Awesodemy Flair High School 4.DÍL

4. ČÁST

Zamkla auto a vydala se zpět k bytům. V teplém kabátku ani tolik nevnímala mrazivou noc. Od pusy se ji s každým dechem řinula pára a byla pevně rozhodnuta, že zítra si bere tenisky.

„Tak tady tě dali na školu,“ řekl jí dobře známí hlas. Ann se otočila a nevěřila svým očím.
„Co tu děláte?“ zeptala se bývalého učitele Andersona.
„Ty malá dě**o, ani nevíš, jak dlouho jsem tě hledal,“ řekl ji rozčílený muž.
„Odkud víte, že bych v tuhle hodiny byla tady?“ zeptala se ho.
„I já si našel své informátory. Když jsem se představil vrátnici, jako tvůj otec, řekla mi, že tě viděla odcházet. A tvé auto si pamatuji, viděl jsem ho tu, než jsi odjela, a teď po pár panácích ses tu vrátila. Konečně si to s tebou můžu vyřídit ty cou**!“ zakřičel na ni mírně opilý muž.

Když se Ann rozběhla, ale špatně došlápla a vyvalila si kotník. Pan Anderson jí prudce chytila zápěstí a zatáhl do uličky, kde byl kontejner.

„Já ti ještě ukážu, kdo tu podřadný a úchylný. Dám ti ochutnat, co jsem dělal všem dívkám a ty to chtěli dobrovolně! Dě*ko!“ znovu zakřičel na dívku. Z kapsy vytáhnul nějakou tabletu a donutil ji, aby to spolkla. Ann zkusila zakřičet o pomoc, ale vrazil jí facku. Začala jí téct krev, ze rtů a nosu. Rozepnul si kalhoty a ruku strčil do její. Ann se snažila vzepřít, marně byl příliš hrubý. Znovu ji uhodil. Bylo mu jedno, že je zima, chtěl se jí pomstít.

„Jednou jsem doplatil. Mám AIDS a teď to budeš mít i ty, ty ku**o!“ pořád na ní křičel. Ann se podlomili nohy.
„Tak takto si chceš hrát! Tak dělej!“ Chytil ji za hlavu když v tom… Odletěl skoro dva metry daleko, dokud nenarazil do zdi.
„Ty hajzle!“ zakřičel někdo na pana Andersona. Ann viděla rozmazaně, oči od slz, šaty poničené a celá se klepala. Kluk v těžkém záchvatu málem opilého násilníka umlátil.
„Dost prosím!“ zakřičela Ann. Byl v rohu za kontejnerem v klubíčku, kolena pod bradou a ruky si zakrývala uši. Kluk rychle doběhl k Ann celé od krve. Objal ji. Celá se klepala. Kabát pohozený kousek od ní, na ni rychle položil i svou bundu. Byl to Zann.

„Co jsi tu probůh dělala?“ Špitl ji a byl snad stejně vyděšený k smrti. Ann neváhala a objala ho. Klepala se a bála se, její vzlyky nešli zastavit.
„Proč? Proč se mi to děje?“ opakovala mu do voňavé mikiny.

Byl jí natolik zaměstnaný, že si nevšiml, že muž už je dávno pryč.
„Sakra!“ zakřičel, prudce vstal a chtěl se za ním rozběhnout.
„Ne prosím, zůstaň!“ zavolala na něj, byla na čtyřech a rukou šmátrala do tmy.
„Neopouštěj mě, ne znovu!“ volala do tmy, ale natahovala se špatným směrem, jako by neviděla, protože Zann stál bokem.

Podle přívěšku na jejích klíčí, poznal které auto, je její, vkus měla dobrý. Položil ji na zadní sedadlo a už ji vezl do nemocnice.
„Ann, co se to s tebou stalo?“ Ptal se sám sebe a díval se na zpětné zrcátko.
Před nemocnicí dupl na brzdy, zaparkoval tak, aby nebránil sanitkám. Vzal ji do náručí a hned s ní běžel dovnitř. Reagoval tak, když se ji kousek od nemocnice začala u pusy objevovat nějaká pěna. Doktoři ihned zakročili.
„Napadl jí nějaký násilník, který utekl. Asi ji něco dal,“ řekl doktorovi.
„Dobře, my se už o to postaráme,“ odpověděl doktor a převzal si ji. Položili si jí na lehátko, a když s ní projeli další dveře, Zann už je nemohl následovat.

