Dar moře

„Už se nikdy nebudete moci potápět.“

Touhle větou začala moje pomalá smrt. Ležel jsem v nemocnici a mohl zírat jen do přiblble bílého stropu. Doktoři nade mnou už zlomili hůl a sestřičky se neustále sladce usmívaly. Nejraději bych je všechny zaškrtil. Když jsem však o tom před spaním přemýšlel, došlo mi, že je tu jen jediný tvor, jediná bytost, kterou chci zaškrtit. Tu zasranou rybu, co mi rozkousla kosti v lýtku a rozdrtila je na maličké kousky, že mi doktoři museli nohu amputovat.
Stal se ze mě poloviční kripl. Můj sen, moje láska, moje vášeň, můj život … vše a ještě i něco navíc (nemám chuť to vyjmenovávat) bylo v jediném okamžiku zničeno. Nemohl jsem se už potápět. Nemohl jsem už fotit podmořský život. Nemohl jsem navštěvovat moře. Nemohl jsem ani plavat. Dlouho jsem hořce zatínal pěsti ve vzteku. Celý můj život byl v troskách. Zůstala mi jen jedna touha, a to po pomstě.
Jen co se dostanu zpátky na nohy a skončím rehabilitaci s protézou, půjdu, ulovím tu potvoru a vycpu ji … nebo z ní mám udělat suši? Možná i sašimi. No, tenhle problém budu řešit, až ji dostanu. Jedna věc mě přeci jen mate. Podle otisků zubů by ta ryby neměla být větší než metr a rozhodně by neměla mít sílu drtit lidské kosti. Další záhadou jsou ty čtyři škrábance na horní části lýtka (toho zbytku). Ryby přeci nemají drápy.
Doktor měl dokonce tu drzost se mnou vtipkovat o novém druhu ryby. Byl jsem moc rád že můj úsměv fakt-vtipný-a-teď-vypadni pochopil a zmizel z pokoje.

***

Konečně mě pustili z nemocnice. Strávil jsem v ní příliš mnoho času. S novou nohou jsem se už trochu sžil, ale budu muset chodit na pravidelné kontroly. Po úspěšné (ho**o! Kde mám nohu?) operaci se dostavily menší potíže. Do vody, ani za volant nemůžu kvůli náhlým křečím v amputované noze, než kvůli protéze. Doktoři si to neumí vysvětlit (Už zase?). Křeče přicházejí náhle a postupně přecházejí nahoru. Nejhorší křeč trvala patnáct minut a nemohl jsem hýbat půlkou těla.
Doktoři mi naštěstí dali injekce první pomoci (aspoň něco). Prostě ji vezmu a bodnu. Nepotřebuji nijak mířit, ani kontrolovat tlak. Je to jako bodnout kudlu někomu do zad. (Začínám je podezírat, že mi chtějí předepsat psychiatra. Při poslední injekci se mě doktor ptal, jestli jsem v pořádku. Cožpak si nemůžu představovat, že to není moje noha a injekce, ale ta za**aná ryba a dýka?)

***

Další týdny uplynuly jako nic a křeče se přestaly tak často ozývat. Doktor to přisuzoval mému klidu (Ha!). Já se v minulých týdnech rozhodně nenudil. Je mi sice dvacet osm, ale nejsem žádný hlemýžď. Za svoji aktivní kariéru jsem nashromáždil slušné jmění. Dům na útesu byl už rok hotový a mé osobní akvárium postavené ve skále bylo také dokončené. Měl jsem tam všechno. Dostatečné umělé světlo, proudění vody a její filtraci, nános písku, korály, skály, řasy, model potopené lodi, lastury, škeble (dokonce jednu velikou umělou s LED perlou) a další blbinky, co lidi normálně dávají do akvárií.
Chyběly už jen ryby. Nad osudem té potvory jsem se řádně zamyslel a rozhodl se ji nejdříve pouze chytit, pitva může vždycky přijít později. Byl jsem rád, že to akvárium opravdu mám. Dalo se procházet jak po jeho obvodu, tak vejít podchodem dovnitř a posadit se do tichého posezení. Měl jsem tam ledničku, ohřev byl zajištěn topnými prvky v podlaze, které zajišťovaly i stálou teplotu mořské vody v nádrži.
Celý komplex byl plně automatizovaný a staral se o intenzitu osvětlení (tedy simulaci dne a noci), čištění vody a vlastně veškeré práce spojené s údržbou akvária. Jak jsem v něm tak stál, vzdouvala se ve mně vlna hněvu, smutku a hořkosti. Nikdy jsem moři neublížil (Jen jsem se párkrát z lodi vymočil, ale co je to proti tunám rybích výkalů, ne? Co taková velryba?), rozšiřoval jsem o něm články, upozorňoval na ohrožené druhy a publikoval praktické rady k pobytu na moři a v něm. Tak proč se tohle stalo? Proč mi moře vzalo nohu?

