Awesodemy Flair High School 9.DÍL

9.ČÁST

„Annika!“ volal malý šťastný Mark ode dveří.
„Marki, páni tys vyrostl,“ zavolala na něj šťastně Ann. Objala svého brášku a zvedla ho do vzduchu.
„Lžeš, vždyť to byla jenom chvilka, co jsi odjela,“ řekl jí s nafouklými červenými líčky.
„A to se ti stýskalo?“ zeptala se ho provokativně.
„Byla to dlouhá chvilka,“ špitl a silně ji objal.
„Pojďme dovnitř, mrzne,“ konstatovala.

Bylo to odlehlé místo kousek za městem. Nacházelo se tam pár sousedských domů, včetně toho, kde bydlel Zann. Nebyli ob plot vedle sebe, ale asi tak sto metrů sousedně. Byla to taková velká plošina, všude plno stromu s mohutnými kmeny, menší dětské hřiště, žádný provoz a jedna autobusová zastávka, bez přístřešku, do města. Domy byly vesměs stejné, lišili se akorát velikostí a počtem oken. Bílé barvy, šedé střechy a v ní měli Pattersonovi s dalšími sousedy vystouplé střešní výklenky s okny. Dům Pattersonů byl jinak celkem velký, Emily ho zdědila po svých rodičích. Bydlí tam ještě se svojí sestrou, se kterou moc nevychází, Kristen. Ta ho taktéž zdědila, dvojí dědictví. Kristen je už v důchodě, a tak se většinou stará o krásnou zahradu plných květin. Proto většinou vznikali neshody s Emily, že ta nic kolem domu neudělá a vše dělá ona. Byla to jenom neshoda názorů, pravda se nacházela na obou stranách. Emily silně pracovala, aby uživila svou rodinu, a ani kdyby měla spadnout na hubu, tak by nepožádala svojí starší sestru a finanční podporu.

Kristen nikdy neměla děti a byla oddaná cestování a turistice. A začali další neshody o Ann, že jí někam brávala ven, i když popravdě Emily mohla být ráda, že bude mít chvilku klidu, ale to je vedlejší. To Ann tolik neovlivnilo, jako její otec a škola.

Její bráška už otevíral bílé dveře po bocích prosklené a Ann teprve mířila po betonovém chodníku, podél kterého byl krásně zastřihnutý živý plot.

„Annika! Pojď rychle do tepla… a říkala jsi, že jsi mi něco koupila!“ zavolal na ni bráška.
Ann byla zamyšlená, dívala se na sklo vedle hlavních dveří, které bylo novější než to z druhé strany. Bylo to proto, že kdysi její otec při jedné hádce strčil do Emily a rukou vysklila oné sklo. Ann ve svých čtrnácti musela mamce vytahovat střepy se zápěstí těsně od žil.
Při vzpomínce jí zamrazilo a bodlo u srdce.

„Jo něco jsem ti dovezla,“ pronesla na konec a rozběhla se za svým bráškou.
„A co!“ volal nedočkavě. Ann ho už zase držela ve vzduchu.
„Sebe,“ řekla mu s úsměvem a dala pusu na studená líčka.
„Tak to mi stačí,“ řekl jí. Byl to ten dětský hlas, které mušíte děnně pošlouchať, jiňak mu něbudě moč rožuměť. No, prostě takové to dětské žvatlání. Jinak jí samozřejmě Mark pusu oplatil.
„Mamí! Annika je doma!“ začal křičet přes celý dům.

Ann šla první do delší chodby, kde byly pokoje Kristen. Otevřela dveře a ocitla se v dlouhé chodbě, kde byli další čtyři dveře. Kuchyně, její ložnice, koupelna a bývala ložnice Ann prarodičů.
„Kristen?!“ zavolala Ann. Něco se ozvalo vzadu ze zahrady, přes ložnici. Ann tam vešla a Kristen zrovna hrabala listí.
„Ahoj Ann. Jak se máš!“ zavolala k ní nazpět. Odložila hrabě a sundala si pracovní rukavice.
„Ahoj, a tak ujde to,“ řekla a usmála se na ní.
„Tak to je dobře. Ve skřínce mám nějakou čokoládu, tak si ji vezmi,“ řekla jí.
Ann se akorát chytala odejít tak jí poděkovala, vzala si čokoládu a šla. Teta Kristen jí byla vždy velkou oporou, někdy u ní i přespávala, když nechtěla nahoře poslouchat hádky.