Asi tři hodiny byla někdy s doktory. Zann už měl v sobě pátý kelímek hnusné kávy z automatu a nehodlal ji opustit. Jediná jeho činnost byla, když probudil v jednu ráno ředitelku a ovšem ji informoval. Výhoda soukromého čísla, a tak aspoň mohla ředitelka vyhlásit pátrání po podezřelém muži.

„Už je stabilizovaná,“ řekl mu doktor, když přišel ze sálu. Zástěru měl trochu od krve.
„Jak jí je?“ ptal se starostlivě Zann.
„Předpokládám, že nejste příbuzný. Nemohu vás tedy informovat. Jen už je v pořádku,“ řekl mu a chystal se odejít dál vykonávat práci.
„Můžu za ní aspoň jít?“ zeptal se Zann, než by mu doktor zcela zmizel z oči. Neodporoval, věděl a chápal, že mu nemůže nic říct.
„Spí, ale můžete.“

Ležela tam klidně a napíchnutá na pár hadiček.
„Ann,“ zlomil se mu hlas. Zrudl, byla tak krásna bez ručníku a i teď. Pořád krásná, ale toho člověka by zabil, za to co jí udělal.

„Hej, holka, pamatuješ, u vás na pískovišti a ty bábovičky? Nebo když jsi chtěla jezdit bez koleček a tak jsi mi brala moje kolo? Když jsi mi ve školce ukradla první pusu,“ oči se mu začali lesknout.
„Vždy jsi byla ďáblice,“ usmál se a chytil ji za ruku.
„Vyrostla jsi do krásy, kéž bych se nikdy nemusel odstěhovat,“ jeho smutný hlas se rozléhal po místnosti.
„Tys ji znal?“ zeptal se udivený hlas ode dveří.
„Paní ředitelko?“ zeptal se udiveně a rychle se postavil.
„Děkuji, že jsi mě informoval o mojí neteři,“ řekla slečna Adriana.
„Vaší neteři?“ nechápal Zann, sledoval ženu v rozcuchaných vlasech v béžovém kabátu a stejných botách, přesto odstíny byli jiné, určitě spěchala.
„Její otec je můj bratr. O Ann jsem se dozvěděla teprve před měsícem,“ řekla smutným hlasem a pomalu kráčela k jejímu lůžku, aby si jí prohlédla. Oči jí začaly vlhnout.

„Jak…?“ nechápal Zann, nechtěl být moc dotěrný.
„Její otec a zároveň můj bratr není dobrý člověk. Takměř dvacet let jsem o něm neslyšela, a před nedávnem jsem se na něj narazila. Trochu jsme se chytli a zjistila jsem, že jsem dvojnásobná teta. O malém Markovi se toho moc zjistit nedalo, a když jsem zjistila, jaká je, musela jsem zakročit,“ přidělala si k její posteli židličku, vedla Zann.
„Řekli vám co jí je?“ rychle se zeptal Zann.
„Ano,“ měla knedlík v krku.
„Rakovina čípku,“ řekla mu a on si samozřejmě nedokázal představit, co vše to obnáší, kromě toho slova rakoviny.
„A bude v pořádku?“ zeptal se rychle, byl před její tetou nejistý i tak ji chytil za ruku.
„Ještě bude muset chodit na pravidelné kontroly. Udělali menší zákrok. Nebyla v kritickém stavu, i tak udělali jisté prevence, aby jednou mohli mít potomky. No, a ještě jí odpumpovali žaludek, dostala nějakou drogu, na kterou dostala alergický záchvat,“ jako žena rozuměla, možnost že by nikdy nemusela nemít děti, byla to milující a velmi starostlivá matka.

„Proč jste ji neřekla, že jste její teta?“ promluvil po chvilce ticha.
„Možná mám stejný důvod, proč jsi to neudělal ty,“ řekla mu vyrovnaně.
„Nevím, proč jsem to neudělal. Asi ji chci víc poznat, taková jaké je teď. Zatím se v ní moc nevyznám,“ přiznal na konec.
„Jdi hodný kluk Zanne. Myslíš, že bych tě mohla poprosit, abys mi o ní něco řekl?“ byla přátelská spíš, jako kamarádka, než ředitelka.

