Bojím se...

FF na pár AOI X URUHA (The GazettE)

Černovlasý pomalu zasunul klíč do dobře známého zámku. Byl v celkem povznesené náladě, zkouška se vydařila a on věděl, že jejich příští koncert bude hrát v té nejlepší formě. Těšilo jej, že ho ostatní členové chválili, cítil se tak nějak důležitější.
Neustále si jazykem hrál se svým piercingem ve spodním rtu a kousal se do něj. Tenhle zlozvyk jej doprovázel celou jeho kariéru, avšak nevadilo mu to. Nikdy si moc nevšímal toho, jak se na něj dívá okolí. V jedné ruce držel tašku s nákupem, zatímco tou druhou se pokoušel odemknout, ačkoli to ani potřeba nebylo. Jeho přítel byl již doma. Aoi vešel.
„Uruho?“ Zavolal ode dveří, přičemž za sebou zavíral. V bytě bylo šero a žaluzie zatím nebyly zatažené. Na první pohled se zdálo, že je jejich společný domov prázdný, že postrádá druhého člověka, jenž by přišel černovlasého přivítat.
„Uruho!“ Nyní bylo oslovení razantnější, když muž potřeboval tašku předat světlovlasému chlapci, aby se mohl vyzout. Avšak nikdo nepřispěchal potěšit jej úsměvem, polibkem a popřáním dobrého večera. Jakoby se volaný ani neobtěžoval zvednout z místa, kde se právě nacházel.
„Sakra, práce,“ povzdychl si Aoi, jakmile se mu podařilo zout si jednu botu o špičku té druhé, pověsit klíče na věšáček a nakonec se zbavit i druhé části své obuvi. Zaklel si pro sebe. Bylo mu jedno, co druhý dělá, ale když mu nepřišel pomoci s nákupem, jistě to bylo důležitější, než on. Nálada se mu ovšem rapidně zhoršila, bohužel. Zamířil do kuchyně, čekajíc na vysvětlení. Zarazil se, ještě než vstoupil do dveří.
„Uruho? Je Ti něco?“ Světlovlasý chlapec seděl schoulený na rohové lavici a rukama si objímal kolena přitažená k bradě. Byl překrásný, ovšem s dnešním dnem se mu do tváře vryl podivný výraz a jakási bledost. Nechtěl odpovídat, nechtělo se mu nic. Potřeboval by se pořádně prospat, ale copak to šlo? Nebylo kdy, pořád jen samé zkoušky, koncerty, musel vždy vypadat tak dobře. Stresovalo ho to, nutnost být dokonalý, potřeba být nejlepší, neudělat chybu. Začínalo ho to vše ničit.
„To nic, jen mě trochu bolí břicho,“ postěžoval si Uruha a pokusil se o nepatrný úsměv. Pozoroval svého drahého Aoiho, jak přešel k lince a začal vybalovat nakoupené potraviny. On se však neměl k tomu, jít ses ním přivítat, ač ho to samotného mrzelo. Sklesle si položil bradu na kolena, snažíc se zahnat slabé křeče v bříšku. Aoi se na něj otočil.
„Dobře Ti tak. Já vím, proč je Ti zle,“ pokáral ho černovlasý.
„Nejspíš jsem něco špatného snědl,“ snažil se Uruha ospravedlnit sám sebe, i když věděl, že lže jim oběma. Jeho problém byl daleko vážnější. Snažil se si ho nepřipouštět, avšak jeho stav už nešlo si nepřipouštět. Byl zřejmý.
„Něco špatného? A co asi? Ty totiž nejíš vůbec nic, Uru.“ A bylo to tu zase, světlovlasý výslovně nesnášel, když mu jeho přítel něco přikazoval, nebo zakazoval. Patrně o tom neměl vůbec začínat. Střetl se s Aioho vyčítavým pohledem a sám raději sklopil zrak. Jak mohl odporovat? Byla to pravda, za celý den do sebe nedostal ani sousto. Poslední dobou rapidně zhubl, čehož si nevšiml nejen Aio, ale i kluci z kapely. Občas mu dokonce hrubě vytkli, že je kost a kůže, ale on ty poznámky přecházel, jakoby se ho netýkaly. Neměl hlad, neměl chuť. Do ničeho.
