Cesta k nebi

Když jsem dorazil do mého hotelového pokoje, byla už tma a já se těšil na sprchu a postel. Těžký den. Pořád to samé a mně začalo připadat, že to nikdy neskončí. Jeden by řekl, že kariéra rockové kapely musí být přece hrozně vzrušující, ale jediné, co na tom bylo vzrušující, byla vidina obrovské postele po dlouhém dni zkoušení a rozhovorů. Nikdy si na to nezvyknu. A to brácha říkal, že jednou to bude jiné. Zajímalo by mě, kdy to „jednou“ přijde.
Zavřel jsem za sebou, svlékl si bundu u vchodu a při cestě do kuchyně rozsvítil světlo v obýváku, protože prostě ze zvyku. Zarazil jsem se. Byl tam Billy, spal mi v křesle, schoulený do klubíčka, hlavu opřenou o kolena a ruce složené na hrudi. Nikdy jsem nechápal, jak se tak vysoký kluk dokáže složit do tak malého křesla a ještě v něm usnout. Ach, Billy, ten člověk se nikdy nepoučí a to jsem mu říkal, že tu celý den nebudu, ale on si pokaždé najde způsob, jak proklouznout k někomu z nás do pokoje, když cítí osamělý, nebo se nudí. Musel tu usnout, když na mě čekal. Povzdychl jsem si a šel k němu. Budil jsem ho jenom nerad, nevadilo mi, kdyby u mě přespal, ale v téhle poloze bude ráno nepoužitelný a bude ho hrozně bolet tělo. Kdyby se aspoň uvelebil na gauči.
„Billy… hey, Billy, kámo, probuď se…,“ opatrně jsem ho chytil za rameno a zalomcoval s ním. Nic prudkého, jen tak, abych ho nevyděsil, protože se znám, že kdybych to byl já, tak se hrozně leknu. Proto mě taky nesmí budit Joel, je jako velká voda, blázen.
„Co… hmm,“ zvedl hlavu a zamžoural na mě, jelikož v pokoji bylo asi příliš prudké světlo, na jeho maličké ospalé oči. Vypadal hrozně roztomile, usmál jsem se.
„Usnul jsi tady. Můžeš spát dál, jenom si přelehni na gauč, okey? V křesle spát nemůžeš,“ upozornil jsem ho a on po chvíli přemýšlení, kdy vstřebával informace, přikývl a začal se zvedat. Byl celý rudý v obličeji, zadíval jsem se na něj pozorně a nezdál se mi moc v pořádku. Sáhl jsem mu na čelo, ale horký nebyl, žádná nemoc. Stejně ale vypadal, že se každou chvíli zhroutí a ospalostí to nebylo. Tak jedině snad… „Billy, tys brečel?“ To bylo jediné, co mě napadlo, protože když nemá horečku… prostě mě to napadlo, i když se mi to ihned zdálo jako hloupost.
„Co? Brečel?... Ne… teda… vlastně jo. Máma volala, že mi umřel pes. Dneska ráno… promiň, bylo mi to líto a chtěl jsem s někým mluvit, ale… nikdo neměl čas, nebo… prostě jsem skončil tady a usnul,“ vysvětloval rozpačitě, když už stál na vlastních nohách a nervózně se rozhlížel okolo. Kloubem ukazováčku si mnul oko a celkově vypadal hodně zničeně a pomačkaně.
„Billy, to je mi líto, opravdu moc,“ řekl jsem, protože vím, jak mu na tom psovi záleželo. Někdy o něm vyprávěl a těšil se, že až se zase dostane domů, bude s ním bláznit na zahradě. Měl ho rád, i když ho hrozně dlouho neviděl. Celkově miloval zvířata a bral si k srdci přehnaně moc péči o ně. Vím, jak moc ho to teď muselo bolet. „Mrzí mě, že jsem tady nebyl,“ objal jsem ho, i když kvůli tomu jsem stál na špičkách.
„Nemohl jsi to vědět,“ zašeptal a já cítil jeho stisk kolem ramen. Voněl a byl příjemně rozehřátý, i když v tu chvíli se zdál křehký. Najednou jsem pocítil nutkavou povinnost něco udělat, aby mu bylo lépe. Přece jen, jsme jako rodina, nás pět, staráme se o sebe a jeden druhému jsme oporou, protože nikdo jiný nezná naše bolesti lépe, než my sami. A Billy mi pomohl vždy, když jsem to potřeboval. Dlužil jsem mu toho hodně a tohle je to nejmenší.