Vyprávěl ji.
„Byli jsme sousedi ob pár domů a trávili spolu spoustu času. Ve školce si pořád oblékala růžové šatičky princezen a já hrozivý pirát, indián nebo loupežník. Vždy trucovala, když sem s ní nebyl a dupala na místě, špulila rty a nafukovala líce,“ při této vzpomínce celý zářil.
„Řekl jsem ji, že pokud se bude pořád vystavovat uražený spodní ret, že ji to tak zůstane a žádný princ ji nebude chtít, tak se hned začala usmívat. V momentě kdy jsem se nedíval, mi dala pusu. Naštval jsem se a rozbrečel se,“ ředitelka se tomu smála.
„Nebylo to, že bych se naštval, ale zničila mojí hrdost. To já ji měl dát pusu,“ usmál se a slečna Adriana bedlivě pozorovala změn mimických svalu na Zannově tváři. Její neteř měla krásně dětství.
„Dělali jsme si bábovičky z písku a Ann jednou udělala z bláta a byla celá špinavá, smál jsem se jí a ona po mě pak začala bláto házet,“ říkal samé krásně historky.
„Samozřejmě, že se u nás našli i momenty, kdy jsme se jako děti neshodly. Ale žádný se mi moc nevybavuje. Ani si pořádně nevybavuji, že by někdy plakala. Od doby, jak jsem ji řekl, že když se bude mračit, tak ji to tak zůstane navždy, se na mě vždy usmívala,“ zamyslel se a hledal další příběhy, co by za to mohli stát.
„Proč jste se odstěhovali?“ zeptala se slečna Adriana.
„Bylo mi osm a otec dobře investoval. On šel za prací. Psal jsem s matkou pro Ann dopisy, ale nikdy mi neodepsala. Nevím proč. Možná špatná adresa, netuším. Začal jsem se věnovat hudbě, kterou jsem měl vždy rád. Prvně brnkání na klavír, kytara, pak housle a teď i čelo,“ vysvětlil ji, už ani nevnímal, že je to ředitelka školy. Prostě se chtěl podělit o své zážitky.
„A nikdy ses za ní nevrátil podívat, nebo tak?“ zeptala se zamyšleně.
„Bylo to dávno, po čase bych ji ani nepoznal, a to jsem si ověřil, když jsem ji uviděl první den. Nevěděl jsem kdo to je, až podle jména. A mám za to, že bydlí asi někdy jinde. Popravdě, od doby co jsme se odstěhovali, jsem nemohl zapomenout. Ještě teď se někde najdou její obrázky, co mi kreslila a v albech společné fotky.“
„To je krásné. Možná bys ji to měl říct, ne?“ navrhla mu.
„Nemůžu, je to jiný člověk. A chci ji poznat a porozumět. Nevím, jestli si mě vůbec pamatuje. Chci se znovu k ní dostat,“ oznámil a podíval se na její tvář. Samé modřiny a rány s rozseknutým rtem byli důkazy, že je někdo jiný.
„Je to tvoje věc, ale zkus se ještě vcítit do ní. Já osobně bych se asi naštvala, po také době, si schovávat něco takového,“ celkem to trefila.
„To samé platí i pro vás,“ poslal proti ní, její vlastní slova.

Vzpomněl si ještě na několik historek, o kterých ji řekl, a dalo se jasně vidět, o kolik Adriana přišla. A že její dcera mohla mát po boku skvělou sestřenici.
Už bylo šest ráno. Zann usnul na menší pohovce a Adriana šla volat pani Pattersonové.
„Dobrý ráno, asi vás budím, velmi se omlouvám. Jsem Thompson Adriana, ředitelka Ann,“ počkala na potvrzení.
„Ach, jistě. Provedla něco?“ matka Ann se už chytala za čelo, a přemýšlela, co udělala tentokrát. Podpálila školu?
„Ne, je v nemocnici. Prodělala menší zákrok, ale i tak budou potřebovat nějaké vaše potvrzení. Jednali raději hned, a nikdo na vás neměl číslo. Já dojela teprve před několika hodinami, a nechtěla jsem vás budit,“ vysvětlovala ředitelka.
„Co se stalo!? Kde je ta nemocnice?“ hned se probudila, a aniž by ještě cokoliv věděla, balila si věci.
„Nebojte se, je v pořádku. Je to v Prinsbery Hilton Morov,“ řekla slečna Adriana.
„Hned tam budu,“ oznámila paní Pattersonová a zavěsila.