„Tohle nebudu poslouchat. Půjdu se umýt. Dobro…“
„Ale je to pravda! Podívej se na sebe, sakra! Co se to s Tebou stalo?! Kde je ten veselej a hravej kluk, kterýho sem si zamiloval? Můžu za to já?! Kluci mi vyčítaj, že na Tebe nedávám pozor a že Ti snad nedávám najíst. Nemůžu se na Tebe dívat, Uruho, ztrácíš se mi před očima,“ dokončil svou výbušnou řeč překvapivě tichými, soucitnými slovy. Už mu to musel říct, kdo jiný by měl, než on? Dal mu najevo, že jeho žalostný stav mu není lhostejný. Bál se s ním dokonce i milovat, jaký měl strach, aby mu neublížil. Uruha vstal a to jediné, co udělal bylo, že po černovlasém hodil ironický škleb.
„Jestli Ti to vyčítají, odstěhuju se, aby Ti to nevadilo.“ kde se v něm vzal ten chlad? Aoiho už to vážně vytočilo, tak tak se držel, aby světlového neuhodil. Copak mu nedocházelo, že se zabíjí? Všichni o něj mají starost, ale on má stejně svou hlavu.
„O to mi přece nejde, Uru.“ Pokusil se mu to vysvětlit klidnějším hlasem, avšak nepřiblížil se k němu. „Kdybys mi řekl, co Tě trápí, tak já bych přece…“
„Dobrou noc.“ Světlovlasý se ani neobtěžoval jej vyslechnout a zmizel ve dveřích. Za chvíli už byl slyšet jen hukot sprchy.
„Ty umíněnej zmetku,“ šeptl si pro sebe Aoi, obrátil se k vybalenému nákupu a začal jej uklízet do lednice. Doufal, že jeho přítel ví, co dělá. Je přeci dospělý, má svůj rozum, snad nepotřebuje dohled někoho jiného. Určitě to nic nebude, jen špatné období, které zase rychle odejde… musel v to věřit.

*

„Uruho? Hééy, Uru! Slyšíš?“ Zamával před světlovlasým chlapcem rukou jejich zpěvák, aby si od něj vynutil pozornost. Už delší dobu mluvil, ale vnímal, že Uruha mu nevěnuje ani pohled, což bylo přinejmenším zvláštní, neb to býval právě on, kdo měl ke všemu připomínky. Ostatní členové postávali okolo, nechápajíc, co se s jejich kytaristou děje. Věděli, že je něco jinak, ale taky jim bylo jasné, že kdyby začali mluvit, Uruha by se jistojistě naštval a odešel. Býval nějak podrážděný, proto mlčeli. Ve zkušebně zavládlo ticho. Aoi se na to už nemohl dívat.
„Vezmu Tě domů, Uru.“ Podvědomě vycítil, že světlovlasý opět není ve své kůži a bude nejlepší, když si odpočine. Jeho hlas však Uruhu probral.
„Starej se o sebe, Aoi. Chci ještě zkoušet.“ Konec! Tohle černovlasého zamrzelo, ale copak si mohl dovolit rozhodovat za něj? Krom toho, že viděl, jak jeho přítel sotva stojí na nohách, pro zesláblost a nedostatek potravy, tak nemohl dělat vůbec nic. Nenáviděl bezmoc. Najednou se opět ozval Ruki, zpěvák.