„Pojď, potřebuješ spát, bude dobře,“ vzal jsem ho jemně za paži a odváděl sebou do ložnice. Přece ho nenechám spát na gauči, když vypadá takhle. Potřebuje něčí blízkost.
„A kam to…“
„Mám velkou postel, neboj se,“ usmál jsem na něj.
„Nemůžu Tě obtěžovat, Benji, půjdu k sobě a…“
„A budeš koukat do stropu a přemýšlet. Billy, no tak, znám tě. Nechci, abys byl dneska sám, jasný?“ Vím, že by zase brečel, kdybych ho poslal pryč. Dolehlo by to na něj, přestože by se snažil na to nemyslet. On vždycky lidem připadal jako kliďas a samotář, co snese všechno a přizpůsobí se ostatním, ale pravdou bylo, že nezůstával rád sám. Nemusel být nutně středem pozornosti, nebo nás bavit, jenom chtěl být s lidmi a něco s nimi sdílet, i kdyby mělo být ticho v místnosti o deseti lidech. Samota byla něco, z čeho měl strach, i když jsem nikdy nechápal, proč. Billy se nechal poslušně odvést do ložnice, kde si svlékl triko a kalhoty a jenom ve spodním prádle si zalezl na jednu stranu postele. Pořádně jsem ho přikryl a donesl mu na noční stolek něco k pití. „Jdu do sprchy, za chvíli jsem zpátky,“ oznámil jsem mu a odešel z místnosti.
Nebylo mi jedno, co se s ním děje, ačkoliv jsem věděl, že za pár dní to bude zase náš starý dobrý Billy, ale do té doby… bude líp, když na něj dám pozor. Citlivějšího člověka asi neznám, přestože se většinou snaží tvářit silně a odhodlaně, oči mu vždycky ujíždí k podlaze v nějakém pokorném gestu podřízenosti. Sám o sobě je plachý, jakkoliv to na koncertech umí rozbalit, tak vím, že až to celé skončí, uloží kytaru do pouzdra, rozdá pár autogramů a jde s námi pít jenom proto, aby nezůstával na pokoji sám. Nikdy si nedá ani sklenku alkoholu.
Pořádně jsem se vysprchoval, abych ze sebe smil špínu a pot celého dne. Voda byla příjemná, prohřála mi svaly, ale stejně jsem se nemohl uvolnit z myšlenek, že mám v posteli vyplašeného kluka, co nejspíš celou noc nezamhouří oka. Jenže co jsem mohl dělat? Je to jeho bolest, nemůžu ji vzít na sebe, aby se mu ulevilo. Kéž bych mohl. Snesu toho o mnoho více, než on, ale to je výchovou a vším, čím jsem si prošel. Život je třeba nebrat příliš vážně, a zároveň přijímat všechno, co nabídne a snažit se z toho vstřebat zkušenosti. I to zlé je v něčem dobré, takhle to vnímám, ale Billy je jiný.
Oblékl jsem si tepláky na spaní, zhasnul v koupelně a vydal do ložnice za mým dočasným společníkem. Zase byl schoulený do sebe, pořád na stejném místě, jakoby se bál pohnout. Vážně mi dělal starosti, ale bylo to tím něčím ve vzduchu, prostě pocit, že se něco děje a já nevím co. Ani když jsem ho uložil, necítil jsem se v klidu. Vlezl jsem si pod peřinu na druhé straně lůžka a oslovil ho.
„Billy?“
„Hm?“ Věděl jsem, že nespí.
„Jsi v pořádku?“ Hloupá otázka, jenže on mi sám nepoví nic. Přisunul jsem se k němu a položil mu dlaň na rameno. Zachvěl se a více se stulil. Co Ti je, Billy? Proč mi o tom neřekneš?
„Nevím,“ odpověděl tiše, než se na mě pomalu otočil. Jeho odezva mě vůbec neuklidnila, přišel jsem si tak k ničemu a bezmocný. „Benji?“
„Jo?“
„Bojíš se něčeho?“ Co? Čekal jsem všechno, ale takovou otázku ne. Už bylo jasné, že v tom bude víc, než jenom telefonát z domova o smrti jeho zvířátka. Bylo to celé zvláštní. Podepřel jsem si hlavu loktem a zůstal k němu ležet bokem. Zamyslel jsem se.