***

Přípravy k akci „Ulovit platýse“ byly konečně dokončeny. (Na toho platýse se mě neptejte) Celá událost se stala jen několik kilometrů od mého domu. Teď tam byla připravena síť skrytá pod pískem a uprostřed nastrčená návnada – mrtvá krvácející ryba. Šance, že se tu ta potvora znovu objeví, byla velmi malá, ale přesto jsem se do toho pustil. Dlouho jsem hleděl do deníku (tohohle) a znovu si pročítal své staré záznamy.
Vlastně jsem si deník začal psát kvůli téhle nehodě. Potřeboval jsem se někde vypsat. Mluvit s přáteli mi přišlo zbytečné, nechápali by moje pocity (Kus papíru může něco chápat?). Tak či onak jsem se cítil hned líp. Tohle škrábání mi opravdu pomáhá a hned jsem klidnější.
…
Tak koukám, že jsem zapomněl připisovat datum a pozdravit deníček … … Ne, to je trapné. Datum bude stačit.

***

17.X.20XX

Ha! První datum! A pátý den bez úlovku. Začíná mi na lodi docházet zásoba kafe. Už mi stačí do hrnku jen půl lžičky, vlastně mě chuť už vůbec nezajímá, hlavně že je v tom kofein. Jsem vzhůru dvacet hodin denně a doufám, že ta ryba není aktivní jen ten zbývající čas. Párkrát jsem tu zahlédl větší rybu, korálové potvory, kraba poustevníka, mořskou cuketu … tedy okurku (Vždyť je obojí zelené!) a to bylo tak asi všechno, pokud nepočítám tu sardelí školku.

19.X.20XX
Začíná to být nuda. Už hodinu tu črtám do deníku kruh a další kruh a pak ještě další. Rybu dole jsem už kontroloval snad stokrát a taky jsem ji vyměnil. Mé odhodlání lapit toho rybího lupiče s každou hodinou klesalo. Počasí se taky začalo zhoršovat. Blížila se bouřka a já nechtěl být na moři. Za celou tu dobu jsem však nedostal křeč. Pro jistotu jsem však bral preventivní prášky.
Radio zrovna vysílalo moji oblíbenou písničku „Sea world“ od SIcX monKEYS. Zní to sice trochu šíleně, ale je to dobrá skupina. Písnička vypráví příběh o ztraceném ráji na mořském dně a lásce muže s mořskou pannou. Přes mnoho potíží se snaží spolu žít, ale nakonec muž umírá v bouři.
Tón písně a její slova mě vždycky fascinovala. Dokonce i po těch skoro dvaceti let, co byla vytvořena.

20.X.20XX
Konečně jsem nastydl, po více jak týdnu na moři mě dostihlo nachlazení (a pak že je mořský vánek zdravý). V okolí sítě se nic velkého nepohnulo a mně se razantně ztenčily zásoby i zásobníky … (hádejte čeho). Počasí se ještě víc zhoršilo a vlny nabraly na intenzitě. Musím svůj boj vzdát a doufat, že můj platýs (Co ten tu pořád dělá?) nebude holdovat rozbouřenému moři.

25.X.20XX
Několik dní jsem nic nenapsal. Připadal jsem si totiž jako ve snu a možná v něm pořád jsem. Stalo se něco neuvěřitelného, něco, v co jsem možná už ani nedoufal. Ani teď si ten čas pořádně nevybavuji, bylo to jako ve snu. Zahalené v mlze a … možná bych se měl snažit vyprávět od začátku.
Dvacátého jsem se chystal zrovna odplout, když P-(platýs)sonda zachytila dostatečně velkou rybu. V tu chvíli se mi na chvilku zastavilo srdce. Podle sonaru byla delší jak dva metry a mohla vážit zhruba osmdesát kilo.

Král platýsů.