„Aoi má pravdu, Uruho. Možná by sis měl odpočinout. A taky něco sníst, než se tady rozsypeš. Nech ho, ať Tě odveze, můžeme to přeci nazkoušet zítra a taky…“
„Fajn! Bezva, o co Vám jde?“ Vybuchl najednou světlovlasý, až se ostatní lekli jeho náhlé reakce, kdy odložil kytaru a sjel je zlým pohledem. „Co se Vám furt nelíbí? Kdybych tu nebyl, je to špatně! Když tu jsem, je to špatně! Chci ještě zkoušet, ale pošlete mě pryč. Mám toho dost!! Mám toho všeho dost, už nemůžu!!“ Na chlapci se zřetelně projevil stres několika posledních dní. Věděl, že by to měl hodit za hlavu, ale byl tak napjatý, každá maličkost se v něm usazovala a on už zlost nedokázal potlačit. Brzy je čeká opravdu důležitý koncert, všichni jsou tak dobří a snaží se, ale on má pocit, že se na něj všechno hroutí, že dělá chyby, nedokáže se soustředit, je nevrlý a především vyčerpaný tím vším, co se děje okolo. Nevzpomínal si, kdy se jednu noc pořádně vyspal, nepotřeboval ještě soucit od kamarádů. To byl vrchol.
„No nic, radši už půjdu. Omlouvám se.“ S těmito slovy se naprosto afektovaně vzdálil z jejich dosahu a nechal mezi nimi spoustu nevyřčených otázek. Mnohé z nich to překvapilo, ale Aoi měl pocit, že za všechno může on. Jako Uruhův přítel by mu měl umět pomoct, ale byl snad ještě bezradnější, než všichni ostatní. Rozhodl se, že půjde za ním, avšak přerušil ho Reitův hlas.
„To nemá cenu, nech ho,“ zastavil jej blonďák s páskou přes nos. „Je to blbec. Nechápu ho. Můžeme do něj hučet od rána do večera, ale to je jako mluvit do dubu. Ale jestli to takhle půjde dál, můžem se modlit, aby nám nezkolaboval na pódiu.“ Ruki jen souhlasně přikývl. Bubeník Kai se podíval po Aoim, zda jim nemá co říct, ale ten mlčel a cítil váhu toho ticha. Jakoby snad za Uruhův stav mohl on. Nesměl to nechat zajít tak daleko a přitom stačilo, aby se mu světlovlasý svěřil a spolkl svou zatracenou hrdost.
„Zkusím s ním večer promluvit.“ ozval se černovlasý i když tušil, že to nebude mít valného účinku. Mluvit, to bylo to jediné, co mohl, ale přesto si myslel, že ho Uruha slyšet nebude. Kéž by jen tušil, co za tím vězí. Ruki na něj promluvil.
„Dobře. Ale Aoi, nenuť ho, asi je tom fakt zle.“
„Nebudu.“

*

Když se sklesle naladěný Aoi vrátil domů, nalezl chlapce v posteli, přikrytého až po bradu a tvrdě spícího. Chtě nechtě se pousmál. Ano, měl s ním mluvit, ale to může počkat. Doufal, že spánek udělá své a Uruha se bude cítit lépe. Pomalu k němu přešel a dával pozor, aby jej nevzbudil, ovšem nezdálo se, že by to světlovlasý registroval. Se vší opatrností se posadil k němu na matraci a prstem mu obratně shrnul vlasy spadající mu do čela. Tvářil se tak klidně a uvolněné a přitom byla jeho tvář pohublá, postrádající dřívější nádheru z baculatějších tváří. Aoiho napadlo, zda možná chlapec neusnul ještě oblečený, tak natáhl ruku a vsunul ji pod pokrývku. Uru byl jen v lehké noční košilce, avšak co černovlasého zaujalo více, byl fakt, že prsty nahmatal zřetelné kosti ramen, úzkého hrudníčku i útlých paží. Nadzvedl peřinu a vyděsil se.
