Damian

Nikdy jsem se neptal, proč vlastně lidé volí dobrovolnou smrt. A popravdě mi to ani nikdy nevyvstalo na mysl. Důvody mohou být různé, já sám jich dokonce několik mám, ale mé důvody jsou jiné, než jsou pohnutky jiných lidí. Ale to budeš nejspíš tím, že jsem odjakživa tak trošku zvláštní. Jmenuji se Damian a nepovažuji to za nějaké krásné jméno, ačkoliv jsem zase rád, že to není jedno z těch jmen, které má každý druhý člověk na ulici. Je neobyčejné a tajemné, možná skoro stejně jako já. Patrně kdybyste mě znali, asi byste to na první pohled hned neřekli, ale jsem vrah. To se těžko pozná, takhle když kolem někoho procházíte a ještě k tomu, když je to člověk úplně cizí. Já bych také vraha nepoznal na první pohled, možná ani, kdybych si ho dlouho prohlížel. Moc se neliší od těch všech lidí tam venku v tom velkém a hrubém, násilném světě. Jen oči, ty má vražedník vždy ostražité a roztěkané a zvlášť ten, kdo se za svůj čin stydí nebo ho i lituje. Ovšem ani jedno a ani druhé se mne netýká. To co jsem udělal, jsem měl dobře rozmyšlené i naplánované. Všechno jsem zvážil a můj závěr byl jednoznačný – zabít. V dnešní době už se to tolik nebere. Víte, Vy vůbec kolik po světě chodí vrahů a zabijáků, násilníků a lidských stvůr? Všichni propuštění z vězení anebo na podmínku. Jak ironické, když se naše společnost snaží o co nejbezpečnější domovy pro naše děti a budoucí generace. O snazším začlenění propuštěných vězňů do dnešního tolik propracovaného společenského systému nemluvě. Vrah bude vždy vrahem. Násilnou povahu mu nikdo neodpáře, ani kdyby se o to snažil sebevíc. To jsou moje slova a pouze moje, co je to ve srovnání se studiemi mozků násilníků ve dvaceti univerzitách a laboratořích na světě? Ovšem ti lidé nikdy nikoho nezabili a patrně ani netuší jaký je to pocit, tak všechno co mohou je dívat se na obrázky duševně narušených jedinců mezi námi občany a vyvozovat z nich bůhví jaké závěry, které pak velmi rádi publikují v nějakém odborném časopise.
Kravina. Všechno je to v genech, všechno je to ve výchově, rodičích a škole, která místo toho, aby nás vzdělávala, naučí nás, jak poznat ubohého a bezbranného spolužáka, který nám za pár facek věnuje své týdenní kapesné, nebo dokonce svačinu. Naučí nás držet se spíše těch silných a nebojácných jedinců, než se zastávat slabých a ublížených chlapečků s intelektuálním výrazem a brýličkami na nose. Je to tak, ale jak by o tom rodiče mohli vědět? Jak by o tom mohli tušit učitelé, když si v momentě, kdy zazvoní na přestávku, začnou ve sborovně vařit kávu a rozbalovat zákusky, jež si koupili ve školním bufetu. Tohle nikdo nepochopí. Z ublížených malých dětí vyrostou zakřiknutí rodiče, kteří jsou každému pro smích a s největší nadějí zplodí potomky se stejně valnými vlastnostmi. A kolotoč pokračuje. Ovšem z těch nepoddajných a školou nijak nepoznamenaných mladých gangsterů se vyklubou zrádci, zloději, lidé bez úcty a respektu k životu či majetku. Lháři, podvodníci a vrazi. V mládi se nebáli mučit kočky a štěňata a stáří se pravděpodobně nikdy nedožijí, neboť je s jistotou zastřelí nějaký pokladní benzinové pumpy, který se cítil být ohrožen neznámým individuem.
Lidé jsou zkrátka špína a kdejaký magor, to Vám povím. Každý si hledí svého, a kdyby na chodníku ležel umírající člověk, raději ho překročí než by se mu snažili pomoct. A já vlastně taky, nemám zájem se do něčeho zaplést, už jen kvůli mému záznamu v rejstříku. Raději se problémům vyhýbám, ale není to vždy snadné.