„Zanne, chlapče. Jeď se vyspat domů,“ probouzela tichým hlasem chlapce, ředitelka.
„Ehm…“ zamrčel.
„Probudila se,“ dodal.
„Ne, ještě spí,“ přešla k její posteli.
„Ještě se neprobudila,“ špitla pro sebe.
„Její rodina?“ zeptal se Zann a oblékal si mikinu.
„Paní Pattesonová je na cestě, můj bratr…,“ odsekla „ možná později,“ dodala a pomlkla.
„Mohla byste mi dát vědět, jakmile se něco změní?“ stál už ve dveří.
„Samozřejmě. Jo a, jak jsi ji sem dopravil? Jestli se máš jak vrátit?“ vzpomněla si.
„Jejím autem, ale vždyť pojedou nějaké autobusy,“ podotkl a usmál se.
„Jí odveze její matka nebo já, odvez to auto na parkoviště za byty,“ nakázala mu. Zann si šel vzít klíčky, co mu ředitelka podávala a ještě jednou se podíval na ztlučenou Ann. Kdyby už nikdy neměl příležitost, nahnul se k ní a políbil jemně na fialové, popraskané rty. Ani netušil, že se Ann zrovna zdá o bábovičkách z bláta.

Když dojel do bytu, nehledě na ignorování posledního školního dnu v týdnu, šel spát. Mezitím dojela matka Ann do nemocnice. Sestra ji poslala na pokoj, kde u ní byla Adriana.
„Dobrý den, paní Pattersonová. Jsem…“
„Já vím, kdo jste, slečno Thompsnová,“ řekla nepříjemně.
„Ach jistě,“ ustoupila od ženy a nechala ji se podívat na svou dceru.
„Kde je nějaký doktor, co mi řekne co jí je?“ rozčílený hlas se rozlehl po místnosti. Ann oči se mihli.
„Můžu vás informovat já?“ zeptala se váhavě. Ann rozhodně nebyla po své matce. Silnější, menší postava, mladě působící tvář, červeno-hnědé obarvené vlasy s tmavšími odrostlými vlasy a hnědé oči. Přísně působící tmavé obočí.
„Jak to, že jste byla informovaná. Nejste příbuzná,“ řekla hořce.
„Popravdě. Mé jméno za svobodna je Pattersonová,“ oznámila Adriana.
„Vy…,“ nevěřila.
„Dvacet let jsem byla mimo stát. Svého bratra jsem celou dobu neviděla, ani se o něj nezajímala. Před pár měsíci nám umřel otec, se kterým nikdy nevycházel. Také se dlouhou dobu neviděli. No, tam jsem se dozvěděla o tom, že mám neteř a synovce. Hned potom, co jsem mu řádně vynadala, začala jsem se starat. Stydím se za mého bratra, a chci vám to nějak vynahradit. Hlavně tady Ann,“ Podotkla slečna Adriana.
„Paní Pattersonová?“ Zeptala se ženy, jestli je při sobě.
„Emily, stačí Emily prosím,“ už klidným hlasem ji vyzvala k tykání.
„Emily. Ann je báječné děvče, které dostala strašného otce. Byl takový odmalička. Není to vaše chyba.“
„Dost. Řekněte mi raději co jí je,“ hlas měla zoufalý a držela svou dceru za ruku.
„Rakovina čípku,“ oznámila ji. Emily to hned došlo.
„Nechte mě o samotě,“ zklíčeným hlasem řekla své švagrové.
„Jistě, kdyby něco tady je můj telefon,“ položila na stolek malou bílou vizitku s erbem školy.