„Ahoj,“ pozdravila mamku za kuchyňskou linkou, akorát dovařila.
„Ahoj.“ byla poslední dobou trochu divná.
Po tom, co zjistila jak je její dcera zkažená a zlomila nad ní hůl, tak už to nebylo jako dřív.
„Bude u sebe,“ oznámila jí a chystala se odejít.
„Máš hlad?“ zeptala se jí a podávala talířek.
„Dám si potom,“ řekla jí.
„Jo a zítra vstaneme brzy, půjdeme do města koupit ty šaty,“ olízla vařečku a postavila se k ní čelem.
„Jasně,“ řekla jí, jako by jí to ani nezajímalo.
„Jsem ráda, že jsi přijela.
„Jo, jasně,“ znovu ji krátce odpověděla.
„To už jsi říkala,“ hlas trochu zvýšila, ale nijak nahněvaně, už to bylo normální.
„Co po mě chceš. Myslíš, že to nevidím. To jak se na mě díváš z patra, za koho mě máš?“ trošku na ní zvýšila hlas Ann. Taky už to bylo normální.
„Nemůžu za to, že sis vybrala svět vymetání klubu a chlapů,“ okřikla jí matka.
„Nemůžu za to, že sis vybrala manžela kre*éna,“ řekla jí Ann a odebrala se z místnosti.

„Annika. Už se zase hádáte?“ zeptal se smutně Mark.
„Ne, promiň. Jen jsme něco řešili. Chceš si jít ke mně, hrát a pak se třeba projít ven?“ zeptala se starostlivě brášky. Nenáviděla to, nenáviděla, když brášky slyšel nějaké hádky.

„Jo!!“ zajásal.
„Tak dobře,“ usmála se na něj a rukou ho pohladila po rozcuchaných hnědých vláskách. Stříbrné jiskry v hnědých očích ji sledovali.

Prvně spolu hráli pexeso, potom obrázkové karty, nakonec se řádně oblékli a šli se projít ven. Ruce schované v modrých palčácích drželi Ann za ruku a zahřívali jí. Šli po vyšlapané pěšince podél cesty a malý Mark sledoval páru od pusy.

„Máš nové kamarády?“ zeptal se jí bráška.
„Spousty, a ty budeš mít taky,“ zalhala mu o sobě, avšak mu přála jen to nejlepší.
„Já mám taky kamarády!“ ohlásil se pěkně na hlas.
„Já vím prcku,“ ušklíbla se na něj sestra.
„Nejsem prcek,“ nafoukl červené líce a chytil Ann silněji za prsty.

Šli přes menší lesík a nakonec skončili na menším hřišti. Mark si to nesmírně užíval a pořád jen jásal. Když se vraceli zpátky domů, protože už se začalo stmívat, Ann se zastavila před domem, kde dřív bydlel její nejlepší kamarád a první dětská láska.

V oknech se svítilo, z komína se kouřilo a na dveřích byl krásný podzimní věnec. Jako by se vrátila do minulosti, dlouho kolem toho domu nešla, byl na opačnou stranu od zastávky, takže ho většinou sledovala jen z dálky. O sousedy se vlastně vůbec nezajímala, maximálně je znala od vidění.
Bodlo ji u srdce, jako by se dívala zpět v čase, za okny viděla usmívající tvář malého Zanna černé oči kudrnatější vlasy a věčně odřené kolena. Musela se usmát. Byla rozhodnuta, zase mu napíše dopis, i když už v odpověď nedoufala.