Jednou, to bylo takhle ráno, kdy lidé obvykle chodí do práce a děti do školy, jsem šel tak jako každý den, do nedalekého supermarketu pro čerstvé pečivo. Znali mě tam a nikdo by si v duchu ani nepomyslel, že člověka, kterého denně s úsměvem zdraví, by mohl být vrah. Však jsem taky povídal, že se to nedá poznat a na čele to pochopitelně napsané nemám. Myslím, že kdyby to věděli, zdaleka by nebyli tak vstřícní jako vždy, neusmívali by se a neříkali by „Děkujeme, pane Damiane, přijďte zas.“ To by asi vážně neříkali. Ale kdo ví, lidé jsou různí. A nemyslete si, že jsem bůhví jaký pán, kdepak, vždyť mi ještě nebylo ani dvacet pět a před půl rokem mě propustili z vězení. To už zase odbočuji. No zkrátka, když jsem vycházel z hlavních dveří našeho panelákového domu, kde mám pronajatý byt, oslovila mě jakási malá dívenka. Nemohlo jí být víc, jak osm let. Těma svýma velkýma čokoládovýma očima si mě nejdříve prohlédla, než na mě promluvila. Zřejmě sem se jí zdál jako slušný člověk. Samozřejmě nemohla vědět, jaká je moje minulost, protože to by mě jinak velkým obloukem obešla a maminka jí patrně ještě neřekla, že s cizími lidmi nemá mluvit. Ubohé dítě. Nepochybně netušila, co všechno se jí může stát, byť to byla jen pěti minutová cesta za roh do školy.
„Pane? Prosím, pomůžete mi najít nějaký obchod. Mám si prý koupit jídlo. Maminka ráno spěchala a….“ Dívčina se nějak zadrhla a zírala na mě, jako bych snad já měl za ní zodpovědnost, koupil jí housku se salámem a za ručičku odvedl před školní bránu. Proč si tyhle děti vybírají zrovna mě. Copak vypadám jako armáda spásy? Nebo anděl strážný? Nicméně kolem chodilo dost lidí, než abych tu malou vlezlou holku nějak odpálkoval, tak jsem jí nabídl, že půjdu s ní, když jsme měli stejný směr. Celá šťastná se na mě dívka pověsila a až k supermarketu nezavřela svou malou pusu. Už jsem z ní rostl, pořád se na něco vyptávala a většinou si také sama odpovídala. Copak tě ty malá bestie může nechat jít matka samotnou do školy? A neudělat ti svačinu? Ta rodičovská neopatrnost je do nebe volající. Říkal jsem si, když jsem si představoval, kolika způsoby by bylo možné dítě zabít. Ach, nedopočítal jsem se. Dívka kolem mě poskakovala se svou malou červenou aktovkou na zádech a blonďatými vlásky rozevlátými kolem hlavy. Kolemjdoucí se na mě vlídně dívali a stařenky, které patřily už snad jen na vozík, se dokonce usmívaly, jakoby to drzé dítko bylo moje. Odpuzující představa. Avšak jakmile jsme došli do obchodu, holčička se prostě rozběhla pro to, co potřebovala a bez jakýchkoliv „díků“ se mi ztratila z dohledu. Krom toho jsou ty děti ještě nevychované. Žádný div, že jich čím dál víc končí v rukou pedofilů a deviantů, či pod koly aut.
Tak to vidíte, problémy se na mě jenom lepí a kdo si myslí, že pomoc téhle malé blondýnce přeci není žádný problém, řeknu Vám: „Zkuste si být několika násobným vrahem na svobodě se značnou popularitou, neboť u médií jsem byl velice oblíben, a s výrazem čirého šílenství v očích. To pro Vás tahle holka představuje set sakramentský problém“.
Život je prostě pes a já se ho snažím nepromrhat zbytečnostmi a jak jsem řekl, nelituji ničeho, co jsem udělat. Zabít, to pro mě v tu chvíli představovalo nutnost a nepochybuji o tom, že byste na mém místě udělali to samé. Na výběr jsem měl, buď je anebo sebe, ale kvůli své vrozené sebelásce a egoismu jsem si nedovolil ublížit si. To by byl hřích a já jsem stále přesvědčen, že Bůh ví, že jsem udělal správnou věc. Nevinní lidé neexistují, stejně jako neexistují hříchy, jež by Bůh nedovedl odpustit. Paradoxně všichni nevinný přijdou do pekla a všichni prohnilí bastardi nebudou nikdy zapomenuti, protože přes všechny své špatnosti, co v životě provedli, se na smrtelné posteli dožadovali odpuštění a Boží náruče. Tyhle lidi miluju. Kdybych já byl na pokraji smrti, to poslední, po čem bych prahnul, by byla Boží náruč. Když jsem v něj nevěřil za života, těžko se ho budu domáhat v posledních minutách, to dá rozum. Jenže těmhle lidem to nevysvětlíte, ti si jen řeknou: „Jaký to byl uvědomělý člověk, i přes všechny své hříchy se na poslední cestě dovedl pomodlit a vyprosil si cestu do nebe.“ Houby do nebe! Bude se smažit v pekle. Zaslouží si to a já si to též zasloužím, ale vzhledem k tomu, že mě doufám čeká ještě dost let života na tomhle světě, tak o smrti příliš nepřemýšlím, ani o tom, co přijde po ní. Pokud vůbec něco.