„Proboha!“ Vyjekl bez ohledu na to, že Uruha se mohl kdykoliv probudit. Popravdě by měl vědět, jak vypadá, když s ním žil, ale pro neustálý shon se k sobě dostávali stále méně, ačkoli to byl právě chlapec, kdo mezi nimi udržoval odstup. Aoi tupě zíral na téměř vychrtlé tělíčko pod peřinou. Tohle byl ohromný problém, neměl o něm ani tušení. Uruhovi se svůj stav dařilo perfektně maskovat pod volným oblečením. Probudil se, netuše, co se děje. Zjistil že je odkrytý a jeho přítel se na něj zaraženě dívá. Došlo mu to.
„Vypadni, Aoi!“ Dech měl rychlý a přitáhl si povlečení pevně k tělu.
„Uruho, vždyť ty… zbláznil ses?“
„Vypadni! Nech mě být!“ Zakřičel znovu rázně a odsouval se z dosahu černovlasého, který však neměl v úmyslu odejít. Už dost! To stačilo, tohle nebylo jen tak. Musel něco udělat, tohle překračovalo únosné hranice, kdy se chlapcova vyhublost dala za vyhublost ještě považovat.
„Obleč se, Uruho, jedeme do nemocnice,“ oznámil mu pevně Aoi a rychlým krokem odcházel z místnosti. To, co chtěl udělat bylo jediné správné bez ohledu na světlovlasého protesty. Ještě uslyšel, jak se postava v posteli zajíkla a poté zavřel dveře, aby měla soukromí. Sám Aoi byl z toho všeho neuvěřitelně vyděšený. Neměl ponětí, zda by s ním do té nemocnice vůbec dojel, potřeboval to vydýchat, vše si promyslet. Jakmile měl ovšem v paměti pohled na chorobně vyzáblé Uruhovo tělo, musel si přiznat, že jedná tak, jakoby jednal každý člověk. Nechtěl ho tam vést, byl to jeho přítel, ale co měl dělat? Byl zmatený, sedl si v kuchyni na židli a schoval obličej do dlaní.
„k***a,“ šeptl si pro sebe a zhluboka oddechoval. Kde se jen stala chyba?
„Aoi!“ Z ložnice se vyřítil chlapec jen v košilce a bylo na něm znát, že by se nejraději každou chvíli rozplakal, kdyby však nebyl příliš hrdý. Zastavil se před černovlasým s významným pohledem na jeho sklíčenou postavu. Copak jeho stav Aoiho trápil? Vážně si dělá starosti? Nebo mu jde jen o kapelu? Muž za stolem k němu vzhlédl.
„Řekl jsem, aby ses oblékl. Běž a vezmi si něco na sebe… prosím.“ Poslední slovo dodal jaksi s odmlkou, aby chlapec neměl potřebu jej odviňovat, že mu rozkazuje. Aoi však vše myslel smrtelně vážně. Zadíval se na Uruhovu postavu, hubeňoučkou a zesláblou.
„Aoi, já nechci do nemocnice,“ pronesl tiše světlovlasý.
„Musíš, jsi nemocný!“
„Nejsem nemocný!“ Oplatil mu tón Uruha a pokračoval o poznání klidněji. „Nejsem nemocný, Aoi, věř mi. Já jen… asi je toho na mě moc. Nemůžu jíst, nemůžu spát, nesoustředím se. Já nevím, prostě jsem vystresovaný, copak se Ti to nikdy nestalo? Ale nejsem nemocný, Aoi!“ Pokoušel se to světlovlasý převést na pravou míru, ale jeho slova nebyla přijata.
„Uru…,“ začal muž, ale hlas se mu zlomil. Měl v plánu mu vyčinit, za to, jak vypadá a jak daleko to nechal zajít. Naposledy jej tedy vyzval, aby se šel zahalit. „Kolikrát Ti mám říkat, aby seš šel obléct? Běž a udělej to, Uruho!“
„Ne!“ Ohradil se zprudka chlapec. „Nikam nepojedu, nejsem nemocný!“
„Sakra!“ Vykřikl náhle Aoi, praštil silně pěstí do stolu, vstal a popadl světlovlasého za ramena. Bylo na něm znát, že se vážně hodně zlobí.“ Běž nebo…“
„Nebo co? Donutíš mě? Uhodíš mě, Aoi? Tak prosím.“ Uruha nastavil tvář v protestu i úplném oddání se druhému. Zavřel oči, přestože tušil, že úder nepřijde. Černovlasý by jej nikdy neuhodil, jakkoli v afektu by jednal. Měl své hranice, přesto se napřáhl, jak jej chlapec svým chováním rozčiloval. Rána nikdy nedopadla. Zůstali stát naproti sobě hodnou chvíli, než se Uruha odvážil se na něho podívat.