„To víš, že se bojím. Třeba o bráchu se bojím, někdy se těžký na něj dávat pozor. Nebo se bojím, že zůstanu sám. Víš, třeba že se zkazím, jako člověk a změním se k horšímu. Každý by mě potom opustil a nikoho bych neměl.“ Mluvil jsem pravdu, v tom co děláme, si nikdy nemůžete být jistí, jestli vám peníze a sláva nestoupnou do hlavy. Je toho popravdě ještě hodně, čeho jsem se bál.
„Ale… ty máš přece Joela, ten Tě nikdy neopustí. Zůstane s Tebou, ať se děje cokoliv, ne?“ Vůbec jsem nechápal, kam tím mířil.
„Joel má ale i svůj vlastní život. Nemůže být pořád se mnou, jednou bude mít svojí rodinu a já mu nechci v ničem překážet. Proč se mě na to ptáš, Billy? Co se děje?“ Špatně jsem mu viděl do obličeje, bylo šero, ale zalesknutí slzy nešlo přehlédnout.
„Taky se bojím, že zůstanu sám, protože… Benji, ty máš aspoň bráchu, ale já mám jenom vás, nemůžu se vrátit domů, rozumíš mi?“ Ne. Co to povídal, proč se nemůže vrátit, ovšem, že může.
„Tak už mi řekni, co se stalo, Billy? Můžeš mi to říct.“
„Budeš mě nenávidět,“ řekl tak samozřejmě, jakoby jiné východisko neexistovalo. Nenávidět? Co je to za hloupost?
„Nebudu Tě nenávidět, Billy. Přestaň s těma pitomostma, nemohl bych tě nenávidět. Znám tě a ty znáš mě a každý z nás pěti by mi mohl být stejným bráchou, jako Joel, přísahám. Tak už mi to řekni, pochopím to… nebo se budu snažit.“ Vím, že se bál a taky, že byl nejistý, protože to, co mi chtěl říct, nebylo zrovna příjemný. Ne pro někoho, jako byl on.
„Slib mi, že se nebudeš zlobit a že mě nevyhodíš.“
„Slibuju a nevyhodím Tě, ať je to cokoliv. Věř mi.“ Ale to jsem ještě nebyl připravený na to, co mi poví. Možná jsem neměl nic slibovat předem.
„Jsem teplej, Benji,“ vyhrknul a já jsem ztratil dech. Teplej… to jako, buzík? „Je to tak, promiň… já vím, že jsem o tom měl možná mlčet, ale…“ A sakra. Billy, to přece… Nerozuměl jsem ničemu. On přece není na kluky, nebo jo? Nikdy jsem ho neviděl s klukem, dokonce ani neměl zájem, nikdy nic neřekl, nikdy se nezmínil, nikdy jsem nic nepostřehnul. Billy je gay? Tenhle Billy? Ach můj Bože… rozumím. „Když tohle není něco, o čem bych chtěl mluvit s každým a když mi máma dneska volala, tak… prostě jsem jí to řek, chápeš? Dvě špatný zprávy v jeden den, ale spíš než pes, jsem jí srazil na kolena já. Víš, řekla,… řekla, že… už se nemusím vracet, že o syna jako já nestojí. Že jsem jí zklamal a… zatraceně Benji, já jsem úplně v hajzlu!“ Taky bych byl. Ou, Billy… Nevěděl jsem, jak v prvním okamžiku reagovat a tak jsem se jenom díval, jak si lehl, zabořil obličej do polštáře a rozvzlykal se. Byl to pro mě šok, netušil jsem ani v nejmenším, že by Billy, můj kamarád Billy, mohl mít jinou orientaci, než kdokoliv… prostě jsem byl mimo. Co mám udělat? Nemůžu mu pomoct, nebo ano? Ale zvláštní bylo, že jsem ho neviděl jinak, než jindy. Pořád to byl Billy, ten stejný kluk, kterého jsem znal už léta, jenom teď plakal a já jsem neměl slova, kterými bych ho utěšil. Nebylo to snadné, nevěděl jsem, co mám říct. Po chvíli jsem se konečně natáhl k lampičce a rozsvítil ji. Billy byl schovaný v hromadě pokrývky vedle mě, slzel a třásl se. Tak zoufalý… nikdy jsem ho neviděl brečet a hezký pohled to nebyl. Záleželo mi na něm. Ať byl, jaký byl.