V pěti letech mi v nemocnici dělali testy, co já vím, co to bylo za směs odborných slov. Doktoři se tvářili velice vážně a chrlili do tváří mých rodičů znalecké výrazy, ze kterých byli máma s tátou stejně moudří asi jako já. Tudíž věděli kulový. Nakonec se z toho vyklubala jakási mírná mentální zaostalost a nasadili mi hromady prášků. Prý se to nijak neprojeví, nic se nepozná, budu jako Ti ostatní tupí a zabednění prckové, jako každý druhý. Byl jsem, dokud tu byly ty prášky, respektive, dokud jsem je bral.
V jedenácti letech už jsem byl reálným kandidátem na pasťák a výchovný poradce se mohl snažit, jak chtěl, stejně jsem ho nikdy neposlouchal, nebo ještě lépe, poslal ho někam. Nebyl to pro mě problém, ačkoli dnes toho lituji, měl jsem mít k jeho osobě více respektu a nasypat tomu bastardovi jed na krysy do kávy, aspoň by ode mě měl pokoj. Máte vůbec tušení, jak moc jsem ho vytáčel? Byl to takový příjemný starý pán, tedy myslím si, že byl, jako příjemného jsem jej zažil jen jednou a to mluvil s mojí maminkou na rodičovském sdružení. Od toho dne k nám chodil pravidelně na návštěvy v dobu, kdy otec nebyl doma. Začal jsem mít lepší známky.
Můj sedmnáctý rok se odvíjel v duchu diskoték, klubů, zábav a hlavně slečen. Nezadaných i vdaných, byla svolná, tak proč toho nevyužít že? Většinou jsem stihl pět až osm dívek za víkend a mnohým z nich nebylo ještě ani čtrnáct let. Měl jsem rád ty mladší, hlavně panny, dělalo mi potěšení, být jejich první, ale na dlouhou dobu i poslední, neboť tvrdý sex byl něco, čím jsem se netajil. Chudinky malé, ale mohli si za to sami, většina byly beztak k***y a děvky, které to v životě nikam nedotáhnou. A byla to pravda, holka, která se vyspí s neznámým klukem na zábavě, je normální čubka, dal jsem jim co proto, však ony si to příště rozmyslí. O dva roky později mne zatkly za znásilnění.
Samozřejmě nebylo těžké mne usvědčit, proti mé osobě promlouvaly dva tucty dívek a polovinu z nich jsem si ani nepamatoval. Většinou brunetky, blondýny jsem si příliš neoblíbil, neboť tmavovláska si po mé nakládačce uvědomí, že tělo má jen jedno a znovu se klukovi nenabídne. Blondýna ne, blondýna si nechá naložit třeba desetkrát a je jí to málo. Dostal jsem jeden rok.
Ve vězení, to zase nebylo tak zlé, teplé jídlo, střecha nad hlavou, občas procházka, jen něžného pohlaví se mi nedostávalo. Bohužel mi chyběla fantazie a své sexuální touhy jsem nedokázal prezentovat na nějakých ubohých mladíčcích, co počítali každý den, kdy jsou naživu. Nelitoval jsem jich, každý má svůj život, mě též nikdo nelitoval. Konce mého prvního roku se jich nedožilo šest. Ale jak je to možné? To s tím nikdo nic nedělal? Bože lidi, jak jste naivní, za peníze, cigarety, alkohol, ponožky nebo prádlo se dalo udělat cokoli. Korupce byla tak rozšířená, že lidi, kteří tu zahynuli, jakoby nikdy neexistovali. Prostě se vymazali ze záznamů. Tohle byl svět, ve kterém jsem nejen žil, ale snažil jsem je jej i ovládnout.