Jen, co se zakousla do návnady, spustil jsem past a vytáhl ji nad hladinu. Její cukání rozkývalo loď snad víc než zvětšující se vlny a zvedající se vítr. Trhala sebou a snažila se osvobodit. Podle plánu jsem nastartoval loď, přistál u mého vlastního mola a přeložil ji do připravené nádoby na korbě malého náklaďáku. Neustále sebou házela. Co nejrychleji jsem ji zavezl do garáže, ve které byl i vchod do prostoru nad akváriem, které bylo přemostěné, takže shora volně přístupné.
Rybu jsem spěšně vhodil do vody, protože hrozilo, že se ze sítě a dočasné nádrže dostane. Šplouchanec to byl veliký a pak začalo vzteklé plavání sem a tam. Narážela do tvrzeného skla a mlátila do všeho ocasem.

Vlastně to není platýs.

Sakra, vždyť to ani není ryba!

Technicky vzato je to poloviční ryba.

Vždyť to má dvě ruce!

Ta ryba … Ten tvor vypadal jako mořská panna … ale byl to kluk. Takže asi mořský panic … … Myslím, že se ustálím na mořském vílu.
Nic tak úžasného jsem neviděl. Měl dlouhé perleťové vlasy, delší (okolo délky od mého zápěstí po loket) špičaté uši jako u elfů a zpoza nich vyrůstaly dvě zahnuté ploutve s ostny jako rohy, ze zad mu také rostl dlouhý a spíše tenčí pár ploutví (připomínaly mi ploutve létajících ryb), zhruba uprostřed dlouhého ocasu měl kratší pár, ale nejúchvatnější byla jeho ocasní ploutev. Rostla už z poslední čtvrtiny dlouhého ocasu a vlnila se jako hedvábí a od poloviny své délky přecházela do transparentnosti. Bylo to jako by měl okolo ocasu obvázaný šátek a ne rybí ocas. Tvar … no, nešlo to moc dobře určit, pořád s ním vlnil. Stejně vlnitý byl i předešlý pár ploutví.
Mezi prsty měl blány a mezi rukama a hrudí také. Byly poloprůhledné a vypadaly, že se snadno protrhnou. Ocas byl pokryt zelenomodrými šupinami, které kolem pasu plynule přešly do kůže podobné té tulení, která byla zelenomodrá, jen místy hnědě flekatá (nejspíš kvůli maskování). Zuby (jak jsem na vlastní nohu poznal) měl špičaté a přizpůsobené na trhání masa. Oči měl azurově modré a pořád se na mě zle mračil. (Já na něj na oplátku -dětinsky- vyplazoval jazyk. Zpoza bezpečí skla.)

Krmím ho obyčejnými rybami, které mi sem dováží z rybářské vesnice. Mám je v nádržích určených pro karanténu a dočasné uložení ryb, než se uklidní. Teď to slouží jako rybí spíž. Opatrně mu je tam sypu pomocí malého jeřábu, k můstku se neodvažuji (zatím) přiblížit. Jakmile se přiblížím ke sklu, útočí na mě.
Musím však říct, že se zabydlel, za domek si zabral potopenou loď a kamery mi řekly, že si z jeskyně udělal toaletu. Netušil jsem, že … bude tak … chytrý … sociální … vycvičený … No, to je fuk. Snažím se mu ryby házet v pravidelném čase – snídani, oběd a večeři, aby si zvykl na určitý režim.
Vždycky se po nich vrhne a rozcupuje je na kusy a sežere. Filtrace s tím má co dělat, ale stíhá. Také jsem zjistil, že je šikovný. Když něco nemůže rozbít švihnutím ocasu nebo rozkousat zuby, tak si vezme kámen a mlátí do toho. Takhle jsem ho viděl se dobývat do několika větších škeblí (jejich stav rapidně klesl).

26.X.20XX
Celý den ho zpoza kamer sleduji. Neustále zkoumá terén okolo a snaží se najít cestu ven. Už se prohrabal skrz písek až na betonový základ (snažil se ho prorazit). To udělal na několika místech a pak se přesunul ke sklu. Systematicky do něj mlátil kamenem. Každým okamžikem jsem ho víc obdivoval (vycpání už nepřichází v úvahu).
Také jsem ho zkusil nenápadně pozorovat zpovzdálí, ale vždycky mě nějakým způsobem odhalil. Hádám, že používá něco na principu echolokace (jako kosatky a delfíni), takže o mě ví dřív, než já o něm. Musí to však být silnější, protože to dokázalo přejít přes sklo.
Zase se na mě škaredil a já na něj vyplazoval jazyk. Dělalo mi to škodolibou radost.

