Odrazil jsem se od další větve. V hlavě jsem měl tisíce myšlenek. Do poslední chvíle se mi do Nekropole nechtělo, ale zrovna teď jakoby mě něco táhlo.

Tomu vzkazu, co jsem dostal, když jsem si balil na tuto misi, jsem nevěřil. Považoval jsem, že si ze mne někdo dělá dobrý den, ale naše cesta nakonec stejně směřovala, jak vzkaz sám říkal. Byl skutečně vzkaz vážný? Jestli ano, tak kdo ho napsal a proč? Co ten někdo po mě chtěl? Radil jak se dostat do Nekropole, ale jak mohl vědět o naší misi, nebo snad chtěl, abych šel do Nekropole nezávisle na tom, co rozkázala Tsunade-bachan? A co znamenalo těch několik velkých řádků? Jakému zesnulému jsem co slíbil? U sebe mě napadala jen jediná věc, kterou jsem slíbil i ostatním. To přeci ale nemohlo být…Nebo snad ano? Komu všemu jsem slíbil, že ho přivedu zpět a kdo z nich už nedýchá?

Na tyto otázky byla pravděpodobně jen jedna správná odpověď, ale jaká? To mi pořád nedocházelo. Bylo to jako psát nějaký test. Testy ve škole mi nikdy nešly. Byl jsem si jistý, že mám odpověď na dosah, ale přesně kde, to už jsem nevěděl. Pro tentokrát to bylo jedno. Do Nekropole jsem musel stejně. Jen mě trápila jediná myšlenka a to: „Zatím rady na lístku vycházely, mám na ně tedy dát? Nezradí mě?“

Odrazil jsem se od další větve a aniž bych si to uvědomil zrychlil jsem.

„Naruto, já vím, že jsem to byla já, kdo tě včera nejvíce honila, ale já opravdu rychleji víc už nemůžu…“ odmlčela se pro nabrání dechu. „Teď honíš zase ty mě,“ zakňourala Sakura.
„Támhle končí les je tam nějaká mýtina. Možná nebude od věci si tam odpočinout,“ navrhl Sai a ukázal před sebe.

Opravdu tam stromy řídly a bylo tam více světla jako na konci lesa. Vyběhl jsem na mýtinu a rozhlédl jsem se kolem a za chvíli po mně i Sakura se Saiem. Sakura zděšeně vytřeštila oči.

„To, to je ta mýtina na které jsme včera spali,“ vyhrkla.
„No počkej vždyť jsme šli celu dobu…Nemohli jsme jít v kruhu, to je blbost. To je určitě jen podobná mýtina,“ začal jsem, ale byla to zatracená podoba. Nebo že by Sakura skutečně měla pravdu?
„Sakura má pravdu támhle…“
Zbytek toho, co říkal Sai jsem už neposlouchal. Ucítil jsem chakru.
Bylo to vůbec možné, aby ta chakra byla…Rozeběhl jsem se přes celou mýtinu.

„Hej Naruto, co…kam letíš?“
„Sensei!“ vykřikl jsem, když jsem uviděl to, co jsem předtím cítil.
Kakashi bezvládně ležel na druhé straně mýtiny. Přiskočil jsem k němu a zatřásl s ním.
„Sensei!! Sensei!“
„Naruto, jsi sice velmi silný a zkušený, ale děláš pořád chyby jako naprostý nováček. Toto místo je pravděpodobně pod nějakou mocí, a uvědomuješ si, že ač cítíš cokoli, muže to být past,“ zaječela za mnou Sakura, ale pak se zarazila a přišla až k nám.
„Kakashi!“ vyrazilo z ní.

Klekla si vedle něj. Přiložila ruku a zjišťovala, kde všude je zraněn. Byla čím dál více zamračenější. Nakonec toho nechala. S utrápeným pohledem na něho odtáhla chvějící se ruce.

„Co, co se stalo?“ dostal jsem ze sebe. Cítil jsem jak se mi vaří krev.

Sakura nic neřekla, jen vyhrnula Kakashimu ke kolenu pravou nohavici a tím odkryla obvazy.

„Co on ho už někdo léčil?! Ale jestli to tak je, tak kdo ho zranil a … jak to že je, já myslel, že zůstane v Konoze a … Co se k čertu stalo? Sakuro?!“ Sakura sklonila hlavu a křečovitě sevřela ruce do pěsti.
„Naruto jak to mám ku**a vědět! Ale vypadá to, že Kakashiho někdo napadl modrým chladem.“
„Modrým chladem?“ zopakoval jsem pořád nechápavě.
„Sakuro, snad nemyslíš tím modrým chladem?“ ozval se Sai.
„Jo ten modrý chlad, co pohlcuje chakru v člověku, až nakonec zemře, ten chlad co ani můj mistr neví, jak ho léčit,“ přikývla hořce Sakura.
„Co, takže sensei!! Ne to…“ rozklepal jsem se po celém těle. To se přeci nemůže stát. Nejdřív moji rodiče…pak Saske…dále zvrhlý poustevník a teď Kakashi…Proč, proč všichni, které jsem kdy považoval za svoji rodinu tak, tak…
„Naruto jsi hlučný jako vždycky.“

Překvapeně jsem vytřeštil oči. Kakashi se probudil a oba i se Sakurou nás objal. Byl jsem celý vedle, nevěděl jsem, co dělat, jak se zachovat. Sensei nikdy moc neprojevoval své pocity. Ano smál se, ale skákat radostí jsem ho nikdy neviděl a stejně tak jsem ho nikdy neviděl brečet.
Teď však mě a Sakuru pevně sevřel. Cítil jsem jeho smutek, slyšel jsem jeho vzlyky.
„Sensei…?“
„Kakashi, co se stalo, proč nejste v Konoze? Kdo vás napadl modrým chladem? Kdo ho takto dokázal ošetřit? Z modrého chladu jsi skoro vyléčen, ale zato jsi utrpěl jiné zranění.“ šeptla Sakura.
Kakashi nás pustil a hořce se nadechl. Už byl o dost klidnější, ale ještě chvíli trvalo než byl schopen mluvit. Nakonec však spustil.