Do mého propuštění zbýval necelý měsíc, ale pak se stalo něco, s čím jsem nepočítal. Vlastně s tím nepočítal nikdo z nás čtyř, kteří se toho zúčastnili. Na živu jsem zůstal jen já. Napařili mi další čtyři roky. To se mi zdálo spravedlivé, neboť nebyl svědek, jež by svědčil proti mně, a já sám jsem si mohl vymyslet, co mě zrovna napadlo. Nakonec z toho byla změť nepřímých důkazů a skutečností, které stejně nikam nevedli, anebo vedli, ale přece jim nebudu říkat, jak se to stalo. Vám to ale říct můžu. Snad později, není to ta nejzáživnější část příběhu a teď Vám možná připadám jako borec, co skolil tři chlápky úplně sám, ale opak je pravdou, byli to borci, co se zmrzačili navzájem, já je jen dorazil. Nic extra.
Před půl rokem jsem se konečně vyhrabal z kriminálu, ačkoli, kdybych měl na výběr, klidně bych se ještě nějaký ten rok zdržel. Zase tak špatně nevařili. Problém byl spíše v tom, že už mě potřebovali vykopnout a bojím se, že i kdybych někoho jakože doopravdy zabil, stejně by mě pustili. Jo, naše vězeňství spěje neodvratně do záhuby, ale co taky ne, že jo.
Tenhle zkurvenej život, už mě přestává bavit a čím déle jsem volný, tím míň si toho cením. Ti lidé kolem mě prostě nechápou, nerozumí, jsou jiní než já i když to nevědí. Anebo jsem já jiný než oni? Nezáleží na tom, jen mi to všechno připadá trošku víc na hlavu. Nejhorší ze všeho je, že nesmím mluvit, nesmím nikomu říct, kdo jsem, co jsem udělal anebo kolik jsem toho vypil minulou noc, neboť by mě lidé ihned odsoudili. Nemám rád, když si mne někdo dělá názor, zvláště když mě nezná a myslím, že ani nechce znát. Ne, že bych se styděl, za to co jsem udělal, kdybych je nechal žít, mohli by se z nich stát moji potencionální nepřátelé, tak i když škemrali o to, abych je zachránil, stejně jsem jim musel rozbít hlavy. Všem třem, jakoby to byly jen ořechy. Ne, necítil jsem nic, vůbec nic, veškerý cit ze mne vyprchal a možná je to tak správně. Kdybych litoval, nemohl bych se podívat sám sobě do očí, nemohl bych nic, aniž by mne nepronásledovala minulost.
Ztrácím se v tom, jako bych se topil, lokal vodu a přitom mne spaloval nesnesitelný žár smísený s mou krví, jež právě teď skapává na špinavou dřevěnou podlahu. Zápěstí mne nebolí, bolest je něco, s čím jsem se naučil žít už dávno. Lékaři se mýlili, nejsem zaostalý, možná jsem více než oni, neboť dokážu vidět a vidím to. To co jiní nevidí. To, co považují za samozřejmost. Faleš, pokrytectví, život ve strachu a ubohé útěše, že svět je lepší, než si dovedeme kdy připustit. Ach, jak je to prostoduché, jak jste Vy lidé nevnímaví a nepřetržitě si kladete otázky, na které si beztak nechcete odpovědět. Necháte je doznít, ale opáčit nedokážete. A vidíte, jak to dopadlo? Zabíjíte mně. Já jsem stokrát horší než Vy, ale přiznám to, přiznám se k tomu bez výčitek a bez odporu, přiznám se k tomu svobodně a stále ještě při smyslech. Zatím mi v žilách koluje dost krve na to, abych věděl, co mluvím, i když jí mám každou vteřinou méně a ptáte se proč? Neptáte. Umírám a Vy se neptáte.
Nepřekvapuje mne to, jste prostě takový a já nechci soudit Vás, i když Vy mi to děláte každý den. Chápejte, nikdy nebudu jako Vy. Nechtě mě žít v mém světě a já Vás nechám žít ve Vašem. Žiju vedle Vás, ale nikdy nebudu žít s Vámi. Přestaňte se na mě dívat. Už dost!