27.X.20XX
Dneska jsem se odvážil se přiblížit k můstku a hodit mu rybu. Chytil ji ještě v letu a udělal do vody placáka. Skončil jsem tak víc mokrý než suchý. (Ten zmetek to určitě udělal naschvál. Vím to! Culil se!) Jsem však rád, že mi neukousl druhou nohu. Na druhou stranu bych mu rád dal zakusit protézu.
(Dostal jsem menší křeč.)

28.X.20XX
Dnes v noci jsem u něj pozoroval nový prvek chování. Zvedal se na ploché skále nad hladinou a zíral nahoru ke stropu.

29.X.20XX
V noci vykazoval stejné chování a když se přiblížím ke sklu, tak už na mě tolik neútočí.

31.X.20XX
Začínám si dělat starosti o jeho zdraví. Za celý den snědl jen pár ryb.

***

Zaklapl jsem deník a podíval se na hodinky. Bylo něco po půlnoci a jeho chování ani apetit se příliš nezlepšily. Povzdechl jsem si, vzal do ruky svoji hůl a zašel se na něj osobně podívat. Rytmicky jsem ťukal, abych ho trochu přilákal a dokonce jsem poprvé zašel do středu akvária. Všude okolo mě byla voda a měl jsem štěstí, že nejsem klaustrofobik. Voda se vlnila a tlumené světlo házelo na plochu napodobeninu měsíčního svitu.
Mořský víl ležel na plochém kameni blízko vraku a hrál si s chaluhou. Honil ji mezi prsty a různě do ní šťouchal. Vůbec na mě nereagoval. Už si na mě tolik zvykl, nebo s ním bylo něco špatně? Za tu otázku bych si mohl naflákat. Vytrhl jsem ho z volného moře, možná ho připravil i o společníky. Možná ho jeho rodina hledá a možná je pro ně už mrtvý.
'Jak může být asi starý?'
Tvář měl jako lidský muž okolo dvacítky, možná působil trošku zženštile. Skutečný věk to však nemuselo vůbec odrážet. Znal jsem lidi, kterým okolí hádalo patnáct a přitom jim už bylo dobrých třiadvacet.
'Možná je to ještě malé dítě. Má tělo jako dospělý, ale mysl dítěte. Co teď asi prožívá?'
Začalo mi ho být trochu líto. Původně jsem čekal velikou rybu, mořského hada, kruci, já bych byl rád i za toho zatraceného platýse, ale tohle … Začínal jsem svého rozhodnutí litovat. Tohle si ten kluk nezasloužil. Měl by plavat v širokém oceánu a ne v tomhle plivátku (extra velkém plivátku).

Povzdechl jsem si. Jeho skleslá nálada na mě začala také doléhat. Připadal jsem si jako zločinec a přepadlo mě černé svědomí a přebujelá fantazie. Znovu se vracím na to osudné místo. Plavu okolo známých korálů a fotím je. Plavu a nevšimnu si, že je za rohem školka mořských víl. Učitelka jim barvitě vypráví o planktonech a můj víl se krčí vzadu a pokukuje po krásné blondýnce.
Je však příliš stydlivý na to, aby jí vyjádřil své city. Najednou se z zničehonic objevím já a nastane všeobecná panika. Ve snaze udělat na svoji vyvolenou dojem a náhlým impulzem mě kousne do nohy, aby ukázal svoji odvahu. Já samozřejmě zmizím, aniž bych o čemkoliv věděl. Jenže se ukáže, že to nevyšlo. Blondýnku sbalil školní vejtaha hrající si na hrdinu. Se zlomeným srdcem se tedy vydává na moře a končí na místě činu.
Znovu jsem povzdechl a podíval se před sebe. Můj mořský víl, nebo také merman, se vznášel přímo přede mnou. Tiskl obě ruce na sklo a díval se mi do očí. Začalo mi víc bušit srdce. Možná … možná mě začíná brát jako přítele. Chvíli jen tak mumlá pusou a pak … na mě vyplázl jazyk.
Nezmohl jsem se na nic víc než na mírné poklesnutí brady a nechápavý výraz. Jen o vteřinku později jsem stiskl zuby a na čele mi naběhla naštvaná žilka.
„Ty … přerostlý platýsi … !“ Vrčel jsem skrz zuby. Teď mě dostal. Ten zmetek se naučil vyplazovat jazyk.