„Jak jsem tě to vychovala. Toto sis nezasloužila. Dcerunko, omlouvám se ti za to, čemu jsem tě vystavila. I když jsem několikrát křičela, ty víš, že tě mám ráda,“ opakovala stále podobné věty.
„Vím,“ bolestivě hýbla rty Ann, zvedla koutky úst a pomalu otevřela oči.
„Zlato ahoj. Jak se cítíš?“ štasná Emily se k ní nahnula a naznačila jemné objetí.
„Dobře, co se stalo?“ zeptala se nechápající Ann.
„Ty si nic nepamatuješ?“ udivená matka hleděla na svou dceru a snad ani neměla chuť jí říct, že byla málem znásilněna, jak ji ještě Adriana stihla informovat.
„Zkolabovala jsi,“ řekla hodně neúplnou pravdu.
„Aha, a je toto nutné?“ udělala narážky na hadičky po těle.
„No zlato, ono něco doktoři zjistili,“ řekla žena váhavě, jak nejlépe oznámit, že někdo má rakovinu?
„Z kolika kluky jsi spala?“ řekla šetrně, přesto vyčítavě. Nehledě na to jak svou dceru miluje, měla zlost, že se z její stalo, to co se stalo. Neuměla si lhát, byla to její malá holčička, přesto velká milovnice kluků na jednu noc, věděla to. Avšak zlomila nad ní hůl.
„Mami!“ okřikla ji, a z napnutí suchých rtů jí jeden praskl. Olízla si je.
„Měla jsem tě vést k lepší kázni. Nezvládla jsem to,“ její bolestivý hlas plný zloby, proti muži, kterého milovala a proti ní samotné, proti své dceři, která ji i tak dělá šťastnou matkou. I tak tam bylo někde ale.
„Zlato, si trochu nemocná. Doktoři provedli menší zákrok a už ti nic nehrozí, jen kontroly a vyšetření a asi nějaké léky,“ oznámila ji opatrně matka. A není tajemstvím, jak moc chtěla zvýšit hlas a říct jí, že je blbá a takto si zničit život, neudělala to. Svědomí jí to nedovolilo.
„O čem to mluvíš? Vždyť se cítím dobře, jen pár šrámu? Od čeho to je? Au,“ řekla, když se dotkla monoklu pod okem, „říkala jsi, že jsem omdlela,“ zvýšila velké podezření.
„Já nechci, aby sis vzpomněla,“ řekla jí vážně matka.
„Co se stalo!“ zvýšila podrážděný hlas Ann.
„Byla jsi napadena, a samozřejmě zachráněna. Byla tu paní ředitelka a jsi omluvena ze školy,“ oznámila jí, o nějakém mladíkovi a Ann zachránci nic nevěděla.
„Ta nemoc? A kdo to byl?“ zakřiknutá Ann nevěděla, na co se dřív ptát.
„Rakovina čípku,“ řekla tiše paní Emily.
„Ne-ne. Ty žertuješ!“ obvinila matku.
„Zlato ne, asi toho na tebe už bylo moc a prostě tvoje tělo to nezvládlo.“
„Nech mě, jdi pryč!“ zvýšila hlas na matku. Nebyla naštvaná na ni, nýbrž na sebe.
„Zlato,“ bolestným hlasem zalkla.
„Není to nic proti tobě, děkuji. Jen mě prostě nech samotnou,“ oznámila ji klidněji.
„Dobře, zavolám ti ještě doktora,“ oznámila ji a šla si pro kafe.

Potom odešla, přišel doktor a obeznámil Ann s postupem. Bude chodit pravidelně na kontroly a brát nějaké léky. Opatření, aby nějakou dobu byla bez sexu a zodpověděl nějaké otázky. Oznámil ji, že k večeru si ji ještě prohlédnou a zítra ráno propustí. Než paní Emily odjela domů, chtěla, aby Ann na víkend přijela. Odmítla. Věděla, že dřív nebo později ji to značně bude vyčítat. Zbytek dne strávila čtení časopisu, co ji donesla mamka. Zírání z okna a mnoho času na přemýšlení. Největší otázka pro ni byla. Že kdyby rakovinu měla, a nedalo by se s tím nic dělat, jestli by to jejího otce vůbec nějak zajímalo.