Když došli domů, navečeřeli se, Mark se pak okoupal a šel se dívat na pohádky před spaním. Ann si šla sednout ke svému stolu v pokoji.

Červené zdi a jedna černá, všude pověšené plakáty různých rockových skupin. Bílé dlouhé závěsy přes okno a na zdi krásným bílím písmem napsáno:
"Never tell the truth to someone who does not deserve it," a kolem toho další citáty menším písmem:
"He who has so little imagination that his lies must be based on evidence, he should prefer straight talk right."
"Give every day the opportunity to become the most beautiful day of your life."
"Deal Board is unnecessary. A wise man can handle himself and a fool will not listen anyway,“ a další citáty od Mark Twain.

Rozsvítila si lampičku a začala psát:

>>> Ahoj Zann,

        Jak se máš? Vlastně, chci psát první věci, co mě napadnou, proto to nebude mít snad ani žádný smyl. Můj život se řídí rychlostí světla do oceánu mezi staré trosky lodí. Byli jsme děti, i tak mi některé tvé připomínky chybí. Vždy jsi byl genius a já tě ráda poslouchala. Mám velké album fotek, kde jsme spolu, dneska před spaním si ho asi budu muset znovu prohlédnout, poslední dobou totiž špatně spím, tak s myšlenkou na tebe to snad bude lepší.

       Naposledy jsem ti psala před rokem, Mark už je zase o hodně větší a je ve školce. Je to vážně krásný kluk, v podstatě jsem ho vychovala víc, než máma. Ta pro nás pořád dře, abychom měli lepší život. Mark má v srdíčku smutno a proto jsem vždy hrdá a šťastná, když se ke mně rozběhne a něco spolu můžeme podniknout. Mám ho ráda, před chvíli jsme se vrátili z procházky, šli jsme kolem vašeho bývalého domu. Díky tomu jsem se vlastně rozhodla ti znovu napsat. Nikdy jsi mi vlastně neodpověděl, proč? No, proč se ptám, když ani teď na to neodepíšeš. A proč to vůbec píšu? Asi proto, že se člověku uleví, když se někomu svěří, i kdyby to měl být jen papír, které stejně nikdo nepřečte, že?

       Potom se ti tedy můžu svěřit, začala jsem chodit na prestižní školu, jmenuje se Awesodemy Flair High School. Dostala jsem stipendium od ředitelky, možná jednou budeš číst článek, co jsem napsala. Chtěla bych být žurnalista, ale to jsem ti psala už kdysi, jenže teď to mám na dosah ruky. Spíše investigativní novinařinu. Napsala jsem nedávno skandál o jednom profesorovi. Hned první den měl na mě sexuální narážky, a já na tom začala dělat. Chtěla jsem to mít jen jako obranu, kdyby si chtěl na mě znovu něco dovolit. Popravdě by mi ani nevadilo, kdyby mě za to vyhodili. Můj život je už tak zkažený, že bych si to i zasloužila. Stal se ze mě opravdu špatný člověk. Brány pekelné se mi otevřely

       Ještě zpátky k panu profesorovi, jsem nervózní, sama nevím proč, tak píšu celkem na přeskáčku. Zjistila jsem, že to nebyl ojedinělí případ a značně dívek ovlivnil tím, co jim prováděl během jejich studia. Jedna žena Maria, má násilnického manžela, a slyšela jsem pláč malého dítěte. Nakonec ten článek zveřejnila vedoucí novin, velmi milá holka.
Trochu se mi ulevilo, po tom co jsem zjistila, že dělal i jiným dívkám a ještě je vydíral, chtěla jsem to použít jako zbraň, nakonec jsem tedy tu špinavou práci neudělala přímo já.

       Teď budu mít ples, do růžových šatů znovu nepůjdu, to je jiný příběh. Zítra půjdu s mamkou něco vybrat, co se jí týče, pořád si šlapeme na hlavu, ale máme se rády. Pokud něco vyberu, přiložím ti fotku, no stejně se k tobě nedostane, ale budu mít dobrý pocit.