„Takže jsi chytrý. Tak zkus okopírovat tohle.“ Vyplázl jsem jazyk, jak nejvíce to šlo a udělal dlouhý nos. Vyplašeně zavrtěl hlavou, cukl sebou dozadu a tvářil se navýsost pohoršeně a zmateně. Zatnul zuby a všechny pevnější ploutve se mu naježily. Okamžitě (s ne velkou elegancí) okopíroval mé gesto.
To jsem na něj už dělal nový obličej. Stále jsem vyplazoval jazyk, ale rukou jsem si stáhl spodní víčko oka a kroutil jsem jím na všechny strany. Zatnul pěsti a nafoukl se.
Oplátka.
Tahal jsem se za tváře a vlnil jazykem.
Oplátka.
Stáhl jsem obě víčka a vyplazoval jazyk.
Oplátka.
Udělal jsem rukama gesto paroháče, dal si je k boku hlavy a vyplazoval jazyk. Navíc jsem poskakoval na zdravé noze.
„Tak tohle nezvládáš, co?“ křenil jsem se na něj a opakoval jeden obličej za druhým. Před očima jsem viděl, jak se okolo něj vaří voda. Neustále se smrskával do kuličky, až se nakonec vymrštil, otočil se ke mně zády a prudce se plácal do zadku.
Ztuhl jsem, zíral a pak se dal do nekontrolovatelného smíchu. Musel jsem si sednout a opřít se o malý stolek. Nedokázal jsem se udržet na nohou. Víl mě zpoza skla pozoroval a nechápal moji reakci. Vůbec nechápal, proč se směji tomu, že mě poslal do rybí ř**i. Po dlouhé minutě a víc jsem se konečně dostatečně uklidnil. Utřel jsem si slzy a vysmrkal se.
Ještě neodplaval, ale pozoroval mě. Rukou jsem si držel břicho, ze smíchu mě tam píchalo a natáhl jsem před sebe nohy. Byl jsem najednou utahaný, ale šťastný. Od našeho setkání to byla první neagresivní interakce. Možná mu to i zvedne náladu.

***

2.Y.20XX

Zdá se, že se mu zlepšila nálada. Ryb snědl už více než před dvěma dny, ale stále se mi zdá skleslý. Snažím se s ním skrz sklo komunikovat. Občas mi věnuje pozornost chvíli, jindy je se mnou déle.

3.Y.20XX
Dneska se stalo něco mimořádného. Den byl naprosto obyčejný, ale v noci jsem ho slyšel zpívat. Zpíval jako velryby, ale mnohem procítěněji a teskněji. Naprosto jasně tím vyjádřil svůj stesk po otevřeném moři, po svobodě, po domovině. Nedokázal jsem se ubránit slzám.

4.Y.20XX
Dneska mu muselo přeskočit. Začal znovu útočit proti sklu. Pokoušel jsem se ho uklidnit a nebo nalákat na rybu, ale těch si nevšímal, jen dvě pleskl ocasem, až z toho lekly. Dělám si vážné starosti o jeho zdraví.

***

Protřel jsem si oči. Měl jsem mžitky před očima z dlouhého vysedávání před monitory. Tuhle noc se nechtěl pořád uklidnit. Neustále plaval sem a tam a já se bál, že si ublíží. Velkými kameny narážel do skla. Neměl však šanci ho prolomit, protože bylo dobrých sedm centimetrů tlusté.
„Myslel jsem si, že se už trochu uklidnil.“ Opřel jsem se do křesla ucháče a položil ruce na opěrky.
„Možná s ním lomcuje puberta.“
Zamrkal jsem, poklesla mi hlava a brzo na to i víčka.

***

Hlasité žuchnutí mě s trhnutím a probudilo. Chytl jsem se za čelo, jak mě v něm bodlo.
„Co to bylo?“ Mrkl jsem na hodinky a odhadl, že jsem mohl spát tak dvě a půl hodiny. Z dolního patra se ozýval šramot a zvuk připomínající sunutí těžkého předmětu po podlaze.
'Zloději?!'
Popadl jsem pušku s uspávacími šipkami. Zkontroloval jsem náplň.
'Fajn, je plně nabitá.'
Tiše jsem vyšel na chodbu a rozhlédl se kolem. Nikdo na chodbě v prvním patře nebyl.
'Dobře.'
Připlížil jsem se ke schodišti. Nikdo na něm nebyl a zvuky se pořád ozývaly.
'To musí být nějaký tlustý zloděj, že tak funí.'
Opatrně jsem sešel dolů. A uviděl něco zajímavého. Podlaha byla mokrá.
'To se sem táhly přes moře?'
Došlo mi to.
'Moře?!'