Kdy tohle skončilo? Neskončilo to, dokud budu dýchat, tak to neskončí. Teď už mne poznáváte? Musíte mne poznat. Nedám se přehlédnout v početném davu lidí. Každý mě musí zažít, každý mě zná, ale všichni se mne bojí oslovit, všichni vědí, kdo jsem, ale snaží se mě nevidět. Ale já nejsem špatnost, já jsem si nevybral, kým budu. Dýchejte se mnou. Pomalu a vstřebávejte moje slova, nasávejte do sebe můj život, ztotožňujte se s ním. Copak? Nejde to? Že Vy byste nikdy nic podobného neudělali? Kecy. Každý z Vás to v sobě má. Všichni do jednoho jste takový jako já. Přiznejte si to. Nebojte se. Já přeci nejsem zrůda, já Ne! To Vy jste! Vy jste ze mě udělali to, co jsem teď. Není to moje chyba. Já jsem Váš výtvor. Lidská povaha byla, je a vždycky bude násilná. Bude lačnit po pomstě, po krvi a brutalitě. Vaše je stejná. Copak Vy nastavujete nepříteli druhou tvář? Ha, to byste byli blázni. Copak Vy nabídnete člověku bez domova pomoc? Těžko, raději kolem něj budete den za dnem procházet a s uštěpačným úšklebkem pozorovat, jak se pomalu, ale jistě utápí v nicotě, ve všednosti, ve vlastním potu a výkalech. A líbí se Vám to. Jste rádi, že jste, co jste, zatímco on, ten nebožák, už skončil. Nic neznamená.
Divíte se, proč toho o Vás tolik vím? Jak jen to můžu vědět? Já, zaostalý blázen, lidská zrůda a odkaz všeho špatného kolem? Já, který snad nikdy nepoznal opravdovou lásku, něhu, či podobný, zcela nepodstatný cit, jež člověka nutí zapomínat na to podstatné v tomhle životě. Totiž na sebe. Jen a jen na sebe, neboť Vy, jste středem vesmíru.
Jednou jsem měl sen, věříte mi? Věříte, že někdo jako já může mít sny? Ale ano, měl jsem ho. Zdálo se mi, že jednoho dne, a bude to zachmuřený a smutný podzimní den, kdy už bude všechno stromové listí spadané a příroda bude očekávat příchod zimy, toho dne jsem se probudil. Avšak nebylo to probuzení jako každé jiné, bylo to procitnutí anděla, překrásného tvora s čistou, ničím neposkvrněnou duší a křídly tak velkými a zářícími, že snad samo slunce mi je muselo seslat. Krásnější pocit jsem nikdy nezažil, bylo to jako bych se znovu narodil, ale ne jako já, jako někdo jiný s lepší osudem a zdraví. Nikdy mne nic netížilo, nikdy jsem neublížil, neplakal, nesmál se a ani neumíral. Všechny emoce byly najednou pryč a přece, přece jsem byl šťastný jako nikdy před tím. Ale byl to sen a já umírám.
Jak se to může stát? Vždyť se mnou umře i můj sen, můj nádherný sen. On nesmí zahynout, musí tu zůstat, musíte ho znát! Pamatujte si ho prosím, vtiskněte si jej do paměti a nikdy nezapomeňte. Ten sen je to jediné co mám a co mi zbylo. Tvář anděla a křídla orla, jež si může letět kamkoli se mu zachce, navždy svobodný mezi tímhle světem a světem tam nahoře. Nezapomeňte, prosím. Nechte jej, ať Vás naplní, ať Vám přináší radost, zkuste s ním nějakou dobu žít a hýčkejte ho. Pečujte o můj sen, jako by byl Váš, jako byste jej milovali láskou nejupřímnější. Neb pokud bude zapomenut, budu navždy ztracen i já sám. Nedopusťte to. Nechtě alespoň tuto jedinou překrásnou myšlenku, aby přežila ve Vás, jako odkaz toho, že nejsem tak špatný, že dokážu být dobrým a věřit v lidi. Pomozte mi přežít.
Jmenuji se Damian a jsem Vy! Jsem posledním člověkem na světě, který žije a zároveň všichni lidé na planetě, jež umírají. Udělal jsem ve svém krátkém životě mnoho zlého, ale v srdci jsem stále dřímal tu krásnou myšlenku na existenci správnosti svých rozhodnutí. Zda skutečně byla, či nebyla správná, na to odpověď nehledám, to je Vaším úkolem mne soudit. Hledám pouze odpuštění….
Přál bych si, abyste mne viděli, aspoň jednou jedinkrát spařili mou tvář v ten den, v ten smutný a zachmuřený podzimní den, kdy jsem se probudil….