       Mé vztahy s lidmi, se nezměnili, pořád jsem na všechny protivná, kdysi jsem ti psala, že jsem si na základní škole udělala svoji masku takové mrchy, která mi doteď zůstala a stala se asi skutečností.

        Chybíš mi Zanne, co den brečím a poslední dobou se mi o tobě skoro pořád zdá. Mám spolužáka se stejným jménem, bude to asi proto. Umí fakt krásně hrát, zpívat. Jeho hudba by se ti líbila. Díky ní, jsem dodělala článek, a trochu se vyspala na gauči. Mám krásný byt, nevím, jestli je to vše zahrnuté pod stipendiem, nebo má na to nějaký vliv ředitelka. Nechala jsem si teď o ní něco vyhledat, pořád udržuji kontakty v temných místech. Možná jsem ještě mohla jit na nějakou kriminalitu.

       Zanne opravdu mi chybíš, chybí mi kamarád, nikomu nevěřím, nikdo se mě nesnažil pochopit, všichni mě vzali jen, tak jak jsem se přetvařovala a nezajímalo nikoho proč. S otcem už nemám žádné vztahy a už spolu ani nekomunikujeme. Naposledy jsem ho viděla na letišti, kdy jsem ho prosila, aby mě neopouštěl. Opustil mě, a nechal mi na krku mamku, která mi vše jen vyčítala, jako kdybych za to mohla já, že na mě kašle a neposílá žádné peníze. Je mezi ní a mnou hluboká propast a most nelze postavit.

       Jo a mám rakovinu čípku, dobrý že. Doplatila jsem na to, a ani nevíš, jak moc toho lituji. Můj život je opravdu v troskách, nevím co dělat, ztrácím se sama v sobě. Tak moc bych se chtěla chovat, taková jako opravdu jsem, dělat činy, které mám v hlavě, ale když cokoliv řeknu, nebo udělám je to jako reflex, nedokážu se ovládat. Bolí mě to, opravdu mě to bolí. Někdy mívám opravdu chuť, tento život zničit. Doslova a do písmene, ale nemůžu. Ne, ne kvůli Markovi, on je můj důvod žít a až se mamka jednou složí, musím tu pro něj být.

                                                                                                               S láskou Ann…

Bylo pozdě v noci a Ann se probudila celá propocená. Měla noční můru, Zann nebyl. Šla si dát vlažnou sprchu, bylo jí horko a tak se zabalila jen do tenkého županu, dala sluchátka do uší, pustila hudbu a zkusila znovu usnout.

Ráno se probudila a dopoledne se s mamkou vydali do města, Ann řídila, cestou většinou mlčeli. Akorát se trochu Emily vyptávala na školu, ale Ann jí celkem odbyla, prostě řekla jen hlavní krátké informace. Emily se vůbec, na přání Adriany, nezmínila o tom, že je její teta a nechala svou dceru na jejích očích. Ona už nevěděla kudy kam, neposlouchala ji. S Adrianou zůstali v mírném kontaktu a taky už byla informovaná o profesoru Evansovi, měla strašné nutkání se zeptat, neučinila tak, aby to neprozradila. Když dostala její články, co napsala, byla na svou dceru nesmírně hrdá.

Když dojeli do města, zastavili u jednoho salonu šatů.
„Mami, tady si to nemůžeme dovolit,“ zaprotestovala Ann.
„Je to tvůj první ples a ty šaty ti můžou vydržet velmi dlouho,“ řekla jí mamka a chytla ji za ruku a už jí tam vedla. Ann se jí vysmykla a neochotně jí následovala. Za ruku fakt vodit nepotřebuje.

„Dobrý den,“ pozdravila Emily prodavačku.
„Zdravím, mohu vám s něčím pomoct,“ zeptala se vysoká, štíhlá, krásná, zrzavá, mladá žena.
„Ach, jistě šaty na mou dceru,“ řekla Emily a trochu strčila do Ann. Pozdravila.