Vyběhl jsem k podzemnímu akváriu, které mělo vchod nejen do garáže ale i do přízemí, a nemohl věřit svým očím. Od akvária se táhla dlouhá a široká mokrá stopa.
„On vylezl po kovovém žebříku?!“
Žebřík sahal až ke dnu a od hladiny vody to bylo přes dva metry. Navíc byl ještě z bezpečnostních důvodů krytý obručemi v půlmetrovém rozestupu. Pro někoho bez nohou to musela být neuvěřitelná námaha se vyšplhat až nahoru a ještě se dostat přes okraj.
Na nic jsem nečekal a běžel jsem za ním. Přistihl jsem ho v hale, jak buší do dveří a snaží se proškrábat ven.
„Přestaň! Ublížíš si!“
Můj výkřik ho vyděsil a začal utíkat kolem stěny. Porazil věšák a botník a drápal se k oknu.
„Počkej, nechci ti ublížit!“
Vyskočil proti oknu a rozdrtil ho. Třeskot skla přerušilo jeho bolestné zavytí. Uskočil dozadu a rozřízl si o zbytek skla už tak pořezanou ruku. Běžel jsem k němu, ale ohnal se proti mně ocasem. Snažil se znovu drápat skrz okno. Sice ho to muselo bolet, ale byla to jediná cesta ven. Sevřel jsem pušku a vystřelil. Šipka ho zasáhla do ramene. Zavřeštěl, chvilku se svíjel na zemi a pak usnul.
Dávka stačila na uspání člověka na zhruba dvě hodinky. Mohl jsem jen doufat, že jsem ho tím nezabil.

***

Odtáhl jsem ho k nádržím karantény a položil na deku. Musel vážit přes sto kilo. Jeden by to do té ladné postavy neřekl, ale ve vodě i stotunoví dinosauři vypadali přeci ladně. Přinesl jsem skřínku první pomoci a dal se do čištění ran. Naštěstí mu v mase nezůstaly žádné malé střepy a velké kousky vypadaly skoro samy.
Rány jsem důkladně dezinfikoval a obvázal. Nejhůře na tom byla pravá ruka, kterou prorazil sklo. Naštěstí očividně měl mechanismus, který řezné rány rychle zavírá, aby tím nelákal dravce. Smrt vykrvácením mu tedy asi nehrozí. Průběžně jsem mu vlhčil hlavu a krk. Za čelistními kostmi jsem našel jeho žábry. Největší objev mě však čekal, když jsem ho otočil na břicho.
Na zádech měl velikou a tlustou jizvu táhnoucí se od krku až ke kostrči. Kvůli vlasům a jeho rychlosti jsem si jí předtím nevšiml.
'Odkud má tu jizvu? Nevypadá staře. Je možné, že při našem setkání, byl vážně zraněn a tedy více agresivní vůči ostatním tvorům v moři?'
Je pravda, že jsem plaval blízko jedné jeskyně, kde se mohl snadno skrýt. Vyděšen, že jde o dravce či soupeře, zaútočil ve snaze zvítězit, nebo útočníka aspoň odradit a zahnat. Namočil jsem vatu do dezinfekce a pořádně ji přejel. Obvázat ho pak byl skoro nadlidský úkol.
'Ještě že je to platýs a ne velryba.' Zasmál jsem se v duchu.

Sotva jsem svoji práci dokončil, začal sebou škubat. To bylo rychlé. Zvedal se na lokty a vrčel. Ocas měl asi ještě částečně paralyzovaný, ale na jeho zprovoznění jsem nečekal. Odkutálel jsem ho do nádrže. Voda vyšplíchla až na mě, ale pořád to bylo lepší, než kdyby mě do vody stáhl taky. Rychle jsem nad ním zavřel automatickou zásuvnou mříž, protože se po mě sápal.
Vyskočil z vody a narazil hlavou. První neúspěch ho neodradil a zkusil to znova. Mříž řinčela a nadskakovala. Potopil se až na dno a vyrazil plnou ploutví vpřed. V okamžiku nárazu bych přísahal, že se mu ji podařilo prolomit. Železo ho však odhodilo zpátky a v ten moment jsem v jeho tváři zahlédl absolutní beznaděj.
Potopil se až na dno a zůstal tam ležet. Svinul se jen do klubíčka a objal ocasní ploutev. Radši jsem odešel, nedokázal jsem se na něj dívat a do pahýlu mě začala brát dlouho opožděná křeč. S každým krokem vyskakovala výš a výš. Dobelhal jsem se k sobě do pokoje a vpíchl si injekci. Nenamáhal jsem se svléknout a padl do postele jak kus kamene.
Zdály se mi jen temné a melancholické sny.

