, než bude pozdě,“ vysvětlil.
„Ty jsi…“ koktala.
„Ann,“ špitl tišeji.

Byla tak zapálená a bolavou rukou mu vlepila facku.
„Prosím, já…“ nevěděl co říct, celou noc si to nacvičoval, ale realita ho zaskočila.
„Ne, ten kluk umřel. Pro mě jo, a… Stejně už je pozdě, na vše… Zanne…“ uklidnila se, mluvila klidně, smutně a vážně.
„Ani jednou, ani jednou jsi neodepsal na moje otázky, na moje dopisy. Každý měsíc od doby co jsi odjel, ani jednou…“ opakovala slova, co chtěla někomu tolikrát říct. Hleděl na ni a nechápal. Nakonec se otočila a odešla, nenásledoval ji, opravdu za ní nešel.

S očima mokrými od slz si sbalila věci, uklidila pokoj, vynesla odpadky, zabalila jídlo. Oblečení, co dostala od tety, nechala tam, kde ho našla. Věci si hodila do auta a ještě jednou, naposledy, šla do školy. Tenisky zelené, kapsáčové kalhoty, rudé tílko s krajkami a na ní hnědá košile. To co dříve nosila, než začala nakupovat korzety.

Zaklepala na dveře ředitelny a hned vešla.
„Co…“ lekla se Adriana a seskočila ze svého stolu. Ann ignorovala Thomase Taylera jak drží Adrianu za hýždě.
„Veverky, ve škole?“ otázala se Ann.
„Neumíš klepat!“ okřikl jí zástupce.
„Veverčáku, klid,“ řekla drze. Byla rozdýchaná a připravená, už nechtěla sama zvyšovat hlas. A k tomu někdy i naprostý klidný tón je může být horší, než ten křičící.
„Ty drzá!“ znovu křikl, Adriana ho zarazila.
„Prosím, omluv nás na chvíli,“ řekla mu a spravovala si blůzku.
„Asi to máme v rodině, co? My a muži,“ podotkla Ann.
„Asi,“ řekla odměřeně a počkala až pan Tayler zavře dveře.
„Co potřebuješ, jak to že nejsi v hodině?“ otázala se.
„Nesu vám klíče od bytu, vrátnice a další. Nevím, kde jinde to nechat. A ještě vracím učebnice,“ vysvětlila Ann a položila jí to na stůl.
„Proč?“ řekla zděšeně.
„Na této škole končím,“ oznámila Ann a odvrátila se zpět ke dveřím.
„Ann počkej minutku,“ řekla ředitelka smutněji. Ann si vytáhla mobil a provokativně zapnula stopky.
„Minutku,“ řekla a spustila je.
„Tvůj otec a můj bratr je není normální člověk, a já ti chtěla nějakým způsobem vynahradit vše, co ti on zničil. Otočit ti list k lepšímu začátku, zkus mě pochopit. Co bys udělala, kdybych se hned objevila u dveří a řekla ti, kdo jsem. Přestoupila bys sem?“
„Ne,“ odpověděla upřímně a zastavila stopky ještě před minutou.
„I tak vám to nedává právo, tajit něco takového,“ zdůraznila slova, nekřičela.
„Nechtěla jsem to tajit dlouho, chtěla jsem ti to říct, až tě líp poznám. Tušila jsem, že nebudeš nadšená…“
„Tušila jste správně,“ skočila jí do řeči.
„Prosím, nepřerušuj mě,“ zažádala.
„Jasně, profesor White by měl řeči,“ trošku se pousmáli.
„Ann, tvůj děda umřel na konci prázdnin. Na pohřbu jsem se po dvaceti letech potkala tvého otce a vše mi nějak řekl. Já netušila, že vůbec měl nějakou rodinu, natož že mám neteř a synovce,“ vysvětlila.
„Super, já měla dědu?“ otázala se.
„Tys…“ nedořekla.
„Správně, jediné koho jsem znala, byla babička mojí mamky, jinak jsem žádného s prarodičů neměla,“ vysvětlila Ann.
„Žádné prázdniny u prarodičů, a narozeninová rozmazlování, až tedy někdy na babičku a to bylo asi dvakrát, co si pamatuji,“ dodala.
„Umřela,“ zeptala se opatrně. Ann přikývla.
„Byla mou jedinou oporou při všech hádkách,“ usmála se, se vzpomínkou na ní.
„Mrzí mě to. Chci ti to vše nějak vynahradit, stydím se za něj a myslela jsem, že by toto byl dobrý nápad,“ omluvila se Adriana a začala si pohrávat s propiskou v ruce. V takové roli byla prvně, její život byl v celku bezchybný, až na toto.
„Na to už je pozdě. Nejsem schopna vám říct, co by bylo, kdybyste mi to řekla dřív. Ale myslím, že by tehdy pro začátek stačilo, kdybyste se hned ozvala a nedělala kolem toho, tohle všechno,“ mávla rukou a ukázala jakoby velké kolo.
„Nedávala bych ti stipendium, kdybys na to neměla. Když jsem se dozvěděla o tom, jak píšeš, využila jsem to. Za to se na mě nemůžeš zlobit,“ podotkla.
„Super, ale jak vidíte, můžu. Fakt promiňte, jestli jsem nevychovaná, upřímná a drzá, ale taková prostě jsem, a už je pozdě, teď už je,“ řekla a chytla kliku dveří.
„Sbohem,“ řekla ještě Ann a zavřela za sebou dveře. Adriana už nevěděla co říct, tak se jen vyvalila do křesla a začala přemýšlet.

Když dojela domů, pozdravila Kristen a šla se vyvalit na postel. Nikdo nebyl doma a tak neslyšel její hlasité vzlyky.