„Jaké krásné děvče, určitě tu několik kousků najdeme,“ řekla prodavačka a z vrchu dolů si prohlédla Ann, ta jen nadzvedla obočí.
„Myslím, že bych tu měla přesně na tebe,“ řekla prodavačka a vedla dvě ženy do dívčího ráje. Všude visely nádherné formální šaty, Ann se nestačila divit. Měla v sobě pořád to kouzlo malé holky, co toužila po krásných šatech, ale ne těch růžových. Stejně se jim nevyhnula, byli totiž první, co jí podala. Ann si je i tak zkusila, aby se vědělo, co jí nejvíc přistane, jako střih, barva a tak. Prodavačka byla velmi zkušená.

Růžové okvětní lístky třesní, na jednom ramínku na pravém rameni, které zdobilo mnoho blýskajících kamínku, které na klíční kosti tvořili květ pěti lístku se zaostřenou špičkou. Pod prsy byli nabírané, celkově působili pohodlně, lehce, sladce a svůdně.

„Nebyli by nějaké… méně růžové?“ zeptala se Ann a prohlížela se v zrcadle. Dlouhé vlny od kulmy z rána ji padali do půl zad, hodila si je na jednu stranu a připadala si znovu, jako ta holka ze školky.
„Samozřejmě,“ řekla jí žena a už se opět prohrabovala, i když Ann nesmírně slušeli, prostě to nebylo její gusto.
„Krátké, nebo dlouhé?“ zeptala se prodavačka.
„Dlouhé,“ řekli dvě Pattersonky najednou. Usmáli se nad souzvukem jejich hlasů.

Druhé šaty; jasně mořská modř, modré síťky se střídali se zlatou a modrou. Zdobné prvky na hrudi tvořili vyšívanou černo-zlatou růži, z které vycházeli přírodními tvary a páví peří (vyšívané), působili lehce dramaticky, hodili se k její povaze. Padnoucí štíhlí korzet na tenkých ramínkách, zdůraznil její sexy postavu i tak to nebylo ono.

„Možná by to chtělo něco méně složité,“ podotkla její mamka.
„Souhlasím,“ konstatovala prodavačka.

Třetí šaty; Bílé, bez ramínek, pevný korzet na bříšku stříbrné vyšité vlnovky, které se táhli po širokém spodku šatů až k zemi. Kolem rukou měla omotané bílé boa a rukavičky.

„Méně svatebního? Ale asi bych zůstala u tohoto typu,“ řekla Ann s nadzvednutým obočím, proč ji jakože dala svatební, či co.

Čtvrté šaty; Oranžově-zlaté, od pasu dolů velmi široké a zmuchlané do květů. Korzet plný kamínků. Kolem pasu hedvábný tlustý pásek.

Prodavačka stáhla Ann vlasy do menšího drdolu, aby viděla, jak v těchto šatech vyniknou její krásné paže. Stejně to nakonec vyhráli páté. Mamka jí ještě koupila nějaké doplňky, boty a kabelku. Na pondělní ples, byla zcela připravena.

Ten den se nedělo nic nijak zvláštního, většinou byla zavřená doma, jako vždy. Hrála si s bráškou, byla venku a podobně.

V noci se vykradla z okna, vylezla na střechu v pohodlných teniskách, teplých riflí, a tlusté šedomodré mikině s bílými tlustými šňůrky. Ze střechy seskočila na metrákový zásobník na deštnou vodu, pak už lehce seskočila dolů. Obešla dům, pod oknem Kristy se trochu přiklonila a nastartovala auto. Snažila se nikoho neprobudit, všichni už totiž spali, jak si myslela. Jenže netušila, že její mamka stojí za oknem, drží mírně závěs a sleduje, jak se krade z domu. Povzdychla si, zakroutila hlavou a šla si zpět lehnout se špatným svědomím.
Kde udělala chybu?