„Billy, bude to dobrý, já…“
„Nebude to dobrý, Benji! k***a! Už to prostě nikdy nebude dobrý!“ Každé jeho slovo na mě doléhalo, jako bych já sám byl příčinou jeho trápení, i když tomu tak nebylo. Já vím, Billy, ale musíš být statečný, rozumíš? Přisunul jsem se k němu, pomalu z něj stáhl pokrývku a snažil se ho v jeho poloze obejmout a přitisknout si ho na hruď. Nenapadlo mě nic jiného, žádný způsob, jak bych ho mohl upokojit. Rozuměl jsem a nerozuměl tomu, co prožívá. Neuměl jsem si představit, že bych přišel o rodinu, o matku a Joela jenom proto, že nesplňuji nějaké jejich požadavky vzorného syna a bratra. Nemyslitelné. Vsunul jsem pod něj paži a přiměl ho, se na mě podívat. Druhá ruka putovala do jeho vlasů, abych mu viděl do obličeje, který měl zarudlý a zmáčený od slz.
„Pojď ke mně… no tak… ššš, Billy, jsem tu,“ zkusil jsem to alespoň takhle, abych mu ukázal, že nejsem jiný a stojím při něm. Neopustím ho, nebudu jako Ti, co si říkají jeho nejbližší a přitom… Objal mě rukama kolem krku a opřel si hlavu o mé rameno. Lehl jsem si na záda tak, abych ho měl u sebe a mohl jej hladit. Neříkal jsem nic, bylo to celé moc uspěchané a nečekané zároveň. Ani bych nevěděl, co se v takových chvílích říká, tak jsem jen mlčel, občas si ho přitáhl blíž a nechal jeho slzy téct po mém těle. Malý Billy, vzpomínám si, jak jsem ho poznal. Když přišel na konkurz na kytaristu, byl tolik nervózní, že se mu klepaly ruce. Pořád pošilhával očima ze mě na Joela a nakonec vždy uhnul pohledem k zemi. Byl to ještě takový klučík, vytáhlý, štíhlý jako dnes, kdy se zdálo, že udržet kytaru na řemeni pro něj bude složitější, než vůbec něco zahrát. Možná v té době jsme viděli deset takových chlapců, nevím, ale potom Billy do ticha zahrál první akordy a jakoby se jeho tělo uvolnilo s hudbou, podíval se na mě a usmál se. Začal hrát a já na to nikdy nezapomněl. Toho chci, řekl jsem tehdy bratrovi, když jsme vybírali z fotek a nahrávek a i když Joel zprvu protestoval, že mezi kluky byli i technicky lepší kytaristé, měl jsem v hlavě ten úsměv a ty nevinné štěněčí oči. Billy uměl hudbu procítit, uměl ji vnímat srdcem i tělem, nezáleželo na tom, kdo jak hrál technicky, já chtěl Billyho a dalo by se říct, že jsem si ho vydupal. Nikdy jsem mu o tom neřekl, ale také jsem nikdy nelitoval, že se to stalo. Vím, že kdokoliv jiný, by nikdy nezaplnil tu mezeru, nejen v kapelovém osazenstvu, ale i v nás, jako v lidech. Vybral jsem si ho, chci se o něj umět postarat. Má pořád stejné oči, jako ten den, kdy jsem ho viděl poprvé. Pořád stejně naivně nevinné.
Přemýšlel jsem o tom notnou chvíli, než mi došlo, že Billy se již uklidnil, přestože hlavou zůstával opřený o mé rameno. Měl zavřené oči a ještě trochu rychleji oddechoval. Slzy na tvářích zasychaly pomalu, ale nové už se nerodily. Rukou pod ním jsem mu přejel po nahých zádech, a že má dlaň byla studenější, než jeho kůže, vnímal jsem, jak se zachvěl a natiskl své tělo na můj bok. Jeho srdce mi mělce tlouklo do žeber. Vnímal jsem, jak dýchá.
„Benji?“ Zeptal se najednou tichounce.
„Ano?“
„Povídej mi… něco. Nechci na to myslet, prosím. Jenom mi něco říkej,“ požádal mě a já se zamyslel. Jo, když je ticho, člověk má ohromný prostor k přemýšlení, i když v tu chvíli by raději vyhnal myšlenky z hlavy. Chápal jsem to. Nejdřív jsem se ale natáhl opatrně přes něj, chytil cíp přikrývky a pořádně jej zakryl. Nechal jsem ho ležet stejně, jak byl. A potom mě něco napadlo. Příběh. On to nebyl tak úplně příběh, byla to píseň, ale vzpomínám si, že Joel mi to taky vyprávěl spíš jako pohádku, když jsme byli menší. Vůbec netuším, jak se k tomu dostal, ale v tu dobu… moc se mi to líbilo. Zvláštní, dlouho jsem si na to nevzpomněl, až dneska. Nevěděl jsem, jestli si to celé pamatuji správně, ale chtěl jsem to zkusit.