„Aoi,“ oslovil jej mile, neb muži se z oka svezla drobná slza. Nedokázal by mu ublížit, spustil ruku a poodstoupil od chlapce. Pomalu se k němu otočil zády a opřel se o linku, aby vše dovedl klidně zpracovat v mysli a rozumně zvážit, co udělá. Věděl dobře, že nemá smysl Uruhu do ničeho nutit, proto mu zbývalo buď jít na něj po dobrém, nebo mu pohrozit svým odchodem, popřípadě rovnou rozchodem. Samotného ho jen ta myšlenka, že by jej měl ztratit ubíjela. Miloval Uruhu, ale tenhle člověk za jeho zády už Uruha nebyl. Aoi si rukávem setřel z obličeje slzy.
„Jak chceš, Uru. Tak si vyber. Buď začneš jíst a dáš se dohromady, nebo je mezi námi konec. Zavolám pro Tebe sanitku jestli to bude nutné, ale…“
„Chceš mne vydírat?“ Chlapec k němu udělal několik váhavých kroků až se dostal za něj a svými štíhlými pažemi jej zezadu objal. Natiskl se na Aoiho, položil si hlavu na jeho rameno a zvolna jej hladil po bříšku.
„Dělám to nerad, ale nemám na výběr. Miluji Tě, Uruho, ale nechci se dívat, jak se zabíjíš,“ odpověděl mu, narovnal se a položil své dlaně na ty chlapcovi, jež ho hladili. Vnímal světlovláskovu intimní blízkost, jak se o něj tře, dožadujíc se odezvy, ale Aoi teď neměl na důvěrnosti to správné naladění, sic si ty doteky užíval. Najednou ucítil, jak mu chlapec olízl krk a poté jej lehce políbil.
„Nenuť mě, abych Tě opustil, Aoi. Bojím se…,“ přiznal se Uruha a více se k černovlasému přimkl. Skutečně jej nechtěl ztratit, ještě více by ho to zlomilo. Možná ho právě nyní potřeboval více, než kdy jindy. Vydechl, opřevši se do pevného svalnatého těla před sebou. To jeho bývalo stejně odolné, avšak dnes z něj zbylo jen křehké torzo zašlého věhlasu. Aoi se zarazil, mírným tlakem od sebe odrhl Uruhovy paže a obrátil se na něj s otázkou.
„Bojíš? Čeho se bojíš? Uruho, buď mě konečně upřímný! Co se děje? Jestli budu moct, tak Ti pomůžu, ale musíš mi o tom říct, jasné? Prosím, Uru.“ Aoi jednou rukou zajel chlapci zespodu pod košilku a tou druhou jej chytl za šíji, aby si ho přitáhl k polibku. Chtěl mu tím dokázat, že jeho odhodlání a city jsou stále živé a nijak světlovlasým pro jeho vzhled nepohrdá. Prsty obratně mapoval zadeček, kolem vystouplé kyčelní kosti se dostal k nezdravě propadlému bříšku, výš přes zřetelnou klenbu žeber až k bradavce, jíž jemným hlazením dráždil. Jeho počínání Uruhovi vyhrnulo lehkou látku až nad pas a odhalilo nahý rozkrok. Aoi však neměl v úmyslu zajít dál, jen se mazlil, lísal se. To měl rád.