Dojela do městečka, zaparkovala a vydala se do jednoho menšího místního klubu, kde už zatraceně dlouho nebyla. Žádné vstupné, hudba hrála z jukeboxu. Pěkní kluci stáli u kulečníku a holky tančili poblíž. Bar byl napůl prázdný a sedělo u nich i par dědků.

„Dlouho jsem tu nebyla,“ pomyslela si Ann a šla si objednat pití. Dlouho totiž taky neměla pořádný úlovek.
„No nekecejte, není to naše milovaná Ann?“ ozvala se nějaká dívka, hned za ní se řadili další a kluci přestali hrát.
„Páni, to je fakt ona,“ řekl černovlasý kluk v ruce tágo.
„Čau,“ pozdravila spolužáky ze základky.
s vlasy na mikádo. Nedalo se rozeznat, jestli tón jejího hlasu byl příjemný nebo ne.
„Sama nevím,“ přiznala Ann a kývala k barmanu.
„A kde jsi teď, jestli tedy chodíš do školy.“
Bylo to velmi malé město a všechno se hned vědělo, a Ann vyla jeho hlavní atrakcí, proto se mnohdy Emily styděla i při pouhém nakupování. Potom Ann začala chodit, co nejdál jak do škol, tak na akce.

„Awesodemy Flair,“ přiznala Ann. Rozepnula si mikinu, pod kterým měla bílé tričko s větším výstřihem. Nepůsobilo to nijak vyzývavě, ani nudně.
„To neznám, vy jo?“ otočila se dívka k ostatním, pokroutili hlavou.
„Hraješ?“ zeptal se velmi přitažlivý kluk s oříškovými vlasy. I tak malé neznámé město, v sobě skrývá krásu.
„Jo,“ řekla a vzala si od něj podávající tágo. Rozehrála hru, samozřejmě vyhrála. Tu noc odmítala pít, ale nakonec jí její bývalý spolužák s oříškovými vlasy Dean přeci jen přemluvil, že jí pak odvezou. Sama se až divila, že se s nimi bavila.

„Tak co kluci?“ začala blondýnka střední postavy, Angelika.
„Dobrý,“ strmě ji odpověděla.
„Pořád je tak uháníš?“ Angelika byla už celkem opitá, a tak začala vytahovat minulost.
„Ne, spíš oni mě,“ podívala se na Deana a objala ho kolem pasu.
„Jo to má pravdu,“ přiznal Dean.
„Takže dě*ka zůstává pořád dě*kou?“ začala do ní rýpat, to ona o ní začala šířit její špatnou pověst, z které po dlouhé době Ann udělala pravdu.
„No to je pravda, ale i dě*ka se může časem změnit. Za to když se někdo narodí jako ****, tak to už je horší, že Ang?“ usmála se na ní Ann.
„Ale no tak holky, pojďte na panáka,“ řekl Dean a posbíral další lidi a šli k pultu.
„A teď runda na mě!“ zavolal na barmana. Ann a Ang spolu začali pít, jako o život.
Schválně, která dřív odpadne. Jeden panák za druhým.

„Tak co přitvrdíme?“ zeptala se Ang Ann, slova ale říkala poněkud zamotaně.
„Jestli se cítíš,“ řekla Ann a třískla prázdným panákem o dřevěnou pultovou desku. Seděli na barových židličkách a za nimi celé obecenstvo, které jásalo do hudby. Začali se vsázet, která první odpadne.
„Barmane tu nejlepšejší whisky na stůl, a nalejvej rychlo za sebu!“ zakřičela na něj Ang a vytáhla peníze. Tento bar měl velkou výhodu, na tak malém městě s tak lenivým šerifem nikdo opilé nezletilce ani neřešil, snad jen nějaké babky na verandě v houpacích křeslech, které už dávno chrní.

„Děvko!“ okřikla opile na ní Ang.
„****!“ stejně tak na ní hulákala Ann. Další panák byl v nich, každá dala asi tak tři panáky whisky pak se Ang skácela ze židličky, kde ji už chytl James, Greg a Nicol.
„Ta má dost,“ začala se smát Ann a dala si další panáka, pak uznala, že stačí i jí. Koupila si krabičku cigaret a vyšla ven, přitom kroutila pozadím do rytmu písničky a všude kolem mávala rukama, též do rytmu.