***

„Ale proč tě léčila, když potom udělala tohle?“ zavrtěl nechápavě Sai hlavou když Kakashi skončil.
„Řekla, že chce abych ji nenáviděl, nenáviděl ji až by mi z toho bylo špatně. Netuším proč to chce, ale jestli tomu tak je, tak se jí to povedlo na plné čáře. Co dala do té čokolády a jak to udělala, je mi záhadou, ale nesnáším ji. Nesnáším ji tak, že příště až ji uvidím, zabiji ji.“

Nastalo ticho. Tato temná přísaha se nikomu nelíbila. Říkala sice jakou ukrutnou bolest teď Kakashi cítil, avšak toto bylo přeci jen hrůzné. Sice byla člen Akatsuki a u nich byla jistá výjimka ohledně pomst. Vzpomněl jsem si na Shikamaru tým, jak šli pomstít Asumu i na sebe, jakou jsem měl hroznou chuť zabít Paina za smrt Zvrhlého poustevníka, za zničení Konohy a za to, jak zranil Hinatu, ale jak Pain řekl, koloběh nenávisti se nezastaví u pomsty, protože pomsta způsobí většinou další pomstu, nenávist a utrpení. Byla tu ještě jedna vzpomínka. Vzpomínka, co byla zatlučená v hluboko v mém srdci a co pálila jako čert, roztavené olovo, stará jizva, která se nikdy nezhojila, vzpomínka na Sauskeho.
Pohlédl jsem na Sakuru, myslela na totéž.

„Hmm…“ přerušil ticho Sai.
„Podle všeho ti neřekla kam jde, ale jestli skutečně s tebou šla tím směrem blíž ke svému cíli, tak nelze vyloučit, že má namířeno do Nekropole, nebo snad ne?“ vydedukoval Sai, zatím co jsem se já zabýval Kakashiho hrozbami. Necita jeden nad nimi se pravděpodobně ani nepozastavil. No jo Sai je prostě Sai.
„No možné to je, ale proč by …Snad nemá prsty v tom proč nás Nekropole kontaktovala. To by mělo fatální následky,“ začal si to Kakashi všechno v hlavě srovnávat.

Mně z toho pomalu, ale jistě začala bolet hlava. V tomhle jsem se nikdy moc neorientoval. Co na tom záleží, prostě se stejně musíme dostat do Nekropole, tam teprve uvidíme, jak to je. Nemá přeci velký smysl nad tím zatím takto spekulovat.
Vstal jsem a nechal jsem je debatovat dál, zatím jsem si prohlížel mýtinu.

Byla to obyčejná mýtina, ničím až tak se neodlišovala od ostatních mýtin, které jsem už viděl, přesto měla Sakura pravdu, byla to ta mýtina na které jsme včera spali. Byla tu od nás ještě uválená tráva a také jsem poznal ještě ten ztrouchnivělý pařez, ze kterého jsem spadl, když mě Sakura včera praštila za jednu z mých poznámek. Spadl jsem tak nešikovně, že jsem ho polovinu urval. Nevypadalo to, že by tato mýtina podléhala nějaké síle, ani předtím, ani teď. Přesto jak bylo možné, že jsme tak zabloudili?

Ne, ne tyhle slova mi nešly z hlavy a mohly snad mluvit o tomhle?
Otočil jsem se na ostatní, ale ti byli pořád horlivě zaměřeni do diskuze. Měl bych jim to říct, nebo si to mám nechat pro sebe? Už jsem v duchu slyšel Sakuru.
„Naruto, jak to, že jsi nám to neřekl dřív. Víš vůbec, co to znamená?“ Nemínil jsem se znovu nechat od ní mlátit a nechat si nadávat. Na druhou stranu v tomhle by opětně měla pravdu. Netušil jsem, co by to mohlo znamenat, jaké by to mělo důsledky, nebo něco podobného a víc hlav víc ví. Avšak když jsem se na ně tak díval jak diskutují, nebyl jsem si jist, jestli je správné jim to říct. Ta zpráva patřila jen mně.

Sedl jsem si na nedaleký pařez a zavřel oči. Nechal jsem se obklopit vším. Vnímal jsem, jak pofukuje vítr, jak šumí stromy. Vnímal jsem přírodní chakru i chakru Saie, Sakury. Zamračil jsem se. Kakashiho chakra byla velmi slabá, zato však stabilní. Pak tu však bylo ještě něco. Byla tu ještě něčí chakra, ne to není dobře řečeno.

Na co Naruto narazil? Bude to něco přátelské, nebo ne? Proč narutův tým se ocitl na stejné mýtině jako byli den předtím? A další várka příběhu z minulosti.