„Dobře. Je to asi trochu dětinské, ale znám jeden příběh. Už je to dávno, co jsem ho slyšel, tak … no zkrátka, mohl by se Ti líbit.“ Bože, co to dělám? Přijdu si směšně.
„O čem je?“
„O pavoukovi… tedy, o růžovém pavoukovi, jestli se nepletu.“ Snad jsem se nezmýlil v barvě. A není to koneckonců jedno, jakou měl barvu? Billy chtěl, abych něco říkal, tak říkám.
„Růžový pavouk… hm… poslouchám,“ uvelebil se u mě pohodlněji a já začal vyprávět. Určitě to nebylo doslovné, ani jsem netušil, jestli to vůbec povídám tak, jak to mělo být, ale doufal jsem. Nikdy jsem si nemyslel, že bych měl hlas, co dokáže vypravovat, ale překvapil jsem sám sebe. Znělo to hezky.
„Na jednom stromě, žil až v jeho koruně růžový pavouk, který si moc přál umět létat. Žil si na své malé pavučině, co byla celým jeho světem a představoval si, jaké by to bylo, kdyby měl křídla a dostal se až tak vysoko k nebi a dál, kam už oko nedohlédne. Byl smutný z toho, že se tam nahoru nikdy nepodívá. Ale jednoho dne k němu zaletěl pták z ráje a řekl mu, aby ukradl křídla motýlovi. Sliboval, že tam na druhé straně, tam na něj čeká vše, co si kdy přál a vysnil. Růžový pavouk si řekl: chci tam! A tak pavouk chytil motýla, který zoufale prosil, aby byl puštěn, ale pavouk ho neposlouchal. Utrhl mu křídla. Motýl ho ale varoval, jak nekonečný let bolí a že není snadné létat. Neexistuje nic, jako svoboda. Přesto pavouk roztáhl křídla, která mu nepatřila, a vzlétl. Ovšem při vypůjčených křídlech nedokázal doletět až k nebi a spadl zase zpět. Díval se na velkou, širou oblohu, kde ptáci táhli na jih a připadal si tak ošizený. Selhal. Posadil se zpět na pavučinu s pocitem, že nebe je pro růžového pavouka nedosažitelné. Nikdy se tam nedostanu, pomyslel si. Ale potom, najednou, z čista jasna se zvedl vítr, jako když nebe zavolá, zpřetrhal pavučinu a vyzvedl pavouka i s jeho pavučinou vysoko k modré obloze. Bez křídel… dokázal to i bez křídel, a to po svém. Svým vlastním způsobem. A mraky se rozplynuly, když růžový pavouk letěl k nebi.“ Skončil jsem a zamyslel se. Ano, stále jsem si to pamatoval tak, jak to bylo. Nezapomněl jsem. Zbožňoval jsem ten příběh, protože po každé jsem se cítil, jako ten pavouk, co nikdy nedosáhne na své sny, když bude šlapat ve stopách jiných, před sebou. Když si zpětně promítnu v paměti, kým jsme bývali a kým jsme dnes… našli jsme si vlastní cestu, vlastní způsob, jak zazářit a dostat se na druhou stranu. Billy zvedl hlavu a zlehka se pousmál.
„Děkuju, Benji,“ zašeptal a zdál se snad trochu více svůj a uklidněný. Přišel mi vyrovnanější a hlavně se už nechvěl. „Bylo to moc hezké, kdo Ti ho vyprávěl?“
„Joel, ale to už je vážně moc dávno. Divím se, že jsem si na něj vzpomněl. A nemáš zač, Billy. Vždycky tady budu, abych ti ho řekl znovu. Kdykoliv. Jsi skvělý kluk, hm?“ Usmál jsem se na něj a on mi to gesto oplatil. Měl od pláče trochu zarudlé a napuchlé oči a už bylo dost hodin. „Měl by ses vyspat, zlato. Zkus usnout, budu pořád tady. Bude to v pořádku, slibuju,“ natáhl jsem se po vypínání lampičky a zhasl. Věděl jsem, že slibovat mu, že vše bude dobré, je ode mě lež, ale musel jsem to udělat. Člověk to někdy potřebuje slyšet. Zkusím mu být co nejblíže, aby měl jistotu, že se mi může svěřit s čímkoliv. Tahle rána bude ale ještě dlouho krvácet.