„Ach, po půl roce opět, no co už když piju, prostě musím,“ řekla své kamarádce marlboro.
„Hele koho tu pro tebe mám, talisman,“ znovu k ní promluvila a vytáhla si z kapsy zippo s orlem. Měla totiž v plánu si cigarety dneska koupit, vždy když se trochu pohádala s mamkou, měla nesmírnou chuť, no půlroku to udržela, protože nepila.

„Neruším?“ ozvalo se za ní. Otočila se a akorát vyfukovala kouř od bronzových rtů, měla rtěnku.
„Ani ne, dáš si?“ nabídla Deanovi cigaretu, přijal jí. Pak mu ještě připálila.
„Dlužíš mi noc,“ zasmála se.
„A to jako proč?“ zeptal se vyjeveně a vyfoukl bokem dým.
„To se jen tak říká, když někomu připálíš,“ vysvětlila a zasmála se.
„A myslela jsi to vážně?“ trošku zadoufal.
„Nevím, nespím s lidmi, které znám,“ prořekla se, opilost má své nevýhody.
„Takže jen jednorázovky?“ zeptal se překvapeně.
„Ne, jo, sama nevím. Neřeš to,“ řekla mu a zapálila si druhou cigaretu.

„Máš kluka?“ zeptal se náhle.
„Teď jsi řešil mé jednorázovky, tak proč bych měla mít kluka?“ opřela se o zábradlí na terase baru a dívala se na něj. Svalnaté ruce v tmavě modrém tričku s výstřihem s knoflíky, pod ním šedé. Vlasy rozcuchané, černé, kratší a přátelské, tajemné oči.
„Takže nebude vadit toto…,“ nedořekl, protože už jí držel za boky a vášnivě ji začal líbat. Ann stála v ohromení, byla jak betonový sloup, ruce podél těla a čerstvě zapálená cigareta jí spadla. Taky měl pár panáku, to cítila dle jeho chuti, ale líbat uměl. Když si začala uvědomovat čas, pomalými pohyby ho taky objala kolem zad, jedním krokem se k němu dostala blíže a ucítila jeho příjemný parfém.

„Co vlastně děláš?“ zeptala se ho, když jí vezl jejím autem domů. Uběhla nějaká doba a tak celkem vystřízlivěl, aby dokázal řídit a nezpůsobil nehodu. Poslední pivo měl tak před dvěma hodinami, totiž za tu dobu, co byli s Ann venku v hřejivém objetí, uběhli dvě hodiny.
„Fotbal, dostal jsem stipendium a po tomto roce jdu na vysokou,“ řekl jí.
„Tak to jo,“ zakymácela se jí trochu hlava, a žaludek jí začal dělat neplechu.
„A co ty? Co ta škola kde si,“ otázal se.
„Snad ze mě bude žurnalistka,“ sdělila mu a chytla se za břicho, naštěstí už tam skoro byli.
„Třeba budeš psát i sport a jednou o mě,“ zažertoval.
„Třeba,“ konstatovala.

„Tady zatočit, že?“ optal se na křižovatce.
„Ehm…, jo,“ řekla a v tichosti si grgla, už cítila nepříjemnou chuť doprovázenou whisky.
„Tady!“ skoro až zakřičela a vyskočila z auta. Na krásný trávník s ní vypadla pěkná hromádka.
„Jsi v pohodě,“ přiběhl k ní Dean a chytnul jí vlasy.
„Jo, už jo. Promiň,“ zvedla hlavu a podívala se na něj, byl starostlivý.