5.Y.20XX
Víl vůbec nejí. Naházel jsem mu do vody dokonce natrhané kusy ryb, ale absolutně na nic nereaguje.

6.Y.20XX
Vyzkoušel jsem nový druh ryby. Nic se nezlepšilo.

7.Y.20XX
Takhle to dál nejde, už na něm vidím známky hubnutí. Dělal jsem na něj obličeje a všelijaké opičky, ale nic. Jen co mě zahlédl, otočil se ke mně zády.

8.Y.20XX
Najednou se začal hýbat a sežral roztrhané kusy ryb. Využil jsem své šance a hodil mu speciální rybičku. Rybičku nacpanou uspávadlem.

***

Sundal jsem mu obvazy, které k mému překvapení netrhal. Rány úplně zmizely. Léčil se mnohem rychleji než člověk. Dotkl jsem se jeho kůže. Byla příjemná na omak. Naložil jsem ho do přenosné vodní nádrže a sedl si nervózně za volant. Křeče se zase chvíli neozývaly, mohl jsem jen doufat, že tomu tak ještě chvíli zůstane. Sice byl den, ale byla pořádná tma, protože nad námi se kupila bouřková mračna.
V dálce jsem zaslechl hřmění. Nebe fakt občas dokázalo odrážet rozpoložení lidské mysli.
'Možná samo nebe truchlí pro jeho samotu.' Ohlédl jsem se na korbu, kde se kolébal ve vodě. Znovu jsem si povzdechl. Zastavil jsem na molu u mé soukromé plachetnici, kde jsem ho dalším jeřábem přeložil. Nastartoval jsem motor a pomalu vyrazil dál od břehu. Když jsem délku odhadl na aspoň padesát metrů, přišla na řadu asi nejtěžší část.
Musel jsem ho z nádrže vlastnoručně vylovit. Nádržka neměla otevíratelné dno a na palubě jsem neměl žádnou malou síť a vracet se pro ni jsem nechtěl (tu předtím jsem inteligentně nechal na břehu). V síti si už užil dost, tak ať už má od nich konečně pokoj. Sundal jsem si svrchní oblečení a pořádně se ohnul. Na okamžik jsem zaváhal.
Třeba si ještě může zvyknout. Jak dlouho by však mohl žít v zajetí. Mnozí tvorové nedokáží v zajetí žít, pokud jsou odděleni od svých druhů. Někteří si dokonce po smrti druha nedokáží najít někoho jiného. Pro něj by to bylo příliš kruté. Zatnul jsem zuby a snažil se přenášet váhu co nejvíc na zdravou nohu. Od okraje paluby to naštěstí byla jen otočka.
Jenže v jakmile jsem ho vytáhl z vody, začal sebou mrskat. Uspávací pilulka očividně nezabrala na dost dlouho.
„Vydrž ještě!“ Otočil jsem se na patě, trochu poskočil a hodil ho do vody. Napůl jsem i vypadl, a tak jsem dostal pořádnou sprchu do obličeje. Zahlédl jsem jen, jak jeho ocas mizí v hlubině. Loď se chvíli houpala a pak se uklidnila do rozumnějšího houpání. Znovu jsem se hluboce nadechl a pak vydechl.
Konec.