Billy mě pohladil po hrudi, než se ke mně otočil zády, skrčil nohy a zachumlal se pod peřinu. Bude v pořádku, doufal jsem v to. Také jsem se otočil a jen chvíli poslouchal naše tiché dýchání, než mne pohltil spánek a usnul jsem.
***
V hlavě mi zněl vodopád a vzlyky, než jsem za chvíli nabyl více vědomí a probral se. Ještě mi tělem cloumala únava, avšak pohledem na digitální hodiny jsem se ujistil, že mi zbývá několik hodin spánku, ale… Stále jsem slyšel tu vodu, nějaký tichoučký šramot odněkud z koupelny a… lůžko vedle mě bylo prázdné. Trvalo mi setinu vteřiny si uvědomit, že jsem neusínal sám a chlapec vedle mě nebyl právě ve stavu, kdy by byl zralý na noční sprchu. Usoudil jsem, že nejlepší bude, když ho půjdu zkontrolovat, ačkoliv jsem se cítil jako šmírák. Copak se už Billy nemůže jít ani sám umýt? Jsem paranoidní. Přesto jsem ale z nějakého mně neznámého důvodu spustil nohy z postele a neochotně se rozešel místností až tam, odkud se svítilo. Byl jsem rozespalý a po cestě mě asi dvakrát počastovalo dlouhé zívnutí, protože nebylo kam spěchat. Zvuky byly hlasitější, když jsem se blížil a opravdu při posledních několika krocích jsem v nich rozpoznal hysterické vzlyky. Rozrušilo mě to. Otevřel jsem dveře.
„Ježíš! Billy…“
„Heh!“ Leknutím upustil zkrvavenou žiletku do umyvadla, ale hned ji roztřesenými prsty sbíral z rovné plochy. „Běž pryč!“ Okřikl mě, ale hlas se mu zlomil. Moje srdce divoce tlouklo do hrudního koše. Zůstal jsem tam stát a byl jsem v šoku. Jednu ruku pokrčenou nad výlevkou tak, aby se zápěstí dalo snadněji přeřezat. Nemohl na to vidět, měl ho celé zakrvácené, stejně jako to druhé, kde se neobratně pokoušel prsty sevřít žiletku. Z obou zápěstí mu kanula jasně rudá krev, ačkoliv ne tak silně, jak by měla, kdyby to myslel vážně a byl o tom, co dělá úplně rozhodnutý. „Vypadni!“ Vyhazoval mě znovu a to už jsem byl schopný udělat krok vpřed a popadnou předloktí té ruky, v níž svíral ostrý předmět.
„Přestaň! Ty idiote, co si myslíš, že děláš?! Pusť to! Nech toho… nech, sakra, Billy!“ Byl bez sebe, vzteklý, že jsem ho našel a zoufalý, že to vůbec udělal. Nechtěl se té žiletky vzdát, krev stříkala okolo, jak se mi druhou rukou pokoušel vymanit ze sevření. Nesměl jsem mu to dovolit. Všechno to bylo tak patetické, nevěřil bych tomu, kdybych u toho nebyl. Znám přece Billyho, on takový není, ale tohle se děje. On vážně chtěl… umřít!
„Nech mě, Benji! Jdi pryč! Nesahej… Ty nic nechápeš! Já nemůžu!“ Křičel na mě, ječel hrdelním hlasem hněvu, který jsem u něj nikdy neslyšel. Tolik ho to celé muselo trápit, bylo to znát. Brečel do toho, oči zakalené slzami, které slepovaly řasy k sobě. O nějaké příčetnosti nemohla být řeč, pral se se mnou jako lev. Jen ve spodním prádle, voda stále tekla, on držel žiletku, já jeho. Ledové dlaždice koupelny nás studily na chodidlech a v zrcadle se odrážel jeho boj o život. Vím, že více, než se mnou, soupeřil sám se sebou o to, kým je. V té chvíli jsem tomu možná ještě tak úplně nerozuměl.