„Dala bys mi číslo, aspoň abych věděl, jak na tom budeš zí…, tedy dneska ráno?“ optal se, no ale řekněme, že to nebyla dvakrát tak pěkná chvíle. I tak mu v pohodě nadiktovala své pravé číslo, snad prvně, působil na ní příjemným dojmem.
„Dala bych ti pusu, ale raději… Jen dobrou noc,“ řekla mu a vzala si od něj klíčky svého auta.
„Jo jasně,“ pousmál se a doprovodil ji ještě ke dveřím, aby se ujistil, že neskončí ještě u sousedů.
„Dostaneš se domu?“ zeptala se nakonec, když si uvědomila, že se nemá jak dostat.
„Jo, zavolám Jamesovi, a on pro mě zajede,“ řekl jí Dean.
„Dobře, tak dobrou,“ mávla mu rukou. Stála už na verandě, on na chodníku, mezi nimi tři schodky.
„Ty Ann?“ ještě mírně zavolal.
„Ano?“ otočila se a odtáhla se od zastrčených klíčků ve dveřích. Vyskočil schody a dal jí pusu na líce.
„Dobrou,“ špitl a odešel. Ann zčervenala a s úsměvem vylezla dvoje schody do svého pokoje. Její probuzená matka, kterou vzbudili díky ostrým světlům auta, co předtím svítila do její ložnice, koukala z okna, co za kluka právě odkráčelo z její verandy.

„Proč se moje dcera musí vykrádat z domu, jako zloděj a vracet se naprosto opilá a ještě pozvracet náš trávník?!“ naštvaně po ní vyjela na chodbě, když Ann byla na schodech do svého pokoje.
„Ty jsi vzhůru?“ zeptala se udiveně, jako by její otázku ani neslyšela.
„A ty se divíš! Mladá dámo, co to má sakra znamenat!“ zvyšovala hlas, došla jí trpělivost, opět.
„Proč se jednou nestaráš a pak zase jo. Je to otravný,“ mluvila znovu opile, to zvracení jí pochroumala žaludek a ještě z ostrého hlasu matky.
„Tak by stačilo! Tak to se mnou mluvit nebudeš, jako by nestačilo, co ti vše toleruji!“ zvyšovala hlas.
„Já tě neprosila, abys to tolerovala,“ řekla jí naprosto klidným hlasem.
„Nemluv tak se mnou! Mluvíš jako tvůj otec!“ okřikla jí, stála pod ní u schodiště a v záchvatu hněvu jí vrazila facku. Bylo to poprvé v jejím životě, co na ní vztáhla ruku.
„S ním mě nesrovnávej!“ řekla naprosto klidným hlasem, chytla se za tvář. Vyšli pár schodů k sobě do pokoje.

Schodiště bylo přírodní světlé barvy, zatočené. Na hoře měla pokoj jen ona.

„Mamí, Ann, proč se hádáte?“ otevřel dveře svého pokojíčku Mark.
„Ne nehádáme,“ rychle seběhla schody Ann a zvedla brášku, aby ho mohla uložit zpět do postele.
„Sestřičko, smrdíš,“ řekl Mark rozespale.
„No prosím, i tvůj bratr pozná, jaká nejsi dě*ka!“ zakřičela matka a vzala si od ní svého synka.
„Aha tak to potom jo,“ řekla s klidným hlasem Ann a předala napůl spícího brášku matce. Za facku měla vztek to ano, a mrzelo jí to a bolelo, jenže slova jsou mocnější nástroj.
„Zlato, já to tak nemyslela,“ hned se chtěla omluvit matka, protože jakmile vyslovila osudné slovo, uvědomila si, co udělala, vše. Ann se ani jednou neotočila, prostě vyšla schody a zamkla se v pokoji. Otevřela okna sedla na parapet a zapálila si postupně tři cigarety. Zapípal jí mobil.
„Ahoj, už jsem už doma, jen jsem ti chtěl popřát dobrou noc, a snad nebudeš mít ráno velkou kocovinu, Dean **“ přečetla si sms nahlas a udivila se u dvou pus.
Dokouřila cigaretu, nechala vajgle na parapetu, zavřela okno, zima už byla slušná. Vyvalila se na postel i s horkými slzy dě*ky.