Postavil jsem se a rozhlédl se kolem. Nikde nevykoukla ani ploutvička.
„Určitě už utíká zpátky domů.“ zamumlal jsem si pro sebe a smutně se usmál.
Najednou se hladina rozvlnila, vody vystříkla a vykoukla jeho hlava. Byl ode mě zhruba pět metrů. Srdce mi poskočilo. Přišel se se mnou rozloučit. V očích jsem si všiml zmateného výrazu a otázky. Nechápal, proč je v moři.
„Na co čekáš, jsi zase volný! Plav! Vrať se domů! Vrať se do moře!“ křičel jsem a nedokázal zastavit proud slz. Už jsem věděl, že by tu byl nešťastný, ale loučení s ním bylo tak bolestivé. Na tyhle vzpomínky nikdy nezapomenu. Na to, jak jsem ho potkal. Na to, jak jsem ho ulovil. Jak jsme na sebe dělali obličeje. Jak jsme se trochu poznali. Jak se pokusil o zoufalý útěk. Jak jsem ho ošetřoval.
Jak jsem mohl vidět jeho spící tvář zblízka. Jak bolestně křičel, když klesal ke dnu, neschopen se osvobodit z mého vězení. Jak … Jak … Sevřel jsem pěsti a zakřičel.
„Vrať se do moře! Jsi volný! Já … Je mi to líto!“ Zabořil jsem oči do ruky a snažil se zastavit slzy. Proč to muselo tolik bolet? Nedokázal jsem na něj už pohlédnout. Netroufal jsem se otočit. Zapnul jsem motor a zamířil k pobřeží. Ruku jsem držel na plynu a třásla se mi.
Měl jsem chuť to obrátit, vrátit se, ale moc dobře jsem věděl, že to nejde. Radši jsem zafixoval směr lodi.
'Ten kluk patří do moře. Nikde jinde nemůže být šťastný.'
A pak se to stalo.
Do pahýlu mi vyskočila taková křeč, že jsem upadl. Rukou jsem při tom přepnul na maximální rychlost a loď se nezadržitelně řítila dopředu. Snažil jsem se motor vypnout, ale moje tělo mě neposlouchalo. Před očima se mi dělaly mžitky a bolest neustále stoupala.
'Je tohle můj trest?'
Snažil jsem se dosáhnout ke kormidlu, ale bolest se rozšiřovala a postupně jsem přestával cítit části těla. Nejdříve mi vypověděly službu nohy, pak pas a nakonec i ruce. Bylo to jako bych dostal akutní obrnu celého těla. Loď narazila do mola a pak nabrala můj náklaďák. Zabodla se do něj jak šipka a táhla ho setrvačností s sebou.

Náraz mě vyhodil do vzduchu a na druhou rychlost jsem přepnul v okamžiku výbuchu. Tělo jsem měl v jednom ohni. Přistál jsem až na začátku mola. Obě trosky se posunuly zhruba do poloviny. Mohl jsem vidět, jak krásně hoří, protože jsem k nim byl otočený tváří. Žár mi spaloval kůži a křeč se mě pořád nechtěla pustit.
Sotva jsem mohl dýchat. Pak jsem si před sebou všiml něčeho velmi nepříjemného. Olej a benzín vytékal z nádrží a rozléval se po vodě i zemi. Náhradní palivo z lodi v kanystru záhadným způsobem skončilo mezi námi a plamen ho už začal olizovat. Pokud si dobře vzpomínám, byl tak z půlky plný. Mám tedy možná deset minut na to se odplazit, nebo fakt skončím jako platýs na grilu. Mé myšlenky se začínají točit kolem platýse, asi musím vážně šílet.
Ale … mohl jsem ho vidět. Nejkrásnějšího tvora všech moří a oceánů. Postavu legend a pohádek. Možná se s nimi Andersen setkal? Zdaleka je však nevykreslil tak krásně a úchvatně.
Plamen u kanystru se zvětšil.
'Kruci! Nechci zemřít! Ne teď! Chci ho ještě vidět! Chci ho ještě jednou vidět!'
Krev z čela mi zastřela zrak a přestával jsem vidět. Teplota rostla nad únosnou mez. Hořely mi plíce. Vzduch měl kovovou pachuť. Radši jsem zavřel oči a čekal na smrt. Mé tělo bylo plně ochrnuté. Nevěděl jsem proč, ale bylo mi to jedno. Všechno mi bylo jedno.
Šplouchnutí.
'Něco muselo spadnout.'
Šplouchnutí.
'Tak už bouchni!'
Chycení. Něco mě popadlo za ruku. Táhlo mě to. Mokro a studeno. Nemůžu dýchat. Vzduch. Potřebuju vzduch!
Najednou jsem nad hladinou. Lapám po vzduchu. Kašlu. Co to je? Co jsem to spolkl? Co jsem to dostal? Kdo to byl? Přestávám cítit bolest. Přestávám cítit tělo. Usínám.

***

Hladina?
To je hladina?

Připadám si tak lehký.
Ticho.
Sem tam něco zabublalo.
Celý obraz se vlní.

Připadám si tak lehký.
Ležím.
Je to něco tvrdého.
Mám ztuhlé tělo.

Připadám si tak lehký.
Bolest je pryč.
Jsem už mrtvý.
Je tohle nebe nebo peklo?

Kdo je to?
Ta ryba … Platýs?