„Billy, pusť tu žiletku, dělej! Uklidni se a pusť to! Hned, Billy! Neuděláš to, jasný?“
„Jdi do pr**le! Nech mě! Já… Benji, já… já musím! Ty vůbec nevíš…“
„Co nevím?! Že seš buzík? S tím jdi do háje! Je mi to ukradený, mám tě rád!“
„Já se nenávidím!“ V poslední slabice zazněl prosebný vzlyk, ve kterém jsem poznal jeho prohru. Myslím, že je to takový ten pocit, kdy se cítíte pokořeni sami před sebou a nejvíce se stydíte za to, kým jste. Osobní selhání. Jeho odpor vůči mě výrazně klesl a po několika vteřinách, kdy se opět silně rozplakal a upustil žiletku, jsem cítil, jak mi těžkne v náručí a zhroutil se na podlahu. Nejhorší pohled a pocit v mém životě. Stál jsem přímo nad ním, díval se, jak schovává tvář ve zkrvavených dlaních a těžce dýchá. Byl jsem hrozně vyplašený, i když to tak asi nevypadalo. Moje tělo bylo samá krvavá šmouha a kapička. Další pohled patřil zrcadlu, kde jsem se uviděl a udělalo se mi zle. Moje oči! Nejvyděšenější oči, skoro, jakoby mi ani nepatřily a zároveň jsem nemohl pochopit, proč se na mě dívají a já na ně. Co se to tady teď stalo? Zvedl se mi žaludek a já se jen nerad vyzvracel do umyvadla před sebou, zatímco poraněný Billy jakoby existoval mimo tuhle realitu, plakaje kýval tělem ze strany na stranu, jako dítě. Mimoděk jsem spláchl zvratky i krev vodou a opláchl si obličej. Ticho, až na občasný hlasitější vzlyk. Popotáhl jsem a po dalším nádechu se konečně začal věnovat té hromádce sebevraha na podlaze. Všechno bylo zvláštně pomalé a střízlivé. Jasné světlo.
„Přestaň brečet a vstávej,“ řekl jsem rozhodně, aniž bych projevil jakoukoliv snahu mu pomoct. Nenatáhl jsem k němu ruku, i když se po mě podíval, jakoby to očekával, ale po několika nekonečně dlouhých minutách se opravdu začal zvedat a už tolik neslzel. Stoupl si naproti mně, rukou si otřel oko, i když si udělal rudou šmouhu na obličeji. Pozorně jsem si ho prohlédl a on nejspíše jen vyčkával dalšího mého rozkazu, protože ve tváři vypadal provinile a hodně zničeně. Nemluvil jsem na něj nahlas, spíš lhostejně a smířeně s tím, co se stalo. „Posaď se na vanu, ošetřím tě. Chceš do nemocnice?“ Zeptal jsem se ho pro jistotu. Rány nevypadaly tolik hluboké. Upřel na mě zrak.
„Ne. Do nemocnice ne,“ zakňučel tiše a udělal, co jsem po něm chtěl. Natáhl ruce a já je ihned začal očišťovat mokrým ručníkem, abych zjistil rozsah pořezání. Lékárnička byla uložená ve skřínce za zrcadlem, vyndal jsem ji. Ošetřoval jsem ho klidně, beze slov a snažil jsem se nebýt hrubý, nebo neudělat chybu. Pořád to krvácelo, ale byl jsem si jistý, že kůže se zacelí, když ji pořádně stáhnu obvazem. Moje lékařské znalosti se nedali použít v nijak velké míře, ale zase jsem věděl, že i kdyby krev prosákla skrz, o čemž jsem pochyboval, nemůže se stát nic, co by Billyho nějak výrazně ohrozilo. Udělal jsem tedy, co bylo třeba, i když to bylo velice provizorní, avšak po omytí zranění bylo znát, že opravdu nebyla vážná a ruka, co svírala žiletku, si nebyla jistá. Ovšem, že nebyla. Spousta lidí nemá na sebevraždu kuráž a já věděl, že doopravdy to Billy udělat nechtěl.