„Mám strach, že… nebudu dost dobrý. Pro kapelu, pro fanoušky, pro Tebe, Aoi. Jsem to já kdo stále dělá chyby. Poslední dobou si dělám starosti, zda by nebylo lepší, kdybych odešel. Jsem nejistý, cítím se méněcenný, zanedbatelný. Často mi bývá nevolno po koncertu z toho stresu. Chci být co nejlepší, dávám do toho všechno, vážně se snažím, ale nakonec skončím na záchodě s hlavou v míse a mám pocit, že už to nikdy lepší nebude. Jakobych to ani nebyl já a pak… nevím… nevím co mám dělat, Aoi.“ Světlovlasý se od svého přítele odtáhl, nechal košilku, aby jej opět zakryla a posadil se na židli. Podepřel si hlavu v zamyšleném gestu, čekajíc na reakci černovlasého. Nedalo by se tvrdit, že se Uruhovi ulevilo, jen se vnímal ještě více jako troska. Plně si uvědomoval jak žalostně musí vypadat, nejen fyzicky, ale i jeho osobnost utrpěla. Aoi se na něj díval nechápavě, nerozuměl, jak někdo jako Uruha mohl mít tyhle pocity. Jak mu má pomoct? Co má dělat? Dá se ještě něco dělat?
„Uru… miluješ mě?“ To bylo jediné, co dokázal říct. Chlapec na něho upřel zrak.
„Sakra Aoi, poslouchal jsi mě vůbec?“
„Odpověz mi. Pravdu, Uruho.“ Mužův výraz ve tváři zhrubl a zvážněl, jakoby snad na odpovědi závisel osud světa. Jen na nepatrný zlomek vteřiny se chlapec zamyslel.
„Jako nikoho.“ Dostalo se mu odezvy, přestože se mu světlovlasý do očí nedíval. Snad se za své city styděl. To Aoimu stačilo, usmál se a přešel k lednici. Klidně, jakoby se nic nedělo ji otevřel a chvíli se díval dovnitř. Nakonec sáhl po zeleninovém salátu, který dříve míval Uruha rád. Neřekl ani slovo. Bez jakýchkoli připomínek, nebo náznaku nervozity nabral jídlo do dvou misek. Světlovlasý nerozuměl, bylo to jako ve snu. Musel sám sebe přesvědčovat, že tam skutečně sedí, jinak by si musel myslet, že jeho přítomnost druhý ani nezaznamenal. Najednou před něj Aoi položil jednu z mističek se salátem a hůlky. Sám si sedl naproti, na tváři stále potěšený výraz.
„Dobrou chuť, Uru. Snad Ti bude chutnat, “ poznamenal Aoi a pustil se do jídla. Tady nebylo potřeba slov, vše již bylo tím jediným pokynem řečeno. On si mohl dovolit jej neutěšovat, mohl si dovolit mu neříct „já Tebe taky“, věděl, že Uruha to cítí. Byl připraven pro něj být vším, kdykoli mu po boku, aby jej zachytil, když bude padat. Nemuseli mluvit. Světlovlasý pochopil. Nikdy nebude sám. Aoi ho nikdy nechá padnout, je milovaný, obdivovaný. Ať to bude jakkoli těžké, Aoi je s ním, teď i kdykoliv jindy. Opatrně vzal mezi prsty dvě dřevěné hůlky a sevřel v nich sousto salátu. Vložil si jej do úst, zvolna rozkousal a vnímal chuť, kterou zbožňoval. Chutnal skoro tak dobře, jako jindy. Polkl a usmál se černovlasého.
„Je výborný, děkuji.“
Jedli mlčky, občas se na sebe podívali, zda tam ten druhý sedí a není to jen iluze. Vnímali svou vzájemnou přítomnost i jisté, zcela neviditelné jiskření, jakoby v sobě opět nalezli něco, o čem si mysleli, že je nadobro ztraceno. Tichou atmosférou místnosti se ozývalo jen cinkání hůlek o porcelán nádobí a poté, pro nezaujatého diváka i tiše znějící slova z úst černovlasého.
„Ty pro mě vždycky budeš… ten nejdůležitější.“

Dasty. I. Harst