Poté, co jsem pro něj udělal to nejnutnější, jsem mu konečně oplatil pohled. Celou dobu se mi díval do tváře, snad jakoby prosil, abych mu to odpustil, nebo možná se mi očima pokoušel říct důvody, proč. Odložil jsem lékárničku stranou a začal vlhkým ručníkem otírat krev z nás obou. To vše po tichu, nedokázal jsem nic říct, nemohl jsem. Jediné slovo a vše mezi námi a tím intimním okamžikem, mohlo být ztracené. Přiznávám se, že ať jsem si do té doby prožil cokoliv, nic mi nepřišlo tolik erotické, jako smývání krve z našich těl. Nevím… jednoduše nevím. Pak jsem ho pohybem paže poslal zpět do postele a on znovu jako před tím, poslechl. Odešel a já zůstal sám. Hlasitě jsem vydechl, nikdy mé svaly necítily takovou vyčerpanost a tíhu, jako té noci. Všude okolo to bylo nepříjemně špinavé a zakrvácené, avšak s tím jsem si nehodlal dělat starosti. Zbytečné. Unaveně a spíše psychicky vysíleně jsem se posadil na podlahu, zády k vaně, o kterou jsem se opřel a čelo si položil na koleno pokrčené nohy. Zavřel jsem oči a jenom odpočíval. Nikdy jsem si nemyslel, že bych kdy mohl být svědkem pokusu o sebevraždu, natož ještě u tak blízkého člověka a najednou to moje mysl nebyla schopna pojmout a nějak rozumně si s tím poradit. Nemohl jsem to pochopit, to na tom asi bolelo nejvíce. A všechny ty otázky okolo, jako zda si mám dnešní noc nechat pouze pro sebe, nebo to říct alespoň bratrovi, když už nic jiného. Pokud se to bude opakovat, nemohu tvrdit, že jsem o ničem nevěděl, neodpustil bych si to. Udělá to Billy znovu? Můžu ho nechat samotného? Kolik bolesti musí způsobit nám i sobě, než pochopí, že nemůže oddělit nechtěnou duši od těla a naopak. Neuteče sobě, smrtí se nezpraví vlastní osobnost. Špatná cesta k nebi – smrt.
Seděl jsem tam, přemýšleje o sobě, o Billy a o nás všeobecně, asi půl hodiny, možná více. Zimu jsem nevnímal, i když občas se ohlásila, když se mi zvedly chloupky na pažích. Bylo tak těžké uvažovat, když znám okolnosti a přece si nejsem jistý, co je správné a co ne. Po nějaké chvíli jsem si uvědomil, že moje znavené tělo přestává fungovat a začínal jsem usínat. Rozhodl jsem se netýrat sebe i Billyho osamělostí a nevyřčenými slovy o tom, co se zde stalo a ztěžka jsem se začal zvedat. V pravé noze mi dvakrát křuplo, jak jsem ji měl nataženou a záda se narovnávala jen obtížně z té shrbené polohy. Ani jsem pohledem nezavadil o krvavé skvrny v koupelně a několika kroky s cvaknutím vypínače, místnost opustil. I myšlení mne ubíjelo a vnímal jsem, jak uvnitř mě začaly pracovat i některé orgány, co vydávaly zvláštní zvuky při tiché chůzi. Oči si přivykaly na šero. Vešel jsem do ložnice, kde se na zemi vedle postele válelo ledabyle odhozené spodní prádlo, co patřilo Bilymu, ale nejspíše bylo ušpiněné od krve, když se ho zbavil. On sám ležel na boku, zády k mé straně lůžka, kam jsem se posadil. Hlasitě jsem si povzdechl. Slyšel mě.
„Nikomu to neřeknu,“ pověděl jsem do ticha a bez vyčkávání na nějakou reakci jsem si zalezl pod peřinu. Ne však zády k němu, ale co nejblíže něj tak, abych se natiskl hrudí na jeho výraznou páteř. Byl studený. Pomalu jsem přes jeho bok přehodil jednu paži a jen bříšky prstů ho jemně hladil. Byl by tu, právě teď, kdyby mne nemiloval? Dávno jsem si dal do hromady to, co jsme ani jeden nemuseli říkat nahlas a přece mezi námi tím novým citem nevzniklo napětí. Byl to jen on a byl jsem to jen já. Několik chvil jsme jen takto neslyšně odpočívali, než jsem ucítil jeho ruku na své. Nechal jsem si od něj sevřít dlaň. Udělalo mi dobře, když mne vnímal. Stále se ale moc bál všeho, než aby ho moje blízkost mohla ubezpečit, že zbývající hodiny spánku mu nehrozí nic zlého. „Neopustím Tě, Billy,“ zašeptal jsem mu do ucha. „Ubližuješ mně, když ubližuješ sobě. Nedělej to. Přísahám… že Tě neopustím.“ Ani nevím, co mne vedlo k tomu, takto jej konejšit, ale jakmile jsem vyslovil slib, věděl jsem, že je to to nejlepší, co mohu udělat. Samota je něco, co by jeho duše neunesla, proto ať se děje cokoliv, tak… zůstanu bláhový a nikdy nechci zapomenout na tuhle noc. Změnila mě, i když jsem to nevěděl. Možná to ani tak nebyla Billyho cesta k nebi, jako moje vlastní.